KSPH 82 INS 4566/2012 70 ICm 1238/2014 29 ICdo 165/2024-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, PSČ 268 01, proti žalovanému Ing. Františku Červenkovi, se sídlem v Praze 6, Krásného 8, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 67381324, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. H., zastoupenému JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm 1238/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 82 INS 4566/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2024, č. j. 70 ICm 1238/2014, 102 VSPH 779/2023-407 (KSPH 40 INS 4566/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 22. května 2023, č. j. 70 ICm 1238/2014-371, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. července 2023, č. j. 70 ICm 1238/2014-378, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (J. H.) tam specifikovanou bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY, jakož i příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu č. p. XY a na pozemku parc. č. XY, to vše zapsané na listech vlastnictví č. XY a č. XY katastrálního území XY k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 27. října 2021, č. j. 70 ICm 1238/2014, 102 VSPH 549/2019-291 (KSPH 40 INS 4566/2012).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl v rozsahu ? na nemovitosti darovací smlouvou ze dne 16. května 2008 (dále též jen „darovací smlouva“) a zbylý spoluvlastnický podíl nabyla na základě dědění po svém v mezidobí zemřelém manželovi. Mezi stranami přitom bylo sporné, zda darovací smlouva, na jejímž základě žalobkyně a její manžel nemovitost nabyli do podílového spoluvlastnictví, byla uzavřena platně, či nikoli. Žalovaný jako důvod neplatnosti darovací smlouvy uplatňoval úmysl zkrátit dlužníkovy věřitele, a to jak na straně darujících, tedy dlužníka a dcery žalobkyně, tak na straně obdarovaných, tedy žalobkyně a jejího manžela.
3. Insolvenční soud – vycházeje z § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný břemeno důkazní stran úmyslu na straně žalobkyně a jejího manžela zkrátit dlužníkovy věřitele neunesl. Byť z provedeného dokazování vyplýval úmysl dlužníka převést nemovitost na žalobkyni a jejího manžela z důvodu, aby tento majetek nemohl být postižen jeho věřiteli, úmysl na straně žalobkyně a jejího manžela z důkazů nevyplýval ani ve formě srozumění. Insolvenční soud proto uzavřel, že v řízení nebyl prokázán úmysl zkrátit dlužníkovy věřitele na straně žalobkyně a jejího manžela při uzavření darovací smlouvy, a jelikož dokazováním nebyl zjištěn jiný důvod neplatnosti předmětné darovací smlouvy, přičemž žalobkyně naopak prokázala své vlastnictví k nemovitosti, žalobě na vyloučení nemovitosti vyhověl.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu s tím, že právní závěr o důvodnosti žaloby má spolehlivou oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Dále uvedl, že posouzení úmyslu zkrátit věřitele insolvenčním soudem je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a zopakoval, že pro závěr o neplatnosti smlouvy musí být úmysl zkrátit uspokojení věřitele prokázán u obou smluvních stran, což se, jak správně uzavřel insolvenční soud, žalovanému v projednávané věci prokázat nepodařilo.
Odvolací soud rovněž přitakal závěru insolvenčního soudu, že v řízení byl prokázán (toliko) úmysl dlužníka, což ale pro závěr o neplatnosti smlouvy nepostačuje. K tomu odvolací soud dodal, že případná vědomost žalobkyně (jen) o tom, že dlužník má dluhy, by nebyla dostačující, neboť pro závěr o neplatnosti smlouvy je nezbytný i její zkracující úmysl, který však prokázán nebyl. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci nebyla sporná darovací smlouva shledána neplatnou a žalobkyně v řízení o vylučovací žalobě bezpečně prokázala, že je vlastnicí nemovitosti.
Na závěr pak poznamenal, že ve vztahu k nemovitosti stále probíhá řízení o odpůrčí žalobě, což ovšem nemá vliv na rozhodnutí o projednávané žalobě excindační.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně – posuzováno podle obsahu
dovolání – proti jeho prvnímu výroku ve věci samé, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů ohledně
důvodnosti vylučovací žaloby a nesprávné právní posouzení věci spatřuje zejména v rovině procesní. Konkrétně namítá nesprávnost hodnocení důkazů, na kterou usuzuje z postupu, jakým bylo naloženo se skutkovými zjištěními, respektive z toho, jak bylo na jejich podkladě rozhodnuto. Dovolatel má za to, že k prokázání úmyslu stran darovací smlouvy předložil soudům ucelený řetězec nepřímých důkazů. Soudy pak, ač dospěly k závěru, že jeho skutková verze je pravděpodobná, přesto rozhodly opačně. 8. Dále dovolatel spatřuje pochybení v hodnocení důkazů v tom směru, že insolvenční soud nesprávně vycházel ze zprošťujícího rozhodnutí trestního soudu. Míní, že případné rozhodnutí o zproštění nemůže být relevantním důkazem ve smyslu § 135 o. s. ř.; není totiž v civilním řízení způsobilým důkazem, z nějž by bylo možné vyvozovat skutkové závěry. 9. V rovině hmotněprávní pak uvádí, že soudy nesprávně posoudily platnost darovací smlouvy. Konstatuje, že žalobkyně musela vědět o dluzích dlužníka, neboť sama byla jeho věřitelkou, přičemž tato skutečnost je samostatným důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák. K absolutní neplatnosti přitom mělo být přihlédnuto ex officio; jelikož tak soudy neučinily, odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky hmotného práva. 10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 11. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 12. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 13. K výhradám dovolatele k hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. 14. V rozsudku ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud ozřejmil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). 15. Jak je patrno z jeho odůvodnění, napadené rozhodnutí z těchto pravidel nevybočuje. Odvolací soud podrobně a logicky přesvědčivě vysvětlil, proč (shodně s insolvenčním soudem) neměl za prokázaný úmysl žalobkyně zkrátit věřitele dlužníka. Podrobně a logicky přesvědčivě je odůvodněn i myšlenkový postup, kterým oba soudy hodnotily důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). 16. V poměrech dané věci pak skutkové závěry, na nichž vybudovaly své právní závěry soudy nižších stupňů, nejsou ani v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení; způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, též nenese znaky libovůle (srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. K námitce, že insolvenční soud vycházel ze zprošťujícího rozsudku, lze přisvědčit názoru dovolatele, že podle § 135 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; rozhodovací praxe soudů je pak ustálena v závěru, že tato vázanost nedopadá na zprošťující rozsudek (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. května 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, uveřejněný pod číslem 58/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, či nověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011). 18. V dané věci však soudy nepostavily své rozhodnutí na výroku zprošťujícího rozsudku; insolvenční soud pouze poukázal na skutečnost, že ani v trestním řízení nebyla prokázána vědomost dcery žalobkyně ohledně původu finančních prostředků dlužníka. Závěr soudů nižších stupňů se tak ani potud neprotiví ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. 19. Námitky zpochybňující správnost hodnocení důkazů tak nemohou založit přípustnost dovolání. 20. Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhradu dovolatele k (ne)platnosti předmětné darovací smlouvy. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel potud převážně v tom, že žalobkyně musela vědět o dluzích dlužníka, neboť sama byla jeho věřitelkou. Pomíjí ale, že vědomost druhé smluvní strany o nepříznivé situaci dlužníka nevede k neplatnosti smlouvy. 21. Již v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že učinil-li dlužník (jako prodávající) dvoustranný právní úkon (kupní smlouvu) v úmyslu zkrátit své věřitele a byl-li tento úmysl dlužníka cum animo fraudandi druhé smluvní straně (kupujícímu) znám nebo je-li u ní znalost tohoto úmyslu presumována (v případě, že kupující byl osobou dlužníku blízkou), způsobuje to nikoli neplatnost kupní smlouvy, nýbrž její neúčinnost (jež může být vyslovena na základě odpůrčí žaloby). Jinak řečeno, následkem, jejž zákon bez dalšího spojuje s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele, je možnost dosíci vyslovení neúčinnosti právního úkonu. S touto vědomostí se naopak bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele. 22. V judikatuře Nejvyššího soudu je pak rovněž ustálen závěr, že z uzavření smlouvy mezi jedním z věřitelů a dlužníkem a ze skutečnosti, že tento věřitel znal majetkové poměry dlužníka, tzn. že věděl o jeho zadluženosti, nelze vyvodit úmysl smluvních stran zkrátit možnosti uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 4139/2008, či důvody rozsudku ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 4332/2013. 23. Jestliže odvolací soud uzavřel, že úmysl žalobkyně zkrátit věřitele dlužníka ani jiný důvod neplatnosti darovací smlouvy nebyl prokázán, je tak jeho závěr v souladu s citovanou judikaturou, a důvod připustit dovolání proto není dán ani pro řešení této otázky. 24. Vzhledem k odmítnutí dovolání dovolací soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 25. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu