29 ICdo 180/2023

Judikát 29 ICdo 180/2023

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Senátní značka:29 ICdo 180/2023

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.180.2023.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Insolvenční řízení

Incidenční spory (žaloba odpůrčí)

Dotčené předpisy:§ 240 IZ. § 118b odst. 1 o. s. ř. § 129 odst. 1 o. s. ř. § 120 odst. 2 o. s. ř. § 241 odst. 5 písm. b) IZ. § 240 odst. 4 písm. d) IZ. Kategorie rozhodnutí:E KSPH 61 INS 30640/2019

77 ICm 1541/2021

29 ICdo 180/2023-196

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyně dlužníka První železářská společnost Kladno, s. r. o., zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, PSČ 110 00, proti žalovanému K.M.TRADE, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25061551, zastoupeného Mgr.

Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o neúčinnost právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 1541/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka První železářská společnost Kladno, s. r. o., se sídlem v Kladně, Huťská 160, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 49550942, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS 30640/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2023, č. j.

77 ICm 1541/2021, 104 VSPH 158/2023-156 (KSPH 61 INS 30640/2019), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 22. srpna 2022, č. j. 77 ICm 1541/2021-112, ve znění opravného usnesení ze dne 25. října 2022, č. j. 77 ICm 1541/2021-119, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Určil, že smlouvy uzavřené mezi dlužníkem (První železářská společnost Kladno, s. r. o.) a žalovaným (K.M.TRADE, spol. s r. o.) o dodání otočných polohovacích stolů E20 s odměřováním pro horizontální vyvrtávání (879-967100380 a 879-967100381, dále jen souhrnně „otočné stoly“), jejichž cena byla dlužníku předepsána k úhradě (specifikovanými) fakturami na částky 6 999 850 Kč a 8 173 550 Kč splatné dne 28. 3. 2019, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinnými právními jednáními (body I. a II. výroku).

[2] Určil, že (specifikované) platby dlužníka žalovanému v době od 17. ledna 2019 do 26. července 2019 na úhradu kupní ceny (specifikovaných) pohledávek podle (specifikovaných) smluv o postoupení pohledávek v celkové výši 2 796 497,55 Kč a dne 25. března 2019 a 26. března 2019 na úhradu kupní ceny otočných stolů v celkové výši 15 173 400 Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinnými právními jednáními (bod III. výroku).

[3] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně (JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová, jako insolvenční správkyně dlužníka) domáhala po žalovaném určení, že platba dlužníka žalovanému ze dne 26. července 2019 ve výši 213 120,03 Kč je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním jednáním (bod IV. výroku).

[4] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 17 969 897,55 Kč (bod V. výroku).

[5] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 213 120,03 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod VI. výroku).

[6] Rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (body VII. a VIII. výroku).

2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4, § 235 odst. 1, § 239 odst. 4, § 240 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 2079 a násl. a § 2085 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a z ustanovení § 118a odst. 1 a 3 a § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3. Žalovaný a dlužník uzavřeli dvě kupní smlouvy, podle nichž měl žalovaný dodat dlužníku otočné stoly, a dále uzavřeli smlouvy o postoupení pohledávek, jimiž žalovaný postoupil dlužníku pohledávky za třetími osobami za jejich nominální cenu. Dlužník uhradil kupní cenu i úplatu za postoupení pohledávek, čímž zvýhodnil žalovaného, který byl uspokojen „v nepoměrně větším procentu“, než kdyby jeho pohledávky byly uspokojovány v konkursu na majetek dlužníka. Od ledna 2019 se dlužník přitom nacházel ve stavu úpadku „minimálně“ ve formě platební neschopnosti a není dána „výluka“ z neúčinnosti právního jednání ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona,

4. Ústní kupní smlouvy na dodávku otočných stolů představovaly právní jednání bez přiměřeného protiplnění, neboť žalovaný neprokázal, že otočné stoly dlužníku skutečně dodal; žalovaný přitom „nedostatečně tvrdil a už vůbec neprokázal“, že dlužník následně otočné stoly prodal za vyšší cenu, než za jakou je koupil od žalovaného, takže nejde o „výluku“ z neúčinnosti právního jednání ve smyslu § 240 odst. 5 písm. d/ insolvenčního zákona.

5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. dubna 2023, č. j. 77 ICm 1541/2021, 104 VSPH 158/2023-156 (KSPH 61 INS 30640/2019), potvrdil body I., II., III., V., VII. a VIII. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve znění opravného usnesení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 235, § 236, § 239 odst. 1 a 3, § 240 a § 241 insolvenčního zákona a z ustanovení § 118a odst. 1 a 3, § 118b a § 120 odst. 3 o. s. ř. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po doplnění a částečném zopakování dokazování k následujícím závěrům:

7. Dlužník učinil právní jednání v době od 17. ledna 2019 do 26. července 2019, kdy již byl v úpadku „minimálně“ ve formě platební neschopnosti (dlužník měl v té době závazky déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti ve výši více než 12 milionů Kč). 8.

Uzavření kupních smluv na dodávku otočných stolů je právním jednáním bez přiměřeného protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona a zaplacení kupních cen na základě těchto smluv je zvýhodňujícím právním jednáním podle § 241 insolvenčního zákona, neboť zaplacením kupní ceny v plné výši se žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu (ze zpráv žalobkyně se podává, že nezajištění věřitelé nebudou v konkursu plně uspokojeni).

9. Žalovaný neprokázal „reálné plnění“ spočívající v dodání otočných stolů; takové otočné stoly se v majetkové podstatě dlužníka nenacházejí a tvrzení o jejich dalším prodeji dlužníkem nebylo prokázáno. Podle výsledku dokazování dlužník používal jiné tři otočné stoly pořízené před rokem 2018; žalovaný netvrdil a neprokázal „novou verzi“, že k převodu vlastnického práva k otočným stolům došlo „bez fyzického přesunu z jednoho místa na druhé“, a neprokázal ani, že s otočnými stoly disponoval, byl jejich vlastníkem nebo je vyrobil pro dlužníka (popřípadě provedl jejich repasování). Dokazování účetnictvím dlužníka (prvotními účetními doklady a zaúčtováním prodeje otočných stolů) insolvenční soud správně neprováděl z důvodu „absence konkrétního tvrzení“ ohledně doby prodeje, výše kupní ceny dosažené dlužníkem a zejména pro neurčitost navrženého důkazu. Výslechem svědků L. B. (dále jen „L. B.“) a S. N. (dále jen „S. N.“) insolvenční soud neporušil zásadu koncentrace řízení (§ 118b o. s. ř.).

10. I kdyby bylo dodání otočných stolů prokázáno, sjednaná kupní cena nebyla „přiměřená obvyklé ceně srovnatelného plnění“ [jak plyne z přípisu znalce Ing. Tomáše Rozlivky (dále jen „Ing. T. R.“) ze dne 17. března 2022 ve věci stanovení obvyklé ceny otočných stolů]. Jednatel dlužníka Ing. Jiří Mráček (dále jen „Ing. J. M.“) byl do poloviny roku 2018 jednatelem žalovaného a o „bezprostředním stavu úpadku dlužníka“ musel vědět; za podmínek obvyklých v obchodním styku se dlužníku nedostalo žádného („natož pak přiměřeného“) protiplnění.

11. Výše úplat za postoupení pohledávek byla sjednána vždy v nominální výši postupované pohledávky, přičemž úhradu dlužník neprovedl „bezodkladně“. Tvrzení žalovaného o využití postoupených pohledávek dlužníkem k započtení nemá na posouzení neúčinnosti plateb žádný vliv, neboť zásadní pro posouzení přiměřenosti úplaty je „bonita postupovaných pohledávek“; jakkoli lze uzavřené smlouvy považovat za právní jednání učiněná za podmínek obvyklých v obchodním styku (mezi dlužníkem a žalovaným probíhala „obchodní spolupráce“), úplatu ve výši nominální částky postupované pohledávky nelze bez dalšího považovat za přiměřenou. Žalovaný přes poučení netvrdil a neprokázal hodnotu (obvyklou cenu) postoupených pohledávek a zároveň musel vědět o úpadku dlužníka; úhrada úplat je tak zvýhodňujícím právním jednáním podle § 241 insolvenčního zákona, protože žalovanému se dostalo plného uspokojení, které by v konkursu neobdržel.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to – poměřováno obsahem podání – proti té části prvního výroku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé (v bodech I., II., III. a V.

výroku), podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 13. Dovolatel konkrétně předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:

[1] Je „přechod“ vlastnického práva k otočným stolům podmíněn jejich fyzickým dodáním, nebo je takový „přechod“ možný i v případě, kdy nedojde k jejich přesunu „z jednoho místa na druhé“?

[2] Je vyloučeno, aby žalovaný převedl vlastnické právo k některému ze tří dosavadních otočných stolů, které byly umístěny u dlužníka již dříve, a to s ohledem na skutkové zjištění, že tyto stoly nebyly přesunuty „z jejich místa na jiné místo“, ani „nedošlo k umístění“ (jiných) dvou otočných stolů?

[3] Je vyloučeno, aby žalovaný převedl vlastnické právo k otočným stolům kvůli tvrzení žalobkyně, že se v majetkové podstatě nenacházejí?

[4] Mohly soudy odmítnout provést žalovaným navržený důkaz „prvotními účetními doklady dlužníky, zaúčtováním prodeje otočných stolů, zaúčtováním úhrad či vypořádání kupní ceny za prodej otočných stolů“, jestliže žalovaný objektivně nedisponuje konkrétními informacemi o době následného prodeje otočných stolů dlužníkem, výši kupní ceny a způsobu její úhrady či jejího vypořádání, avšak upřesnil, že k následnému prodeji došlo v době od 17. března 2019 do rozhodnutí o úpadku a výše kupní ceny byla vyšší než kupní cena, za kterou dlužník otočné stoly nakoupil od žalovaného?

[5] Mohl insolvenční soud provést výslech svědků L. B. a S. N. v případě, že nebyl navržen žádným z účastníků řízení, a o existenci svědků se insolvenční soud dozvěděl až po koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. z výslechu jiných svědků, jejichž výslech žalobkyně navrhla před uplynutím lhůty ke koncentraci řízení?

[6] Lze závěr, že se žalovanému dostalo uzavřením kupních smluv a úhradou kupních cen vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu, založit na zprávách žalobkyně, které nebyly provedeny k důkazu?

[7] Unesla žalobkyně důkazní břemeno ohledně prokázání tvrzení o nepřiměřenosti kupních cen na základě přípisu soudního znalce Ing. T. R. ze dne 17. března 2022, jestliže sama navrhla zpracování znaleckého posudku?

[8] Lze závěr, že žalovaný musel v „rozhodném období roku 2019“ vědět o úpadku dlužníka, založit na skutečnosti, že jednatel dlužníka byl do 2. srpna 2018 též jednatelem žalovaného, ačkoliv dlužník a žalovaný nejsou osobami blízkými?

[9] Vede okolnost, že splatnost úplaty za postoupení pohledávek nebyla sjednána a dlužník ji neuhradil bezodkladně, k závěru, že je úplata neúčinným právním jednáním podle § 241 insolvenčního zákona?

[10] Má pro posouzení přiměřenosti úplaty za postoupení pohledávek zásadní význam bonita takových pohledávek?

[11] (Ne)vyplývá bonita pohledávek postoupených na dlužníka z toho, že je dlužník použil v plné výši k započtení proti pohledávkám svých věřitelů? 14.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel poukazuje na skutečnost, že závěr o zvýhodňujícím právním jednání dlužníka nemá podklad v provedeném dokazování, přičemž skutečnosti vyplývající z insolvenčního rejstříku nejsou ani skutečností známou soudu z jeho činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř. Insolvenční soud vyšel ohledně přihlášených pohledávek z upraveného seznamu pohledávek (B-78) a ohledně toho, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, nelze předpokládat plné uspokojení nezajištěných věřitelů, ze soupisu majetkové podstaty (B-121) a ze zprávy o hospodářské a majetkové situaci dlužníka (B-148); tyto dokumenty však nebyly provedeny k důkazu (ani v odvolacím řízení) a účastníkům řízení nebyly „zpřístupněny“, takže se k nim neměli možnost vyjádřit.

15. Dále dovolatel polemizuje s tím, že nedošlo k „fyzické přejímce“ otočných stolů; v tomto směru odkazuje na výslech Ing. J. M. a výslechy svědků a dovozuje z nich, že k převodu vlastnického práva mohlo dojít i „bez fyzického přesunu“ otočných stolů „z jednoho místa na druhé“. Výslechy svědků L. B. a S. N. nadto insolvenční soud provedl v rozporu s nastalou koncentrací řízení a bez toho, aniž některý z účastníků tyto výslechy navrhl, přičemž nebyly splněny podmínky pro provedení těchto důkazů uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.

16. Ohledně závěru, že nedostatečně tvrdil okolnosti následného prodeje otočných strojů dlužníkem, dovolatel namítá, že je v informačním deficitu, poněvadž nedisponuje žádnými účetními ani jiným doklady dlužníka, přičemž splnil svou povinnost tvrdit alespoň opěrné body potud, že k prodeji došlo v době od 17. března 2019 do rozhodnutí o úpadku a výše kupní ceny byla vyšší, než cena, za kterou dlužník otočné stoly koupil od dovolatele; v tomto směru měla být žalovaná vyzvána, aby splnila svou vysvětlovací povinnost.

17. Žalobkyně podle dovolatele neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným jsou právními jednáními dlužníka bez přiměřeného protiplnění; znalecký posudek k ocenění otočných stolů nebyl vypracován a odvolací soud vyšel pouze z přípisu Ing. T. R., v němž soudní znalec uvedl, že nemá dostatek podkladů pro určení obvyklé ceny otočných strojů, z faktur není zřejmý jejich technický stav, přičemž při běžném opotřebení a provozuschopnosti lze dovodit obvyklou cenu nejvýš 500 000 Kč (bez daně z přidané hodnoty), což je podle dovolatele v rozporu s výpovědí svědka E. J. Žalobkyně v tomto směru neunesla ani břemeno tvrzení, když netvrdila, jaká je obvyklá cena otočných stolů.

18. Co do neúčinnosti úhrad úplaty za postoupení pohledávek soudy pominuly „časové souvislosti“ mezi postoupením pohledávek dlužníku, jejich použití dlužníkem k započtení proti pohledávkám třetích osob a úhradami úplat za postoupení. Bonita postupovaných pohledávek přitom vyplývá z okolnosti, že je dlužník „zcela bez obtíží“ použil k započtení.

19. Dovolatel míní, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

S odkazy na (označenou) rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a nálezovou judikaturu Ústavního soudu míní, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces; to bylo podle něj porušeno i tím, že oba soudy neodůvodnily svá rozhodnutí řádně a nevypořádaly se s námitkami účastníků, takže jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.

20. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

21. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (9. června 2020) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.].

22. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace přednesené v dovolání.

23. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že v intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.

Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.

června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.). K nově uplatněným skutečnostem a důkazům přitom nelze v dovolacím řízení přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). K první až třetí otázce (převodu vlastnického práva k otočným stolům)

24. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu právního jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) je ustálena v následujících závěrech:

25. Protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn.

29 ICdo 98/2018, uveřejněný pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019, uveřejněný pod číslem 9/2022 Sb. rozh. obč.).

26. Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního jednání dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporné právní úkon jednání (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.

K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sb. rozh. obč.

27. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, uveřejněný pod číslem 82/2022 Sb. rozh. obč.

28. Odvolací soud se v souladu s označenou ustálenou rozhodovací praxí zaměřil na to, zda se dlužníku dostalo reálného protiplnění z uzavřené kupní smlouvy, tedy zda došlo k předání otočných stolů do dispozice dlužníka; do nastoupení účinků koncentrace řízení [k tomu srov. poučení insolvenčního soudu podle § 118b odst. 1 o. s. ř. v předvolání k jednání (č. l. 20) a u jednání dne 14. března 2022] dovolatel přitom tvrdil na svou obranu pouze tolik, že k předání otočných stolů žalovaným a k jejich převzetí dlužníkem došlo dne 7. března 2019. Ke čtvrté otázce (neprovedení důkazu prvotními účetními doklady dlužníka a dalšími listinami).

29. Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí potud, že již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“), Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Dovolatel přes poučení insolvenčního soudu nesplnil povinnost tvrzení ohledně okolností následného prodeje otočných stolů dlužníkem.

Poukazuje-li dovolatel na informační deficit, s tím že přednesl alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, pak odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, jestliže neuložil žalobkyni vysvětlovací povinnost (k pojmu „vysvětlovací povinnost“ srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněný pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025, sen. zn. 29 ICdo 41/2024, jakož i judikaturu v důvodech rozhodnutí zmiňovanou) za situace, kdy žalobkyně již v rámci žalobních tvrzení uvedla, že otočné stoly „se nestaly součástí evidence majetku dlužníka zajištěné v souvislosti s insolvenčním řízení pro relevantní období roku 2019“.

30. K obecné nepřípustnosti nahrazování podstatných skutkových tvrzení odkazem na listiny srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010. Dokazování se provádí o konkrétních účastníkem uplatněných tvrzeních a je naopak procesně nepřípustné, aby (až) na základě provedeného dokazování soud z jeho výsledků zpětně extrahoval absentující tvrzení (skutkové okolnosti, jež účastník považuje za pro něj procesně významné); ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř. zároveň zapovídá souhrnné provádění důkazů listinami („celým spisem“). K tomu srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022, sp. zn. 30 Cdo 170/2022, a judikaturu v jeho důvodech uvedenou. K páté otázce (provedení výslechu svědků L. B. a S. N.).

31. Při dokazování ve sporném řízení soud není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů [jde-li o důkazy „potřebné ke zjištění skutkového stavu“ a (současně) o důkazy, které „vyplývají z obsahu spisu“ (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.)]. Zákon vytyčuje meze dokazování z vlastní iniciativy soudu tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech.

Jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Využívá-li soud mimořádnou možnost podle § 120 odst. 2 o. s. ř., musí především zvažovat zásadu rovnosti řízení (vyjádřenou též v § 18 odst. 1 o. s. ř.). Té se nezpronevěří jedině tehdy, jestliže důkaz, který provede, jasně vyplývá ze spisu, je proto účastníkům znám, jeho provedením je soud nezaskočí z hlediska zásady předvídatelnosti řízení a jehož provedení také ve smyslu § 118 odst. 2 o.

s. ř. účastníkům řádně předem ohlásí. Vždy je však spíše namístě postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je-li při jednání přítomen ten účastník řízení, v jehož zájmu má být konáno dokazování sporné skutečnosti (ohledně níž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022.

32. Napadené rozhodnutí se označené judikatuře Nejvyššího soudu nepříčí, jelikož potřeba výslechu svědků L. B. a S. N. vyplynula z obsahu spisu a z výsledků dosavadního řízení (z výslechu žalobkyní dříve navržených svědků provedeného u jednání dne 2.

května 2022), přičemž žalobkyně sama doplnila kontaktní údaje svědků L. B. a S. N. v přípisu ze dne 6. května 2022 (č. l. 77). Výslech svědků L. B. a S. N. neodporuje ani principu koncentrace řízení; poučení o důkazní povinností podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. má objektivní povahu a soud má poskytnout poučení účastníku i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. R 115/2022). K šesté otázce (ke zvýhodnění žalovaného zaplacením kupních cen).

33. Incidenční spor o odpůrčí žalobě je sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona); ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu).

Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, uveřejněný pod číslem 30/2023 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 40/2021, uveřejněný pod číslem 43/2024 Sb. rozh. obč.

34. Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 insolvenčního zákona), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu i v případě řízení o odpůrčí žalobě, jíž se insolvenční správce domáhá vyslovení neúčinnosti právních jednání bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo zvýhodňujících právních jednání (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sb. rozh. obč.

35. Napadené rozhodnutí je v souladu s těmito závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu potud, že odvolací soud vyšel z domněnky úpadku dlužníka v rozhodné době; s tím se pojí i závěr o tom, že (nezajištění) věřitelé nemohou z povahy věci dosáhnout plného uspokojení svých pohledávek. Otázka míry uspokojení nezajištěných věřitelů v konkursu byla nadto předmětem dokazování již před insolvenčním soudem a stejným posouzením téže otázky odvolacím soudem může být „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov.

obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). K sedmé otázce (unesení důkazního břemene ohledně nepřiměřenosti kupních cen).

36. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o.

s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.

37. Odvolací soud dovodil, že kupní smlouvy jsou právním jednáním dlužníka bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona), již na základě toho, že dlužníku se oproti zaplacené kupní ceně nedostalo „reálného protiplnění“ v podobě dodání otočných stolů. Za této situace nemá smysl samostatně odpovídat na otázku, zda sjednaná kupní cena odpovídala ceně obvyklé, neboť věcný přezkum této otázky nemůže vliv na správnost závěru o neúčinnosti kupních smluv. Ze strany dovolatele jde nadto o nepřípustnou skutkovou polemiku s výsledky dokazování; k nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.

s. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. K osmé otázce (zda žalovaný „musel vědět“ o úpadku dlužníka).

38. Dovolatel formulací uvedené otázky opět vede nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením důkazů (srov. odst. 23 shora); pro účely § 240odst. 4 písm. d/ a § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona přitom postačuje, že osoba, v jejíž prospěch bylo jednání učiněno, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto jednání mohlo vést k úpadku dlužníka.

Nejvyšší soud zároveň nemá takový závěr o nedostatku požadované pečlivosti (opírající se o skutečnost, že mezi dlužníkem a žalovaným probíhala obchodní spolupráce, jednatel dlužníka Ing. J. M. byl do poloviny roku 2018 jednatelem žalovaného a jednatelkou žalovaného byla v době odporovaných právních jednání jeho manželka), za nepřiměřený; nejde o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K deváté až jedenácté otázce (neúčinnosti úhrad úplaty za postupované pohledávky a bonitě pohledávek).

39. Oproti mínění dovolatele nezaložil odvolací soud svůj úsudek o jeho zvýhodnění provedenými úplatami (jen) na tom, že splatnost úplaty nebyla sjednána a že ji dlužník neuhradil bezodkladně; úhrady jsou zvýhodňujícím právním jednáním už na základě závěru odvolacího soudu, že se jimi žalovanému na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu (viz k šesté otázce shora). Vzhledem k tomu, že nejsou splněny všechny podmínky uvedené v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (viz k osmé otázce shora) nutné k tomu, aby o zvýhodňující jednání nešlo (žalovaný musel vědět, že je dlužník v úpadku, popřípadě to měl alespoň při náležité pečlivosti poznat), nezakládá přípustnost dovolání ani zbývající desátá a jedenáctá otázka. K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněné pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.

40. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V něm vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.

Jak rovněž vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

41. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

42. O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

43. Nejvyšší soud nepřehlédl, že vůči žalovanému se vede insolvenční řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 9400/2023; rozhodnutí o úpadku ze dne 14.

ledna 2025 (A-50) však k odvolání dlužníka (žalovaného) zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. června 2025 (A-61) a doposud nebylo rozhodnuto ani o návrhu na předběžné opatření (B-40), kterým insolvenční navrhovatel (Gomanold, a. s.) požaduje ustanovit předběžného insolvenčního správce.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu