KSUL 23 INS 21626/2019 68 ICm 546/2020 29 ICdo 41/2024-101
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Martina Červinky, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčního správce dlužnice P. K., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, proti žalovanému Cashdirect a. s., se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 10975985, zastoupené Mgr. Vladimírem Hrbkem, advokátem, se sídlem v Praze, Grafická 3365/3a, PSČ 150 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 ICm 546/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. K., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 23 INS 21626/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2022, č. j. 68 ICm 546/2020, 105 VSPH 386/2022-78 (KSUL 23 INS 21626/2019), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. února 2024, č. j. 68 ICm 546/2020, 105 VSPH 386/2022-97 (KSUL 23 INS 21626/2019), takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 10. března 2022, č. j. 68 ICm 546/2020-45, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Martin Červinka, jako insolvenční správce dlužnice P. K.) domáhal vůči žalovanému (Cashdirect, s. r. o.) určení, že pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice jako dílčí pohledávku č. 1 ve výši 21.569,60 Kč, není po právu co do částky 11.854,80 Kč (bod I. výroku), jakož i určení, že pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice jako dílčí pohledávku č. 2 ve výši 15.950,05 Kč, není po právu co do částky 9.099,77 Kč (bod II. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu – po provedeném dokazování uzavřel, že žaloba není důvodná, jelikož důvodem popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu mohou být pouze skutkové námitky, přičemž námitka promlčení je námitkou právní a tedy nepřípustnou.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2022, č. j. 68 ICm 546/2020, 105 VSPH 386/2022-78 (KSUL 23 INS 21626/2019), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. února 2024, č. j. 68 ICm 546/2020, 105 VSPH 386/2022-97 (KSUL 23 INS 21626/2019): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud přitom již jako s žalovaným jednal se společností Cashdirect a. s., která na se základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. srpna 2022, č. j. KSUL 23 INS 21626/2019-P17-3 (zveřejněného v insolvenčním rejstříku téhož dne), stala přihlášeným věřitelem místo původního žalovaného.
5. Odvolací soud – vycházeje z § 110 a § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a z § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
6. Odvolací soud nesdílí závěr insolvenčního soudu, že ve sporu o popření vykonatelné pohledávky je námitka promlčení zásadně (vždy) nepřípustná. Řešení této otázky totiž závisí na době, kdy k promlčení mělo dojít, zda před vydáním nalézacího rozhodnutí, nebo později (jak tvrdí žalobce).
7. Mezi účastníky bylo sporným, zda smluvní vztah mezi dlužnicí a právním předchůdcem žalovaného byl podřízen obchodnímu zákoníku (takže přihlášené pohledávky se částečně promlčely podle § 408 obch. zák.). Znaky skutkové podstaty normy zakládající nárok prokazuje ten, kdo se domáhá přiznání určitého právního následku. Skutečností, z níž žalobce jako popírající insolvenční správce dovozuje pro sebe příznivé následky, je existence alespoň jednoho z uplatněných důvodů popření pohledávky. Ve sporu o popření vykonatelné pohledávky nese insolvenční správce jako žalobce břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutkového základu jím uplatněných popěrných důvodů. Jinak řečeno, tvrdí-li žalobce jako popěrný důvod promlčení pohledávky proto, že smlouva byla ujednáním smluvních stran podřízena obchodnímu zákoníku, tíží jej ve vztahu k této otázce břemeno důkazní.
8. Žalobce odvolacímu soudu přes poučení podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), žádný relevantní důkaz k prokázání výše uvedené skutečnosti nenabídl. Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu přitom vyplynulo, že dlužnice v době uzavření smlouvy nepodnikala. Podřízení smluvního vztahu obchodnímu zákoníku tak prokázáno nebylo; pohledávka se tudíž nepromlčela. II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (č. l. 85-86, 88), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky důkazního břemene stran při zjišťování obsahu smluvního vztahu u vykonatelné pohledávky.
10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položené otázce následovně:
12. Z logiky insolvenčního řízení je to věřitel, jehož tíží základní povinnost tvrdit a prokázat důvodnost svého nároku. Je tedy povinen dostatečně tvrdit obsah pohledávky (právního vztahu) a doložit jej potřebnými doklady. Tato povinnost tíží věřitele bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou. To je dáno i tím, že insolvenční správce v rámci svého postavení nezávislého subjektu řízení nemá sám automaticky přístup k takovým podkladům.
13. To, že věřitel nepředložil soudu doklady, ze kterých by bylo možné zjistit kompletně obsah smluvního vztahu (smlouvu a všeobecné podmínky, ze kterých by bylo lze zjistit režim smluvního vztahu), tak nemůže být kladeno k tíži žalobci (jako insolvenčnímu správci), který nemůže být v řízení znevýhodněn v důsledku věřitelovy nečinnosti.
14. Dovolatel, veden zásadou, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti (nepředložení podkladů), nemůže být znevýhodněn tím, že žalovaný nesplnil povinnost prokázat obsah smluvního vztahu, kterého se v insolvenčním řízení dovolává (byť u vykonatelné pohledávky).
15. Ad absurdum je tak aprobován zcestný postup, kdy věřitel zmaří přezkum své vykonatelné pohledávky tím, že předloží toliko vykonatelný titul, nedoloží obsah pohledávky (např. se stejným poukazem na skartaci podkladů), čímž znemožní správci (logikou odvolacího soudu) unést břemeno důkazní stran popěrného úkonu, neboť insolvenční správce podklady logicky nemá a mít nemůže (takže pohledávku nemůže řádně přezkoumat).
16. Soudy (zejména odvolací soud) nepochopily postavení insolvenčního správce, který má v insolvenčním řízení přezkoumávat nároky, k nimž nemá podklady. Má-li insolvenční správce přezkum řádně provést, musí zde být mechanismus, který zajistí, aby k tomu měl řádné podklady.
17. Jedinou možností pak je, aby povinnost kompletně doložit obsah právního vztahu k nárokované pohledávce byla uložena (bez ohledu na vlastnost pohledávky) vždy věřiteli.
18. V konkrétním případě insolvenční správce učinil legitimní závěr o promlčení pohledávky žalovaného z důvodu dle § 408 odst. 2 obch. zák., neboť měl relevantní informace o tom, že vztahy s telefonním operátorem se řídily režimem obchodního zákoníku vždy, bez ohledu na status zákazníka. Současně sám disponoval smluvními podmínkami z relevantního období (předložil je soudu) a v rozhodném období u téhož operátora jako student pracoval a obsah smluv znal, tudíž jeho závěr byl odůvodněný. Nedisponoval však (logicky) konkrétní smluvní dokumentací pro daný případ. Po uplatnění námitky promlčení však přezkoumání její důvodnosti bylo zmařeno nesplněním povinnosti žalované prokázat kompletní obsah smluvního vztahu.
19. Soudy nesprávně uzavřely, že důkazní povinnost k obsahu vztahu je na žalobci (dovolateli). Je v rozporu nejen se zásadami insolvenčního řízení a specifickým postavením insolvenčního správce, ale i se zásadami civilního procesu, aby činnost insolvenčního správce byla fakticky mařena nečinností věřitele. III. Přípustnost dovolání
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
21. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. (limit nastavený v § 238 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. se neuplatní, jelikož napadené rozhodnutí ve výsledku přiznalo pohledávkám spotřebitelský rozměr) [srov. závěr, že dlužnice nepodnikala, reprodukovaný v odstavci 8 odůvodnění shora], a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde ve vazbě na námitku promlčení coby důvod popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
25. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
26. Usnesením ze dne 10. října 2019, č. j. KSUL 23 INS 21626/2019-A-8, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a insolvenčním správcem dlužnice ustanovil žalobce.
27. Původní žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice pohledávku v celkové výši 37.519,65 Kč, z toho částku 21.569,60 Kč z titulu nezaplacené ceny za telekomunikační služby za dobu od 13. listopadu 1998 do 12. listopadu 1999 a z titulu příslušenství (10.784,80 Kč na jistině a 10.784,80 Kč jako příslušenství) coby dílčí pohledávku č. 1 a částku 15.950,05 Kč z titulu nezaplacených úroků z prodlení převyšujících jistinu pohledávky v době jejího vzniku coby podřízenou dílčí pohledávku č. 2. Šlo o pohledávku přiznanou ve prospěch právního předchůdce původního žalovaného [RadioMobil a. s. (dále jen „R. a. s.“)] rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. února 2001 (dále jen „rozhodnutí ČTÚ“), které nabylo právní moci 6. března 2001 a stalo se vykonatelným 22. března 2001. Rozhodnutí ČTÚ vyšlo z toho, že jde o plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb u účastnické telefonní stanice č. 0603814568 uzavřené mezi R. a. s. a dlužnicí; otázkou, zda šlo o smlouvu podléhající režimu obchodního zákoníku, se rozhodnutí ČTÚ nezabývalo. Z rozhodnutí ČTÚ se též podává, že dlužnice se ve správním řízení k jeho předmětu nevyjádřila.
28. Usnesením ze dne 14. srpna 2009, č. j. 26 Nc 7192/2009-10, nařídil Okresní soud v Chomutově pro pohledávku přiznanou rozhodnutím ČTÚ exekuci na majetek dlužnice (označené též identifikačním číslem osoby) ve prospěch původního žalovaného coby oprávněného.
29. Obě dílčí pohledávky byly přezkoumány (v režimu § 410 odst. 3 insolvenčního zákona) jako vykonatelné a nezajištěné. Žalobce pohledávky zčásti popřel (dílčí pohledávku č. 1 co do částky 11.854,80 Kč a dílčí pohledávku č. 2 co do částky 9.099,77 Kč) s tím, že tyto části pohledávek (splatných do 2. září 1999) jsou promlčeny, neboť marně uplynula desetiletá promlčecí lhůta dle § 408 odst. 1 obch. zák. a věřitel (původní žalovaný) netvrdí (natož aby prokazoval), že do podání exekučního návrhu (11. srpna 2009) učinil relevantní kroky, které měly za následek stavení této lhůty.
30. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, obchodního zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a občanského soudního řádu:
§ 174 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. (…) (4) Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá. § 199 (insolvenčního zákona) Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.
Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. § 110 (obč. zák.) (1) Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. (…) (3) Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání. § 408 (obch. zák.) (1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. (…) § 3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 3036 (o.
z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. § 120 (o. s. ř.) (1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (…)
31. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platil § 174 odst. 2 a 4 a § 199 insolvenčního zákona, jakož i a § 120 odst. 1 o. s. ř. již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (10. října 2019); později tato ustanovení nedoznala změn. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku a k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro dané insolvenční řízení a spory jím vyvolané uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
32. Ustanovení § 110 odst. 1 a 3 obč. zák. platilo v citované podobě (pro věc rozhodné) již v době vydání rozhodnutí ČTÚ (9. února 2001) a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn.
33. Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. platilo v citované podobě (pro věc rozhodné) již v době vydání rozhodnutí ČTÚ (9. února 2001). S účinností od 1. září 2012 [po novele provedené zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci)] do něj byla vložena za větu první věta: „Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci.“. S tímto doplněním (jež ale nemá pro danou věc význam) platilo označené ustanovení až do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
34. Ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 a § 3036 o. z. platí beze změny od 1. ledna 2014.
35. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
36. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce; srov. shodně např. odstavec 20 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sb. rozh. obč. [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Uvedené závěry platí (a v soudní praxi jsou uplatňovány) jak pro přihlašované pohledávky nevykonatelné, tak pro přihlašované pohledávky vykonatelné, včetně těch, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (srov. dikci § 174 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona a např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019.
37. Poměřováno závěry shrnutými v předchozím odstavci žalovaným (jeho právním předchůdcem) přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím ČTÚ nepostrádaly řádné vylíčení skutkového děje v přihlášce a v souladu s § 174 odst. 4 insolvenčního zákona přihlašovatel v přihlášce vylíčil i skutečnosti, o které opírá vykonatelnost přihlašovaných pohledávek a v souladu s § 177 odst. 1 insolvenčního zákona doložil jejich existenci pravomocným rozhodnutím ČTÚ (srov. k tomu i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 99/2015).
38. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 53 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněného pod číslem 130/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 130/2019“).
39. Omezení kladené ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona důvodům popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se pak uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný jiný orgán než soud (srov. odstavec 57 a 58 odůvodnění R 130/2019).
40. Pravidlo, podle kterého „důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona), pak není překážkou pro účinné uplatnění námitky, že se promlčel „exekuční titul“. Srov. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014, uveřejněný pod číslem 32/2018 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 56 odůvodnění R 130/2019. Odvolací soud se tedy v poměrech dané věci správně zabýval důvodností dovolatelem vznesené námitky promlčení (jež se týkala právě promlčení „exekučního titulu“ – rozhodnutí ČTÚ).
41. Otázkou, kdo nese povinnost tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k promlčení pohledávky, se Nejvyšší soud zabýval již v důvodech rozsudku ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněného pod číslem 101/2008 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 101/2008“). Logikou věci je dáno, že právo namítat, že věřitelova pohledávka je promlčena, má dlužník (v insolvenčních poměrech při přezkumu pohledávky pak obecně osoba nadaná popěrným právem, tedy i insolvenční správce). Odtud v mimoinsolvenčních poměrech plyne závěr, že povinnost tvrdit (ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny okolnosti, z nichž má plynout promlčení práva, nese právě dlužník (zpravidla v procesním postavení žalovaného ve sporu o zaplacení pohledávky nebo v procesním postavení povinného při vymáhání pohledávky při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci). Z tohoto břemena tvrzení pak pro stejnou osobu plyne ohledně tvrzených skutečností o promlčení i břemeno důkazní; srov. R 101/2008.
42. Důvod, pro který by v insolvenčních poměrech upravených insolvenčním zákonem měla v procesu přezkoumání přihlášené pohledávky nést povinnost tvrzení ohledně promlčení pohledávky jiná osoba, než osoba, která coby nadaná popěrným právem může vznést námitku promlčení, Nejvyšší soud nenalézá. Osobou nadanou poměrným právem je také insolvenční správce (srov. vedle § 199 insolvenčního zákona i § 192 odst. 1 insolvenčního zákona). Jde o zvláštní procesní subjekt (srov. § 9 písm. d/ insolvenčního zákona), jenž není ani zástupcem věřitelů ani zástupcem dlužníka; právě proto má jeho popěrné právo nejširší rozměr a je účinné (prosazuje se) ve všech způsobech řešení dlužníkova úpadku; srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29 NSČR 135/2022, uveřejněného pod číslem 91/2023 Sb. rozh. obč.
43. Platí přitom, že povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 38/2019, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 5, ročníku 2022, pod číslem 47.
44. Z řečeného plyne, že insolvenční úprava (a z ní vycházející shora označená ustálená judikatura Nejvyššího soudu) nepočítá s tím, že by insolvenční správce měl (v rámci povinnosti konat s odbornou péčí) popřít přihlášenou pohledávku, i když dlužník před zahájením insolvenčního řízení spravoval své záležitosti tak, že mu nebyl schopen poskytnout podklady nezbytné k účinnému popření pohledávky. Jak plyne ze závěrů shrnutých v předchozím odstavci, takovou povinnost insolvenční správce (jenž není zástupcem dlužníka) nemá. Opak neplyne ani ze základních zásad insolvenčního řízení (srov. i § 5 insolvenčního zákona).
45. Uvedené platí v poměrech dané věci i při zohlednění možné „vysvětlovací povinnosti“ druhé strany sporu, jak o ní pojednává (též v návaznosti na tam označenou literaturu, předchozí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a nálezovou judikaturu Ústavního soudu) Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněném pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2023“).
46. Podstatou „vysvětlovací povinnosti“ je, že procesní strana nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany. Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na spravedlivý proces. Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu, spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu; srov. R 58/2023, odstavec 77 odůvodnění.
47. Ze spisu se podává, že při jednání, jež se konalo 14. prosince 2021, uložil insolvenční soud původnímu žalovanému, aby mu v určené lhůtě předložil podklady ke smluvnímu vztahu s dlužnicí, s poučením, že jinak neunese důkazní břemeno ke svým tvrzením (srov. protokol o tomto jednání č. l. 12-13). Ve vyjádření z 13. ledna 2022 (č. l. 15-16), v němž (mimo jiné) argumentuje ve prospěch závěru, že důkazní břemeno o tvrzeném promlčení nese insolvenční správce, pak původní žalovaný (v návaznosti na připojenou e-mailovou korespondenci se subjekty, které oslovil, č. l. 17-20) sděluje soudu, že smluvní dokumentaci nemá, jelikož jí již nedisponuje jeho právní předchůdce a Český telekomunikační úřad již svůj spis skartoval.
48. Ve smyslu shora řečeného lze mít toto sdělení za plnění vysvětlovací povinnosti žalovaným. Platí nicméně, že nepodaří-li se ani prostřednictvím vysvětlovací povinnosti uložené procesní straně nezatížené povinností tvrzení a důkazní povinností opatřit informace potřebné k posouzení sporné skutečnosti (zde k posouzení, zda smluvní vztah podléhal obchodnímu zákoníku, jelikož šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), neboť strana nezatížená důkazním břemenem takovými informacemi nedisponuje (nebo již nedisponuje proto, že pro velký časový odstup od vzniku smluvního vztahu byly příslušné dokumenty v souladu s právními předpisy skartovány), pak následky nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti nese ten, kdo má povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Takovou osobou je v poměrech dané věci dovolatel (coby insolvenční správce dlužnice). Lze dodat, že věřitel, jemuž byla jeho vykonatelná pohledávka přiznána odůvodněným pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, má (zejména poté, co již uplynula lhůta k podání řádných a mimořádných opravných prostředků proti takovému rozhodnutí) právo spoléhat se na to, že k doložení existence pohledávky mu budou postačovat zjištění obsažená v takovém rozhodnutí (že po pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu nemusí archivovat veškeré smluvní podklady k pohledávce až do doby jejího vymožení).
49. Lze tedy shrnout, že povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně tvrzení, že se promlčel exekuční titul představovaný pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jelikož smluvní vztah věřitele a dlužníka se co do promlčení řídil obchodním zákoníkem (a nikoli občanským zákoníkem), nese insolvenční správce, který proto popřel věřitelovu pohledávku; ten nese i následky neunesení povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně takové skutečnosti, jestliže při plnění vysvětlovací povinnosti vyjde ve sporu o určení pravosti vykonatelné pohledávky najevo, že druhá sporná strana (věřitel přihlášené pohledávky) informacemi nezbytnými k posouzení smluvního vztahu jako obchodního závazkového vztahu nedisponuje, neboť příslušné listinné podklady již byly (pro velký časový odstup od vzniku smluvního vztahu) v souladu s právními předpisy skartovány.
50. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného.
51. Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady, jejichž existenci zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
52. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu