KSUL 23 INS 21626/2019
68 ICm 546/2020
29 ICdo 41/2024-101
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. Martina Červinky, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560
02, jako insolvenčního správce dlužnice P. K., zastoupeného JUDr. Martinem
Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, proti
žalovanému Cashdirect a. s., se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150
00, identifikační číslo osoby 10975985, zastoupené Mgr. Vladimírem Hrbkem,
advokátem, se sídlem v Praze, Grafická 3365/3a, PSČ 150 00, o určení pravosti
vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
68 ICm 546/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. K.,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 23 INS 21626/2019, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2022, č.
j. 68 ICm 546/2020, 105 VSPH 386/2022-78 (KSUL 23 INS 21626/2019), ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 1. února 2024, č. j. 68 ICm 546/2020, 105 VSPH
386/2022-97 (KSUL 23 INS 21626/2019), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 10. března 2022, č. j. 68 ICm 546/2020-45, Krajský soud v
Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Martin Červinka, jako
insolvenční správce dlužnice P. K.) domáhal vůči žalovanému (Cashdirect, s. r.
o.) určení, že pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužnice jako dílčí pohledávku č. 1 ve výši 21.569,60 Kč,
není po právu co do částky 11.854,80 Kč (bod I. výroku), jakož i určení, že
pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužnice jako dílčí pohledávku č. 2 ve výši 15.950,05 Kč, není po
právu co do částky 9.099,77 Kč (bod II. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z označeného rozhodnutí
Nejvyššího soudu – po provedeném dokazování uzavřel, že žaloba není důvodná,
jelikož důvodem popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky
přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu mohou být pouze skutkové
námitky, přičemž námitka promlčení je námitkou právní a tedy nepřípustnou.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2022, č. j.
68 ICm 546/2020, 105 VSPH 386/2022-78 (KSUL 23 INS 21626/2019), ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 1. února 2024, č. j. 68 ICm 546/2020, 105 VSPH
386/2022-97 (KSUL 23 INS 21626/2019):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud přitom již jako s žalovaným jednal se společností Cashdirect
a. s., která na se základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. srpna 2022,
č. j. KSUL 23 INS 21626/2019-P17-3 (zveřejněného v insolvenčním rejstříku
téhož dne), stala přihlášeným věřitelem místo původního žalovaného.
5. Odvolací soud – vycházeje z § 110 a § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a z § 408 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – dospěl po přezkoumání
odvoláním napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
6. Odvolací soud nesdílí závěr insolvenčního soudu, že ve sporu o popření
vykonatelné pohledávky je námitka promlčení zásadně (vždy) nepřípustná. Řešení
této otázky totiž závisí na době, kdy k promlčení mělo dojít, zda před vydáním
nalézacího rozhodnutí, nebo později (jak tvrdí žalobce).
7. Mezi účastníky bylo sporným, zda smluvní vztah mezi dlužnicí a právním
předchůdcem žalovaného byl podřízen obchodnímu zákoníku (takže přihlášené
pohledávky se částečně promlčely podle § 408 obch. zák.). Znaky skutkové
podstaty normy zakládající nárok prokazuje ten, kdo se domáhá přiznání určitého
právního následku. Skutečností, z níž žalobce jako popírající insolvenční
správce dovozuje pro sebe příznivé následky, je existence alespoň jednoho z
uplatněných důvodů popření pohledávky. Ve sporu o popření vykonatelné
pohledávky nese insolvenční správce jako žalobce břemeno tvrzení a důkazní
břemeno ohledně skutkového základu jím uplatněných popěrných důvodů. Jinak
řečeno, tvrdí-li žalobce jako popěrný důvod promlčení pohledávky proto, že
smlouva byla ujednáním smluvních stran podřízena obchodnímu zákoníku, tíží jej
ve vztahu k této otázce břemeno důkazní.
8. Žalobce odvolacímu soudu přes poučení podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), žádný relevantní důkaz
k prokázání výše uvedené skutečnosti nenabídl. Ze skutkových zjištění
insolvenčního soudu přitom vyplynulo, že dlužnice v době uzavření smlouvy
nepodnikala. Podřízení smluvního vztahu obchodnímu zákoníku tak prokázáno
nebylo; pohledávka se tudíž nepromlčela.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (č. l. 85-86, 88),
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky důkazního břemene stran při
zjišťování obsahu smluvního vztahu u vykonatelné pohledávky.
10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položené
otázce následovně:
12. Z logiky insolvenčního řízení je to věřitel, jehož tíží základní povinnost
tvrdit a prokázat důvodnost svého nároku. Je tedy povinen dostatečně tvrdit
obsah pohledávky (právního vztahu) a doložit jej potřebnými doklady. Tato
povinnost tíží věřitele bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou. To
je dáno i tím, že insolvenční správce v rámci svého postavení nezávislého
subjektu řízení nemá sám automaticky přístup k takovým podkladům.
13. To, že věřitel nepředložil soudu doklady, ze kterých by bylo možné zjistit
kompletně obsah smluvního vztahu (smlouvu a všeobecné podmínky, ze kterých by
bylo lze zjistit režim smluvního vztahu), tak nemůže být kladeno k tíži
žalobci (jako insolvenčnímu správci), který nemůže být v řízení znevýhodněn v
důsledku věřitelovy nečinnosti.
14. Dovolatel, veden zásadou, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti
(nepředložení podkladů), nemůže být znevýhodněn tím, že žalovaný nesplnil
povinnost prokázat obsah smluvního vztahu, kterého se v insolvenčním řízení
dovolává (byť u vykonatelné pohledávky).
15. Ad absurdum je tak aprobován zcestný postup, kdy věřitel zmaří přezkum své
vykonatelné pohledávky tím, že předloží toliko vykonatelný titul, nedoloží
obsah pohledávky (např. se stejným poukazem na skartaci podkladů), čímž
znemožní správci (logikou odvolacího soudu) unést břemeno důkazní stran
popěrného úkonu, neboť insolvenční správce podklady logicky nemá a mít nemůže
(takže pohledávku nemůže řádně přezkoumat).
16. Soudy (zejména odvolací soud) nepochopily postavení insolvenčního správce,
který má v insolvenčním řízení přezkoumávat nároky, k nimž nemá podklady. Má-li
insolvenční správce přezkum řádně provést, musí zde být mechanismus, který
zajistí, aby k tomu měl řádné podklady.
17. Jedinou možností pak je, aby povinnost kompletně doložit obsah právního
vztahu k nárokované pohledávce byla uložena (bez ohledu na vlastnost
pohledávky) vždy věřiteli.
18. V konkrétním případě insolvenční správce učinil legitimní závěr o promlčení
pohledávky žalovaného z důvodu dle § 408 odst. 2 obch. zák., neboť měl
relevantní informace o tom, že vztahy s telefonním operátorem se řídily režimem
obchodního zákoníku vždy, bez ohledu na status zákazníka. Současně sám
disponoval smluvními podmínkami z relevantního období (předložil je soudu) a v
rozhodném období u téhož operátora jako student pracoval a obsah smluv znal,
tudíž jeho závěr byl odůvodněný. Nedisponoval však (logicky) konkrétní smluvní
dokumentací pro daný případ. Po uplatnění námitky promlčení však přezkoumání
její důvodnosti bylo zmařeno nesplněním povinnosti žalované prokázat kompletní
obsah smluvního vztahu.
19. Soudy nesprávně uzavřely, že důkazní povinnost k obsahu vztahu je na
žalobci (dovolateli). Je v rozporu nejen se zásadami insolvenčního řízení a
specifickým postavením insolvenčního správce, ale i se zásadami civilního
procesu, aby činnost insolvenčního správce byla fakticky mařena nečinností
věřitele.
III. Přípustnost dovolání
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
21. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro
ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.
(limit nastavený v § 238 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. se neuplatní,
jelikož napadené rozhodnutí ve výsledku přiznalo pohledávkám spotřebitelský
rozměr) [srov. závěr, že dlužnice nepodnikala, reprodukovaný v odstavci 8
odůvodnění shora], a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde ve vazbě
na námitku promlčení coby důvod popření vykonatelné pohledávky přiznané
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o věc dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
25. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z
nichž vyšly oba soudy):
26. Usnesením ze dne 10. října 2019, č. j. KSUL 23 INS 21626/2019-A-8,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a
insolvenčním správcem dlužnice ustanovil žalobce.
27. Původní žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek
dlužnice pohledávku v celkové výši 37.519,65 Kč, z toho částku 21.569,60 Kč z
titulu nezaplacené ceny za telekomunikační služby za dobu od 13. listopadu 1998
do 12. listopadu 1999 a z titulu příslušenství (10.784,80 Kč na jistině a
10.784,80 Kč jako příslušenství) coby dílčí pohledávku č. 1 a částku 15.950,05
Kč z titulu nezaplacených úroků z prodlení převyšujících jistinu pohledávky v
době jejího vzniku coby podřízenou dílčí pohledávku č. 2. Šlo o pohledávku
přiznanou ve prospěch právního předchůdce původního žalovaného [RadioMobil a.
s. (dále jen „R. a. s.“)] rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne
9. února 2001 (dále jen „rozhodnutí ČTÚ“), které nabylo právní moci 6. března
2001 a stalo se vykonatelným 22. března 2001. Rozhodnutí ČTÚ vyšlo z toho, že
jde o plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb u
účastnické telefonní stanice č. 0603814568 uzavřené mezi R. a. s. a dlužnicí;
otázkou, zda šlo o smlouvu podléhající režimu obchodního zákoníku, se
rozhodnutí ČTÚ nezabývalo. Z rozhodnutí ČTÚ se též podává, že dlužnice se ve
správním řízení k jeho předmětu nevyjádřila.
28. Usnesením ze dne 14. srpna 2009, č. j. 26 Nc 7192/2009-10, nařídil Okresní
soud v Chomutově pro pohledávku přiznanou rozhodnutím ČTÚ exekuci na majetek
dlužnice (označené též identifikačním číslem osoby) ve prospěch původního
žalovaného coby oprávněného.
29. Obě dílčí pohledávky byly přezkoumány (v režimu § 410 odst. 3 insolvenčního
zákona) jako vykonatelné a nezajištěné. Žalobce pohledávky zčásti popřel (dílčí
pohledávku č. 1 co do částky 11.854,80 Kč a dílčí pohledávku č. 2 co do částky
9.099,77 Kč) s tím, že tyto části pohledávek (splatných do 2. září 1999) jsou
promlčeny, neboť marně uplynula desetiletá promlčecí lhůta dle § 408 odst. 1
obch. zák. a věřitel (původní žalovaný) netvrdí (natož aby prokazoval), že do
podání exekučního návrhu (11. srpna 2009) učinil relevantní kroky, které měly
za následek stavení této lhůty.
30. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, obchodního
zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a občanského soudního
řádu:
§ 174 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod
vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky
se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. (…)
(4) Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i
skutečnosti, o které vykonatelnost opírá. § 199 (insolvenčního zákona)
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do
30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy
o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou
své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky
přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen
skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení
věci. (3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce
uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. § 110 (obč. zák.)
(1) Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu,
promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k
plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. (…)
(3) Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o
práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen
pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní
moci rozhodnutí nebo po uznání. § 408 (obch. zák.)
(1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba
nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku
promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty. (…)
§ 3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. (…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé,
včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti. § 3036 (o.
z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny
lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními
předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. § 120 (o. s. ř.)
(1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (…)
31. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platil § 174 odst. 2 a 4 a § 199
insolvenčního zákona, jakož i a § 120 odst. 1 o. s. ř. již v době vydání
rozhodnutí o úpadku dlužníka (10. října 2019); později tato ustanovení
nedoznala změn. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku a k části
první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom
pro dané insolvenční řízení a spory jím vyvolané uplatní i v době od 1. října
2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3
insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a
3. zákona č. 252/2024 Sb.].
32. Ustanovení § 110 odst. 1 a 3 obč. zák. platilo v citované podobě (pro věc
rozhodné) již v době vydání rozhodnutí ČTÚ (9. února 2001) a do 1. ledna 2014,
kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb.,
občanským zákoníkem, nedoznalo změn.
33. Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. platilo v citované podobě (pro věc
rozhodné) již v době vydání rozhodnutí ČTÚ (9. února 2001). S účinností od 1.
září 2012 [po novele provedené zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně
některých zákonů (zákon o mediaci)] do něj byla vložena za větu první věta: „Do
lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle
zákona o mediaci.“. S tímto doplněním (jež ale nemá pro danou věc význam)
platilo označené ustanovení až do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník
zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
34. Ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 a § 3036 o. z. platí beze změny od 1. ledna
2014.
35. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním
otevřené právní otázce následující závěry:
36. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona)
se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti,
z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní
kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v
přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje
(přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou
individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností
(jež může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel
připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce;
srov. shodně např. odstavec 20 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sb.
rozh. obč. [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Uvedené závěry platí
(a v soudní praxi jsou uplatňovány) jak pro přihlašované pohledávky
nevykonatelné, tak pro přihlašované pohledávky vykonatelné, včetně těch, které
byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (srov. dikci § 174
odst. 2 a 4 insolvenčního zákona a např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019.
37. Poměřováno závěry shrnutými v předchozím odstavci žalovaným (jeho právním
předchůdcem) přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím
ČTÚ nepostrádaly řádné vylíčení skutkového děje v přihlášce a v souladu s § 174
odst. 4 insolvenčního zákona přihlašovatel v přihlášce vylíčil i skutečnosti,
o které opírá vykonatelnost přihlašovaných pohledávek a v souladu s § 177 odst.
1 insolvenčního zákona doložil jejich existenci pravomocným rozhodnutím ČTÚ
(srov. k tomu i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen.
zn. 29 ICdo 99/2015).
38. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen
skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení,
které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního
zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní
vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném
řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se
neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo
rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo
rozsudkem pro uznání). Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sb.
rozh. obč., nebo odstavec 53 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněného pod číslem 130/2019 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 130/2019“).
39. Omezení kladené ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona důvodům
popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se pak uplatní i tehdy, jde-li o
rozhodnutí, které vydal jako příslušný jiný orgán než soud (srov. odstavec 57 a
58 odůvodnění R 130/2019).
40. Pravidlo, podle kterého „důvodem popření však nemůže být jiné právní
posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona), pak není překážkou pro
účinné uplatnění námitky, že se promlčel „exekuční titul“. Srov. již důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014,
uveřejněný pod číslem 32/2018 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 56 odůvodnění R
130/2019. Odvolací soud se tedy v poměrech dané věci správně zabýval důvodností
dovolatelem vznesené námitky promlčení (jež se týkala právě promlčení
„exekučního titulu“ – rozhodnutí ČTÚ).
41. Otázkou, kdo nese povinnost tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k promlčení
pohledávky, se Nejvyšší soud zabýval již v důvodech rozsudku ze dne 27. května
2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněného pod číslem 101/2008 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 101/2008“). Logikou věci je dáno, že právo namítat, že věřitelova
pohledávka je promlčena, má dlužník (v insolvenčních poměrech při přezkumu
pohledávky pak obecně osoba nadaná popěrným právem, tedy i insolvenční
správce). Odtud v mimoinsolvenčních poměrech plyne závěr, že povinnost tvrdit
(ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny okolnosti, z nichž má plynout
promlčení práva, nese právě dlužník (zpravidla v procesním postavení žalovaného
ve sporu o zaplacení pohledávky nebo v procesním postavení povinného při
vymáhání pohledávky při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci). Z tohoto břemena
tvrzení pak pro stejnou osobu plyne ohledně tvrzených skutečností o promlčení i
břemeno důkazní; srov. R 101/2008.
42. Důvod, pro který by v insolvenčních poměrech upravených insolvenčním
zákonem měla v procesu přezkoumání přihlášené pohledávky nést povinnost tvrzení
ohledně promlčení pohledávky jiná osoba, než osoba, která coby nadaná popěrným
právem může vznést námitku promlčení, Nejvyšší soud nenalézá. Osobou nadanou
poměrným právem je také insolvenční správce (srov. vedle § 199 insolvenčního
zákona i § 192 odst. 1 insolvenčního zákona). Jde o zvláštní procesní subjekt
(srov. § 9 písm. d/ insolvenčního zákona), jenž není ani zástupcem věřitelů ani
zástupcem dlužníka; právě proto má jeho popěrné právo nejširší rozměr a je
účinné (prosazuje se) ve všech způsobech řešení dlužníkova úpadku; srov. např.
též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29
NSČR 135/2022, uveřejněného pod číslem 91/2023 Sb. rozh. obč.
43. Platí přitom, že povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce tehdy,
jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti
dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze
požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s
odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření
(pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné; srov. shodně např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 38/2019,
uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 5, ročníku 2022, pod číslem
47.
44. Z řečeného plyne, že insolvenční úprava (a z ní vycházející shora označená
ustálená judikatura Nejvyššího soudu) nepočítá s tím, že by insolvenční správce
měl (v rámci povinnosti konat s odbornou péčí) popřít přihlášenou pohledávku, i
když dlužník před zahájením insolvenčního řízení spravoval své záležitosti tak,
že mu nebyl schopen poskytnout podklady nezbytné k účinnému popření pohledávky.
Jak plyne ze závěrů shrnutých v předchozím odstavci, takovou povinnost
insolvenční správce (jenž není zástupcem dlužníka) nemá. Opak neplyne ani ze
základních zásad insolvenčního řízení (srov. i § 5 insolvenčního zákona).
45. Uvedené platí v poměrech dané věci i při zohlednění možné „vysvětlovací
povinnosti“ druhé strany sporu, jak o ní pojednává (též v návaznosti na tam
označenou literaturu, předchozí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a
nálezovou judikaturu Ústavního soudu) Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29.
září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněném pod číslem 58/2023 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 58/2023“).
46. Podstatou „vysvětlovací povinnosti“ je, že procesní strana nezatížená
(subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení podrobně vysvětluje a
objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto
skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně
přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani
reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného
přednesu druhé procesní strany. Vysvětlovací povinnost procesní strany
nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti
zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v
řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu
iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že
obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění
rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost
získat potřebné informace a je tedy postižena „informačním deficitem“, je
ohroženo nebo porušeno její právo na spravedlivý proces. Z objektivního
hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena
základní společenská funkce civilního procesu, spočívající v poskytování
ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě
zjištěného skutkového stavu; srov. R 58/2023, odstavec 77 odůvodnění.
47. Ze spisu se podává, že při jednání, jež se konalo 14. prosince 2021, uložil
insolvenční soud původnímu žalovanému, aby mu v určené lhůtě předložil podklady
ke smluvnímu vztahu s dlužnicí, s poučením, že jinak neunese důkazní břemeno ke
svým tvrzením (srov. protokol o tomto jednání č. l. 12-13). Ve vyjádření z 13.
ledna 2022 (č. l. 15-16), v němž (mimo jiné) argumentuje ve prospěch závěru, že
důkazní břemeno o tvrzeném promlčení nese insolvenční správce, pak původní
žalovaný (v návaznosti na připojenou e-mailovou korespondenci se subjekty,
které oslovil, č. l. 17-20) sděluje soudu, že smluvní dokumentaci nemá, jelikož
jí již nedisponuje jeho právní předchůdce a Český telekomunikační úřad již svůj
spis skartoval.
48. Ve smyslu shora řečeného lze mít toto sdělení za plnění vysvětlovací
povinnosti žalovaným. Platí nicméně, že nepodaří-li se ani prostřednictvím
vysvětlovací povinnosti uložené procesní straně nezatížené povinností tvrzení a
důkazní povinností opatřit informace potřebné k posouzení sporné skutečnosti
(zde k posouzení, zda smluvní vztah podléhal obchodnímu zákoníku, jelikož šlo o
smlouvu uzavřenou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), neboť
strana nezatížená důkazním břemenem takovými informacemi nedisponuje (nebo již
nedisponuje proto, že pro velký časový odstup od vzniku smluvního vztahu byly
příslušné dokumenty v souladu s právními předpisy skartovány), pak následky
nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti nese ten, kdo má povinnost
tvrzení a důkazní povinnost. Takovou osobou je v poměrech dané věci dovolatel
(coby insolvenční správce dlužnice). Lze dodat, že věřitel, jemuž byla jeho
vykonatelná pohledávka přiznána odůvodněným pravomocným rozhodnutím příslušného
orgánu, má (zejména poté, co již uplynula lhůta k podání řádných a mimořádných
opravných prostředků proti takovému rozhodnutí) právo spoléhat se na to, že k
doložení existence pohledávky mu budou postačovat zjištění obsažená v takovém
rozhodnutí (že po pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu nemusí archivovat
veškeré smluvní podklady k pohledávce až do doby jejího vymožení).
49. Lze tedy shrnout, že povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně tvrzení,
že se promlčel exekuční titul představovaný pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu, jelikož smluvní vztah věřitele a dlužníka se co do
promlčení řídil obchodním zákoníkem (a nikoli občanským zákoníkem), nese
insolvenční správce, který proto popřel věřitelovu pohledávku; ten nese i
následky neunesení povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně takové
skutečnosti, jestliže při plnění vysvětlovací povinnosti vyjde ve sporu o
určení pravosti vykonatelné pohledávky najevo, že druhá sporná strana (věřitel
přihlášené pohledávky) informacemi nezbytnými k posouzení smluvního vztahu jako
obchodního závazkového vztahu nedisponuje, neboť příslušné listinné podklady
již byly (pro velký časový odstup od vzniku smluvního vztahu) v souladu s
právními předpisy skartovány.
50. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného.
51. Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady, jejichž existenci zkoumá dovolací
soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
52. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a u
žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu