KSPH 66 INS 23802/2012 37 ICm 706/2013 29 ICdo 3/2023-20367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o., zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, PSČ 190 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 706/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 27106632, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 37 ICm 706/2013, 101 VSPH 187/2022-20349 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou 28. února 2013 se žalobce (Lesy České republiky, s. p.) domáhal vůči žalovaným 1/ Mgr. Monice Cihelkové, jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o. (dále jen „dlužník“), 2/ dlužníku a 3/ Mgr. Ivo Šotkovi, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužníka, určení pravosti, výše a pořadí nezajištěné podmíněné pohledávky č. P968/1 žalobce za dlužníkem ve výši 566 000 000 Kč a nezajištěné podmíněné pohledávky č. P968/3 žalobce za dlužníkem ve výši 27 196 240 Kč, obou přihlášených přihláškou č. P968 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSPH 37 INS 23802/2012, eventuálně určení, že jde o pohledávky za majetkovou podstatou.
2. Usnesením ze dne 22. března 2019, č. j. 37 ICm 706/2013-37, které nabylo právní moci dne 17. dubna 2019, insolvenční soud odmítl žalobu v rozsahu, v němž směřovala vůči žalovaným 2/ a 3/. Při přípravném jednání konaném dne 17. ledna 2022 insolvenční soud připustil změnu žaloby v rozsahu určení pravosti, výše a pořadí pohledávky č. P968/1 tak, že se žalobce domáhá určení, že má za dlužníkem nezajištěnou podmíněnou pohledávku ve výši 35 709 508 Kč a nezajištěnou nepodmíněnou pohledávku ve výši 530 290 492 Kč, eventuálně určení, že jde o pohledávky za majetkovou podstatou.
3. Rozsudkem ze dne 17. ledna 2022, č. j. 37 ICm 706/2013-20318, insolvenční soud zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem nezajištěnou podmíněnou pohledávku 35 709 508 Kč a nezajištěnou nepodmíněnou pohledávku ve výši 530 290 492 Kč (P968/1) [bod I. výroku], zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem nezajištěnou podmíněnou pohledávku ve výši 27 196 240 Kč (P968/3) [bod II. výroku], zamítl žalobu na určení, že pohledávka za dlužníkem ve výši 566 000 000 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (P968/1) [bod III. výroku], zamítl žalobu na určení, že pohledávka za dlužníkem ve výši 27 196 240 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (P968/3) [bod IV.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Žalobce uzavřel s dlužníkem 32 smluv o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví pro jednotlivé smluvní územní jednotky (dále jen „lesnické smlouvy“). Předmětem těchto smluv byl závazek dlužníka provést komplexní lesnické činnosti a závazek žalobce dodávat dlužníkovi vytěžené dříví, za něž se dlužník zavázal zaplatit. Cena dodaného dříví byla vyúčtována fakturami. Takto měla smluvní spolupráce probíhat po celou plánovanou dobu účinnosti jednotlivých lesnických smluv.
[2] Dne 27. září 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, usnesením ze dne 2. října 2012, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a žalovanou ustanovil insolvenční správkyní.
[3] Dopisem ze dne 11. října 2012 žalobce odstoupil od lesnických smluv z důvodu jejich porušení dlužníkem. Následně k zajištění plnění, které měl podle lesnických smluv obstarat dlužník, po vypsání dvou skupin zadávacích řízení uzavřel s náhradními smluvními partnery smlouvy, na jejichž základě bude žalobci poskytnuto náhradními smluvními partnery plnění, které měl původně poskytnout dlužník (dále jen „náhradní smlouvy“).
[4] Žalobce dne 30. října 2012 přihlásil přihláškou č. P968 do insolvenčního řízení dlužníka pod č. P968/1 a P968/3 pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení.
[5] Pohledávka č. P968/1 byla přihlášena jako podmíněná, nezajištěná, ve výši 566 000 000 Kč, která „může vzniknout z důvodu vzniku škody věřiteli a její náhrady“ za předpokladu, že žalobce bude na základě náhradních smluv plnit novým smluvním partnerům více, než by plnil dlužníku na základě lesnických smluv. Žalobci tak případně vznikne škoda v důsledku protiprávního jednání dlužníka, které má spočívat v porušení lesnických smluv. Výše pohledávky byla stanovena odhadem podle § 175 věty poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Podmínka byla formulována tak, že jde o „vznik škody z důvodu protiprávního jednání a porušení sml. povinnosti dlužníka“.
[6] Pohledávka č. P968/3 byla přihlášena jako podmíněná, nezajištěná, ve výši 27 196 240 Kč a měla vzniknout v případě převodu či přechodu vlastnického práva k vytěženému dříví na dlužníka.
[7] Obě pohledávky měl žalobce „eventuálně“ za pohledávky za majetkovou podstatou.
[8] Dne 29. ledna 2013 se konalo přezkumné jednání, při kterém žalovaná popřela obě dílčí pohledávky č. P968/1 a P968/3 co do pravosti a in eventum co do výše, přičemž však neuvedla, jak vysoká je podle ní nepopřená výše přezkoumávaných pohledávek.
[9] Žalobce v průběhu řízení doplňoval popis skutkového stavu v návaznosti na výši (jeho) plnění z postupně uzavíraných náhradních smluv. Poprvé tak žalobce učinil dne 6. září 2013, kdy uvedl, že byl nucen zaplatit o 70 329 475 Kč více, než by byl podle lesnických smluv povinen zaplatit dlužníku. Tento rozdíl představuje vzniklou škodu. Podruhé tak žalobce učinil dne 6. června 2014, kdy uvedl, že byl nucen zaplatit o 216 203 819 Kč více než podle lesnických smluv. Potřetí tak žalobce učinil dne 17.
ledna 2022, kdy uvedl, že byl nucen zaplatit o 129 075 968 Kč více, než by byl podle lesnických smluv povinen zaplatit dlužníku. V době rozhodování insolvenčního soudu se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem nezajištěnou nepodmíněnou pohledávku v celkové výši 530 290 492 Kč. Ve zbylém rozsahu (35 709 508 Kč) se pak domáhal určení, že má za dlužníkem nezajištěnou podmíněnou pohledávku.
[10] Usnesením ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529, insolvenční soud přeměnil reorganizaci dlužníka v konkurs.
6. Odvolací soud – cituje § 373 a § 380 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v posledním účinném znění (dále jen „obch. zák.“), § 165 odst. 1 a 2, § 168 odst. 2 písm. f/ a g/ a § 173 insolvenčního zákona a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, se. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) – rekapituloval, že žalobce odstoupil od lesnických smluv, neboť dlužník porušil povinnosti z nich vyplývající.
V souladu s § 351 obch. zák. se toto odstoupení nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Na základě náhradních smluv musel žalobce vynaložit vyšší náklady a rozdíl mezi cenou podle lesnických smluv a cenou, kterou žalobce vynaložil za plnění podle náhradních smluv, je škodou vniklou žalobci. Tyto náklady však žalobce vynaložil až po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. Odvolací soud se tedy ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že ke dni uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka pohledávka č. P968/1 neexistovala, a není proto po právu.
Stejně tak pohledávku č. P968/3, která dosud nevznikla, nemohl žalobce přihlásit do insolvenčního řízení. Nejde přitom ani o pohledávky podmíněné, neboť v lesnických smlouvách si strany žádné podmínky nesjednaly, a žádné podmínky nevyplývají ani ze zákona. Rovněž není správný názor žalobce, že jde o pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ nebo g/ insolvenčního zákona, neboť pohledávky by musely vyplývat z lesnických smluv, které uzavřel dlužník jako osoba s dispozičními oprávněními ve smyslu §229 insolvenčního zákona po zahájení insolvenčního řízení, což se nestalo.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to k řešení tří právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj.
nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v tom smyslu, že žalobě vyhoví, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Za dovolacím soudem neřešené považuje dovolatel otázky, zda lze v insolvenčním řízení přihlásit pohledávku, která dosud nevznikla, zda se v insolvenčním řízení uspokojuje pohledávka věřitele na náhradu škody za dlužníkem, porušil-li dlužník povinnosti před rozhodnutím o jeho úpadku, ale k potvrzení vzniklé újmy došlo až po rozhodnutí o úpadku dlužníka, a je-li tomu tak, zda jde o pohledávku uplatňovanou přihláškou ve smyslu § 173 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona, nebo o pohledávku za majetkovou podstatou, popřípadě o pohledávku jim postavenou na roveň. 9. Dovolatel argumentuje, že jakákoliv pohledávka, která je vázána na splnění odkládací podmínky, nevzniká do doby splnění takové podmínky. Insolvenční zákon přitom nevyžaduje, aby podmíněná pohledávka existovala nejpozději ke dni úpadku dlužníka nebo jejího přihlášení provedeného v propadné lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku. Jako příklad možného přihlášení pohledávky, která v době přihlášení neexistuje, dovolatel uvádí situace předjímané § 256 odst. 3 insolvenčního zákona (kdy nájemci je uložena povinnost přihlásit pohledávku na vrácení předem zaplaceného nájemného) a § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (kdy osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 dotčeného ustanovení mohou přihlásit regresní pohledávku, která však ještě nevznikla, případně zatím náleží jinému věřiteli). Dovolateli ze zákona vyplývá celá řada povinností, které na základě lesnických smluv za úplatu přenesl na dlužníka. Bylo tedy jisté, že bude muset zajistit veškeré plnění nasmlouvané s dlužníkem náhradním způsobem u nových smluvních dodavatelů, a budou-li jejich ceny pro něj méně příznivé, vznikne mu v důsledku neplnění povinností z lesnických smluv škoda. 10. Odkazuje na odstavec 10 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněného pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2018“), dovolatel tvrdí, že pohledávka spočívající v náhradě škody (za neoprávněný odběr elektrické energie), která vznikla po vypršení lhůty k podání přihlášek, spadá do režimu pohledávek, které je podle § 173 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nezbytné přihlásit do lhůty k tomu stanovené v rozhodnutí o úpadku. 11. Dovolatel dále namítá, že kdyby lesnické smlouvy byly řádně uzavřeny a nebyly by vypovězeny dlužníkem ani žalovanou, pak by pohledávka č. P968/1 byla pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/, resp. g/ insolvenčního zákona, neboť osobou s dispozičním oprávněním je do rozhodnutí o úpadku zásadně dlužník. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně respektuje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž se nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit ani na základě argumentace předložené dovolatelem. 15. Již v R 54/2012 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku. 16. V rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2015“), Nejvyšší soud doplnil, že úprava obsažená v § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní úkon (od 1. ledna 2014 právní jednání) neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a pro dobu od 1. ledna 2014 § 548 a § 549 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Věřitelem uplatňovaný nárok může být též konstruován jako pohledávka vázána na splnění odkládací podmínky stanové zákonem. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 132/2021. 17. K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) srov. krom důvodů R 85/2015 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Již v něm Nejvyšší soud (i s odkazem na literaturu) vysvětlil, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon účinnosti nenabude. 18. Zásadně platí, že samotný vznik (budoucí) pohledávky nelze považovat za podmínku, na niž by mohl (budoucí) věřitel v insolvenčním řízení podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona vázat svoji přihlašovanou pohledávku. Jiné pohledávky než ty, které existují nejpozději ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku, lze do insolvenčního řízení přihlásit jen tehdy, stanoví-li tak zákon (srov. 183 odst. 3 nebo § 256 odst. 3 insolvenčního zákona). O žádnou z uvedených výjimek však v projednávané věci nejde. 19. Pohledávka z odpovědnosti za škodu, která má původ v porušení smluvní povinnosti, v odstoupení od smlouvy pro toto porušení a uzavření náhradní smlouvy, vzniká naplněním všech jejích (zákonných) předpokladů, tedy porušením smluvní povinnosti, vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi nimi (při absenci okolností vylučujících odpovědnost). K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014. V projednávané věci není pochyb, že škoda dovolateli vznikla (uzavřením náhradních smluv, jež pro dovolatele byly méně výhodné, než původní lesnické smlouvy) až po rozhodnutí o úpadku dlužníka, respektive po uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek. Taková pohledávka z titulu náhrady škody by se v insolvenčním řízení uspokojovala pouze tehdy, kdyby šlo o pohledávku zahrnutou do taxativního výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Přímo z textu § 168 a §169 insolvenčního zákona pak plyne, že pohledávka z titulu náhrady škody (s výjimkou škody způsobené na zdraví) do této kategorie nespadá. K tomu srov. opět R 54/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 57/2020. 20. Závěrem lze k dovolatelovu odkazu na R 17/2018 dodat, že jím označený odstavec 10 odůvodnění onoho rozhodnutí je součástí tzv. narativní části rozhodnutí, kde Nejvyšší soud pouze reprodukoval posouzení tamní věci odvolacím soudem. Nejde tedy o právní názor dovolacího soudu. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu