KSPH 66 INS 23802/2012
37 ICm 706/2013
29 ICdo 3/2023-20367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr.
Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120
00, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova
707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o.,
zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9,
Litoměřická 834/19d, PSČ 190 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 706/2013 jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o., se sídlem ve
Zbraslavicích, Ostrov 3, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 27106632, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 37 ICm
706/2013, 101 VSPH 187/2022-20349 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou 28. února 2013 se žalobce (Lesy České republiky, s.
p.) domáhal vůči žalovaným 1/ Mgr. Monice Cihelkové, jako insolvenční správkyni
dlužníka LESS & FOREST s. r. o. (dále jen „dlužník“), 2/ dlužníku a 3/ Mgr. Ivo
Šotkovi, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužníka, určení pravosti, výše
a pořadí nezajištěné podmíněné pohledávky č. P968/1 žalobce za dlužníkem ve
výši 566 000 000 Kč a nezajištěné podmíněné pohledávky č. P968/3 žalobce za
dlužníkem ve výši 27 196 240 Kč, obou přihlášených přihláškou č. P968 do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Praze
(dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSPH 37 INS 23802/2012, eventuálně
určení, že jde o pohledávky za majetkovou podstatou.
2. Usnesením ze dne 22. března 2019, č. j. 37 ICm 706/2013-37, které
nabylo právní moci dne 17. dubna 2019, insolvenční soud odmítl žalobu v
rozsahu, v němž směřovala vůči žalovaným 2/ a 3/. Při přípravném jednání
konaném dne 17. ledna 2022 insolvenční soud připustil změnu žaloby v rozsahu
určení pravosti, výše a pořadí pohledávky č. P968/1 tak, že se žalobce domáhá
určení, že má za dlužníkem nezajištěnou podmíněnou pohledávku ve výši 35 709
508 Kč a nezajištěnou nepodmíněnou pohledávku ve výši 530 290 492 Kč,
eventuálně určení, že jde o pohledávky za majetkovou podstatou.
3. Rozsudkem ze dne 17. ledna 2022, č. j. 37 ICm 706/2013-20318,
insolvenční soud zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem
nezajištěnou podmíněnou pohledávku 35 709 508 Kč a nezajištěnou nepodmíněnou
pohledávku ve výši 530 290 492 Kč (P968/1) [bod I. výroku], zamítl žalobu na
určení, že žalobce má za dlužníkem nezajištěnou podmíněnou pohledávku ve výši
27 196 240 Kč (P968/3) [bod II. výroku], zamítl žalobu na určení, že pohledávka
za dlužníkem ve výši 566 000 000 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou
(P968/1) [bod III. výroku], zamítl žalobu na určení, že pohledávka za dlužníkem
ve výši 27 196 240 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (P968/3) [bod IV.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Žalobce uzavřel s dlužníkem 32 smluv o provádění komplexních
lesnických činností a prodeji dříví pro jednotlivé smluvní územní jednotky
(dále jen „lesnické smlouvy“). Předmětem těchto smluv byl závazek dlužníka
provést komplexní lesnické činnosti a závazek žalobce dodávat dlužníkovi
vytěžené dříví, za něž se dlužník zavázal zaplatit. Cena dodaného dříví byla
vyúčtována fakturami. Takto měla smluvní spolupráce probíhat po celou
plánovanou dobu účinnosti jednotlivých lesnických smluv. [2] Dne 27. září 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek
dlužníka, usnesením ze dne 2. října 2012, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13,
insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a žalovanou ustanovil insolvenční
správkyní. [3] Dopisem ze dne 11. října 2012 žalobce odstoupil od lesnických smluv
z důvodu jejich porušení dlužníkem. Následně k zajištění plnění, které měl
podle lesnických smluv obstarat dlužník, po vypsání dvou skupin zadávacích
řízení uzavřel s náhradními smluvními partnery smlouvy, na jejichž základě bude
žalobci poskytnuto náhradními smluvními partnery plnění, které měl původně
poskytnout dlužník (dále jen „náhradní smlouvy“). [4] Žalobce dne 30. října 2012 přihlásil přihláškou č. P968 do
insolvenčního řízení dlužníka pod č. P968/1 a P968/3 pohledávky, které jsou
předmětem tohoto řízení. [5] Pohledávka č. P968/1 byla přihlášena jako podmíněná, nezajištěná, ve
výši 566 000 000 Kč, která „může vzniknout z důvodu vzniku škody věřiteli a
její náhrady“ za předpokladu, že žalobce bude na základě náhradních smluv plnit
novým smluvním partnerům více, než by plnil dlužníku na základě lesnických
smluv. Žalobci tak případně vznikne škoda v důsledku protiprávního jednání
dlužníka, které má spočívat v porušení lesnických smluv. Výše pohledávky byla
stanovena odhadem podle § 175 věty poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Podmínka byla formulována tak, že
jde o „vznik škody z důvodu protiprávního jednání a porušení sml. povinnosti
dlužníka“. [6] Pohledávka č. P968/3 byla přihlášena jako podmíněná, nezajištěná, ve
výši 27 196 240 Kč a měla vzniknout v případě převodu či přechodu vlastnického
práva k vytěženému dříví na dlužníka. [7] Obě pohledávky měl žalobce „eventuálně“ za pohledávky za majetkovou
podstatou. [8] Dne 29. ledna 2013 se konalo přezkumné jednání, při kterém žalovaná
popřela obě dílčí pohledávky č. P968/1 a P968/3 co do pravosti a in eventum co
do výše, přičemž však neuvedla, jak vysoká je podle ní nepopřená výše
přezkoumávaných pohledávek. [9] Žalobce v průběhu řízení doplňoval popis skutkového stavu v
návaznosti na výši (jeho) plnění z postupně uzavíraných náhradních smluv. Poprvé tak žalobce učinil dne 6. září 2013, kdy uvedl, že byl nucen zaplatit o
70 329 475 Kč více, než by byl podle lesnických smluv povinen zaplatit
dlužníku. Tento rozdíl představuje vzniklou škodu. Podruhé tak žalobce učinil
dne 6. června 2014, kdy uvedl, že byl nucen zaplatit o 216 203 819 Kč více než
podle lesnických smluv. Potřetí tak žalobce učinil dne 17.
ledna 2022, kdy
uvedl, že byl nucen zaplatit o 129 075 968 Kč více, než by byl podle lesnických
smluv povinen zaplatit dlužníku. V době rozhodování insolvenčního soudu se
žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem nezajištěnou nepodmíněnou pohledávku
v celkové výši 530 290 492 Kč. Ve zbylém rozsahu (35 709 508 Kč) se pak domáhal
určení, že má za dlužníkem nezajištěnou podmíněnou pohledávku. [10] Usnesením ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS
23802/2012-B-529, insolvenční soud přeměnil reorganizaci dlužníka v konkurs.
6. Odvolací soud – cituje § 373 a § 380 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, v posledním účinném znění (dále jen „obch. zák.“), § 165
odst. 1 a 2, § 168 odst. 2 písm. f/ a g/ a § 173 insolvenčního zákona a
odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, se. zn. 29
NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 54/2012“) – rekapituloval, že žalobce odstoupil od
lesnických smluv, neboť dlužník porušil povinnosti z nich vyplývající. V
souladu s § 351 obch. zák. se toto odstoupení nedotýká nároku na náhradu škody
vzniklé porušením smlouvy. Na základě náhradních smluv musel žalobce vynaložit
vyšší náklady a rozdíl mezi cenou podle lesnických smluv a cenou, kterou
žalobce vynaložil za plnění podle náhradních smluv, je škodou vniklou žalobci.
Tyto náklady však žalobce vynaložil až po uplynutí propadné lhůty vymezené
rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. Odvolací soud se tedy ztotožnil s
názorem insolvenčního soudu, že ke dni uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek
v insolvenčním řízení dlužníka pohledávka č. P968/1 neexistovala, a není proto
po právu. Stejně tak pohledávku č. P968/3, která dosud nevznikla, nemohl
žalobce přihlásit do insolvenčního řízení. Nejde přitom ani o pohledávky
podmíněné, neboť v lesnických smlouvách si strany žádné podmínky nesjednaly, a
žádné podmínky nevyplývají ani ze zákona. Rovněž není správný názor žalobce, že
jde o pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ nebo g/
insolvenčního zákona, neboť pohledávky by musely vyplývat z lesnických smluv,
které uzavřel dlužník jako osoba s dispozičními oprávněními ve smyslu §229
insolvenčního zákona po zahájení insolvenčního řízení, což se nestalo.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), a to k řešení tří právních otázek dovolacím soudem dosud
neřešených. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj.
nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek
odvolacího soudu v tom smyslu, že žalobě vyhoví, nebo aby rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Za dovolacím soudem neřešené považuje dovolatel otázky, zda lze v
insolvenčním řízení přihlásit pohledávku, která dosud nevznikla, zda se v
insolvenčním řízení uspokojuje pohledávka věřitele na náhradu škody za
dlužníkem, porušil-li dlužník povinnosti před rozhodnutím o jeho úpadku, ale k
potvrzení vzniklé újmy došlo až po rozhodnutí o úpadku dlužníka, a je-li tomu
tak, zda jde o pohledávku uplatňovanou přihláškou ve smyslu § 173 odst. 1, 2 a
3 insolvenčního zákona, nebo o pohledávku za majetkovou podstatou, popřípadě o
pohledávku jim postavenou na roveň.
9. Dovolatel argumentuje, že jakákoliv pohledávka, která je vázána na
splnění odkládací podmínky, nevzniká do doby splnění takové podmínky.
Insolvenční zákon přitom nevyžaduje, aby podmíněná pohledávka existovala
nejpozději ke dni úpadku dlužníka nebo jejího přihlášení provedeného v propadné
lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku. Jako příklad možného přihlášení
pohledávky, která v době přihlášení neexistuje, dovolatel uvádí situace
předjímané § 256 odst. 3 insolvenčního zákona (kdy nájemci je uložena povinnost
přihlásit pohledávku na vrácení předem zaplaceného nájemného) a § 183 odst. 3
insolvenčního zákona (kdy osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 dotčeného ustanovení
mohou přihlásit regresní pohledávku, která však ještě nevznikla, případně zatím
náleží jinému věřiteli). Dovolateli ze zákona vyplývá celá řada povinností,
které na základě lesnických smluv za úplatu přenesl na dlužníka. Bylo tedy
jisté, že bude muset zajistit veškeré plnění nasmlouvané s dlužníkem náhradním
způsobem u nových smluvních dodavatelů, a budou-li jejich ceny pro něj méně
příznivé, vznikne mu v důsledku neplnění povinností z lesnických smluv škoda.
10. Odkazuje na odstavec 10 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněného pod číslem 17/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2018“), dovolatel
tvrdí, že pohledávka spočívající v náhradě škody (za neoprávněný odběr
elektrické energie), která vznikla po vypršení lhůty k podání přihlášek, spadá
do režimu pohledávek, které je podle § 173 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona
nezbytné přihlásit do lhůty k tomu stanovené v rozhodnutí o úpadku.
11. Dovolatel dále namítá, že kdyby lesnické smlouvy byly řádně uzavřeny
a nebyly by vypovězeny dlužníkem ani žalovanou, pak by pohledávka č. P968/1
byla pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/, resp. g/
insolvenčního zákona, neboť osobou s dispozičním oprávněním je do rozhodnutí o
úpadku zásadně dlužník.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně respektuje
závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž se nemá Nejvyšší
soud důvod odchýlit ani na základě argumentace předložené dovolatelem.
15. Již v R 54/2012 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro pohledávky, které
věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat
(byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může
dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s
rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni
přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku.
16. V rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014,
uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 85/2015“), Nejvyšší soud doplnil, že úprava obsažená v § 173 odst. 3
insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i
pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek,
jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla
účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí
právní úkon (od 1. ledna 2014 právní jednání) neznámá a je pro ně nejistá, tedy
pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 36 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a pro dobu od 1. ledna 2014 § 548 a § 549
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Věřitelem uplatňovaný nárok může
být též konstruován jako pohledávka vázána na splnění odkládací podmínky
stanové zákonem. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022,
sen. zn. 29 ICdo 132/2021.
17. K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) srov. krom
důvodů R 85/2015 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn.
29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Již v něm Nejvyšší soud (i s odkazem na literaturu) vysvětlil, že
podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního
úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a
povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v
době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky
spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění,
nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný
právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude
vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní
účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco
jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu.
Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní
úkon účinnosti nenabude.
18. Zásadně platí, že samotný vznik (budoucí) pohledávky nelze považovat
za podmínku, na niž by mohl (budoucí) věřitel v insolvenčním řízení podle § 173
odst. 3 insolvenčního zákona vázat svoji přihlašovanou pohledávku. Jiné
pohledávky než ty, které existují nejpozději ke dni přihlášení provedeného v
propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku, lze do insolvenčního řízení
přihlásit jen tehdy, stanoví-li tak zákon (srov. 183 odst. 3 nebo § 256 odst. 3
insolvenčního zákona). O žádnou z uvedených výjimek však v projednávané věci
nejde.
19. Pohledávka z odpovědnosti za škodu, která má původ v porušení
smluvní povinnosti, v odstoupení od smlouvy pro toto porušení a uzavření
náhradní smlouvy, vzniká naplněním všech jejích (zákonných) předpokladů, tedy
porušením smluvní povinnosti, vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi nimi
(při absenci okolností vylučujících odpovědnost). K tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014. V
projednávané věci není pochyb, že škoda dovolateli vznikla (uzavřením
náhradních smluv, jež pro dovolatele byly méně výhodné, než původní lesnické
smlouvy) až po rozhodnutí o úpadku dlužníka, respektive po uplynutí propadné
lhůty k přihlášení pohledávek. Taková pohledávka z titulu náhrady škody by se v
insolvenčním řízení uspokojovala pouze tehdy, kdyby šlo o pohledávku zahrnutou
do taxativního výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na
roveň postavených v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Přímo z textu § 168 a
§169 insolvenčního zákona pak plyne, že pohledávka z titulu náhrady škody (s
výjimkou škody způsobené na zdraví) do této kategorie nespadá. K tomu srov.
opět R 54/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn.
29 ICdo 57/2020.
20. Závěrem lze k dovolatelovu odkazu na R 17/2018 dodat, že jím
označený odstavec 10 odůvodnění onoho rozhodnutí je součástí tzv. narativní
části rozhodnutí, kde Nejvyšší soud pouze reprodukoval posouzení tamní věci
odvolacím soudem. Nejde tedy o právní názor dovolacího soudu.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu