KSCB 28 INS 16383/2017
42 ICm 3805/2020
29 ICdo 132/2021-81
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem v Českých Budějovicích,
Mánesova 1803/3a, PSČ 371 87, identifikační číslo osoby 72080043, proti
žalovanému JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi, se sídlem v Českých Budějovicích,
Radniční 133/1, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka HC
ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s., zastoupenému Mgr. Petrem Pazderkou, advokátem, se
sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, o určení pořadí
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm
3805/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ
LVI, z. s., se sídlem v Českých Budějovicích, E. Rošického 1756, PSČ 370 05,
identifikační číslo osoby 22861483, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 16383/2017, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2021, č. j. 42 ICm
3805/2020, 104 VSPH 242/2021-66 (KSCB 28 INS 16383/2017), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 9. února 2021, č. j. 42 ICm 3805/2020-37, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Jihočeský kraj -
dále též jen „finanční úřad“) ve výši 2.969.211 Kč z titulu platebního výměru k
dani z přidané hodnoty č. j. 326796/20/2201-51522-303769, je v insolvenčním
řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 28 INS 16383/2017 pohledávkou
za majetkovou podstatou (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II.
výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
z toho, že:
3. Usnesením ze dne 26. dubna 2018, č. j. 28 INS 16383/2017-A-27 (mimo jiné),
zjistil úpadek dlužníka (HC ČESKOBUDĚJOVIČTÍ LVI, z. s.).
4. Dne 24. ledna 2020 podal žalovaný (JUDr. Ing. Miroslav Kořenář, jako
insolvenční správce dlužníka) řádné přiznání k dani z přidané hodnoty, ve
kterém vyčíslil na řádku č. 64 vlastní daň ve výši 2.969.211 Kč, s tím, že na
řádku č. 60 vyčíslil úpravu odpočtu daně dle ustanovení § 78 a násl. zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši -2.451.932 Kč.
5. Platebním výměrem ze dne 18. února 2020, č. j. 326796/20/2201-51522-303769,
vyměřil finanční úřad dlužníku pohledávku na dani z přidané hodnoty ve výši
2.969.211 Kč.
6. Na základě podání žalovaného ze dne 5. ledna 2021 finanční úřad jako správce
daně zahájil dodatečné vyměřovací řízení ke zjištění správnosti vyměřené daně.
7. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 168 odst. 2
písm. e/ a § 173 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 3, § 103 odst. 1 a 2, § 139 odst.
1, § 140 odst. 1 a 4 a § 242 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a
ustanovení § 78 zákona o dani z přidané hodnoty – dospěl k následujícím závěrům:
8. Předmětná pohledávka vznikla ve smyslu ustanovení § 3 daňového řádu na
základě změny užívání stavby hokejové haly v roce 2019. Tuto skutečnost
zohlednil žalovaný v daňovém přiznání za prosinec 2019 ve smyslu ustanovení §
78 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, na což žalobce reagoval vydáním
platebního výměru.
9. Není správná argumentace žalovaného, že změnou užívání stavby hokejové haly
došlo pouze k transformaci již existujícího nároku (vzniklého před zjištěním
úpadku dlužníka), a že tuto skutečnost měl žalobce předvídat a přihlásit
příslušné alikvotní částky za jednotlivé roky, ve kterých mohlo dojít ke změně
užívání stavby hokejové haly, jako podmíněné pohledávky.
10. Před rozhodnutím o úpadku dlužníka předmětná pohledávka neexistovala a je
zřejmé, že do insolvenčního řízení mohou být přihlášeny pouze pohledávky, které
existují. Pohledávka vznikla až v roce 2019, kdy došlo ke změně užívání stavby
hokejové haly v návaznosti na podané daňové přiznání dlužníka, na které
reagoval žalovaný vydáním příslušného platebního výměru. Pohledávka je tedy ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 1 daňového řádu, ve spojení s ustanovením § 168
odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona pohledávkou za majetkovou podstatou,
kterou žalobce správně uplatnil v insolvenčním řízení.
11. Vzhledem k tomu, že pohledávka vznikla v roce 2019, nemohlo dojít k
porušení zásad insolvenčního řízení dle ustanovení § 5 insolvenčního zákona,
jelikož žalobce nezískal žádné právo na přednostní uspokojení.
12. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2021,
č. j. 42 ICm 3805/2020, 104 VSPH 242/2021-66 (KSCB 28 INS 16383/2017):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
13. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2, § 203 a § 203a
insolvenčního zákona, z ustanovení § 44 odst. 1 a § 78 zákona o dani z přidané
hodnoty a z ustanovení § 242 odst. 1 daňového řádu – dospěl po přezkoumání
napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
14. V řízení dle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona se zjišťuje vlastní
existence uplatňované pohledávky a v řízení dle § 203a insolvenčního zákona se
zjišťuje již jen to, zda a v jakém pořadí lze tuto pohledávku (existující a
eventuálně též již pravomocně přiznanou) uspokojit v insolvenčním řízení.
15. Charakteristickým rysem pohledávek za majetkovou podstatou ve smyslu
ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona je, že vznikly po rozhodnutí o
úpadku, přičemž jejich výčet je taxativní. V insolvenčním řízení se tyto
pohledávky nepřihlašují; uplatňují se vůči osobě s dispozičním oprávněním,
přičemž o uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí
insolvenčního správce; náležitosti vyrozumění stanoví prováděcí předpis.
Srov. § 203 odst. 1 insolvenčního zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 54/2012“) [usnesení je (stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu]. Jde pouze o spor o pořadí pohledávky; pravost a výše
pohledávky se v něm neřeší. Předmětem řízení v této věci je tedy jen posouzení,
zda závazek dlužníka uhradit daň z přidané hodnoty „je pohledávkou“ za
majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona.
16. Z ustanovení § 78 zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá postup při úpravě
odpočtu daně v důsledku změny účelu použití dlouhodobého majetku. Tento postup
se týká i situací, kdy plátce (daně z přidané hodnoty) uplatnil odpočet u
dlouhodobého majetku a v průběhu trvání opravného období jej začal používat pro
účely, u nichž je nárok na odpočet krácen nebo je nulový. Opravné období pro
odpočty umožňuje zabránit nepřesnostem při výpočtu odpočtů daně nebo
neodůvodněným zvýhodněním anebo znevýhodněním osoby povinné k dani, jestliže
změny skutečností rozhodných pro stanovení výše odpočtů nastaly (až) po podání
daňového přiznání. Korekce uplatněného odpočtu se týkají dlouhodobého majetku
trvale používaného jak pro účely, kdy má plátce nárok na odpočet, tak pro
účely, které odpočet neumožňují. Plátce je povinen upravit odpočet u
dlouhodobého majetku, dojde-li v některém z kalendářních roků následujících po
roce, v němž byl odpočet uplatněn, ke snížení rozsahu použití majetku pro
účely, které zakládají nárok na odpočet daně na vstupu; obdobnou korekci je
oprávněn provést i ve svůj prospěch (dojde-li ke zvýšení rozsahu použití
majetku pro uvedené účely). Zkoumané ustanovení mluví o letech následujících po
roce uplatnění odpočtu, nikoli o roce pořízení majetku. Odpočet totiž nemusí
být uplatněn v roce, v němž byl pořízen majetek. Úpravu daně nelze (následně)
provést jen tehdy, neměl-li plátce nárok na odpočet daně při pořízení majetku
(jednal-li při pořízení majetku výlučně v postavení osoby, která není povinna k
úhradě daně z přidané hodnoty). Plátce je povinen po uplynutí každého
kalendářního roku porovnat výši původně uplatněného odpočtu při nákupu
majetku s rozsahem použití majetku pro účely opravňující k odpočtu v
konkrétním kalendářním roce a korigovat část odpočtu, je-li výsledkem korekce
snížení odpočtu (v opačném případě má právo korekci provést). Obdobím, v němž
je plátce povinen případně korigovat výši odpočtu (opravným obdobím) je u
pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor období deseti let. Zkoumané
ustanovení obsahuje výčet variant, jejichž důsledkem je změna rozsahu použití
majetku pro účely zakládající nárok na odpočet a následně povinnost (nebo
možnost) odpočet upravit.
17. Daňový řád je ve vztahu k insolvenčnímu zákonu lex specialis; srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 7 Afs
261/2015 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 3416/2016 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.
ledna 2019, sp. zn. 5 Afs 249/2016.
18. V projednávané věci podal insolvenční správce již za zdaňovací období 2019
přiznání k dani z přidané hodnoty s odpočtem daně na řádku č. 60 dle § 78
zákona o dani z přidané hodnoty, v důsledku čehož mu byla vyměřena daň ve výši
992.837 Kč neboť i v roce 2018 mělo dojít ke změně v rozsahu užívání stavby.
Žalobce pohledávku uplatnil jako pohledávku za majetkovou podstatou, což
insolvenční správce akceptoval a pohledávku uhradil. Dříve postupoval obdobně
dlužník [i v letech 2014-2017 docházelo ke změně v rozsahu užívání stavby;
[byla používána i k ekonomické (výdělečné) činnosti dlužníka (šlo o pronájmy a
o reklamní činnost)].
19. Dne 24. ledna 2020 podal žalovaný přiznání k dani z přidané hodnoty za
zdaňovací období prosinec 2019, ve kterém na řádku č. 60 (úprava odpočtu daně
dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty) uvedl snížení odpočtu daně o částku
2.451.932 Kč a na řádku 64 uvedl vlastní daň ve výši 2 969 211,00 Kč. Finanční
úřad z údajů uvedených v tomto zdaňovacím období daňové přiznání akceptoval a
platebním výměrem vyměřil daň částkou 2.969.211 Kč. Žalovaný pro tentokrát již
neakceptoval uplatnění pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou.
20. Změna v rozsahu užití dlouhodobého majetku je jednou ze skutečností
vymezených v § 78 zákona o dani z přidané hodnoty, na jejichž základě se
stanoví daňová povinnost za zdaňovací období. V daňovém přiznání se úprava
odpočtu uvádí na řádku 60. Zvýšení odpočtu daně touto úpravou se vyjádří
kladnou hodnotou, snížení pak hodnotou zápornou. Úprava odpočtu daně se provádí
pouze jednou ročně za celý kalendářní rok, a to v daňovém přiznání za poslední
zdaňovací období kalendářního roku, ve kterém došlo ke změně účelu použití
majetku. Změna rozsahu užívání dlouhodobého majetku, z jehož pořízení byl
uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty, je v dispozici plátce daně (správce
daně ji nemůže ovlivnit). Pohledávku, o které není známo, zda a v jaké výši
vznikne, nelze přihlásit jako podmíněnou.
21. Z údajů uvedených v daňovém přiznání za zdaňovací období prosinec 2019 se
podává, že daňová povinnost byla vyčíslena nejen z úpravy odpočtu daně dle § 78
zákona o dani z přidané hodnoty, ale i z dalších zdanitelných plnění. Bylo jen
na žalovaném, jak naloží s dlouhodobým majetkem, nebo jak kvalitně vyplní
daňové přiznání. Pohledávka na dani z přidané hodnoty je pohledávkou vzniklou
až po rozhodnutí o úpadku dlužníka (po 26. dubnu 2018) změnou užívání hokejové
haly (dlouhodobého majetku dlužníka) v roce 2019 a přijetím jiných zdanitelných
plnění, přičemž žalovaný netvrdil, že by zanikla uhrazením, případně jiným
způsobem; jde tedy o daňovou pohledávku za majetkovou podstatou.
22. K odvolacím námitkám odvolací soud uvádí, že posuzovaná věc se liší od
situací upravených ustanovením § 44 zákona o dani z přidané hodnoty a toto
ustanovení nelze použít na danou věc ani analogicky. Předmětnou pohledávku
(pohledávku spočívající v založení daňové povinnosti dlužníka ve smyslu § 78
zákona o dani z přidané hodnoty) pak nebylo možné přihlásit v propadné lhůtě do
insolvenčního řízení jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky [k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29
ICdo 62/2014; jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 85/2015 Sb. rozh. obč. (dále
jen „R 85/2015)].
23. Vzhledem k tomu, že jde o spor o pořadí, nemají význam námitky, jimiž
žalovaný brojí proti pravosti a výši pohledávky.
24. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Je pohledávka vzniklá z titulu úpravy odpočtu daně dle § 78 zákona o dani z
přidané hodnoty pohledávkou za majetkovou podstatou, respektive pohledávkou
postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §
168 a § 169 insolvenčního zákona, jestliže poté, co před zjištěním úpadku
dlužník uplatnil původní odpočet daně z přidané hodnoty u pořízeného
dlouhodobého majetku a správce daně mu jej vyplatil, po zjištění úpadku a
prohlášení konkursu provede insolvenční správce úpravu odpočtu daně dle § 78
zákona o dani z přidané hodnoty? Vzniká v takovém případě nová daňová
povinnost, nebo jde o pohledávku, která měla být uplatněna v insolvenčním
řízení přihláškou?
[2] Je institut úpravy odpočtu daně dle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty
srovnatelný s transformací pohledávky (a jí podřaditelný) jako u pohledávek
vzniklých postupem podle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném
do 31. března 2019, respektive podle § 46 a násl. zákona o dani z přidané
hodnoty ve znění účinném od 1. dubna 2019?
25. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným
otázkám následovně:
K otázce č. 1 (k okamžiku vzniku pohledávky)
27. Dovolatel nesouhlasí se závěrem obou soudů, že ke změně užívání hokejové
haly došlo (až) v roce 2019. Setrvává na názoru, že primární nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty uplatnil dlužník při pořízení hokejové haly v situaci,
kdy hokejová hala vlastněná dlužníkem coby spolkem měla být určena pro užívání
sportovišť (ledové plochy a tělocvičny) pro sportovní účely. Již tehdy (tedy)
mělo v hokejové hale docházet ve smyslu ustanovení § 61 písm. d/ zákona o dani
z přidané hodnoty k „(…) poskytování služeb úzce souvisejících se sportem nebo
tělesnou výchovou právnickými osobami, které nebyly založeny nebo zřízeny za
účelem podnikání, osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou činnost
(…)“.
28. Finanční úřad tak již v době, kdy dlužník provedl odpočet daně v plné výši,
musel a měl o této skutečnosti vědět (v úvahu přicházel jen poměrný odpočet
daně, respektive odpočet daně v částečné výši dle § 72 a § 73 zákona o dani z
přidané hodnoty), leč nezabýval se jí a umožnil dlužníku uplatnit odpočet daně
v plné výši, tedy částkou 26.651.435,37 Kč.
29. Dovolateli není zřejmé, jak soudy dospěly k závěru, že před rozhodnutím o
úpadku pohledávka neexistovala (soudy tento závěr podrobněji neodůvodnily).
30. Provedený odpočet daně nelze chápat tak, že zanikl tím, že byl vrácen
daňovému subjektu. Vzhledem k ustanovení § 78 zákona o dani z přidané hodnoty
je po dobu deseti let nutné „odpočet podrobovat posouzení“ co do nutnosti jeho
úpravy; poskytnutý odpočet v té době „nadále existuje“ mezi daňovým subjektem
(dlužníkem) a správcem daně (finančním úřadem) a za podmínek uvedených v § 78a
odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty je daňový subjekt buď oprávněn, nebo
povinen provést úpravu odpočtu daně. Provedením úprav odpočtu daně dle § 78
zákona o dani z přidané hodnoty, respektive dle § 78a zákona o dani z přidané
hodnoty, tak dochází k úpravám nadále existujícího (původního) nároku na
odpočet, nikoli ke vzniku nového nároku správce daně vůči daňovému subjektu.
31. Postavení žalobce lze v takovém případě připodobnit postavení ručitele nebo
solidárního spoludlužníka, který přihlašuje do insolvenčního řízení jako
podmíněnou pohledávku, která by mu vznikla uspokojením přihlášeného věřitele a
žalobce měl postupovat stejně (ať již by šlo o pohledávku vázanou na splnění
podmínky odkládací nebo rozvazovací). Z napadeného rozhodnutí též není
seznatelné, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o
pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.
32. Není rozhodné, zda jde o pohledávku vázanou na splnění podmínky odkládací,
nebo rozvazovací (podstatné je jen to, zda jde o pohledávku za majetkovou
podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou
podstatou), dovolatel má nicméně za to, že institut úpravy odpočtu daně dle §
78 zákona o dani z přidané hodnoty, respektive dle § 78a zákona o dani z
přidané hodnoty je nutné podřadit pro potřeby tohoto řízení odkládací podmínce
ve smyslu § 548 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“).
K otázce č. 2 (k transformaci pohledávky)
33. Dovolatel má nadále za to, že jde o situaci srovnatelnou s tou, kterou (k §
44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019) zmínil
Nejvyšší soud v důvodech R 54/2012. K tomu se dovolává rovněž závěrů obsažených
(opět k § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března
2019) v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2013, č. j. 9 Afs
69/2012-47 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 2856/2013 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu). Odtud dovolatel uzavírá, že stejně jako u
uskutečněného zdanitelného plnění i u primárního odpočtu daně dle § 78 zákona o
dani z přidané hodnoty původní zdanitelné plnění (respektive původní odpočet)
„zůstává“. Oběma soudům dovolatel vytýká, že neuvádějí, proč se v dané věci
neuplatní jím označená judikatura.
34. Kdyby žalobci bylo přiznáno postavení věřitele s pohledávkou za majetkovou
podstatou, vedlo by to k porušení zásad uvedených v § 5 písm. a/ a b/
insolvenčního zákona. Odvolací soud se nezabýval namítaným porušením označených
zásad, přičemž k závěru insolvenčního soudu (že takového porušení zde není)
dovolatel zdůrazňuje, že prvotní odpočet daně vyplatil finanční úřad daňovému
subjektu (dlužníku) před zjištěním úpadku, takže částka odpočtu daně „ze své
logiky“ v době zjištění úpadku a prohlášení konkursu již nebyla součástí
majetkové podstaty dlužníka. V době od prohlášení konkursu dovolatel provozoval
závod dlužníka (pronajímal hokejovou halu pro sportovní a komerční účely), čímž
byl generován zisk za účelem následného uspokojení věřitelů; použití takto
vygenerovaného zisku na (přednostní) úhradu pohledávky finančního úřadu, by
odporovalo označeným zásadám.
35. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že žaloba není
předčasná (jelikož platební výměr je ve smyslu ustanovení § 140 odst. 4
daňového řádu ve spojení s ustanovením § 103 odst. 1 a 2 daňového řádu v době
jeho rozhodování pravomocný a vykonatelný) a že argumentace, kterou dovolatel
brojí proti pravosti a výši pohledávky, je pro posouzení jejího pořadí bez
významu. K tomu se dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 28. dubna 2020, č. j. 54 Af 16/2018-30, k otázce, jakými způsoby
se daňový subjekt může bránit proti platebnímu výměru vydanému v souladu s jeho
daňovým tvrzením.
36. Odtud dovolatel uzavírá, že postupoval správně, když podal dne 5. ledna
2021 prostřednictvím datové schránky dodatečná daňová přiznání k dani z přidané
hodnoty za roky 2018 a 2019, ve kterých provedl úpravy odpočtu dle § 78 zákona
o dani z přidané hodnoty, když tak činil proto, aby napravil dlužníkem
nesprávně provedený odpočet daně při uplatnění primárního nároku na odpočet
daně.
37. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
38. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem
neřešenou.
39. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
40. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
41. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh.
obč.
42. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu:
§ 168 (insolvenčního zákona)
Pohledávky za majetkovou podstatou
(…)
(2) Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o
úpadku, jsou
(…)
e) daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné
zdravotní pojištění,
(…)
§ 173 (insolvenčního zákona)
Podání přihlášky
(1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení
insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K
přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto
uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé
vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené
trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem
podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu
insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl
zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla
podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá. (2) Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i
pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo
exekucí. (3) Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v
insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na
pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení
insolvenčního řízení vliv. (…)
§ 183 (insolvenčního zákona)
(1) Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné
majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se
uspokojení pohledávky z tohoto zajištění. (2) Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení
pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s
dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně
bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně. (3) Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou
pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit
jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí,
mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním
řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro
jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení
mohou podat samy. § 203 (insolvenčního zákona)
(1) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a
pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s
dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy
vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí
právní předpis.
(…)
(4) Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle
odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou
podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z
majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo
náhodou, která se mu přihodila. (…)
§ 203a (insolvenčního zákona)
(1) V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle §
203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na
roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170),
uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů
podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na
návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti
insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné
jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň
pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo
není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku
uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za
majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním
řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo
není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení
vyloučeno. (2) Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159
odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí
obdobně. § 78 (zákona o dani z přidané hodnoty)
(1) Původní odpočet daně uplatněný u pořízeného dlouhodobého majetku
podléhá úpravě, pokud v některém z kalendářních roků následujících po roce, ve
kterém byl původní odpočet uplatněn, dojde ke změně v rozsahu použití tohoto
majetku pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně. Obdobně se postupuje
v případě, kdy plátce při pořízení dlouhodobého majetku nárok na odpočet daně
neměl, protože daný majetek byl původně určený k použití v rámci ekonomické
činnosti plátce pro účely, které nezakládají nárok na odpočet daně. (2) Změny v rozsahu použití dlouhodobého majetku se posuzují samostatně
za každý kalendářní rok v rámci lhůty pro úpravu odpočtu daně, a to ve srovnání
se skutečnostmi, které plátce zohlednil při uplatnění původního odpočtu daně
nebo při pořízení tohoto majetku, pokud nárok na odpočet daně neměl. (3) Lhůta pro úpravu odpočtu daně činí 5 let a počíná běžet kalendářním
rokem, v němž byl dlouhodobý majetek pořízen. V případě staveb, jednotek a
jejich technického zhodnocení a v případě pozemků se lhůta pro úpravu odpočtu
daně prodlužuje na 10 let.
(4) Změnou rozsahu použití dlouhodobého majetku pro účely, které zakládají
nárok na odpočet daně, se rozumí případy, kdy plátce
a/ uplatnil původní odpočet daně v plné výši a následně tento majetek použije
pro účely, pro které má nárok na odpočet daně v částečné výši nebo nárok na
odpočet daně nemá,
b/ uplatnil původní odpočet daně v částečné výši a následně tento majetek
použije pro účely, pro které nárok na odpočet daně nemá, nebo pro účely, pro
které má nárok na odpočet daně v plné výši,
c/ neměl nárok na odpočet daně a následně tento majetek použije pro účely, pro
které má nárok na odpočet daně v plné výši nebo v částečné výši, nebo
d/ uplatnil původní odpočet daně v částečné výši a vznikne rozdíl mezi
poměrnými koeficienty nebo vypořádacími koeficienty. (5) Pro účely úpravy odpočtu daně se technické zhodnocení považuje za
samostatný dlouhodobý majetek. (6) Úpravu odpočtu daně plátce provede za poslední zdaňovací období
kalendářního roku, ve kterém nastaly skutečnosti zakládající povinnost nebo
možnost provést tuto úpravu. § 242 (daňového řádu)
Pohledávky za majetkovou podstatou a majetek dlužníka
(1) Daňové pohledávky, které vznikají v důsledku daňových povinností,
které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení
insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou. (…)
43. S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č.
31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006
Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pro
insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka nadále rozhodný insolvenční zákon
ve znění účinném do 31. května 2019, bez zřetele k tomu že žalobce pohledávku
uplatnil v insolvenčním řízení (podle usnesení ze dne 5. října 2020, č. j. KSCB
28 INS 16383/2017-B-58, jímž insolvenční soud vyzval žalobce k podání žaloby o
určení pořadí pohledávky) 2. března 2020. V tomto znění jsou citována i výše
uvedená ustanovení insolvenčního zákona. Ustanovení § 78 zákona o dani z
přidané hodnoty ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo v době
vystavení platebního výměru (18. února 2020). Ustanovení § 242 odst. 1 daňového
řádu ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo již v době zahájení
insolvenčního řízení na majetek dlužníka (21. srpna 2017) a později nedoznalo
změn.
44. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním
otevřeným právním otázkám následující závěry:
K otázce č. 1 (k okamžiku vzniku pohledávky)
45. U této otázky Nejvyšší soud úvodem uvádí, že shledává nesprávným závěr
odvolacího soudu, že daňový řád je ve vztahu k insolvenčnímu zákonu lex
specialis (podložený odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7
Afs 261/2015 a sp. zn. 5 Afs 249/2016). K tomu Nejvyšší soud dodává, že
rozsudek sp. zn. 7 Afs 261/2015 zmiňuje uvedený závěr (bez bližší argumentace)
v odstavci [13] jen jako citát z důvodové zprávy k vládnímu návrhu daňového
řádu a rozsudek sp. zn. 5 Afs 249/2016, přijatý (až) 17. ledna 2019, formuluje
dotčené závěry bez přihlédnutí k závěrům (dříve vydaného) rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, uveřejněného pod číslem
69/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 69/2019“) [argumentačně jej ignoruje].
46. V R 69/2019 Nejvyšší soud uzavřel, že insolvenční zákon má ve vztahu k
daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě
dlužníkova úpadku přednost), ve vztahu k plnění těch funkcí daňového řádu,
které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Z tohoto závěru Nejvyšší soud ve
své rozhodovací praxi ustáleně vychází; srov. např. odstavec 40. rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněného
pod číslem 70/2019 Sb. rozh. obč., důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
července 2018, sen. zn. 29 ICdo 40/2017, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 101/2018, důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, uveřejněného pod číslem
61/2020 Sb. rozh. obč., odstavec 36. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna
2022, sen. zn. 29 ICdo 73/2020, odstavec 29. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
14. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 101/2020, nebo odstavec 21. rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 100/2020. Důvod k
jeho změně nenachází Nejvyšší soud ani na základě argumentace obsažené v
označených rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Srov. (s přihlédnutím k tomu,
že tam šlo o vztah zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, k zákonu
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) vedle nálezu Ústavního soudu ze dne 7.
dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, uveřejněného pod číslem 76/2005 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, zmíněného již v důvodech R 69/2019, též
nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/2004,
uveřejněný pod číslem 145/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
Ústavního soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 38/2005, uveřejněný pod
číslem 187/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního
soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. III. ÚS 24/2005, uveřejněný pod číslem
212/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
20. prosince 2005, sp. zn. II. ÚS 35/2005, uveřejněný pod číslem 232/2005
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 18.
ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 713/2005, uveřejněný pod číslem 17/2006 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu [nálezy jsou (stejně jako další rozhodnutí
Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního
soudu]. Ostatně, ke vzájemnému vztahu insolvenčního zákona a daňového řádu se
podrobně vyjádřil (v odstavcích [30] až [38] odůvodnění) Nejvyšší správní soud
v rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne 15. října 2020, č. j. 9 Afs
4/2018-65, uveřejněném pod číslem 4119/2021 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, jehož sjednocující potenciál vůči rozhodnutím obecných senátů
Nejvyššího správního soudu je s přihlédnutím k ustanovením § 17 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (ve znění pozdějších předpisů),
zjevný. Tam obsažená argumentace (na kterou Nejvyšší soud v podrobnostech
odkazuje) zjednodušený závěr shrnutý v odstavci 45. shora vylučuje.
47. Platí dále, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v
insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona je co do
svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168
odst. 2 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi
rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele
k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného
zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro
posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění
povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu nebo u
jiného k tomu příslušného orgánu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem
109/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 109/2020“), k jehož závěrům se Nejvyšší
soud přihlásil např. též v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 101/2020, nebo v rozsudku
ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 140/2021.
48. Pro poměry dané věci tedy platí, že úkolem soudu bylo v řízení zkoumat, zda
pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele (finanční úřad) k
podání žaloby o určení pořadí (usnesením ze dne 5. října 2020), mohla vzniknout
jako pohledávka za majetkovou podstatou způsobem, jakým byla uplatněna v
insolvenčním řízení (§ 203 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive způsobem
popsaným (v obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci.
49. V duchu téže logiky ovšem platí, že právně bezcenné (jelikož vybočující z
rámce toho, co lze zkoumat ve sporu o pořadí pohledávky) jsou (i v předchozích
fázích řízení byly) námitky dovolatele založené na tvrzení, že již primární
odpočet daně se uskutečnil za podmínek, které takový odpočet daně (v plné výši)
nedovolovaly. Jde opět o obranu, která má své místo ve sporu o pravost nebo
výši pohledávky, nikoli ve sporu o pořadí uplatněné pohledávky.
50. K otázce, zda pohledávka z titulu úpravy původního odpočtu daně z přidané
hodnoty uplatněného u dlouhodobého majetku v plné výši je pohledávkou, jejíž
vznik je vázán na splnění odkládací podmínky (§ 173 odst. 3 insolvenčního
zákona) spočívající v tom, že daňový subjekt použije v rozhodném období (srov.
§ 78 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty) dlouhodobý majetek pro účely, pro
které má nárok na odpočet daně v částečné výši nebo nárok na odpočet daně nemá
(srov. § 78 odst. 4 písm. a/ zákona o dani z přidané hodnoty), Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že pohledávkami vázanými na splnění odkládací podmínky jsou jen
takové pohledávky, u nichž podmínka má oporu v textu zákona nebo ve smluvním
ujednání; srov. R 85/2015. Mechanismus vzniku předmětné pohledávky popsaný v §
78 zákona o dani z přidané hodnoty však závěr, že jde o pohledávku, která jako
vázaná na splnění odkládací podmínky mohla být přihlášena již v přihlašovací
lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, nepodporuje. Dovolatelem prosazované
srovnání (připodobnění) postavení ručitele nebo solidárního spoludlužníka není
přiléhavé již proto, že mechanismus přihlašování pohledávek osob, od kterých
může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona,
je vázán (podle dikce § 183 odst. 3 insolvenčního zákona) jen na (odkládací)
podmínku spočívající v uspokojení pohledávky věřitele vůči (insolvenčnímu)
dlužníku. Oproti tomu úprava obsažená v ustanovení § 78 zákona o dani z
přidané hodnoty předpokládá, že v rozhodném období (§ 78 odst. 3 zákona
o dani z přidané hodnoty) nastanou nové skutečnosti [že dlouhodobý majetek, u
kterého daňový subjekt původně uplatnil odpočet daně přidané hodnoty v plné
výši, byl použit v rozhodném období pro účely, pro které má daňový subjekt
nárok na odpočet daně v částečné výši nebo pro které nárok na odpočet daně nemá
(srov. § 78 odst. 4 písm. a/ zákona o dani z přidané hodnoty)], o nichž (coby
„podmínkách“) správci daně (finančnímu úřadu) v době, kdy by měl pohledávku
přihlásit, ani nemůže být nic známo.
51. O pohledávku, jejíž vznik je vázán na splnění rozvazovací podmínky, zjevně
jít nemůže. Pohledávkou vázanou na splnění rozvazovací podmínky se rozumí
taková pohledávka, o které je známo, že na splnění (smluvené nebo zákonem
stanovené) podmínky závisí zánik (již vzniklé) pohledávky; srov. (u vědomí, že
u daňové pohledávky upravené normami veřejného práva jde jen o srovnání
ilustrativní) pro dobu do 31. prosince 2013 ustanovení § 36 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a pro dobu od
1. ledna 2014 ustanovení § 548 o. z. Proto se považují (podle ustanovení §
173 odst. 3 insolvenčního zákona) pohledávky věřitelů vázané na splnění
rozvazovací podmínky v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací
podmínka není splněna (dokud existující pohledávka nezanikne splněním
rozvazovací podmínky). Tyto vlastnosti pohledávka uplatněná finančním úřadem
nemá.
52. Především však dovolatel přehlíží, že výsledek sporu zůstane stejný, i když
se prosadí jeho názor, že šlo o pohledávku, kterou finanční úřad mohl přihlásit
do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako vázanou na splnění
odkládací podmínky již v přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku.
Pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky se ve smyslu ustanovení § 173
odst. 3 insolvenčního zákona rozumí taková pohledávka, o které je známo, že na
splnění (smluvené nebo zákonem stanovené) podmínky závisí vznik pohledávky;
srov. opět (jen ilustrativně) ustanovení § 36 obč. zák. a ustanovení § 548 o.
z.
53. Vznikne-li pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění odkládací podmínky,
po rozhodnutí o úpadku, pak pro účely posouzení, zda jde o pohledávku za
majetkovou podstatou, je rozhodné jen to, zda je obsažena v taxativním výčtu
pohledávek za majetkovou podstatou obsaženém v § 168 odst. 2 insolvenčního
zákona.
54. Jinak řečeno, okolnost, že šlo o pohledávku, která jako vázaná na splnění
odkládací podmínky mohla být přihlášena (nebo jiným způsobem uplatněna) do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka již v přihlašovací lhůtě
určené rozhodnutím o úpadku, nebrání tomu, aby ji věřitel v okamžiku vzniku (po
rozhodnutí o úpadku) uplatnil v insolvenčním řízení vůči osobě s dispozičními
oprávněními postupem podle § 203 insolvenčního zákona jako pohledávku obsaženou
v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou v § 168 odst. 2
insolvenčního zákona; srov. shodně odstavec 30. rozsudku Nejvyššího soudu
sen. zn. 29 ICdo 101/2020 nebo odstavec 22. rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn.
29 ICdo 100/2020.
55. V poměrech dané věci pohledávka (lhostejno, zda předtím vázaná na splnění
odkládací podmínky) vznikla až v roce 2019, tedy po rozhodnutí o úpadku
dlužníka, přičemž není pochyb o tom, že jde o pohledávku daňovou, tedy o
pohledávku obsaženou v ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona.
56. Dovolání tudíž potud není důvodné.
K otázce č. 2 (k transformaci pohledávky)
57. K argumentaci, podle které jde o situaci srovnatelnou s tou, kterou (k § 44
zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019) zmínil
Nejvyšší soud v důvodech R 54/2012, Nejvyšší soud především uvádí, že
problematiku výkladu § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do
31. března 2019 řešil v R 54/2012 jen okrajově. Podrobně ji rozvedl až v
rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, uveřejněném pod
číslem 11/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 11/2019“), k jehož závěrům se
následně přihlásil např. též v rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo
15/2017, a v rozsudku ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 97/2017.
58. Zvláštnosti úpravy obsažené v § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění
účinném do 31. března 2019 (jež přímo cílí na „vznik“ pohledávky pro účely
insolvenčního řízení), rozebrané v R 11/2019, však nejsou přenositelné
(argumentačně využitelné) pro účely povahy daňové pohledávky vzniklé úpravou
odpočtu daně z přidané hodnoty v rozhodném období podle § 78 zákona o dani z
přidané hodnoty. Uvažovat o (jen) transformaci původní pohledávky v daných
souvislostech není na místě již proto, že v poměrech výkladu ustanovení § 44
zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019 mělo jít o
transformaci původní pohledávky přihlášeného věřitele, kdežto v poměrech této
věci, zde před vznikem daňové pohledávky nebylo jiné (přihlášené) pohledávky
vůči dlužníku, jež by se mechanismem plynoucím z § 78 zákona o dani z přidané
hodnoty „transformovala“ v pohledávku s lepším právem přednosti (v pohledávku
za majetkovou podstatou).
59. Mechanismus vzniku předmětné pohledávky jako pohledávky za majetkovou
podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona neodporuje ani
základním zásadám insolvenčního řízení formulovaným v § 5 insolvenčního zákona.
60. Výhrady, jež dovolatel u otázky č. 2 snáší k otázkám právní moci platebního
výměru a k povaze námitek k pravosti a výši pohledávky, jsou opět těmi,
jež (jak vysvětleno u otázky č. 1) nemají místo ve sporu o pořadí
pohledávky (pro výsledek takového sporu jsou právně bezcenné); srov. opět R
109/2020 a rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 101/2020 a sen. zn. 29
ICdo 140/2021.
61. Dovolání tak ani potud není opodstatněné.
62. Nejvyšší soud dodává, že argumentaci obsaženou k položeným otázkám v
napadeném rozhodnutí shledává dostatečnou. Potud je napadené rozhodnutí
souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího sou0du na téma
(ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, konkrétně se závěry obsaženými v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. K tomu lze dále dodat, že z
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění
rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp.
zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn.
III. ÚS 3122/09).
63. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
64. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo
na jejich náhradu nevzniklo (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř.) a žalobce právo na náhradu těchto nákladů nemá vzhledem k ustanovení §
202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu