29 ICdo 44/2022

KSUL 71 INS 5172/2017 71 ICm 854/2019 29 ICdo 44/2022-208

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Zeyerova 710/36, PSČ 400 03, proti žalovaným 1/ M. H., a 2/ Ing. Lukáši Vlašanému, se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, PSČ 390 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka N & S & N Consultants s. r. o., zastoupenému Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm 854/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka N & S & N Consultants s. r. o., se sídlem v Mostě, Budovatelů 2830, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 48292583, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 5172/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2021, č. j. 71 ICm 854/2019, 104 VSPH 840/2021-189 (KSUL 71 INS 5172/2017), takto:

I. Dovolání se ve vztahu k prvnímu žalovanému odmítá. II. Dovolání se ve vztahu k druhému žalovanému zamítá. III. Žalobce a první žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

1. Rozsudkem ze dne 26. srpna 2021, č. j. 71 ICm 854/2019-98, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (M. S.) domáhal vůči prvnímu žalovanému (Mgr. Michalu Hanšpachovi, jako bývalému insolvenčnímu správci dlužníka) a druhému žalovanému (Ing. Lukáši Vlašanému, jako nynějšímu insolvenčnímu správci dlužníka) určení, že má za dlužníkem (N & S & N Consultants s. r. o.) pohledávku ve výši 55 560 049 Kč uplatněnou přihláškou P17 v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 71 INS 5172/2017 (bod I. výroku), určil, že první žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17 528,16 Kč (bod III. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

[1] Dne 8. října 2004 uzavřel dlužník a M. V. (dále jen „M. V.“ nebo „postupitel“) smlouvu o úvěru, na základě níž M. V. poskytl dlužníku ve splátkách finanční prostředky ve výši 23 347 100 Kč, které se dlužník zavázal vrátit do 30. června 2008 (dále jen „smlouva o úvěru“). V dodatku č. 1 ze dne

9. října 2008 si strany ujednaly odložení splatnosti pohledávky do 9. října 2009.

[2] Dne 30. května 2008 uzavřel M. V. jako postupitel a žalobce jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postupitel převedl na žalobce pohledávku za dlužníkem ze smlouvy o úvěru ve výši 23 347 100 Kč s příslušenstvím (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“). Úplata za postoupení pohledávky byla sjednána ve výši 30 287 062 Kč a termín její úhrady do 30. září 2008. Postupitel i postupník se dohodli, že „převedení pohledávky nabude účinnosti uhrazením všech peněžitých závazků žalobce z této smlouvy vůči postupiteli vyplývajících; to však neplatí a smlouva nabude účinnosti v plném rozsahu, a tedy i co do převedení pohledávky, jestliže postupitel projeví písemně svou vůli vůči žalobci, že netrvá na tom, aby převedení pohledávky nabylo účinnosti až uhrazením všech nároků postupitele.

V takovém případě by postoupení pohledávky nabylo účinnosti nezávisle na úhradě nároků postupitele vyplývajících ze smlouvy. Postupitel a žalobce se dále dohodli, že v případě prodlení s uhrazením úplaty zaplatí žalobce postupiteli smluvní pokutu ve výši 0,15 % z částky, se kterou je žalobce v prodlení, a to za každý den prodlení“.

[3] Z notářského zápisu ze dne 29. června 2012, č. j. NZ 219/2012, N 236/2012, sepsaného notářem JUDr. Svatoplukem Procházkou, vyplynulo, že žalobce neuhradil postupiteli úplatu za postoupení pohledávky ve stanovené lhůtě. Postupitel trval na úhradě částky 75 445 071 Kč (sestávající z jistiny ve výši 30 287 062 Kč a smluvní pokuty ve výši 45 158 009 Kč) a na úhradě smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z jistiny od 22. června 2011 do zaplacení. Žalobce odmítl nároky postupitele uhradit. Za účelem narovnání vzájemných práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo dohodnuto, že žalobce „uhradí postupiteli za převáděnou pohledávku nejpozději do 15.

ledna 2013 částku 60 000 000 Kč (dluh I) nebo do 31. března 2013 částku 75 000 000 Kč (dluh II), nebude-li dluh I včas uhrazen. Postupitel dále prohlásil, že po zaplacení dluhu I nebo dluhu II ze strany dlužníka nebo žalobce nebude mít za žalobcem žádné pohledávky (čl. 2 bod 8. část A). Podle čl. 2 bodu 2. části A nejsou právní vztahy vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. května 2008, vyjma uvedeného, dotčeny“.

[4] Podle vyrozumění o zahájení exekuce soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala, Exekutorský úřad Nymburk, ze dne 5. ledna 2015 byla proti žalobci zahájena exekuce pro vymožení pohledávky ve výši 75 000 000 Kč, a to na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 29. června 2012. Ke dni 5. října 2018 exekuce trvala.

[5] Dne 13.

března 2017 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh, kterým se věřitelé domáhali zjištění úpadku dlužníka. Usnesením ze dne

17. července 2018, č. j. KSUL 71 INS 5172/2017-A-47, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.

[6] Přihláškou pohledávky č. P17 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nevykonatelnou pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 55 560 049 Kč (z toho jistinu 23 347 100 Kč a smluvní úrok 32 212 949 Kč).

[7] První žalovaný pohledávku žalobce popřel co do pravosti z důvodu, že smlouva o postoupení pohledávky v části týkající se postoupení pohledávky nenabyla účinnosti. Vyrozumění o popření pohledávky bylo žalobci doručeno 20. března 2021.

[8] Usnesením ze dne 28. února 2019, č. j. KSUL 71 INS 5172/2017-B-26, insolvenční soud (mimo jiné) potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce Mgr. Michala Hanšpacha z funkce a o ustanovení nového insolvenčního správce Ing. Lukáše Vlašaného.

3. Insolvenční soud především považoval za nedůvodnou námitku žalobce o věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem. Námitku podjatosti soudkyně JUDr. Ireny Lacinové (dále jen „I. L.“), kterou žalobce uplatnil v podání ze dne 18. srpna 2021, vyhodnotil jako opožděnou a nedůvodnou; proto věc nepředložil nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti.

4. Ve vztahu k prvnímu žalovanému insolvenční soud žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, s tím, že bývalý (usnesením schůze věřitelů odvolaný) insolvenční správce dlužníka nemůže vystupovat v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky jako žalovaný.

5. Insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobce a M. V. „vázali účinnost postoupení pohledávky na splnění odkládací podmínky spočívající v úplném uhrazení úplaty a dalších nároků, které postupiteli vůči žalobci ze smlouvy o postoupení pohledávky vznikly. Tedy samotným uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky se pohledávka na žalobce nepostupuje a věřitelem z pohledávky zůstává postupitel, a to až do splnění podmínky“. Dále insolvenční soud uvedl, že „strany ovšem dále sjednaly, že na odkládací podmínce netrvají, a pohledávka bude na žalobce postoupena i bez jejího splnění, jestliže postupitel písemně vůči žalobci prohlásí, že na splnění této podmínky netrvá. Po učinění tohoto prohlášení pohledávka na žalobce bez dalšího přejde, tedy postoupení pohledávky nabude účinnosti, a věřitelem z pohledávky bude žalobce“. Insolvenční soud potud přihlédl k tomu, že z notářského zápisu ani z jiné listiny nevyplynulo, že postoupení pohledávky nabylo účinnosti bez zřetele ke splnění odkládací podmínky. V úvahu vzal též prohlášení postupitele obsažené v čl. 2 bodu 8. části A notářského zápisu a dále to, že postupitel přihlásil (přihláškou P6) do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem z totožné smlouvy o úvěru, která byla zjištěna ve výši 55 176 261 Kč.

6. Insolvenční soud zdůraznil, že žalobce v řízení neprokázal (ani netvrdil), že v plné výši uhradil nároky postupitele vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky. Uzavřel, že odkládací podmínka sjednaná ve smlouvě o postoupení pohledávky nebyla notářským zápisem odklizena ani následně naplněna. Proto „nedošlo k účinnosti postoupení pohledávky“ a věřitelem dlužníka ze smlouvy o úvěru je stále postupitel.

7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2021, č. j. 71 ICm 854/2019, 104 VSPH 840/2021-189 (KSUL 71 INS 5172/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl, že žalobce a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (třetí výrok).

8. Odvolací soud doplnil dokazování přihláškou č. P6 věřitele M. V. a přezkumným listem k přihlášce č. P6. Z těchto listin zjistil, že M. V. přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka totožnou pohledávku ze smlouvy o úvěru (jako žalobce) ve shodné výši jistiny 23 347 100 Kč. Co do jistiny a části příslušenství byla pohledávka zjištěna ve smyslu § 201 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Z uvedeného odvolací soud dovodil, že totožnou pohledávku dlužník nemůže hradit dvakrát. Konstatoval, že insolvenční správce posuzoval „oprávněnost pohledávky P6 vzhledem k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s notářským zápisem a nutně dospěl ke shodným závěrům o neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky“. Dále odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:

9. Správný je závěr insolvenčního soudu, podle něhož první žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť byl odvolán z funkce insolvenčního správce před zahájením tohoto sporu.

10. Incidenční spor byl vyvolán insolvenčním řízením dlužníka, které je vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento soud je tedy věcně příslušný i k projednání a rozhodnutí tohoto incidenčního sporu. Pochybení insolvenčního soudu, jenž nepředložil věc nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti, nemělo vliv na výsledek sporu a s ohledem na hospodárnost řízení není důvod rozhodnutí insolvenčního soudu rušit.

11. Námitka podjatosti rozhodující soudkyně není důvodná, neboť je založena na okolnostech, které spočívají v postupu soudce v této věci nebo v jiných věcech [§ 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)].

12. Odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu je podrobné a odvolací soud se s ním zcela ztotožňuje. Lze přisvědčit závěrům insolvenčního soudu, podle nichž smlouva o postoupení pohledávky je neúčinná, protože a/ postupitel v žádné listině provedené k důkazu nevyjádřil vůli (dovozovanou chybně žalobcem), že netrvá na odkládací podmínce účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky do úhrady úplaty za postoupení, b/ žalobce netvrdil a neprokázal úhradu úplaty za postupovanou pohledávku, c/ v dohodě o narovnání je výslovně uvedeno, že právní vztahy založené smlouvou o postoupení pohledávky nejsou s výjimkou ujednání o nahrazení výše dluhu a jeho splatnosti uzavřením dohody o narovnání dotčeny (ujednání o odkladu účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky zůstalo v platnosti).

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

14. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

15. Dovolatel namítá, že soudy mohly zkoumat platnost a účinnost smlouvy o postoupení pohledávky až po posouzení okolností důležitých k prokázání postoupení pohledávky dlužníku ve smyslu § 526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, jehož závěry dovolatel interpretuje tak, že platností postupní smlouvy se lze zabývat až po zjištění, že postoupení pohledávky nebylo dlužníku ve smyslu § 526 odst. 1 obč. zák. postupitelem oznámeno, respektive prokázáno postupníkem, přičemž v opačném případě by dlužník byl povinen plnit postupníku jako svému věřiteli bez ohledu na to, zda je postupní smlouva platná (účinná). K řečenému dovolatel odkazuje též na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „R 61/2010“)].

16. Dovolatel též tvrdí, že Nejvyšší soud již řešil otázku odložení účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ke dni uhrazení úplaty za postoupenou pohledávku. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, a ze dne 25. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 3173/2014, z nichž plyne závěr, že sjednají-li si strany odložení účinnosti celé smlouvy ve vazbě na zaplacení ceny za plnění, jde o ujednání nicotné. Podle dovolatele je v rozporu s touto judikaturou závěr odvolacího soudu, že strany postupní smlouvy vázaly účinnost postupní smlouvy na odkládací podmínku spočívající v úhradě úplaty za postoupení a dalších nároků postupitele.

17. Podle dovolatele si soudy neujasnily skutečnosti podstatné pro posouzení věci. Nesprávnou a povrchní interpretací toho, co si postupitel a postupník mezi sebou ve skutečnosti sjednali, se dopustily ryze formálního výkladu, který ve svých důsledcích popírá smysl autonomie vůle smluvních stran a nerespektuje základní princip výkladu smluv, kterým je priorita výkladu vedoucího k závěru o platnosti smluv. Potud dovolatel odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatel nabízí i výklad, podle něhož bylo vůlí účastníků postupní smlouvy ujednat důsledky obdobné výhradě vlastnictví podle § 601 obč. zák. (postupník nabude postupovanou pohledávku až úplným zaplacením ceny za postoupení pohledávky). K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Soudům obou stupňů dovolatel vytýká, že bez znalosti stanoviska postupitele zasáhly do vztahů mezi stranami postupní smlouvy. V tomto ohledu zdůrazňuje, že soudy nejsou oprávněny domýšlet si obsah sporného smluvního ujednání a jejich právní názor není pro postupitele závazný. Závěrem se dovolatel vymezuje proti postupu soudů při vypořádání jeho námitky podjatosti soudkyně I. L.

19. Druhý žalovaný ve vyjádření namítá, že dovolatel se domáhá revize skutkového stavu nikoli přezkumu právní otázky. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud věc správně právně posoudil a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.

20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

22. Dovolatel výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu, vyjma druhého výroku o nákladech řízení. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že ve vztahu k prvnímu výroku napadeného rozhodnutí se dovolání netýká té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (o nákladech řízení před insolvenčním soudem). Ostatně, potud by dovolání muselo být odmítnuto jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

23. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání ani v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

24. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku (o věci samé) ve vztahu k druhému žalovanému, Nejvyšší soud dovolání shledává přípustným podle § 237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.) pro posouzení dovolatelem předestřené problematiky účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve vazbě na úhradu úplaty, která nebyla v uvedených souvislostech dovolacím soudem dosud beze zbytku řešena.

25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka) a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013: Podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a); tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo § 410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Dle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2). Z ustanovení § 526 obč. zák. plyne, že postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).

28. V citované podobě platila označená ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, od 1. ledna 1992 do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z“). Použitelnost zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v poměrech dané věci i pro dobu od 1. ledna 2014 se podává z § 3028 odst. 3 o. z. (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod číslem 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při výkladu § 524 a násl. obč. zák. ani v poměrech incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek (insolvenčního) dlužníka podle insolvenčního zákona, nevidí důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v R 61/2010, z nichž rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustáleně vychází. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněné pod číslem 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, uveřejněný pod číslem 11/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018, uveřejněný pod číslem 12/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shledal uvedené závěry ústavně konformními za podmínky, že oznámení postupitele dlužníku (o postoupení pohledávky) bude možno považovat za platný právní úkon.

30. Ve výše ustaveném právním a judikatorním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položeným otázkám následující závěry. a/ K otázce účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve vazbě na úhradu úplaty

31. Dovolatel snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o postoupení pohledávky neúčinná. Tento závěr odvolací soud učinil v odstavci 27. napadeného rozhodnutí s dovětkem, že s tímto insolvenčním soudem vysloveným závěrem se zcela ztotožňuje. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil i s důvody, na základě nichž insolvenční soud k uvedenému závěru dospěl (mimo jiné proto, že postupitel nevyjádřil v žádné z listin v řízení předložených a provedených k důkazu vůli dovozovanou chybně žalobcem, že na odkládací podmínce účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky do úhrady úplaty za postoupení netrvá). V tomto ohledu je odvolacímu soudu nutno vytknout, že insolvenční soud závěr o neúčinnosti (celé) smlouvy o postoupení pohledávky nepřijal. Dovodil totiž, že strany postupní smlouvy vázaly účinnost postoupení pohledávky na odkládací podmínku spočívající v úplném uhrazení úplaty a dalších nároků, které ze smlouvy vznikly postupiteli vůči postupníku (žalobci), a uzavřel, že odkládací podmínka nebyla odklizena notářským zápisem a ani nebyla naplněna; nedošlo tedy k účinnosti postoupení pohledávky.

32. Z řečeného je zřejmé, že odvolací soud nesprávně zaměňuje (směšuje) účinnost smlouvy o postoupení pohledávky a účinnost postoupení pohledávky.

33. V usnesení sp. zn. 29 Odo 1241/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze odložit účinnost celé smlouvy ve vazbě na zaplacení ceny obchodního podílu, neboť při takovém postupu by nevznikla nabyvateli obchodního podílu povinnost cenu zaplatit a plnění z neúčinné smlouvy by bylo plněním bez právního důvodu a nikoliv plněním ze smlouvy a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva vůbec kdy nabyla účinnosti. Nejvyšší soud v oné věci považoval za správný závěr odvolacího soudu, že uvedené ujednání je nicotné a tudíž smlouva nabyla účinnosti.

34. V případě, kdy je ve smlouvě o postoupení pohledávky odložena účinnost převodu postupované pohledávky, smlouva jako celek nabývá platnosti a účinnosti podpisem obou smluvních stran. Práva a povinnosti upravené smlouvou oběma stranám vzniknou již při uzavření smlouvy. Podmínka o odložení účinnosti převodu postupované pohledávky je zásadně možná a nezpůsobuje na rozdíl od odložení účinnosti smlouvy jako celku neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky.

35. V dané věci si strany smlouvy o postoupení pohledávky ujednaly, že postoupení pohledávky nabývá účinnosti dnem zaplacení úplaty ve výši a způsobem specifikovaným v článku III. smlouvy (viz článek IV. bod 2. smlouvy) a ostatní ustanovení smlouvy nabývají účinnosti dnem podpisu smlouvy oběma smluvními stranami (viz článek IV. bod 3. smlouvy). Článek IV. bod 4. smlouvy pak obsahuje ujednání, podle něhož se nepoužije ujednání v bodu 2. a smlouva nabude účinnosti i bez splnění podmínky stanovené v bodu 2., projeví-li postupitel vůči postupníku písemně vůli, že na dohodnuté podmínce netrvá. Tato ujednání v rozsahu, že změna v osobě věřitele (její účinnost) je vázána (až) na zaplacení úplaty, nelze vykládat tak, že by byla odložena účinnost celé smlouvy o postoupení pohledávky. b/ K otázce oznámení a prokázání postoupení pohledávky dlužníkovi

36. Obecně platí, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena. Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je však nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu). Účelem ustanovení § 526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je (totiž) ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi (R 61/2010).

37. Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele. Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná.

38. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§ 526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné. Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší (srov. opět R 61/2010).

39. Platí dále, že nemá-li (insolvenční) dlužník, jemuž postupitel řádně oznámil postoupení pohledávky, vůči postupníku (ve sporu o úhradu této pohledávky) bez dalšího k dispozici námitku (obranu) neplatnosti postupní smlouvy, pak s touto obranou ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky nemůže uspět ani popírající insolvenční správce dlužníka nebo popírající přihlášený věřitel. K tomu srov. (pro poměry insolvenčního řízení) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2021.

40. Výše shrnuté závěry se nicméně typově uplatňují v těch situacích, kdy mezi postupitelem a postupníkem není spor o platnost postoupení, případně v těch situacích, v nichž mezi nimi sice panuje shoda v tom, že postoupení pohledávky (oznámené dlužníku postupitelem) bylo neplatné, avšak jsou zajedno v tom, že pohledávku bude i tak (nadále) vymáhat postupník. Pro případ, že zde takové shody není [což se může navenek projevit i tím, že pohledávku bude vymáhat po dlužníku (např. i tím, že ji přihlásí do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) jak postupitel (namítající neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky) tak postupník (mající za to, že šlo o platné postoupení)], judikatura Nejvyššího soudu (vycházející i potud ze závěrů R 61/2010) dovodila, že oznámí-li postupník dlužníku, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, že byla zrušena nebo že účinky postoupení pohledávky jinak zanikly (pominuly), nebo prokáže-li takovou skutečnost dlužníku postupitel, nemůže dlužník poté přivodit zánik dluhu tím, že jej uhradí postupníku. Účinky právních jednání učiněných vůči dlužníku (domnělým) postupníkem předtím, než mu postupník neplatnost postoupení nebo zánik účinků postoupení oznámil nebo postupitel prokázal, však zůstávají zachovány. Srov. k tomu např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, uveřejněný časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2017, pod číslem 136, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023, sp. zn. 27 Cdo 408/2022 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023, sen. zn. 29 ICdo 128/2021.

41. Ve světle výše shrnutých závěrů je námitka dovolatele, že před zkoumáním platnosti a účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky se měly soudy zabývat otázkou, zda v dané věci bylo oznámeno či prokázáno postoupení pohledávky ve smyslu § 526 odst. 1 obč. zák. nedůvodná již proto, že skutková zjištění, z nichž soudy vyšly, dokládají konflikt (spor) postupitele (M. V.) a postupníka (dovolatele) o to, kdo je majitelem pohledávky, jenž se navenek projevil právě tím, že pohledávku přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka oba. Ostatně, nedůvodnost této dovolací námitky plyne i z toho, že dovolatel (žalobce) to, že postupitel (M. V.) postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě že postupník (dovolatel) postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal, v předchozích fázích řízení ani netvrdil (srov. žalobu z 2. dubna 2019, protokol o jednání před insolvenčním soudem z 19. srpna 2021, a odvolání z 3. října 2021) a takové okolnosti nevyšly v řízení ani jinak najevo. c/ K otázce podjatosti rozhodující soudkyně

42. Dovolatel též namítá, že soudy pominuly aplikaci § 15b o. s. ř.

43. Poté, co soud prvního stupně již rozhodne o věci samé, již nepřichází v úvahu „vznesení námitky podjatosti“, takže ani není (nemůže být) procesně významné, zda soud prvního stupně splnil poučovací povinnost podle ustanovení § 15a odst. 1 o. s. ř., nebo zda postupoval (měl postupovat) podle § 15b o. s. ř.; podstatné je jen to, zda ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící); srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. k tomu dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

44. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k tzv. zmatečnostním vadám řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), včetně zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nicméně Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož v dovolacím řízení nelze provádět dokazování o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu spisu). V poměrech dané věci se přitom taková zmatečnostní vada ze spisu nepodává.

45. Výše uvedené úvahy jsou podkladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé ve výsledku (byť nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů) věcně správné. Dovolání žalobce potud není důvodné. Protože vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce ve vztahu k druhému žalovanému zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

46. Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady.

47. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo zamítnuto a druhému žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jeho náklady sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ze dne 17. března 2022) z částky 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), což s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč představuje částku 4 114 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit druhému žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 29. 8. 2024

JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu