KSPH 35 INS XY
35
ICm XY
29 ICdo 46/2015-92
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a) Paclík - insolvenční správce a spol., veřejná obchodní společnost,
se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24
83 61 33, jako insolvenčního správce dlužníka R. B., zastoupeného Mgr. Pavlem
Čvančarou, advokátem, se sídlem v Praze, Vrázova 2243/7, PSČ 150 00, a b) R.
B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem, se
sídlem v Praze, Vrázova 2243/7, PSČ 150 00, proti žalované ČESKÉ ÚVĚROVÉ
POKLADNĚ a. s., se sídlem v Ostravě, Tyršova 1438/8, PSČ 702 00, identifikační
číslo osoby 27 82 65 97, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v
Jeseníku, Masarykovo nám. 152/18, PSČ 790 01, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 35 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. B.,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS XY, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 35
ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 35 INS XY), takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
února 2015, č. j. 35 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 35 INS XY), se v rozsahu
směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé ohledně částky 86.339,- Kč odmítá
.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 35 ICm
XY, 104 VSPH XY (KSPH 35 INS XY), se s výjimkou měnících výroků ve věci samé
ohledně částek 86.339,- Kč a 7.500,- Kč zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. března
2014, č. j. 35 ICm XY, určil, že vykonatelná a zajištěná pohledávka žalované
(ČESKÉ ÚVĚROVÉ POKLADNY a. s.) přihlášená do insolvenčního řízení vedenéhou
téhož soudu pod sp. zn. KSPH 35 INS XY na dlužníka (R. B.) ve výši 86.339,- Kč
(z titulu smluvní pokuty) je po právu (výrok I.), dále určil, že ve vztahu mezi
žalobcem (Paclík - insolvenční správce a spol., veřejná obchodní společnost) a
žalovanou není pohledávka žalované přihlášená do insolvenčního řízení na
majetek dlužníka ve výši 277.873,- Kč po právu jako vykonatelná s právem
„odděleného uspokojení“ (výrok II.), žalobu ve vztahu mezi žalobcem b) [R. B.]
a žalovanou v části, v níž se označený žalobce domáhal určení, že pohledávka
žalované přihlášená do insolvenčního řízení ve výši 364.212,- Kč není po právu
jako vykonatelná s právem odděleného uspokojení, zamítl (výrok III.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení a o přechodu poplatkové povinnosti (výroky IV. až
VI.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 22. dubna 2013, č. j. KSPH 35 INS XY,
zjistil úpadek dlužníka (R. B.), povolil řešení jeho úpadku oddlužením a
insolvenčním správcem ustanovil žalobce (Paclík - insolvenční správce a spol.,
veřejná obchodní společnost). Následně usnesením ze dne 22. srpna 2013, č. j. KSPH 35 INS XY, schválil společné oddlužení manželů (R. B. a R. B.) plněním
splátkového kalendáře. 2) Přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu 22. května 2013 žalovaná přihlásila
do insolvenčního řízení (vykonatelnou) pohledávku v celkové výši 653.968,71 Kč,
sestávající (mimo jiné) „z dlužných úroků z úvěru ve výši 277.873,- Kč a ze
smluvní pokuty ve výši 86.339,- Kč“; současně uplatnila její zajištění. 3) Na přezkumném jednání dne 13. srpna 2013 žalobci popřeli přihlášenou
pohledávku žalované ve výši 364.212,- Kč. 4) Dne 17. prosince 2010 (správně „14. prosince 2010“) uzavřeli žalovaná a R. a R. B. smlouvu o úvěru č. 20100363, na jejímž základě žalovaná poskytla
jmenovaným úvěr ve výši 300.000,- Kč, který se tito zavázali splácet v
pravidelných 180 měsíčních splátkách včetně sjednaných úroků (dále jen „smlouva
o úvěru“). Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly (podpisem smluvních stran
akceptované) všeobecné obchodní podmínky, ve kterých si smluvní strany (mimo
jiné) sjednaly, že:
V případě, že bude dlužník v prodlení se splacením i jen jediné měsíční splátky
úvěru v souladu se splátkovým kalendářem, stává se celý poskytnutý úvěr i s
příslušenstvím okamžitě splatným, přičemž je dlužník povinen bezodkladně
uhradit věřiteli celou nesplacenou část úroku a jistiny podle splátkového
kalendáře a dále smluvní pokutu ve výši 30 % ze sjednané jistiny úvěru (bod
5.1.). 5) Dopisem ze dne 1. srpna 2011 žalovaná oznámila manželům B., že ve sjednané
lhůtě neuhradili splátku úvěru za měsíc červenec 2011, s tím, že nevyužívá
svého práva k „zesplatnění“ celého úvěru, ale upozorňuje, že v případě
opakování prodlení se splátkami bude postupovat v souladu se smlouvou o úvěru,
a to včetně navazujících sankcí za porušení smluvních podmínek. 6) Dopisem ze dne 24. srpna 2012 žalovaná (jednající prostřednictvím
společnosti VANDERBERG GROUP s .r. o. – dále jen „společnost“) odstoupila od
smlouvy o úvěru z důvodu, že „nebylo řádně uhrazeno pojištění nemovitosti
sloužící k zajištění úvěru“, a současně vyzvala dlužníky k úhradě částky
673.269,- Kč. 7) Dne 3. listopadu 2012 uzavřela žalovaná a manželé B. „dohodu o navrácení do
režimu splátek, dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru“; smluvní strany ujednaly, že
„odstoupení věřitele od smlouvy není účinné a dohodly se, že dlužník bude
navrácen do režimu splátek“, s tím, že ostatní ujednání smlouvy o úvěru včetně
všeobecných obchodních podmínek a splátkového kalendáře zůstávají v platnosti. 8) Dopisem ze dne 6. března 2013 (doručeným R. B. dne 8. března 2013 a R. B. dne 7. března 2013) žalovaná (jednající společností) dlužníkům oznámila, že
porušili podmínky stanovené ve smlouvě o úvěru (tím, že do dne 25.
února 2013
nezaplatili splátku dle splátkového kalendáře), pročež jsou povinni zaplatit
částku odpovídající dosud nesplacené jistině s příslušenstvím, spolu se
smluvním úrokem a smluvní pokutou podle příslušných ustanovení všeobecných
podmínek. 9) Exekutorským zápisem ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 025 EZ 3121/10,
dlužník (mimo jiné) „učinil prohlášení o přímé vykonatelnosti“. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 497, § 499 a § 502
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
ustanovení § 39 a § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) a ustanovení § 192 odst. 1 a2, § 193, § 194 a § 199 odst. 1 až 3
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
– uzavřel, že:
a) Ujednání o splatnosti celého zůstatku dluhu v důsledku prodlení dlužníka se
splácením kteréhokoli peněžního závazku je absolutně neplatné pro rozpor s
ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák., když lze „jen stěží hodnotit jako vyvážené
ujednání, podle něhož by měl dlužník jako spotřebitel v důsledku prodlení se
splácením byť jen jediné úvěrové splátky uhradit žalované kromě dlužné jistiny
a úroků vypočtených ke dni vrácení jistiny i zbylé úroky, jež by měly k jistině
přirůstat po celou dobu dalších dvaceti let“. Proto insolvenční správce
dlužníka nepochybil, popřel-li pohledávku žalované ve výši 277.873,- Kč,
odpovídající úrokům přihlášeným ode dne zjištění úpadku dlužníka do dne
předpokládaného ukončení splácení úvěru (25. ledna 2026), resp. pokud ji
shledal oprávněnou jen v rozsahu neuhrazeného úroku ke dni rozhodnutí o úpadku. b) V části týkající se smluvní pokuty ve výši 86.339,- Kč je žalovanou
přihlášená pohledávku po právu, když sjednaná smluvní pokuta ve výši 30 % z
poskytnutého úvěru není nepřiměřená (a neodporuje dobrým mravům); potud
poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. listopadu
2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008. c) Žalobě dlužníka (R. B.) nelze vyhovět již proto, že insolvenční zákon
dlužníku „nepřiznává právo na popření vykonatelné pohledávky z důvodů
skutkových“; dlužník může jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit
jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčena (§ 410 odst. 3
insolvenčního zákona). Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního správce a žalované změnil rozsudek
insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že určil, že žalovaný nemá pohledávku
ve výši 86.339,- Kč; dále označený rozsudek změnil v bodě II. výroku tak, že
zamítl žalobu o popření pohledávky ve výši 7.500,- Kč a ve zbývající části o
popření pohledávky v rozsahu částky 270.373,- Kč jej potvrdil. Konečně rozsudek
insolvenčního soudu v bodě IV. výroku (o náhradě nákladů řízení mezi
insolvenčním správcem a žalovaným) zrušil, žalované uložil zaplatit
insolvenčnímu správci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku
24. 684,- Kč a změnil jej v bodě VI. výroku o poplatkové povinnosti žalované.
Odvolací soud nejprve předeslal, že „předmětem odvolacího řízení zůstala
pohledávka žalované ve výši 86.339,- Kč z titulu smluvní pokuty a ve výši
277.873,- Kč z titulu dlužných úroků z úvěru. Jakkoli byly tyto pohledávky
přezkoumány jako vykonatelné a popřeny insolvenčním správcem i dlužníkem, nebyl
insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona
omezen v důvodech popření, jelikož nešlo o pohledávky přiznané „pravomocným
rozhodnutím příslušného orgánu“; mohl tak „namítat i jiné právní posouzení“. Poté, co odvolací soud částečně zopakoval dokazování listinami, dospěl k
závěrům, podle nichž:
1) Právní vztah mezi dlužníky a žalovanou je vztahem ze spotřebitelské
smlouvy, a to bez ohledu na skutečnost, že se smlouva o úvěru řídí ustanoveními
§ 497 a násl. obch. zák. Podle ustanovení § 242 odst. 4 obch. zák. totiž platí,
že ve vztazích vyjmenovaných v ustanovení § 261 obch. zák. (tj. i ve vztazích z
úvěrové smlouvy) nebo vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle
ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona
nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě
strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů o
spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a
jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zde zejména § 52 až § 65 obč. zák. a zákon č. 321/2001 Sb.) je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch
smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není
podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle
občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského
zákoníku. 2) Při posouzení přiměřenosti smluvních podmínek je nutno vycházet z nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle něhož
„nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech
stran dané smlouvy k újmě spotřebitele“, pročež je neplatná pro rozpor s
dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. 3) Ujednání o smluvní pokutě (viz bod 5.1. všeobecných obchodních podmínek) ve
výši 30 % ze sjednané jistiny úvěru za prodlení i jen jediné měsíční splátky,
tedy i pro případ jednodenního prodlení se splacením dluhu 1,- Kč, počítaná z
výše poskytnutého úvěru, nikoli z dlužné částky, je neplatným ujednáním pro
rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), když „je stanovena bez ohledu na výši
skutečného dluhu a svou konstrukcí nezohledňuje závažnost porušení smluvních
povinností dlužníků“. 4) Ujednání o splatnosti celého dluhu při prodlení dlužníka se splacením i jen
jediné měsíční splátky (opět srov. bod 5.1. všeobecných obchodních podmínek)
„neodpovídá právní úpravě obsažené v ustanovení § 506 obch. zák., která
přiznává věřiteli právo od úvěrové smlouvy odstoupit a právo domáhat se
okamžitého splacení celého úvěru včetně smluvního úroku za poskytnutí úvěru,
dostane-li se dlužník do prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné
splátky po dobu delší než tři měsíce“. Zmíněné ujednání je ve spotřebitelském
vztahu nepoctivé (a představuje nepřiměřenou podmínku), pročež odporuje dobrým
mravům a je absolutně neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. Proto „nedošlo k
platnému odstoupení od smlouvy“ a žalobci (rozuměj insolvenčnímu správci)
nevznikl nárok podle bodu 5.1. všeobecných obchodních podmínek. Žalované tak
vznikl nárok na zaplacení úroků z úvěru (jen) za dobu do „prohlášení“ úpadku
(22.
dubna 2013); k tomuto datu činily úroky ze splátek splatných k uvedenému
datu (v rozsahu neuznaném insolvenčním správcem) 7.500,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu (posuzováno dle obsahu
dovolání) výroků týkajících se částky 86.339,- Kč (z titulu smluvní pokuty) a
částky 270.373,- Kč (z titulu úroků z úvěru), podala žalovaná dovolání,
namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného
práva, které dovolacím soudem dosud nebyly zodpovězeny, a to „zesplatnění úvěru
v případě neuhrazení splátky řádně a včas dlužníkem a (ne)platnosti ujednání o
smluvní pokutě“, majíc současně za to, že závěry odvolacího soudu (mimo jiné)
neodpovídají v dovolání specifikované judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelka s poukazem na smlouvu o úvěru (včetně bodu 5.1. všeobecných
obchodních podmínek) a na obsah exekutorského zápisu zdůrazňuje, že dlužníci
porušili svou povinnost splácet řádně a včas dohodnuté splátky, pročež byli
sankcionováni způsobem, který si dopředu ujednali. Nastala tak splatnost celého
dluhu a dlužníkům vznikla povinnost doplatit žalované zůstatek úvěru včetně
úroků z úvěru za celé období, na které byl úvěr sjednán. Argumentaci odvolacího
soudu, vycházející z ustanovení § 506 obch. zák., považuje za nesprávnou,
akcentujíc, že si smluvní strany mohly bez ohledu na zmíněné ustanovení, které
má ostatně (jen) dispozitivní povahu, sjednat podmínky pro „zesplatnění“ úvěru
odchylně. Strany smlouvy o úvěru si tak mohou sjednat – pokračuje dovolatelka –
bez ohledu na ustanovení § 506 obch. zák. a bez vazby na možnost odstoupit o
smlouvy o úvěru, že v případě nezaplacení libovolné splátky se úvěr stane
splatným a dlužníci jsou povinni zaplatit celou nesplacenou část jistiny a
úroky, které „jsou vyměřené v budoucnu“. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně absolutní
neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, majíc za to, že sjednaná smluvní pokuta
v poměrech dané věci není nepřiměřená a naopak odpovídá svou hodnotou
zajišťované povinnosti. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K přípustnosti dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé ohledně částky 86.339,- Kč z titulu smluvní pokuty. V této části Nejvyšší soud dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, ve výsledku odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu; potud srov. např. důvody rozsudků ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 a ze dne 20. června 2013, sp. zn.
33 Cdo 1201/2012, uveřejněných pod čísly 81/2010 a 93/2013
Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, jakož i rozsudků ze dne 16. září 2010,
sp. zn. 33 Cdo 4601/2008 a ze dne 21. května 2017, sen. zn. 29 ICdo 6/2017. V poměrech dané věcí nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že
vzhledem k obsahu smlouvy o úvěru (včetně všeobecných obchodních podmínek) je
ujednání o smluvní pokutě (ze kterého dovolatelka dovozuje existenci pohledávky
ve výši 86.339,- Kč – viz bod 5.1. všeobecných podmínek) neplatné podle
ustanovení § 39 obč. zák. V části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně
částky 270.373,- Kč je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to
k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se „zesplatnění“ úvěru. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na
požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,
a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 506 obch. zák., je-li dlužník v prodlení s vrácením více než
dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel
oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s
úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této
smlouvy. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku ze dne 15. března 2000,
sp. zn. 31 Cdo 2851/99, uveřejněném pod číslem 15/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2001“), formuloval a odůvodnil závěry,
podle nichž:
„Ustanovení § 506 obch. zák. zák. uvádí jeden z případů, který opravňuje
smluvní stranu (věřitele) odstoupit od smlouvy o úvěru; z důvodu uvedeného v
tomto ustanovení může smluvní strana (věřitel) od smlouvy o úvěru odstoupit, i
když nebyl jako důvod k odstoupení od smlouvy mezi stranami sjednán. Smyslem ustanovení § 506 obch. zák. je ? jak plyne ze znění tohoto ustanovení a
z kontextu, v jakém je v obchodním zákoníku uvedeno ? poskytnout věřiteli
právní prostředek proti dlužníku, který neplní závazek vrátit věřiteli
poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky ve sjednaných splátkách a je v
prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než
tři měsíce. Vzhledem k tomu, že za této situace lze důvodně předpokládat, že
ani v budoucnu dlužník nebude řádně plnit, může věřitel od smlouvy o úvěru
odstoupit a tím způsobit, že zaniknou jeho povinnosti, které má podle smlouvy
vůči dlužníku (jde např. o povinnost poskytnout dlužníku peněžní prostředky
podle § 501 obch. zák.). Jde o právní institut, který je určen na ochranu práv
věřitele; jeho využitím se věřitel nemůže ocitnout v horším právním postavení,
než v jakém byl před odstoupením od smlouvy. Ve vztahu k dlužníku se v ustanovení § 506 obch. zák.
uvádí oprávnění věřitele
spolu s odstoupením od smlouvy o úvěru „požadovat, aby vrátil dlužnou částku s
úroky“. Ustanovení § 506 obch. zák. tímto způsobem upravuje účinky odstoupení
od smlouvy o úvěru, a to odlišným (jiným) způsobem, než jak jsou uvedeny v
obecném ustanovení § 351 obch. zák. (tak, že dlužník je povinen ? po odstoupení
od smlouvy ? vrátit věřiteli na jeho požádání dlužnou částku s úroky). Ve svých
důsledcích to znamená, že při odstoupení od smlouvy o úvěru se neuplatní nejen
ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., které už podle svého znění nemůže vedle
ustanovení § 506 obch. zák. obstát, ale ani úprava účinků odstoupení od
smlouvy, obsažená v ustanovení § 351 odst.1 obch. zák. Ustanovení § 506 obch. zák. představuje v tomto smyslu ve vztahu k ustanovení § 351 obch. zák. speciální právní úpravu. Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. nezanikají
všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která
měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti
věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit
úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže
vzniknout nová pohledávka podle ustanovení § 351 odst.2 obch. zák. Odstoupením
se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit;
dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve
smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s
úroky). Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení
od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy nepředstavuje
„sekundární závazek“, ale závazek „původní“, který se odstoupením od smlouvy
„modifikoval“ ve své splatnosti (na požádání věřitele se stává splatnou celá
pohledávka)“. K závěrům formulovaným v R 15/2001 se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v
rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 2878/2008, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2010, pod číslem 126, přičemž současně
doplnil ? ve vztahu k zajištění pohledávky ? že v důsledku odstoupení od
smlouvy nezaniká ani ručení zajišťující podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák. pohledávku ze smlouvy o úvěru. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 476/2013. Z hlediska naplnění shora zmíněných závěrů, jde-li o zásadu „nezhoršení“
právního postavení osoby (věřitele) v důsledku odstoupení od smlouvy pro
porušení povinnosti ze strany dlužníka, nelze zásadně [a to ani s poukazem na
ochranu práv „slabší“ strany (spotřebitele)] připustit, aby při (případném)
využití práv ve smyslu ustanovení § 506 obch. zák., jež má vzhledem k
ustanovení § 263 obch. zák. dispozitivní povahu, neměl věřitel právo na
zaplacení úroků v témže rozsahu, jako by k porušení povinností dlužníkem (k
prodlení dlužníka) nedošlo. V poměrech projednávané věci přitom nelze přehlédnout, že žalovaná neodstoupila
od smlouvy úvěru (pro nezaplacení jedné splátky), nýbrž dopisy ze dne 6.
března
2013 dlužníkům (jen) sdělila, že v důsledku porušení podmínky stanovené ve
smlouvě o úvěru (nezaplacením splátky dle splátkového kalendáře do 25. února
2013) jsou povinni zaplatit částku odpovídající části dosud nesplacené jistiny
s příslušenstvím, spolu se smluvním úrokem a smluvní pokutou dle všeobecných
podmínek. Jinými slovy, žalovaná nevyužila práva odstoupit od smlouvy podle
ustanovení § 506 obch. zák., ale ve smyslu bodu 5.1. všeobecných obchodních
podmínek „zesplatnila“ úvěr (včetně příslušenství – úroku). Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož „nedošlo k platnému odstoupení od
smlouvy a žalované nevznikl nárok dle bodu 5.1. všeobecných obchodních
podmínek“, již proto neobstojí. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího
soudu při výkladu ustanovení § 170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „v případech, kdy se před
rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce
(nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek
půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s
dohodnutými úvěry z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka
(úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené
jistiny, není na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního
zákona“. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné „úroky“, jež po
tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její
příslušenství. Závěr, podle něhož se účastníci smlouvy mohli dohodnout (že nic
nebrání tomu, aby se dohodli), že smluvené úroky se stanou součástí jistiny [že
k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus
civiles)], takže věřitel bude mít následně právo požadovat, aby dlužník pro
případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem
stanovenou sazbu úroku z prodlení, přitom Nejvyšší soud přijal již v rozsudku
velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo
101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek“. K tomu srov. rozsudky ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo
88/2014, ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2015 a usnesení ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 30/2015. K těmto závěrům přitom dospěl při
posuzování (ne)platnosti ujednání o „zesplatnění“ spotřebitelského úvěru. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu vyjma výroků,
jimž odvolací soud rozhodl o pohledávkách ve výši 86.339,- Kč a 7.500,- Kč,
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.