MSPH 99 INS 6669/2019 205 ICm 3012/2021 29 ICdo 52/2024-83
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce 1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčního správce dlužníka SWISS MED CLINIC s. r. o., zastoupeného JUDr. Martinem Horákem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Ostravě, Koperníkova 1215/4, PSČ 700 30, proti žalované L. S., zastoupené Mgr. Bc. Michalem Horou, advokátem, se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 205 ICm 3012/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SWISS MED CLINIC s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28377222, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 6669/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2023, č. j. 205 ICm 3012/2021, 101 VSPH 725/2023-65 (MSPH 99 INS 6669/2019), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2023, č. j. 205 ICm 3012/2021, 101 VSPH 725/2023-65 (MSPH 99 INS 6669/2019), se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 2 728 181,94 Kč. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a potud se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 8. srpna 2023, č. j. 205 ICm 3012/2021-41, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že poskytnutí peněžitého plnění v období od 29. července 2019 do 19. dubna 2021 v celkové výši 3 342 301,15 Kč na (označený) účet žalované (L. S.), je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku (SWISS MED CLINIC s. r. o.) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 99 INS 6669/2019, neúčinným právním úkonem (bod I. výroku). [2] Uložil žalované zaplatit žalobci (1. správcovská a konkurzní v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) do majetkové podstaty dlužníka částku 3 342 301,15 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku). [3] Uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [4] Uložil žalované zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (bod IV. výroku).
2. Vyšel přitom z toho, že: [1] V období od 14. listopadu 2018 do 15. dubna 2021 žalovaná na základě dohody s dlužníkem poskytovala dlužníku finanční prostředky na provoz jeho zdravotnického zařízení v Plané u Mariánských Lázní, a to bankovními převody buď formou úhrad závazků dlužníka vůči jeho dodavatelům nebo na účet dlužníka. Dlužník tyto prostředky využíval zejména na výplatu mezd zaměstnancům a na úhrady faktur dodavatelům. [2] Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení ve věci dlužníka nastaly dne 13. května 2019. [3] Dne 5. ledna 2020 (správně 5. listopadu 2020) insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. [4] V období od 29. července 2019 do 19. dubna 2021 (tedy v době, kdy již nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) dlužník dle svých možností vracel žalované poskytnuté peněžní prostředky v celkové výši 3 342 301,15 Kč, a to rovněž bankovními převody. [5] Dne 2. listopadu 2021 byla insolvenčnímu soudu doručena včasná žaloba v projednávané věci.
3. Insolvenční soud – vycházeje z § 111, § 235 odst. 2, § 236 odst. 1 a § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 2390 a § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi žalovanou a dlužníkem byly postupně uzavírány smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o. z., žalobcem označené soluční právní úkony dlužníka jsou vůči věřitelům neúčinné a žalovaná je povinna vydat plnění do majetkové podstaty. Napadené platby (vratky poskytnutých zápůjček) nelze podřadit pod žádnou z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, když zjevně nejde o úkony ke splnění povinností podle zvláštního předpisu, ani o činnosti při provozování podniku či k odvracení hrozící škody. Dlužník ani žalovaná si k těmto úkonům nevyžádali souhlas insolvenčního soudu, ani neměli souhlas insolvenčního správce dlužníka. Nejde rovněž o pohledávky za majetkovou podstatou nebo o pohledávky jim na roveň postavené.
4. S tvrzením žalované, že nešlo o zápůjčky, ale o určité úvěrové financování chodu dlužníka, se insolvenční soud neztotožnil, jelikož žalovaná netvrdila nic, z čeho by vyplývalo, že šlo o úvěr (například, že se s dlužníkem dohodla na placení úroků z poskytnutých částek). Jako právně nevýznamnou pak posoudil námitku žalované, že nemohlo dojít ke krácení majetkové podstaty, bylo-li prokázáno, že finanční prostředky byly použity na chod zdravotnického zařízení.
5. Pro úplnost insolvenční soud doplnil, že kdyby vycházel z toho, že mezi dlužníkem a žalovanou neexistoval právní vztah, zamítl by odpůrčí žalobu a žalované by uložil vrátit dlužníkem poskytnutá plnění (z titulu bezdůvodného obohacení).
6. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2023, č. j. 205 ICm 3012/2021, 101 VSPH 725/2023-65 (MSPH 99 INS 6669/2019): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku tak, že žalobu zamítl (první výrok). [2] Změnil bod III. (správně bod IV.) výroku rozsudku insolvenčního soudu tak, že se žalované neukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (druhý výrok). [3] Rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
7. Odvolací soud vyšel (nad rámec skutečností uvedených shora ve 2. odstavci) z toho, že: [1] Žalovaná vykonávala u dlužníka funkci účetní. [2] Zdravotnické zařízení dlužník provozoval (i) v průběhu insolvenčního řízení. [3] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. listopadu 2020 byl jmenován prozatímní věřitelský výbor. [4] Usnesení insolvenčního soudu ze dne 5. listopadu 2020 bylo v rozsahu prohlášení konkursu na majetek dlužníka zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 23. února 2021. [5] Usnesením ze dne 16. února 2022 insolvenční soud povolil reorganizaci dlužníka. [6] Po zahájení insolvenčního řízení a v průběhu povolení reorganizace žalovaná (z účtu vedeného u České spořitelny, a. s.) poskytovala dlužníku za účelem výpomoci k zachování provozu obchodního závodu dlužníka průběžně zápůjčky (v celkové výši 3 443 181,94 Kč). Jednotlivé částky, jež žalovaná dlužníku zapůjčila, a jejich účel, jsou uvedeny v listině označené jako „Časová osa překlenovacích záloh – firemní výpomoc k zachování provozu obchodního závodu SWISS MED CLINIC s. r. o.“ Žalovaná neposkytla dlužníku najednou celou žalovanou částku, ale z vrácených zápůjček opakovaně poskytovala dlužníkovi další zápůjčky. Poskytnuté platby dlužník použil výhradně za účelem provozování zdravotnického zařízení, a to například na mzdy, platby zdravotním pojišťovnám nebo na úhrady za kyslík, stravu pacientů, dodaný zdravotnický materiál či za likvidaci odpadů. [7] Insolvenční správce se nevyjádřil k poskytování zápůjček žalovanou, ani se neseznámil s účetnictvím dlužníka. [8] Dlužník žalované v období od 29. července 2019 do 19. dubna 2021 průběžně vracel poskytnuté zápůjčky. Žádné příslušenství (například úroky) nehradil. Celkem takto dlužnici zaplatil 3 342 301,15 Kč.
8. Odvolací soud – cituje § 111 insolvenčního zákona – konstatoval, že za situace, kdy je dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s majetkovou podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní úkony (jimiž nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet) pouze v rámci omezení nastavených § 111 insolvenčního zákona. Zdůraznil, že neúčinnost právního jednání dlužníka se neuplatní, je-li pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodné.
9. Odvolací soud dospěl k závěru, že k poskytování jednotlivých zápůjček žalovanou dlužníkovi a k jejich vracení docházelo za podmínek obvyklých v běžném obchodním styku.
10. Z „porovnání za jakých okolností byly jednotlivé zápůjčky poskytnuty a jak s nimi dlužník naložil“, odvolací soud vyvodil, že zápůjčky byly dlužníku žalovanou poskytnuty výlučně k provozování zdravotnického zařízení (podniku dlužníka) a dlužník je také výhradně za tímto účelem použil. Zapůjčené prostředky pak žalované vrátil pouze v poskytnutém rozsahu. Zápůjčkami a jejich vracením nedošlo k žádné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku dlužníka a ani k jeho zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Rovněž nebyly hrazeny peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení (§ 111 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Vrácením poskytnutých zápůjček se žalovaná neobohatila na úkor dlužníka. Naopak, v důsledku poskytnutí zápůjček dlužník nadále provozuje zdravotnické zařízení. V konečném důsledku tudíž zápůjčky byly výhodné pro majetkovou podstatu. II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (poměřováno obsahem)
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (ohledně úhrad zápůjček poskytnutých dlužníkovi), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Je pro posouzení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, spočívajícího v úhradě zápůjčky, rozhodné, jakým způsobem bylo naloženo se zapůjčenou částkou?
[2] Je pro posouzení právního úkonu dlužníka jako neúčinného postačující, že půjčka byla vrácena ve stavu úpadku na úkor jiných věřitelů?
[3] Lze absenci vyjádření žalobce k tvrzení žalovaného o tom, jak bylo naloženo se zápůjčkami dlužníkovi (což žalobce považuje za právně bezvýznamné), považovat za nesporné tvrzení žalobce?
12. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně: K otázkám č. 1 a 2 (§ 111 insolvenčního zákona)
14. Při posouzení povahy sporných právních úkonů odvolací soud opomenul, že jde o úhrady zápůjček (soluční úkony) a je tudíž právně bezvýznamné, jak dlužník naložil se zapůjčenými penězi. Je rovněž bez významu, jakou částku žalovaná dlužníku zapůjčila i s jakou částkou nakládala. Na rozdíl od poskytnutí zápůjček nemohly (sporné) úhrady poskytnutých zápůjček napomoci k zachování provozu dlužníkova podniku. Žalovaná jako účetní dlužníka musela být obeznámena se stavem jeho hospodaření.
15. Zásada upokojování věřitelů pari passu je základní zásadou insolvenčního práva (a promítá se do rozhodovací činnosti dovolacího soudu). V souladu s odbornou péčí (proto) dovolatel napadl odpůrčí žalobou veškeré platby zápůjček žalované, neboť jejich úhrady preferují uspokojení jednoho věřitele (nadto spjatého s dlužníkem) oproti ostatním věřitelům.
16. Pro právní posouzení věci je také stěžejní posoudit, zda šlo o běžné majetkové transakce v rámci obvyklého hospodaření dlužníka. Tento svůj závěr odvolací soud přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. Dovolatel naopak tyto transakce [při nichž dlužníku (klinice soukromé medicíny) zapůjčovala žalovaná (její účetní) finance o objemu přes 3 miliony Kč] považuje za nestandardní a vybočující z obvyklého hospodaření (jakékoli) společnosti. K otázce č. 3 (dokazování, shodná tvrzení účastníků)
17. Způsobem provádění dokazování, respektive zaujetím skutkových zjištění bez adekvátního dokazování, se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. Odvolací soud pochybil, neboť podrobil hodnocení důkazy provedené před insolvenčním soudem, a aniž je zopakoval, učinil z nich zcela odlišné skutkové závěry.
18. Za skutková zjištění lze vzít toliko shodná tvrzení účastníků a nikoli neprokázané tvrzení žalované, na které dovolatel (pro jeho bezvýznamnost) nereagoval. Jediným shodným tvrzením účastníků řízení bylo, že plnění poskytované dlužníku žalovanou byly zápůjčky. Odvolací soud však toliko na základě skutečnosti, že dovolatel nerozporoval tvrzení žalované o způsobu využití zápůjček (neboť je považoval za nerozhodná pro posouzení povahy solučních úkonů dlužníka a pro rozhodnutí ve věci samé), tato tvrzení nesprávně posoudil jako nesporná tvrzení účastníků řízení a dovodil z nich skutkové závěry o tom, jak dlužník nakládal se zápůjčkami od žalované. Taková shodná skutková tvrzení však dovolatel neučinil.
19. Zaujetí závěrů bez řádného dokazování má ústavněprávní přesah a může zakládat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odvolací soud porušil zásady dvojinstančnosti, bezprostřednosti a předvídatelnosti.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
22. Dovolání v projednávané věci může být přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.
23. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. k posouzení otázek č. 1 a 2 (ohledně aplikace § 111 insolvenčního zákona), na jejichž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí, neboť odvolací soud se ve svých závěrech odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
24. Argumentace spojená s otázkou č. 3 se týká tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek č. 1 a 2) samostatně přípustností dovolání k otázce č. 3; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá v mezích přípustného dovolání. IV. Důvodnost dovolání
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy nadále používají (což se u nich promítlo i ve výrokové části rozsudků) pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka, pro věc rozhodném): § 111
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.
§ 229
(…)
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d) dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení oddlužení.
(4) Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem. (5) Od rozhodnutí o úpadku a je-li dlužník insolvenčním navrhovatelem, od okamžiku, kdy se jím stal, platí o povinnostech dlužníka s dispozičními oprávněními ustanovení § 36 a 37 přiměřeně.
28. Judikatura Nejvyššího soudu ohledně neúčinnosti podle § 111 insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech (jak se podávají například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem 18, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, uveřejněného pod číslem 61/2020 Sb. rozh. obč. a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018):
[1] Je-li dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s majetkovou podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní jednání (jimiž nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet) pouze v rámci omezení nastavených § 111 insolvenčního zákona (jde o omezení, na něž odkazuje § 229 odst. 3 insolvenčního zákona). Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona definuje základní limity právních jednání dlužníka, při jejichž porušení jde podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání, a to jen tehdy, je-li zjištěn úpadek dlužníka.
[2] Jediné zákonné výjimky z tohoto pravidla upravuje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Krom toho pak je dán prostor insolvenčnímu soudu povolit dlužníku (buď z vlastní iniciativy – § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo k žádosti dlužníka či věřitele ? § 111 odst. 3 insolvenčního zákona), aby učinil právní jednání, jež by jinak splňovalo podmínky neúčinnosti. Další korekcí je již jen rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního jednání dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodné (může jít například o právní jednání, jímž dlužník v rozporu se zákazem formulovaným v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona podstatně změní skladbu svého majetku tím, že jej zpeněží za cenu pro věřitele velmi výhodnou a peněžní prostředky zůstanou v majetkové podstatě).
[3] Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, jestliže by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá).
[4] Omezení dlužníka plynoucí z § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené § 111 odst. 1 větou první insolvenčního zákona. Plnil-li tedy dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v § 111 odst.
1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinné právní jednání, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.
[5] Částečná úhrada splatného dluhu ze smlouvy o půjčce, uskutečněná dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí žádná z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, je neúčinným právním jednáním dlužníka ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, že by šlo o plnění poskytnuté zajištěnému věřiteli.
29. Ve shora ustaveném právním rámci jsou pro právní posouzení věci rozhodná následující skutková zjištění (jak vyplývají z provedeného dokazování): [1] Žalovaná poskytla dlužníku platby (na úhradu mezd) dne 14. listopadu 2018 ve výši 200 000 Kč, dne 15. února 2019 ve výši 215 000 Kč a dne 12. dubna 2019 ve výši 300 000 Kč (celkem 715 000 Kč). [2] Dne 13. května 2019 nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení ve věci dlužníka. [3] Dne 5. listopadu 2020 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. [4] Usnesením ze dne 23. února 2021 odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 5. listopadu 2020 co do prohlášení konkursu na majetek dlužníka. [5] Usnesením ze dne 16. února 2022 insolvenční soud povolil reorganizaci dlužníka. [6] Po zahájení insolvenčního řízení poskytovala žalovaná jednotlivé platby ve prospěch dlužníka jednak v období od 12. července 2019 do 26. října 2020 a poté dne 15. dubna 2021 (3 platby). V této době žalovaná postupně poskytla dlužníku celkem 2 728 181,94 Kč. [7] Dlužník vracel žalované poskytnutá plnění platbami provedenými v období od 29. července 2019 do 29. října 2020 a poté dne 19. dubna 2021 (3 platby). Dlužník takto žalované v tomto období vyplatit celkem 3 342 301,15 Kč.
30. V době, kdy dlužník činil odporovaná právní jednání, byl osobou s dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 insolvenčního zákona.
31. Z výše uvedeného se podává, že v době po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka žalovaná postupně poskytla dlužníku celkem 2 728 181,94 Kč a dlužník jí ve stejném období vyplatil (na zápůjčky vrátil) celkem 3 342 301,15 Kč.
32. Co do částky 2 728 181,94 Kč šlo tudíž o závazky dlužníka vzniklé po zahájení insolvenčního řízení, na něž se nevztahuje § 111 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona.
33. Zároveň je zřejmé, že v tomto rozsahu (2 728 181,94 Kč) vrácením odpovídajících částek žalované nedošlo (nemohlo dojít) k žádné změně ve skladbě, využití nebo určení dlužníkova majetku ani k jeho zmenšení (dlužník toliko žalobkyni vrátil to, co mu po zahájení insolvenčního řízení poskytla) a tedy nešlo o neúčinné právní jednání, jak uzavřel odvolací soud. Potud je tedy jeho právní posouzení ve výsledku správné a v této části není dovolání důvodné.
34. Jinak je tomu ohledně zbývajících plateb v celkové výši 614 119,21 Kč (3 342 301,15 Kč – 2 728 181,94 Kč). Tyto platby nemohly představovat vrácené částky za finanční prostředky poskytnuté žalovanou dlužníku poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
35. Z výsledků dokazování, z nichž vyšel odvolací soud, jak je Nejvyšší soud shrnul ve 29. odstavci odůvodnění shora, se pro účely právního posouzení věci podává, že částka 614 119,21 Kč představuje vratky zápůjček, které žalovaná poskytla dlužníku před zahájením insolvenčního řízení. Právní posouzení věci odvolacím soudem v dotčené části pak neobstojí již proto, že přehlédl, že omezení dlužníka plynoucí z § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky dle § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (srov. závěry judikatury shrnuté ve 28. odstavci odůvodnění shora).
36. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům tedy Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodl o podaném dovolání tak, že: [1] Dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu v rozsahu celkové částky 2 728 181,94 Kč. [2] Zrušil napadené rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu, tedy v té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu co do částky 614 119,21 Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení a o placení soudního poplatku (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
37. Argumentací spojenou s (procesní) otázkou č. 3 se Nejvyšší soud již nezabýval, jelikož pro závěry, jež vedly k zamítnutí dovolání co do částky 2 728 181,94 Kč nemá povaha tvrzení, jejichž „nespornost“ dovolatel zpochybňuje, žádný význam. Přitom ve vztahu k výroku o zamítnutí dovolání se vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (jiné, než dovolatelem namítané) ze spisu též nepodávají. Ve zbývajícím rozsahu (co do částky 614 119,21 Kč) je zkoumání otázky č. 3 nadbytečné, jelikož napadené rozhodnutí potud neobstálo již v rovině právního posouzení věci.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu