MSPH 99 INS 6669/2019
205 ICm 3012/2021
29 ICdo 52/2024-83
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce 1.
správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ
530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčního správce dlužníka
SWISS MED CLINIC s. r. o., zastoupeného JUDr. Martinem Horákem, LL.M., MBA,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Koperníkova 1215/4, PSČ 700 30, proti žalované
L. S., zastoupené Mgr. Bc. Michalem Horou, advokátem, se sídlem v Praze 4, V
Luhu 754/18, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 205 ICm 3012/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
SWISS MED CLINIC s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 28377222, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 99 INS 6669/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. listopadu 2023, č. j. 205 ICm 3012/2021, 101 VSPH 725/2023-65
(MSPH 99 INS 6669/2019), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu
2023, č. j. 205 ICm 3012/2021, 101 VSPH 725/2023-65 (MSPH 99 INS 6669/2019), se
zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 2 728 181,94 Kč.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a potud
se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 8. srpna 2023, č. j. 205 ICm 3012/2021-41, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že poskytnutí peněžitého plnění v období od 29. července 2019
do 19. dubna 2021 v celkové výši 3 342 301,15 Kč na (označený) účet žalované
(L. S.), je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku (SWISS MED
CLINIC s. r. o.) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp.
zn. MSPH 99 INS 6669/2019, neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).
[2] Uložil žalované zaplatit žalobci (1. správcovská a konkurzní v. o.
s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) do majetkové podstaty dlužníka částku
3 342 301,15 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).
[3] Uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (bod III.
výroku).
[4] Uložil žalované zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2
000 Kč (bod IV. výroku).
2. Vyšel přitom z toho, že:
[1] V období od 14. listopadu 2018 do 15. dubna 2021 žalovaná na základě
dohody s dlužníkem poskytovala dlužníku finanční prostředky na provoz jeho
zdravotnického zařízení v Plané u Mariánských Lázní, a to bankovními převody
buď formou úhrad závazků dlužníka vůči jeho dodavatelům nebo na účet dlužníka.
Dlužník tyto prostředky využíval zejména na výplatu mezd zaměstnancům a na
úhrady faktur dodavatelům.
[2] Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení ve věci dlužníka
nastaly dne 13. května 2019.
[3] Dne 5. ledna 2020 (správně 5. listopadu 2020) insolvenční soud
zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
[4] V období od 29. července 2019 do 19. dubna 2021 (tedy v době, kdy
již nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) dlužník dle svých
možností vracel žalované poskytnuté peněžní prostředky v celkové výši 3 342
301,15 Kč, a to rovněž bankovními převody.
[5] Dne 2. listopadu 2021 byla insolvenčnímu soudu doručena včasná
žaloba v projednávané věci.
3. Insolvenční soud – vycházeje z § 111, § 235 odst. 2, § 236 odst. 1 a
§ 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), z § 2390 a § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z (označené) judikatury
Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi žalovanou
a dlužníkem byly postupně uzavírány smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o. z.,
žalobcem označené soluční právní úkony dlužníka jsou vůči věřitelům neúčinné a
žalovaná je povinna vydat plnění do majetkové podstaty. Napadené platby (vratky
poskytnutých zápůjček) nelze podřadit pod žádnou z výjimek uvedených v § 111
odst. 2 insolvenčního zákona, když zjevně nejde o úkony ke splnění povinností
podle zvláštního předpisu, ani o činnosti při provozování podniku či k
odvracení hrozící škody. Dlužník ani žalovaná si k těmto úkonům nevyžádali
souhlas insolvenčního soudu, ani neměli souhlas insolvenčního správce dlužníka.
Nejde rovněž o pohledávky za majetkovou podstatou nebo o pohledávky jim na
roveň postavené.
4. S tvrzením žalované, že nešlo o zápůjčky, ale o určité úvěrové
financování chodu dlužníka, se insolvenční soud neztotožnil, jelikož žalovaná
netvrdila nic, z čeho by vyplývalo, že šlo o úvěr (například, že se s dlužníkem
dohodla na placení úroků z poskytnutých částek). Jako právně nevýznamnou pak
posoudil námitku žalované, že nemohlo dojít ke krácení majetkové podstaty,
bylo-li prokázáno, že finanční prostředky byly použity na chod zdravotnického
zařízení.
5. Pro úplnost insolvenční soud doplnil, že kdyby vycházel z toho, že
mezi dlužníkem a žalovanou neexistoval právní vztah, zamítl by odpůrčí žalobu a
žalované by uložil vrátit dlužníkem poskytnutá plnění (z titulu bezdůvodného
obohacení).
6. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.
listopadu 2023, č. j. 205 ICm 3012/2021, 101 VSPH 725/2023-65 (MSPH 99 INS
6669/2019):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku tak, že
žalobu zamítl (první výrok).
[2] Změnil bod III. (správně bod IV.) výroku rozsudku insolvenčního
soudu tak, že se žalované neukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč
(druhý výrok).
[3] Rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
7. Odvolací soud vyšel (nad rámec skutečností uvedených shora ve 2.
odstavci) z toho, že:
[1] Žalovaná vykonávala u dlužníka funkci účetní.
[2] Zdravotnické zařízení dlužník provozoval (i) v průběhu insolvenčního
řízení.
[3] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. listopadu 2020 byl jmenován
prozatímní věřitelský výbor.
[4] Usnesení insolvenčního soudu ze dne 5. listopadu 2020 bylo v rozsahu
prohlášení konkursu na majetek dlužníka zrušeno usnesením odvolacího soudu ze
dne 23. února 2021.
[5] Usnesením ze dne 16. února 2022 insolvenční soud povolil
reorganizaci dlužníka.
[6] Po zahájení insolvenčního řízení a v průběhu povolení reorganizace
žalovaná (z účtu vedeného u České spořitelny, a. s.) poskytovala dlužníku za
účelem výpomoci k zachování provozu obchodního závodu dlužníka průběžně
zápůjčky (v celkové výši 3 443 181,94 Kč). Jednotlivé částky, jež žalovaná
dlužníku zapůjčila, a jejich účel, jsou uvedeny v listině označené jako „Časová
osa překlenovacích záloh – firemní výpomoc k zachování provozu obchodního
závodu SWISS MED CLINIC s. r. o.“ Žalovaná neposkytla dlužníku najednou celou
žalovanou částku, ale z vrácených zápůjček opakovaně poskytovala dlužníkovi
další zápůjčky. Poskytnuté platby dlužník použil výhradně za účelem provozování
zdravotnického zařízení, a to například na mzdy, platby zdravotním pojišťovnám
nebo na úhrady za kyslík, stravu pacientů, dodaný zdravotnický materiál či za
likvidaci odpadů.
[7] Insolvenční správce se nevyjádřil k poskytování zápůjček žalovanou,
ani se neseznámil s účetnictvím dlužníka.
[8] Dlužník žalované v období od 29. července 2019 do 19. dubna 2021
průběžně vracel poskytnuté zápůjčky. Žádné příslušenství (například úroky)
nehradil. Celkem takto dlužnici zaplatil 3 342 301,15 Kč.
8. Odvolací soud – cituje § 111 insolvenčního zákona – konstatoval, že
za situace, kdy je dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s
majetkovou podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní
úkony (jimiž nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může
náležet) pouze v rámci omezení nastavených § 111 insolvenčního zákona.
Zdůraznil, že neúčinnost právního jednání dlužníka se neuplatní, je-li pro
majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodné.
9. Odvolací soud dospěl k závěru, že k poskytování jednotlivých zápůjček
žalovanou dlužníkovi a k jejich vracení docházelo za podmínek obvyklých v
běžném obchodním styku.
10. Z „porovnání za jakých okolností byly jednotlivé zápůjčky poskytnuty
a jak s nimi dlužník naložil“, odvolací soud vyvodil, že zápůjčky byly dlužníku
žalovanou poskytnuty výlučně k provozování zdravotnického zařízení (podniku
dlužníka) a dlužník je také výhradně za tímto účelem použil. Zapůjčené
prostředky pak žalované vrátil pouze v poskytnutém rozsahu. Zápůjčkami a jejich
vracením nedošlo k žádné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku dlužníka
a ani k jeho zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Rovněž
nebyly hrazeny peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení (§
111 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Vrácením poskytnutých zápůjček se
žalovaná neobohatila na úkor dlužníka. Naopak, v důsledku poskytnutí zápůjček
dlužník nadále provozuje zdravotnické zařízení. V konečném důsledku tudíž
zápůjčky byly výhodné pro majetkovou podstatu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (poměřováno obsahem)
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (ohledně úhrad zápůjček
poskytnutých dlužníkovi), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
(označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o tyto
otázky:
[1] Je pro posouzení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle § 111
insolvenčního zákona, spočívajícího v úhradě zápůjčky, rozhodné, jakým způsobem
bylo naloženo se zapůjčenou částkou?
[2] Je pro posouzení právního úkonu dlužníka jako neúčinného
postačující, že půjčka byla vrácena ve stavu úpadku na úkor jiných věřitelů?
[3] Lze absenci vyjádření žalobce k tvrzení žalovaného o tom, jak bylo
naloženo se zápůjčkami dlužníkovi (což žalobce považuje za právně bezvýznamné),
považovat za nesporné tvrzení žalobce?
12. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k
položeným otázkám následovně:
K otázkám č. 1 a 2 (§ 111 insolvenčního zákona)
14. Při posouzení povahy sporných právních úkonů odvolací soud opomenul,
že jde o úhrady zápůjček (soluční úkony) a je tudíž právně bezvýznamné, jak
dlužník naložil se zapůjčenými penězi. Je rovněž bez významu, jakou částku
žalovaná dlužníku zapůjčila i s jakou částkou nakládala. Na rozdíl od
poskytnutí zápůjček nemohly (sporné) úhrady poskytnutých zápůjček napomoci k
zachování provozu dlužníkova podniku. Žalovaná jako účetní dlužníka musela být
obeznámena se stavem jeho hospodaření.
15. Zásada upokojování věřitelů pari passu je základní zásadou
insolvenčního práva (a promítá se do rozhodovací činnosti dovolacího soudu). V
souladu s odbornou péčí (proto) dovolatel napadl odpůrčí žalobou veškeré platby
zápůjček žalované, neboť jejich úhrady preferují uspokojení jednoho věřitele
(nadto spjatého s dlužníkem) oproti ostatním věřitelům.
16. Pro právní posouzení věci je také stěžejní posoudit, zda šlo o běžné
majetkové transakce v rámci obvyklého hospodaření dlužníka. Tento svůj závěr
odvolací soud přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. Dovolatel naopak tyto
transakce [při nichž dlužníku (klinice soukromé medicíny) zapůjčovala žalovaná
(její účetní) finance o objemu přes 3 miliony Kč] považuje za nestandardní a
vybočující z obvyklého hospodaření (jakékoli) společnosti.
K otázce č. 3 (dokazování, shodná tvrzení účastníků)
17. Způsobem provádění dokazování, respektive zaujetím skutkových
zjištění bez adekvátního dokazování, se odvolací soud odchýlil od (označené)
ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. Odvolací soud pochybil,
neboť podrobil hodnocení důkazy provedené před insolvenčním soudem, a aniž je
zopakoval, učinil z nich zcela odlišné skutkové závěry.
18. Za skutková zjištění lze vzít toliko shodná tvrzení účastníků a
nikoli neprokázané tvrzení žalované, na které dovolatel (pro jeho
bezvýznamnost) nereagoval. Jediným shodným tvrzením účastníků řízení bylo, že
plnění poskytované dlužníku žalovanou byly zápůjčky. Odvolací soud však toliko
na základě skutečnosti, že dovolatel nerozporoval tvrzení žalované o způsobu
využití zápůjček (neboť je považoval za nerozhodná pro posouzení povahy
solučních úkonů dlužníka a pro rozhodnutí ve věci samé), tato tvrzení nesprávně
posoudil jako nesporná tvrzení účastníků řízení a dovodil z nich skutkové
závěry o tom, jak dlužník nakládal se zápůjčkami od žalované. Taková shodná
skutková tvrzení však dovolatel neučinil.
19. Zaujetí závěrů bez řádného dokazování má ústavněprávní přesah a může
zakládat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Odvolací soud porušil zásady dvojinstančnosti, bezprostřednosti a
předvídatelnosti.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
22. Dovolání v projednávané věci může být přípustné podle § 237 o. s.
ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání
vypočtených v § 238 o. s. ř.
23. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. k
posouzení otázek č. 1 a 2 (ohledně aplikace § 111 insolvenčního zákona), na
jejichž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí, neboť odvolací soud se ve
svých závěrech odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
24. Argumentace spojená s otázkou č. 3 se týká tzv. jiné vady řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových
vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co
dovolání připustil pro řešení otázek č. 1 a 2) samostatně přípustností dovolání
k otázce č. 3; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá
v mezích přípustného dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění
(opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od
1. ledna 2014 oba soudy nadále používají (což se u nich promítlo i ve výrokové
části rozsudků) pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o.
z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní
spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028
odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018,
uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Při absenci argumentace pro jiný
závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat
terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení
insolvenčního řízení ve věci dlužníka, pro věc rozhodném):
§ 111
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se
od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění
povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v
rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné
vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle
odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§
168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se
uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty
možné.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými
v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal
souhlas insolvenčního soudu.
§ 229
(…)
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě
osobou s dispozičními oprávněními
a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení
úpadku,
c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
d) dlužník v době od povolení reorganizace a
e) dlužník v době od povolení oddlužení.
(4) Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s
dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního
soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než
dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem.
(5) Od rozhodnutí o úpadku a je-li dlužník insolvenčním navrhovatelem,
od okamžiku, kdy se jím stal, platí o povinnostech dlužníka s dispozičními
oprávněními ustanovení § 36 a 37 přiměřeně.
28. Judikatura Nejvyššího soudu ohledně neúčinnosti podle § 111
insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech (jak se podávají
například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo
76/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo
108/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod
číslem 18, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo
156/2017, uveřejněného pod číslem 61/2020 Sb. rozh. obč. a rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018):
[1] Je-li dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s
majetkovou podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní
jednání (jimiž nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může
náležet) pouze v rámci omezení nastavených § 111 insolvenčního zákona (jde o
omezení, na něž odkazuje § 229 odst. 3 insolvenčního zákona). Ustanovení § 111
odst. 1 insolvenčního zákona definuje základní limity právních jednání
dlužníka, při jejichž porušení jde podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona o
neúčinné právní jednání, a to jen tehdy, je-li zjištěn úpadek dlužníka. [2] Jediné zákonné výjimky z tohoto pravidla upravuje § 111 odst. 2
insolvenčního zákona. Krom toho pak je dán prostor insolvenčnímu soudu povolit
dlužníku (buď z vlastní iniciativy – § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo k
žádosti dlužníka či věřitele ? § 111 odst. 3 insolvenčního zákona), aby učinil
právní jednání, jež by jinak splňovalo podmínky neúčinnosti. Další korekcí je
již jen rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního jednání
dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném
důsledku výhodné (může jít například o právní jednání, jímž dlužník v rozporu
se zákazem formulovaným v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona podstatně změní
skladbu svého majetku tím, že jej zpeněží za cenu pro věřitele velmi výhodnou a
peněžní prostředky zůstanou v majetkové podstatě). [3] Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní
(na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s majetkovou
podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou
podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, jestliže by mělo jít o
podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho
nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění
dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen
v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá). [4] Omezení dlužníka plynoucí z § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního
zákona není vázáno na podmínky určené § 111 odst. 1 větou první insolvenčního
zákona. Plnil-li tedy dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením
insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v § 111 odst.
1 větě druhé
insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinné právní jednání,
významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve
skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může
náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení. [5] Částečná úhrada splatného dluhu ze smlouvy o půjčce, uskutečněná
dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí žádná z výjimek
uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, je neúčinným právním jednáním
dlužníka ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k
tomu, že by šlo o plnění poskytnuté zajištěnému věřiteli.
29. Ve shora ustaveném právním rámci jsou pro právní posouzení věci
rozhodná následující skutková zjištění (jak vyplývají z provedeného dokazování):
[1] Žalovaná poskytla dlužníku platby (na úhradu mezd) dne 14. listopadu
2018 ve výši 200 000 Kč, dne 15. února 2019 ve výši 215 000 Kč a dne 12. dubna
2019 ve výši 300 000 Kč (celkem 715 000 Kč).
[2] Dne 13. května 2019 nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení ve věci dlužníka.
[3] Dne 5. listopadu 2020 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a
prohlásil konkurs na jeho majetek.
[4] Usnesením ze dne 23. února 2021 odvolací soud zrušil usnesení
insolvenčního soudu ze dne 5. listopadu 2020 co do prohlášení konkursu na
majetek dlužníka.
[5] Usnesením ze dne 16. února 2022 insolvenční soud povolil
reorganizaci dlužníka.
[6] Po zahájení insolvenčního řízení poskytovala žalovaná jednotlivé
platby ve prospěch dlužníka jednak v období od 12. července 2019 do 26. října
2020 a poté dne 15. dubna 2021 (3 platby). V této době žalovaná postupně
poskytla dlužníku celkem 2 728 181,94 Kč.
[7] Dlužník vracel žalované poskytnutá plnění platbami provedenými v
období od 29. července 2019 do 29. října 2020 a poté dne 19. dubna 2021 (3
platby). Dlužník takto žalované v tomto období vyplatit celkem 3 342 301,15 Kč.
30. V době, kdy dlužník činil odporovaná právní jednání, byl osobou s
dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 insolvenčního zákona.
31. Z výše uvedeného se podává, že v době po zahájení insolvenčního
řízení ve věci dlužníka žalovaná postupně poskytla dlužníku celkem 2 728 181,94
Kč a dlužník jí ve stejném období vyplatil (na zápůjčky vrátil) celkem 3 342
301,15 Kč.
32. Co do částky 2 728 181,94 Kč šlo tudíž o závazky dlužníka vzniklé po
zahájení insolvenčního řízení, na něž se nevztahuje § 111 odst. 1 věta druhá
insolvenčního zákona.
33. Zároveň je zřejmé, že v tomto rozsahu (2 728 181,94 Kč) vrácením
odpovídajících částek žalované nedošlo (nemohlo dojít) k žádné změně ve
skladbě, využití nebo určení dlužníkova majetku ani k jeho zmenšení (dlužník
toliko žalobkyni vrátil to, co mu po zahájení insolvenčního řízení poskytla) a
tedy nešlo o neúčinné právní jednání, jak uzavřel odvolací soud. Potud je tedy
jeho právní posouzení ve výsledku správné a v této části není dovolání
důvodné.
34. Jinak je tomu ohledně zbývajících plateb v celkové výši 614 119,21
Kč (3 342 301,15 Kč – 2 728 181,94 Kč). Tyto platby nemohly představovat
vrácené částky za finanční prostředky poskytnuté žalovanou dlužníku poté, co
nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
35. Z výsledků dokazování, z nichž vyšel odvolací soud, jak je Nejvyšší
soud shrnul ve 29. odstavci odůvodnění shora, se pro účely právního posouzení
věci podává, že částka 614 119,21 Kč představuje vratky zápůjček, které
žalovaná poskytla dlužníku před zahájením insolvenčního řízení. Právní
posouzení věci odvolacím soudem v dotčené části pak neobstojí již proto, že
přehlédl, že omezení dlužníka plynoucí z § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního
zákona není vázáno na podmínky dle § 111 odst. 1 věty první insolvenčního
zákona (srov. závěry judikatury shrnuté ve 28. odstavci odůvodnění shora).
36. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům tedy Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodl o podaném
dovolání tak, že:
[1] Dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) v rozsahu, v němž
směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací
soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu v rozsahu
celkové částky 2 728 181,94 Kč.
[2] Zrušil napadené rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu, tedy v té části prvního
výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek
insolvenčního soudu co do částky 614 119,21 Kč a v závislých výrocích o
nákladech řízení a o placení soudního poplatku (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
37. Argumentací spojenou s (procesní) otázkou č. 3 se Nejvyšší soud již
nezabýval, jelikož pro závěry, jež vedly k zamítnutí dovolání co do částky 2
728 181,94 Kč nemá povaha tvrzení, jejichž „nespornost“ dovolatel zpochybňuje,
žádný význam. Přitom ve vztahu k výroku o zamítnutí dovolání se vady řízení ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (jiné, než dovolatelem namítané) ze spisu též
nepodávají. Ve zbývajícím rozsahu (co do částky 614 119,21 Kč) je zkoumání
otázky č. 3 nadbytečné, jelikož napadené rozhodnutí potud neobstálo již v
rovině právního posouzení věci.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu