NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
originál
KSPL 56 INS 21934/2011
156 ICm 2119/2013
29 ICdo 57/2014-124
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce FINCOM TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Vickhams
Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské Ostrovy zastoupeného Mgr. Petrem
Schopfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777/12, PSČ 110 00,
proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, se sídlem v Karlových
Varech, Západní 19/1800, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 72080043, o
určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm
2119/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. Kamila
Chromého, narozeného 15. června 1955, bytem v Chebu, Cechovní 4, PSČ 350 02,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 21934/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2014, č. j. 156
ICm 2119/2013, 102 VSPH 97/2014-76 (56 INS 21934/2011), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 156 ICm 2119/2013-44, rozhodl
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce
FINCOM TRADE LTD., směřující proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Karlovarský
kraj tak, že:
[1] Určil, že pohledávky žalovaného číslo 134 až 143, 145, 150, 154 a 155
nejsou zajištěny zástavním právem (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21.547
Kč (bod II. výroku). Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[1] Již sama přihláška pohledávek žalovaného je co do přihlašovaného pořadí
neurčitá, neboť žalovaný až v průběhu sporu sdělil soudu, které pohledávky jsou
zajištěny tím kterým rozhodnutím správce. [2] V rozhodnutích o zřízení zástavního práva je uvedeno pouze to, že se
zřizuje zástavní právo k zajištění daňových pohledávek a jejich příslušenství,
příslušenství však není jakkoliv specifikováno. [3] V seznamech zajišťovaných pohledávek nejsou uvedeny platební výměry na
penále, nýbrž jen samotné daňové pohledávky. Příslušenství daně není vymezeno
ani jakkoliv obecně, a to ani odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Takové
vymezení toho, co má být zajištěno zástavním právem je neurčité. [4] Takovéto rozhodnutí (rozuměj rozhodnutí o zřízení zástavního práva)
nesplňuje náležitosti správního rozhodnutí, respektive náležitosti, které má
mít rozhodnutí správce daně podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, když náležitostí výrokové části rozhodnutí správce daně je též
uvedení konkrétního předpisu, podle kterého je rozhodováno. [5] Klade-li zákonodárce tak vysoké požadavky na výrok rozhodnutí správce daně,
bylo by zcela absurdní, aby tam, kde správce zřizuje (bez součinnosti daňového
poplatníka) zástavní právo na majetku dlužníka, nemusel zároveň přesně vymezit,
které pohledávky jsou zajišťovány zástavním právem a aby nemusel vymezit
příslušenství těchto pohledávek. Ne každé příslušenství daňové pohledávky totiž
vzniká ze zákona. [6] Rozhodnutím správního orgánu, které může založit vznik zástavního práva, je
rozhodnutí správce daně, zástavou tak může být jakýkoli majetek daňového
dlužníka nebo ručitele. Protože jde o poměrně značný zásah do vlastnického
práva povinného subjektu, jsou pro vydání takového konstitutivního rozhodnutí
stanovena přísná pravidla. Jedním ze základních předpokladů je, aby zajišťovaná
pohledávka byla vymahatelná správní nebo soudní exekucí. V podstatě jde o
obdobu soudcovského zástavního práva, o jehož vzniku však nerozhoduje soud, ale
správní orgán. [7] Předmětná rozhodnutí o zřízení zástavního práva byla co do zajištění
příslušenství daňových pohledávek vydána v rozporu se zákonem a příslušenství
daňových pohledávek jimi tedy nemohlo být zajištěno.
I kdyby v rozhodnutí
správce daně o zřízení zástavního práva bylo uvedeno, že se zástavní právo
vztahuje též na příslušenství daňových pohledávek dle konkrétního zákonného
ustanovení (což nebylo), neobešel by se tento odkaz bez vymezení konkrétního
příslušenství a uvedení platebních výměrů, jimiž byl předpis penále sdělen
daňovému poplatníku, neboť daňové penále nelze v daňové exekuci vymáhat dříve,
než je vydán platební výměr na toto penále. [8] Správce daně může zajistit své pohledávky, až když k nim vydá patřičný
platební výměr, který je vykonatelný [na daný případ je aplikovatelné
rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2012,
č. j. 9 Afs 45/2011-157]. [9] Pohledávky číslo 134 až 145 nadto odkazují na platební výměry z 16. července 2008, ač z rozhodnutí o zřízení zástavního práva vyplývá, že byla
vydána v letech 2002 a 2003 (takže nemohla zajišťovat pohledávky, které vznikly
později). Od 1. ledna 2001 se i na finanční úřady vztahuje ustanovení § 72
zákona o správě daní a poplatků; to odkazuje na zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), který byl v té době také novelizován (konkrétně
jde o ustanovení § 160 obč. zák.). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 156 ICm 2119/2013, 102 VSPH 97/2014-76 (56 INS 21934/2011):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se zamítá žaloba na určení, že
pohledávky žalovaného číslo 134 až 143, 145, 150, 154 a 155 nejsou zajištěny
zástavním právem na nemovitostech dlužníka zapsaných na listu vlastnictví číslo
4241 pro katastrální území Cheb (dále jen „nemovitosti“) [první výrok]. [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím
závěrům:
[1] V situaci, kdy ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků ve znění
účinném v době vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva odkazovalo na
ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu, bylo třeba vzít v potaz, že
dle ustanovení § 155 odst. 1 obč. zák. se zástavní právo vztahovalo i na
příslušenství zajištěné pohledávky (tedy i na penále), jež je (bylo) podle
výčtu obsaženého v § 58 zákona o správě daní a poplatků příslušenstvím daňové
pohledávky, které sledovalo osud daně. [2] Jestliže zajišťované daňové pohledávky byly v rozhodnutích o zřízení
zástavního práva vymezeny tak, že zástavní právo k nemovitostem se zřizuje k
zajištění níže uvedených daňových pohledávek (jež byly dále specifikovány
položkou, číslem jednacím rozhodnutí, datem jeho vydání, částkou a druhem daně)
a jejich příslušenství, pak nelze souhlasit s insolvenčním soudem v tom, že by
šlo o rozhodnutí vydaná v rozporu se zákonem, jimž nebylo zajištěno
příslušenství (penále) daňových pohledávek.
[3] Není správný ani názor insolvenčního soudu, že rozhodnutí o zřízení
zástavního práva by dostála požadavku určitosti vymezení zajišťované pohledávky
pouze tehdy, kdyby v nich bylo určeno konkrétní příslušenství (výše
příslušenství) a označeny platební výměry, jimž bylo penále (jeho výše) sděleno
dlužníku. Již proto ne, že v rozhodné době nebylo jisto, zda příslušenství
daňové pohledávky (penále) vůbec vznikne a pokud ano, v jaké výši. Ustanovení §
155 odst. 3 obč. zák. totiž umožňovalo zajistit zástavním právem nejen
pohledávku, která již vznikla, ale také pohledávku, která měla vzniknout teprve
v budoucnu. K platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžadoval zákon, aby
v ní kromě určení předmětu zástavního práva byla označena pohledávka „kterou se
zástava zajišťuje“ (správně „kterou zástava zajišťuje“), nikoli také to, aby
taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je (byla) proto zástavní
smlouva dokonce i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která měla vzniknout
teprve v budoucnu, nikdy nevznikla. [4] Přihláška předmětných pohledávek obsahuje co do pořadí náležitosti
předepsané ustanovením § 174 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a § 21 písm. g/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí
některá ustanovení insolvenčního zákona. [5] V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak byla posuzována jiná otázka
(zda lze vést daňovou exekuci na daňové penále, pro něž nebyla exekuce nařízena
nebo které nebylo přihlášeno do exekuce).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
následujících (dovolacím soudem dosud neřešených) otázek:
[1] Lze rozhodnutím správního orgánu zajistit příslušenství daňové pohledávky,
které v něm není jakkoliv specifikováno?
[2] Lze rozhodnutím správce daně zajistit i budoucí pohledávku?
[3] Do jaké míry se může subjekt, který přihlašuje pohledávku do insolvenčního
řízení, odvolávat co do obsahu přihlášky na listiny k přihlášce pohledávky
připojené?
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v tom duchu, že rozhodnutí
insolvenčního soudu se potvrzuje.
Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že rozhodnutím
správce daně lze zajistit příslušenství daňové pohledávky bez jakékoliv bližší
specifikace tohoto příslušenství, že takovým rozhodnutím lze zajistit i budoucí
pohledávku a že rozhodnutí o zřízení zástavního práva byla vydána v souladu se
zákonem. Namítá též, že právní názor o možnosti zajistit budoucí pohledávku
vyjevil odvolací soud až v odůvodnění napadeného rozhodnutí, čímž jej zcela
zbavil možnosti proti takovému závěru brojit.
Dovolatel je přesvědčen, že příslušenství daňové pohledávky nelze zajistit
rozhodnutím správního orgánu o zřízení zástavního práva, aniž by takové
příslušenství bylo v rozhodnutí „precizně specifikováno“ (tak, aby jeho výši
bylo možné na základě této specifikace vypočítat) a že tak nelze učinit dříve,
než je „daňové příslušenství“ vykonatelné. Rozhodnutím správce daně o zřízení
zástavního práva nelze zajistit budoucí pohledávku správce daně. Povinnosti
tvrdit v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení skutečnosti nezbytné pro
posouzení její pravosti, výše a pořadí nemůže přihlašovatel pohledávky dostát
prostým odkazem na listiny připojené k přihlášce pohledávky coby její příloha.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených
v § 238 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený výrok je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí.
Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud u otázky ad [3]. V řešení této
otázky je napadené rozhodnutí souladné se závěry, které Nejvyšší soud na dané
téma přijal v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35 a
v rozsudku ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod
číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Byť šlo o závěry
formulované k přihlášce pohledávky a jejím přílohám v poměrech upravených
zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31.
prosince 2007), pro poměry přihlášky a jejích příloh v režimu insolvenčního
zákona se k nim Nejvyšší soud přihlásil např. též v rozsudku ze dne 31.
července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 (uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročníku 2014, pod číslem 110),
Dovolání v dané věci je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení
otázek ad [1] a [2] jako dovolacím soudem dosud neřešených (ve vazbě na daňové
pohledávky v insolvenčním řízení).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci je rozhodný následující (dovoláním nezpochybněný)
skutkový stav (jak byl zjištěn soudy nižších stupňů):
[1] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka
Ing. Kamila Chromého dne 23. března 2012 pohledávky č. 1 až 155 v celkové výši
994.692,01 Kč.
[2] Pohledávky č. 134 až 145 identifikoval žalovaný platebním výměrem ze dne
16. července 2008, č. j. 59256/08/123910/0345, na penále k dani z přidané
hodnoty.
[3] Pohledávku č. 150 identifikoval žalovaný platebním výměrem ze dne 1. srpna
2002, č. j. 56931/02/123910/1305, na penále k silniční dani.
[4] Pohledávky č. 154 a 155 identifikoval žalovaný platebním výměrem ze dne 27.
prosince 2000, č. j. 74502/123960/1416, na penále k dani z převodu nemovitostí.
[5] Všechny pohledávky přihlásil žalovaný jako zajištěné zástavním právem k
nemovitostem zřízeným (dle § 72 zákona o správě daní a poplatků) rozhodnutím
správce daně ze dne 1. dubna 2003, č. j. 33682/03/123940/0259 (dále jen
„rozhodnutí o zřízení zástavního práva č. 1) a rozhodnutím správce daně ze dne
2. srpna 2002, č. j. 57382/02/123940/0259 (dále jen „rozhodnutí o zřízení
zástavního práva č. 2).
[6] Rozhodnutím o zřízení zástavního práva č. 1 (jež nebylo opatřeno doložkou
právní moci) rozhodl žalovaný, že k zajištění označených daňových pohledávek za
dlužníkem (položky 001 až 013 a 014 až 018) v celkové výši 426.905 Kč a jejich
příslušenství zřizuje zástavní právo k nemovitostem.
[7] Rozhodnutím o zřízení zástavního práva č. 2 (opatřeným doložkou právní moci
k 10. září 2002) rozhodl žalovaný, že k zajištění označených daňových
pohledávek za dlužníkem (položky 001 až 007 a 008 až 013) v celkové výši
88.373,46 Kč a jejich příslušenství zřizuje zástavní právo k nemovitostem.
K dovolatelem položeným otázkám pak Nejvyšší soud uvádí následující:
Ad [1] (K otázce, zda lze rozhodnutím správního orgánu zajistit příslušenství
daňové pohledávky, které v něm není jakkoliv specifikováno.)
Podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků (ve znění účinném v době
vydání obou rozhodnutí o zřízení zástavního práva) k zajištění daňové
pohledávky a jejího příslušenství může správce daně zřídit rozhodnutím zástavní
právo. Ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle § 16. V
ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu.
Podle ustanovení § 155 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době vydání obou
rozhodnutí o zřízení zástavního práva) zástavním právem může být zajištěna
pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství
této pohledávky.
Již v rozsudku ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1092/2006, Nejvyšší soud
vysvětlil, že správce daně jako správní úřad může svým rozhodnutím zřídit
zástavní právo k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství; ke
zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle ustanovení § 16
zákona o správě daní a poplatků; v ostatním platí ustanovení občanského
zákoníku o zástavním právu.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k
zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle ustanovení § 72 zákona
o správě daní a poplatků patří do výlučné pravomoci správce daně. V případě, že
správce daně nerozhodne o zřízení zástavního práva, není nikdo jiný (a ani
soud) oprávněn sám stanovit (a to ani formou předběžné otázky), že by k
zajištění daňové pohledávky nebo jejího příslušenství vzniklo k věcem,
pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňových subjektů nebo osob
zúčastněných na daňovém řízení zástavní právo; naopak, při svém rozhodování
musí dospět k závěru, že daňová pohledávka a ani její příslušenství nejsou
zajištěny zástavním právem, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný
pro vznik „daňového“ zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o
zřízení zástavního práva.
V rovině výkladu ustanovení § 155 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) pak
Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že je-li zástavní právo zřízeno k zajištění
konkrétní pohledávky, vztahuje se na její příslušenství i tehdy, jestliže právo
na toto příslušenství osobnímu věřiteli dlužníka v době zřízení zástavního
práva ještě nevzniklo (srov. opět § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.
Jak se naznačuje (byť nikoli výslovně) i z posledně citovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu, neexistuje rozumný důvod, pro který by se ustanovení § 155
odst. 1 věty druhé obč. zák. nemělo prosadit (prostřednictvím odkazu na
ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu obsaženého v § 72 zákona o
správě daní a poplatků) i ve vztahu k příslušenství daňových pohledávek.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že je-li zástavní právo podle § 72 zákona o správě
daní a poplatků zřízeno k zajištění konkrétní daňové pohledávky, vztahuje se na
její příslušenství i tehdy, jestliže právo na toto příslušenství správci daně v
době zřízení zástavního práva ještě nevzniklo.
Dovolání proto potud není důvodné.
Ad [2] (K otázce, zda lze rozhodnutím lze rozhodnutím správce daně zajistit i
budoucí pohledávku).
S přihlédnutím k odpovědi na otázku ad [1] již řešení této otázky nemá význam
(napadené rozhodnutí i tak obstojí).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto a u žalovaného
žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu