MSPH 96 INS 6803/2011
96 ICm 505/2012
29 ICdo 57/2024-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Ing. Karla Kuny, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562
01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační číslo
osoby 27473261, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v
Chrudimi, Tovární 1130, PSČ 537 01, proti žalovanému Ing. Jiřímu Krejčiříkovi,
se sídlem v Praze 6, Papírenská 63/4, PSČ 160 00, jako insolvenčnímu správci
dlužníka BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“, zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 ICm
505/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BUSTREX s. r. o. „v
likvidaci“, se sídlem v Praze 2, Na Folimance 2122/13, PSČ 120 00,
identifikační číslo osoby 27626865, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 96 INS 6803/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. října 2023, č. j. 96 ICm 505/2012, 102 VSPH 397/2023-282 (MSPH
96 INS 6803/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 6. března 2023, č. j. 96 ICm 505/2012-259, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Ing.
Karel Kuna, jako insolvenční správce dlužníka ANIDOR s. r. o.) domáhal vůči
žalovanému [(Ing. Jiřímu Krejčiříkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka
BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „dlužník B“)] určení, že jeho
pohledávka ve výši 3 570 000 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod
sp. zn. MSPH 96 INS 6803/2011 je po právu (bod I. výroku), a rozhodl o
nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, neboť
jeho rozsudek ze dne 19. května 2016, č. j. 96 ICm 505/2012-126, (jímž určil,
že žalobce označenou pohledávku za dlužníkem B nemá) k odvolání žalobce zrušil
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2022, č. j. 96 ICm 505/2012, 102
VSPH 686/2016-201 (MSPH 96 INS 6803/2011) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud v rozsudku ze dne 6. března 2023 uzavřel, že žalobce
přes poučení nedoplnil nezbytná žalobní tvrzení (týkající se jednoznačné
identifikace věcí, jejich vlastnictví, zničení či ztráty, hodnoty, porušení
povinností žalovaným, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi porušením
povinnosti a vznikem škody) a k jednání, při kterém by mohl být opětovně [i s
odkazem na § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“)] poučen včetně následků nesplnění výzvy soudu, se
nedostavil, ač nebylo vyhověno žádosti o odročení. Žalobu proto zamítl pro
neunesení břemene tvrzení žalobcem.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2009“) – se neztotožnil s
odvolací námitkou, že žalobce uvedl vše, co je právně významné, tedy že věci,
za něž požaduje po žalovaném náhradu, jednoznačně specifikoval již v žalobě
tak, že jde o movité věci (charakteru celé řady zásob) uvedené v příloze č. 1
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 42
Cm 99/2005-726. Žalobce totiž nejednoznačně tvrdil, že předmětem prodeje, který
měl být uskutečněn na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 6. února
2007 mezi správcem konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s. (dále jen
„úpadce V“) a dlužníkem B, „měly být podle všeho“ právě zásoby uvedené v
příloze č. 1 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž „osobně neví,
co bylo přesně“ předmětem smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce pak věci (zásoby)
neidentifikoval ani dodatečně v podání ze dne 14. července 2015 (č. l. 77-90),
jímž reagoval na výzvu insolvenčního soudu učiněnou na jednání konaném dne 16.
června 2015.
6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení pěti otázek hmotného i procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel namítá nesprávné posouzení věci (dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Jde o následující otázky:
[1] Bylo povinností soudu provést navržený znalecký posudek či další
důkazy navržené žalobcem k prokázání jeho vlastnictví k věcem uvedeným v
příloze č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí?
[2] Kdyby žalobce prokázal vlastnické právo k věcem, měl by lepší právo
k výtěžku jejich zpeněžení?
[3] Je řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jestliže soud v napadeném rozsudku v rozporu s právním
názorem obsaženým v (označeném) rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu o
stejné smlouvě o smlouvě budoucí věc právně hodnotil tak, že ke zpeněžení
majetku mezi úpadcem V a dlužníkem B nedošlo?
[4] Je řízení zatíženo vadou, pokud se soudy nevypořádají se vším, co
bylo v řízení uvedeno či k důkazu navrženo?
[5] Je odvolací soud oprávněn potvrdit napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně, aniž se vypořádá se všemi právně relevantními odvolacími námitkami?
8. Dovolatel argumentuje, že v řízení vedeném jako incidenční spor
vzešlý z téhož insolvenčního řízení (ve kterém se správce konkursní podstaty
úpadce V domáhal určení pravosti pohledávky za dlužníkem B), označil odvolací
soud [v rozsudku ze dne 11. března 2020, č. j. 196 ICm 1761/2013, 103 VSPH
100/2019-217 (MSPH 96 INS 6803/2011)], smlouvu o smlouvě budoucí za platnou a
odkázal na tamní skutková zjištění ohledně předmětu smlouvy. Tento závěr měl
potvrdit i dovolací soud, který dovolání proti označenému rozsudku odmítl.
Takové hodnocení je v rozporu s právním závěrem odvolacího soudu v projednávané
věci. S odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovolatel
namítá, že byl-li v projednávané věci případ rozhodnut jinak, měl by soud tuto
odchylku přesvědčivě odůvodnit, což se nestalo.
9. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů obou
stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
11. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka B (24.
října 2011) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve
sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve
znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části
první zákona č. 31/2019 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný též
pro zkoumání přípustnosti dovolání v této věci.
12. V rozsahu, v němž odvolací soud prvním výrokem napadeného rozhodnutí
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, Nejvyšší
soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jelikož
přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1
písm. h/ o. s. ř.
13. Dovolání ve zbylém rozsahu, směřuje-li proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237
o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o.
s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako
nepřípustné.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu,
není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z
těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto
otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak
proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např.
důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto
stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov.
k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29
NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle § 237 o. s.
ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu
k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (a záviset nemá); srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
15. Obecně platí, že v důsledku uplatnění projednací zásady mají
účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující
důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe
příznivé právní důsledky, a že nesplnění povinnosti tvrzení má za následek
vynesení rozhodnutí, nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní
povinnost nesplnil. Existence uvedených procesních povinností se podává i z §
120 odst. 1 o. s. ř., podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.
dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněného pod č. 35/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
16. V R 38/2009 Nejvyšší soud vysvětlil, že ačkoliv může mít vylíčení
rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou
žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby
výslovně odkáže, je tento závěr výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících
skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka
by měl být aplikován restriktivně.
17. Tamtéž uvedl, že na to, co obsahuje žaloba (jaká jsou žalobní
tvrzení), lze stěží usuzovat z toho, jaký skutkový stav byl zjištěn provedenými
důkazy. Ve skutečnosti se tím nesprávně zaměňuje povinnost důkazní s povinností
tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem (§
101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti
hovoří o břemeni tvrzení. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit
skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže
splnit důkazní povinnost. Splnění povinnosti důkazní pak nemá bez předchozího
splnění povinnosti tvrzení pro věc význam, což platí zejména (nejen však) v
případech vedených zásadou projednací.
18. V rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, pak
Nejvyšší soud navázal, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno
splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným
v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být
takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby
předložené listiny nahradily skutkové tvrzení účastníků řízení, zejména pak
skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by
tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními
zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti
a hospodárnosti.
19. V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru,
že žalobce neusnesl břemeno tvrzení ohledně identifikace věcí (zásob), které
měly být správcem konkursní podstaty úpadce V vydány dlužníkovi B, jakož i
skutečností svědčících o vlastnickém právu dlužníka ANIDOR s. r. o. k takovým
věcem.
20. Již proto dovolatelem předložená otázka č. 1 přípustnost dovolání
založit nemůže. Jak vyplývá se shora citované ustálené judikatury dovolacího
soudu, účastník (zde žalobce) je v prvé řadě povinen tvrdit pro posouzení věci
významné skutečnosti a teprve následně se je snažit prokázat důkazními
prostředky. Je navíc zřejmé, že pokud není v řízení postaveno na jisto, za jaké
věci (zásoby) se žalobce domáhá náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení
z titulu „lepšího práva“, nemůže k takovým nekonkretizovaným „věcem“ tvrdit a
posléze prokazovat jeho vlastnické právo. Nejedná se tedy o právní otázku, na
jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí spočívalo.
21. Obdobně je tomu i ve vztahu k otázkám č. 2 a 3, neboť závěr, zda
předmětné „zásoby“ byly dlužníku B prodány (zpeněženy), či pouze předány, ani
právní hodnocení případného nároku žalobce nejsou s ohledem na důvod, pro který
byla žaloba zamítnuta (totiž že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně řádné
identifikace „zásob“ a skutečností svědčících o jeho vlastnickém právu k nim),
významné.
22. Otázky č. 4 a 5 směřují k posouzení, zda řízení je postiženo tzv.
jinými vadami řízení (vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci). S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací
důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s.
ř.), a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým
dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední
povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové
(tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva
ve smyslu § 237 o. s. ř. Tak je tomu i v poměrech podaného dovolání. Odkaz
dovolatele na rozhodnutí, od kterých se měly soudy obou stupňů při řešení této
„procesní otázky“ odchýlit (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011,
sp. zn. 30 Cdo 438/2010, ze dne 15. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, a ze
dne 24. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 2.
prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09), navíc není přiléhavý. Odvolací soud,
stejně jako předtím insolvenční soud totiž dospěly k závěru, že i doplněná
tvrzení žalobce zůstala nedostatečná (obecná, postrádající konkretizaci ve
vztahu k „věcem“, od nichž se měl odvíjet žalobou uplatněný nárok, jakož i k
okolnostem svědčícím o vlastnickém právu žalobce k těmto „zásobám“). Nadto
dovolatel ani neuvádí, jaké konkrétní důkazy (vyjma znaleckého posudku) v
řízení navrhoval a soudy následně neprovedly, nebo se kterými odvolacími
námitkami se odvolací soud nevypořádal.
23. K dovolatelem zdůrazňované potřebě vypořádat odvolací námitky lze
dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění
rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp.
zn. III. ÚS 989/08). Těmto závěrům se napadené rozhodnutí (ve vazbě na důvod
zamítnutí žaloby) neprotiví.
24. Nejvyšší soud konečně nepřehlédl, že dovolatel dovolání doplnil
podáním označeným jako „vyjádření žalobce k podání žalované ze dne 29. l. 2024“
datovaným 2. dubna 2024, došlým Nejvyššímu soudu téhož dne. Ty argumenty, jež
dovolatel oním podáním uplatnil coby obsahově nové, však pro dovolací přezkum
byly právně bezvýznamné. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou
dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen
po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující
podání dovolatele tuto podmínku nesplňuje, neboť dovolací lhůta uplynula dne 8.
ledna 2024. Srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června
2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátkou, sestávají z
mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 29.
ledna 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/, a § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), ve znění účinném ke dni provedení úkonu, činí 3 100 Kč, z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z uvedených částek
ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Celkem činí přiznaná náhrada
nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2026
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu