MSPH 88 INS 15715/2010
88 ICm 3215/2011
29 ICdo 73/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Hlista & Pril, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 29059054, jako insolvenční správkyně dlužnice
ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o., zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se
sídlem v Praze 6, Pod Novým lesem 127/44, PSČ 162 00, proti žalované Ing. Soně
Aubrechtové, se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, PSČ 434 01, identifikační
číslo osoby 62760840, jako insolvenční správkyni dlužnice BRODY STAV s. r. o.,
identifikační číslo osoby 25425471, o určení neexistence pohledávky, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 ICm 3215/2011, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužnice ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Václavské nám. 831/21, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27444571, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 15715/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j.
88 ICm 3215/2011, 101 VSPH 266/2012-63 (MSPH 88 INS 15715/2010), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 88 ICm
3215/2011, 101 VSPH 266/2012-63 (MSPH 88 INS 15715/2010), v části prvního
výroku, kterou byl ve výrocích I. a III. potvrzen rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 23. července 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011-43, a v závislém druhém
výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 23. července 2012,
č. j. 88 ICm 3215/2011-43, ve výrocích I. a III., se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. července 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011-43, zamítl žalobu o určení, že společnost
BRODY STAV s. r. o. nemá za dlužnicí ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o. vykonatelnou
nezajištěnou pohledávku ve výši 13.456.681,50 Kč přihlášenou do insolvenčního
řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 15715/2010 pod
číslem 7a (dále jen „sporná pohledávka“) [výrok I.], určil, že sporná
pohledávka je po právu [výrok II.], a rozhodl o nákladech řízení [výrok III.]. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) V insolvenčním řízení ve věci dlužnice ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o. (dále též
jen „insolvenční dlužnice“) byl zjištěn úpadek insolvenční dlužnice, prohlášen
konkurs na její majetek a žalobkyně byla ustavena do funkce insolvenční
správkyně. 2) Společnost BRODY STAV s. r. o. (dále jen „věřitelka“) přihlásila do řízení
svou vykonatelnou pohledávku, dokládajíc ji notářským zápisem ze dne 20. února
2009, sp. zn. 88/9 N 103/2009, sepsaným notářkou JUDr. Marií Malou (dále jen
„notářský zápis“), s tím, že insolvenční dlužnice se jako ručitelka zavázala
uhradit věřitelce za společnost ZÁMECKÁ ZAHRADA – bytové domy s. r. o.,
identifikační číslo osoby 27945430 (dále jen „obligační dlužnice“), dlužnou
částku 13.565.681,50 Kč, neuhradí-li ji tato sama; po započtení částky
109.000,- Kč na dluh obligační dlužnice činí pohledávka věřitelky 13.456.681,50
Kč. Insolvenční dlužnice svůj ručitelský závazek uznala „Následnou dohodou o
narovnání sporných práv a právních vztahů“ z 26. července 2010. 3) Žalobkyně na přezkumném jednání konaném 10. listopadu 2011 zcela popřela
spornou pohledávku co do pravosti a včas podala incidenční žalobu (2. prosince
2011). 4) Ke dni sepsání notářského zápisu, tj. k 20. únoru 2009, měla insolvenční
dlužnice tři společníky, a to J. F. (obchodní podíl 20 %), M. H. (obchodní
podíl 60 %) a M. F. (obchodní podíl 20 %). Všichni jmenovaní byli současně
jednateli insolvenční dlužnice. 5) Ke dni sepsání notářského zápisu, tj. k 20. únoru 2009, měla obligační
dlužnice tři společníky, a to J. F. (obchodní podíl 20 %), M. H. (obchodní
podíl 60 %) a M. F. (obchodní podíl 20 %). Všichni jmenovaní byli současně
jednateli obligační dlužnice. 6) V notářském zápisu obligační dlužnice uznala svůj závazek vůči věřitelce ve
výši 13.565.681,50 Kč, a to s odkazem na dohodu o narovnání a dohodu o odložení
splatnosti dluhu a o ručení za závazek z téhož dne (20. února 2009). Insolvenční dlužnice současně uznala svůj závazek uspokojit věřitelku v plném
rozsahu v případě, že obligační dlužnice nedostojí svému závazku zaplatit
dlužnou částku. Všechny tři strany svolily k vykonatelnosti zápisu pro případ,
že obligační ani insolvenční dlužnice nesplní své závazky vůči věřitelce. Za
insolvenční dlužnici notářský zápis podepsali jednatelé M. F. a J. F., za
obligační dlužnici taktéž jednatelé M. F. a J. F. 7) Podle „Dohody o odložení splatnosti dluhu a o ručení za závazek“ z 20.
února
2009, tvořící přílohu notářského zápisu, bylo důvodem převzetí ručení
insolvenční dlužnicí to, že v důsledku činností obligační dlužnice –
„zasíťováním a zainvestováním pozemků“, které provedla věřitelka – došlo i ke
zhodnocení sousedních pozemků insolvenční dlužnice v katastrálním území Š., a
to o částku převyšující dluh. 8) V „Následné dohodě o narovnání sporných práv a právních vztahů…“ ze dne 26. července 2010 (dále jen „následná dohoda“) insolvenční dlužnice, za kterou
jednali M. H. a M. K., uznala svůj ručitelský závazek ze dne 20. února 2009
(navíc v rozsahu rozšířeném o 500.000,- Kč). Insolvenční soud úvodem konstatoval, že mezi účastníky řízení není sporu o
existenci a výši závazku obligační dlužnice vůči věřitelce, o „účasti“
insolvenční dlužnice na úkonech směřujících k převzetí ručení za tyto závazky
či o výši ručitelského závazku. Sporným zůstává pouze posouzení platnosti
těchto úkonů s ohledem na § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), jenž se na projednávanou věc aplikuje, neboť složení
statutárních orgánů insolvenční i obligační dlužnice bylo v době převzetí
ručení totožné. V této souvislosti insolvenční soud vyjádřil své přesvědčení, že účelem § 196a
obch. zák. „je výhradně ochrana majetku společnosti, tj. ochrana jejích
vlastníků, kteří jako jediní (a bez jakéhokoliv omezení) mohou na valné hromadě
projevit svoji vůli, tj. dát souhlas či nesouhlasit s určitým úkonem. Ochranu
těmto osobám poskytuje zákoník před jednáním osob, které jménem společnosti
jednají.“
V projednávané věci byl okruh společníků, k jejichž ochraně požadavek souhlasu
valné hromady slouží, totožný s jednateli společnosti, která převzala ručení, i
s jednateli společnosti, za jejíž dluhy bylo ručení poskytnuto. Prohlášení o
převzetí ručení bylo podepsáno J. F. a M. F., s ručením tudíž souhlasili dva
společníci ručitelky. Souhlas třetího společníka M. H. měl insolvenční soud za
prokázaný jeho podpisem na následné dohodě, kterým za insolvenční dlužnici
uznal ručitelský závazek. Podle insolvenčního soudu „lze jen obtížně vymezit, jaké podmínky jsou obvyklé
v obchodním styku realitních kanceláří, investorů a dodavatelů díla.“
Poskytnutí ručení společnosti, jejíž činností došlo ke zhodnocení majetku
ručitelky, však insolvenční soud za exces z podmínek obvyklých v obchodním
styku nepovažoval. Insolveční soud uzavřel, že věřitelka prokázala souhlas všech zákonem
chráněných společníků insolvenční dlužnice s převzetím ručení; přitom neshledal
žádný jiný důvod absolutní neplatnosti uvedeného právního úkonu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011, 101 VSPH 266/2012-63 (MSPH 88 INS 15715/2010), potvrdil
výroky I. a III. rozsudku insolvenčního soudu, výrok II. zrušil a řízení v
tomto rozsahu zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok). Výrok II. rozsudku insolvenčního soudu odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu
řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v
existenci překážky zahájeného řízení (litispendence) ve smyslu § 83 odst.
1 a §
104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Projednání vzájemné žaloby o určení pravosti pohledávky uplatněné
věřitelkou brání podle odvolacího soudu právě žaloba v projednávané věci,
kterou se insolvenční správkyně insolvenční dlužnice v souladu s § 199 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona),
domáhá určení neexistence její vykonatelné pohledávky. Ve zbývajícím rozsahu se odvolací soud ztotožnil s právními závěry
insolvenčního soudu. Nadto dovodil, že podle jeho názoru v projednávané věci k
poskytnutí ručení insolvenční dlužnicí nebylo zapotřebí (v souladu s § 196a
odst. 2 větou druhou obch. zák.) souhlasu její valné hromady, neboť s ohledem
na totožné společníky a členy statutárních orgánů insolvenční a obligační
dlužnice šlo o poskytnutí ručení ovládající osobou osobě ovládané. Obě
společnosti jsou osobami jednajícími ve shodě ve smyslu § 66a odst. 4 obch. zák. a současně jsou společnostmi tvořícími koncern (§ 66 odst. 7 obch. zák.). V souvislosti s podmínkami obvyklými v obchodním styku odvolací soud připustil,
že bezúplatné zajištění závazku druhé obchodní společnosti není soudní praxí
obecně považováno za v obchodním styku obvyklé. Nicméně s ohledem na postavení
insolvenční dlužnice a obligační dlužnice jakožto vzájemně se ovládajících
osob, osob jednajících ve shodě a tvořících spolu koncern, dovodil, že „i
bezúplatné ručení mezi takto majetkově a personálně propojenými obchodními
společnostmi nelze považovat bez dalšího za neobvyklé podmínky v jejich
vzájemném obchodním styku.“
Podle odvolacího soudu však „i kdyby k ručení insolvenčního dlužníka nedošlo za
podmínek obvyklých v obchodním styku, nemá to za následek absolutní neplatnost
ručení podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor či obcházení § 196a obch. zák., nýbrž toliko odpovědnost
statutárních orgánů ručitele za škodu, která převzetím ručení ručiteli vznikla
ve smyslu § 66c obch. zák., a dále to může založit neúčinnost tohoto
jednostranného právního úkonu insolvenčního dlužníka ve smyslu § 240
insolvenčního zákona, kterou si ovšem insolvenční správce musí vyžalovat
samostatnou odpůrčí žalobou podle § 239 insolvenčního zákona. Neúčinnost
závazku ručení nelze řešit jako předběžnou otázku v řízení o určení pravosti,
výše a pořadí pohledávky.“
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
ohlašujíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[uplatňujíc tak dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a navrhujíc, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení. Dovolatelka je názoru, že podle § 196a odst. 1 a 5 obch. zák. musel být souhlas
valné hromady insolvenční dlužnice dán nejpozději k okamžiku účinnosti právního
úkonu, tedy do okamžiku doručení ručitelského prohlášení v písemné podobě
věřitelce. Z provedených důkazů je však zřejmé, že se tak v projednávané věci
nestalo, když třetí společník M. H.
vyjádřil svůj souhlas až v následné dohodě,
tj. o více než 17 měsíců později. V právní praxi přitom podle dovolatelky není pochyb o tom, že důsledkem rozporu
právního úkonu se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. je absolutní neplatnost. Přiznal-li odvolací soud následnému jednání třetího společníka způsobilost
nahradit v zákoně výslovně uvedený požadavek předchozího souhlasu valné hromady
podle § 196a obch. zák., zhojuje tím nedovoleně absolutní neplatnost právního
úkonu. Výjimka vyplývající z § 196a odst. 2 věty druhé obch. zák. se přitom v
projednávané věci uplatnit nemůže, neboť insolvenční dlužnice a obligační
dlužnice nejsou vůči sobě v postavení osoby ovládající a ovládané. Obě uvedené
společnosti jsou osobami ovládanými týmiž ovládajícími osobami – společníky J. F., M. F. a M. H. Za nesprávný má dovolatelka i z uvedeného vyvozovaný závěr odvolacího soudu,
podle něhož bezplatné poskytnutí ručení mezi takto majetkově a personálně
propojenými společnostmi nelze bez dalšího považovat za neobvyklé. Podle názoru
dovolatelky „judikatura … nepovažuje bezúplatné zajištění závazku druhé
obchodní společnosti za v obchodním styku obvyklé“. Platnost právních úkonů je v § 196a obch. zák. podle názoru dovolatelky vázána
na kumulativní splnění obou podmínek, tj. existenci předchozího souhlasu valné
hromady a obvyklost podmínek daného právního úkonu v obchodním styku. Důsledek
nedodržení byť i jen jedné z požadovaných podmínek pak znamená rozpor se
zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. a zakládá absolutní neplatnost předmětného
právního úkonu, což nevylučuje možnou odpovědnost statutárního orgánu za
případnou škodu, resp. ručení za splnění povinnosti k její náhradě, případně
jiné důsledky uváděné odvolacím soudem. Nejde však o důsledky výlučné,
znemožňující učinit závěr o absolutní neplatnosti posuzovaného ručení. Vzhledem k tomu, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října
2012, č. j. KSUL 46 INS 23537/2012-A-21, byl zjištěn úpadek věřitelky (žalované
BRODY STAV s. r. o.) a na její majetek byl citovaným usnesením zároveň
prohlášen konkurs, do řízení na její místo (okamžikem zveřejnění rozhodnutí o
úpadku v insolvenčním rejstříku, tj. k 18. říjnu 2012) vstoupila insolvenční
správkyně Ing. Soňa Aubrechtová (v podrobnostech srov. obdobně důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněného
pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročníku 2012, pod číslem 20). Nejvyšší soud k této změně
přihlédl v označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání je přípustné a je i důvodné.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu věci samé je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud shledává v řešení dovoláním otevřených
otázek výkladu § 196a obch. zák., neboť odvolací soud je posoudil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu.
S ohledem na den sepisu notářského zápisu je pro další úvahy Nejvyššího soudu
rozhodné znění níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku účinné k 20. únoru
2009, tedy naposledy ve znění zákona č. 230/2008 Sb.
Podle § 196a obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s
členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je
oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim
blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo
na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné
hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec první). Pokud
jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije
se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné
osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo
úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby
ovládající osobou (odstavec druhý). Ustanovení odstavců 1 až 3 se vztahují i na
převzetí ručení (odstavec pátý).
Z § 135 odst. 2 obch. zák. se podává, že se § 194 odst. 2 první až páté věty,
odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák. použijí obdobně i v poměrech společnosti s
ručením omezeným.
Výkladem § 196a odst. 5 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne
22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008, uveřejněném pod číslem 37/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v jehož důvodech poukázal na vnitřní rozpor
textu označeného ustanovení, které podrobuje schvalování převzetí ručení valnou
hromadou současně podmínkám § 196a odst. 1 a § 196a odst. 3 obch. zák., jež
jsou však neslučitelné, a uzavřel, že není-li z posuzovaných ustanovení zřejmé,
zda na převzetí ručení jednostranným právním úkonem vztáhnout úpravu zajištění
závazků spřízněných osob anebo úpravu nabývání majetku od těchto osob, je nutno
dát přednost institutu povahově bližšímu, tj. podřadit takové ručení stejnému
právnímu režimu jako ostatní způsoby zajištění závazků (tedy režimu § 196a
odst. 1 obch. zák.).
V projednávané věci pak Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že úprava § 196a odst.
1 a 5 obch. zák. na převzetí ručení insolvenční dlužnicí za závazek obligační
dlužnice v projednávané věci plně dopadá, neboť obligační dlužnice je osobou
blízkou jednatelům insolvenční dlužnice (k tomu srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, jenž je
veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách, a judikaturu v něm citovanou,
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo
2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp.
zn. 29 Cdo 3301/2012).
Z výslovného znění § 196a odst. 1 obch. zák. se přitom podává, že souhlas valné
hromady s právními úkony vypočtenými v uvedeném ustanovení (včetně odstavce
pátého) musí předcházet jejich učinění. V opačném případě je takový právní úkon
stižen sankcí absolutní neplatnosti (ve smyslu § 39 obč. zák.; k tomu srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 29 Cdo
3413/2010), kterou není možné zhojit (konvalidovat) dodatečným souhlasem
společníka (společníků), uděleným nadto mimo valnou hromadu (srov. obdobně
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo
1241/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod
číslem 89, či rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince
2010, sp. zn. 26 Cdo 140/2010).
Podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v § 196a odst. 1 obch. zák.
formulována mimo jiné proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s příslušným
právním úkonem bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který
bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu společnosti, jehož platnost je
přezkoumatelná soudem (viz § 131 obch. zák.; k tomu obdobně srov. i důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136).
Výjimka stanovená v § 196a odst. 2 větě druhé obch. zák. se v projednávané věci
neuplatní, jelikož insolvenční dlužnice zjevně není osobu ovládající obligační
dlužnici (ve vztahu mezi nimi nejsou naplněna kritéria § 66a odst. 2 až 5 obch.
zák.).
Protože nesplnění podmínky předchozího souhlasu valné hromady obstojí jako
samostatný důvod absolutní neplatnosti ručitelského prohlášení insolvenční
dlužnice v projednávané věci, Nejvyšší soud považuje za nadbytečné přezkoumávat
další (dovoláním zpochybněný) závěr odvolacího soudu, podle něhož k převzetí
ručení došlo za podmínek obvyklých v obchodním styku. Jeho věcný přezkum totiž
nemůže na závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu za situace, kdy nebyl
dán předchozí souhlas valné hromady, ničeho změnit.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky důsledků
absence souhlasu valné hromady insolvenční dlužnice s převzetím ručení za
obligační dlužnici není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (v
dovoláním napadeném rozsahu) a spolu s ním ze stejných důvodů (v odpovídajícím
rozsahu) i rozsudek insolvenčního soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
a odst. 3 o. s. ř. zrušil a potud věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro insolvenční soud
závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí insolvenční soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu