KSPH 66 INS 23802/2012 37 ICm 711/2013 29 ICdo 96/2023-1080
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o., zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, PSČ 190 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 711/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 27106632, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2023, č. j. 37 ICm 711/2013, 105 VSPH 348/2022-1052 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2023, č. j. 37 ICm 711/2013, 105 VSPH 348/2022-1052 (KSPH 66 INS 23802/2012), a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 37 ICm 711/2013-1017, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 28. března 2022, č. j. 37 ICm 711/2013-1017,
[1] určil, že žalobce (Lesy České republiky, s. p.) nemá za dlužníkem (LESS & FOREST s. r. o.) nezajištěnou pohledávku ve výši 14.814.408,52 Kč „z titulu náhrady škody způsobené ve smluvní územní jednotce Fulnek“ přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P974 (bod I. výroku), a
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník uzavřel s žalobcem dne 8. ledna 2008 smlouvu o provádění lesnických činností č. 105/002/2008, smlouvu o provádění pěstební činnosti č. D-1/105/002/2008, smlouvu o provádění těžebních činností č. D-2/105/002/2008, a smlouvu o prodeji dříví č. PD/105/002/2008 (dále jen „původní smlouvy“). a) Ve smlouvě o provádění lesnických činností bylo ujednáno, že lesnické činnosti budou prováděny na základě této smlouvy, smlouvy o provádění pěstební činnosti a smlouvy o provádění těžebních činností, přičemž tyto smlouvy jsou na sobě navzájem závislé ve smyslu § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
V článku XV. bodu 5. písm. i/ pak bylo ujednáno, že žalobce je oprávněn od smlouvy odstoupit, bude-li dlužník v prodlení s prováděním lesnické činnosti po dobu delší než 1 měsíc. b) Smlouvou o provádění těžebních činností se dlužník zavázal poskytovat žalobci za úplatu služby spočívající v těžební činnosti v rozsahu uvedeném v příloze T1 a v zadávacích listech. V článku IX. bodu 4. písm. b/ smlouvy o provádění těžebních činností bylo ujednáno, že žalobce je oprávněn od smlouvy odstoupit, bude-li dlužník v prodlení s plněním objemu těžby podle těžebního projektu [tj. přílohy T1] o více než 20 %, s výjimkou případů, kdy toto prodlení bude způsobeno okolnostmi nezávislými na vůli dlužníka.
[2] Žalobce doručil dlužníku dne 17. června 2008 listinu vyhotovenou dne
11. června 2008 a označenou „Odstoupení od Základní smlouvy č. 105/002/2008 ze dne 8. ledna 2008“, v níž dlužníku oznámil, že odstupuje od původních smluv v souladu s článkem XV. bodem 5. písm. i/ smlouvy o provádění lesnických činností „z důvodu prodlení dlužníka s prováděním lesnických činností po dobu delší než 1 měsíc (zastavením těžby a neprováděním těžebních činností dle zadávacích listů žalobce pro zpracování a asanaci kůrovcového dříví – zejména zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008“.
[3] Žalobce uzavřel s D. P. dne 29. července 2008 smlouvu o provádění činností č. 105/023/2008 a smlouvu o prodeji dříví č. PD/105/023/2008 a dne 3. října 2008 smlouvu o provádění činností č. 105/026/2008 a smlouvu o prodeji dříví č. PD/105/026/2008. Následně dne 8. října 2008 uzavřel žalobce se společností Opavská lesní a. s. smlouvu o dílo č. 105/025/2008 a dne 23. října 2009 smlouvu o provádění lesnických činností č. 105/020/2009 a smlouvu o prodeji dříví č. PD/105/020/2009.
[4] Usnesením ze dne 2. října 2012, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a ustanovil do funkce insolvenčního správce žalovanou, usnesením ze dne 30. ledna 2013, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125, následně povolil reorganizaci dlužníka a usnesením ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529, k návrhu dlužníka přeměnil reorganizaci v konkurs [§ 363 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
[5] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č.
P974 nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku v celkové výši 14.814.408,52 Kč (jistinu ve výši 14.638.743,60 Kč a smluvní úroky z prodlení ve výši 175.664,92 Kč) z titulu nároku na náhradu škody, jež mu vznikla v důsledku odstoupení od původních smluv (pro porušení smluvních povinností dlužníkem) a nutnosti uzavřít následně náhradní smlouvy, neboť ceny za sjednané plnění v náhradních smlouvách se liší (ve výši uplatněné žalobu v této věci) v neprospěch žalobce (dále jen „sporná pohledávka“).
[6] Na přezkumném jednání, jehož se žalobce neúčastnil, popřela žalovaná spornou pohledávku co do pravosti (a in eventum též co do výše, aniž by však uvedla, v jaké výši spornou pohledávku popírá).
[7] Dne 28. února 2013 podal žalobce žalobu na určení pravosti (in eventum výše) sporné pohledávky.
3. Na takto ustaveném skutkovém základě – odkazuje na ustanovení § 193, § 194, § 197 odst. 1 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a ustanovení § 373 a § 380 obch. zák. – dospěl insolvenční soud (mimo jiné) k následujícím závěrům: [1] Žaloba byla podána včas. [2] Žalovaná účinně popřela spornou pohledávku co do pravosti, avšak nikoli co do výše, neboť neuvedla, jak vysoká je podle ní sporná pohledávka. [3] Právo na náhradu škody vzniká poškozenému tehdy, jsou-li (současně) splněny tři předpoklady, a to (i) porušení právní povinnosti škůdcem, (ii) vznik škody na straně poškozeného a (iii) existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. V projednávané věci je přitom bezpředmětné, zda škůdce zavinil vznik škody, neboť podle § 373 i § 380 obch. zák. je právo na náhradu škody založeno na objektivní odpovědnosti škůdce. [4] Žalobce měl právo od původních smluv odstoupit podle článku XV. bodu 5. písm. i/ smlouvy o provádění lesnických činností ve spojení s článkem IX. bodem 4. písm. b/ smlouvy o provádění těžebních činností v případě prodlení dlužníka s těžbou podle těžebního projektu (přílohy T1 smlouvy o provádění těžebních činností) či zadávacích listů. Zadávací listy přitom měly být dlužníku předávány žalobcem v průběhu celého smluvního vztahu, a to zejména s ohledem na neočekávané situace, typicky v reakci na polomy či (jako v dané věci) nucený výsek v důsledku kůrovcové kalamity. [5] Jelikož žalobce odvozoval tvrzené právo na náhradu škody od toho, že „byl nucen“ od původních smluv odstoupit pro jejich porušení dlužníkem a následně uzavřít náhradní smlouvy, které pro něj již nebyly tak výhodné jako smlouvy původní, je pro posouzení dané věci klíčové (s ohledem na uvedený důvod pro odstoupení od původních smluv žalobcem v listině ze dne 11. června 2008), zda dlužník porušil svou (právní) povinnost provádět těžební činnost na základě zadávacích listů. Žalobce totiž k výzvě soudu výslovně uvedl, že slovní spojení „zastavení těžby“ použité v odstoupení ze dne 11. června 2008 „je třeba vykládat kumulativně s dále uvedeným odkazem na neprovádění těžebních činností dle zadávacích listů“. [6] Povinnost provádět těžební činnost podle zadávacích listů vznikne dlužníku tehdy, jsou-li mu zadávací listy předány. [7] Jelikož žalobce v řízení (přes poučení poskytnuté soudem) nepředložil zadávací list ze dne 28. dubna 2008 (výslovně zmíněný v odstoupení od původních smluv) ani žádný jiný zadávací list z tohoto období, nelze než uzavřít, že žalobce neprokázal, že by v rozhodném období (vůbec) nějaké zadávací listy vznikly, a pokud ano, že byly předány dlužníku. [8] S ohledem na uvedené insolvenční soud žalobu zamítl, neboť žalobce neprokázal, že by mu svědčil právní důvod pro odstoupení od původních smluv.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2023, č. j. 37 ICm 711/2013, 105 VSPH 348/2022-1052 (KSPH 66 INS 23802/2012), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu a k odvolacím námitkám (mimo jiné) dodal, že ačkoliv dle žalobních tvrzení bylo důvodem odstoupení žalobce od smlouvy o provádění lesnických činností neplnění původních smluv dlužníkem, zejména smlouvy o provádění těžebních činností, neboť dlužník přestal přebírat zadávací listy k těžbě, v průběhu řízení (přes poučení soudem dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) žalobce nepředložil zadávací listy, které dlužník (údajně) odmítl (neměl) převzít, a dále (přes opakovanou výzvu odvolacím soudem) ani zadávací list ze dne 28. dubna 2008, který dle tvrzení žalobce dlužník převzal, ale podle něhož těžební činnosti neprovedl, což bylo výslovně uvedeno jako důvod pro odstoupení žalobce od smlouvy o provádění lesnických činností v listině ze dne 11. června 2008.
6. Insolvenční soud tak správně uzavřel, pokračoval odvolací soud, že žalobce v řízení neprokázal existenci důvodu pro odstoupení (od smlouvy o provádění lesnických činností) tvrzeného v žalobě (nepřevzetí zadávacích listů dlužníkem) ani uvedeného v samotné listině označené jako „odstoupení od základní smlouvy“ ze dne 11. června 2008 (neplnění těžebních povinností podle zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008), tudíž bylo nutné žalobu zamítnout. Odstoupení od základní smlouvy ze dne 11. června 2008 tak bylo z uvedeného důvodu třeba posoudit jako neplatný právní úkon podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
7. K námitce žalobce, že nebylo jeho procesní povinností prokazovat v řízení negativní tvrzení (neplnění těžebních povinností dlužníkem), odvolací soud uzavřel, že žalobce měl v projednávané věci povinnost prokázat rozsah těžebních činností, které měl dlužník dle původních smluv plnit a jejichž neplnění bylo důvodem pro odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností. Jinak řečeno, povinností žalobce bylo pouze prokázat existenci zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008 a jeho předání dlužníku. Unesl-li by důkazní břemeno o této otázce, bylo by pak (naopak) na žalované, aby prokázala, že dlužník své povinnosti ze zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008 plnil. Povinností žalobce v dané věci tak nebylo „prokazovat negativní tvrzení“.
8. Odvolací soud konečně nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že důvod pro odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností je nutné chápat komplexně – tj. nejen jako neplnění povinnosti těžit podle zadávacích listů, ale rovněž neplnění povinnosti vyplývající ze samotné smlouvy o provádění těžebních činností (těžit podle těžebního projektu), neboť dle ustálené (v rozhodnutí blíže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „pro závěr o platnosti odstoupení od smlouvy, a tedy pro výsledek sporu, je nevýznamné, zda [dlužník] porušil nějakou jinou právní povinnost než tu, jež byla důvodem odstoupení od smlouvy“. Insolvenční soud tak postupoval zcela správně, když se tvrzeným porušením povinností dlužníka těžit podle těžebního projektu nezabýval, neboť toto (tvrzené) porušení povinností dlužníkem nebylo důvodem pro odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že se určuje, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 14.814.408,52 Kč z titulu náhrady škody přihlášenou přihláškou č. P974 do insolvenčního řízení dlužníka, popř. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že nesprávně (ve shodě s insolvenčním soudem) vyložil jeho jednostranný adresovaný právní úkon – odstoupení od původních smluv, když za důvod pro odstoupení (vedle neplnění těžebních činností podle zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008) nepovažoval také „neplnění těžby podle původních smluv“, tj. podle těžebního projektu uvedeného v příloze T1 smlouvy o provádění těžebních činností. Uvádí, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jeho argumentací uplatněnou v řízení, a proto je napadené rozhodnutí (pro neúplnost) nesprávné a nadto též nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje řádné odůvodnění (ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.), když „odvolací soud neobjasnil“, proč nebylo zastavení těžby podle těžebního projektu zohledněno jako samostatný důvod pro odstoupení od původních smluv, ale pouze konstatoval, že „tento názor žalobce nesdílí“.
11. Dovolatel dále obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že dlužník v projednávané věci porušil kumulativně více svých (smluvních) povinností, tyto mu byly v odstoupení od původních smluv vytknuty, uvedené bylo tvrzeno již v průběhu řízení (odkazuje potud např. na protokol z jednání před insolvenčním soudem ze dne 28. března 2022 na č. l. 1015-1016 spisu, odvolání na č. l. 1030-1033 spisu, nebo podání ze dne 10. února 2023 na č. l. 1046-1047), avšak soudy nižších stupňů se druhým důvodem – tj. zastavením těžby dle těžebního projektu – uvedeným v odstoupení od původních smluv (nesprávně) nezabývaly.
12. Podle dovolatele jej v řízení netížila (oproti mínění odvolacího soudu) ani povinnost prokázat negativní skutečnost, že dlužník neplnil své smluvní povinnosti podle původních smluv (zejména dle těžebního projektu), neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dochází v těchto případech k „obrácení důkazního břemene“, které tak zatěžuje stranu sporu, jež tvrdí opačnou (pozitivní) skutečnost.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným k řešení právní otázky týkající se výkladu sporného právního úkonu – odstoupení od původních smluv, kterou odvolací soud zodpověděl odchylně od níže uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná zejména následující ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku:
§ 35 (obč. zák.)
(…)
(2) Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
(…)
§ 266 (obch. zák.)
(1) Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. (2) V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. (3) Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci.
(4) Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
(…)
16. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je při výkladu shora citovaných ustanovení ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Z ustanovení § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
[2] Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
[3] Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
K tomu viz např. rozsudky ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, a ze dne 23. srpna 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017.
[4] Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[5] Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 266 obch. zák. nicméně nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle § 266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
17. Posuzováno výše uvedenými kritérii je zřejmé, že již gramatický a logický výklad obsahu odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností č. 105/002/2008 nevzbuzuje pochybnost o tom, že slovní spojení „zastavení těžby“ má svůj vlastní (samostatný) význam nezávislý na významu slovního spojení „neprovádění těžebních činností dle zadávacích listů“. Rovněž s přihlédnutím k obsahu smlouvy o provádění těžebních činností, která zavazovala dlužníka provádět těžební činnost ve prospěch žalobce jednak podle těžebního projektu (přílohy T1 smlouvy) a jednak podle (případně vzniknuvších) zadávacích listů (s ohledem na potenciální potřebu nahodilé těžby), je zřejmé, že žalobce mohl chtít „důvodem“ formulovaným v odstoupení obsahově vymezit oba důvody pro odstoupení od původních smluv – a to jak neprovádění těžby dlužníkem v souladu s přílohou T1 (těžebním projektem) smlouvy o provádění těžebních činností, tak i neprovádění těžebních činností v souladu se zadávacími listy, zejména zadávacím listem ze dne 28. dubna 2008.
18. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako insolvenční soud) při výkladu odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijatou k výkladu § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., když přiznal spornému právnímu úkonu jiný obsah, než jaký plyne z jeho jazykového vyjádření, aniž by tento závěr současně mohl opřít o (zjištěnou) skutečnou vůli (úmysl) jednajícího (žalobce).
19. Budiž doplněno, že z obsahu spisu se (oproti mínění soudů nižších stupňů) ani nepodává, že by snad žalobce v průběhu řízení takto vymezené důvody pro odstoupení od původních smluv měl upřesnit (resp. zúžit) tvrzením, že slovní spojení „zastavení těžby“ použité v odstoupení ze dne 11. června 2008 „je třeba vykládat kumulativně s dále uvedeným odkazem na neprovádění těžebních činností dle zadávacích listů“ (příp. jen zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008). Takový závěr nemá oporu v obsahu spisu (provedených důkazech či přednesech účastníků).
20. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do výkladu obsahu sporného právního úkonu – odstoupení ze dne 11. června 2008) je neúplné, a tudíž nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval další uplatněnou dovolací argumentací, napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 21. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i insolvenční soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí insolvenční soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu