KSPH 66 INS 23802/2012
37 ICm 711/2013
29 ICdo 96/2023-1080
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr.
Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00,
proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37,
PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o.,
zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9,
Litoměřická 834/19d, PSČ 190 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 711/2013, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o., se sídlem ve Zbraslavicích,
Ostrov 3, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 27106632, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2023, č. j. 37 ICm 711/2013,
105 VSPH 348/2022-1052 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2023, č. j. 37 ICm 711/2013,
105 VSPH 348/2022-1052 (KSPH 66 INS 23802/2012), a rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 37 ICm 711/2013-1017, se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
28. března 2022, č. j. 37 ICm 711/2013-1017,
[1] určil, že žalobce (Lesy České republiky, s. p.) nemá za dlužníkem
(LESS & FOREST s. r. o.) nezajištěnou pohledávku ve výši 14.814.408,52 Kč „z
titulu náhrady škody způsobené ve smluvní územní jednotce Fulnek“ přihlášenou
do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P974 (bod I. výroku), a
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník uzavřel s žalobcem dne 8. ledna 2008 smlouvu o provádění
lesnických činností č. 105/002/2008, smlouvu o provádění pěstební činnosti č. D-1/105/002/2008, smlouvu o provádění těžebních činností č. D-2/105/002/2008, a
smlouvu o prodeji dříví č. PD/105/002/2008 (dále jen „původní smlouvy“). a) Ve smlouvě o provádění lesnických činností bylo ujednáno, že lesnické
činnosti budou prováděny na základě této smlouvy, smlouvy o provádění pěstební
činnosti a smlouvy o provádění těžebních činností, přičemž tyto smlouvy jsou na
sobě navzájem závislé ve smyslu § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V článku XV. bodu 5. písm. i/
pak bylo ujednáno, že žalobce je oprávněn od smlouvy odstoupit, bude-li dlužník
v prodlení s prováděním lesnické činnosti po dobu delší než 1 měsíc. b) Smlouvou o provádění těžebních činností se dlužník zavázal poskytovat
žalobci za úplatu služby spočívající v těžební činnosti v rozsahu uvedeném v
příloze T1 a v zadávacích listech. V článku IX. bodu 4. písm. b/ smlouvy o
provádění těžebních činností bylo ujednáno, že žalobce je oprávněn od smlouvy
odstoupit, bude-li dlužník v prodlení s plněním objemu těžby podle těžebního
projektu [tj. přílohy T1] o více než 20 %, s výjimkou případů, kdy toto
prodlení bude způsobeno okolnostmi nezávislými na vůli dlužníka. [2] Žalobce doručil dlužníku dne 17. června 2008 listinu vyhotovenou dne
11. června 2008 a označenou „Odstoupení od Základní smlouvy č. 105/002/2008 ze
dne 8. ledna 2008“, v níž dlužníku oznámil, že odstupuje od původních smluv v
souladu s článkem XV. bodem 5. písm. i/ smlouvy o provádění lesnických činností
„z důvodu prodlení dlužníka s prováděním lesnických činností po dobu delší než
1 měsíc (zastavením těžby a neprováděním těžebních činností dle zadávacích
listů žalobce pro zpracování a asanaci kůrovcového dříví – zejména zadávacího
listu ze dne 28. dubna 2008“. [3] Žalobce uzavřel s D. P. dne 29. července 2008 smlouvu o provádění
činností č. 105/023/2008 a smlouvu o prodeji dříví č. PD/105/023/2008 a dne 3. října 2008 smlouvu o provádění činností č. 105/026/2008 a smlouvu o prodeji
dříví č. PD/105/026/2008. Následně dne 8. října 2008 uzavřel žalobce se
společností Opavská lesní a. s. smlouvu o dílo č. 105/025/2008 a dne 23. října
2009 smlouvu o provádění lesnických činností č. 105/020/2009 a smlouvu o
prodeji dříví č. PD/105/020/2009. [4] Usnesením ze dne 2. října 2012, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13,
zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a ustanovil do funkce insolvenčního
správce žalovanou, usnesením ze dne 30. ledna 2013, č. j. KSPH 37 INS
23802/2012-B-125, následně povolil reorganizaci dlužníka a usnesením ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529, k návrhu dlužníka přeměnil
reorganizaci v konkurs [§ 363 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. [5] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č.
P974 nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku v celkové výši 14.814.408,52 Kč
(jistinu ve výši 14.638.743,60 Kč a smluvní úroky z prodlení ve výši 175.664,92
Kč) z titulu nároku na náhradu škody, jež mu vznikla v důsledku odstoupení od
původních smluv (pro porušení smluvních povinností dlužníkem) a nutnosti
uzavřít následně náhradní smlouvy, neboť ceny za sjednané plnění v náhradních
smlouvách se liší (ve výši uplatněné žalobu v této věci) v neprospěch žalobce
(dále jen „sporná pohledávka“). [6] Na přezkumném jednání, jehož se žalobce neúčastnil, popřela žalovaná
spornou pohledávku co do pravosti (a in eventum též co do výše, aniž by však
uvedla, v jaké výši spornou pohledávku popírá). [7] Dne 28. února 2013 podal žalobce žalobu na určení pravosti (in
eventum výše) sporné pohledávky.
3. Na takto ustaveném skutkovém základě – odkazuje na ustanovení § 193,
§ 194, § 197 odst. 1 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a ustanovení § 373 a
§ 380 obch. zák. – dospěl insolvenční soud (mimo jiné) k následujícím závěrům:
[1] Žaloba byla podána včas.
[2] Žalovaná účinně popřela spornou pohledávku co do pravosti, avšak
nikoli co do výše, neboť neuvedla, jak vysoká je podle ní sporná pohledávka.
[3] Právo na náhradu škody vzniká poškozenému tehdy, jsou-li (současně)
splněny tři předpoklady, a to (i) porušení právní povinnosti škůdcem, (ii)
vznik škody na straně poškozeného a (iii) existence příčinné souvislosti mezi
vznikem škody a porušením právní povinnosti. V projednávané věci je přitom
bezpředmětné, zda škůdce zavinil vznik škody, neboť podle § 373 i § 380 obch.
zák. je právo na náhradu škody založeno na objektivní odpovědnosti škůdce.
[4] Žalobce měl právo od původních smluv odstoupit podle článku XV. bodu
5. písm. i/ smlouvy o provádění lesnických činností ve spojení s článkem IX.
bodem 4. písm. b/ smlouvy o provádění těžebních činností v případě prodlení
dlužníka s těžbou podle těžebního projektu (přílohy T1 smlouvy o provádění
těžebních činností) či zadávacích listů. Zadávací listy přitom měly být
dlužníku předávány žalobcem v průběhu celého smluvního vztahu, a to zejména s
ohledem na neočekávané situace, typicky v reakci na polomy či (jako v dané
věci) nucený výsek v důsledku kůrovcové kalamity.
[5] Jelikož žalobce odvozoval tvrzené právo na náhradu škody od toho, že
„byl nucen“ od původních smluv odstoupit pro jejich porušení dlužníkem a
následně uzavřít náhradní smlouvy, které pro něj již nebyly tak výhodné jako
smlouvy původní, je pro posouzení dané věci klíčové (s ohledem na uvedený důvod
pro odstoupení od původních smluv žalobcem v listině ze dne 11. června 2008),
zda dlužník porušil svou (právní) povinnost provádět těžební činnost na základě
zadávacích listů. Žalobce totiž k výzvě soudu výslovně uvedl, že slovní spojení
„zastavení těžby“ použité v odstoupení ze dne 11. června 2008 „je třeba
vykládat kumulativně s dále uvedeným odkazem na neprovádění těžebních činností
dle zadávacích listů“.
[6] Povinnost provádět těžební činnost podle zadávacích listů vznikne
dlužníku tehdy, jsou-li mu zadávací listy předány.
[7] Jelikož žalobce v řízení (přes poučení poskytnuté soudem)
nepředložil zadávací list ze dne 28. dubna 2008 (výslovně zmíněný v odstoupení
od původních smluv) ani žádný jiný zadávací list z tohoto období, nelze než
uzavřít, že žalobce neprokázal, že by v rozhodném období (vůbec) nějaké
zadávací listy vznikly, a pokud ano, že byly předány dlužníku.
[8] S ohledem na uvedené insolvenční soud žalobu zamítl, neboť žalobce
neprokázal, že by mu svědčil právní důvod pro odstoupení od původních smluv.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března
2023, č. j. 37 ICm 711/2013, 105 VSPH 348/2022-1052 (KSPH 66 INS 23802/2012),
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu a k
odvolacím námitkám (mimo jiné) dodal, že ačkoliv dle žalobních tvrzení bylo
důvodem odstoupení žalobce od smlouvy o provádění lesnických činností neplnění
původních smluv dlužníkem, zejména smlouvy o provádění těžebních činností,
neboť dlužník přestal přebírat zadávací listy k těžbě, v průběhu řízení (přes
poučení soudem dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) žalobce nepředložil zadávací listy,
které dlužník (údajně) odmítl (neměl) převzít, a dále (přes opakovanou výzvu
odvolacím soudem) ani zadávací list ze dne 28. dubna 2008, který dle tvrzení
žalobce dlužník převzal, ale podle něhož těžební činnosti neprovedl, což bylo
výslovně uvedeno jako důvod pro odstoupení žalobce od smlouvy o provádění
lesnických činností v listině ze dne 11. června 2008.
6. Insolvenční soud tak správně uzavřel, pokračoval odvolací soud, že
žalobce v řízení neprokázal existenci důvodu pro odstoupení (od smlouvy o
provádění lesnických činností) tvrzeného v žalobě (nepřevzetí zadávacích listů
dlužníkem) ani uvedeného v samotné listině označené jako „odstoupení od
základní smlouvy“ ze dne 11. června 2008 (neplnění těžebních povinností podle
zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008), tudíž bylo nutné žalobu zamítnout.
Odstoupení od základní smlouvy ze dne 11. června 2008 tak bylo z uvedeného
důvodu třeba posoudit jako neplatný právní úkon podle § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
7. K námitce žalobce, že nebylo jeho procesní povinností prokazovat v
řízení negativní tvrzení (neplnění těžebních povinností dlužníkem), odvolací
soud uzavřel, že žalobce měl v projednávané věci povinnost prokázat rozsah
těžebních činností, které měl dlužník dle původních smluv plnit a jejichž
neplnění bylo důvodem pro odstoupení od smlouvy o provádění lesnických
činností. Jinak řečeno, povinností žalobce bylo pouze prokázat existenci
zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008 a jeho předání dlužníku. Unesl-li by
důkazní břemeno o této otázce, bylo by pak (naopak) na žalované, aby prokázala,
že dlužník své povinnosti ze zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008 plnil.
Povinností žalobce v dané věci tak nebylo „prokazovat negativní tvrzení“.
8. Odvolací soud konečně nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že důvod
pro odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností je nutné chápat
komplexně – tj. nejen jako neplnění povinnosti těžit podle zadávacích listů,
ale rovněž neplnění povinnosti vyplývající ze samotné smlouvy o provádění
těžebních činností (těžit podle těžebního projektu), neboť dle ustálené (v
rozhodnutí blíže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „pro závěr o
platnosti odstoupení od smlouvy, a tedy pro výsledek sporu, je nevýznamné, zda
[dlužník] porušil nějakou jinou právní povinnost než tu, jež byla důvodem
odstoupení od smlouvy“. Insolvenční soud tak postupoval zcela správně, když se
tvrzeným porušením povinností dlužníka těžit podle těžebního projektu
nezabýval, neboť toto (tvrzené) porušení povinností dlužníkem nebylo důvodem
pro odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v
dovolání označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil
rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že se určuje, že žalobce má za
dlužníkem pohledávku ve výši 14.814.408,52 Kč z titulu náhrady škody
přihlášenou přihláškou č. P974 do insolvenčního řízení dlužníka, popř. aby
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby
zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
10. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že nesprávně (ve shodě
s insolvenčním soudem) vyložil jeho jednostranný adresovaný právní úkon –
odstoupení od původních smluv, když za důvod pro odstoupení (vedle neplnění
těžebních činností podle zadávacího listu ze dne 28. dubna 2008) nepovažoval
také „neplnění těžby podle původních smluv“, tj. podle těžebního projektu
uvedeného v příloze T1 smlouvy o provádění těžebních činností. Uvádí, že se
odvolací soud nevypořádal s veškerou jeho argumentací uplatněnou v řízení, a
proto je napadené rozhodnutí (pro neúplnost) nesprávné a nadto též
nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje řádné odůvodnění (ve smyslu § 157 odst. 2 o.
s. ř.), když „odvolací soud neobjasnil“, proč nebylo zastavení těžby podle
těžebního projektu zohledněno jako samostatný důvod pro odstoupení od původních
smluv, ale pouze konstatoval, že „tento názor žalobce nesdílí“.
11. Dovolatel dále obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že dlužník v
projednávané věci porušil kumulativně více svých (smluvních) povinností, tyto
mu byly v odstoupení od původních smluv vytknuty, uvedené bylo tvrzeno již v
průběhu řízení (odkazuje potud např. na protokol z jednání před insolvenčním
soudem ze dne 28. března 2022 na č. l. 1015-1016 spisu, odvolání na č. l.
1030-1033 spisu, nebo podání ze dne 10. února 2023 na č. l. 1046-1047), avšak
soudy nižších stupňů se druhým důvodem – tj. zastavením těžby dle těžebního
projektu – uvedeným v odstoupení od původních smluv (nesprávně) nezabývaly.
12. Podle dovolatele jej v řízení netížila (oproti mínění odvolacího
soudu) ani povinnost prokázat negativní skutečnost, že dlužník neplnil své
smluvní povinnosti podle původních smluv (zejména dle těžebního projektu),
neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dochází v těchto případech k
„obrácení důkazního břemene“, které tak zatěžuje stranu sporu, jež tvrdí
opačnou (pozitivní) skutečnost.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
14. Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným k řešení právní otázky
týkající se výkladu sporného právního úkonu – odstoupení od původních smluv,
kterou odvolací soud zodpověděl odchylně od níže uvedené ustálené judikatury
Nejvyššího soudu.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná zejména následující
ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku:
§ 35 (obč. zák.)
(…)
(2) Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
(…)
§ 266 (obch. zák.)
(1) Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl
byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
(2) V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se
projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení
osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se
vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
(3) Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem
okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a
praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran,
pokud to připouští povaha věci.
(4) Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v
pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu
použila.
(…)
16. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je při výkladu shora
citovaných ustanovení ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Z ustanovení § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je
přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal
perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i
druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou
skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např.
objektivním významem užitých slov).
[2] Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud
postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému
ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
[3] Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.),
tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst.
2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné
okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch.
zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly,
následné chování stran a další).
K tomu viz např. rozsudky ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze
dne 15. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. května 2018, sp. zn.
29 Cdo 4786/2016, a ze dne 23. srpna 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017.
[4] Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy,
který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu
smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li
vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. dubna 2005, sp.
zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu).
[5] Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 266
obch. zák. nicméně nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití
zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu
vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem
dle § 266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však
projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1
Odon 110/97, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
17. Posuzováno výše uvedenými kritérii je zřejmé, že již gramatický a
logický výklad obsahu odstoupení od smlouvy o provádění lesnických činností č.
105/002/2008 nevzbuzuje pochybnost o tom, že slovní spojení „zastavení těžby“
má svůj vlastní (samostatný) význam nezávislý na významu slovního spojení
„neprovádění těžebních činností dle zadávacích listů“. Rovněž s přihlédnutím k
obsahu smlouvy o provádění těžebních činností, která zavazovala dlužníka
provádět těžební činnost ve prospěch žalobce jednak podle těžebního projektu
(přílohy T1 smlouvy) a jednak podle (případně vzniknuvších) zadávacích listů (s
ohledem na potenciální potřebu nahodilé těžby), je zřejmé, že žalobce mohl
chtít „důvodem“ formulovaným v odstoupení obsahově vymezit oba důvody pro
odstoupení od původních smluv – a to jak neprovádění těžby dlužníkem v souladu
s přílohou T1 (těžebním projektem) smlouvy o provádění těžebních činností, tak
i neprovádění těžebních činností v souladu se zadávacími listy, zejména
zadávacím listem ze dne 28. dubna 2008.
18. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako
insolvenční soud) při výkladu odstoupení od smlouvy o provádění lesnických
činností postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijatou
k výkladu § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., když přiznal spornému
právnímu úkonu jiný obsah, než jaký plyne z jeho jazykového vyjádření, aniž by
tento závěr současně mohl opřít o (zjištěnou) skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího (žalobce).
19. Budiž doplněno, že z obsahu spisu se (oproti mínění soudů nižších
stupňů) ani nepodává, že by snad žalobce v průběhu řízení takto vymezené důvody
pro odstoupení od původních smluv měl upřesnit (resp. zúžit) tvrzením, že
slovní spojení „zastavení těžby“ použité v odstoupení ze dne 11. června 2008
„je třeba vykládat kumulativně s dále uvedeným odkazem na neprovádění těžebních
činností dle zadávacích listů“ (příp. jen zadávacího listu ze dne 28. dubna
2008). Takový závěr nemá oporu v obsahu spisu (provedených důkazech či
přednesech účastníků).
20. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do výkladu obsahu
sporného právního úkonu – odstoupení ze dne 11. června 2008) je neúplné, a
tudíž nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval další uplatněnou
dovolací argumentací, napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud i
toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř.).
21. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i insolvenční
soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s § 226
odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí insolvenční soud znovu rozhodne i o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu