KSOS 14 INS 23976/2012
14 ICm 2101/2014
29 ICdo 99/2017-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída
966/22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON – spořitelní a
úvěrní družstvo „v likvidaci“, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/ 22, PSČ 702 00, proti žalovanému New
dynamic rightwards a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě – Zábřehu,
Jugoslávská 3019/22, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 27820220,
zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph. D., advokátem, se sídlem ve
Frýdku-Místku, Potoční 1094, PSČ 738 01, za účasti Krajského státního
zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01,
o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm
2101/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka UNIBON - spořitelní
a úvěrní družstvo „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Velká
2984/23, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25053892, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 23976/2012, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2017, č. j. 14 ICm
2101/2014, 12 VSOL 153/2016-103 (KSOS 14 INS 23976/2012), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2017, č. j. 14 ICm
2101/2014, 12 VSOL 153/2016-103 (KSOS 14 INS 23976/2012), se zrušuje a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 29. února 2016, č. j. 14 ICm 2101/2014-54, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že postoupení pohledávky insolvenčního dlužníka (UNIBON – spořitelní
a úvěrní družstvo „v likvidaci“) ve výši jistiny 32.000.000 Kč včetně
příslušenství a všech práv z titulu smlouvy o úvěru č. 0070000210 ze dne 2. října 2009 (dále jen „úvěrová smlouva“), učiněné na základě smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 20. září 2012 (dále jen „postupní smlouva“), je
vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod
sp. zn. KSOS 14 INS 23976/2012 neúčinné (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému (New dynamic rightwards a. s. „v likvidaci“) zaplatit
žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako insolvenční správkyni dlužníka) do 3
dnů od právní moci rozhodnutí do majetkové podstaty dlužníka částku
38.001.069,48 Kč (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na
náhradě nákladů řízení částku 16.456 Kč (bod III. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní
poplatek ze žaloby ve výši 5.000 Kč (bod IV. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje především z ustanovení § 109 odst. 4, § 111, §
236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném
dokazování k závěru, že postupní smlouva sice byla uzavřena před zahájením
insolvenčního řízení (před 2. říjnem 2012), s přihlédnutím k obsahu v ní
obsaženého ujednání o zaplacení úplaty za postoupení (uhrazené 29. dubna 2013)
však dospěl k závěru, že je podřaditelná režimu § 111 insolvenčního zákona,
načež uzavřel, že ve smyslu tohoto ustanovení jde o neúčinný právní úkon, s
tím, že se dále (z důvodu procesní ekonomie) nezabýval neúčinností podle § 240
insolvenčního zákona. [3] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. března
2017, č. j. 14 ICm 2101/2014, 12 VSOL 153/2016-103 (KSOS 14 INS 23976/2012),
zrušil rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení. [4] Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení § 111 a § 240
insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že
z rozebraných ujednání postupní smlouvy (článku II. bodu 2. a 4. a článku VI. bodu 4.), vyplývá, že postupní smlouva se stala platnou a účinnou dnem, kdy ji
podepsaly obě smluvní strany (20. září 2012), nikoliv až zaplacením úplaty za
postoupení (29. dubna 2013) [okamžik postoupení pohledávky]. K tomu poukázal
též na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června
2011, č. j. 9 Afs 73/2010-115 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu), a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 58/2006, a ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009 [které
jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu]. Přitom akcentoval, že podmínky pro
vyslovení neúčinnosti se posuzují ke dni účinnosti právního úkonu.
[5] Ke zrušení rozsudku insolvenčního soudu odvolací soud přikročil vzhledem k
tomu, že insolvenční soud se (s ohledem na zaujatý právní názor) nezabýval
namítanou neúčinností dle § 240 insolvenčního zákona.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[7] V dovolání pak dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, že pro
aplikaci ustanovení § 111 insolvenčního zákona v dané věci je rozhodné, že
podle (jí citovaných) ustanovení postupní smlouvy ta „jako taková“ sice nabyla
účinnosti dnem uzavření, leč s výjimkou ujednání o postoupení pohledávky. V tom
smyslu má za rozhodné, kdy nastaly účinky převodu pohledávky z majetkové
podstaty dlužníka (29. dubna 2013).
[8] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že
nevymezuje řádně přípustnost.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl
zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
[10] Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky
je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu
(ke které se dovolání přihlašuje slovně; srov. článek I. odst. 4 dovolání).
[11] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[12] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
[13] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Předmětem výkladu podaného oběma soudy byla následující ustanovení postupní
smlouvy:
„Postupitel a postupník se dohodli, že k postoupení Pohledávky dojde v okamžiku
připsání úplaty dle čl. III. této smlouvy.“ [článek II. bod 2. postupní smlouvy
(označení „Pohledávka“ je zkratkou zavedenou v postupní smlouvě pro
postupovanou pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 32.000.000 Kč, včetně
příslušenství a všech práv z úvěrové smlouvy vzniklých)].
(…)
„Úplata, za kterou postupitel postupuje Pohledávku postupníkovi, je dohodou
smluvních stran sjednána v celkové výši 16.000.000 Kč“ (…).“ [článek III. bod
1. postupní smlouvy].
„Úplata za pohledávku je splatná nejpozději do 30. dubna 2013.“ (článek III.
bod 2. postupní smlouvy).
(…)
„Tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu oběma smluvními
stranami.“ (článek VI. bod 4. postupní smlouvy).
[14] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a
insolvenčního zákona:
§ 524 (obč. zák.)
Postoupení pohledávky
(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou
smlouvou jinému.
(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s
ní spojená.
§ 111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem.
(…)
§ 240 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se
dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá
cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal
dlužník.
(…)
(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.
(…)
Ustanovení § 524 obč. zák. v citované podobě platilo v době uzavření postupní
smlouvy (20. září 2012) i v době uhrazení úplaty za postoupení (29. dubna
2013). Ustanovení § 111 a § 240 insolvenčního zákona v citované podobě platila
v době od zahájení insolvenčního řízení (2. října 2012) do 31. prosince 2013.
[15] V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, Nejvyšší soud
vysvětlil, že právní úkon, který dlužník „učinil“ po zahájení insolvenčního
řízení, nepodléhá úpravě obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona; jde o
právní úkon, jehož neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v § 111
insolvenčního zákona.
[16] Tamtéž Nejvyšší soud ozřejmil, že předpoklady, za nichž lze vyslovit
neúčinnost právních úkonů dlužníka, jsou u ustanovení § 111 insolvenčního
zákona nastaveny méně přísně (dovolat se této neúčinnosti je snazší) než u
ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.
[17] Při posuzování neúčinnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti pak
Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 rovněž uzavřel, že nastaly-li
právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy,
kterou dlužník uzavřel před zahájením insolvenčního řízení, až poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, posuzuje
se neúčinnost takového právního úkonu dlužníka podle ustanovení § 111
insolvenčního zákona (nikoli podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního
zákona). Tento úsudek navazoval na závěry přijaté při výkladu § 42a obč. zák.
již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněném
pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž Nejvyšší
soud citoval coby nosnou část argumentace tuto pasáž:
„Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení
pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) – i kdyby
dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem – ještě nedochází. I když
dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby
přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry
dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením
smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může
požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této
nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení
pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem
převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené
smlouvy nezabránil, nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové
právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem
vlastnického práva do katastru nemovitostí), pak v případě, že tím došlo ke
zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že
dlužník učinil právní úkon významný z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč.
zák., popřípadě že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy,
jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí,
respektive je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby
jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení
uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele.“
[18] V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 je též citován rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem
139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud
vysvětlil, že pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve
lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující
okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní
účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní
následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů.
[19] Z výše citované judikatury se podává, že pro posouzení, zda neúčinnost
právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona
nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy
projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy
právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)]. Odvolací
soud se v napadeném rozhodnutí k této tezi rovněž přihlásil, leč nepřiléhavě ji
aplikoval na zjištěný skutkový stav.
[20] Citovaná (oběma soudy zkoumaná) ustanovení postupní smlouvy dokládají, že
ač bylo obecně deklarováno, že smlouva nabyde účinnosti podpisem smluvních
stran (20. září 2012), účinky projevu vůle dlužníka směřujícího k tomu, aby
postupovaná pohledávka opustila jeho majetkovou sféru (aby přestal být jejím
majitelem), měly nastat později (pohledávka se měla stát majetkem postupníka až
zaplacením úplaty za postoupení, k čemuž mělo dojít nejpozději do 30. dubna
2013 a k čemuž došlo 29. dubna 2013). Právní následky vedoucí ke zkrácení
uspokojení pohledávky některého dlužníkova věřitele nebo ke zvýhodnění
některého z dlužníkových věřitelů vyvolané uzavřením postupní smlouvy tak
nastaly (mohly nastat) nejdříve 29. dubna 2013, kdy postoupená pohledávka
přestala být majetkem dlužníka. Právě tento den (29. duben 2013) je rozhodný
pro zodpovězení otázky, zda namítaná neúčinnost postoupení má být zkoumána v
režimu ustanovení § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až
§ 242 insolvenčního zákona.
[21] Právní posouzení věci odvolacím soudem [jenž měl za rozhodné datum
uzavření postupní smlouvy (20. září 2012)] tedy správné není. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1
a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu