Judikát 29 NSCR 51/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:25.03.2026
Senátní značka:29 NSCR 51/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.NSCR.51.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení řízení
Podmínky řízení
Platební neschopnost
Insolvenční návrh
Insolvenční řízení
Úpadek
Přípustnost dovolání
Dokazování
Pohledávka
Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. § 3 odst. 2 IZ. § 3 odst. 1 IZ. § 241a o. s. ř. § 111 IZ. Kategorie rozhodnutí:D KSBR 33 INS 15814/2024
29 NSČR 51/2025-A-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka L. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Radou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) ENREDA a. s., se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27 75 85 32, a 2) M. B., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 15814/2024, o dovolání prvního insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2024, č. j. KSBR 33 INS 15814/2024-A-37, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2025, č. j. KSBR 33 INS 15814/2024, 2 VSOL 82/2025-A-58, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2024, č. j. KSBR 33 INS 15814/2024-A-37, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2025, č. j. KSBR 33 INS 15814/2024, 2 VSOL 82/2025-A-58, se odmítá. III. První insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění:
Návrhem ze dne 20. září 2024 [doručeným téhož dne Krajskému soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“)] se insolvenční navrhovatel (ENREDA a. s.) domáhal zjištění úpadku dlužníka (L. M.) a prohlášení konkursu na jeho majetek. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 21. října 2024 přistoupila k insolvenčnímu návrhu M. B. Usnesením ze dne 30. října 2024, č. j. KSBR 33 INS 15814/2024-A-37, insolvenční soud zamítl insolvenční návrh navrhovatelů [1) ENREDA a. s. a 2) M. B.] na „vyhlášení“ úpadku dlužníka (výrok I.), uložil insolvenčním navrhovatelům, aby společně a nerozdílně zaplatili dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 37.026,- Kč (výrok II.), prvnímu insolvenčnímu navrhovateli vrátil zálohu ve výši 50.000,- Kč (výrok III.) a uložil insolvenčním navrhovatelům, aby společně a nerozdílně zaplatili soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000,- Kč (výrok IV.).
Insolvenční soud – odkazuje na § 3 odst. 1, § 105 odst. 1 a § 143 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona), a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
1) První insolvenční navrhovatel osvědčil existenci pohledávky za dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 2.950.000,- Kč, splatné 30. června 2023, kterou nabyl postupní smlouvou ze dne 10. února 2024 od postupitelky (M.
B.); druhá insolvenční navrhovatelka osvědčila existenci pohledávky za dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 1.000.000,- Kč, splatné 30. června 2023. 2) Dlužník výpisy z účtů u (označených) bank „osvědčil, že disponuje pohotovými prostředky ve výši 9.524.473,60 Kč a 1.868.183,06 Kč pro zapravení osvědčených pohledávek (součet uvedených sum je evidentně vyšší než součet všech přihlášených pohledávek ve výši 9.345.587,- Kč, bez ohledu na to, že osvědčeny byly pohledávky v mnohem nižší částce)“.
I v situaci, kdy by „další výpis“ o pohledávce dlužníka ve výši 9.524.473,60 Kč doložen nebyl, bylo by nutno při hodnocení platební schopnosti dlužníka vzít v úvahu i jeho další majetek, a to (označené) nemovitosti (viz výpisy z katastru nemovitostí pro katastrální území XY a XY), které nelze považovat za majetek „stěží prodejný či neprodejný“. Jelikož insolvenční navrhovatelé „neosvědčili“ platební neschopnost dlužníka, insolvenční soud jejich insolvenční návrh zamítl. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3.
dubna 2025, č. j. KSBR 33 INS 15814/2024, 2 VSOL 82/2025-A-58, odmítl odvolání insolvenčních navrhovatelů proti výroku III. usnesení insolvenčního soudu (první výrok); ve zbývajícím rozsahu usnesení insolvenčního soudu potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud se v prvé řadě zabýval námitkami, podle nichž neměli insolvenční navrhovatelé dostatečnou lhůtu k přípravě na jednání konané 30. října 2024. V této souvislosti předeslal, že jednání, které se konalo za přítomnosti prvního insolvenčního navrhovatele dne 16.
října 2024, insolvenční soud odročil (jen) za účelem vyhlášení rozhodnutí na 23. října 2024. Za stavu, kdy k insolvenčnímu návrhu přistoupila 21. října 2024 druhá insolvenční navrhovatelka, insolvenční soud „z důvodu nutnosti“ doručit její insolvenční návrh dlužníku a prvnímu insolvenčnímu navrhovateli odročil jednání na 30. října 2024. Předvolání k tomuto jednání bylo insolvenčním navrhovatelům doručeno vyhláškou 23. října 2024; zvlášť bylo doručeno prvnímu insolvenčnímu navrhovateli dne 29. října 2024 a druhé insolvenční navrhovatelce dne 30.
října 2024. Za popsaného stavu odvolací soud ‒ vycházeje z § 71 odst. 1 a 2, § 72 odst. 2 a § 74 insolvenčního zákona a z § 119 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ‒ dovodil, že insolvenční navrhovatelé měli dostatečnou lhůtu k přípravě na (další) jednání ve věci. Ostatně, i kdyby insolvenční soud v tomto směru postupoval nesprávně, bylo takové procesní pochybení zhojeno v odvolacím řízení, v jehož průběhu umožnil odvolací soud insolvenčním navrhovatelům realizaci jejich procesních práv u odvolacího jednání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
listopadu 2016, sen. zn. I. ÚS 2297/16). Dále odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, doplnil dokazování (označenými) listinami, jež dlužník navrhl k důkazu v průběhu řízení před insolvenčním soudem. Z nich zjistil že: a) dlužník měl závazky z titulu smluv o úvěru v částkách 15.722.636,40 Kč a 8.510.294,30 Kč (k 31. srpnu 2024) a ve výši 3.652.895,10 Kč (k 30.
září 2024), b) tržní hodnota nemovitostí ve vlastnictví dlužníka v k. ú. XY činila (viz odhad znalce ze dne 21. října 2024 pro účely „úvěrového řízení“) 65 miliónů Kč, c) dlužník měl zájemce o koupi nemovitostí v k. ú. XY za cenu 14,9 miliónů Kč s úhradou do 15 dnů od podpisu kupní smlouvy a d) na dalším účtu (u banky „Revolut“) měl dlužník k 23. říjnu 2024 částku 414.427,97 Kč. Na tomto základě odvolací soud – cituje § 3 odst. 1 a 2, § 131 odst. 1, § 136 odst. 1, § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, podle něhož dlužník prokázal, že má k dispozici finanční prostředky (viz pohledávky za bankami ze smluv o vedení účtu) v souhrnné výši 11.807.084,63 Kč, jakož i disponibilní majetek v částce 11.247.104,90 Kč (za tuto cenu je schopen zpeněžit nemovitosti v k.
ú. XY i při zohlednění závazku z úvěru v částce 3.652.895,10 Kč); současně vlastní další nemovitosti, jejichž obvyklá hodnota činí 65 miliónů Kč [od této částky je nutno odečíst výši hypotečních úvěrů v souhrnné částce 24.232.930,70 Kč a dále zajištěnou pohledávku (označeného) věřitele ve výši 11.932.468,75 Kč]. Jinak řečeno, dlužník unesl důkazní břemeno [§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] o tom, že „disponuje s majetkem dostatečným pro úhradu veškerých pohledávek uplatněných insolvenčními navrhovateli“; vyvrátil tak insolvenčními navrhovateli „tvrzenou“ domněnku své platební neschopnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud neprovedl (pro nadbytečnost) důkaz „protokolem z opatrovnického řízení“ (jde o protokol o jednání ze dne 13. září 2024 ve věci vedené u Městského soudu Brně pod sp. zn. 83 P 9/2021). Proti usnesením soudů obou stupňů o zamítnutí insolvenčního návrhu podal první insolvenční navrhovatel dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek vztahujících se k úpadku dlužníka, když podle jeho názoru odvolací soud (v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu) náležitě neposoudil, zda dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti, včetně toho, zda lze přihlížet k finančním prostředkům získaných dlužníkem zápůjčkami v době po zahájení insolvenčního řízení, jakož i k nemožnosti zohledňovat hodnotu nemovitostí zatížených zástavním právem při posouzení „předlužení“ dlužníka.
Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na skutkovém zjištění, že dlužník nebyl k datu vydání rozhodnutí předlužen, aniž se současně zabývaly otázkou, zda nebyl v úpadku ve formě platební neschopnosti. Dále poukazuje na původ finančních prostředků na účtech (označených) bank s tím, že získal-li dlužník tyto finanční prostředky zápůjčkami (až) v době po zahájení insolvenčního řízení, šlo úkony učiněné v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, které jsou vůči jeho věřitelům neúčinné; k těmto částkám by tak nemělo být přihlíženo při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu.
Potud zmiňuje výpověď dlužníka v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 83 P 9/2021, podle níž nemá disponibilní finanční prostředky.
Dovolatel zpochybňuje též správnost „odhadu“ hodnoty nemovitostí dlužníka (jen) soukromými listinami, včetně schopnosti dlužníka využít tento majetek k zaplacení pohledávek věřitelů; soudům nižších stupňů vytýká, že v souladu s vyšetřovací zásadou nezjišťovaly (z úřední povinnosti) stav disponibilních prostředků dlužníka k datu vydání rozhodnutí o insolvenčním návrhu,
Konečně dovolatel klade důraz na procesní pochybení insolvenčního soudu, který nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání a věc projednal (a provedl důkazy) v jeho nepřítomnosti; takto provedené důkazy nelze považovat (podle jeho názoru) za přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu hodnotí jako nepřezkoumatelné a rozporné s jeho právem na spravedlivý proces. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dlužník považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné.
Připomíná, že není právnickou osobou ani podnikatelem; žádná z pohledávek vůči němu nepochází z podnikatelské činnosti; proto u něj nepřicházelo v úvahu uvažovat o úpadku ve formě předlužení. Navíc dovolatel pouze nepřípustně zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů; samotný insolvenční návrh považuje za šikanózní. Dovolatel v replice k vyjádření dlužníka setrvává na argumentech obsažených v dovolání. Dovolání výslovně směřuje i proti výroku usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu.
K projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně však není dána funkční příslušnost soudu; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ v tomto rozsahu bez dalšího zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: a) Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněném pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“). b) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst.
2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž [v intencích § 1 písm. a) insolvenčního zákona] slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a R 45/2014. c) Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli.
Srov. opět R 45/2014. d) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
Srov. opět R 45/2014, včetně další judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech. Přitom ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že: a) disponibilní majetek dlužníka [peněžní prostředky na účtech u (označených) bank] a hodnota nemovitostí ve vlastnictví dlužníka (viz též shora zmíněná nabídka zájemce o koupi nemovitostí dlužníka nacházejících v k. ú. XY) výrazně převyšuje všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež měl insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené), a b) dlužník vyvrátil domněnku svého úpadku (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona); nebyly tak splněny (insolvenčním) zákonem určené předpoklady pro vydání rozhodnutí o jeho úpadku (§ 143 odst.
1 insolvenčního zákona). Vzhledem k časovým souvislostem, jde-li o datum, k němuž byla určena hodnota majetku dlužníka, ve vazbě na rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu (včetně absence konkrétních tvrzení o případném poklesu hodnoty tohoto majetku), shledává Nejvyšší soud zjevně nevýznamnou argumentaci dovolatele o nutnosti určit „aktuální“ hodnotu majetku dlužníka, a „jinak, než jen soukromými listinami“. Navíc, polemikou se závěry odvolacího soudu v tomto směru dovolatel (nepřípustně) zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci.
V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26.
září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Skutkové závěry, z nichž odvolací soud vyšel při (následném) právním posouzení věci, neshledal Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřenými srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Výhradou vztahující se k (ne)odročení jednání a projednání věci (včetně dokazování) insolvenčním soudem dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a o.
s. ř.), nýbrž tzv. zmatečnostní vadu řízení (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), jejíž existence ale přípustnost dovolání založit nemůže. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn.
29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ostatně v této souvislosti nelze přehlédnout, že možnost učinit procesní úkony, kterou dovolateli (případně) nesprávným postupem odňal insolvenční soud, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (u jednání dne 3.
dubna 2025, kterého se účastnil zástupce dovolatele, aniž by se jakkoli vyjadřoval k důkazům provedeným odvolacím soudem (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněné pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro účely posouzení přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) jsou právně nevýznamné (i) dovolací námitky akcentující tzv. vyšetřovací zásadu ohledně dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku, když v poměrech dané věci dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru o výši (hodnotě) disponibilního majetku dlužníka na základě vyhodnocení provedených důkazů.
To platí též o (ne)provedení důkazu protokolem o jednání ve věci sp. zn. 83 P 9/2021 (viz soubor listin A-15) a o poukazu dovolatele na (tam obsažené) prohlášení dlužníka, že „nemá disponibilní finanční prostředky“; nadbytečnost takového doplnění dokazování plyne z opačného skutkového závěru přijatého odvolacím soudem. K tomu, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, viz § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, a ze dne 29.
října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod čísly 39/1999 a 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, nebo ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud v poslední době přihlásil např. v rozsudku ze dne 13. srpna 2025, sen. zn. 29 ICdo 14/2024. Vzhledem k závěrům formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu § 111 insolvenčního zákona např. v usneseních ze dne 25.
listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, a ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněných pod čísly 50/2017 a 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou pro posouzení přípustnosti dovolání bez právního významu též úvahy dovolatele o (ne)možnosti přihlédnout [při posuzování schopnosti dlužníka uhradit pohledávky věřitelů, jež měl insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené)] k finančním prostředkům, které dlužník (případně) nabyl až po zahájení insolvenčního řízení.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, podle něhož dlužník vyvrátil domněnku platební neschopnosti (§ 3 odst.
1 a 2 insolvenčního zákona); jinak řečeno, odvolací soud se otázkou (ne)schopnosti dlužníka uhradit osvědčené pohledávky insolvenčních navrhovatelů zabýval, přičemž neměl důvod zkoumat, zda dlužník není v úpadku ve formě předlužení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního insolvenčního navrhovatele Nejvyšší soud odmítl a dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. července 2025), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 113.000,- Kč) částku 5.620,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o.
s. ř.) ve výši 1.274,70 Kč; celkem činí 7.344,70 Kč,
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu