KSPL 54 INS 4124/2018
54 ICm 742/2020
29 ICdo 14/2024-380
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka
Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, se sídlem v
Domažlicích, náměstí Míru 40, PSČ 344 01, proti žalovaným 1) JUDr. Břetislavu
Komanovi, se sídlem v Praze 7, Bubenská 328/25, PSČ 170 00, jako insolvenčnímu
správci žalobce, zastoupenému Mgr. Daliborem Komanem, advokátem, se sídlem v
Praze 7, Bubenská 328/25, PSČ 170 00, 2) M. M., zastoupenému Mgr. Petrem
Hubínkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Solní 274/12, PSČ 301 00, a 3) V. H.,
zastoupené Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Solní 274/12,
PSČ 301 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 54 ICm 742/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci
žalobce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 4124/2018, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2023, č.
j. 54 ICm 742/2020, 103 VSPH 208/2023-344 (KSPL 54 INS 4124/2018), ve znění
doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. září 2023, č. j. 54 ICm 742/2020,
103 VSPH 208/2023-354 (KSPL 54 INS 4124/2018), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2023,
č. j. 54 ICm 742/2020, 103 VSPH 208/2023-344 (KSPL 54 INS 4124/2018), ve znění
doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. září 2023, č. j. 54 ICm 742/2020,
103 VSPH 208/2023-354 (KSPL 54 INS 4124/2018), se zamítá v rozsahu, v němž
směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně požadovaného určení
neplatnosti kupní smlouvy.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje. V
zamítavém výroku o věci samé ohledně eventuálně požadovaného určení, že
vlastníkem nemovitostí je žalobce, a v závislých výrocích o nákladech řízení se
dále zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2022, č. j. 54
ICm 742/2020-220, a ve zrušeném rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 19. ledna 2022, č. j. 54 ICm 742/2020-220, Krajský
soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovaným a
kupujícími je neplatná, in eventum, o určení, že vlastníkem „předmětných“
nemovitostí je žalobce (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
2. Vyšel přitom z toho, že:
[1] V soupisu majetkové podstaty žalobce (dlužníka J. B.) byly zapsány věci,
uvedené též v pravomocném usnesení ze dne 31. července 2018 (B-11), jímž
insolvenční soud rozhodl, že žalobce je oprávněn podat návrh na povolení
oddlužení, schválil zprávu o přezkumu a schválil oddlužení žalobce zpeněžením
majetkové podstaty tvořené mimo jiné těmito nemovitostmi zapsanými u
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu
vlastnictví (dále jen „LV“) č. XY pro katastrální území (dále jen „k. ú.“) a
obec XY:
a/ pozemek p. č. st. XY o výměře 127 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož
součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům (dále jen „pozemek č. 1“), a pozemek
p. č. XY o výměře 665 m2, zahrada (dále jen „pozemek č. 2“),
b/ pozemek p. č. st. XY o výměře 19 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož
součástí je stavba bez č. p. / č. e., garáž (dále jen „pozemek č. 3“),
c/ pozemek p. č. XY o výměře 13 319 m2, orná půda (dále jen „pozemek č. 4“). [2] Do insolvenčního řízení se přihlásili dva zajištění věřitelé, jejichž
pohledávky jsou zajištěny majetkem žalobce (pozemky č. 1 až 4), a to věřitel č. 20 Oberbank AG pobočka Česká republika s pohledávkou P36 ve výši 615 467,51 Kč
s pořadím k 15. říjnu 2007, a věřitel č. 23 Česká republika – Česká správa
sociálního zabezpečení s pohledávkou P39/2 ve výši 108 356 Kč s pořadím k 13. únoru 2018 a s pohledávkou P39/1 ve výši 33 704 Kč s pořadím k 14. únoru 2018. [3] Na přezkumném jednání byly pohledávky věřitelů č. 20 a č. 23 zjištěny jako
zajištěné. [4] Věřitel č. 20, jako zajištěný věřitel první v pořadí, udělil prvnímu
žalovanému (JUDr. Břetislavu Komanovi jako insolvenčnímu správci žalobce) dne
28. června 2019 pokyn ke zpeněžení nemovitostí, s tím, že dává nový pokyn
týkající se jejich zpeněžení (a jeho předchozí pokyny se tím ruší), a to přímým
prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce prostřednictvím realitní kanceláře
Jochmann Immobilien s. r. o. za těchto podmínek:
a/ nemovité věci budou nabízeny s minimální nabídkovou cenou 3 350 000 Kč
(pozemky č. 1 a 2 za 3 100 000 Kč, pozemek č. 4 za 250 000 Kč),
b/ zájemci budou zasílat nabídky k rukám realitní kanceláře nejdéle do 2 měsíců
od započetí inzerce. Realitní kancelář bude o každé nabídce pravidelně
informovat insolvenčního správce i zajištěného věřitele,
c/ nabídka bude obsahovat konkrétní částku kupní ceny, způsob úhrady a termín
zamýšleného (možného) složení,
d/ odměna (provize) realitní kanceláře bude stanovena v momentě, kdy bude známa
kupní cena, s tím, že do 5 mil. Kč bude provize činit 3,95 % a od 5 000 001 Kč
bude činit 3,30 %,
e/ v případě více nabídek je insolvenční správce oprávněn zvolit nejvyšší z
písemně učiněných nabídek,
f/ při shodných písemných nabídkách co do výše kupní ceny je insolvenční
správce oprávněn zvolit tu, u níž lze očekávat rychlejší úhradu kupní ceny. [5] Věřitel č. 20 dále vyslovil souhlas s tím, aby (uvedené) nemovité věci byly
prodávány společně s pozemkem č. 3, jehož součástí je garáž, k níž uplatňuje
zástavní právo finanční úřad a věřitel č.
23, pokud bude při prodeji
garantována stanovená minimální cena za nemovité věci tvořící zástavu pro
věřitele č. 20. [6] Věřitel č. 23, jako zajištěný věřitel druhý v pořadí, podáním ze dne 10. července 2019 souhlasil s tímto pokynem věřitele č. 20. [7] Ve zprávě o průběhu zpeněžení nemovitostí ze dne 18. března 2020 realitní
kancelář mimo jiné sdělila, že inzerce nemovitých věcí probíhala na
(označených) předních realitních portálech od 20. srpna 2019 a inzerát byl
shlédnut 4 795krát. K termínu prohlídkového dne (17. září 2019) bylo evidováno
20 zájemců. Na prohlídku se jich dostavilo 7 a byly podány 2 písemné nabídky, a
to první z 18. září 2019 od pana F. ve výši 3 500 000 Kč a druhá ze dne 25. září 2019 od druhého žalovaného (M. M.) ve výši 3 651 000 Kč. Jelikož nabídka
druhého žalovaného byla nejvyšší a o 551 000 Kč (cca 18 %) převyšovala
minimální kupní cenu podle zprostředkovatelské smlouvy, doporučili tohoto
zájemce. [8] Podáním ze dne 9. ledna 2020 věřitel č. 20 souhlasil s uzavřením kupní
smlouvy, jejímž předmětem je prodej pozemků č. 1 a 2 druhému žalovanému a třetí
žalované (V. H.) za kupní cenu ve výši 3 651 000 Kč, což věřitel č. 23
odsouhlasil podáním ze dne 14. ledna 2020. [9] Dne 5. února 2020 uzavřeli první žalovaný (jako insolvenční správce žalobce
a jako prodávající) a druhý žalovaný a třetí žalovaná (jako kupující) kupní
smlouvu, jejímž předmětem jsou pozemky č. 1 a 2, s tím, že každý kupuje jejich
ideální polovinu. Kupní cena byla sjednána ve výši 3 651 000 Kč a byla
zaplacena před podpisem kupní smlouvy.
3. Insolvenční soud – vycházeje z § 7, § 159 odst. 1 písm. f/, § 219
odst. 4, § 289 a § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Okruh účastníků řízení je úplný, neboť na straně žalované jsou jimi
všichni účastníci kupní smlouvy (první žalovaný jako prodávající a druhý
žalovaný a třetí žalovaná jako kupující). Žaloba byla podána včas. Naléhavý
právní zájem žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy, eventuálně na určení
vlastnictví, vyplývá přímo ze zákona.
5. Kupní smlouva byla uzavřena na základě řádného pokynu zajištěného
věřitele prvního v pořadí (věřitele č. 20) se souhlasem druhého zajištěného
věřitele (věřitele č. 23). První žalovaný nemusel vyžadovat souhlas
věřitelského výboru ani insolvenčního soudu. Byl vázán pouze pokynem
zajištěného věřitele, který při prodeji dodržel. Nemovitosti byly prodány za
nejvyšší nabídku a sjednaná kupní cena byla zaplacena před podpisem kupní
smlouvy. Žalobce není oprávněn vznášet námitky proti pokynům zajištěného
věřitele a insolvenční zákon nestanoví povinnost tyto pokyny předem zveřejnit.
6. K námitce žalobce, že nemovitosti byly prodány pod tržní cenou,
respektive, že předložený posudek o jejich ceně byl vypracován již v roce 2018
a podle pozdějšího znaleckého posudku by jejich cena byla vyšší, insolvenční
soud uvedl, že je nutno vycházet ze situace v době prodeje, neboť reálnou cenu
ukáže (až) zájem trhu. Nadto byly nemovitosti prodány za cenu vyšší, než
stanovenou posudkem (v částce 3 100 000 Kč).
7. Insolvenční soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že předložený
posudek (B-34) nemá náležitosti znaleckého posudku a nebyl vypracován zapsaným
znalcem. Konstatoval, že posudek má mimo znalecké doložky všechny náležitosti
znaleckého posudku, je formálně i věcně správný a má stejnou vypovídací hodnotu
jako znalecký posudek; proto nezadal vypracování žalobcem navrhovaného
znaleckého posudku a pro nadbytečnost zamítl výslech zpracovatele posudku.
8. K námitce, že první žalovaný nepředložil insolvenčnímu soudu kopie
písemností dokládajících zpeněžení nemovitostí a podmínky zpeněžování,
insolvenční soud podotkl, že toto tvrzení odpovídalo stavu v době podání
žaloby, ale (již) následujícího dne mu první žalovaný předložil kopii kupní
smlouvy a dne 27. března 2020 byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna kupní
smlouva po provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nadto
ani případné nesplnění této povinnosti by nezakládalo neplatnost nebo
neúčinnost kupní smlouvy.
9. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že kupní smlouva je platná
a účinná a vlastníky nemovitostí jsou druhý žalovaný a třetí žalovaná. Proto
nevyhověl žalobě ani ohledně (in eventum požadovaného) určení, že žalobce je
vlastníkem nemovitostí.
10. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září
2023, č. j. 54 ICm 742/2020, 103 VSPH 208/2023-344 (KSPL 54 INS 4124/2018), ve
znění (doplňujícího) usnesení ze dne 21. září 2023, č. j. 54 ICm 742/2020, 103
VSPH 208/2023-354 (KSPL 54 INS 4124/2018):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku. V bodě I.
výroku jej potvrdil ve znění, že žaloba o určení, že kupní smlouva uzavřená dne
5. února 2020 mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným a
třetí žalovanou jako kupujícími, jejímž předmětem je převod pozemku č. 1 a
pozemku č. 2, je neplatná, in eventum o určení, že vlastníkem těchto nemovitých
věcí je žalobce, se zamítá (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
11. Odvolací soud – vycházeje z § 286, § 289 a § 293 insolvenčního
zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
12. Odvolání není důvodné. Napadený rozsudek je věcně správný a odvolací
soud toliko náležitě vyjádřil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu.
Ohledně primárního petitu (na určení neplatnosti kupní smlouvy) se odvolací
soud ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právními závěry insolvenčního soudu,
na něž proto odkazuje.
13. Řízení před insolvenčním soudem nebylo stiženo vadami, jež by měly
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z žaloby je totiž zjevné, že žalobce
žaloval prvního žalovaného jako svého insolvenčního správce. Rozsudek
insolvenčního soudu též není nepřezkoumatelný. Ani označení prvního žalovaného
v záhlaví, ani formální nedostatky výroku o zamítnutí žaloby nejsou (s ohledem
na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení) důvodem pro zrušení rozsudku a
vrácení věci insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, jelikož z odůvodnění je
zřejmý předmět řízení i postavení prvního žalovaného jako insolvenčního správce
žalobce. Rovněž není dán rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu ohledně
tzv. opomenutých důkazů, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že
insolvenční soud neprovedl důkazy, jež (s ohledem na výsledky dokazování)
shledal nadbytečnými.
14. K námitkám žalobce (že nemovité věci byly prodány „pod cenou“ a že
první žalovaný měl odmítnout pokyn zajištěného věřitele) odvolací soud se
zřetelem k závěrům (označené) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
zdůrazňuje, že zpeněžení majetku sloužícího k zajištění prodejem mimo dražbu je
podmíněno pokynem zajištěného věřitele, jenž určuje způsob zpeněžení a postup
insolvenčního správce při zpeněžování a současně nahrazuje souhlasy
věřitelského orgánu a insolvenčního soudu s prodejem mimo dražbu.
15. Při zpeněžení části majetkové podstaty sloužící k zajištění
pohledávky musí insolvenční správce respektovat § 293 insolvenčního zákona,
jehož uplatnění není v rozporu s § 5 písm. a/ insolvenčního zákona.
16. Majetek sloužící k uspokojení zajištěných věřitelů podléhá zpeněžení
bez ohledu na schválený způsob oddlužení (§ 398 odst. 2 a 3 insolvenčního
zákona). Není proto rozhodné, zda žalobce brojil proti způsobu oddlužení.
Insolvenční soud též nepochybil, nepřihlédl-li k podání žalobce označenému jako
odvolání proti usnesení ze dne 31. srpna 2018 (B-11), jímž bylo, mimo jiné,
schváleno oddlužení žalobce zpeněžením majetkové podstaty, neboť šlo o
elektronické podání bez platného podpisu, jež ve lhůtě tří dnů nebylo řádně
doplněno předložením originálu.
17. Kupní smlouva je platným právním jednáním. Byla uzavřena písemně a
sjednána určitě. První žalovaný při jejím uzavření jednal v souladu s § 293
insolvenčního zákona, neboť se řídil konkrétním a určitým pokynem zajištěného
věřitele č. 20 (odsouhlaseným věřitelem č. 23). Dodržení pokynu zajištěného
věřitele (který první žalovaný neodmítl) nemohlo samo o sobě vést k neplatnosti
následně uzavřené kupní smlouvy. Nebyly též naplněny podmínky neplatnosti podle
§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.
z.“), nebo podle § 588 o. z., neboť nebylo prokázáno, že by se kupní smlouva
příčila dobrým mravům, že by odporovala zákonu, nebo že by narušovala veřejný
pořádek.
18. Insolvenční zákon nestanoví, že pokyn zajištěného věřitele musí být
zveřejněn v insolvenčním rejstříku před zpeněžením majetku z majetkové
podstaty, ani nepřiznává dlužníku právo vznášet námitky proti pokynu
zajištěného věřitele. Ze skutečnosti, že pokyn zajištěného věřitele byl
zveřejněn v insolvenčním rejstříku až po zpeněžení a kupní smlouva byla
zveřejněna v insolvenčním rejstříku až po podání žaloby, tak nelze dovozovat
její neplatnost.
19. Výše kupní ceny vycházela z pokynu zajištěného věřitele. Nemovité
věci byly řádně inzerovány. Kromě druhého žalovaného a třetí žalované o ně
projevil závazný zájem pouze jeden další zájemce, který však nabídl nižší kupní
cenu. Žalobce netvrdil, že by nemovité věci mohly být prodány za vyšší kupní
cenu, ani nevyvracel, že nejvyšší kupní cenu nabídli právě druhý žalovaný a
třetí žalovaná. Případné pochybení prvního žalovaného při zpeněžování, ani
případný prodej nemovitých věcí za nižší než obvyklou cenu, nemohou způsobit
neplatnost kupní smlouvy.
20. Předmětem sporu je (pouze) platnost kupní smlouvy. Není tudíž
rozhodné, co následovalo po jejím uzavření (zda kupující následně odstoupili od
kupní smlouvy, zda byla mezi žalovanými uzavřena dohoda o narovnání, jak bylo
po uzavření kupní smlouvy naloženo s kupní cenou).
21. Ohledně eventuálního petitu na určení vlastnického práva žalobce k
nemovitým věcem odvolací soud uvádí, že smysl úpravy § 289 odst. 3
insolvenčního zákona spočívá v definitivním vyřešení otázky neplatnosti smluv,
jimiž došlo ke zpeněžení majetku mimo dražbu, ještě v průběhu insolvenčního
řízení. Vzhledem k (označené) judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je
naléhavý právní zájem na požadovaném určení nezbytnou podmínkou přípustnosti
posuzované určovací žaloby podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona a
podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“).
22. Naléhavý právní zájem je dán jen tehdy, jestliže požadované určení
je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo
ohrožení jeho práva. Naléhavý právní zájem není dán v případě, je-li posouzení
platnosti právního jednání otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky
(ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním jednáním
založen, změněn nebo naopak ukončen. Otázku existence naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení soud posuzuje vždy ve vztahu ke konkrétním skutkovým
okolnostem vylíčeným v žalobě. Nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí
určovací žaloby, s tím, že žalobci nic nebrání, aby ji znovu podal v době, kdy
získá naléhavý právní zájem na takovém určení.
23. Oproti insolvenčnímu soudu pak odvolací soud dospívá k závěru, že
žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým
věcem, jelikož neplatnost smlouvy, jíž byl v insolvenčním řízení zpeněžen
majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, lze prosadit jedině
prostřednictvím žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, s níž žalobce
(již) v projednávané věci neuspěl. Vzhledem k § 289 odst. 3 insolvenčního
zákona není (nemůže být) posouzení platnosti smlouvy, jíž došlo v insolvenčním
řízení ke zpeněžení majetku prodejem mimo dražbu, otázkou předběžnou ve vztahu
k řešení otázky (ne)existence vlastnického práva, jež mělo být tímto právním
jednáním založeno, a není ani dán naléhavý právní zájem na určení existence
vlastnického práva k takovému majetku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
24. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky č. 1 a 3), jakož i na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka č. 2). Poukazuje též na vadu řízení
(otázka č. 4). Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Je pro platnost kupní smlouvy rozhodné, že dovolatel podal odvolání proti
usnesení (insolvenčního) soudu o „formě“ oddlužení prostřednictvím „prosté
kopie listiny v e-mailu, jež byla podepsána“?
[2] Je pro určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodné, zda měl první žalovaný
odmítnout pokyn zajištěného věřitele proto, že nebyl řádně zpracován znalecký
posudek a nemovitosti bylo možné zpeněžit výhodněji?
[3] Je (pro posouzení platnosti kupní smlouvy) podstatné, že od ní účastníci
odstoupili a následně uzavřeli dohodu o narovnání?
[4] Je podstatnou vadou žaloby nesprávné (neodstraněné) označení prvního
žalovaného?
25. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k
položeným otázkám následovně:
K otázce č. 1 (K náležitostem odvolání)
27. K uzavření kupní smlouvy a k samotnému prodeji nemohlo (nemělo)
dojít, jelikož předtím mělo být řádně projednáno odvolání dovolatele proti
usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. srpna 2018 (B-11) o schválení oddlužení
zpeněžením majetkové podstaty. Ono odvolání měl insolvenční soud (nesprávně) za
podání bez podpisu (proto je vyřídil přípisem), ač příloha e-mailu obsahovala
listinu s vlastnoručním podpisem dovolatele; odvolání tak měl soud projednat.
Důsledkem nečinnosti soudu v tomto směru je neplatnost následných právních
jednání včetně kupní smlouvy; jde o právní jednání příčící se dobrým mravům.
K otázce č. 2 (K postupu při zpeněžování zajištění)
28. Při prodeji nebyl dodržen zákonný postup zpeněžování zajištěných
nemovitostí [dovolatel potud odkazuje na „rozhodnutí“ (správně rozsudek)
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020], což mělo
vést soudy k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy.
V průběhu zpeněžování totiž zajištěný věřitel (věřitel č. 20) vydal několik
pokynů, které první žalovaný nezaslal insolvenčnímu soudu a jež nebyly
zveřejněny. První žalovaný též nepředložil řádný a úplný znalecký posudek
(podle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona). Ve skutečnosti bylo zpracováno
(toliko) odborné vyjádření.
K otázce č. 3 (K následkům odstoupení od kupní smlouvy)
29. Odvolací soud se nezabýval námitkou platnosti a účinnosti jednání
žalovaných po uzavření kupní smlouvy. Druhý a třetí žalovaní (totiž) platně a
účinně odstoupili od kupní smlouvy, což se následně snažili zhojit tím, že
uzavřeli (s prvním žalovaným) dohodu o narovnání. Jednostranným odstoupením se
kupní smlouva od počátku ruší, tudíž nemůže být platná a účinná. Soudy se proto
měly zabývat platností dohody o narovnání uzavřené žalovanými po odstoupení od
kupní smlouvy. Po uzavření dohody o narovnání přitom (již) nebyly splněny
podmínky kupní smlouvy spočívající v plné úhradě kupní ceny.
K otázce č. 4 (K vadě žaloby)
30. První žalovaný byl označován jako jiný subjekt řízení, který není
pasivně legitimován. Nesprávné označení prvního žalovaného je podstatnou vadou
řízení, kterou měl odstranit již insolvenční soud výzvou podle § 43 odst. 1 o.
s. ř., případně postupem podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Jde o vadu, ke které
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
31. Dovolatel soudům dále vytýká, že porušily jeho právo na spravedlivý
proces tím, že nevzaly v úvahu jeho důkazní návrhy (na předložení řádného
znaleckého posudku a na výslech zástupce zprostředkovatele prodeje nemovitostí)
a neodůvodnily řádně zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost.
32. První žalovaný ve vyjádření má rozsudek odvolacího soudu za věcně
správný a navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako
nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
33. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
34. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dovolatele (23. dubna
2018) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dovolatele [a spory jím
vyvolané a projednávané v jeho rámci (§ 2 písm. d/, § 160 odst. 1 insolvenčního
zákona)] i v době od 1. června 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném
do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona
č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006
Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Insolvenční
zákon ve znění účinném do 31. května 2019 je pro věc rozhodný též v dovolacím
řízení (a to i při zkoumání přípustnosti dovolání).
35. Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v plném
rozsahu“, tedy i v části, kterou odvolací soud prvním výrokem potvrdil body II.
a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i co do
druhého a třetího výroku o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto
výrokům však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
36. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci
samé, může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když potud pro ně neplatí
žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
37. Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá pro řešení otázek č. 1 a
č. 2, neboť jimi dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k
řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K tomu lze v podrobnostech uvést
následující:
K otázce č. 1 (K náležitostem odvolání)
38. Důvod připustit dovolání pro řešení otázky č. 1 Nejvyšší soud nemá
již proto, že na platnost zpeněžení by odvolání dlužníka proti usnesení o
schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nemělo vliv, ani kdyby je
soudy považovaly za řádné. Již z dikce § 406 odst. 4 věty druhé a třetí
insolvenčního zákona (v rozhodném znění) se totiž podává, že dlužník není
osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o
schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Srov. k tomu též důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013,
uveřejněného pod číslem 47/2014 Sb. rozh. obč.
K otázce č. 2 (K postupu při zpeněžování zajištění)
39. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo zpochybněno dovolací otázkou č. 2, pak je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž za ocenění majetku tvořícího předmět
zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v
insolvenčním řízení insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů
zajištěných věřitelů dle § 293 odst. 1 poslední věty ve spojení s § 167 odst. 1
a 3 a § 219 odst. 4 insolvenčního zákona či též za správu a zpeněžení majetku
tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel
nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění dle § 167 odst. 3
insolvenčního zákona více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem
incidenčního sporu dle § 159 odst. 1 písm. f/ a § 289 odst. 3 insolvenčního
zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29
ICdo 87/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze
dne 31. července 2023, sen. zn. 29 ICdo 137/2022, uveřejněném pod číslem
62/2024 Sb. rozh. obč).
40. Nejvyšší soud naproti tomu shledal dovolání přípustným podle § 237
o. s. ř. k posouzení otázky č. 3, na jejímž zodpovězení spočívá napadené
rozhodnutí, neboť jde v daných poměrech o věc dovolacím soudem dosud beze
zbytku neřešenou.
41. Otázka č. 4 se týká nesprávného označení prvního žalovaného, tedy
tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto neshledává
účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. 3)
samostatně přípustností dovolání k otázce č. 4.
IV. Důvodnost dovolání
42. V mezích přípustného dovolání se Nejvyšší soud nejprve zabýval (v
souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolatelem namítanými vadami řízení; úsudek,
že jde o námitky opodstatněné, by totiž vedl k závěru, že řízení je postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K otázce č. 4 (K vadě žaloby)
43. Nejvyšší soud nepřehlíží, že dovolatel se argumentací k vadám v
označení prvního žalovaného v žalobě snaží získat prospěch ze své vlastní
procesní nedbalosti (za řádné označení žalovaných je zodpovědný on coby
žalobce). Nesprávná je též představa, že platnost kupní smlouvy uzavřené v
postavení prodávajícího fyzickou osobou „jako insolvenčním správcem dlužníka“
by mohla být zpochybněna (v režimu § 289 odst. 3 insolvenčního zákona) žalobou
směřující vůči oné fyzické osobě mimo rámec výkonu funkce insolvenčního správce
dlužníka (jako vůči kterékoli jiné fyzické osobě). Bez zřetele k těmto
souvislostem ani u Nejvyššího soudu nevzbuzuje obsah žaloby jako celku
pochybnosti o tom, že dovolatel (coby žalobce) tímto procesním úkonem navenek
jednoznačně projevil vůli (srov. odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího soudu
ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb.
rozh. st.) podat vůči prvnímu žalovanému žalobu jako vůči insolvenčnímu správci
(představiteli) své majetkové podstaty. To ostatně potvrzují i následná podání
dovolatele v řízení před oběma soudy (č. l. 8, 181 a násl.). Potud je napadené
rozhodnutí souladné se závěry, které Nejvyšší soud přijal k označování
žalovaného pro insolvenční poměry např. v důvodech rozsudku ze dne 7. června
2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněného pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč.
K neprovedeným důkazům
44. Námitka, že soudy nevzaly v úvahu dovolatelem navržené důkazy
(znaleckým posudkem a výslechem zástupce zprostředkovatele prodeje nemovitostí)
a neodůvodnily jejich zamítnutí pro nadbytečnost, není důvodná. Neprovedení
těchto důkazů insolvenční soud odůvodnil tím, že podle jeho názoru byly
provedeny důkazy postačující pro rozhodnutí. K tomu pak odvolací soud uvedl, že
z odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu jednoznačně vyplývá, že (další)
důkazy neprovedl, neboť je shledal nadbytečnými s ohledem na výsledky
dokazování.
45. Způsob, jakým se soudy s námitkou vypořádaly, tudíž odpovídá
ustálené judikatuře k výkladu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že
soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede). Tou je především rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod
číslem 39/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. Z
judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn.
II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněný pod
číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
46. Napadený rozsudek tak vadami vytýkanými dovolatelem netrpí.
K otázce č. 3 (K následkům odstoupení od kupní smlouvy)
47. Nejvyšší soud se dále – v hranicích dovoláním vymezené otázky č. 3 –
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
48. Žalobce (dovolatel) uplatnil žalobou jednak požadavek na určení
neplatnosti kupní smlouvy (tzv. primární petit), jednak (eventuálně) požadavek
na určení, že je (stále) vlastníkem pozemků č. 1 a 2 (tzv. eventuální petit).
Důvod rozhodovat o požadavku uplatněném eventuálním petitem je dán až poté, co
žalobce neuspěje s požadavkem uplatněným primárním petitem. Srov. k tomu v
literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až
200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1028, a v judikatuře
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo
2887/2004, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp.
zn. 23 Cdo 4223/2010. Z recentní judikatury Nejvyššího soudu srov. např.
odstavec 114 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025, sen.
zn. 29 ICdo 202/2023. Formou eventuálního petitu lze přitom uplatnit i právo se
samostatným skutkovým základem; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněného pod
číslem 98/2009 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou č. 3
nejprve ve vztahu k primárnímu petitu.
49. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
50. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
51. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona a občanského zákoníku:
§ 289 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze
napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode
dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo
ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u
insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v
dobré víře.
§ 2001 (o. z.)
Od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.
§ 2004 (o. z.)
(1) Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.
(…)
§ 2005 (o. z.)
(1) Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti
stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.
(…)
52. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu při výkladu § 289 odst. 3
insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
[1] Neplatnost kupní smlouvy, kterou uzavřel insolvenční správce při
zpeněžování majetku insolvenčního dlužníka prodejem mimo dražbu, může určit jen
insolvenční soud na základě žaloby o určení neplatnosti smlouvy podle § 289
odst. 3 insolvenčního zákona. Takovou žalobu lze podat toliko v prekluzivní
lhůtě v označeném ustanovení uvedené. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014.
[2] Bez podání určovací žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona nelze
ohrozit právo osoby, která nabyla předmětný majetek zpeněžením mimo dražbu. Pro
takovou smlouvu předepisuje insolvenční zákon zvláštní postup (jejího
zpochybnění) formou žaloby o určení neplatnosti smlouvy (v § 289 odst. 3
insolvenčního zákona); srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
24/2014.
[3] Žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona lze projednat, aniž by
žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy o zpeněžení majetkové podstaty. Podání této žaloby má oporu v § 289
odst. 3 insolvenčního zákona a představuje jediný nástroj, jímž lze zpochybnit
platnost tohoto způsobu zpeněžení majetkové podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 156/2020).
[4] Není-li platnost smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek z
majetkové podstaty prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/, § 289
insolvenčního zákona) zpochybněna úspěšnou žalobou na určení neplatnosti této
smlouvy, tj. nebude-li v incidenčním sporu vyvolaném touto žalobou pravomocně
rozhodnuto o určení neplatnosti takové smlouvy podle § 289 odst. 3
insolvenčního zákona, nelze již platnost prodeje zpochybnit. Žalobce, který
zpochybňuje platnost takové kupní smlouvy žalobou o určení vlastnického práva,
proto nemůže být s žalobou úspěšný. To platí jak v případě, kdy žalobce před
podáním žaloby o určení vlastnického práva (dříve) neuspěl v incidenčním sporu
podle § 159 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona, tak tehdy, kdy kupní smlouva
nebyla podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona (vůbec) napadena žalobou [srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 958/2022,
uveřejněný pod číslem 45/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2025“)].
[5] Rozsudek, jímž insolvenční soud v incidenčním sporu podle § 159 odst. 1
písm. f/ insolvenčního zákona pravomocně zamítl žalobu (insolvenčního) dlužníka
o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek
dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona), je ve
smyslu § 159a o. s. ř. účinný (působí) i po skončení insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka (srov. opět R 45/2025).
53. Z výše uvedeného vyplývá, že platnost kupní smlouvy, kterou
insolvenční správce zpeněžil majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu,
lze zpochybnit toliko žalobou na určení její neplatnosti podle § 289 odst. 3
insolvenčního zákona.
54. Odstoupení od smlouvy je jedním ze způsobů zániku (celého) závazku
(závazkového vztahu) v důsledku jednostranného adresovaného právního jednání
učiněného s úmyslem způsobit zánik nesplněného závazku. Odstoupením lze
způsobit zánik pouze existujícího závazku, tedy závazku, který platně vznikl a
dosud nezanikl. Přes označení odstoupení od smlouvy nedochází ke zrušení
smlouvy, ze které závazek vzešel, ale ke zpětnému rozvázání všech práv a
povinností ze závazku (viz Petrov., J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 2155, Odstoupení od
smlouvy, § 2001, marg. č. 1). Dále k tomu srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021.
55. Předpokladem odstoupení od smlouvy je (mimo jiné) existence platné
smlouvy. Již proto však nemůže následné odstoupení od (platné) smlouvy
představovat právně významnou skutečnost v řízení o určení neplatnosti kupní
smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Tím spíše pak nemůže být (pro
takové určení) rozhodné ani následné smluvní vyloučení (odvolání) účinků
takového odstoupení od smlouvy (po zániku závazku v důsledku odstoupení).
56. Jde-li tedy o žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5.
února 2020, pak pro posouzení platnosti kupní smlouvy není podstatné, že po
jejím (platném) uzavření od ní účastníci odstoupili a následně uzavřeli dohodu
o narovnání (jejíž platnost nebyla předmětem řízení v projednávané věci),
kterou měli zhojit vady právního jednání.
57. Ani prostřednictvím dovolacích námitek se tudíž dovolateli
nepodařilo zpochybnit závěr soudů, že kupní smlouva je platná.
58. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou č. 3 ve vztahu k petitu
eventuálnímu.
59. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právo nebo právní
vztah je či není, je jednak aktivní věcná legitimace žalobce, jednak žalobcův
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Určovací žaloba podle § 80 o. s.
ř. je pak preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající
nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba
účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního
zájmu; srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013,
uveřejněný pod číslem 22/2017 Sb. rozh. obč. (jehož judikatorní význam je
nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách).
60. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nemá naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k nemovitým věcem, jelikož neplatnost smlouvy, jíž
byl v insolvenčním řízení zpeněžen majetek z majetkové podstaty prodejem mimo
dražbu, lze prosadit jedině prostřednictvím incidenční žaloby podle § 289 odst.
3 insolvenčního zákona, s níž dovolatel (již) v projednávané věci neuspěl, je –
ve vztahu k dovolací argumentaci – neúplný a proto nesprávný.
61. Tento závěr, jak uvedeno výše, se totiž prosadí toliko ve vztahu ke
skutečnostem rozhodným pro posouzení (ne)platnosti smlouvy, kterou došlo ke
zpeněžení prodejem mimo dražbu (jež lze skutečně uplatnit jen v řízení o žalobě
podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona).
62. Jinak řečeno, určení vlastnického práva se nelze domáhat na základě
argumentu o neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku z majetkové
podstaty prodejem mimo dražbu podle § 289 insolvenčního zákona. Platnost takové
smlouvy lze napadnout jen prostřednictvím žaloby podle § 289 odst. 3
insolvenčního zákona.
63. Dovolatel však otázkou č. 3 směřuje ke skutečnostem, které nastaly
až po (platném) uzavření kupní smlouvy (následné odstoupení od smlouvy a
pozdější smluvní odklizení jeho účinků). Tyto okolnosti, jež – jak vyloženo
výše – nejsou (nemohou být) rozhodné v řízení o žalobě podle § 289 odst. 3
insolvenčního zákona, však podle Nejvyššího soudu mohou být rozhodné pro úvahy
o (pozdějším) obnovení vlastnického práva dovolatele (k nemovitostem zapsaným v
katastru nemovitostí) a osvědčují tudíž jeho naléhavý právní zájem na
požadovaném určení vlastnického práva, neboť v případě jeho úspěchu by
rozhodnutí o takové určovací žalobě bylo podkladem pro zápis v katastru
nemovitostí [srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012,
uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2014“)].
64. Nejvyšší soud tak nemá pochyb o tom, že v případě, kdy po (platném)
zpeněžení prodejem mimo dražbu v insolvenčním řízení (nemovitostí zapsaných v
katastru nemovitostí) dojde následně ke stavu, kdy se podle hmotného práva (na
základě odstoupení od smlouvy, k němuž může dojít např. i v době po skončení
insolvenčního řízení) má vrátit vlastnictví zpeněženého majetku dlužníku
(respektive – za trvání insolvenčního řízení – do majetkové podstaty), je dán
dlužníkův naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k takovému
majetku.
65. Právní posouzení věci odvolacím soudem proto v tomto rozsahu (co do
požadavku dovolatele na určení vlastnictví) není správné.
66. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům tedy Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodl o podaném
dovolání tak, že:
[1] Dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) v rozsahu, v němž
směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ohledně požadavku
na určení neplatnosti kupní smlouvy.
[2] Zrušil napadené rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu, tedy v té části prvního
výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu v zamítavém výroku ohledně požadavku na určení, že žalobce
je vlastníkem označených nemovitostí a v závislých výrocích o nákladech řízení.
Jelikož důvody, pro které bylo (zčásti) zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud ve stejném
rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
67. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výrokům o
nákladech řízení (srov. odstavce 35 a 36 odůvodnění shora), Nejvyšší soud
dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé
výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. R
82/2014).
68. Vzhledem k tomu, že v rušeném rozsahu neobstála rozhodnutí obou
soudů již v rovině právní, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) tím,
zda žalobní tvrzení k nároku uplatněnému eventuálním petitem jsou dostatečná.
Zodpovědět tuto otázku (ve vazbě na možné postupy vedoucí k nápravě takového
nedostatku) bude úkolem soudů nižších stupňů.
69. V případě projednání eventuálního petitu se soudy zaměří na to, jaký
vliv na vlastnické právo k nemovitostem mělo odstoupení druhého žalovaného a
třetí žalované od kupní smlouvy, jakož i následné uzavření dohody o narovnání.
70. Právní názor Nejvyššího soudu je v dalším řízení pro soudy nižších
stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího
řízení rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí, jímž se u něj bude řízení končit
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2025
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu