29 ICdo 202/2023

KSBR

57 INS 9488/2021

73 ICm 1549/2022

29 ICdo 202/2023-274

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobkyně Mgr. Veroniky Zmrzlíkové Tomečkové, se sídlem ve Zlíně, Třída Tomáše

Bati 202, PSČ 760 01, jako insolvenční správkyně dlužníka FACEGARDEN s. r. o.,

proti žalovanému Ticketmaster Česká republika, a. s., se sídlem v Praze 1,

Jungmannova 26/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60192577, zastoupenému

JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Lublaňská 673/24,

PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73

ICm 1549/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka FACEGARDEN s.

r. o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby

07338848, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 57 INS 9488/2021, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září

2023, č. j. 73 ICm 1549/2022, 14 VSOL 151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021), t a

k t o:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022, 14 VSOL

151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek

insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2023, č. j. 73 ICm

1549/2022, 14 VSOL 151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021), se mění t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2023, č. j. 73 ICm

1549/2022-153, se mění t a k t o:

1. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému

určení, že dohoda o náhradě škody uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 30.

ledna 2020 je vůči věřitelům dlužníka neúčinná, a vydání (zaplacení) částky

1.774.016,32 Kč (jako plnění z tohoto neúčinného právního jednání) do majetkové

podstaty dlužníka.

2. O té části žaloby, kterou se žalobkyně eventuálně domáhala vůči žalovanému

určení, že dohoda o náhradě škody ze dne 30. ledna 2020 je neplatná a zaplacení

částky 1.774.016,32 Kč (jako plnění z tohoto neplatného právního jednání) do

majetkové podstaty dlužníka, a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v

konečném rozsudku.

1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“) 2.

června 2022 (č. l. 2 až 5) se žalobkyně (Mgr. Veronika Zmrzlíková Tomečková,

jako insolvenční správkyně dlužníka FACEGARDEN s. r. o.) domáhala vůči

žalovanému (Ticketmaster Česká republika, a. s.):

[1] určení, že dohoda o náhradě škody uzavřená mezi dlužníkem a

žalovaným dne 30. ledna 2020 je vůči věřitelům dlužníka neúčinná; současně

požadovala vydání (zaplacení) částky 1.774.016,32 Kč do majetkové podstaty

dlužníka,

eventuálně (pro případ, že insolvenční soud bude mít za to, že „předmětné

právní úkony dlužníka jsou právními úkony absolutně neplatnými“) se pak

domáhala:

[2] určení, že dohoda o náhradě škody je neplatná a (zároveň) zaplacení

částky 1.774.016,32 Kč do majetkové podstaty dlužníka.

2. Žalobu odůvodnila ve skutkové rovině tím, že:

[1] Dlužník uzavřel s žalovaným 18. června 2019:

1) Příkazní smlouvu, podle které žalovaný zajišťoval pro dlužníka výrobu,

distribuci a prodej vstupenek na akci „The Illusionists“ [série 7 představení,

která dlužník pořádal ve dnech 6. až 9. února 2020 v Kongresovém centru v Praze

(dále též jen „akce v Praze“)] za úplatu představovanou tzv. servisními

poplatky promítnutými v ceně vstupenky.

2) „Dohodu o slevě/provizi“ (dále též jen „dohoda o slevě“), kterou se žalovaný

zavázal vyplatit dlužníku provizi ve výši 30 % z celkové sumy vybraných

servisních poplatků.

[2] Dne 30. ledna 2020 uzavřeli dlužník s žalovaným (i dalšími osobami jako

ručiteli) dohodu o náhradě škody, kterou se dlužník zavázal nahradit žalovanému

část servisních poplatků, které by žalovaný jinak získal jako odměnu (utržil

jako příjem) v souvislosti s prodejem vstupenek na představení, kdyby nebyl

nucen se jich vzdát ve prospěch společnosti GALAXO, a. s. (dále jen „společnost

G“), na základě dohody uzavřené s touto společností 27. ledna 2020. Údajně byl

žalovaný nucen se takto vzdát 70 % všech servisních poplatků, které vybral nebo

vybere v souvislosti s pořádáním představení (aby umožnil konání představení).

Dlužník a žalovaný učinili v dohodě o náhradě škody nesporným, že částka, které

se žalovaný byl nucen vzdát, představuje újmu (škodu), která by mu jinak

nevznikla. Dlužník tak za účasti ručitelů uznal odpovědnost za vzniklou škodu a

výslovně co do důvodu a výše uznal závazek nahradit žalované takto (údajně)

vzniklou škodu v plné výši.

[3] Podáním datovaným 19. února 2020 vyčíslil žalovaný škodu částkou

1.857.711,90 Kč, kterou na základě dohody z 27. ledna 2020 vyplatil společnosti

G, vyzval dlužníka k zaplacení škody a (současně) provedl jednostranné

započtení této pohledávky proti svému závazku vůči dlužníku z příkazní smlouvy

ve výši 1.774.016,32 Kč a požádal dlužníka o zaplacení rozdílu (ve výši

83.695,58 Kč).

3. V rovině právní pak žalobkyně z popsaných skutkových tvrzení dovozovala –

dovolávajíc se § 240 až § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho

řešení (insolvenčního zákona) – že:

[1] Dlužník dohodou o náhradě škody prominul svému dlužníku splnění

dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva ve smyslu

§ 241 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona, jelikož žalovanému umožnil

nesplnit povinnost vyplatit mu zbytek příjmů z prodeje vstupenek na představení

ve výši 1.774.016,32 Kč. Současně se žalovanému dostalo na úkor ostatních

věřitelů vyššího (100%) uspokojení na náhradě škody, než jaké by mu náleželo v

konkursu (§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona).

[2] Žalovaný neměl důvod se vzdát 70 % servisních poplatků ve prospěch

společnosti G (s níž neměl žádný právní vztah), přičemž na ony servisní

poplatky měl nárok na základě příkazní smlouvy s dlužníkem, který svým jednáním

nezpůsobil žalovanému žádnou škodu. Jestliže snad dlužník nějakou takovou škodu

uznal, pak jednal v přímém úmyslu zkrátit uspokojení svých dalších věřitelů

(kterých měl v době uzavření dohody o náhradě škody „nespočet“), což žalovanému

muselo být známo (§ 242 insolvenčního zákona).

4. Žalobkyně dále v žalobě uvádí, že ke dni uzavření dohody o náhradě škody měl

dlužník 9 (jí označených) věřitelů se splatnými (označenými) závazky (dluhy),

takže k 27. lednu 2020 byl v úpadku.

5. K době rozhodné pro neúčinná právní jednání dlužníka žalobkyně v žalobě

dovozuje (s odkazem na § 12 a § 17 zákona č. 191/2020 Sb., o některých

opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící

se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně

insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a na § 240 odst. 3, § 241

odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona), že v situaci, kdy insolvenční

řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 20. května 2021 a účinky opatření dle

§ 12 zákona č. 191/2020 Sb. trvaly od 24. dubna 2020 do 30. června 2021, se běh

příslušných lhůt počítá (zpětně) od 24. dubna 2020, takže právnímu jednání

dlužníka lze odporovat.

6. Žalobkyně tamtéž míní, že právní jednání dlužníka případně lze hodnotit

(také) jako právní úkon absolutně neplatný, neboť se příčí dobrým mravům a

odporuje zákonu, když dlužník uznal škodu, kterou nezpůsobil, a šlo o jednání

učiněné zřejmě ve snaze vyvést co nejvíce finančních prostředků z dispozice

dlužníka a úmyslně poškodit další věřitele dlužníka.

7. Požadavek na vydání (zaplacení) předmětné částky do majetkové podstaty opírá

žalobkyně (v návaznosti na požadavek o určení neúčinnosti dohody o náhradě

škody) o § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, s tím, že jde o částku, kterou

žalovaný měl zaplatit dlužníku podle příkazní smlouvy, kdyby neprovedl

započtení. Ve vztahu k požadavku na určení neplatnosti dohody o náhradě škody

opírá žalobkyně požadavek na zaplacení předmětné částky do majetkové podstaty o

ustanovení § 233 odst. 1 insolvenčního zákona a o ustanovení § 2991 a násl.

zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).

8. V reakci na poučení, jehož se jí dostalo při jednání insolvenčního soudu,

jež se konalo 24. října 2022 (srov. protokol o jednání, č. l. 68-69), žalobkyně

následně podáním datovaným 22. listopadu 2022 (č. l. 84-85) doplnila žalobní

tvrzení tak, že:

[1] Z hlediska podmínek odporovatelnosti dle § 242 insolvenčního zákona:

1) Postačí objektivní zkrácení jakéhokoli dlužníkova věřitele.

2) Úmysl dlužníka zkrátit své věřitele plyne z toho, že jednatelka dlužníka si

musela být vědoma kritické hospodářské (ekonomické i obchodní) situace

dlužníka, který měl k 30. lednu 2020 „nespočet“ věřitelů a neměl téměř žádný

majetek, z nějž by je mohl uspokojit.

3) Vědomost žalovaného o tomto úmyslu dlužníka plyne z toho, že ke dni vzniku

„právního úkonu“ (jakož i k 19. únoru 2020) věděl o mnohosti věřitelů dlužníka,

takže s ohledem na všechny okolnosti mu onen úmysl musel být zřejmý.

[2] Z hlediska případné neplatnosti lze z okolností popsaných k úmyslu dlužníka

a vědomosti žalovaného o tomto úmyslu mít za to, že společně jednali v úmyslu

zkrátit ostatní věřitele dlužníka (a tedy jim způsobit újmu).

[3] Z hlediska majetkové situace dlužníka platí, že:

1) K 30. lednu 2020, k 19. únoru 2020, ani později dlužník nevlastnil žádné

nemovitosti.

2) K 30. lednu 2020 vlastnil dlužník movité věci v hodnotě 300.000 Kč (bez

částky odpovídající dani z přidané hodnoty), které měly být spotřebovány v

rámci akce „The Illusionists“.

3) K 30. lednu 2020 se na účtech dlužníka nacházely zůstatky ve výši 6.749,30

Kč, 4,25 EUR a 339,65 USD a k 19. únoru 2020 šlo o zůstatky ve výši 3.448,17

Kč, 4,25 EUR a 3.526,40 USD.

4) K 30. lednu 2020 dlužník evidoval pohledávku vůči označené společnosti ve

výši 1.880.959 Kč (která se jeví spíše nedobytnou).

9. Rozsudkem ze dne 6. února 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022-153, Krajský soud v

Brně (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu o určení, že dohoda o náhradě škody je vůči věřitelům

dlužníka neúčinná (bod I. výroku) a o vydání (zaplacení) částky 1.774.016,32 Kč

do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku).

[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

10. Insolvenční soud – vycházeje z § 235 odst. 1 a 2, § 236 odst. 2, § 237

odst. 1, § 239 odst. 1, § 240 odst. 1 až 3, § 241 a § 242 insolvenčního zákona,

z § 653 odst. 1, § 2053 a § 2890 o. z., z § 17 zákona č. 191/2020 Sb. a z

(označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k

následujícím závěrům:

11. Žalobkyně neprokázala, že dlužník a žalovaný jednali při uzavření dohody o

náhradě škody ve společném úmyslu zkrátit věřitele dlužníka, takže tato dohoda

je platná.

12. Uznání dluhu ve výši 15.020.000 Kč (z titulu vratky záloh poskytnutých na

příjmy dlužníka z příkazní smlouvy ze dne 18. června 2019) nebylo neúčinným

právním jednáním, jelikož nešlo o uznání promlčeného dluhu. Totéž platí pro

uznání dluhu ze škody, která vznikla žalovanému z dohody uzavřené 27. ledna

2020 se společností G. Nešlo proto o neúčinná právní jednání ve smyslu § 241

insolvenčního zákona.

13. Slibu odškodnění pak nelze odporovat ani podle § 240 insolvenčního zákona,

ani podle § 241 insolvenčního zákona, je možné mu ale odporovat dle § 242

insolvenčního zákona. Předpoklady dle § 242 insolvenčního zákona však nejsou

naplněny, když nebylo prokázáno, že by žalovaný věděl, že dlužník není schopen

uhradit pohledávky svých (dalších) věřitelů.

14. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. září 2023,

č. j. 73 ICm 1549/2022, 14 VSOL 151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

15. Odvolací soud – vycházeje z § 580 odst. 1 a § 588 o. z., z § 240 až § 242

insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu k dobrým mravům –

dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po zopakování a doplnění

dokazování k následujícím závěrům:

16. Shodně s insolvenčním soudem má odvolací soud za to, že žalobkyně

neprokázala, že žalovaný uzavřel dohodu o náhradě škody s úmyslem zkrátit

uspokojení dalších věřitelů dlužníka, takže dohoda není neplatná pro rozpor se

zákonem, s dobrými mravy nebo s veřejným pořádkem.

17. Odvolací soud nesdílí názor insolvenčního soudu, že dohoda o náhradě škody

nemůže být neúčinná jen proto, že v ní dlužník uznal dluh, který dosud nebyl

promlčen.

18. Dohoda o náhradě škody (obsahující dohodu o uznání dluhu) není způsobem

nebo formou plnění dluhu a „žádné protiplnění se neočekává“; tudíž je pojmově

vyloučeno, aby byla sama o sobě neúčinným právním jednáním podle § 240

insolvenčního zákona.

19. Podstatou zvýhodnění je, že dlužník poskytne věřiteli (lhostejno zda přímo

dotčeným právním jednáním nebo v jeho důsledku) vyšší míru uspokojení jeho

pohledávky, než by se mu jinak dostalo v konkursu. Podstatou zkrácení je, že

dlužník daným právním jednáním skutečně a objektivně zkrátil uspokojení

některého svého věřitele (byť jediného). Pouhý úmysl zkrátit není dostačující.

20. Odvolací soud se proto především zabýval otázkou, zda dohoda o náhradě

škody je právním jednáním, kterým dlužník žalovanému poskytl (teoreticky vzato)

vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu jinak dostalo v konkursu,

respektive otázkou, zda se žalovanému tímto jednáním (nebo v jeho důsledku)

vůbec dostalo nějakého plnění.

21. Poměřováno obsahem, samotnou dohodou o náhradě škody nebo v jejím důsledku

se žalovanému ještě žádného upokojení nedostalo a (dlužník) ani tímto jednáním

skutečně a objektivně nezkrátil uspokojení žádného svého věřitele.

22. K uspokojení žalovaného došlo až na základě výzvy k náhradě škody a

provedení zápočtu ze dne 19. února 2020, tedy na základě jednostranného zápočtu

žalovaného (byť je ve výzvě odkaz na dohodou o náhradě škody). Dohodou o uznání

dluhu obsaženou v dohodě o náhradě škody pouze byla založena vyvratitelná

domněnka existence závazku podle § 2053 o. z. a desetiletá promlčecí lhůta

podle § 639 o. z.

23. Dlužníkovo plnění ve výši 1.774.016,32 Kč, představující příjem ve

(zbývající) výši 977.854,07 Kč a servisní poplatky ve výši 796.162,25 Kč (jehož

se žalobkyně domáhá jako plnění z neúčinné dohody o náhradě škody), bylo

„poskytnuto“ žalovanému až na základě jednostranného zápočtu (jednání

žalovaného a opomenutí dlužníka se tomuto zápočtu bránit); nejde proto o plnění

z dohody o náhradě škody a dohodou samotnou nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů.

Dohoda o náhradě škody proto nenaplňuje ani skutkovou podstatu neúčinnosti

podle § 241 a § 242 insolvenčního zákona.

24. Nad rámec uvedeného odvolací soud zdůrazňuje, že podmínky odporovatelnosti

ve smyslu § 240 až § 242 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku

právního jednání; ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po

uzavření odporovaného „právního úkonu“ další dostatečný majetek k uspokojení

věřitelů, v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje. Jinak řečeno,

neúčinnost (právního jednání) se vyslovuje ve prospěch přihlášených věřitelů. V

případě dlužníka jde o dva věřitele, z nichž první neměl ke dni uzavření dohody

o náhradě škody za dlužníkem žádnou splatnou pohledávku a pohledávka druhého

věřitele k témuž datu mohla být uspokojena z majetku dlužníka, který měl za

žalovaným pohledávku z titulu příjmů na základě příkazní smlouvy (tato

pohledávka zanikla až k 19. únoru 2020 jednostranným zápočtem žalovaného).

25. I po uzavření dohody o náhradě škody dlužník plnil závazky vůči věřitelům v

částce přesahující 2.700.000 Kč. V důsledku odporovaného právního jednání se

tedy žalovanému nedostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než

jakého by se mu dostalo v konkursu. Žalovaný věděl o dalších dvou věřitelích

dlužníka, jejichž pohledávky se zavázal uhradit ve smlouvě o rozdělení

finančních prostředků, kterou uzavřel s dlužníkem a těmito věřiteli 27. ledna

2020. Při uzavření dohody o náhradě škody tedy nebyl důvod uvažovat

„zkrácení„ nebo „zvýhodnění“ žalovaného na úkor těchto věřitelů. To vyvrací

úvahy o možném zkrácení těchto věřitelů či zvýhodnění žalovaného na jejich

úkor. Rovněž nelze podsouvat žalovanému, že věděl ještě o dalších věřitelích

dlužníka a o úmyslu dlužníka zkrátit dohodou o náhradě škody nějaké další

věřitele.

26. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že žalovaný nebyl

povinen uzavírat se společností G smlouvu, kterou se vzdal 70 % servisních

poplatků (své odměny) [takže nejde o škodu způsobenou dlužníkem]. Žalovaný

totiž tímto ujednáním odvrátil nebo alespoň minimalizoval hrozící škodu, čímž

zajistil konání akce, z níž nakonec dlužník získal příjem vyšší než 26 miliónů

Kč a navíc 30 % servisních poplatků. Kdyby se akce neuskutečnila, dlužník by

byl povinen zaplatit žalovanému náhradou celou výši servisních poplatků jako

ušlý zisk.

27. Insolvenční soud správně rozhodl pouze o požadovaném primárním petitu (na

určení neúčinnosti dohody o náhradě škody), jelikož žalobu potud zamítl proto,

že odporované jednání dlužníka nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat

neúčinnosti vyjmenovaných v § 240 až § 242 insolvenčního zákona, nikoli pro

neplatnost dohody o náhradě škody. Navrhovaný eventuální petit byl (totiž)

vázán na zamítnutí odpůrčí žaloby z důvodu neplatnosti dohody o náhradě škody;

srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017, sen. zn. 23 Cdo

1737/2017, shrnující judikaturu k žalobě s eventuálním petitem [usnesení je

(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na

webových stránkách Nejvyššího soudu]. Ve vztahu k požadavku na vydání částky

1.774.016,32 Kč pak skutkové okolnosti případu neumožňují se věcí zabývat z

titulu bezdůvodného obohacení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

28. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost vymezuje

ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen

„o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení

právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,

jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil

od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující

otázky (z nichž otázku č. 1 má za dovolacím soudem neřešenou a u otázek č. 2 a

3 dovozuje rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu):

[1] Lze podle § 240 až § 242 insolvenčního zákona odporovat slibu odškodnění?

[2] Je nutné zkoumat ke dni vzniku právního jednání množinu všech věřitelů

dlužníka se splatnými pohledávkami, nebo je rozhodná pouze množina tzv.

insolvenčních věřitelů (věřitelů, kteří ke dni vzniku právního jednání měli

vůči dlužníku splatnou pohledávku, kterou následně přihlásili do insolvenčního

řízení vedeného na majetek dlužníka)?

[3] Je nutné při posuzování neplatnosti právního jednání zjistit úmysl žalovaného

(potažmo obou stran) explicitně, nebo jej lze dovodit i z jiných dalších

okolností dané věci, např. z chování žalovaného při a po uzavření dohody o

náhradě škody, která byla podkladem pro jednostranné započtení údajné

pohledávky žalovaného za dlužníkem?

29. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby

Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

30. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka k položeným

otázkám následovně:

K otázce č. 1 (K možnosti odporovat slibu odškodnění)

31. Ve spojení s touto otázkou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se

nevyjádřil k možnosti odporovat slibu odškodnění, ač ten může být právním

jednáním bez přiměřeného protiplnění (dlužník učiní slib odškodnění, škoda

fakticky nevznikne, ale dlužník žalovanému přesto škodu uhradí) a ve výsledku

může být „právním úkonem“ zvýhodňujícím nebo úmyslně zkracujícím. Právní

posouzení věci odvolacím soudem má dovolatelka v dotčeném směru za neúplné a

tudíž nesprávné.

K otázce č. 2 (K věřitelům dlužníka v době právního jednání)

32. U této otázky dovolatelka namítá, že ačkoli z judikatury Nejvyššího soudu

vyplývá, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního

jednání, stejně jako skutečnost, zda měl dlužník dostatek majetku na uspokojení

věřitelů, v jejichž prospěch se neúčinnost (právního jednání) vyslovuje, omezil

se odvolací soud na konstatování, že dlužník měl k 30. ledna 2020 pouze jednoho

věřitele se splatnou pohledávkou, který se později přihlásil do insolvenčního

řízení. Na přezkum úpadkové situace dlužníka ve vztahu k celé množině věřitelů,

které dlužník v dané chvíli měl, odvolací soud rezignoval (čímž se odchýlil od

judikatury Nejvyššího soudu, byť tato otázka v ní není řešena výslovně).

33. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ke dni uzavření

dohody o náhradě škody měl dlužník majetek dostatečný k uspokojení pohledávek

svých věřitelů, poukazujíc na to, že smlouvou o rozdělení finančních prostředků

byla pohledávka, která měla tvořit onen majetek, přerozdělena ve prospěch tří

věřitelů dlužníka ještě před uzavřením dohody o náhradě škody. Potud

dovolatelka poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.

února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016, majíc současně na základě závěrů

obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo

72/2014, za to, že není rozhodné, zda a v jaké míře nabyl dlužník další majetek

poté, co uskutečnil „odporovatelnou platbu“.

34. Proti závěru odvolacího soudu, že ke zkrácení uspokojení dalších věřitelů

dlužníka mohlo dojít až jednostranným započtením (nikoli uzavřením dohody o

náhradě škody nebo v jejím důsledku), brojí dovolatelka poukazem na závěry

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020

[jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 82/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R

82/2022“)], namítajíc, že soudy se k této části její argumentace nevyjádřily,

takže jejich rozhodnutí považuje za neúplná, a tedy nesprávná.

35. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v R 82/2022 a v rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 30. srpna 2018, „sp. zn. 29 ICdo 78/2006“ (správně „sen. zn. 29

ICdo 78/2016“), má dovolatelka za splněné podmínky pro vydání prospěchu, který

žalovaný získal coby dlužníkem zvýhodněný věřitel v důsledku odporovaného

právního jednání. K tomu zdůrazňuje, že se od počátku v řízení domáhá vydání

plnění z neúčinného právního jednání (z dohody o náhradě škody a z

jednostranného zápočtu).

K otázce č. 3 (K neplatnosti dohody o náhradě škody)

36. Potud dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, že pro účely posouzení

neplatnosti dohody o náhradě škody neprokázala, že žalovaný uzavřel dohodu v

úmyslu zkrátit uspokojení dalších věřitelů dlužníka. Dovozuje, že takový úmysl

je (podle skutkového stavu věci) zřejmý ze vzájemného postupu dlužníka a

žalovaného.

37. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje

napadené rozhodnutí za správné. K jednotlivým otázkám se vyjadřuje následovně:

K otázce č. 1 (K možnosti odporovat slibu odškodnění)

38. U otázky č. 1 žalovaný poukazuje na to, že odvolací soud se (oproti mínění

dovolatelky) k této otázce vyjádřil, zdůrazňuje dále, že odvolací soud se

zabýval dohodou o náhradě škody jako celkem, tedy včetně slibu odškodnění.

K otázce č. 2 (K věřitelům dlužníka v době právního jednání)

39. Dovolací argumentaci k otázce č. 2 má žalovaný za polemiku se skutkovým

stavem věci, dodávaje, že Nejvyšší soud otázku zodpověděl v rozsudku „sp. zn.

29 ICdo 48/2013“, z nějž vyšel odvolací soud [správně jde o rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem

106/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2016“)].

40. Za odvolacím soudem správně vyřešenou má žalovaný i podotázku, zda dlužník

měl v době uzavření dohody o náhradě škody další majetek dostatečný k úhradě

pohledávek svých věřitelů.

41. K rozporu dovozovanému se závěry R 82/2022 žalovaný uvádí, že toto

rozhodnutí se pojí k § 240 insolvenčního zákona, kdežto dovolatelka namítá, že

dohodou o náhradě škody mu dlužník prominul dluh. Oproti skutkovému stavu věci

v R 82/2022 dohoda o náhradě škody v této věci započtení neobsahovala ani

nepředjímala. R 82/2022 tedy na věc nedopadá.

K otázce č. 3 (K neplatnosti dohody o náhradě škody)

42. Potud žalovaný uvádí, že dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z

polemiky se skutkovým stavem věci (dodávaje, že soudy zhodnotily skutkový stav

věci správně).

III. Přípustnost dovolání

43. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

44. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na

zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

45. Dovolatelka dovoláním výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním

(potvrzujícím) výroku. Činí tak ale bez dalšího zohlednění toho, že odvolací

soud oním výrokem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu nejen v zamítavých

výrocích o věci samé (body I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu), nýbrž

také ve výroku o nákladech řízení (bod III. výroku rozsudku insolvenčního

soudu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku

napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního

soudu ve výroku o nákladech řízení, pak Nejvyšší soud dovolání bez dalšího

odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku

o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

46. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného

rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v

zamítavých výrocích o věci samé, zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o.

s. ř. (potud se neuplatní omezení podle § 238 o. s. ř.). Nejvyšší soud pak

shledává dovolání v takto vymezeném rozsahu přípustným, když dovoláním se

otevírají jednak otázky dovolacím soudem beze zbytku neřešené, jednak otázky, v

jejichž řešení je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou

Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

47. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –

zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností

právního posouzení věci odvolacím soudem.

48. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil

věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní

normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový

stav nesprávně aplikoval.

49. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl

(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

50. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková

zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):

51. Dne 18. června 2019 uzavřel dlužník (jako příkazce) s žalovaným (jako

příkazníkem) příkazní smlouvu (č. l. 13-19), ve které se žalovaný zavázal

zajišťovat pro dlužníka za sjednanou úplatu výrobu, distribuci a prodej

vstupenek na akcích pořádaných dlužníkem (pořadatelem). Příkazní smlouva byla

uzavřena jako dlouhodobá, na dobu neurčitou, s tím, že příjmy ze vstupenek

budou vypořádány vždy „po akci“.

52. Dlužník coby pořadatel v příkazní smlouvě souhlasil s tím, že žalovaný bude

jednotlivým zákazníkům účtovat za své služby (spočívající v možnosti využít

jeho síť k nákupu vstupenek) pro sebe určité úplaty, včetně servisního poplatku

při nákupu každé vstupenky, určeného procentem nebo fixně, s tím, že při určení

procentem nesmí servisní poplatek přesahovat procento z prodejní ceny vstupenek

stanovené ve specifických podmínkách příkazní smlouvy. Tamtéž bylo ujednáno, že

při zrušení nebo neuskutečnění akce se servisní poplatek vrací zákazníkovi

spolu s cenou zakoupené vstupenky a pořadatel v takovém případě zaplatí

žalovanému náhradu rovnou součtu všech servisních poplatků, které vrátil

zákazníkům v souvislosti se zrušením nebo neuskutečněním akce (srov. bod 33.

písm. a/ obecných ujednání příkazní smlouvy). Pořadatel dále poskytl podpisem

příkazní smlouvy žalovanému slib odškodnění, podle kterého jej na požádání

odškodní za veškerou újmu, kterou by utrpěl při své činnosti pro pořadatele

podle příkazní smlouvy tím, že vůči němu budou uplatněny jakékoliv nároky

třetích osob mající původ v kterékoliv z akcí, na které bude žalovaný podle

příkazní smlouvy prodávat vstupenky, nebo v tom, že se akce řádně anebo vůbec

neuskutečnila, anebo „se budou tyto nároky opírat o jakoukoliv újmu utrpěnou

třetí osobou“ v souvislosti s jakoukoliv akcí. Dále bylo určeno, že újmou

utrpěnou žalovaným se pro tyto účely mimo jiné rozumí veškeré plnění takto

poskytnuté třetím osobám, náklady s tím spojené včetně případných nákladů

soudních či správních řízení hrazených soudu, státu či protistraně, uložené

sankce a náklady na právní poradce žalovaného (srov. bod 33. písm. a/ obecných

ujednání příkazní smlouvy).

53. Dne 18. června 2019 uzavřel dlužník (jako příkazce) s žalovaným (jako

příkazníkem) jako vedlejší ujednání k příkazní smlouvě rovněž smlouvu označenou

jako „Dohoda o slevě/provizi“ (č. l. 20), kterou se žalovaný zavázal poskytnout

dlužníku (pořadateli) za to, že mu svěří do prodeje 100 % všech vstupenek na

určitou akci provizi (odměnu) ve výši 30 % z celkové sumy všech servisních

poplatků, které vybere od zákazníků podle bodu 33. písm. a/ obecných ujednání

příkazní smlouvy (v rozsahu splňujícím procentuální podmínku). Tamtéž bylo

ujednáno, že provize (odměna) bude určována pro jednotlivé akce odděleně a bude

přiznána a vypočtena vždy až po uskutečnění příslušné akce, s tím, že

neuskuteční-li se akce, provize (odměna) pořadateli (dlužníku) nenáleží.

54. Dne 7. října 2019 uzavřel dlužník (jako kupující) se společností THE WORKS

ENTERTAINMENT LLC (dále jen „společnost T“) poskytující služby umělcům

označeným jako THE ILLUSIONISTS – INTERNATIONAL (dále též jen „umělci“) [jako

producentem] dohodu o rezervaci (č. l. 87-99), ve které se dlužník zavázal

garantovat producentovi kromě vystoupení ve čtyřech zahraničních destinacích

též vystoupení umělců v Praze, v Kongresovém centru, v době od 6. do 9. února

2020 za sjednaných platebních podmínek.

55. Dne 7. října 2019 uzavřeli dlužník, společnost G a žalovaný (coby smluvní

strany) a P. P. (dále jen „P. P.“) [jako ručitel] dohodu o postupu při výplatě

záloh a konečného vyúčtování (č. l. 127-128) [deklarujíce, že společnost G

uzavřela s dlužníkem 3. června 2019 smlouvu, kterou mu přenechala práva k

pořádání představení „The Illusionists“, takže dlužník je pořadatelem akce v

Praze, ovšem z titulu oné smlouvy vyplynul závazek uhradit společnosti G jednu

třetinu z výnosu z prodeje vstupenek (v úrovni bez daně z přidané hodnoty) z

akce v Praze, a odkazujíce na existenci příkazní smlouvy a na téhož dne

uzavřenou dohodu o slevě]. V dohodě smluvní strany sjednaly, že ode dne její

účinnosti žalovaný může provádět veškeré výplaty příjmů (jak jsou definovány v

příkazní smlouvě) pouze se souhlasem (s pokynem) společnosti G, s tím, že

výplata příslušné částky žalovaným podle pokynu společnosti G bude považována

za plnění závazku žalovaného vůči dlužníku.

56. Dne 9. prosince 2019 uzavřela společnost G (jako prodávající) s dlužníkem

(jako kupujícím) kupní smlouvu (č. l. 112-114), jejímž předmětem byly

upomínkové předměty na akci „The Illusionists“, za dohodnutou kupní cenu

300.000 Kč (bez částky odpovídající dani z přidané hodnoty).

57. Dne 27. ledna 2020 uzavřeli dlužník (jako promotér akce v Praze),

společnost T (jako producent), žalovaný (jako společnost zajišťující prodej a

distribuci vstupenek na akci v Praze) a GS Production Services s. r. o. (dále

jen „společnost GSP“) [coby smluvní strany] a P. P. (jako osobní ručitel za

závazky vedoucí k neplnění smlouvy a za veškeré ztráty utrpěné společností T a

společností GSP) smlouvu o rozdělení finančních prostředků (č. l. 106-109), ve

které bylo deklarováno, že:

[1] Dlužník neplnil dohodu o turné produkce se společností T, což vedlo

k jejímu vypovězení.

[2] Žalovaný již vyplatil společnosti T zálohu na příjmy ve výši

15.020.000 Kč; s výjimkou této zálohy má příjmy pod kontrolou a z pověření

dlužníka (který jej k tomu opravňuje podpisem smlouvy) je schopen provést na

první a druhou výzvu přímé platby společnosti T i společnosti GSP.

[3] Společnost GSP dodá pro produkci veškeré potřebné technické vybavení a

potřebný personál.

[4] Společnost T je ochotna poskytnout dlužníku v uvedených termínech a za níže

stanovených podmínek produkci (umělecký soubor na turné a logistiku).

58. Smlouva o rozdělení finančních prostředků dále obsahovala následující

ujednání („podmínky“):

[1] Dlužník, žalovaný a P. P. potvrdili, že ukončili smlouvu se

společností G [dohoda o tom z 27. ledna 2020 (č. l. 132) je označena jako

příloha A smlouvy] a že ona společnost nemá nárok na žádné další příjmy z

produkce, které kontroluje žalovaný.

[2] Dlužník potvrdil, že s výjimkou předem vyplacené zálohy veškeré

příjmy z prodeje vstupenek na produkci nejsou zatíženy žádnými zástavními právy

ani břemeny a jsou plně pod kontrolou žalovaného, přičemž žádná smluvní strana,

osoba nebo subjekt s výjimkou společnosti T a společnosti GSP nemají právo na

první ani druhou žádost o vyplacení zbývajících příjmů.

[3] Žalovaný prohlásil, že nemá žádné informace o existenci takových zástavních

práv nebo břemen.

[4] Dlužník udělil žalovanému plnou a neodvolatelnou pravomoc přímo vyplatit:

1) společnosti GSP z „vyplatitelných příjmů“ částku 2.110.000 Kč jako plnou a

konečnou odměnu za sjednané produkční služby po úspěšné realizaci celého

představení produkce,

2) společnosti T z „vyplatitelných příjmů“ částku 350.000 USD jako plnou a

konečnou úhradu za poskytnutí produkce po úspěšné realizaci celého představení

produkce.

[5] Dlužník obdrží svůj podíl z příjmů až poté, co budou plně vyplaceny

společnost T a společnost GSP a plně uhrazeny pohledávky žalovaného za

dlužníkem.

[6] Žalovaný uhradí platby společnosti T a společnosti GSP v pondělí 10. února

2020.

[7] Společnost T a společnost GSP mají plné právo přestat poskytovat své

služby, nebudou-li platební lhůty a platební podmínky dodrženy.

59. Dne 4. února 2020 uzavřel dlužník (jako kupující) se společností T (jako

producentem) dodatek č. 1 dohody o rezervaci (s tím, že je účinný k 24. lednu

2020), kterou se ona dohoda změnila potud, že dlužník se zavázal garantovat

producentovi pouze akci v Praze a dosud neuhrazené (vzájemně dohodnuté) faktury

v celkové výši 48.760,74 USD mu uhradí do 10. února 2020.

60. Dne 27. ledna 2020 uzavřel žalovaný se společností G v souvislosti s

příkazní smlouvou dohodu o provizi (č. l. 130), v níž se deklaruje, že se pojí

s akcí v Praze, na kterou žalovaný zajišťuje výrobu, prodej a distribuci

vstupenek na základě příkazní smlouvy, že uskutečnění oné akce je ohroženo,

důsledkem jejího neuskutečnění je reputační riziko pro žalovaného a že

společnost G může svým vlivem umožnit její konání. Smluvní strany se (proto)

dohodly, že žalovaný poskytne společnosti G za zajištění řádného konání akce v

Praze provizi (odměnu) ze servisních poplatků vybraných od zákazníků podle bodu

33. písm. a/ obecných ujednání příkazní smlouvy, a to ve výši 70 % z celkové

sumy všech servisních poplatků vybraných od zákazníků v souvislosti se

vstupenkami prodanými na celou akci žalovaným podle příkazní smlouvy. Tamtéž

bylo ujednáno, že provize (odměna) zahrnuje daň z přidané hodnoty a nárok na ni

vznikne společnosti G až po uskutečnění celé akce v Praze, s tím, že

neuskuteční-li se celá akce v Praze nebo jakákoliv její část, pak společnosti G

provize (odměna) nenáleží. Jako další podmínka vzniku nároku na provizi

(odměnu) bylo sjednáno, že nejpozději v den podpisu této dohody bude zrušena

dohoda o postupu při výplatě záloh a konečného vyúčtování ze 7. října 2019.

61. Dne 30. ledna 2020 uzavřeli dlužník (jako pořadatel), žalovaný (jako

věřitel) a P. P. a Vanity Club, s. r. o. (dále jen „společnost V“), [coby

ručitelé] dohodu o náhradě škody (č. l. 21-22), a to podle § 2894 a násl. o.

z., v souvislosti s příkazní smlouvou. V dohodě se deklaruje, že pořadatel

(dlužník) pověřil příkazní smlouvou žalovaného, aby jeho jménem a na jeho účet

vyráběl, distribuoval a prodával vstupenky na akci v Praze. Dohoda o náhradě

škody obsahuje dále ujednání, podle kterých:

[1] Smluvní strany činí nesporným, že pořadatel (dlužník) organizačně a

finančně nezvládl organizaci akce v Praze, takže se její konání ocitlo „ve

velkém ohrožení“, s tím, že pořadatel (dlužník) zejména nesplnil řádně a včas

své závazky vůči vystupujícím umělcům a je zastupující umělecké agentuře (článek I. Způsobená škoda, odstavec 1.).

[2] Žalovaný poskytl pořadateli (dlužníku) před podpisem dohody o náhradě škody

zálohy ve výši 15.020.000 Kč a pořadatel (dlužník) za účasti ručitelů uznává co

do důvodu i výše svůj závazek vrátit žalovanému takto poskytnuté zálohy v plné

výši (článek I. Způsobená škoda, odstavec 2.).

[3] Vzhledem k tomu, že konání akce v Praze bylo vážně ohroženo z důvodů

ležících na straně pořadatele (dlužníka), žalovaný byl nucen vzdát se části

servisních poplatků, které by jinak získal jako odměnu (utržil jako svůj

příjem) v souvislosti s prodejem vstupenek na akci v Praze, dohodou uzavřenou

27. ledna 2020 se společností G (šlo o 70 % všech servisních poplatků, které

žalovaný v souvislosti s akcí v Praze vybral nebo ještě vybere), aby umožnil

konání akce v Praze (článek I. Způsobená škoda, odstavec 3.).

[4] Smluvní strany činí nesporným, že částka, které žalovaný byl nucen se takto

vzdát, pro něj představuje újmu (škodu), která by mu jinak nevznikla. Pořadatel

(dlužník) za účasti ručitelů uznává svou odpovědnost za takto vzniklou škodu a

výslovně co do důvodu i výše uznává svůj závazek nahradit žalovanému takto

vznikající škodu, a to v plné výši (článek I. Způsobená škoda, odstavec 3.).

[5] Pořadatel (dlužník) za účasti ručitelů opakuje svůj slib odškodnění, že na

požádání odškodní žalovaného za veškerou újmu, kterou by utrpěl při své

činnosti pro pořadatele (dlužníka) podle příkazní smlouvy nebo v souvislosti s

akcí v Praze nebo jejím nekonáním, zejména tím, že vůči žalovanému budou

uplatněny jakékoliv nároky třetích osob mající původ v akci v Praze, nebo v

tom, že se akce v Praze řádně anebo vůbec neuskutečnila anebo se budou tyto

nároky opírat o jakoukoliv újmu utrpěnou třetí osobou v souvislosti s akcí v

Praze. Újmou utrpěnou žalovaným se pro tyto účely mimo jiné rozumí veškeré

plnění takto poskytnuté třetím osobám, náklady s tím spojené včetně případných

nákladů soudních či správních řízení hrazených soudu, státu či protistraně,

uložené sankce a náklady na právní poradce žalovaného (článek I. Způsobená

škoda, odstavec 4.).

62. Dohoda o náhradě škody dále obsahuje ručitelský závazek P. P. a společnosti

V. (článek II. Ručitelský závazek).

63. Žalovaný uhradil 12. února 2020 v souvislosti s akcí v Praze na označený

účet částku 2.110.000 Kč (č. l. 131).

64. Žalovaný uhradil 13. února 2020 společnosti T částku 350.000 USD (č. l.

129).

65. Podáním datovaným 19. února 2020, adresovaným dlužníku, žalovaný:

[1] Oznámil, že na základě dohody uzavřené 27. ledna 2020 (dohoda o provizi)

vyplatil společnosti G částku 1.857.711,90 Kč, která představuje (ve smyslu

dohody o náhradě škody) škodu, kterou dlužník uznal a kterou se zavázal

nahradit.

[2] Oznámil, že podle příkazní smlouvy je povinen vydat dlužníku příjmy (z akce

v Praze) po odečtení vyplacených záloh (15.020.000 Kč). Po odečtení záloh činí

příjmy 11.166.029,85 Kč. Od této sumy je třeba odečíst:

1) platby provedené na dlužníkův příkaz v souladu s se smlouvu o rozdělení

finančních prostředků z 27. ledna 2020, konkrétně platbu 2.110.000 Kč

společnosti GSP a platbu 8.060.500 Kč (350.000 USD) společnosti T, a s tím

spojené bankovní poplatky ve výši 403,03 Kč.

2) poplatek za kontrolu na místě ve výši 17.272,75 Kč (podle příkazní smlouvy).

Podle příkazní smlouvy tedy k vydání dlužníku zůstávají příjmy ve výši

977.854,07 Kč.

[3] Oznámil, že podle dohody o slevě dlužníku náleží též odměna (provize) ve

výši 796.162,25 Kč, takže celkem jde o částku 1.774.016,32 Kč.

[4] Oznámil, že dlužník je povinen mu zaplatit na náhradě škody částku

1.857.711,90 Kč.

[5] Započetl proti pohledávkám dlužníka v celkové výši 1.774.016,32 Kč svou

pohledávku vůči dlužníku z titulu náhrady škody ve výši 1.857.711,90 Kč, podle

dohody o náhradě škody, v rozsahu, v němž se pohledávky vzájemně kryjí

(1.774.016,32 Kč).

[6] Vyzval dlužníka k náhradě zbylé škody ve výši 83.695,58 Kč.

66. Vyhláškou ze dne 20. května 2021, č. j. KSBR 57 INS 9488/2021-A-2, oznámil

insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

67. Usnesením ze dne 3. června 2021, č. j. KSBR 57 INS 9488/2021-A-9

(zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné)

zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční

správkyní dlužníka ustanovil dovolatelku.

68. Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásili pohledávky:

[1] Kongresové centrum Praha, a. s. (dále jen „věřitel K“),

[2] MUSTARD s. r. o. (dále jen „věřitel M“),

[3] Carlton Property, s. r. o. (společnost sídlící na Slovensku, dále

jen „věřitel C“).

69. Věřitel K přihlásil 22. června 2021 vykonatelnou pohledávku ve výši

106.906,67 Kč, vzešlou ze smlouvy o rezervaci ze dne 17. ledna 2020, splatnou

3. března 2020.

70. Věřitel M přihlásil 2. srpna 2021 pohledávky v souhrnné výši 9.175.762,59,

vzešlé ze smlouvy o marketingové spolupráci ze dne 2. října 2019, z

neuhrazených faktur splatných v období od 18. listopadu 2019 do 17. ledna 2020,

s tím, že podle dohody o splátkovém kalendáři ze dne 5. března 2020 je

nejstarší část pohledávek splatná 1. dubna 2020.

72. Na výše ustaveném skutkovém základě jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu k

dovoláním otevřeným otázkám rozhodná následující ustanovení insolvenčního

zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a občanského soudního řádu:

§ 234 (insolvenčního zákona)

Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo

závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle

§ 233. § 239 (insolvenčního zákona)

(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze

insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to

odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo

plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době

zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí

žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. (…)

(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode

dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí

nárok zanikne. (4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové

podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není

dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že

má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou

vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo

peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná. § 240 (insolvenčního zákona)

Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění

(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon,

jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož

obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se

zavázal dlužník. (2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní

úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který

vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného

protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s

dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li

učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch

osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době

1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (…)

§ 241 (insolvenčního zákona)

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož

důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího

uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který

dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k

dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch

osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem,

který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník

a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,

b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,

c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik

či nesplnění svého práva,

d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o

vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v

posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby

dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1

roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (…)

§ 242 (insolvenčního zákona)

Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů

(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil

uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem

ke všem okolnostem musel být znám. (2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve

prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl

dlužníkův úmysl této osobě znám. (3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v

posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. § 1727 (o. z.)

Každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do

téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z

jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je

vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z

nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými

právními účinky. § 1982 (o. z.)

(1) Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z

nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti

pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne

právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. (2) Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně

kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k

započtení. § 2890 (o. z.)

Slibem odškodnění se slibující zavazuje nahradit příjemci slibu škodu,

vznikne-li mu z jeho určitého jednání, o něž ho slibující žádá a k němuž

příjemce slibu není povinen. § 2951 (o. z.)

(1) Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře

možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. (…)

§ 2952 (o. z.)

Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-

li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu

zprostil nebo mu poskytl náhradu. § 79 (o. s. ř.)

(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42

odst.

4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla

nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické

osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky

státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců,

vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel

dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v

nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i

označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným

(§ 90), se nazývá žalobou. (…)

73. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení

insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek

dlužníka a později nedoznala změn. Již na tomto místě Nejvyšší soud v

souvislosti s dobou zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka uvádí, že

žalobkyně a po ní zjevně též insolvenční soud, jehož úsudek odvolací soud potud

nekorigoval, nesprávně pokládá za den zahájení insolvenčního řízení 20. květen

2021 (srov. reprodukci žaloby v odstavci 5. odůvodnění shora a odstavec 18.

odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu). To je ovšem pouze den, kdy

insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se

oznamuje zahájení insolvenčního řízení (A-2). Dnem zahájení insolvenčního

řízení je ve smyslu § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona

již den, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu, což se v dané

věci stalo 19. května 2021 (A-1).

74. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1.

zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro dané insolvenční řízení (a spory jím

vyvolané) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době

od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a §

412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná

ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].

75. Citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí beze

změny od 1. ledna 2014, kdy tento zákon vstoupil v účinnost, a citovaný § 79

odst. 1 o. s. ř. platí beze změny od zahájení sporu.

76. V daném právním rámci Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že zákon č. 89/2012

Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní

úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do

31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve

stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení

„právní úkon“ v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028

odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018,

uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.

77. K dovoláním otevřeným otázkám činí Nejvyšší soud následující závěry:

K otázce č. 1 (K možnosti odporovat slibu odškodnění)

78. U otázky, zda lze odporovat slibu odškodnění, lze souhlasit s žalovaným

(srov. reprodukci vyjádření k dovolání v odstavci 38. odůvodnění shora), že

napadené rozhodnutí posouzení možné neúčinnosti takového právního jednání

nepostrádá [jak namítá dovolatelka (srov. reprodukci dovolání v odstavci 31.

odůvodnění shora)], pouze svůj úsudek pojí s obsahem dohody o náhradě škody

jako celku. Vzhledem k tomu, že obecně není vyloučeno vyslovit neúčinnost i jen

části právního jednání dlužníka [srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněného pod číslem

92/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 92/2018“)], zbývá určit, zda odvolací soud

měl důvod zabývat se neúčinností slibu odškodnění též samostatně (zkoumat, zda

ji lze vyslovit bez zřetele k dalším částem dohody o náhradě škody).

79. Jakkoli se závěry obsažené v R 92/2018 pojily s částečnou neúčinností

„právního úkonu“ navázanou na úpravu částečné neplatnosti „právního úkonu“

podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, závěr, že odpůrčí žalobou

podle insolvenčního zákona lze odporovat i jen části právního jednání,

formuloval Nejvyšší soud posléze i pro poměry vycházející úpravy částečné

neplatnosti „právního jednání“ podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského

zákoníku; srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021,

sp. zn. 29 ICdo 126/2019, uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 2,

ročníku 2024, pod číslem 20. V posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále

dovodil, že jde-li o posouzení odporovatelnosti části smlouvy, která by mohla

být smlouvou samostatnou, je zapotřebí zkoumat za přiměřeného použití § 1727 o.

z. a s respektem k principu autonomie vůle její závislost na dalších částech

smlouvy. Týž závěr je podle přesvědčení Nejvyššího soudu namístě také v těch

případech, kdy jedna listina zahrnuje vedle dvoustranného právního jednání

(smlouvy) i relativně samostatné jednostranné právní jednání některé ze stran

smlouvy (adresované druhé smluvní straně). Jinak řečeno, je-li do téže listiny

vedle smlouvy zahrnuto i relativně samostatné právní jednání jedné ze smluvních

stran (dlužníka), pak při posouzení odporovatelnosti takového právního jednání

dlužníka je zapotřebí zkoumat za přiměřeného použití § 1727 o. z. a s respektem

k principu autonomie vůle jeho závislost na dalším obsahu listiny

představovaném smlouvou.

80. Úprava slibu odškodnění byla převzata do zákona č. 89/2012 Sb., občanského

zákoníku, ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch.

zák.“); srov. § 725 až § 728 obch. zák., zvláštní část důvodové zprávy, „K §

2890 až 2893“, k vládnímu návrhu občanského zákoníku, který projednávala

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období

2010-2013 jako tisk č. 362, nebo (v literatuře) Hulmák, M., a kol.: Občanský

zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání.

Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014 (dále jen „Hulmák a kol.“), komentář k §

2890 o. z., str. 1492-1493.

81. Slib odškodnění je jednostranným právním jednáním; srov. v literatuře např.

opět Hulmák a kol., str. 1494, nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.

Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024

(dále jen „Petrov a kol.“) [vždy jde o komentář k § 2890 o. z.], a v judikatuře

např. odstavec 43. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023,

sp. zn. 23 Cdo 923/2022, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 11,

ročníku 2024, pod číslem 102. Podstatou slibu odškodnění je závazek (slib)

slibujícího vůči příjemci slibu, že mu nahradí škodu vzešlou z určitého

jednání, o které jej slibující žádá a k němuž příjemce slibu není povinen.

Jakkoli je tu pojem škody použit v obecném významu, nejde o povinnost k náhradě

škody jako důsledek deliktní odpovědnosti, ale o závazek založený slibem

odškodnění jakožto jednostranným právním jednáním, proto se ve vztahu k této

povinnosti nezkoumá protiprávnost, zavinění ani existence liberačních důvodů;

srov. v literatuře opět např. Petrov a kol. (komentář k § 2890 o. z.) a v

judikatuře (k § 725 až § 728 obch. zák.) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 805/2002, uveřejněného v časopise Soudní

judikatura, číslo 2, ročníku 2004, pod číslem 35.

82. V takto pojatém právním rámci není povahou daného institutu vyloučeno

odporovat slibu odškodnění. Jinak řečeno, jen proto, že jde o slib odškodnění

(§ 2890 a násl. o. z.), není vyloučeno odporovat podle § 235 a násl.

insolvenčního zákona takovému jednostrannému právnímu jednání dlužníka

(slibujícího).

83. V poměrech dané věci nicméně odpověď na otázku č. 1 k úspěchu dovolání

nevede. Skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud, totiž dokládá, že na

základě slibu odškodnění obsaženého v dohodě o náhradě škody neposkytl dlužník

žalovanému žádné plnění, ani jej takovým slibem (nebo v jeho důsledku)

nezvýhodnil na úkor ostatních svých věřitelů (srov. reprodukci zjištění z

dohody o náhradě škody v odstavci 61. odůvodnění shora). Pohledávka z titulu

náhrady škody, jejíž výši žalovaný vyčíslil dlužníku podáním datovaným 19.

února 2020, je totiž v předmětné dohodě obsažena (v článku I. Způsobená škoda,

odstavcích 1. až 3.) vedle slibu odškodnění (v článku I. Způsobená škoda,

odstavci 4.) a odpovědnost za vznik škody dlužník tamtéž uznává jako důsledek

svého předchozího deliktního jednání (článek I. Způsobená škoda, odstavec 3.).

Pasáž, která se týká slibu odškodnění, nadto již svou (stranami sporu

nezpochybněnou) dikcí potvrzuje, že nešlo o nově vzniklý závazek dlužníka (o

nový slib odškodnění), nýbrž, že dlužník svůj slib odškodnění pouze „opakuje“.

(článek I. Způsobená škoda, odstavec 4.). To je v souladu se zjištěním, které

odvolací soud učinil z příkazní smlouvy (srov. reprodukci zjištění z příkazní

smlouvy v odstavci 52. odůvodnění shora) a podle kterého dlužník (coby

slibující) učinil vůči žalovanému (coby příjemci slibu) onen posléze zopakovaný

slib odškodnění již v rámci příkazní smlouvy (srov. bod 33. písm. a/ obecných

ujednání příkazní smlouvy). Příkazní smlouvu (nebo jen tuto její část) však

dovolatelka předmětem odpůrčí žaloby neučinila. Dovolání proto v této části

není důvodné.

K otázce č. 2 (K věřitelům dlužníka v době právního jednání)

84. V rámci otázky č. 2 dovolatelka jednak zdůrazňuje potřebu zkoumat úpadkovou

situaci dlužníka (a tedy i mnohost věřitelů dlužníka a jeho majetkovou

dostatečnost) ke dni vzniku právního jednání bez zřetele k tomu, že (někteří)

věřitelé se do insolvenčního řízení posléze nepřihlásili, jednak brojí proti

závěru odvolacího soudu, že ke zkrácení uspokojení dalších věřitelů dlužníka

mohlo dojít až jednostranným započtením (nikoli uzavřením dohody o náhradě

škody nebo v jejím důsledku), akcentujíc, že se od počátku v řízení domáhá

vydání plnění z neúčinného právního jednání (z dohody o náhradě škody a z

jednostranného zápočtu).

85. Při vypořádání této argumentace je zapotřebí důsledně rozlišovat

předpoklady, jež se pojí s jednotlivými skutkovými podstatami neúčinnosti

vymezenými v § 240 až § 242 insolvenčního zákona, což platí tím více, že

dovolatelka sama (v žalobě i pozdějších podáních) argumentuje k těmto

předpokladům zčásti nepřesně (neboť souhrnně), vedena názorem, že může jít o

neúčinnost podle každé z těchto skutkových podstat, a že souhrnnou (a tudíž

nepřesnou) argumentaci používají ke skutkovým podstatám neúčinnosti uvedeným v

§ 240 až § 242 insolvenčního zákona i oba soudy.

86. Jelikož dovolatelka sama v žalobě deklarovala, že podle dostupných dokladů

není zřejmé, že by dlužník a žalovaný byli osobami sobě blízkými, nebo že by

spolu tvořili koncern (srov. č. l. 4), a v rámci skutkového stavu věci, z nějž

vyšlo napadené rozhodnutí nevyšlo najevo nic, co by tento úsudek ovlivnilo,

ponechává Nejvyšší soud stranou dalších úvah ta ustanovení zkoumaných norem (a

jejich výklad), která se týkají osob dlužníku blízkých a osob tvořících s

dlužníkem koncern.

a) K neúčinnosti právních jednání bez přiměřeného protiplnění

87. S omezením plynoucím z předchozího odstavce pak platí, že ve sporu o určení

neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240

insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k

tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení

a břemeno důkazní ohledně toho, že:

1) Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně

nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena

plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního

zákona).

2) Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné

době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního

zákona).

3) Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o

právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první

insolvenčního zákona).

Srov. shodně (k břemenu tvrzení) např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.

října 2024, sen. zn. 29 ICdo 136/2023, odstavec 73. odůvodnění.

88. Pro závěr odvolacího soudu, že nešlo o neúčinné právní jednání ve smyslu §

240 insolvenčního zákona, je určující správnost jeho úvahy, že dohoda o náhradě

škody není způsobem nebo formou plnění dluhu a „žádné protiplnění se

neočekává“, takže je pojmově vyloučeno, aby byla sama o sobě takovým neúčinným

právním jednáním (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 18.

odůvodnění shora). Ta totiž (je-li správná) obstojí jako samostatný důvod

vyloučení aplikace § 240 insolvenčního zákona na daný případ bez zřetele k

dalším dovolatelkou otevřeným otázkám.

89. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož je-li právní jednání

neplatné (absolutně), nelze zkoumat jeho neúčinnost (o neúčinnosti právního

jednání lze uvažovat pouze tehdy, jde-li o úkon platný); k tomu srov. např. již

důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo

1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R

40/2009“).

90. Jakkoli závěry R 40/2009 byly formulovány na poli konkursního odpůrčího

práva (podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném

do 31. prosince 2007), vychází z nich i judikatura k výkladu insolvenční

neúčinnosti (neúčinnosti podle insolvenčního zákona); srov. (již ve vazbě na

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) např. též důvody rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněný pod číslem

12/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 12/2025“), a jednoznačnou dikci § 234

insolvenčního zákona (který v takovém případě odkazem předepisuje postup podle

§ 233 insolvenčního zákona, jenž se zabývá plněním z neplatných právních

jednání). Pro závěr o neúčinnosti právního jednání dlužníka ve smyslu § 235 a

násl. insolvenčního zákona je tudíž právně bezcenná skutková i právní

argumentace zpochybňující platnost takového právního jednání. V poměrech dané

věci to znamená, že při posuzování otázky, zda dohoda o náhradě škody může být

neúčinným právním jednáním dlužníka ve smyslu § 240 insolvenčního zákona

(„bezúplatným“ právním jednáním dlužníka nebo právním jednáním dlužníka „bez

přiměřeného protiplnění“), nelze zpochybňovat platnost dlužníkova závazku k

náhradě škody. Rozhodné je, zda dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) platně

zavázal poškozenému k náhradě škody (již mu způsobil), může být „bezúplatným“

právním jednáním dlužníka nebo právním jednáním dlužníka „bez přiměřeného

protiplnění“.

91. O „bezúplatné“ právní jednání nemůže jít již proto, že poškozený na jeho

základě nezískává od dlužníka příslušnou hodnotu „bezúplatně“ v tom smyslu, že

by o ni (bez protihodnoty poskytnuté dlužníku) rozmnožil svůj majetek. Ještě

jinak řečeno, dlužník (coby škůdce) se dohodou o náhradě škody nezavazuje

poškozenému „poskytnout plnění bezúplatně“ (srov. dikci § 240 odst. 1

insolvenčního zákona); pouze poškozenému takovým jednáním nahrazuje škodu

(újmu), kterou mu dříve způsobil svým (protiprávním) jednáním (srov. § 2951

odst. 1 o. z. ve spojení s § 2952 o. z.).

92. Právním jednáním „bez přiměřeného protiplnění“ pak je (ve shodě s dikcí §

240 odst. 1 insolvenčního zákona) takové právní jednání, jímž se dlužník

„zavázal“ poskytnout „plnění“ za „protiplnění“, jehož obvyklá cena je

„podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal

dlužník“. Jinak řečeno, o právní jednání „bez přiměřeného protiplnění“ může jít

jen tehdy, jde-li o právní jednání (závazek), které předpokládá ekvivalentní

plnění dotčených subjektů [předpokládá, že se dlužník „zavázal“ poskytnout

„plnění“ za určité „protiplnění“ (typicky např. jde o kupní smlouvu nebo o

směnnou smlouvu)]. Jen v takových situacích je totiž pojmově možné zkoumat, zda

dlužník za plnění, které podle onoho právního jednání poskytl, obdržel

„přiměřené protiplnění“ (k tomuto pojmu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněného pod číslem

110/2020 Sb. rozh. obč.).

93. Závazek dlužníka (škůdce) nahradit poškozenému škodu (újmu), kterou mu

dříve způsobil svým protiprávním jednáním, žádné (natož přiměřené) protiplnění

poškozeného nepředpokládá.

94. Nejvyšší soud tedy shodně s odvolacím soudem uzavírá, že dohoda, kterou se

dlužník (coby škůdce) zavázal nahradit poškozenému majetkovou škodu, kterou mu

dříve způsobil svým protiprávním jednáním, není (ve smyslu § 240 odst. 1

insolvenčního zákona pojmově nemůže být) právním jednáním, jímž se dlužník

zavázal poskytnout plnění „bezúplatně“ nebo za „protiplnění, jehož obvyklá cena

je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal

dlužník“.

95. Dovolání tak potud není opodstatněné.

b) K neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání

96. S omezením plynoucím (opět) z odstavce 80. odůvodnění shora rovněž platí,

že ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu §

241 insolvenčního zákona nese žalobce (jako jediná k tomu legitimovaná osoba

dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení a břemeno důkazní

ohledně toho, že:

1) Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému)

dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu

jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1

insolvenčního zákona].

2) Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné

době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního

zákona).

3) Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o

právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první

insolvenčního zákona).

Srov. shodně (k břemenu tvrzení) opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn.

29 ICdo 136/2023, odstavec 76. odůvodnění.

97. Nejvyšší soud se opět zabýval především závěrem odvolacího soudu, že nešlo

o neúčinné právní jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, jelikož dohodou

o náhradě škody nebo v jejím důsledku se žalovanému ještě žádného upokojení

nedostalo a ani tímto jednáním skutečně a objektivně nezkrátil uspokojení

žádného svého věřitele (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavcích 21.

až 23. odůvodnění shora). Kdyby (totiž) šlo o úsudek správný, pak by nebylo

zapotřebí zkoumat pro účely vyloučení aplikace § 241 insolvenčního zákona na

daný případ další dovolatelkou otevřené otázky.

98. Ustanovení § 241 insolvenčního zákona postihuje jednání dlužníka, který

zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli

poskytne – lhostejno, zda přímo dotčeným právním jednáním, nebo v jeho důsledku

– vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu dostalo v konkursu nebýt

tohoto právního jednání. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní jednání,

proto není významné, zda se v jeho důsledku majetek dlužníka zmenšil; srov.

shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 78/2016, nebo

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 50/2020,

uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročníku 2021, pod číslem 54.

99. Také při zkoumání, zda dohoda o náhradě škody je (může být) zvýhodňujícím

právním jednáním ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, nelze zpochybňovat

platnost dlužníkova závazku k náhradě škody; srov. opět i odstavce 83. a 84.

odůvodnění shora. Je-li závazek dlužníka k náhradě jím způsobené škody platný,

pak dohoda o náhradě (existující) škody škůdcem (dlužníkem) poškozeného

(žalovaného) sama o sobě (jako celek) nezvýhodňuje.

100. V režimu § 241 insolvenčního zákona tak zbývá určit, zda na závěru

formulovaném v předchozím odstavci něco mění (může měnit) skutečnost, že

dlužník (škůdce) v dohodě o náhradě škody nevyloučil možnost byť i jen

jednostranného započtení (poškozeným) pohledávky poškozeného (žalovaného) na

náhradu dlužníkem uznané škody proti pohledávkám, které sám má vůči poškozenému

(žalovanému coby dlužníku). V R 82/2022 Nejvyšší soud vysvětlil, že i takovým

způsobem lze (v návaznosti na věcnou a časovou souvislost následného započtení)

založit neúčinnost jinak formálně ekvivalentního právního jednání (tam kupní

smlouvy) ve smyslu § 240 insolvenčního zákona.

101. Nejvyšší soud nesdílí názor, jímž žalovaný oponuje (ve vyjádření k

dovolání) mínění dovolatelky, že závěry přijaté v R 82/2022 k výkladu § 240

insolvenčního zákona se uplatní i v této věci (srov. reprodukci dovolání v

odstavci 33. odůvodnění shora). V obecné rovině totiž nelze vyloučit, že

jednostranné právní jednání, jímž věřitel započte pohledávku, kterou dlužník

smlouvou (dohodou) uznal, aniž vyloučil její následné započtení, proti vzájemné

pohledávce dlužníka, přivodí v poměrech upravených § 241 insolvenčního zákona

zvýhodnění takového věřitele. K tomu, aby insolvenční soud v takovém případě

mohl vyslovit neúčinnost právního jednání dlužníka ve smyslu § 241

insolvenčního zákona, postačí, domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou

určení neúčinnosti příslušné smlouvy. To platí bez zřetele k tomu, že předmětem

odpůrčí žaloby nebyl současně požadavek na určení neúčinnosti právního jednání,

jímž následně došlo k započtení pohledávky věřitele z oné smlouvy proti dříve

vzniklé pohledávce dlužníka vůči takovému věřiteli; srov. mutatis mutandis

např. R 82/2022, odstavec 43. odůvodnění.

102. Na závěry R 82/2022 navázal Nejvyšší soud (vyšel z nich) v rozsudku ze dne

31. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 127/2020, uveřejněném pod číslem 61/2023 Sb.

rozh. obč. V něm při zohlednění své (již ustálené) judikatury k možnosti

odporovat započtení (ať již jednostrannému, nebo provedenému na základě dohody

stran) učiněnému před zahájením insolvenčního řízení (srov. odstavce 24. až 27.

odůvodnění tamtéž) vysvětlil, že dohoda, kterou si dlužník s věřitelem před

zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka započetli své vzájemné

pohledávky, sama o sobě není právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve

smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona a zpravidla nepůjde ani o právní

jednání neúčinné podle § 241 insolvenčního zákona nebo podle § 242

insolvenčního zákona.

103. Platí též, že na neúčinnost započtení samého lze zásadně usuzovat jen

tehdy, je-li neúčinné právní jednání, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel

dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení

(srov. shodně např. důvody R 92/2018).

104. Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil

poškozenému (žalovanému), sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce

(dlužník) zvýhodňuje poškozeného (žalovaného coby svého věřitele) na úkor svých

dalších věřitelů (nárok na náhradu škody by poškozenému i tak náležel). V

intencích dovolací argumentace by dohoda o náhradě škody mohla být

zvýhodňujícím právním jednáním dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona

jen tehdy, kdyby bez jejího uzavření nemohl žalovaný (coby poškozený)

jednostranným právním jednáním započíst svou pohledávku na náhradě škody proti

(vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. i § 1982 o. z.). Tak tomu ale v dané věci

nebylo (pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její

náhradě). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i potud správné.

c) K neúčinnosti úmyslně zkracujících právních jednání

105. Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně

zkracujících právních jednání dlužníka; předpokladem jeho aplikace (tedy) není

požadavek, aby šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v

úpadku, nebo aby šlo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Srov.

již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo

44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R

117/2017“), a z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. odstavec 39.

odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo

157/2023.

106. Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání;

srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen.

zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč. Přitom musí

jít o právní jednání, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého

svého věřitele, přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele (úmysl dlužníka „cum

animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní

straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242

odst. 1 insolvenčního zákona). V intencích § 242 insolvenčního zákona přitom

postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele;

srov. např. odstavec 82. odůvodnění R 12/2025.

107. U úmyslně zkracujícího právního jednání dlužníka nemusí směřovat úmysl

dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají

pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž

právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě

není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); srov.

shodně např. odstavec 82. odůvodnění R 12/2025.

108. Z řečeného plyne, že pro posouzení, zda ve smyslu § 242 insolvenčního

zákona šlo o úmyslně zkracující právní jednání dlužníka, není určující, zda

úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ směřoval ke zkrácení právě těch věřitelů,

kteří posléze přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na

majetek dlužníka. Není rovněž podstatné (a odvolací soud se mýlí uzavřel-li

jinak), že (přihlášení) věřitelé, kteří v insolvenčním řízení uplatňují své

pohledávky vůči dlužníku, nepatří k těm věřitelům, které dlužník zkrátil

úmyslně zkracujícím právním jednáním v době jeho vzniku; rozhodné je jen to, že

veden úmyslem „cum animo fraudandi“ takovým právním jednáním v době jeho vzniku

skutečně zkrátil kteréhokoli svého tehdejšího věřitele.

109. Jakkoli je ovšem tato dovolací argumentace opodstatněná, k úspěchu

dovolání sama o sobě nevede. Úsudek odvolacího soudu, že dlužník dohodou o

náhradě škody své věřitele nezkrátil, totiž obstojí na základě stejné

argumentace, jež se pojí s výkladem podaným shora k § 240 a § 241 insolvenčního

zákona.

110. Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil

poškozenému (žalovanému), sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce

(dlužník) zkracuje některého ze svých věřitelů (povinnost nahradit škodu by měl

i bez této dohody). Dohoda o náhradě škody (lhostejno, jakým úmyslem dlužníka

vedená) též nevytvářela nezbytnou podmínku (předpoklad) pro jednostranné právní

jednání poškozeného (žalovaného) [kompenzační projev] směřující k započtení

pohledávky na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. opět i

§ 1982 o. z.). Potud lze opět připomenout, že pohledávka z titulu náhrady škody

nevzniká „až“ dohodou o její náhradě. Právní posouzení věci odvolacím soudem je

tak i potud ve výsledku správné.

d) K požadavku na úhradu částky 1.774.016,32 Kč jako plnění z neúčinného

právního jednání

111. Neúčinným právním jednáním, jehož neúčinnost požaduje dovolatelka určit,

nebylo právní jednání, jímž dlužník plnil peněžitý dluh (peněžité plnění ve

smyslu § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona). Pro výsledek sporu tedy

bylo určující, zda částka 1.774.016,32 Kč požadovaná dovolatelkou jako plnění z

neúčinného právního jednání, jímž je dohoda o náhradě škody, může být (opět ve

smyslu § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona) peněžitou náhradou za

plnění poskytnuté dohodou o náhradě škody. Kdyby v intencích závěrů R 82/2022

vyvolala (způsobila) případná neúčinnost dohody o náhradě škody (kterou si

strany žádné plnění neposkytly) neúčinnost následného kompenzačního projevu

žalovaného, pak by to ovšem mělo jen ten následek, že započtením nezanikla

(trvá) pohledávka dlužníka vůči žalovanému z příkazní smlouvy (ve výši

1.774.016,32 Kč). Důvod přiznat tuto částku jako plnění z neúčinného právního

jednání nebo jako peněžitou náhradu za plnění z neúčinného právního jednání

(podle § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona) by tedy nebyl dán, ani

kdyby bylo možné určit, že dohoda o náhradě škody je neúčinná. Srov. i důvody

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 4/2019,

K otázce č. 3 (K neplatnosti dohody o náhradě škody)

112. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242

odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou zatížily řízení soudy obou stupňů při

řešení otázky č. 3 (otázky neplatnosti dohody o náhradě škody).

113. Dovolatelka učinila požadavek na určení neplatnosti dohody o náhradě škody

a (zároveň) zaplacení částky 1.774.016,32 Kč (coby plnění z neplatného právního

jednání) do majetkové podstaty dlužníka předmětem řízení formou tzv.

eventuálního petitu (srov. reprodukci žaloby v odstavci 1. odůvodnění shora).

114. O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud

rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu.

Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec

nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu

je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy, je-li plnění

požadované v primárním petitu nemožné. Srov. k tomu v literatuře např. Drápal,

L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.

Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1028, a v judikatuře např. důvody rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, nebo

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010.

Formou eventuálního petitu lze přitom uplatnit i právo se samostatným skutkovým

základem; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.

prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněného pod číslem 98/2009 Sb.

rozh. obč.

115. Insolvenční soud poté, co v dané věci dospěl k závěru, že odpůrčí žaloba

není důvodná a zamítl požadavek na určení neúčinnosti dohody o náhradě škody a

na úhradu částky 1.774.016,32 Kč jako plnění z neúčinného právního jednání, o

žalobou uplatněném eventuálním petitu nerozhodl, přičemž odvolací soud měl

tento jeho postup za správný, maje za to, že nebyly splněny předpoklady, při

jejichž naplnění dovolatelka o rozhodnutí o eventuálním petitu žádala (odpůrčí

žaloba nebyla zamítnuta pro neplatnost dohody o náhradě škody). Srov.

reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 27. odůvodnění shora a odstavec 30.

odůvodnění napadeného rozhodnutí.

116. Obecně platí, že žaloba musí obsahovat (jak plyne z § 79 odst. 1 věty

druhé o. s. ř.) též vylíčení rozhodujících skutečností, a musí z ní být patrno,

čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní

petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o

tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je

tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno

dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit

jiné povinnosti než jsou navrhovány; zároveň musí žalobní petit svým

rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla

srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.); srov. shodně např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017,

uveřejněný pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“), odstavec

63. odůvodnění.

117. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální

náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem,

aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez

jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém

pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny; srov. např. (opět) R 31/2020

(odstavec 64. odůvodnění).

118. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (žalobní petit) je zcela

nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního

hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval

zahájením řízení. Žalobce uvede (řádně), čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v

žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu

žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku

řízení (žalovanému) uložena rozhodnutím soudu; srov. opět i R 31/2020 (odstavec

65. odůvodnění). Nejvyšší soud též připomíná, že žaloba je procesním úkonem,

přičemž každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek

projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní

vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co

procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na

procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího

soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017

Sb. rozh. st., nebo důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo

2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč.

119. Poměřováno závěry shrnutými v odstavcích 116. až 118. odůvodnění shora,

obsah žaloby, včetně doplnění (jak reprodukován v odstavcích 1. až 8.

odůvodnění shora), nevyvolává u Nejvyššího soudu žádné pochybnosti potud, že

dovolatelka (žalobkyně) jí projevila nejen záměr prosadit neúčinnost dohody o

náhradě škody, nýbrž také záměr prosadit (v případě, že „z jakýchkoli důvodů“

neuspěje s odpůrčím nárokem) neplatnost tohoto právního jednání (promítnutý v

žalobním žádání formou tzv. eventuálního petitu).

120. Jinak řečeno, Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že dovolatelka

(žalobkyně) se pro případ neúspěchu odpůrčího nároku (prosazovaného primárním

petitem) domáhala rozhodnutí o eventuálním petitu (určení neplatnosti dohody o

náhradě škody) jen v případě, že insolvenční soud dospěje k závěru, že dohoda o

náhradě škody je neplatná. Ještě jinak řečeno, Nejvyšší soud nesouhlasí s

názorem odvolacího soudu, že důvod rozhodovat o požadavku uplatněném

eventuálním petitem (o určení neplatnosti dohody o náhradě škody) neměl

insolvenční soud proto, že požadavek uplatněný primárním petitem (odpůrčí

nárok) zamítl „z jiných důvodů“ než proto, že dohoda o náhradě škody je

neplatná.

121. Při zohlednění textu žaloby (a jejího doplnění) jako celku má Nejvyšší

soud (oproti odvolacímu soudu) za to, že požadavek uplatněný eventuálním

petitem (o určení neplatnosti dohody o náhradě škody) nebyl vázán na „důvod

zamítnutí“ požadavku uplatněného primárním petitem, nýbrž (jen) na „zamítnutí“

primárního petitu. Ostatně, kdyby tomu bylo jinak, pak by ve světle závěrů

judikatury shrnutých v odstavcích 116. až 118. shora byl důvod odstraňovat vady

žaloby. Důvody zamítnutí žaloby (co do primárního petitu) totiž nelze

samostatně zpochybnit odvoláním (srov. § 202 odst. 3 o. s. ř.), přičemž názor

obsažený v napadeném rozhodnutí by na úrovni rozhodování odvolacího soudu vedl

k absurdním důsledkům. Kdyby totiž měl platit úsudek odvolacího soudu na dané

téma, pak by rozsudek insolvenčního soudu, který po zamítnutí požadavku

uplatněného primárním petitem nerozhodl o požadavku uplatněném petitem

eventuálním, zůstal „ve výroku věcně správným“ (§ 219 o. s. ř.) i poté, co by

odvolací soud případně dospěl k závěru, že primárním petitem uplatněný odpůrčí

nárok měl být zamítnut právě pro neplatnost dohody o náhradě škody. V tom

okamžiku by povinnost rozhodnout o eventuálním petitu vznikla pouze odvolacímu

soudu.

122. Ostatně, nedává žádný smysl zabývat se argumentací dovolatelky na podporu

závěru, že dohoda o náhradě škody je absolutně neplatná, pro účely rozhodování

o primárním petitu, jelikož jde o argumentaci vedoucí k zamítnutí odpůrčí

žaloby (jak rozebráno v odstavcích 89. a 90. shora, absolutně neplatnému

právnímu jednání nelze odporovat).

123. Napadené rozhodnutí, které aprobovalo nesprávný postup (nečinnost)

insolvenčního soudu ve vztahu k požadavku uplatněném eventuálním petitem, tudíž

v této části neobstojí.

124. Za shora popsané procesní situace (opomenuté žalobní žádání uplatněné

eventuálním petitem) může mít rozhodnutí o odpůrčím nároku uplatněném tzv.

primárním petitem pouze podobu tzv. částečného rozsudku (§ 152 odst. 2 o. s.

ř.), když co do otázek odpůrčího práva napadené rozhodnutí obstálo.

125. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.

s. ř.), přikročil v souladu s § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ke změně

rozhodnutí odvolacího soudu v tom ohledu, že změnou formulovanou ve výroku

tohoto rozhodnutí přiznal rozsudku insolvenčního soudu povahu rozsudku

částečného (co do primárního petitu) a rozhodnutí o eventuálním petitu (a

náhradě nákladů řízení) vyhradil rozsudku konečnému.

126. Zbývá dodat, že rozhodování o odpůrčím nároku (o primárním petitu)

nebránilo, že odpůrčí žaloba nesměřovala proti všem smluvním stranám dohody o

náhradě škody; srov. např. odstavec 34. až 36. odůvodnění rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněného pod

číslem 29/2021 Sb. rozh. obč. Při rozhodování o nároku uplatněném eventuálním

petitem však bude úkolem insolvenčního soudu vypořádat se též s otázkou, zda

určení neplatnosti dohody o náhradě škody nepřekáží, že se potud sporu

neúčastní společnost V a P. P. (coby smluvní strany dohody o náhradě škody v

pozici ručitelů), a zda se určení neplatnosti dohody o náhradě škody může za

této situace týkat i ručitelského závazku v ní zahrnutého.

127. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,

uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč., když v důsledku provedené změny

je rozhodnutí o nákladech řízení předčasné (rozhodnout o nich bude úkolem

insolvenčního soudu při vydání konečného rozsudku).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v

insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i

zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2025

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu