29 ICdo 202/2023

KSBR 57 INS 9488/2021 73 ICm 1549/2022 29 ICdo 202/2023-274

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Veroniky Zmrzlíkové Tomečkové, se sídlem ve Zlíně, Třída Tomáše Bati 202, PSČ 760 01, jako insolvenční správkyně dlužníka FACEGARDEN s. r. o., proti žalovanému Ticketmaster Česká republika, a. s., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60192577, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73 ICm 1549/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka FACEGARDEN s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 07338848, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 57 INS 9488/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022, 14 VSOL 151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021), t a k t o:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022, 14 VSOL 151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022, 14 VSOL 151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021), se mění t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022-153, se mění t a k t o: 1. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému určení, že dohoda o náhradě škody uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 30. ledna 2020 je vůči věřitelům dlužníka neúčinná, a vydání (zaplacení) částky 1.774.016,32 Kč (jako plnění z tohoto neúčinného právního jednání) do majetkové podstaty dlužníka. 2. O té části žaloby, kterou se žalobkyně eventuálně domáhala vůči žalovanému určení, že dohoda o náhradě škody ze dne 30. ledna 2020 je neplatná a zaplacení částky 1.774.016,32 Kč (jako plnění z tohoto neplatného právního jednání) do majetkové podstaty dlužníka, a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“) 2. června 2022 (č. l. 2 až 5) se žalobkyně (Mgr. Veronika Zmrzlíková Tomečková, jako insolvenční správkyně dlužníka FACEGARDEN s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (Ticketmaster Česká republika, a. s.): [1] určení, že dohoda o náhradě škody uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 30. ledna 2020 je vůči věřitelům dlužníka neúčinná; současně požadovala vydání (zaplacení) částky 1.774.016,32 Kč do majetkové podstaty dlužníka, eventuálně (pro případ, že insolvenční soud bude mít za to, že „předmětné právní úkony dlužníka jsou právními úkony absolutně neplatnými“) se pak domáhala: [2] určení, že dohoda o náhradě škody je neplatná a (zároveň) zaplacení částky 1.774.016,32 Kč do majetkové podstaty dlužníka.

2. Žalobu odůvodnila ve skutkové rovině tím, že: [1] Dlužník uzavřel s žalovaným 18. června 2019: 1) Příkazní smlouvu, podle které žalovaný zajišťoval pro dlužníka výrobu, distribuci a prodej vstupenek na akci „The Illusionists“ [série 7 představení, která dlužník pořádal ve dnech 6. až 9. února 2020 v Kongresovém centru v Praze (dále též jen „akce v Praze“)] za úplatu představovanou tzv. servisními poplatky promítnutými v ceně vstupenky. 2) „Dohodu o slevě/provizi“ (dále též jen „dohoda o slevě“), kterou se žalovaný zavázal vyplatit dlužníku provizi ve výši 30 % z celkové sumy vybraných servisních poplatků. [2] Dne 30. ledna 2020 uzavřeli dlužník s žalovaným (i dalšími osobami jako ručiteli) dohodu o náhradě škody, kterou se dlužník zavázal nahradit žalovanému část servisních poplatků, které by žalovaný jinak získal jako odměnu (utržil jako příjem) v souvislosti s prodejem vstupenek na představení, kdyby nebyl nucen se jich vzdát ve prospěch společnosti GALAXO, a. s. (dále jen „společnost G“), na základě dohody uzavřené s touto společností 27. ledna 2020. Údajně byl žalovaný nucen se takto vzdát 70 % všech servisních poplatků, které vybral nebo vybere v souvislosti s pořádáním představení (aby umožnil konání představení). Dlužník a žalovaný učinili v dohodě o náhradě škody nesporným, že částka, které se žalovaný byl nucen vzdát, představuje újmu (škodu), která by mu jinak nevznikla. Dlužník tak za účasti ručitelů uznal odpovědnost za vzniklou škodu a výslovně co do důvodu a výše uznal závazek nahradit žalované takto (údajně) vzniklou škodu v plné výši. [3] Podáním datovaným 19. února 2020 vyčíslil žalovaný škodu částkou 1.857.711,90 Kč, kterou na základě dohody z 27. ledna 2020 vyplatil společnosti G, vyzval dlužníka k zaplacení škody a (současně) provedl jednostranné započtení této pohledávky proti svému závazku vůči dlužníku z příkazní smlouvy ve výši 1.774.016,32 Kč a požádal dlužníka o zaplacení rozdílu (ve výši 83.695,58 Kč).

3. V rovině právní pak žalobkyně z popsaných skutkových tvrzení dovozovala – dovolávajíc se § 240 až § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – že: [1] Dlužník dohodou o náhradě škody prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona, jelikož žalovanému umožnil nesplnit povinnost vyplatit mu zbytek příjmů z prodeje vstupenek na představení ve výši 1.774.016,32 Kč. Současně se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího (100%) uspokojení na náhradě škody, než jaké by mu náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona). [2] Žalovaný neměl důvod se vzdát 70 % servisních poplatků ve prospěch společnosti G (s níž neměl žádný právní vztah), přičemž na ony servisní poplatky měl nárok na základě příkazní smlouvy s dlužníkem, který svým jednáním nezpůsobil žalovanému žádnou škodu. Jestliže snad dlužník nějakou takovou škodu uznal, pak jednal v přímém úmyslu zkrátit uspokojení svých dalších věřitelů (kterých měl v době uzavření dohody o náhradě škody „nespočet“), což žalovanému muselo být známo (§ 242 insolvenčního zákona).

4. Žalobkyně dále v žalobě uvádí, že ke dni uzavření dohody o náhradě škody měl dlužník 9 (jí označených) věřitelů se splatnými (označenými) závazky (dluhy), takže k 27. lednu 2020 byl v úpadku.

5. K době rozhodné pro neúčinná právní jednání dlužníka žalobkyně v žalobě dovozuje (s odkazem na § 12 a § 17 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a na § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona), že v situaci, kdy insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 20. května 2021 a účinky opatření dle § 12 zákona č. 191/2020 Sb. trvaly od 24. dubna 2020 do 30. června 2021, se běh příslušných lhůt počítá (zpětně) od 24. dubna 2020, takže právnímu jednání dlužníka lze odporovat.

6. Žalobkyně tamtéž míní, že právní jednání dlužníka případně lze hodnotit (také) jako právní úkon absolutně neplatný, neboť se příčí dobrým mravům a odporuje zákonu, když dlužník uznal škodu, kterou nezpůsobil, a šlo o jednání učiněné zřejmě ve snaze vyvést co nejvíce finančních prostředků z dispozice dlužníka a úmyslně poškodit další věřitele dlužníka.

7. Požadavek na vydání (zaplacení) předmětné částky do majetkové podstaty opírá žalobkyně (v návaznosti na požadavek o určení neúčinnosti dohody o náhradě škody) o § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, s tím, že jde o částku, kterou žalovaný měl zaplatit dlužníku podle příkazní smlouvy, kdyby neprovedl započtení. Ve vztahu k požadavku na určení neplatnosti dohody o náhradě škody opírá žalobkyně požadavek na zaplacení předmětné částky do majetkové podstaty o ustanovení § 233 odst. 1 insolvenčního zákona a o ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).

8. V reakci na poučení, jehož se jí dostalo při jednání insolvenčního soudu, jež se konalo 24. října 2022 (srov. protokol o jednání, č. l. 68-69), žalobkyně následně podáním datovaným 22. listopadu 2022 (č. l. 84-85) doplnila žalobní tvrzení tak, že: [1] Z hlediska podmínek odporovatelnosti dle § 242 insolvenčního zákona: 1) Postačí objektivní zkrácení jakéhokoli dlužníkova věřitele. 2) Úmysl dlužníka zkrátit své věřitele plyne z toho, že jednatelka dlužníka si musela být vědoma kritické hospodářské (ekonomické i obchodní) situace dlužníka, který měl k 30. lednu 2020 „nespočet“ věřitelů a neměl téměř žádný majetek, z nějž by je mohl uspokojit. 3) Vědomost žalovaného o tomto úmyslu dlužníka plyne z toho, že ke dni vzniku „právního úkonu“ (jakož i k 19. únoru 2020) věděl o mnohosti věřitelů dlužníka, takže s ohledem na všechny okolnosti mu onen úmysl musel být zřejmý. [2] Z hlediska případné neplatnosti lze z okolností popsaných k úmyslu dlužníka a vědomosti žalovaného o tomto úmyslu mít za to, že společně jednali v úmyslu zkrátit ostatní věřitele dlužníka (a tedy jim způsobit újmu). [3] Z hlediska majetkové situace dlužníka platí, že: 1) K 30. lednu 2020, k 19. únoru 2020, ani později dlužník nevlastnil žádné nemovitosti. 2) K 30. lednu 2020 vlastnil dlužník movité věci v hodnotě 300.000 Kč (bez částky odpovídající dani z přidané hodnoty), které měly být spotřebovány v rámci akce „The Illusionists“. 3) K 30. lednu 2020 se na účtech dlužníka nacházely zůstatky ve výši 6.749,30 Kč, 4,25 EUR a 339,65 USD a k 19. únoru 2020 šlo o zůstatky ve výši 3.448,17 Kč, 4,25 EUR a 3.526,40 USD. 4) K 30. lednu 2020 dlužník evidoval pohledávku vůči označené společnosti ve výši 1.880.959 Kč (která se jeví spíše nedobytnou).

9. Rozsudkem ze dne 6. února 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022-153, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu o určení, že dohoda o náhradě škody je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku) a o vydání (zaplacení) částky 1.774.016,32 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

10. Insolvenční soud – vycházeje z § 235 odst. 1 a 2, § 236 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1, § 240 odst. 1 až 3, § 241 a § 242 insolvenčního zákona, z § 653 odst. 1, § 2053 a § 2890 o. z., z § 17 zákona č. 191/2020 Sb. a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

11. Žalobkyně neprokázala, že dlužník a žalovaný jednali při uzavření dohody o náhradě škody ve společném úmyslu zkrátit věřitele dlužníka, takže tato dohoda je platná.

12. Uznání dluhu ve výši 15.020.000 Kč (z titulu vratky záloh poskytnutých na příjmy dlužníka z příkazní smlouvy ze dne 18. června 2019) nebylo neúčinným právním jednáním, jelikož nešlo o uznání promlčeného dluhu. Totéž platí pro uznání dluhu ze škody, která vznikla žalovanému z dohody uzavřené 27. ledna 2020 se společností G. Nešlo proto o neúčinná právní jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona.

13. Slibu odškodnění pak nelze odporovat ani podle § 240 insolvenčního zákona, ani podle § 241 insolvenčního zákona, je možné mu ale odporovat dle § 242 insolvenčního zákona. Předpoklady dle § 242 insolvenčního zákona však nejsou naplněny, když nebylo prokázáno, že by žalovaný věděl, že dlužník není schopen uhradit pohledávky svých (dalších) věřitelů.

14. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. září 2023, č. j. 73 ICm 1549/2022, 14 VSOL 151/2023-238 (KSBR 57 INS 9488/2021): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

15. Odvolací soud – vycházeje z § 580 odst. 1 a § 588 o. z., z § 240 až § 242 insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu k dobrým mravům – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po zopakování a doplnění dokazování k následujícím závěrům:

16. Shodně s insolvenčním soudem má odvolací soud za to, že žalobkyně neprokázala, že žalovaný uzavřel dohodu o náhradě škody s úmyslem zkrátit uspokojení dalších věřitelů dlužníka, takže dohoda není neplatná pro rozpor se zákonem, s dobrými mravy nebo s veřejným pořádkem.

17. Odvolací soud nesdílí názor insolvenčního soudu, že dohoda o náhradě škody nemůže být neúčinná jen proto, že v ní dlužník uznal dluh, který dosud nebyl promlčen.

18. Dohoda o náhradě škody (obsahující dohodu o uznání dluhu) není způsobem nebo formou plnění dluhu a „žádné protiplnění se neočekává“; tudíž je pojmově vyloučeno, aby byla sama o sobě neúčinným právním jednáním podle § 240 insolvenčního zákona.

19. Podstatou zvýhodnění je, že dlužník poskytne věřiteli (lhostejno zda přímo dotčeným právním jednáním nebo v jeho důsledku) vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu jinak dostalo v konkursu. Podstatou zkrácení je, že dlužník daným právním jednáním skutečně a objektivně zkrátil uspokojení některého svého věřitele (byť jediného). Pouhý úmysl zkrátit není dostačující.

20. Odvolací soud se proto především zabýval otázkou, zda dohoda o náhradě škody je právním jednáním, kterým dlužník žalovanému poskytl (teoreticky vzato) vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu jinak dostalo v konkursu, respektive otázkou, zda se žalovanému tímto jednáním (nebo v jeho důsledku) vůbec dostalo nějakého plnění.

21. Poměřováno obsahem, samotnou dohodou o náhradě škody nebo v jejím důsledku se žalovanému ještě žádného upokojení nedostalo a (dlužník) ani tímto jednáním skutečně a objektivně nezkrátil uspokojení žádného svého věřitele.

22. K uspokojení žalovaného došlo až na základě výzvy k náhradě škody a provedení zápočtu ze dne 19. února 2020, tedy na základě jednostranného zápočtu žalovaného (byť je ve výzvě odkaz na dohodou o náhradě škody). Dohodou o uznání dluhu obsaženou v dohodě o náhradě škody pouze byla založena vyvratitelná domněnka existence závazku podle § 2053 o. z. a desetiletá promlčecí lhůta podle § 639 o. z.

23. Dlužníkovo plnění ve výši 1.774.016,32 Kč, představující příjem ve (zbývající) výši 977.854,07 Kč a servisní poplatky ve výši 796.162,25 Kč (jehož se žalobkyně domáhá jako plnění z neúčinné dohody o náhradě škody), bylo „poskytnuto“ žalovanému až na základě jednostranného zápočtu (jednání žalovaného a opomenutí dlužníka se tomuto zápočtu bránit); nejde proto o plnění z dohody o náhradě škody a dohodou samotnou nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů. Dohoda o náhradě škody proto nenaplňuje ani skutkovou podstatu neúčinnosti podle § 241 a § 242 insolvenčního zákona.

24. Nad rámec uvedeného odvolací soud zdůrazňuje, že podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 až § 242 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního jednání; ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného „právního úkonu“ další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů, v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje. Jinak řečeno, neúčinnost (právního jednání) se vyslovuje ve prospěch přihlášených věřitelů. V případě dlužníka jde o dva věřitele, z nichž první neměl ke dni uzavření dohody o náhradě škody za dlužníkem žádnou splatnou pohledávku a pohledávka druhého věřitele k témuž datu mohla být uspokojena z majetku dlužníka, který měl za žalovaným pohledávku z titulu příjmů na základě příkazní smlouvy (tato pohledávka zanikla až k 19. únoru 2020 jednostranným zápočtem žalovaného).

25. I po uzavření dohody o náhradě škody dlužník plnil závazky vůči věřitelům v částce přesahující 2.700.000 Kč. V důsledku odporovaného právního jednání se tedy žalovanému nedostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jakého by se mu dostalo v konkursu. Žalovaný věděl o dalších dvou věřitelích dlužníka, jejichž pohledávky se zavázal uhradit ve smlouvě o rozdělení finančních prostředků, kterou uzavřel s dlužníkem a těmito věřiteli 27. ledna 2020. Při uzavření dohody o náhradě škody tedy nebyl důvod uvažovat „zkrácení„ nebo „zvýhodnění“ žalovaného na úkor těchto věřitelů. To vyvrací úvahy o možném zkrácení těchto věřitelů či zvýhodnění žalovaného na jejich úkor. Rovněž nelze podsouvat žalovanému, že věděl ještě o dalších věřitelích dlužníka a o úmyslu dlužníka zkrátit dohodou o náhradě škody nějaké další věřitele.

26. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že žalovaný nebyl povinen uzavírat se společností G smlouvu, kterou se vzdal 70 % servisních poplatků (své odměny) [takže nejde o škodu způsobenou dlužníkem]. Žalovaný totiž tímto ujednáním odvrátil nebo alespoň minimalizoval hrozící škodu, čímž zajistil konání akce, z níž nakonec dlužník získal příjem vyšší než 26 miliónů Kč a navíc 30 % servisních poplatků. Kdyby se akce neuskutečnila, dlužník by byl povinen zaplatit žalovanému náhradou celou výši servisních poplatků jako ušlý zisk.

27. Insolvenční soud správně rozhodl pouze o požadovaném primárním petitu (na určení neúčinnosti dohody o náhradě škody), jelikož žalobu potud zamítl proto, že odporované jednání dlužníka nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat neúčinnosti vyjmenovaných v § 240 až § 242 insolvenčního zákona, nikoli pro neplatnost dohody o náhradě škody. Navrhovaný eventuální petit byl (totiž) vázán na zamítnutí odpůrčí žaloby z důvodu neplatnosti dohody o náhradě škody; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017, sen. zn. 23 Cdo 1737/2017, shrnující judikaturu k žalobě s eventuálním petitem [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Ve vztahu k požadavku na vydání částky 1.774.016,32 Kč pak skutkové okolnosti případu neumožňují se věcí zabývat z titulu bezdůvodného obohacení. II. Dovolání a vyjádření k němu

28. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky (z nichž otázku č. 1 má za dovolacím soudem neřešenou a u otázek č. 2 a 3 dovozuje rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu): [1] Lze podle § 240 až § 242 insolvenčního zákona odporovat slibu odškodnění? [2] Je nutné zkoumat ke dni vzniku právního jednání množinu všech věřitelů dlužníka se splatnými pohledávkami, nebo je rozhodná pouze množina tzv. insolvenčních věřitelů (věřitelů, kteří ke dni vzniku právního jednání měli vůči dlužníku splatnou pohledávku, kterou následně přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka)? [3] Je nutné při posuzování neplatnosti právního jednání zjistit úmysl žalovaného (potažmo obou stran) explicitně, nebo jej lze dovodit i z jiných dalších okolností dané věci, např. z chování žalovaného při a po uzavření dohody o náhradě škody, která byla podkladem pro jednostranné započtení údajné pohledávky žalovaného za dlužníkem?

29. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

30. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka k položeným otázkám následovně: K otázce č. 1 (K možnosti odporovat slibu odškodnění)

31. Ve spojení s touto otázkou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevyjádřil k možnosti odporovat slibu odškodnění, ač ten může být právním jednáním bez přiměřeného protiplnění (dlužník učiní slib odškodnění, škoda fakticky nevznikne, ale dlužník žalovanému přesto škodu uhradí) a ve výsledku

může být „právním úkonem“ zvýhodňujícím nebo úmyslně zkracujícím. Právní posouzení věci odvolacím soudem má dovolatelka v dotčeném směru za neúplné a tudíž nesprávné.

K otázce č. 2 (K věřitelům dlužníka v době právního jednání)

32. U této otázky dovolatelka namítá, že ačkoli z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání, stejně jako skutečnost, zda měl dlužník dostatek majetku na uspokojení věřitelů, v jejichž prospěch se neúčinnost (právního jednání) vyslovuje, omezil se odvolací soud na konstatování, že dlužník měl k 30. ledna 2020 pouze jednoho věřitele se splatnou pohledávkou, který se později přihlásil do insolvenčního řízení. Na přezkum úpadkové situace dlužníka ve vztahu k celé množině věřitelů, které dlužník v dané chvíli měl, odvolací soud rezignoval (čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, byť tato otázka v ní není řešena výslovně).

33. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ke dni uzavření dohody o náhradě škody měl dlužník majetek dostatečný k uspokojení pohledávek svých věřitelů, poukazujíc na to, že smlouvou o rozdělení finančních prostředků byla pohledávka, která měla tvořit onen majetek, přerozdělena ve prospěch tří věřitelů dlužníka ještě před uzavřením dohody o náhradě škody. Potud dovolatelka poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016, majíc současně na základě závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, za to, že není rozhodné, zda a v jaké míře nabyl dlužník další majetek poté, co uskutečnil „odporovatelnou platbu“.

34. Proti závěru odvolacího soudu, že ke zkrácení uspokojení dalších věřitelů dlužníka mohlo dojít až jednostranným započtením (nikoli uzavřením dohody o náhradě škody nebo v jejím důsledku), brojí dovolatelka poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 82/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2022“)], namítajíc, že soudy se k této části její argumentace nevyjádřily, takže jejich rozhodnutí považuje za neúplná, a tedy nesprávná.

35. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v R 82/2022 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, „sp. zn. 29 ICdo 78/2006“ (správně „sen. zn. 29 ICdo 78/2016“), má dovolatelka za splněné podmínky pro vydání prospěchu, který žalovaný získal coby dlužníkem zvýhodněný věřitel v důsledku odporovaného právního jednání. K tomu zdůrazňuje, že se od počátku v řízení domáhá vydání plnění z neúčinného právního jednání (z dohody o náhradě škody a z jednostranného zápočtu). K otázce č. 3 (K neplatnosti dohody o náhradě škody)

36. Potud dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, že pro účely posouzení neplatnosti dohody o náhradě škody neprokázala, že žalovaný uzavřel dohodu v úmyslu zkrátit uspokojení dalších věřitelů dlužníka. Dovozuje, že takový úmysl je (podle skutkového stavu věci) zřejmý ze vzájemného postupu dlužníka a žalovaného.

37. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. K jednotlivým otázkám se vyjadřuje následovně: K otázce č. 1 (K možnosti odporovat slibu odškodnění)

38. U otázky č. 1 žalovaný poukazuje na to, že odvolací soud se (oproti mínění dovolatelky) k této otázce vyjádřil, zdůrazňuje dále, že odvolací soud se zabýval dohodou o náhradě škody jako celkem, tedy včetně slibu odškodnění. K otázce č. 2 (K věřitelům dlužníka v době právního jednání)

39. Dovolací argumentaci k otázce č. 2 má žalovaný za polemiku se skutkovým stavem věci, dodávaje, že Nejvyšší soud otázku zodpověděl v rozsudku „sp. zn. 29 ICdo 48/2013“, z nějž vyšel odvolací soud [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2016“)].

40. Za odvolacím soudem správně vyřešenou má žalovaný i podotázku, zda dlužník měl v době uzavření dohody o náhradě škody další majetek dostatečný k úhradě pohledávek svých věřitelů.

41. K rozporu dovozovanému se závěry R 82/2022 žalovaný uvádí, že toto rozhodnutí se pojí k § 240 insolvenčního zákona, kdežto dovolatelka namítá, že dohodou o náhradě škody mu dlužník prominul dluh. Oproti skutkovému stavu věci v R 82/2022 dohoda o náhradě škody v této věci započtení neobsahovala ani nepředjímala. R 82/2022 tedy na věc nedopadá. K otázce č. 3 (K neplatnosti dohody o náhradě škody)

42. Potud žalovaný uvádí, že dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z polemiky se skutkovým stavem věci (dodávaje, že soudy zhodnotily skutkový stav věci správně).

III. Přípustnost dovolání

43. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

44. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

45. Dovolatelka dovoláním výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním (potvrzujícím) výroku. Činí tak ale bez dalšího zohlednění toho, že odvolací soud oním výrokem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu nejen v zamítavých výrocích o věci samé (body I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu), nýbrž také ve výroku o nákladech řízení (bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, pak Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

46. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé, zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (potud se neuplatní omezení podle § 238 o. s. ř.). Nejvyšší soud pak shledává dovolání v takto vymezeném rozsahu přípustným, když dovoláním se otevírají jednak otázky dovolacím soudem beze zbytku neřešené, jednak otázky, v jejichž řešení je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

47. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

48. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

49. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

50. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):

51. Dne 18. června 2019 uzavřel dlužník (jako příkazce) s žalovaným (jako příkazníkem) příkazní smlouvu (č. l. 13-19), ve které se žalovaný zavázal zajišťovat pro dlužníka za sjednanou úplatu výrobu, distribuci a prodej vstupenek na akcích pořádaných dlužníkem (pořadatelem). Příkazní smlouva byla uzavřena jako dlouhodobá, na dobu neurčitou, s tím, že příjmy ze vstupenek budou vypořádány vždy „po akci“.

52. Dlužník coby pořadatel v příkazní smlouvě souhlasil s tím, že žalovaný bude jednotlivým zákazníkům účtovat za své služby (spočívající v možnosti využít jeho síť k nákupu vstupenek) pro sebe určité úplaty, včetně servisního poplatku při nákupu každé vstupenky, určeného procentem nebo fixně, s tím, že při určení procentem nesmí servisní poplatek přesahovat procento z prodejní ceny vstupenek stanovené ve specifických podmínkách příkazní smlouvy. Tamtéž bylo ujednáno, že při zrušení nebo neuskutečnění akce se servisní poplatek vrací zákazníkovi spolu s cenou zakoupené vstupenky a pořadatel v takovém případě zaplatí žalovanému náhradu rovnou součtu všech servisních poplatků, které vrátil zákazníkům v souvislosti se zrušením nebo neuskutečněním akce (srov. bod 33. písm. a/ obecných ujednání příkazní smlouvy). Pořadatel dále poskytl podpisem příkazní smlouvy žalovanému slib odškodnění, podle kterého jej na požádání odškodní za veškerou újmu, kterou by utrpěl při své činnosti pro pořadatele podle příkazní smlouvy tím, že vůči němu budou uplatněny jakékoliv nároky třetích osob mající původ v kterékoliv z akcí, na které bude žalovaný podle příkazní smlouvy prodávat vstupenky, nebo v tom, že se akce řádně anebo vůbec neuskutečnila, anebo „se budou tyto nároky opírat o jakoukoliv újmu utrpěnou třetí osobou“ v souvislosti s jakoukoliv akcí. Dále bylo určeno, že újmou utrpěnou žalovaným se pro tyto účely mimo jiné rozumí veškeré plnění takto poskytnuté třetím osobám, náklady s tím spojené včetně případných nákladů soudních či správních řízení hrazených soudu, státu či protistraně, uložené sankce a náklady na právní poradce žalovaného (srov. bod 33. písm. a/ obecných ujednání příkazní smlouvy).

53. Dne 18. června 2019 uzavřel dlužník (jako příkazce) s žalovaným (jako příkazníkem) jako vedlejší ujednání k příkazní smlouvě rovněž smlouvu označenou jako „Dohoda o slevě/provizi“ (č. l. 20), kterou se žalovaný zavázal poskytnout dlužníku (pořadateli) za to, že mu svěří do prodeje 100 % všech vstupenek na určitou akci provizi (odměnu) ve výši 30 % z celkové sumy všech servisních poplatků, které vybere od zákazníků podle bodu 33. písm. a/ obecných ujednání příkazní smlouvy (v rozsahu splňujícím procentuální podmínku). Tamtéž bylo ujednáno, že provize (odměna) bude určována pro jednotlivé akce odděleně a bude přiznána a vypočtena vždy až po uskutečnění příslušné akce, s tím, že neuskuteční-li se akce, provize (odměna) pořadateli (dlužníku) nenáleží.

54. Dne 7. října 2019 uzavřel dlužník (jako kupující) se společností THE WORKS ENTERTAINMENT LLC (dále jen „společnost T“) poskytující služby umělcům označeným jako THE ILLUSIONISTS – INTERNATIONAL (dále též jen „umělci“) [jako producentem] dohodu o rezervaci (č. l. 87-99), ve které se dlužník zavázal garantovat producentovi kromě vystoupení ve čtyřech zahraničních destinacích též vystoupení umělců v Praze, v Kongresovém centru, v době od 6. do 9. února 2020 za sjednaných platebních podmínek.

55. Dne 7. října 2019 uzavřeli dlužník, společnost G a žalovaný (coby smluvní strany) a P. P. (dále jen „P. P.“) [jako ručitel] dohodu o postupu při výplatě záloh a konečného vyúčtování (č. l. 127-128) [deklarujíce, že společnost G uzavřela s dlužníkem 3. června 2019 smlouvu, kterou mu přenechala práva k pořádání představení „The Illusionists“, takže dlužník je pořadatelem akce v Praze, ovšem z titulu oné smlouvy vyplynul závazek uhradit společnosti G jednu třetinu z výnosu z prodeje vstupenek (v úrovni bez daně z přidané hodnoty) z akce v Praze, a odkazujíce na existenci příkazní smlouvy a na téhož dne uzavřenou dohodu o slevě]. V dohodě smluvní strany sjednaly, že ode dne její účinnosti žalovaný může provádět veškeré výplaty příjmů (jak jsou definovány v příkazní smlouvě) pouze se souhlasem (s pokynem) společnosti G, s tím, že výplata příslušné částky žalovaným podle pokynu společnosti G bude považována za plnění závazku žalovaného vůči dlužníku.

56. Dne 9. prosince 2019 uzavřela společnost G (jako prodávající) s dlužníkem (jako kupujícím) kupní smlouvu (č. l. 112-114), jejímž předmětem byly upomínkové předměty na akci „The Illusionists“, za dohodnutou kupní cenu 300.000 Kč (bez částky odpovídající dani z přidané hodnoty).

57. Dne 27. ledna 2020 uzavřeli dlužník (jako promotér akce v Praze), společnost T (jako producent), žalovaný (jako společnost zajišťující prodej a distribuci vstupenek na akci v Praze) a GS Production Services s. r. o. (dále jen „společnost GSP“) [coby smluvní strany] a P. P. (jako osobní ručitel za závazky vedoucí k neplnění smlouvy a za veškeré ztráty utrpěné společností T a společností GSP) smlouvu o rozdělení finančních prostředků (č. l. 106-109), ve které bylo deklarováno, že: [1] Dlužník neplnil dohodu o turné produkce se společností T, což vedlo k jejímu vypovězení. [2] Žalovaný již vyplatil společnosti T zálohu na příjmy ve výši 15.020.000 Kč; s výjimkou této zálohy má příjmy pod kontrolou a z pověření dlužníka (který jej k tomu opravňuje podpisem smlouvy) je schopen provést na první a druhou výzvu přímé platby společnosti T i společnosti GSP. [3] Společnost GSP dodá pro produkci veškeré potřebné technické vybavení a potřebný personál. [4] Společnost T je ochotna poskytnout dlužníku v uvedených termínech a za níže stanovených podmínek produkci (umělecký soubor na turné a logistiku).

58. Smlouva o rozdělení finančních prostředků dále obsahovala následující ujednání („podmínky“): [1] Dlužník, žalovaný a P. P. potvrdili, že ukončili smlouvu se společností G [dohoda o tom z 27. ledna 2020 (č. l. 132) je označena jako příloha A smlouvy] a že ona společnost nemá nárok na žádné další příjmy z produkce, které kontroluje žalovaný. [2] Dlužník potvrdil, že s výjimkou předem vyplacené zálohy veškeré příjmy z prodeje vstupenek na produkci nejsou zatíženy žádnými zástavními právy ani břemeny a jsou plně pod kontrolou žalovaného, přičemž žádná smluvní strana, osoba nebo subjekt s výjimkou společnosti T a společnosti GSP nemají právo na první ani druhou žádost o vyplacení zbývajících příjmů. [3] Žalovaný prohlásil, že nemá žádné informace o existenci takových zástavních práv nebo břemen. [4] Dlužník udělil žalovanému plnou a neodvolatelnou pravomoc přímo vyplatit: 1) společnosti GSP z „vyplatitelných příjmů“ částku 2.110.000 Kč jako plnou a konečnou odměnu za sjednané produkční služby po úspěšné realizaci celého představení produkce, 2) společnosti T z „vyplatitelných příjmů“ částku 350.000 USD jako plnou a konečnou úhradu za poskytnutí produkce po úspěšné realizaci celého představení produkce. [5] Dlužník obdrží svůj podíl z příjmů až poté, co budou plně vyplaceny společnost T a společnost GSP a plně uhrazeny pohledávky žalovaného za dlužníkem. [6] Žalovaný uhradí platby společnosti T a společnosti GSP v pondělí 10. února 2020. [7] Společnost T a společnost GSP mají plné právo přestat poskytovat své služby, nebudou-li platební lhůty a platební podmínky dodrženy.

59. Dne 4. února 2020 uzavřel dlužník (jako kupující) se společností T (jako producentem) dodatek č. 1 dohody o rezervaci (s tím, že je účinný k 24. lednu 2020), kterou se ona dohoda změnila potud, že dlužník se zavázal garantovat producentovi pouze akci v Praze a dosud neuhrazené (vzájemně dohodnuté) faktury v celkové výši 48.760,74 USD mu uhradí do 10. února 2020.

60. Dne 27. ledna 2020 uzavřel žalovaný se společností G v souvislosti s příkazní smlouvou dohodu o provizi (č. l. 130), v níž se deklaruje, že se pojí s akcí v Praze, na kterou žalovaný zajišťuje výrobu, prodej a distribuci vstupenek na základě příkazní smlouvy, že uskutečnění oné akce je ohroženo, důsledkem jejího neuskutečnění je reputační riziko pro žalovaného a že společnost G může svým vlivem umožnit její konání. Smluvní strany se (proto) dohodly, že žalovaný poskytne společnosti G za zajištění řádného konání akce v Praze provizi (odměnu) ze servisních poplatků vybraných od zákazníků podle bodu 33. písm. a/ obecných ujednání příkazní smlouvy, a to ve výši 70 % z celkové sumy všech servisních poplatků vybraných od zákazníků v souvislosti se vstupenkami prodanými na celou akci žalovaným podle příkazní smlouvy. Tamtéž bylo ujednáno, že provize (odměna) zahrnuje daň z přidané hodnoty a nárok na ni vznikne společnosti G až po uskutečnění celé akce v Praze, s tím, že neuskuteční-li se celá akce v Praze nebo jakákoliv její část, pak společnosti G provize (odměna) nenáleží. Jako další podmínka vzniku nároku na provizi (odměnu) bylo sjednáno, že nejpozději v den podpisu této dohody bude zrušena dohoda o postupu při výplatě záloh a konečného vyúčtování ze 7. října 2019.

61. Dne 30. ledna 2020 uzavřeli dlužník (jako pořadatel), žalovaný (jako věřitel) a P. P. a Vanity Club, s. r. o. (dále jen „společnost V“), [coby ručitelé] dohodu o náhradě škody (č. l. 21-22), a to podle § 2894 a násl. o. z., v souvislosti s příkazní smlouvou. V dohodě se deklaruje, že pořadatel (dlužník) pověřil příkazní smlouvou žalovaného, aby jeho jménem a na jeho účet vyráběl, distribuoval a prodával vstupenky na akci v Praze. Dohoda o náhradě škody obsahuje dále ujednání, podle kterých: [1] Smluvní strany činí nesporným, že pořadatel (dlužník) organizačně a finančně nezvládl organizaci akce v Praze, takže se její konání ocitlo „ve velkém ohrožení“, s tím, že pořadatel (dlužník) zejména nesplnil řádně a včas své závazky vůči vystupujícím umělcům a je zastupující umělecké agentuře (článek I. Způsobená škoda, odstavec 1.). [2] Žalovaný poskytl pořadateli (dlužníku) před podpisem dohody o náhradě škody zálohy ve výši 15.020.000 Kč a pořadatel (dlužník) za účasti ručitelů uznává co do důvodu i výše svůj závazek vrátit žalovanému takto poskytnuté zálohy v plné výši (článek I. Způsobená škoda, odstavec 2.). [3] Vzhledem k tomu, že konání akce v Praze bylo vážně ohroženo z důvodů ležících na straně pořadatele (dlužníka), žalovaný byl nucen vzdát se části servisních poplatků, které by jinak získal jako odměnu (utržil jako svůj příjem) v souvislosti s prodejem vstupenek na akci v Praze, dohodou uzavřenou 27. ledna 2020 se společností G (šlo o 70 % všech servisních poplatků, které žalovaný v souvislosti s akcí v Praze vybral nebo ještě vybere), aby umožnil konání akce v Praze (článek I. Způsobená škoda, odstavec 3.). [4] Smluvní strany činí nesporným, že částka, které žalovaný byl nucen se takto vzdát, pro něj představuje újmu (škodu), která by mu jinak nevznikla. Pořadatel (dlužník) za účasti ručitelů uznává svou odpovědnost za takto vzniklou škodu a výslovně co do důvodu i výše uznává svůj závazek nahradit žalovanému takto vznikající škodu, a to v plné výši (článek I. Způsobená škoda, odstavec 3.). [5] Pořadatel (dlužník) za účasti ručitelů opakuje svůj slib odškodnění, že na požádání odškodní žalovaného za veškerou újmu, kterou by utrpěl při své činnosti pro pořadatele (dlužníka) podle příkazní smlouvy nebo v souvislosti s akcí v Praze nebo jejím nekonáním, zejména tím, že vůči žalovanému budou uplatněny jakékoliv nároky třetích osob mající původ v akci v Praze, nebo v tom, že se akce v Praze řádně anebo vůbec neuskutečnila anebo se budou tyto nároky opírat o jakoukoliv újmu utrpěnou třetí osobou v souvislosti s akcí v Praze. Újmou utrpěnou žalovaným se pro tyto účely mimo jiné rozumí veškeré plnění takto poskytnuté třetím osobám, náklady s tím spojené včetně případných nákladů soudních či správních řízení hrazených soudu, státu či protistraně, uložené sankce a náklady na právní poradce žalovaného (článek I. Způsobená škoda, odstavec 4.).

62. Dohoda o náhradě škody dále obsahuje ručitelský závazek P. P. a společnosti V. (článek II. Ručitelský závazek).

63. Žalovaný uhradil 12. února 2020 v souvislosti s akcí v Praze na označený účet částku 2.110.000 Kč (č. l. 131).

64. Žalovaný uhradil 13. února 2020 společnosti T částku 350.000 USD (č. l. 129).

65. Podáním datovaným 19. února 2020, adresovaným dlužníku, žalovaný: [1] Oznámil, že na základě dohody uzavřené 27. ledna 2020 (dohoda o provizi) vyplatil společnosti G částku 1.857.711,90 Kč, která představuje (ve smyslu dohody o náhradě škody) škodu, kterou dlužník uznal a kterou se zavázal nahradit. [2] Oznámil, že podle příkazní smlouvy je povinen vydat dlužníku příjmy (z akce v Praze) po odečtení vyplacených záloh (15.020.000 Kč). Po odečtení záloh činí příjmy 11.166.029,85 Kč. Od této sumy je třeba odečíst: 1) platby provedené na dlužníkův příkaz v souladu s se smlouvu o rozdělení finančních prostředků z 27. ledna 2020, konkrétně platbu 2.110.000 Kč společnosti GSP a platbu 8.060.500 Kč (350.000 USD) společnosti T, a s tím spojené bankovní poplatky ve výši 403,03 Kč. 2) poplatek za kontrolu na místě ve výši 17.272,75 Kč (podle příkazní smlouvy). Podle příkazní smlouvy tedy k vydání dlužníku zůstávají příjmy ve výši 977.854,07 Kč. [3] Oznámil, že podle dohody o slevě dlužníku náleží též odměna (provize) ve výši 796.162,25 Kč, takže celkem jde o částku 1.774.016,32 Kč. [4] Oznámil, že dlužník je povinen mu zaplatit na náhradě škody částku 1.857.711,90 Kč. [5] Započetl proti pohledávkám dlužníka v celkové výši 1.774.016,32 Kč svou pohledávku vůči dlužníku z titulu náhrady škody ve výši 1.857.711,90 Kč, podle dohody o náhradě škody, v rozsahu, v němž se pohledávky vzájemně kryjí (1.774.016,32 Kč). [6] Vyzval dlužníka k náhradě zbylé škody ve výši 83.695,58 Kč.

66. Vyhláškou ze dne 20. května 2021, č. j. KSBR 57 INS 9488/2021-A-2, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

67. Usnesením ze dne 3. června 2021, č. j. KSBR 57 INS 9488/2021-A-9 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil dovolatelku.

68. Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásili pohledávky: [1] Kongresové centrum Praha, a. s. (dále jen „věřitel K“), [2] MUSTARD s. r. o. (dále jen „věřitel M“), [3] Carlton Property, s. r. o. (společnost sídlící na Slovensku, dále jen „věřitel C“).

69. Věřitel K přihlásil 22. června 2021 vykonatelnou pohledávku ve výši 106.906,67 Kč, vzešlou ze smlouvy o rezervaci ze dne 17. ledna 2020, splatnou 3. března 2020.

70. Věřitel M přihlásil 2. srpna 2021 pohledávky v souhrnné výši 9.175.762,59, vzešlé ze smlouvy o marketingové spolupráci ze dne 2. října 2019, z neuhrazených faktur splatných v období od 18. listopadu 2019 do 17. ledna 2020, s tím, že podle dohody o splátkovém kalendáři ze dne 5. března 2020 je nejstarší část pohledávek splatná 1. dubna 2020.

72. Na výše ustaveném skutkovém základě jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu k dovoláním otevřeným otázkám rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a občanského soudního řádu: § 234 (insolvenčního zákona)

Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle § 233. § 239 (insolvenčního zákona) (1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

(…) (3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. (4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.

Vylučovací žaloba není přípustná. § 240 (insolvenčního zákona) Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. (2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.

Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (…) § 241 (insolvenčního zákona)

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (…) § 242 (insolvenčního zákona)

Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. (2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. (3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. § 1727 (o. z.) Každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky. § 1982 (o. z.)

(1) Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. (2) Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. § 2890 (o. z.)

Slibem odškodnění se slibující zavazuje nahradit příjemci slibu škodu, vznikne-li mu z jeho určitého jednání, o něž ho slibující žádá a k němuž příjemce slibu není povinen. § 2951 (o. z.) (1) Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. (…) § 2952 (o. z.)

Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží- li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. § 79 (o. s. ř.) (1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst.

4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. (…)

73. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a později nedoznala změn. Již na tomto místě Nejvyšší soud v souvislosti s dobou zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka uvádí, že žalobkyně a po ní zjevně též insolvenční soud, jehož úsudek odvolací soud potud nekorigoval, nesprávně pokládá za den zahájení insolvenčního řízení 20. květen 2021 (srov. reprodukci žaloby v odstavci 5. odůvodnění shora a odstavec 18. odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu). To je ovšem pouze den, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (A-2). Dnem zahájení insolvenčního řízení je ve smyslu § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona již den, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu, což se v dané věci stalo 19. května 2021 (A-1).

74. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].

75. Citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí beze změny od 1. ledna 2014, kdy tento zákon vstoupil v účinnost, a citovaný § 79 odst. 1 o. s. ř. platí beze změny od zahájení sporu.

76. V daném právním rámci Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.

77. K dovoláním otevřeným otázkám činí Nejvyšší soud následující závěry: K otázce č. 1 (K možnosti odporovat slibu odškodnění)

78. U otázky, zda lze odporovat slibu odškodnění, lze souhlasit s žalovaným (srov. reprodukci vyjádření k dovolání v odstavci 38. odůvodnění shora), že napadené rozhodnutí posouzení možné neúčinnosti takového právního jednání nepostrádá [jak namítá dovolatelka (srov. reprodukci dovolání v odstavci 31. odůvodnění shora)], pouze svůj úsudek pojí s obsahem dohody o náhradě škody jako celku. Vzhledem k tomu, že obecně není vyloučeno vyslovit neúčinnost i jen části právního jednání dlužníka [srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněného pod číslem 92/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 92/2018“)], zbývá určit, zda odvolací soud měl důvod zabývat se neúčinností slibu odškodnění též samostatně (zkoumat, zda ji lze vyslovit bez zřetele k dalším částem dohody o náhradě škody).

79. Jakkoli se závěry obsažené v R 92/2018 pojily s částečnou neúčinností „právního úkonu“ navázanou na úpravu částečné neplatnosti „právního úkonu“ podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, závěr, že odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona lze odporovat i jen části právního jednání, formuloval Nejvyšší soud posléze i pro poměry vycházející úpravy částečné neplatnosti „právního jednání“ podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021, sp. zn. 29 ICdo 126/2019, uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 2, ročníku 2024, pod číslem 20. V posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále dovodil, že jde-li o posouzení odporovatelnosti části smlouvy, která by mohla být smlouvou samostatnou, je zapotřebí zkoumat za přiměřeného použití § 1727 o. z. a s respektem k principu autonomie vůle její závislost na dalších částech smlouvy. Týž závěr je podle přesvědčení Nejvyššího soudu namístě také v těch případech, kdy jedna listina zahrnuje vedle dvoustranného právního jednání (smlouvy) i relativně samostatné jednostranné právní jednání některé ze stran smlouvy (adresované druhé smluvní straně). Jinak řečeno, je-li do téže listiny vedle smlouvy zahrnuto i relativně samostatné právní jednání jedné ze smluvních stran (dlužníka), pak při posouzení odporovatelnosti takového právního jednání dlužníka je zapotřebí zkoumat za přiměřeného použití § 1727 o. z. a s respektem k principu autonomie vůle jeho závislost na dalším obsahu listiny představovaném smlouvou.

80. Úprava slibu odškodnění byla převzata do zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); srov. § 725 až § 728 obch. zák., zvláštní část důvodové zprávy, „K § 2890 až 2893“, k vládnímu návrhu občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 362, nebo (v literatuře) Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014 (dále jen „Hulmák a kol.“), komentář k § 2890 o. z., str. 1492-1493.

81. Slib odškodnění je jednostranným právním jednáním; srov. v literatuře např. opět Hulmák a kol., str. 1494, nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024 (dále jen „Petrov a kol.“) [vždy jde o komentář k § 2890 o. z.], a v judikatuře např. odstavec 43. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023, sp. zn. 23 Cdo 923/2022, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 11, ročníku 2024, pod číslem 102. Podstatou slibu odškodnění je závazek (slib) slibujícího vůči příjemci slibu, že mu nahradí škodu vzešlou z určitého jednání, o které jej slibující žádá a k němuž příjemce slibu není povinen. Jakkoli je tu pojem škody použit v obecném významu, nejde o povinnost k náhradě škody jako důsledek deliktní odpovědnosti, ale o závazek založený slibem odškodnění jakožto jednostranným právním jednáním, proto se ve vztahu k této povinnosti nezkoumá protiprávnost, zavinění ani existence liberačních důvodů; srov. v literatuře opět např. Petrov a kol. (komentář k § 2890 o. z.) a v judikatuře (k § 725 až § 728 obch. zák.) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 805/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2004, pod číslem 35.

82. V takto pojatém právním rámci není povahou daného institutu vyloučeno odporovat slibu odškodnění. Jinak řečeno, jen proto, že jde o slib odškodnění (§ 2890 a násl. o. z.), není vyloučeno odporovat podle § 235 a násl. insolvenčního zákona takovému jednostrannému právnímu jednání dlužníka (slibujícího).

83. V poměrech dané věci nicméně odpověď na otázku č. 1 k úspěchu dovolání nevede. Skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud, totiž dokládá, že na základě slibu odškodnění obsaženého v dohodě o náhradě škody neposkytl dlužník žalovanému žádné plnění, ani jej takovým slibem (nebo v jeho důsledku) nezvýhodnil na úkor ostatních svých věřitelů (srov. reprodukci zjištění z dohody o náhradě škody v odstavci 61. odůvodnění shora). Pohledávka z titulu náhrady škody, jejíž výši žalovaný vyčíslil dlužníku podáním datovaným 19. února 2020, je totiž v předmětné dohodě obsažena (v článku I. Způsobená škoda, odstavcích 1. až 3.) vedle slibu odškodnění (v článku I. Způsobená škoda, odstavci 4.) a odpovědnost za vznik škody dlužník tamtéž uznává jako důsledek svého předchozího deliktního jednání (článek I. Způsobená škoda, odstavec 3.). Pasáž, která se týká slibu odškodnění, nadto již svou (stranami sporu nezpochybněnou) dikcí potvrzuje, že nešlo o nově vzniklý závazek dlužníka (o nový slib odškodnění), nýbrž, že dlužník svůj slib odškodnění pouze „opakuje“. (článek I. Způsobená škoda, odstavec 4.). To je v souladu se zjištěním, které odvolací soud učinil z příkazní smlouvy (srov. reprodukci zjištění z příkazní smlouvy v odstavci 52. odůvodnění shora) a podle kterého dlužník (coby slibující) učinil vůči žalovanému (coby příjemci slibu) onen posléze zopakovaný slib odškodnění již v rámci příkazní smlouvy (srov. bod 33. písm. a/ obecných ujednání příkazní smlouvy). Příkazní smlouvu (nebo jen tuto její část) však dovolatelka předmětem odpůrčí žaloby neučinila. Dovolání proto v této části není důvodné. K otázce č. 2 (K věřitelům dlužníka v době právního jednání)

84. V rámci otázky č. 2 dovolatelka jednak zdůrazňuje potřebu zkoumat úpadkovou situaci dlužníka (a tedy i mnohost věřitelů dlužníka a jeho majetkovou dostatečnost) ke dni vzniku právního jednání bez zřetele k tomu, že (někteří) věřitelé se do insolvenčního řízení posléze nepřihlásili, jednak brojí proti závěru odvolacího soudu, že ke zkrácení uspokojení dalších věřitelů dlužníka mohlo dojít až jednostranným započtením (nikoli uzavřením dohody o náhradě škody nebo v jejím důsledku), akcentujíc, že se od počátku v řízení domáhá vydání plnění z neúčinného právního jednání (z dohody o náhradě škody a z jednostranného zápočtu).

85. Při vypořádání této argumentace je zapotřebí důsledně rozlišovat předpoklady, jež se pojí s jednotlivými skutkovými podstatami neúčinnosti vymezenými v § 240 až § 242 insolvenčního zákona, což platí tím více, že dovolatelka sama (v žalobě i pozdějších podáních) argumentuje k těmto předpokladům zčásti nepřesně (neboť souhrnně), vedena názorem, že může jít o neúčinnost podle každé z těchto skutkových podstat, a že souhrnnou (a tudíž nepřesnou) argumentaci používají ke skutkovým podstatám neúčinnosti uvedeným v § 240 až § 242 insolvenčního zákona i oba soudy.

86. Jelikož dovolatelka sama v žalobě deklarovala, že podle dostupných dokladů není zřejmé, že by dlužník a žalovaný byli osobami sobě blízkými, nebo že by spolu tvořili koncern (srov. č. l. 4), a v rámci skutkového stavu věci, z nějž vyšlo napadené rozhodnutí nevyšlo najevo nic, co by tento úsudek ovlivnilo, ponechává Nejvyšší soud stranou dalších úvah ta ustanovení zkoumaných norem (a jejich výklad), která se týkají osob dlužníku blízkých a osob tvořících s dlužníkem koncern. a) K neúčinnosti právních jednání bez přiměřeného protiplnění

87. S omezením plynoucím z předchozího odstavce pak platí, že ve sporu o určení neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že: 1) Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona). 2) Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona). 3) Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Srov. shodně (k břemenu tvrzení) např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 136/2023, odstavec 73. odůvodnění.

88. Pro závěr odvolacího soudu, že nešlo o neúčinné právní jednání ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, je určující správnost jeho úvahy, že dohoda o náhradě škody není způsobem nebo formou plnění dluhu a „žádné protiplnění se neočekává“, takže je pojmově vyloučeno, aby byla sama o sobě takovým neúčinným právním jednáním (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 18. odůvodnění shora). Ta totiž (je-li správná) obstojí jako samostatný důvod vyloučení aplikace § 240 insolvenčního zákona na daný případ bez zřetele k dalším dovolatelkou otevřeným otázkám.

89. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož je-li právní jednání neplatné (absolutně), nelze zkoumat jeho neúčinnost (o neúčinnosti právního jednání lze uvažovat pouze tehdy, jde-li o úkon platný); k tomu srov. např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 40/2009“).

90. Jakkoli závěry R 40/2009 byly formulovány na poli konkursního odpůrčího práva (podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007), vychází z nich i judikatura k výkladu insolvenční neúčinnosti (neúčinnosti podle insolvenčního zákona); srov. (již ve vazbě na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněný pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 12/2025“), a jednoznačnou dikci § 234 insolvenčního zákona (který v takovém případě odkazem předepisuje postup podle § 233 insolvenčního zákona, jenž se zabývá plněním z neplatných právních jednání). Pro závěr o neúčinnosti právního jednání dlužníka ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona je tudíž právně bezcenná skutková i právní argumentace zpochybňující platnost takového právního jednání. V poměrech dané věci to znamená, že při posuzování otázky, zda dohoda o náhradě škody může být neúčinným právním jednáním dlužníka ve smyslu § 240 insolvenčního zákona („bezúplatným“ právním jednáním dlužníka nebo právním jednáním dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“), nelze zpochybňovat platnost dlužníkova závazku k náhradě škody. Rozhodné je, zda dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) platně zavázal poškozenému k náhradě škody (již mu způsobil), může být „bezúplatným“ právním jednáním dlužníka nebo právním jednáním dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“.

91. O „bezúplatné“ právní jednání nemůže jít již proto, že poškozený na jeho základě nezískává od dlužníka příslušnou hodnotu „bezúplatně“ v tom smyslu, že by o ni (bez protihodnoty poskytnuté dlužníku) rozmnožil svůj majetek. Ještě jinak řečeno, dlužník (coby škůdce) se dohodou o náhradě škody nezavazuje poškozenému „poskytnout plnění bezúplatně“ (srov. dikci § 240 odst. 1 insolvenčního zákona); pouze poškozenému takovým jednáním nahrazuje škodu (újmu), kterou mu dříve způsobil svým (protiprávním) jednáním (srov. § 2951 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2952 o. z.).

92. Právním jednáním „bez přiměřeného protiplnění“ pak je (ve shodě s dikcí § 240 odst. 1 insolvenčního zákona) takové právní jednání, jímž se dlužník „zavázal“ poskytnout „plnění“ za „protiplnění“, jehož obvyklá cena je „podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“. Jinak řečeno, o právní jednání „bez přiměřeného protiplnění“ může jít jen tehdy, jde-li o právní jednání (závazek), které předpokládá ekvivalentní plnění dotčených subjektů [předpokládá, že se dlužník „zavázal“ poskytnout „plnění“ za určité „protiplnění“ (typicky např. jde o kupní smlouvu nebo o směnnou smlouvu)]. Jen v takových situacích je totiž pojmově možné zkoumat, zda dlužník za plnění, které podle onoho právního jednání poskytl, obdržel „přiměřené protiplnění“ (k tomuto pojmu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněného pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč.).

93. Závazek dlužníka (škůdce) nahradit poškozenému škodu (újmu), kterou mu dříve způsobil svým protiprávním jednáním, žádné (natož přiměřené) protiplnění poškozeného nepředpokládá.

94. Nejvyšší soud tedy shodně s odvolacím soudem uzavírá, že dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) zavázal nahradit poškozenému majetkovou škodu, kterou mu dříve způsobil svým protiprávním jednáním, není (ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona pojmově nemůže být) právním jednáním, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění „bezúplatně“ nebo za „protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“.

95. Dovolání tak potud není opodstatněné. b) K neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání

96. S omezením plynoucím (opět) z odstavce 80. odůvodnění shora rovněž platí, že ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že: 1) Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona]. 2) Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona). 3) Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Srov. shodně (k břemenu tvrzení) opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 136/2023, odstavec 76. odůvodnění.

97. Nejvyšší soud se opět zabýval především závěrem odvolacího soudu, že nešlo o neúčinné právní jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, jelikož dohodou o náhradě škody nebo v jejím důsledku se žalovanému ještě žádného upokojení nedostalo a ani tímto jednáním skutečně a objektivně nezkrátil uspokojení žádného svého věřitele (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavcích 21. až 23. odůvodnění shora). Kdyby (totiž) šlo o úsudek správný, pak by nebylo zapotřebí zkoumat pro účely vyloučení aplikace § 241 insolvenčního zákona na daný případ další dovolatelkou otevřené otázky.

98. Ustanovení § 241 insolvenčního zákona postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne – lhostejno, zda přímo dotčeným právním jednáním, nebo v jeho důsledku – vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu dostalo v konkursu nebýt tohoto právního jednání. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní jednání, proto není významné, zda se v jeho důsledku majetek dlužníka zmenšil; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 78/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 50/2020, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročníku 2021, pod číslem 54.

99. Také při zkoumání, zda dohoda o náhradě škody je (může být) zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, nelze zpochybňovat platnost dlužníkova závazku k náhradě škody; srov. opět i odstavce 83. a 84. odůvodnění shora. Je-li závazek dlužníka k náhradě jím způsobené škody platný, pak dohoda o náhradě (existující) škody škůdcem (dlužníkem) poškozeného (žalovaného) sama o sobě (jako celek) nezvýhodňuje.

100. V režimu § 241 insolvenčního zákona tak zbývá určit, zda na závěru formulovaném v předchozím odstavci něco mění (může měnit) skutečnost, že dlužník (škůdce) v dohodě o náhradě škody nevyloučil možnost byť i jen jednostranného započtení (poškozeným) pohledávky poškozeného (žalovaného) na náhradu dlužníkem uznané škody proti pohledávkám, které sám má vůči poškozenému (žalovanému coby dlužníku). V R 82/2022 Nejvyšší soud vysvětlil, že i takovým způsobem lze (v návaznosti na věcnou a časovou souvislost následného započtení) založit neúčinnost jinak formálně ekvivalentního právního jednání (tam kupní smlouvy) ve smyslu § 240 insolvenčního zákona.

101. Nejvyšší soud nesdílí názor, jímž žalovaný oponuje (ve vyjádření k dovolání) mínění dovolatelky, že závěry přijaté v R 82/2022 k výkladu § 240 insolvenčního zákona se uplatní i v této věci (srov. reprodukci dovolání v odstavci 33. odůvodnění shora). V obecné rovině totiž nelze vyloučit, že jednostranné právní jednání, jímž věřitel započte pohledávku, kterou dlužník smlouvou (dohodou) uznal, aniž vyloučil její následné započtení, proti vzájemné pohledávce dlužníka, přivodí v poměrech upravených § 241 insolvenčního zákona zvýhodnění takového věřitele. K tomu, aby insolvenční soud v takovém případě mohl vyslovit neúčinnost právního jednání dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, postačí, domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou určení neúčinnosti příslušné smlouvy. To platí bez zřetele k tomu, že předmětem odpůrčí žaloby nebyl současně požadavek na určení neúčinnosti právního jednání, jímž následně došlo k započtení pohledávky věřitele z oné smlouvy proti dříve vzniklé pohledávce dlužníka vůči takovému věřiteli; srov. mutatis mutandis např. R 82/2022, odstavec 43. odůvodnění.

102. Na závěry R 82/2022 navázal Nejvyšší soud (vyšel z nich) v rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 127/2020, uveřejněném pod číslem 61/2023 Sb. rozh. obč. V něm při zohlednění své (již ustálené) judikatury k možnosti odporovat započtení (ať již jednostrannému, nebo provedenému na základě dohody stran) učiněnému před zahájením insolvenčního řízení (srov. odstavce 24. až 27. odůvodnění tamtéž) vysvětlil, že dohoda, kterou si dlužník s věřitelem před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka započetli své vzájemné pohledávky, sama o sobě není právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona a zpravidla nepůjde ani o právní jednání neúčinné podle § 241 insolvenčního zákona nebo podle § 242 insolvenčního zákona.

103. Platí též, že na neúčinnost započtení samého lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinné právní jednání, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení (srov. shodně např. důvody R 92/2018).

104. Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil poškozenému (žalovanému), sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce (dlužník) zvýhodňuje poškozeného (žalovaného coby svého věřitele) na úkor svých dalších věřitelů (nárok na náhradu škody by poškozenému i tak náležel). V intencích dovolací argumentace by dohoda o náhradě škody mohla být zvýhodňujícím právním jednáním dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona jen tehdy, kdyby bez jejího uzavření nemohl žalovaný (coby poškozený) jednostranným právním jednáním započíst svou pohledávku na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. i § 1982 o. z.). Tak tomu ale v dané věci nebylo (pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její náhradě). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i potud správné. c) K neúčinnosti úmyslně zkracujících právních jednání

105. Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních jednání dlužníka; předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek, aby šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Srov. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 117/2017“), a z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. odstavec 39. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023.

106. Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání; srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč. Přitom musí jít o právní jednání, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona). V intencích § 242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele; srov. např. odstavec 82. odůvodnění R 12/2025.

107. U úmyslně zkracujícího právního jednání dlužníka nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); srov. shodně např. odstavec 82. odůvodnění R 12/2025.

108. Z řečeného plyne, že pro posouzení, zda ve smyslu § 242 insolvenčního zákona šlo o úmyslně zkracující právní jednání dlužníka, není určující, zda úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ směřoval ke zkrácení právě těch věřitelů, kteří posléze přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Není rovněž podstatné (a odvolací soud se mýlí uzavřel-li jinak), že (přihlášení) věřitelé, kteří v insolvenčním řízení uplatňují své pohledávky vůči dlužníku, nepatří k těm věřitelům, které dlužník zkrátil úmyslně zkracujícím právním jednáním v době jeho vzniku; rozhodné je jen to, že veden úmyslem „cum animo fraudandi“ takovým právním jednáním v době jeho vzniku skutečně zkrátil kteréhokoli svého tehdejšího věřitele.

109. Jakkoli je ovšem tato dovolací argumentace opodstatněná, k úspěchu dovolání sama o sobě nevede. Úsudek odvolacího soudu, že dlužník dohodou o náhradě škody své věřitele nezkrátil, totiž obstojí na základě stejné argumentace, jež se pojí s výkladem podaným shora k § 240 a § 241 insolvenčního zákona.

110. Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil poškozenému (žalovanému), sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce (dlužník) zkracuje některého ze svých věřitelů (povinnost nahradit škodu by měl i bez této dohody). Dohoda o náhradě škody (lhostejno, jakým úmyslem dlužníka vedená) též nevytvářela nezbytnou podmínku (předpoklad) pro jednostranné právní jednání poškozeného (žalovaného) [kompenzační projev] směřující k započtení pohledávky na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. opět i § 1982 o. z.). Potud lze opět připomenout, že pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její náhradě. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i potud ve výsledku správné. d) K požadavku na úhradu částky 1.774.016,32 Kč jako plnění z neúčinného právního jednání

111. Neúčinným právním jednáním, jehož neúčinnost požaduje dovolatelka určit, nebylo právní jednání, jímž dlužník plnil peněžitý dluh (peněžité plnění ve smyslu § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona). Pro výsledek sporu tedy bylo určující, zda částka 1.774.016,32 Kč požadovaná dovolatelkou jako plnění z neúčinného právního jednání, jímž je dohoda o náhradě škody, může být (opět ve smyslu § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona) peněžitou náhradou za plnění poskytnuté dohodou o náhradě škody. Kdyby v intencích závěrů R 82/2022 vyvolala (způsobila) případná neúčinnost dohody o náhradě škody (kterou si strany žádné plnění neposkytly) neúčinnost následného kompenzačního projevu žalovaného, pak by to ovšem mělo jen ten následek, že započtením nezanikla (trvá) pohledávka dlužníka vůči žalovanému z příkazní smlouvy (ve výši 1.774.016,32 Kč). Důvod přiznat tuto částku jako plnění z neúčinného právního jednání nebo jako peněžitou náhradu za plnění z neúčinného právního jednání (podle § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona) by tedy nebyl dán, ani kdyby bylo možné určit, že dohoda o náhradě škody je neúčinná. Srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 4/2019, K otázce č. 3 (K neplatnosti dohody o náhradě škody)

112. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou zatížily řízení soudy obou stupňů při řešení otázky č. 3 (otázky neplatnosti dohody o náhradě škody).

113. Dovolatelka učinila požadavek na určení neplatnosti dohody o náhradě škody a (zároveň) zaplacení částky 1.774.016,32 Kč (coby plnění z neplatného právního jednání) do majetkové podstaty dlužníka předmětem řízení formou tzv. eventuálního petitu (srov. reprodukci žaloby v odstavci 1. odůvodnění shora).

114. O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu. Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy, je-li plnění požadované v primárním petitu nemožné. Srov. k tomu v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1028, a v judikatuře např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010. Formou eventuálního petitu lze přitom uplatnit i právo se samostatným skutkovým základem; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněného pod číslem 98/2009 Sb. rozh. obč.

115. Insolvenční soud poté, co v dané věci dospěl k závěru, že odpůrčí žaloba není důvodná a zamítl požadavek na určení neúčinnosti dohody o náhradě škody a na úhradu částky 1.774.016,32 Kč jako plnění z neúčinného právního jednání, o žalobou uplatněném eventuálním petitu nerozhodl, přičemž odvolací soud měl tento jeho postup za správný, maje za to, že nebyly splněny předpoklady, při jejichž naplnění dovolatelka o rozhodnutí o eventuálním petitu žádala (odpůrčí žaloba nebyla zamítnuta pro neplatnost dohody o náhradě škody). Srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 27. odůvodnění shora a odstavec 30. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

116. Obecně platí, že žaloba musí obsahovat (jak plyne z § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) též vylíčení rozhodujících skutečností, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány; zároveň musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“), odstavec 63. odůvodnění.

117. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny; srov. např. (opět) R 31/2020 (odstavec 64. odůvodnění).

118. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (žalobní petit) je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval zahájením řízení. Žalobce uvede (řádně), čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení (žalovanému) uložena rozhodnutím soudu; srov. opět i R 31/2020 (odstavec 65. odůvodnění). Nejvyšší soud též připomíná, že žaloba je procesním úkonem, přičemž každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., nebo důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč.

119. Poměřováno závěry shrnutými v odstavcích 116. až 118. odůvodnění shora, obsah žaloby, včetně doplnění (jak reprodukován v odstavcích 1. až 8. odůvodnění shora), nevyvolává u Nejvyššího soudu žádné pochybnosti potud, že dovolatelka (žalobkyně) jí projevila nejen záměr prosadit neúčinnost dohody o náhradě škody, nýbrž také záměr prosadit (v případě, že „z jakýchkoli důvodů“ neuspěje s odpůrčím nárokem) neplatnost tohoto právního jednání (promítnutý v žalobním žádání formou tzv. eventuálního petitu).

120. Jinak řečeno, Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že dovolatelka (žalobkyně) se pro případ neúspěchu odpůrčího nároku (prosazovaného primárním petitem) domáhala rozhodnutí o eventuálním petitu (určení neplatnosti dohody o náhradě škody) jen v případě, že insolvenční soud dospěje k závěru, že dohoda o náhradě škody je neplatná. Ještě jinak řečeno, Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že důvod rozhodovat o požadavku uplatněném eventuálním petitem (o určení neplatnosti dohody o náhradě škody) neměl insolvenční soud proto, že požadavek uplatněný primárním petitem (odpůrčí nárok) zamítl „z jiných důvodů“ než proto, že dohoda o náhradě škody je neplatná.

121. Při zohlednění textu žaloby (a jejího doplnění) jako celku má Nejvyšší soud (oproti odvolacímu soudu) za to, že požadavek uplatněný eventuálním petitem (o určení neplatnosti dohody o náhradě škody) nebyl vázán na „důvod zamítnutí“ požadavku uplatněného primárním petitem, nýbrž (jen) na „zamítnutí“ primárního petitu. Ostatně, kdyby tomu bylo jinak, pak by ve světle závěrů judikatury shrnutých v odstavcích 116. až 118. shora byl důvod odstraňovat vady žaloby. Důvody zamítnutí žaloby (co do primárního petitu) totiž nelze samostatně zpochybnit odvoláním (srov. § 202 odst. 3 o. s. ř.), přičemž názor obsažený v napadeném rozhodnutí by na úrovni rozhodování odvolacího soudu vedl k absurdním důsledkům. Kdyby totiž měl platit úsudek odvolacího soudu na dané téma, pak by rozsudek insolvenčního soudu, který po zamítnutí požadavku uplatněného primárním petitem nerozhodl o požadavku uplatněném petitem eventuálním, zůstal „ve výroku věcně správným“ (§ 219 o. s. ř.) i poté, co by odvolací soud případně dospěl k závěru, že primárním petitem uplatněný odpůrčí nárok měl být zamítnut právě pro neplatnost dohody o náhradě škody. V tom okamžiku by povinnost rozhodnout o eventuálním petitu vznikla pouze odvolacímu soudu.

122. Ostatně, nedává žádný smysl zabývat se argumentací dovolatelky na podporu závěru, že dohoda o náhradě škody je absolutně neplatná, pro účely rozhodování o primárním petitu, jelikož jde o argumentaci vedoucí k zamítnutí odpůrčí žaloby (jak rozebráno v odstavcích 89. a 90. shora, absolutně neplatnému právnímu jednání nelze odporovat).

123. Napadené rozhodnutí, které aprobovalo nesprávný postup (nečinnost) insolvenčního soudu ve vztahu k požadavku uplatněném eventuálním petitem, tudíž v této části neobstojí.

124. Za shora popsané procesní situace (opomenuté žalobní žádání uplatněné eventuálním petitem) může mít rozhodnutí o odpůrčím nároku uplatněném tzv. primárním petitem pouze podobu tzv. částečného rozsudku (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), když co do otázek odpůrčího práva napadené rozhodnutí obstálo.

125. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), přikročil v souladu s § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ke změně rozhodnutí odvolacího soudu v tom ohledu, že změnou formulovanou ve výroku tohoto rozhodnutí přiznal rozsudku insolvenčního soudu povahu rozsudku částečného (co do primárního petitu) a rozhodnutí o eventuálním petitu (a náhradě nákladů řízení) vyhradil rozsudku konečnému.

126. Zbývá dodat, že rozhodování o odpůrčím nároku (o primárním petitu) nebránilo, že odpůrčí žaloba nesměřovala proti všem smluvním stranám dohody o náhradě škody; srov. např. odstavec 34. až 36. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněného pod číslem 29/2021 Sb. rozh. obč. Při rozhodování o nároku uplatněném eventuálním petitem však bude úkolem insolvenčního soudu vypořádat se též s otázkou, zda určení neplatnosti dohody o náhradě škody nepřekáží, že se potud sporu neúčastní společnost V a P. P. (coby smluvní strany dohody o náhradě škody v pozici ručitelů), a zda se určení neplatnosti dohody o náhradě škody může za této situace týkat i ručitelského závazku v ní zahrnutého.

127. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč., když v důsledku provedené změny je rozhodnutí o nákladech řízení předčasné (rozhodnout o nich bude úkolem insolvenčního soudu při vydání konečného rozsudku).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2025

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu