USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníka HOPR TRADE CZ, s. r. o., se sídlem v Olomouci, Třída Jiřího Pelikána
1389/5, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26869306, zastoupeného JUDr.
Kateřinou Martínkovou, LL.M., MBA, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská
třída 966/22, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 17564/2016, o přeměně reorganizace v konkurs,
o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března
2023, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL 99/2023-B-775, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Usnesením ze dne 2. února 2023, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-741,
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“)
rozhodl, že se reorganizace dlužníka (HOPR TRADE CZ, s. r. o.) přeměňuje v
konkurs.
2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu po povolení
reorganizace. Prvním usnesením ze dne 30. října 2017, č. j. KSOL 10 INS
17564/2016-B-133, insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka ze dne
18. července 2017. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. února 2018, č. j.
KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL 1150/2017-B-160, potvrdil usnesení insolvenčního
soudu ze dne 30. října 2017. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2020,
č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 29 NSČR 160/2018-B-464, usnesení odvolacího soudu
ze dne 2. února 2018 i usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2017
zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Druhým usnesením ze
dne 7. září 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-469, insolvenční soud zamítl
reorganizační plán dlužníka a přeměnil reorganizaci v konkurs. Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2
VSOL 451/2020-B-485, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. září 2020.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. prosince 2022, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016,
29 NSČR 10/2021-B-729, usnesení odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2020 i
usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. září 2020 zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud – cituje § 149 odst. 1 a 2, § 316 odst. 1 a 2, § 363
odst. 1 a § 149 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), a § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že v průběhu řízení se u
dlužníka stala reorganizace objektivně nepřípustnou, neboť ze zpráv insolvenční
správkyně, soupisu majetkové podstaty a dalšího obsahu insolvenčního spisu
plyne, že dlužníku chybí podnik (závod), který by bylo možné reorganizovat. Po
zpeněžení podstatného rozsahu majetku a veškerého nezbytného pro provoz podniku
včetně ukončení zaměstnaneckých pracovněprávních vztahů chybí objekt
reorganizace coby sanačního způsobu řešení úpadku.
4. Insolvenční soud dále dovodil, že reorganizaci lze přeměnit v konkurs
bez dalšího [bez svolání schůze věřitelů k případnému určení osoby, která by
měla přednostní právo sestavit reorganizační plán podle § 363 odst. 6
insolvenčního zákona (správně § 339 odst. 6 insolvenčního zákona)] analogicky
podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, jelikož se dlužník v průběhu
insolvenčního řízení stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku
reorganizací.
5. Insolvenční soud doplnil, že s ohledem na § 243f odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož pro
rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (tj. k 19. listopadu 2020), není vázán závěry
obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 10/2021. Dovolací soud
nemůže reagovat na změny ve skutkovém stavu či v právních vztazích účastníků, k
nimž v mezidobí došlo a které mohou mít vliv na další rozhodnutí insolvenčního
soudu. Proto insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs bez
dalšího, neboť po datu vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
došlo k zastavení provozu podniku dlužníka, ukončení pracovních poměrů se
zaměstnanci, prodeji rozhodující části majetkové podstaty, a tedy i k zániku
podniku dlužníka, čímž se stala reorganizace dlužníka objektivně nemožnou.
Poukázal i na to, že majoritní věřitelé nenavrhli svolání schůze věřitelů a
naopak deklarovali, že na případné schůzi věřitelů budou hlasovat proti určení
osoby s právem předložit reorganizační plán.
6. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
7. Odvolací soud, cituje § 149 odst. 1 a 2 a § 363 odst. 1 insolvenčního
zákona, přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že insolvenční správkyně
zpeněžila všechny podstatné složky majetku dlužníka. Dlužník tak již nemá
obchodní závod, zaměstnance a nevykonává žádnou činnost. K námitce dlužníka, že
doposud byla zpeněžena jen část jeho závodu, odvolací soud vysvětlil, že
vyjmenované položky se nepovažovaly pro účely zpeněžení v rámci dražby za
součást části závodu. Tato zbylá část pak zjevně není způsobilá další
hospodářské činnosti. Dlužník tedy již nemá žádný závod ani část závodu, které
by bylo možno provozovat, což brání další reorganizaci.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za
přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolacím soudem dosud
neřešených, případně otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací
soud napadené usnesení a spolu s ním i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a
věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel úvodem namítá, že soudy nesplnily podmínky dalšího řízení,
které byly určeny a závazně stanoveny v kasačním usnesení Nejvyššího soudu.
Nesouhlasí s tím, že soudy nebyly povinny se řídit postupem, který Nejvyšší
soud uvedl a který měly zvolit již v roce 2020 při rozhodnutí o zamítnutí
reorganizačního plánu.
10. Rovněž se domnívá, že rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodněná
a nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné, na základě čeho soudy použily
analogii, a tedy které konkrétní písmeno z § 363 odst. 1 insolvenčního zákona
uplatnily na danou skutkovou situaci.
11. Dovolatel má dále za to, že pro posouzení otázky, zda je u dlužníka
přípustná reorganizace, je třeba více zkoumat možnosti dlužníkova závodu a jeho
provozu, zachování jeho existence apod. Vytýká odvolacímu soudu, že se
nezabýval povahou zbývajících složek závodu a vycházel čistě ze soupisu
majetkové podstaty, respektive ze sdělení insolvenční správkyně, přičemž závod
není ze své podstaty tvořen jen majetkem a závazky, ale náleží do něj zpravidla
i osobní složka (zaměstnanci) a nehmotná složka (know-how).
12. Konečně dovolatel uvádí, že je schopen obnovit podnikatelskou
činnost, neboť má stále know-how potřebné k provozu podniku a jednatele, který
má potřebné kontakty na obchodní partnery z minulosti, se kterými nepřerušil
vztahy a je s nimi schopen okamžitě navázat spolupráci, a spravovat tak majetek
v rámci své podnikatelské činnosti. Zdůrazňuje, že k ukončení provozu závodu
došlo činností insolvenční správkyně, nikoliv jeho činností, a nejde o trvalý
stav.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
15. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o.
s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř.).
16. Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání pro řešení otázky
spočívající v (ne)respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu
formulovaného v (předchozím) kasačním usnesení.
17. K tomu v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je dlouhodobě
ustálena v závěru, podle něhož právní názor dovolacího soudu vyjádřený v
rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též rozhodnutí
soudu prvního stupně, je pro soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta
první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), jen jestliže se skutkový základ
věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu
na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci [rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod číslem 18 (včetně odkazu na Rozbor a
zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu
prvního stupně ze dne 23. listopadu 1967, sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve
Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním
notářstvím I, SEVT Praha 1974, s. 96-97), jehož závěry se uplatní i v poměrech
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023, sp. zn. 29 Cdo 3075/2022)].
18. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že skutkový základ věci, z
něhož vyšly soudy obou stupňů, se změnil natolik, že soudy již nemohly být
vázány závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 10/2021.
Nejvyšší soud kasačním rozhodnutím reagoval na skutkový stav ke dni vydání
usnesení odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2020, nemohl tedy zohlednit
vývoj insolvenčního řízení, který nastal později.
19. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky,
zda je reorganizace přípustná u dlužníka, jehož podnik (obchodní závod) zanikl
v době po rozhodnutí o povolení reorganizace, neboť co do jejího posouzení jde
o věc dovolacím soudem neřešenou.
20. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení není postiženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž
shledal, že řízení jimi zatíženo není, a to ani vadami výslovně zmíněnými
dovolatelem.
21. Dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (i
insolvenčního soudu) spočívající v nedostatečném vypořádání se s jeho námitkami
a v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu nicméně plyne, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný
pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
24. V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí dovolatelem
vytýkanou nepřezkoumatelností. Z odůvodnění usnesení insolvenčního soudu totiž
vyplývá, že prostřednictvím analogie rozšířil vymezené důvody uvedené v § 363
odst. 1 insolvenčního zákona o důvod podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního
zákona, tj. že přeměnil povolenou reorganizaci dlužníka v konkurs proto, že se
dlužník po rozhodnutí o úpadku stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení
úpadku reorganizací, jelikož již neexistuje obchodní závod dlužníka. Odvolací
soud se následně v napadeném usnesení se závěry insolvenčního soudu ztotožnil.
25. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
28. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující
ustanovení insolvenčního zákona a občanského zákoníku:
Podle § 149 odst. 1 insolvenčního zákona nejde-li o případ podle § 148,
rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím
vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po
skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona odstavec 1 se nepoužije,
jestliže se dlužník stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku
reorganizací nebo oddlužením, po rozhodnutí o úpadku; v takovém případě může
insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem před termínem
konání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Podle § 316 insolvenčního zákona reorganizací se rozumí zpravidla postupné
uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku,
zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním
soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze
strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek
dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec
2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci,
obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní
burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Podle § 339 odst. 6 insolvenčního zákona nemá-li dlužník právo přednostně
sestavit reorganizační plán nebo zaniklo-li mu toto právo rozhodnutím
insolvenčního soudu podle odstavce 4, může o tom, kdo má přednostní právo
sestavit reorganizační plán, rozhodnout schůze věřitelů. Nerozhodne-li schůze
věřitelů podle věty první, vyzve insolvenční soud k předložení reorganizačního
plánu další osoby, které návrh na povolení reorganizace podaly, nebo které se k
němu připojily; ustanovení odstavců 2 a 4 platí pro tyto osoby obdobně. Ustanovení odstavce 1 o lhůtách k předložení reorganizačního plánu a možnosti
jejich prodloužení platí pro tyto osoby přiměřeně. Podle § 363 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne o přeměně
reorganizace v konkurs, jestliže a/ reorganizace byla povolena na návrh
dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl, b/ oprávněná
osoba nebo osoba určená schůzí věřitelů nesestaví ve stanovené lhůtě
reorganizační plán ani po jejím případném prodloužení insolvenčním soudem nebo
předložený reorganizační plán vezme zpět, a do 30 dnů poté nebude podán návrh
na svolání schůze věřitelů za účelem rozhodnutí o tom, která jiná osoba má
přednostní právo sestavit reorganizační plán, anebo tato jiná osoba nesestaví
ve stanovené lhůtě reorganizační plán nebo jej vezme zpět, c/ insolvenční soud
neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho
předložení, d/ v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník neplní své
podstatné povinnosti stanovené tímto plánem nebo ukáže-li se, že podstatnou
část tohoto plánu nebude možné plnit, e/ dlužník neplatí řádně a včas úroky
podle § 171 odst.
4, nebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité
závazky, f/ dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, ačkoli
podle reorganizačního plánu podnikat měl, nebo g/ dlužník po schválení
reorganizačního plánu neuhradil pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky
postavené jim na roveň podle § 348 odst. 1 písm. e/. Podle § 502 o. z. obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor
jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho
činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.
29. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení v této věci bylo zahájeno
před 1. červnem 2019, se pro ně uplatní [s přihlédnutím k článku II (Přechodné
ustanovení) zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony] insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Ustanovení
občanského zákoníku v citované podobě pak platilo již v době rozhodnutí o
úpadku dlužníka (9. listopadu 2016) a později nedoznalo změn.
30. Nejvyšší soud předesílá, že § 316 odst. 2 věta za středníkem
insolvenčního zákona užívá pojem „podnik“ dlužníka; pojem „podnik“ [vymezený v
§ 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“)] byl od 1. ledna 2014 nahrazen pojmem „obchodní závod“ (definovaným v §
502 o. z.). Pojem „podnik“ užívaný insolvenčním zákonem je tak třeba pro poměry
týkající se doby od 1. ledna 2014 vykládat ve smyslu definice „obchodního
závodu“.
31. Již v usnesení ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 50/2013,
uveřejněném pod číslem 96/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
též jen „R 96/2015“), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že reorganizace není
přípustná, je-li dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem a nemá
podnik. Reorganizací se řeší (může řešit) pouze úpadek nebo hrozící úpadek
dlužníka, který „je podnikatelem“ a který se týká „jeho podniku“.
32. Jinak řečeno, v R 96/2015 Nejvyšší soud zdůraznil, že u dlužníka
(tam posuzovaného v postavení fyzické osoby) je (při splnění dalších
předpokladů vymezených insolvenčním zákonem může být) reorganizace přípustná,
má-li dlužník obchodní závod, jehož provoz lze reorganizací zachovat (ve smyslu
pokračování v provozu obchodního závodu nebo znovuobnovení jeho provozu).
33. Současně je judikatura Nejvyššího soudu k pojmu obchodní závod
ustálena v následujících závěrech:
1/ Obchodní závod podle § 502 o. z. představuje organizovaný soubor
jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho
činnosti. Má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho
provozu. Obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, ze
dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, či ze dne 24. ledna 2017, sp.
zn. 32 Cdo 4219/2016).
2/ Je-li závod organizovaným souborem jmění (§ 502 o. z.), s nímž se
disponuje „uno actu“ (viz zejména § 2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto
organizovaného souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu
má povahu organizovaného souboru jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
května 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, uveřejněný pod číslem 8/2020 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že § 363
odst. 1 insolvenčního zákona patří k normám, které obsahují taxativní výčet.
Přeměna povolené či schválené reorganizace je proto možná pouze v případech
vyjmenovaných v písmenech a/ až g/, přičemž rozšířit dosah působnosti těchto
norem lze pouze za použití analogie. Ta přichází v úvahu, vyskytne-li se v
právu situace zákonem neřešená (tzv. mezera v zákoně). A naopak platí, že podle
analogie nelze postupovat tehdy, vyskytne-li se v právním vztahu otázka, u
které zákon řešení nabízí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června
2018, sen. zn. 29 NSČR 15/2016, uveřejněné pod číslem 105/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2019“), jakož i v něm zmíněnou
judikaturu].
35. V posuzované věci odvolací soud (jenž v tomto ohledu odkázal na
odůvodnění insolvenčního soudu) dospěl k závěru, že byť § 363 insolvenčního
zákona výslovně neupravuje skutkovou podstatu přeměny reorganizace v konkurs u
dlužníka, který se v době po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (po povolení
reorganizace) stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku
reorganizací, za použití analogie je třeba důvody uvedené v § 363 odst. 1
insolvenčního zákona rozšířit o důvod podle § 149 odst. 2 písm. b/
insolvenčního zákona. Jestliže se dlužník stal osobou, u které zákon vylučuje
řešení úpadku reorganizací, je dle odvolacího soudu dán důvod pro přeměnu (již
povolené) reorganizace v konkurs.
36. Z R 105/2019 přitom plyne, že rozšířit rozsah důvodů pro přeměnu
reorganizace v konkurs lze pouze tehdy, existuje-li „mezera v zákoně“.
Insolvenční zákon předvídá možnost, že závod dlužníka zanikne po schválení
reorganizačního plánu; je to důvodem pro přeměnu reorganizace v konkurs podle §
363 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona. Insolvenční zákon počítá i s tím, že
dlužník se stane osobou, u níž je reorganizace vyloučena, v době po rozhodnutí
o úpadku, avšak ještě před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Insolvenční
soud v takovém případě prohlásí konkurs na majetek dlužníka podle § 149 odst. 2
písm. b/ insolvenčního zákona. Insolvenční zákon nicméně v žádném ustanovení
nepředjímá situaci, v níž dojde k zániku závodu nebo ukončení podnikatelské
činnosti v období po povolení reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka,
avšak před schválením reorganizačního plánu. Použití analogie při řešení této
otázky je tedy na místě.
37. Platí totiž, že tam, kde dlužník nemá ani závod, jenž by mohl být
reorganizován (§ 316 odst. 2 insolvenčního zákona), je reorganizace bez dalšího
vyloučena (je nepřípustná). Ostatně, rozebíraná situace je srovnatelná s
nepřípustností reorganizace u právnické osoby v likvidaci (§ 316 odst. 3
insolvenčního zákona). Takové právnické osobě nelze povolit reorganizaci proto,
že její činnost směřuje k zániku (k likvidaci), takže je zde závod, jenž není
způsobilý reorganizace (k tomu srov. též R 96/2015).
38. Odvolací soud tak nepochybil, jestliže se ztotožnil s postupem
insolvenčního soudu při použití analogie k rozšíření důvodů pro přeměnu
reorganizace v konkurs.
39. Nejvyšší soud přitom nemá pochyb, že odvolací soud na základě obsahu
spisu a provedeného dokazování dospěl (i v souladu s výše zmíněnou judikaturou
vymezující pojem obchodního závodu) ke správnému závěru, že dlužník již nemá
obchodní závod, jehož zachování by mohlo být předmětem reorganizace. Jelikož
byla v průběhu insolvenčního řízení podstatná část závodu dlužníka zpeněžena a
zanikla i osobní složka závodu (pracovní poměry byly rozvázány), dlužník již
nemůže pokračovat v hospodářské činnosti.
40. Navíc námitky dovolatele ohledně existence obchodního závodu nemohou
být předmětem posouzení dovolacího soudu (nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání). Polemikou se závěrem, že je stále schopen provozovat závod, totiž
dovolatel zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a uplatňuje
tak skutkový dovolací důvod, který k dispozici nemá (občanský soudní řád v
rozhodném znění takový dovolací důvod nezná).
41. Lze doplnit, že proti závěru odvolacího soudu o přeměně reorganizace
v konkurs brojí pouze dlužník (nikoliv věřitelé); dlužník ale své právo k
předložení reorganizačního plánu již dříve pozbyl (k tomu srov. obdobně též R
105/2019).
42. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu