KSPH 36 INS 28162/2012 29 NSČR 59/2023-P22-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice V. H., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012, o přihlášce pohledávky věřitele č. 16, o dovolání věřitele č. 16 ALTER EGO H+H s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1446/53, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 26465396, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Korunní 2206/127, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2023, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012, 3 VSPH 1682/2022-P22-67, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2023, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012, 3 VSPH 1682/2022-P22-67, se ve druhém výroku mění takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-P22-51, se mění tak, že přihláška pohledávky věřitele č. 16 ve výši 355.000 Kč se neodmítá.
1. Usnesením ze dne 9. listopadu 2022, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-P22-51, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 16 (ALTER EGO H+H s. r. o.) [bod I. výroku] a určil, že účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení dlužnice (V. H.) končí právní mocí tohoto rozhodnutí (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 15. listopadu 2018, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-470, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a prohlásil na její majetek konkurs.
[2] Přihláškou č. 22 doručenou soudu dne 15. ledna 2019 (správně 14. ledna 2019) přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice věřitel č. 16 pohledávku ve výši 355.000 Kč (dále též jen „sporná pohledávka“).
[3] Na přezkumném jednání konaném dne 28. března 2019 popřel věřitel č. 1 (Creatis, a. s. v likvidaci) spornou pohledávku co do pravosti; insolvenční správce a dlužnice ji uznali (B-172).
[4] Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2022, č. j. 74 ICm 1472/2019, 101 VSPH 28/2022-337 (C48-76), změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 20. října 2021, č. j. 74 ICm 1472/2019-298, jímž insolvenční soud zamítl žalobu věřitele č. 1 na popření pravosti sporné pohledávky, tak, že žalobu pro předčasnost zamítl, neboť sporná pohledávka není (s ohledem na absenci rozhodných skutečností podstatných pro její vznik v přihlášce) přezkoumatelná.
[5] Insolvenční správce vyzval věřitele č. 16 k „doplnění/opravě přihlášky“ sporné pohledávky dne 7. září 2022. Ve výzvě uvedl, jakým způsobem má být přihláška pohledávky ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy doplněna, popř. opravena, a dále věřitele č. 16 poučil, že nebude-li přihláška pohledávky řádně a včas doplněna „může být insolvenčním správcem předložena insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k ní nepřihlíží“.
[6] Dne 21. září 2022 doručil věřitel č. 16 insolvenčnímu soudu podání (ze dne 20. září 2022), v němž (shodně jako v přihlášce č. 22) uvedl, že sporná pohledávka „je judikovaná, a to na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. listopadu 1997, č. j. 7 C 1067/97-18, jež nabylo právní moci dne 27. ledna 1998“ (dále jen „nalézací rozhodnutí“), a zcela odkázal na obsah dříve podané přihlášky, ve které je uveden nejen důvod vzniku sporné pohledávky („nedoplatek jistiny kupní ceny za prodej nemovitosti Vyšehradská 53, 128 00 Praha 2 – viz kupní smlouva ze dne 21. září 1994“), ale i další okolnosti s pohledávkou související; mimo jiné jsou zde označeny i důkazy, jichž se dovolává. Zdůraznil, že sporná pohledávka není částkou odpovídající nákladům exekuce, a v dalším textu obsáhle poukazoval na (tvrzené) vady insolvenčního řízení.
[7] Insolvenční správce navrhl insolvenčnímu soudu nepřihlížet ke sporné pohledávce postupem podle § 188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), s odůvodněním, že nepovažuje doplnění přihlášky sporné pohledávky za dostatečné (individualizující pohledávku tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou), když věřitel pouze odkázal na obsah již dříve podané přihlášky a (ani přes výzvu) rozhodnutí okresního soudu nedoložil.
3. Na takto ustaveném skutkovém základě – odkazuje na § 174 odst. 2, § 188 odst. 1 a 2 a § 185 insolvenčního zákona a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2022 – dospěl insolvenční soud k závěru, že podání věřitele č. 16 ze dne 20. září 2022 nelze považovat za řádné doplnění přihlášky sporné pohledávky. Ke sporné pohledávce se tudíž nepřihlíží.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. března 2023, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012, 3 VSPH 1682/2022-P22-67, odmítl odvolání společnosti EUROMATIC spol. s r. o., jako podané osobou neoprávněnou (§ 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu; dále též jen „o. s. ř.“) [první výrok], a dále k odvolání věřitele č. 16 potvrdil usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).
5. Odvolací soud – odkazuje na § 83, § 173 odst. 1, § 174 odst. 2, § 188 odst. 1 a 2 a § 185 insolvenčního zákona a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu a dodal následující. [1] Včasnou, avšak neúplnou, a tedy vadnou přihláškou uplatnil věřitel č. 16 v insolvenčním řízení dlužnice spornou pohledávku. Nedostatečnost přihlášky spočívala v tom, že důvod vzniku sporné pohledávky vymezil věřitel č. 16 tak, že nebylo možné – na základě konkrétních skutkových okolností – jednoznačně individualizovat spornou pohledávku (obligační právo) tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou (v daném případě z důvodu nákladů exekuce), když na jedné straně byla sporná pohledávka líčena jako jistina ve výši 355.000 Kč s důvodem vzniku „nedoplatek jistiny kupní ceny“, a na straně druhé ze sdělení Mgr. Jana Beneše, soudního exekutora, ze dne 28. listopadu 2014 vyplývalo, že „aktuální výše vymáhané pohledávky činila 3.526.581 Kč, vymoženo bylo 3.654.783,32 Kč a neuspokojeny zůstaly náklady exekuce ve výši 274.049,70 Kč“ (k obdobnému závěru přitom dospěl i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. května 2022). Nedostatky v konkretizaci sporné pohledávky přitom nebylo možné „zhojit“ (dovodit) z listin (dokumentů), o něž věřitel č. 16 opíral existenci (pravost) přihlašované pohledávky, neboť rozhodnutí okresního soudu, jímž odůvodňoval vykonatelnost přihlašované pohledávky, nepředložil. [2] Za tohoto stavu dospěl insolvenční správce při posuzování náležitostí přihlášky sporné pohledávky (veden závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2022) správně k závěru, že přihláška je pro svou vadnost a neúplnost nepřezkoumatelná. Jeho následující postup při odstraňování těchto nedostatků (přihlášky) přitom nachází oporu v zákoně a současně obstojí i jeho výzva k opravě a doplnění přihlášky, jež je z pohledu zákona i ustálené judikatury řádná (obsahuje jak informace o tom, z jakého důvodu je třeba přihlášku opravit a doplnit, jakým způsobem, v jaké lhůtě a v jaké formě tak má věřitel učinit, a nechybí ani poučení o následcích marného uplynutí lhůty), a která byla (dle doručenky předložené insolvenčním správcem) řádně doručena věřiteli č. 16 (dne 7. září 2022 do datové schránky). [3] Lze proto uzavřít, že nereagoval-li věřitel č. 16 na výzvu insolvenčního správce a přihlášku ve stanovené patnáctidenní lhůtě od jejího doručení nedoplnil o povinné náležitosti (konkretizované ve výzvě), marným uplynutím uvedené lhůty (tj. ve čtvrtek 22. září 2022) nastala skutečnost, s jejíž existencí spojuje § 188 odst. 2 insolvenčního zákona ten důsledek, že se k přihlášce sporné pohledávky nepřihlíží. [4] Vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení není prominutí zmeškání lhůty přípustné (viz § 83 insolvenčního zákona), na uvedeném závěru – že se k přihlášce pro přetrvávající vady způsobující její nepřezkoumatelnost nepřihlíží – ničeho nemění ani skutečnost, že věřitel č. 16 (po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě insolvenčního správce) v souladu s § 188 odst.
2
insolvenčního zákona předložil listiny, o něž opírá existenci (pravost) sporné pohledávky, ani to, že věřitel č. 16 v odvolání vylíčil rozhodné skutečnosti, v nichž má sporná pohledávka původ (důvod vzniku).
6. Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu (posuzováno potud podle obsahu) podal věřitel č. 16 dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel soudům nižších stupňů konkrétně vytýká, že nevzaly v potaz skutečnosti a důkazy uvedené jím v podání ze dne 20. září 2022 (v reakci na výzvu k „doplnění/opravě přihlášky“) a následně též v odvolání proti usnesení insolvenčního soudu, a to aniž by tento postup jakkoli odůvodnily.
8. K závěru soudů nižších stupňů ohledně otázky nepřezkoumatelnosti přihlášky sporné pohledávky dovolatel – odkazuje na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze se v usnesení ze dne 27. dubna 2023, č. j. 74 ICm 1917/2019, 103 VSPH 17/2022-263, vyjádřil k totožné otázce (přezkoumatelnosti sporné pohledávky dovolatele přihlášené obdobným způsobem jako v projednávané věci do insolvenčního řízení manžela dlužnice), na rozdíl od soudů nižších stupňů v této věci však dospěl k závěru, že „přihláška sporné pohledávky je zjevně určitá, protože z jejího obsahu plyne, jaký nárok žalovaný v insolvenčním řízení uplatňuje; z přihlášky jsou zřejmé skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci pohledávky a takto popsaný skutkový děj (nezaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 21. září 1994) umožňuje její jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem)“.
9. Proto shledává dovolatel závěr soudů nižších stupňů, že „nelze ze skutečností uvedených v přihlášce dovodit, co je důvodem sporné pohledávky“, za nesprávný.
10. Dovolatel dále též namítá, že insolvenční soud ani nemohl rozhodnout o odmítnutí přihlášky jeho sporné pohledávky, a to z důvodu, že dosud nepřezkoumal (řádně nevyřešil) dovolatelem namítané vady insolvenčního řízení.
11. Insolvenční správce dlužnice (TP Insolvence, v. o. s.) se ve vyjádření ztotožnil s argumentací soudů nižších stupňů a navrhl dovolání zamítnout jako nedůvodné.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona: § 159a o. s. ř. (…) (3) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. (4) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. § 174 insolvenčního zákona (…) (2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. (…)
17. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) se podávají následující závěry:
[1] Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., věc projednávána znovu (srov. § 159a odst. 4, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1 o. s. ř.).
[2] Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
[3] Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
[4] I když bylo rozhodnuto o téže věci nebo o stejném nároku (stavu) týkajícím se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní moci působí vůči každému nebo osobám, na něž – ačkoliv nebyly účastníky řízení – byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti (tzv. „pro tentokrát“) a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát“ zamítnuta. K tomu srov. např. usnesení ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury tam dále citované.
18. Jde-li o otázku náležitostí přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že důvodem vzniku pohledávky (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoli (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, a ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 155/2018“), důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, a ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněného pod číslem 10/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
19. Postup podle § 188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu § 177 uvedeného zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a podle § 192 a násl. tohoto zákona ji popře (srov. důvody usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněného pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v R 155/2018, nebo i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019).
20. K přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, se ve smyslu ustanovení § 185, ve spojení s ustanovením § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad přihlášky. To, zda přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží a že ji jako opožděnou odmítá, nemá na tento závěr žádného vlivu. Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 103/2008, uveřejněné pod číslem 37/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 37/2009“), k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněného pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2010“), v důvodech usnesení ze dne 21. května 2014, sen. zn. 29 NSČR 109/2013, uveřejněného pod číslem 104/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v důvodech usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, uveřejněného pod číslem 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona je ze zákona spojeno s rozhodnutím o odmítnutí přihlášky a s uvědoměním věřitele, že právní mocí rozhodnutí jeho účast v insolvenčním řízení končí (§ 185 uvedeného zákona) [R 37/2009].
22. Prostřednictvím usnesení o odmítnutí přihlášky podle § 185 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce (R 64/2010).
23. Z výše podaných judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané věci především plyne, že soudy nižších stupňů v dané věci nemohly být vázány rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2022 co do závěru o (ne)přezkoumatelnosti přihlášky sporné pohledávky (bez zřetele k tomu, zda právní posouzení věci odvolacím soudem v označené věci bylo správné), jestliže po jeho vydání (dříve než dovolateli uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem ve výzvě k odstranění vad přihlášky) došlo k odstranění vytčené vady přihlášky (k uvedení rozhodných skutečností, na nichž se přihlašovaná pohledávka zakládá takovým způsobem, aby popsaný skutek bylo možné jednoznačně individualizovat, jinak řečeno, aby přihlášenou pohledávku nebylo možné zaměnit s pohledávkou jinou).
24. V situaci, kdy dovolatel v podání ze dne 20. září 2022 (v reakci na výzvu insolvenčního správce k odstranění vad přihlášky) zcela jasně (byť stručně) uvedl (vedle dalších skutečností sloužících k identifikaci sporné pohledávky), že přihlašovaná pohledávka představuje nedoplatek kupní ceny a „není částkou odpovídající nákladům exekuce“, nemohly mít soudy nižších stupňů žádný důvod k pochybnostem o tom, jakou konkrétní pohledávku dovolatel přihlašuje do insolvenčního řízení. Jinak řečeno, uvedl-li dovolatel výslovně, že přihlašovaná pohledávka nepředstavuje „náklady exekuce“, nemohla být důvodem pro odmítnutí přihlášky její vada spočívající v tom, že není zřejmé, zda sporná pohledávka není přihlašovaná z důvodu „nákladů exekuce“.
25. Jelikož právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru o vadnosti přihlášky sporné pohledávky), není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval další dovolací argumentací, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu