KSPA 60
INS 11947/2020
29
NSČR 67/2025-B-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka P. J.,
toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného
Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, PSČ 530
03, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp.
zn. KSPA 60 INS 11947/2020, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2025, č. j. KSPA 60 INS
11947/2020, 2 VSPH 84/2025-B-128, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2025, č. j. KSPA 60 INS
11947/2020, 2 VSPH 84/2025-B-128, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 27. září 2024, č. j. KSPA 60 INS 11947/2020-B-100,
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční
soud“) [mimo jiné] zrušil oddlužení dlužníka (P. J.) [bod II. výroku].
2. Insolvenční soud – vycházeje zejména z § 395 odst. 1, § 412 odst. 1
písm. g/, § 412b odst. 1 a § 418 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění od 1. června 2019 –
dospěl k následujícím závěrům:
3. Dlužník nehradil potřebné částky podstatnou dobu, po kterou trvaly
účinky schváleného oddlužení, nevykonával přiměřenou výdělečnou činnost,
nedostatečně se snažil obstarat si vlastní příjem a nevynakládal za tím účelem
veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat (důvod pro zrušení
oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
4. V průběhu oddlužení byl dlužník pravomocně odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu majetkové povahy,
kterým způsobil škodu skutky, jichž se dopustil po povolení a po schválení
oddlužení; tak mu vznikl závazek delší než 30 dnů po splatnosti, čímž porušil
povinnost podle § 412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona (povinnost
nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti
splnit), takže je dán důvod pro zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/
a b/ insolvenčního zákona. Jednání dlužníka rovněž představuje nedbalý a
lehkomyslný přístup k plnění povinností dlužníka v oddlužení.
5. Dlužník nebyl dlouhodobě (více než tři měsíce) schopen hradit ani
odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně (Mgr. Ing. Evy Hepperové) v
důsledku vlastního zaviněného jednání; tím je dán důvod pro zrušení oddlužení i
podle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona.
6. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. května
2025, č. j. KSPA 60 INS 11947/2020, 2 VSPH 84/2025-B-128, změnil usnesení
insolvenčního soudu v bodě II. výroku tak, že oddlužení se ruší, neboť jím
dlužník sledoval nepoctivý záměr.
7. Odvolací soud – vycházeje z § 395 odst. 1 písm. a/ a § 418 odst. 1 a
3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. září 2024, a odkazuje na
(označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že je s insolvenčním soudem
zajedno potud, že jsou splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení
dlužníka; na rozdíl od insolvenčního soudu však je toho názoru, že primárním
důvodem pro zrušení oddlužení je nepoctivý záměr dlužníka, který jednoznačně
plyne ze zjištění popsaných v rozsudku trestního soudu (rozsudku Okresního
soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 4 T 157/2021-667, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2023, č. j. 4 To
2/2023-1141), podle nichž (shrnuto) dlužník v průběhu insolvenčního řízení
spáchal 14 dílčími skutky přečin podvodu, přičemž 11 z nich se dopustil po
schválení oddlužení.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené)
ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Konkrétně dovolatel (podle obsahu) předestřel Nejvyššímu soudu k
řešení otázku, zda odvolací soud mohl změnit k odvolání dlužníka rozhodnutí
insolvenčního soudu tak, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr, když
insolvenční soud shledal v počínání dlužníka (pouze) nedbalý a lehkomyslný
přístup k plnění povinností v oddlužení (respektive důvody pro zrušení
oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ insolvenčního zákona), a zda
změnou důvodu zrušení oddlužení neporušil odvolací soud zásadu zákazu
reformationis in peius.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že
odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu k neprospěch dovolatele na
základě jím podaného odvolání; „vlastní procesní aktivita“ tak vedla ke
zhoršení postavení dovolatele. Odvolací soud tím porušil zásadu zákazu změny k
horšímu, která se obecně uplatňuje i v insolvenčním řízení [jak plyne z
„rozhodnutí“ (správně rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sp. zn.
22 Cdo 2258/2021, a na něj navazujícího „rozhodnutí“ (správně usnesení)
Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023, sp. zn. 22 Cdo 3082/2023, jakož i z
rozhodovací praxe Ústavního soudu]. Na řízení „předcházející rozhodnutí o
zrušení oddlužení“ je možné aplikovat ustanovení občanského soudního řádu
týkající se sporného civilního řízení, neboť to není v rozporu se základními
zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), a účastníci mají
„kontradiktorní postavení“; z přiměřené aplikace § 212 o. s. ř. pak plyne, že
odvolací soud je vázán rozsahem odvolání, což s sebou nese i zákaz změny k
horšímu.
11. Ke stejnému závěru je třeba podle dovolatele dospět i v případě
aplikace zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.
ř. s.“). Řízení o zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka je řízení
návrhovým (bez návrhu lze zrušit oddlužení jen z důvodů uvedených v § 418 odst.
1 písm. a/ až c/ insolvenčního zákona), takže odvolací soud je podle § 28 odst.
2 z. ř. s. vázán rozsahem podaného odvolání. Dovolatel míní, že zákaz
reformationis in peius se prosadí i v případě, že odvolací soud není vázán
rozsahem odvolání, protože to vyplývá z povahy řízení. Insolvenční správce ani
věřitelé nebrojili proti rozhodnutí insolvenčního soudu a nedomáhají se
„vyslovení“ nepoctivého záměru dlužníka ve výroku. Odvolací soud tak účastníkům
„autoritativně vnucuje rozhodnutí a takové nastavení poměrů, které nežádali“.
12. Insolvenční správkyně (ve vyjádření) obecně souhlasí s tím, že
dlužník „nepředpokládá“ při podání odvolání proti usnesení o zrušení
schváleného oddlužení, že jeho postavení odvolací soud zhorší.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
14. Pro insolvenční řízení je rozhodný insolvenční zákon ve znění
účinném do 30. září 2024 [srov. článek II, bod 1., části první zákona č.
252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb.,
kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů
rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích,
ve znění pozdějších předpisů], a to s výjimkou nastavenou pro § 75, § 109 odst.
1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II bodu
2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.
15. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde v daných souvislostech o věc
dovolacím soudem dosud neřešenou.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona:
§ 418
(1) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu
řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže
a/ dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo
b/ v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení
peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, nebo
c/ dlužník není v důsledku okolností, které zavinil, po dobu delší než 3 měsíce
schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b/,
jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku, anebo
d/ to navrhne dlužník.
(…)
(3) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu
řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení
najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je
sledován nepoctivý záměr.
(…)
(7) Rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 může insolvenční soud vydat, jen dokud
nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, které insolvenční
soud nařídí vždy, navrhl-li to insolvenční správce nebo věřitel nebo trvá-li na
něm dlužník. Platí, že dlužník na jednání netrvá, jestliže se tak přes výzvu
insolvenčního soudu nevyjádří do 10 dnů ode dne, kdy mu byla doručena. K tomuto
jednání insolvenční soud předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský
výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1
písm. a/ až c/ může insolvenční soud vydat i bez návrhu.
(…)
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
20. Pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění
účinném od 1. června 2019 platí, že zrušení schváleného oddlužení podle § 418
odst. 3 insolvenčního zákona vyvolává zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný §
395 odst. 4 insolvenčního zákona; tento důvod zrušení oddlužení je zapotřebí
vyjádřit též ve výroku usnesení o zrušení oddlužení. K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022, uveřejněné
pod číslem 92/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
92/2023“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29
NSČR 82/2023.
21. Rozhodl-li insolvenční soud o zrušení schváleného oddlužení pro
nepoctivý záměr dlužníka, aniž tento důvod vyjádřil procesně předepsaným
způsobem ve výroku rozhodnutí, mohl odvolací soud, který se ztotožnil se
závěrem o nepoctivém záměru dlužníka, takové pochybení napravit (a výrok
rozhodnutí insolvenčního soudu v tomto směru doplnit), i když ve věci
rozhodoval na základě odvolání dlužníka. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 2024, sen. zn. 29 NSČR 91/2023.
22. K odkazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2258/2021 Nejvyšší soud uvádí, že závěry rozsudku nejsou přenositelné do poměrů
insolvenčního řízení upraveného insolvenčním zákonem. Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 3. června 2024, sp. zn. 24 Cdo 697/2024, rovněž vysvětlil (srov. odst.
40 odůvodnění), že názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2258/2021 nepředstavuje ustálenou judikaturu soudů, když s ním vyslovilo
nesouhlas občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu a odmítlo jeho
publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. K výše uvedenému srov. shodně argumentaci v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. června 2025, sen. zn. 29 NSČR 22/2024.
24. Dovolání je přesto důvodné.
25. Projednávaná věc se odlišuje od věci řešené v usnesení Nejvyššího
soudu sen. zn. 29 NSČR 91/2023 v tom, že insolvenční soud nedovodil nepoctivý
záměr dovolatele; odvolací soud tak neposoudil důvody pro zrušení schváleného
oddlužení shodně s insolvenčním soudem a nenapravoval „jen“ (v intencích R
92/2023) procesní pochybení insolvenčního soudu spočívající v nesprávném výroku
o zrušení schváleného oddlužení, nýbrž učinil (samostatně) závěr o nepoctivém
záměru dovolatele, k němuž insolvenční soud nedospěl.
26. Je-li dlužník jediným odvolatelem proti usnesení o zrušení
schváleného oddlužení, pak zákaz změny k horšímu vyplývá z povahy odvoláním
napadeného rozhodnutí a z odvolání samého. Není-li odvoláním napadené
rozhodnutí o zrušení oddlužení rozhodnutím, jímž se oddlužení ruší pro
nepoctivý záměr dlužníka, a je-li dlužník jediným odvolatelem, otázkou, zda
zjištěné skutečnosti neodůvodňovaly zrušení pro nepoctivý záměr dlužníka, se
odvolací soud již nemůže zabývat.
27. Jinak řečeno, rozhodne-li insolvenční soud o zrušení oddlužení
dlužníka z důvodu uvedeného v § 418 odst. 1 insolvenčního zákona a podá-li
proti tomuto usnesení odvolání pouze dlužník, nemůže odvolací soud napadené
usnesení insolvenčního soudu změnit tak, že zruší oddlužení dlužníka pro jeho
nepoctivý záměr.
28. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, tedy není správné. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s.
ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2026
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu