KSOS 31 INS 16520/2015 29 NSČR 91/2024-B-1480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice H. M. T., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 16520/2015, o návrhu dlužnice na zproštění insolvenčního správce funkce, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2024, č. j. KSOS 31 INS 16520/2015, 2 VSOL 233/2024-B-1391,
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 28. března 2024, č. j. KSOS 31 INS 16520/2015-B-1296, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužnice, aby insolvenční správce dlužnice Mgr. Ing. Petr Konečný (dále též jen „P. K.“) byl zproštěn funkce.
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že návrh je nedůvodný, když při prodeji bytové jednotky vlastněné dlužnicí P. K. neporušil své povinnosti ani tím, že nepodal žalobu na neplatnost dražby bytové jednotky.
3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. června 2024, č. j. KSOS 31 INS 16520/2015, 2 VSOL 233/2024-B-1391, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud – vycházeje z § 32 odst. 1 a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
5. Námitkami dlužnice proti postupu insolvenčního správce při zpeněžování majetkové podstaty se odvolací soud zabýval již v řízení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, zakončeném usnesením odvolacího soudu ze dne 26. října 2023, č. j. KSOS 25 INS 16519/2015, 2 VSOL 395/2023-B-1073, přičemž neshledal žádné pochybení insolvenčních správců při zpeněžení bytové jednotky.
6. Nedůvodnost námitek dlužnice vyplývá ze spisu; slyšení znalce k těmto námitkám proto nebylo zapotřebí. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení dovolacím soudem vyřešené právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, jednak na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
8. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že se nevypořádal dostatečně s jejími námitkami k pochybením insolvenčního správce, a že tak učinil mimo jiné proto, že nesprávně vykládá insolvenční zákon, konkrétně pojem „slyšení“ v § 32 odst. 1 insolvenčního zákona.
10. Míní, že onen pojem nemá být vykládán [na základě „rozhodnutí“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 131/2019 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] jako „vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění“, nýbrž tak, že insolvenční správce bude vyslechnut před soudem (což neúspěšně požadovala). Jde o otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
11. Dále dovolatelka uvádí, že při posouzení, zda insolvenční správce pochybil, odvolací soud neposoudil její námitky důkladně, čímž se odchýlil od (závěrů) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 179/2016. V „rozhodnutí“ (správně usnesení) ze dne 29. října 2020, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 120/2018 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2021, pod číslem 110), vyslovil Nejvyšší soud názor, že insolvenční správce nemusí být zproštěn funkce, jestliže nezpůsobil škodu na majetkové podstatě nebo nezasáhl do práv účastníků. Tento úsudek má dovolatelka za chybný, namítajíc, že Nejvyšší soud takto otevřel (navzdory usnesení sen. zn. 29 NSČR 179/2016) prostor pro posuzování pochybení insolvenčního správce způsobem, který může vést k vyprázdnění institutu zproštění.
12. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud objasnil, kde se nachází hranice „mezi závažným porušením odborné péče insolvenčního správce“, dovozujíc, že rozpor mezi označenými usneseními zakládá přípustnost dovolání. III. Přípustnost dovolání
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
15. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (11. září 2015) se uplatní v insolvenčním řízením vedeném na majetek dlužnice i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
Insolvenční zákon v tomto (rozhodném) znění se uplatní i při zkoumání přípustnosti dovolání.
16. Důvod připustit dovolání za účelem zodpovězení dovoláním předestřených právních otázek, pak Nejvyšší soud neshledal, maje napadené rozhodnutí za souladné s dále označenou (ustálenou) judikaturou. K tomu v podrobnostech uvádí
následující:
1) Ke „slyšení“ insolvenčního správce
17. Dovolatelka potud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 131/2019 (které soudy nezmiňují) požadujíc změnu této „judikatury“.
18. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že označené usnesení je usnesením, jímž Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako nepřípustné. Nebylo-li dovolání v oné věci přípustné, nemohl z něj ani plynout meritorní právní názor, který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů)] jakkoli zavazovat Nejvyšší soud (i odvolací soud) při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek. Jediné, co z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost může plynout, je nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí meritorně.
Srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 899/2022. Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 131/2019 není ve smyslu řečeného „judikaturou“ a požadavek, aby Nejvyšší soud posuzoval dovolatelkou označenou otázku jinak než v onom usnesení, je proto sám o sobě právně bezcenný (není způsobilý založit přípustnost dovolání).
19. Dovolatelkou kritizovaný úsudek o povaze „slyšení“ insolvenčního správce ve smyslu § 32 odst. 1 insolvenčního zákona však usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 131/2019 převzalo ze závěrů (meritorního) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněného pod číslem 48/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 48/2016“), které při výkladu obdobně formulovaného § 31 odst. 1 insolvenčního zákona dále rozvíjí (meritorní) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněné pod číslem 135/2018 Sb. rozh. obč. Tato rozhodnutí (na jejichž důvody se v podrobnostech odkazuje) představují ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ke „slyšení“ insolvenčního správce před rozhodnutím o jeho odvolání z funkce nebo o jeho zproštění funkce a Nejvyšší soud nemá důvod ke změně v nich formulovaných závěrů ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
2) K důvodům pro zproštění funkce insolvenčního správce
20. Co do důvodů pro zproštění funkce insolvenčního správce Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona tím, že pod číslem 91/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 91/2014“), uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014. Podle závěrů R 91/2014 důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce.
Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. Ze závěrů R 91/2014 vychází i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Srov. např. důvody R 48/2016 nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněného pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2016“).
21. Judikatorně ustálený je i závěr, že § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. opět důvody R 48/2016 nebo důvody R 58/2016).
22. Důvod připustit dovolání pro tvrzený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu (na straně jedné usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 120/2018, na straně druhé usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 179/2016) Nejvyšší soud nemá již proto, že dovolatelkou předestíraný (kritizovaný) právní názor v usnesení sen. zn. 29 NSČR 120/2018 nevyslovil. Ve skutečnosti jde o otázku č. 1 formulovanou tamním dovolatelem, reprodukovanou v odstavci 10. odůvodnění předmětného usnesení („Je porušení, které nemá vliv na účel insolvenčního řízení a nepoškozuje zájmy věřitelů ani dlužníka, závažným porušením důležité povinnosti insolvenčního správce ve smyslu § 32 odst. 1 insolvenčního zákona?“).
Závěr, že porušení, které nemá vliv na účel insolvenčního řízení a nepoškozuje zájmy věřitelů ani dlužníka, není závažným porušením důležité povinnosti insolvenčního správce ve smyslu § 32 odst. 1 insolvenčního zákona, však Nejvyšší soud v rámci odpovědí na položené otázky v dané věci nepřijal; označená usnesení si tedy neodporují.
23. Zbývá dodat, že dovolání nemůže být přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021). Důvod připustit dovolání ve vazbě na tu část dovolací argumentace, která se pojí s důvody pro zproštění funkce insolvenčního správce, tak Nejvyšší soud neměl také proto, že napadené usnesení nespočívá na otázce, jaké porušení povinností insolvenčním správcem je (již) „závažným porušením odborné péče insolvenčního správce“. Odvolací soud totiž uzavřel, že při zpeněžení bytové jednotky nedošlo k „žádnému pochybení“ insolvenčních správců (srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci 5. odůvodnění shora a odstavec 9. odůvodnění napadeného usnesení).
24. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2024 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu