MSPH 99 INS XY
29 NSČR 96/2017-B-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci
dlužníka M. Č., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 99 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka,
zastoupeného JUDr. Gabrielou Černou, advokátkou, se sídlem v Praze 6,
Slavíčkova 372/2, PSČ 160 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
ledna 2017, č. j. MSPH 99 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 27. ledna
2017, č. j. MSPH 99 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení ze dne 10. června
2016, č. j. MSPH 99 INS XY, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční
soud“) zamítl návrh dlužníka (M. Č.) na povolení reorganizace (bod I. výroku) a
prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). Odvolací soud - cituje ustanovení § 148 odst. 1, 2, § 149 odst. 1, 2
písm. b/, § 150 a § 316 odst. 2, 3, 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna
2014, a § 420 a § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 50/2013, uveřejněné pod číslem 96/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 96/2015“) [které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu] - dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že řešení dlužníkova
úpadku reorganizací není přípustné ve smyslu § 316 odst. 2 insolvenčního zákona. K závěru insolvenčního soudu, že dlužník nepředložil návrh splňující
podmínky vymezené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona, odvolací soud uvedl, že
„neměl důvod vycházet při hodnocení této skutečnosti z hlasovacích lístků
zveřejněných v insolvenčním rejstříku 8. ledna 2016 (B-69 až B-74), neboť ty
byly předloženy v rozporu s ustanovením § 316 odst. 5 insolvenčního zákona až
po vydání usnesení“ ze dne 6. listopadu 2015 (v pořadí druhého rozhodnutí o
zjištění úpadku). Dlužník měl do zjištění jeho úpadku aktualizovat souhlasy
věřitelů s předjednanou reorganizací, protože v období od zrušení (odvolacím
soudem) prvního usnesení o úpadku (ze dne 20. srpna 2014) do vydání druhého
usnesení o úpadku (ze dne 6. listopadu 2015) se změnil počet věřitelů a výše
jejich pohledávek. K tomuto kroku měl vést dlužníka i insolvenční soud. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení věci je však rozhodující, zda
reorganizace dlužníka není nepřípustná z důvodu dle § 316 odst. 2 insolvenčního
zákona. Při posouzení otázky, zda dlužník je podnikatel a má podnik
(obchodní závod), odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Dlužník není evidován v obchodním rejstříku a je veden jako
zemědělský podnikatel. 2/ Živnostenská oprávnění dlužníka zanikla (dne 19. května 2011 k
předmětu činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3
živnostenského zákona, dne 30. června 2008 k předmětu činnosti poradenská
činnost v oblasti obchodu a služeb a k předmětu činnosti zprostředkování
obchodu a služeb). 3/ Dlužník je jediným členem představenstva společnosti N. a
jediným akcionářem společnosti R., která je v úpadku. 4/ V letech 2010 až 2011 dlužník vykazoval ztrátu z podnikání (v
roce 2010 ve výši 9 900 000 Kč a v roce 2011 ve výši 8 200 000 Kč). V roce 2012
měl pouze příjmy ze závislé činnosti, za rok 2013 nepodal přiznání k dani z
příjmů fyzických osob a v roce 2014 a 2015 neměl příjmy přesahující 15 000 Kč. 5/ Dlužník neměl nikdy žádné zaměstnance.
Poslední přehled o
příjmech osoby samostatně výdělečně činné odevzdal za rok 2012. Odvolací soud uzavřel, že podnikatelská činnost dlužníka postrádá
rysy soustavnosti ve smyslu § 420 o. z. Jelikož dlužník není zapsán v obchodním
rejstříku a je veden jako zemědělský podnikatel podle zákona č. 252/1997 Sb., o
zemědělství, není podnikatelem ani podle § 421 odst. 1 o. z. Závěrem odvolací
soud uvedl, že „dlužník není podnikatelem s cílem koordinovat svou činnost v
lokalitě XY spojenými osobami, tj. N. a R. (nyní v konkursu), s nimiž tvoří ve
smyslu § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech,
(míněno koncern) se záměrem developerské činnosti v katastrálním území XY. Nerealizuje z této činnosti žádný příjem a je evidován jako zemědělský
podnikatel, o němž však v průběhu insolvenčního řízení nepadla ani zmínka; tím
méně ani nebylo tvrzeno, že by podnikal jako zemědělec (§ 2f odst. 3 písm. e/
zákona č. 252/1997 Sb.). Zároveň nelze hodnotit jeho úmysl v budoucnu
realizovat změnu územních plánů, týkajících se jeho nemovitostí na stavební
pozemky a realizovat tak zisk jako podnik (obchodní závod) ve smyslu § 502 o. z.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1/ Zda je přípustná reorganizace u dlužníka, jehož specifika
podniku (obchodního závodu) a podnikání spočívají v tom, že koordinuje
podnikání společností, které přímo nebo nepřímo ovládá, a vlastní pozemky,
které by v případě změny územních plánů a vybudování příslušné infrastruktury
mohly být zhodnoceny?
2/ Zda za situace, kdy v mezidobí došlo ke zrušení rozhodnutí o
úpadku a k vydání nového rozhodnutí o úpadku, byly splněny lhůty pro předložení
návrhu reorganizačního plánu, spolu s hlasovacími lístky věřitelů k
reorganizačnímu plánu?
K první otázce dovolatel argumentuje tím, že odvolací soud vyložil
nesprávně pojem podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Odkazuje na své odvolání ze
dne 28. června 2016 tvrdí, že „je vlastníkem podniku (obchodního závodu) a to i
s ohledem na značný rozsah a hodnotu předmětného majetku a tento podnik
(obchodní závod) provozuje“. Odvolací soud se nezabýval (mimo zmínky na straně
11. napadeného rozhodnutí) rozsahem a vymezením podniku (obchodního závodu)
dovolatele a omezil se pouze na závěr o nesoustavném podnikání a nesplnění
podmínky zápisu v obchodním rejstříku. Dovolatel zdůrazňuje, že projevil a
doložil záměr provádět výdělečnou činnost soustavně a již projevením tohoto
záměru lze usoudit, že naplnil definici podnikatele dle § 420 odst. 1 o. z.
K druhé otázce dovolatel uvádí, že jeho postavení je specifické v
tom, že jeho insolvenční řízení je „poznamenáno“ tím, že řada úkonů byla
provedena v návaznosti na první, později zrušené rozhodnutí o úpadku ze dne 20.
srpna 2014. V judikatuře ani literatuře není zcela uspokojivě vyřešeno, u
kterých úkonů, provedených v návaznosti na následně zrušené rozhodnutí o
úpadku, je třeba zachovat jejich účinky.
Dovolatel míní, že v řešení položených otázek spočívá napadené
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a
odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Věřitel Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o. navrhuje
dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu
soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které
dovolatel zpochybňuje (vztahující se k výkladu § 316 odst. 2 insolvenčního
zákona), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud předesílá, že § 316 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního
zákona užívá pojem „podnik“ dlužníka; pojem „podnik“ (vymezený v § 5 odst. 1
obch. zák.) byl od 1. ledna 2014 nahrazen pojmem „obchodní závod“ (definovaným
v § 502 o. z.). Pojem „podnik“ užívaný insolvenčním zákonem je tak třeba pro
poměry týkající se doby od 1. ledna 2014 vykládat ve smyslu definice
„obchodního závodu“.
V R 96/2015 Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům:
1/ Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem fyzická osoba, která
není podnikatelem a nemá podnik (obchodní závod).
2/ Lze připustit, že reorganizace se bude týkat (může týkat) i podniku
(obchodního závodu dlužníka fyzické osoby, jenž v době rozhodování o návrhu na
povolení reorganizace „nepodniká“. Jak (totiž) v této souvislosti vysvětlil
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009,
uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, u
fyzických osob, které podnikaly na základě živnostenského oprávnění, není pro
závěr, že jde o „podnikatele“, určující jejich zápis v živnostenském rejstříku.
Z ustanovení § 2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), plyne (pro rozhodné období plynulo), že za podnikatele
se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v § 2 odst. 2 písm. a/, c/ a d/ obch.
zák.) fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě
„nepodniká“. U dlužníka - fyzické osoby, který má živnostenské oprávnění a
současně se nachází v úpadku nebo mu úpadek hrozí, se totiž může stát, že
dlužník (lhostejno, zda dobrovolně nebo pod tlakem okolností) přeruší nebo
dočasně ukončí podnikatelskou činnost (tak, že stále má živnostenské oprávnění,
na jehož základě dočasně „nepodniká“) do doby, než se vyjasní jeho status v
insolvenčním řízení.
S přihlédnutím k takto nastavené charakteristice „podnikatele“ na základě
živnostenského oprávnění, lze uzavřít, že u dlužníka - fyzické osoby, který má
živnostenské oprávnění, na jehož základě „nepodniká“ v době, kdy insolvenční
soud rozhoduje o návrhu na povolení reorganizace, je [při splnění dalších
předpokladů vymezených insolvenčním zákonem může být) reorganizace přípustná,
má-li dlužník podnik (obchodní závod), jehož provoz lze reorganizací zachovat
(ve smyslu pokračování v provozu podniku (obchodního závodu) nebo znovuobnovení
jeho provozu].
Judikatura Nejvyššího soudu k pojmu obchodní závod je ustálena v následujících
závěrech:
1/ Obchodní závod podle § 502 o. z. představuje organizovaný soubor
jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho
činnosti. Má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho
provozu. Obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, ze
dne 30. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 4268/2016, ze dne 14. listopadu 2016, sp.
zn. 32 Cdo 3309/2016, ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a
ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
2/ Je-li závod organizovaným souborem jmění (§ 502 o. z.), s nímž se disponuje
„uno actu“ (viz zejm. § 2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného
souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu má povahu
organizovaného souboru jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019,
sp. zn. 27 Cdo 2645/2018).
V rozsudku ze dne 10. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4060/2007, Nejvyšší soud
formuloval závěr, že společnost s ručením omezeným je samostatným subjektem
práva, který nelze ztotožňovat (zaměňovat) s jejími společníky (s fyzickými
nebo právnickými osobami, které ji založily nebo které do ní později vstoupily
např. na základě smlouvy o převodu obchodního podílu, z titulu dědění apod.).
Společníci společnosti s ručením omezeným se nemohli stát z důvodu své účasti
ve společnosti podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku.
Uzavřel-li odvolací soud, že u dovolatele je reorganizace nepřípustná (§ 316
odst. 2 insolvenčního zákona) proto, že jako evidovaný zemědělský podnikatel (§
2e odst. 1, 3, § 2f odst. 1, 2 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství)
nevykonává žádnou činnost (což dovolatel ani nezpochybňuje) a neprovozuje
obchodní závod, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikatorní praxí.
Pokud dovolatel namítá, že specifika jeho podnikání a obchodního závodu
spočívají v tom, že koordinuje podnikání společností, které přímo nebo nepřímo
ovládá, a vlastní pozemky, které by v případě změny územních plánů a vybudování
příslušné infrastruktury mohly být zhodnoceny, potud přehlíží, že kapitálová
účast ve společnosti nezakládá statut podnikatele (viz rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 4060/2007, na jehož závěrech nemá Nejvyšší soud ani v
poměrech této věci důvod cokoliv měnit) a že obchodní závod musí být
organizovanou složkou provozovanou podnikatelem (viz usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, sp. zn. 23 Cdo 4268/2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016,
sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
Na řešení dovolatelem položené otázky týkající se splnění lhůt pro předložení
návrhu reorganizačního plánu napadené rozhodnutí nespočívá (nemůže spočívat).
Dospěje-li totiž soud k závěru o nepřípustnosti reorganizace ve smyslu § 316
odst. 2 insolvenčního zákona (jako v dané věci), nezabývá se zkoumáním podmínek
pro předložení reorganizačního plánu ve smyslu § 316 odst. 5 insolvenčního
zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu
dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1.
lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29
NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a
státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se
však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu