NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 427/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně H. M., proti žalovanému A. D. N., o zaplacení částky
124.019,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34
Cm 69/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
31. srpna 2005, č.j. 14 Cmo 410/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 6.
srpna 2004, č.j. 34 Cm 69/2004-48, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 16%
úrok z prodlení z částky 13.724,- Kč od 22. října 1999 do 7. února 2003, žalobu
ohledně 16% úroku z prodlení z částky 13.724,- Kč od 10. července 1996 do 21.
října 1999 zamítl a rozhodl o povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek a o
nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že žalobkyně je
dědičkou „členských práv a povinností člena družstva“ J. K., zemřelého 20.
prosince 1995, a jelikož se nestala členkou družstva, vznikl jí nárok na
vypořádací podíl podle ustanovení § 233 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), jehož splatnost ve smyslu ustanovení § 233 odst. 4 obch. zák.
nastala uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky za rok 1995. Přitom
shledal neplatnou (pro rozpor s dobrými mravy - § 39 občanského zákoníku - dále
jen „obč. zák.“) úpravu splatnosti vypořádacího podílu obsaženou ve stanovách
žalovaného, podle které „se vypořádací podíl vydává po sedmi letech od ukončení
členství a musí být vyrovnán do dvaceti let od skončení členství“. V situaci,
kdy žalovaný na úhradu dluhu z titulu vypořádacího podílu žalobkyni dne 7.
února 2003 zaplatil 13.724,-Kč, aniž „by současně zpochybnil skutečnost, že jde
jen o částečné plnění“, soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení § 407
odst. 3 obch. zák. - vyhodnotil jako nedůvodnou rovněž žalovaným vznesenou
námitku promlčení a žalobě v rozsahu shora uvedeném vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č.j.
14 Cmo 410/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím
rozsudkem ve vyhovujících výrocích ve věci samé a ve výroku „o přiznání
náhrady nákladů řízení“ potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně ohledně neplatnosti části
stanov družstva týkající se splatnosti vypořádacího podílu podle ustanovení §
39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy; neztotožnil se ale s jeho právním
názorem co do (ne)důvodnosti námitky promlčení. Přitom zdůraznil, že
„vypořádací podíl na stal splatným jistě v roce 1996“ a čtyřletá promlčecí doba
(§ 397 obch. zák.) uplynula v roce 2000. Žalobou podanou u soudu dne 22. října
2003 tak žalobkyně - pokračoval odvolací soud - „uplatnila promlčené právo“,
přičemž na tomto závěru nic nemění ani částečné plnění již promlčeného dluhu.
Přes výše uvedené odlišné právní posouzení otázky promlčení uplatněného nároku,
shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným. Vzhledem
k okolnostem projednávané věci, kdy by žalovaný profitoval „ze svého
protiprávního jednání, neplatných stanov“, totiž uzavřel, že výkon práva
žalované spočívající v uplatnění námitky promlčení je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany (§ 265 obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu a to ve všech jeho výrocích podal žalovaný
dovolání, odkazuje co do jeho důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. namítaje, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po právní
stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení situace, kdy
„žalobkyně svůj nárok na vypořádací podíl uplatnila více než tři roky po
uplynutí obecné promlčecí lhůty a žalovaný vznesl námitku promlčení“, jakož i v
možnosti „aplikovat judikáty NS a ÚS“ (např. rozsudek ze dne 18. prosince 2001,
sp. zn. 29 Odo 301/2001 a usnesení ze dne 19. září 2002, sp. zn. III. ÚS
135/02) i na stanovy odlišného znění, „aniž by se obecné soudy takovými
stanovami po právní stránce zabývaly a analogické použití judikátů řádně
odůvodnily“.
Dovolatel v prvé řadě zdůrazňuje, že žalobkyni o znění stanov informoval,
přičemž vzhledem k absenci reakce žalobkyně na toto „oznámení“ byl v dobré víře
ohledně konkludentní dohody o splatnosti vypořádacího podílu až po uplynutí
sedmi let od ukončení členství. Existencí takové dohody se však soudy
nezabývaly. Dále dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle
kterého „je námitka promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy“, když
žalobkyni nic nebránilo ve včasném uplatnění nároku, a naopak „aplikace“ § 265
obch. zák. a § 39 obč. zák. vede „k úplnému popření principu právní jistoty“.
Současně vyjadřuje přesvědčení, že sice lze považovat za neplatnou část stanov,
určující dvacetiletou lhůtu k vyrovnání vypořádacího podílu, nicméně lhůtu
sedmi let od skončení členství nepřiměřeně dlouhou neshledává, když obdobnou
úpravu „zakotvuje“ i ustanovení § 13 zákona č 42/1992 Sb.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda
dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti
výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají
povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v
projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.),
lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., přihlédnuto (srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní
stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání tak jsou bez právního významu námitky,
jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval: a/
konkludentní dohodou účastníků ohledně splatnosti vypořádacího podílu a b/
„podrobněji stanovami“, když jde jednak o nepřípustné novoty (§ 241a odst. 4 o.
s. ř.), jednak o výhrady, jimiž po obsahové stránce dovolatel uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Výtky dovolatele směřující proti závěrům odvolacího soudu o rozporu výkonu
práva žalovaného vznést námitku promlčení s poctivým obchodním stykem a o
neplatnosti části stanov družstva, nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že nemají
judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 179,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 433/2004 a
mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29
Odo 1361/2004).
Ostatně platností stanov (byť jiného družstva) určujících lhůtu deseti let pro
splatnost vypořádacího podílu, se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž
dovodil, že v této části jsou rozporné s dobrými mravy, a tudíž ve smyslu
ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Rozdíl v délce lhůty splatnosti oproti
projednávané věci přitom není natolik významný, aby byl důvodem pro jiný - ve
vztahu k odkazovanému rozhodnutí opačný - právní závěr. Závěr, podle kterého i
pro výkon práva vznést námitku promlčení platí, že nesmí být v rozporu s
dobrými mravy, a jenž je plně uplatnitelný i z hlediska případného rozporu
výkonu tohoto práva s poctivým obchodním stykem, přitom formuloval Ústavní soud
již v nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 7/1997.
Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu
dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení)
zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady
řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny
za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3, § 10 odst.
3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální
náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. srpna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu