NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 890/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně U. p., s. r. o., zastoupené B. V., advokátem, proti žalovanému M. S.,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. L., společnost s ručením omezeným,
zastoupenému JUDr. J. K., advokátem, o vyloučení věcí ze
soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 Cm 5/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č.j. 15 Cmo 135/2003-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
odůvodnění tohoto rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud
prvního stupně uvedl, že úpadkyně prodala kupní smlouvou ze dne 2. června 1995
(dále jen „kupní smlouva“) sporné nemovitosti žalobci (správně V. V.
staršímu), s tím, že k datu podpisu smlouvy vázlo na nemovitostech zástavní
právo zajišťující pohledávku U. B., a. s. za dlužnicí J., s. r. o. ve výši
1,350.000,- Kč (šlo o zástavní právo zřízené smlouvou ze dne 11. listopadu 1994
- dále jen „první zástavní smlouva“), přičemž prodávající (úpadkyně) se
zavázala, že zajistí zánik tohoto zástavního práva, a to do 1. září 1995. Tento
závazek - pokračoval soud prvního stupně - byl sice splněn (viz kvitance ze
dne 25. září 1995), nicméně téhož dne prodávající
(úpadkyně) uzavřela k zajištění splnění závazku z úvěrové smlouvy č. 147/95 ze
dne 25. září 1996 ve výši 1,350.000,- Kč novou zástavní smlouvu ke sporným
nemovitostem (dále jen „druhá zástavní smlouva“) a zástavní právo bylo vloženo
do katastru nemovitostí s účinky ke dni 27. září 1995. Návrh na vklad
vlastnického práva žalobkyně (správně V. V. staršího) dle uvedené kupní smlouvy
byl podán 12. října 1995 (předchozí návrh na vklad vlastnického práva byl vzat
zpět) a katastrální úřad „vložil vlastnické právo ve prospěch
žalobkyně“ (správně V. V. staršího) 8. prosince 1995 s právními
účinky ke dni 12. října 1995.
Jelikož žalovaný vyzval žalobkyni k plnění do konkursní podstaty a tato výzvě
nevyhověla, v důsledku čehož správce konkursní podstaty sporné nemovitosti „do
konkursní podstaty zapsal“, a jelikož žalobkyně „ve lhůtě“ podala incidenční
žalobu, zabýval se soud prvního stupně především důvodností námitky žalobkyně o
neplatnosti druhé zástavní smlouvy.
Odkazuje na ustanovení § 19 a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na zjištění
učiněná z provedených důkazů, soud prvního stupně akcentoval, že v kupní
smlouvě nebylo obsaženo ujednání, které by prodávající zakazovalo další
zatížení sporných nemovitostí zástavním právem. Prodávající byla v době zřízení
zástavního práva (rozuměj zástavního práva dle druhé zástavní smlouvy) stále
vlastníkem sporných nemovitostí, přičemž nebyla žádnými smluvními podmínkami v
nakládání s těmito omezena. Protože občanský zákoník žádná taková omezení
vlastníka nezná, nemohlo být podle soudu prvního stupně zřízení dalšího
zástavního práva ani v rozporu se zákonem, nehledě k
tomu, že strany kupní smlouvy měly společného zmocněnce, jenž také vyhotovil
kupní smlouvu a „zařídil“ vklad do katastru nemovitostí poté, kdy první návrh
na vklad vlastnického práva do katastru byl vzat zpět.
Soud prvního stupně neshledal druhou zástavní smlouvu neplatnou ani pro rozpor
s dobrými mravy (§ 39 občanského zákoníku), když ze strany prodávající šlo o
výkon vlastnického práva, a to přesto, že vůči žalobkyni, která o zřízení
zástavního práva nebyla přímo informována, šlo „o konání neetické“. V této
souvislosti soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že „zmocněnec“
žalobkyně (správně V. V. staršího) o zřízení zástavního práva věděl, a současně
akcentoval, že sama žalobkyně (správně V. V. starší) se „o těchto
skutečnostech“ dověděla „nejdříve“ 21. listopadu 1995, když se V. V. starší
stal jednatelem úpadkyně.
Uzavíraje, že zástavní právo ke sporným nemovitostem (podle druhé zástavní
smlouvy) platně vzniklo ke dni 27. září 1995, shledal soud prvního stupně
postup žalovaného, který v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV sepsal sporné
nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadkyně, správným.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2003, č.j. 15 Cmo 135/2003-150,
k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, aby ze soupisu konkursní
podstaty úpadkyně S. L. s. r. o. byly vyloučeny sporné nemovitosti; ve výroku o
nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit
žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 8.790,- Kč (první výrok). Dále
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil
dostatek důkazů, provedené důkazy správně hodnotil a dovodil z nich správný
právní závěr o platnosti druhé zástavní smlouvy, se kterým se zcela ztotožnil.
Nad rámec důvodů, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně, odvolací
soud konstatoval, že jednal-li statutární orgán zástavního dlužníka
(prodávající - úpadkyně), popř. jeho zástupce při uzavírání druhé zástavní
smlouvy vůči třetí osobě v rozporu s dobrými mravy, nelze to přičíst k tíži
druhé strany smlouvy, která byla při uzavírání smlouvy v dobré víře a „o tomto
jednání nevěděla“. Maje za prokázané, že druhá zástavní smlouva byla uzavřena v
souvislosti s platně uzavřenou smlouvou o úvěru, a vycházeje z toho, že
žalobkyně netvrdila (ani neprokazovala), že by U. B., a. s. jako strana
zástavní smlouvy věděla nebo mohla vědět o tom, že vlastník (úpadkyně) zástavy
již v době předchozí uzavřel kupní smlouvu o převodu vlastnického práva ke
předmětu zástavy a že zástavní právo zřizuje bez vědomí kupujícího, zdůraznil,
že zástavní právo působí ve smyslu ustanovení § 151d odst. 2 občanského
zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření druhé zástavní smlouvy, i vůči
nabyvateli. V této souvislosti odvolací soud odkázal na smlouvu o vkladu
společníka ze dne 2. října 1997 (jde o smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a V. V.
starším o vkladu sporných nemovitostí do základního jmění žalobkyně), v jejímž
článku IV. bylo výslovně uvedeno, že „převodce převádí na nabyvatele zároveň s
nemovitostmi zástavní právo zřízené dne 27. září 1995“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2
písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[odstavec 2 písmeno b)].
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka
shledává „v interpretaci neplatnosti smlouvy vzhledem k tomu, že oba
účastníci věděli eventuelně museli předpokládat, že zástavní smlouva poškozuje
vlastníka zastavené věci“.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl jí
navrhovaný důkaz „spisem Policie ČR“. Správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem pak zpochybňuje co do závěru o
platnosti druhé zástavní smlouvy, namítajíc její neplatnost podle
ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem a
dobrými mravy.
V této souvislosti dovolatelka poukazuje zejména na závěr soudů obou
stupňů, že jednání, na jehož základě bylo zástavní právo
zapsáno do katastru nemovitostí, je rozporné s dobrými mravy, přesto je ale
nelze přičíst k tíži druhé strany zástavní smlouvy (banky), která byla při
uzavření smlouvy v dobré víře a o tomto jednání nevěděla, což je - co do
vědomosti banky - v rozporu s časovou posloupností „všech jednání“, když v
době, kdy banka vystavila kvitanci o zániku zástavního práva zřízeného první
zástavní smlouvou, „ležel“ návrh na změnu vlastníka
sporných nemovitostí na katastrálním úřadu již devatenáctý den. Dovolatelka -
na rozdíl od odvolacího soudu - je názoru, že rozpor s dobrými mravy nemusí
zakládat pouze obsah smlouvy, nýbrž i její účel, přičemž zároveň dovozuje, že
U. B., a. s. o rozporu účelu smlouvy se zákonem (a neplatnosti smlouvy z tohoto
důvodu) musela vědět.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné, popř. jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí
soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok
odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní
význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní
věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky,
které je v rozporu s hmotným právem.
V usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, pak Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit
se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně
nevýznamné dovolací námitky akcentující existenci vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu (a soudu
prvního stupně) co do platnosti druhé zástavní smlouvy, podle přesvědčení
Nejvyššího soudu, především postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou
významné právě a jen pro projednávanou věc.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pak
vyloučena i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - mimo jiné - na
závěru, podle něhož převzala-li žalobkyně smluvně věc (zde sporné
nemovitosti), na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči ní,
jestliže při uzavření smlouvy o zástavním právu věděla nebo vědět musela (§
151d odst. 2 část věty před středníkem občanského zákoníku). Tento závěr
odvolacího soudu nebyl dovoláním zpochybněn, v důsledku čehož věcný přezkum
správnosti posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže,
a dovolání tak je jako celek nepřípustné (srov. např. mutatis mutandis
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
č. 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury mohlo v
rozhodném období (do 31. prosince 2000) vzniknout zástavní právo k nemovitostem
i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je
oprávněn věc zastavit (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 2/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom odevzdáním nemovitosti ve
smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí
vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. závěry
poprvé Nejvyšším soudem formulované a odůvodněné v rozsudku ze dne 26.
listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, k nimž se
Nejvyšší soud opakovaně přihlásil v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21
Cdo 2204/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod
číslem 131, v rozsudku ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo
2512/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod
číslem 1, v rozsudku ze dne 29. dubna 2003,
sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník
2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 25. září 2003, sp.
zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník
2003, pod číslem 168, v usnesení ze dne 11.
března 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002 a v rozsudku ze dne 31. srpna 2004 sp. zn.
29 Odo 182/2004). I proto nelze - podle přesvědčení Nejvyššího soudu -
přikládat rozhodnutí odvolacího soudu (a jeho závěru o platnosti druhé zástavní
smlouvy) po právní stránce zásadní význam.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a
žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady
dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a
z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu