3 Tdo 1017/2024

3 Tdo 1017/2024-15979

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních, která podali obviněný Ladislav Eliáš, bytem Myslavská 217, Košice, Slovenská republika, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Petra Londina, bytem Trnávka 209, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 4 To 72/2023-15541, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2018, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ladislava Eliáše odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného Petra Londina odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) ze dne 20. 2. 2023, č. j. 73 T 2/2018-15330, byl obviněný Ladislav Eliáš (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil v letech 2010 – 2011 společně s obviněnými (již pravomocně odsouzenými) Jaromírem Šicnerem a Alešem Girstlem a zemřelým Miroslavem Brožíkem způsobem detailně popsaným ve výroku o vině. Tímto jednáním podle závěru městského soudu zastřel původ finančních prostředků v celkové výši nejméně 50 000 000 Kč, které byly získány zvlášť závažným zločinem podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, popsaným pod bodem III. 1) výroku rozsudku téhož soudu ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, spočívajícím ve zkrácení daně z přidané hodnoty společností NORDFIELD TRADE, s. r. o. v celkové výši 925 228 003 Kč. Za to mu byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněný Petr Londin byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, jíž mu bylo kladeno za vinu (společně s obviněnými Petrem Juřenou, Vladimírem Johnem a Matúšem Mendlem) spáchání skutku kvalifikovaného jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v letech 2010 – 2011 a měl jím zastřít původ finančních prostředků v celkové výši 41 565 211 Kč, jež byly získány zvlášť závažnými zločiny podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, popsanými pod body II. a III. 1) výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, spočívajícími ve zkrácení daně z přidané hodnoty společnostmi TOP TEN DEVELOPMENT, s. r. o. (dále jen „TTD“) v celkové výši 248 036 811 Kč a NORDFIELD TRADE, s. r. o. (dále jen „NT“) v celkové výši 925 228 003 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku podali obviněný Ladislav Eliáš a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (v neprospěch obviněných Ladislava Eliáše a Petra Londina) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 4 To 72/2023-15541. Výrokem pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to ve vztahu k obviněnému Ladislavu Eliášovi podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně – ve výroku o trestu a ve vztahu k obviněnému Petru Londinovi podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu, a současně sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl. Obviněnému Ladislavu Eliášovi při nezměněném výroku o vině uložil jednak podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let, a jednak podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 500 000 Kč. Obviněného Petra Londina pak ve shodě se soudem prvního stupně zprostil obžaloby, nikoli však při využití § 226 písm. b) tr. ř., nýbrž § 226 písm. c) tr. ř. Výrokem pod bodem II. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ladislava Eliáše.

3. Je třeba připomenout, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v této věci meritorně rozhodovaly již podruhé. Městský soud svým prvním rozsudkem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, obviněné Ladislava Eliáše a Petra Londina zprostil obžaloby, a to oba podle § 226 písm. b) tr. ř. Vrchní soud pak rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 4 To 49/2021-14620, toto rozhodnutí ve vztahu ke jmenovaným obviněným z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil a v tomto rozsahu věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil městskému soudu s tím, aby v ní učinil nové rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 4 To 72/2023-15541, podali dovolání obviněný Ladislav Eliáš a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Petra Londina, a to oba shodně s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. Obviněný Ladislav Eliáš u prvního z uvedených dovolacích důvodů výslovně označil jeho první a třetí alternativu, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že nebyly nedůvodně provedeny obviněným navrhované podstatné důkazy. U druhého dovolacího důvodu pak označil jeho první alternativu, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Zdůraznil, že původním rozsudkem městského soudu ze dne 5.

10. 2020 byl obžaloby zproštěn a že (podle něj) stěžejní argumentace vrchního soudu při zrušení tohoto rozhodnutí spočívala v tom, že není k dispozici žádný důkaz prokazující, že by společnosti TREDET s. r. o. (dále též jen „TREDET“), AMUSSETE a. s. (dále též jen „AMUSSETE“) či NT byly zapojeny v clearingovém systému společnosti Euro Clearing Center (dále též jen „EUCC“) ovládané Jaromírem Šicnerem. V odůvodnění svého rozsudku tehdy vrchní soud konstatoval, že společnost EUCC ukončila svoji činnost a od jejího právního nástupce se policejnímu orgánu nepodařilo získat jakékoli podklady, zejména výpisy z clearingového účtu, neboť tato nástupnická společnost přemístila své sídlo do Řecka.

Vrchní soud uzavřel, že obviněným tvrzená existence pohledávek začíná končí právě a jen u těchto dokumentů. Tyto nesprávné závěry však obviněný spolehlivě vyvrátil, když v novém (posledním) odvolacím řízení na podporu svých tvrzení předložil listinné důkazy, a to konkrétně výpisy z clearingového účtu clearingové centrály Clearing ICE a. s. pro společnost TREDET ze dne 30. 11. 2009 a 31. 12. 2009, výpis transakcí EUCC ze dne 29. 2. 2012, obratovou předvahu společnosti TREDET za rok 2009 a interní doklady společnosti TREDET ve vztahu k partnerovi Clearing ICE a.

s. ze dne 9. 11., 30. 11. a 31. 12. 2009. Z předložených výpisů je zřejmé zaúčtování smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 50 000 000 Kč, jakož i dalších smluv o postoupení pohledávky, a to v reálném čase. Výpisy prokazují účast společnosti TREDET po celé období v systému EUCC. Tím byl vyvrácen závěr soudů prvního i druhého stupně, že neexistují důkazy o účasti společnosti TREDET v EUCC. Listiny naopak podporují tvrzení obviněného, že společnost TREDET byla zapojena v clearingovém systému, a potvrzují i existenci smlouvy o půjčce ze dne 9.

11. 2009 v částce 55 000 000 Kč se společností AMUSSETE s tím, že tato smlouva byla uzavřena v reálném čase dle její datace a nemohla být vytvořena až dodatečně.

6. Vrchní soud v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování o některé listinné důkazy, na druhou stranu však zamítl další návrhy dovolatele na doplnění dokazování, a to výslechem svědka S. B., zpracovatele znaleckého posudku Ing. Pavla Dytrycha, zpracovatele znaleckého posudku znaleckého ústavu TPA Valuation & Advisory s.r.o. (dále též jen „TPA“) a odsouzeného Jaromíra Šicnera. V rozporu se svým prvním rozhodnutím konstatoval, že účast společností TREDET, AMUSSETE či NT v rámci clearingového systému není z hlediska posouzení viny dovolatele zásadní, a to s ohledem na prokázanou fiktivnost poskytnutí finančních prostředků formou půjčky mezi společnostmi TREDET a AMUSSETE a dalších souvisejících dokumentů a zjištěných okolností. Skutečnost, kterou zprvu považoval za zásadní, odvolací soud následně označil za irelevantní, a to za situace, kdy jinak nedošlo ke změně důkazní situace v neprospěch dovolatele. Závěr vrchního soudu, že účelem smlouvy o postoupení pohledávky ze společnosti TREDET na společnost ADEMON s.r.o. (dále též jen „ADEMON“) a oznámení o postoupení pohledávky, které obviněný podepsal, bylo ve spojení s dalšími simulovanými smlouvami a dokumenty navodit zdání, že peněžní prostředky pocházející z predikativní daňové trestné činnosti mají legální původ, není podpořen žádnými důkazy. Jedná se pouze o ničím nepodloženou domněnku soudů.

7. Následně obviněný ocitoval některé pasáže odůvodnění rozsudku vrchního soudu a připojil k nim svůj podrobný nesouhlasný komentář s tím, že tvrzené skutečnosti nejsou podloženy provedenými důkazy a že se jedná o závěry spekulativní. Nesprávný je podle něj mj. závěr, že předmětné finanční transakce neměly žádné ekonomické opodstatnění, když toto ve skutečnosti vyplývalo mimo jiné z připravovaného projektu Nové Corso, který následně z důvodů na obviněném nezávislých nebyl realizován. V rámci odvolacího řízení předložil důkazy prokazující, že daný projekt byl reálně vypracován a měl být i realizován. Odvolací soud tyto doklady sice formálně provedl, nicméně ve svém rozhodnutí je žádným způsobem nezhodnotil. Ekonomické opodstatnění finančních transakcí vyplývá i ze znaleckého posudku předloženého obviněným Šicnerem, který byl vypracován znalcem Ing. Dytrychem. V tomto směru jsou tedy závěry soudů v rozporu s provedenými důkazy. Závěry znaleckého posudku Ing. Dytrycha rovněž nebyly nijak zhodnoceny a soudy tento důkaz, který se evidentně nehodil do konstrukce odsuzujícího rozsudku, ignorovaly.

8. V další části dovolání se obviněný ohradil proti způsobu, jakým soudy zhodnotily obsah výpovědi svědka Tibora Háziho. Uvedl, že si je vědom, že dovolacímu soudu nepřísluší znovu a odlišně hodnotit provedené důkazy, přičemž toto po dovolacím soudu ani nechce, nicméně pro zachování kontextu svých tvrzení musí v dovolání zrekapitulovat svoji argumentaci k hodnocení důkazu výslechem uvedeného svědka soudem prvního stupně. Následně pak velmi podrobně rozvedl obsah této výpovědi, citoval některé její části a poté konstatoval, že po objektivním a nestranném zhodnocení nelze dojít k jinému závěru, než že tato výpověď podporuje jím (obviněným) prezentovanou verzi.

Soud prvního stupně však některé části výpovědi svědka vytrhl z kontextu, zatímco jiné (svědčící ve prospěch obviněného) upozadil či zcela zamlčel. Odvolací soud se následně s tímto chybným hodnocením ztotožnil. Obviněný mimo jiné zdůraznil, že z vyjádření svědka na přímý dotaz soudu, že si nevzpomíná, že by společnost AMUSSETE dostala prostředky v částce 50 000 000 Kč či více v rámci clearingu nebo od jiné soukromé společnosti, nelze bez dalšího dovozovat, že tomu tak nebylo. Sám svědek si nebyl po 12 letech jistý.

To platí i ve vztahu k jiným jeho vyjádřením na základě dotazů soudu či státního zástupce. Žádným výkladem nelze dojít k závěru, že by výpověď svědka zpochybňovala verzi skutkového děje prezentovanou dovolatelem. Na základě tohoto důkazu nemohl soud prvního ani druhého stupně učinit závěr o jeho vině.

9. Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že si obviněný musel být vědom nepravdivosti údajů obsažených v podepisovaných listinách, přičemž však není zřejmé, o jaké konkrétní důkazy tento svůj závěr opřel. Pokud jde o vzájemné vztahy pánů Moučky a Brožíka, případně Šicnera, tyto dovolatel neznal a ani znát nemohl. Ze skutečnosti, že mezi dovolatelem a Moučkou neproběhlo osobní jednání, nelze dovozovat aktivní účast dovolatele na případné trestné činnosti dalších osob. Pokud by hypoteticky Brožík a Šicner zneužívali osobu Moučky, pak toto nelze klást k tíži dovolateli, který to ani nemůže nijak hodnotit. Jestliže vrchní soud konstatoval, že prodej obchodního podílu ve společnosti TREDET za částku 10 000 Kč by postrádal smysl, pokud by tato společnost měla disponovat pohledávkou ve výši 50 000 000 Kč a nadto ještě pohledávkou ve výši 112 002 728 Kč za dlužníkem Clearing ICE a.s., pak jde o elementární nepochopení ekonomické reality ve společnosti TREDET. Skutečnost, že tato společnost měla pohledávky v deklarované výši, ještě neznamená, že hodnota společnosti v době převodu obchodního podílu odpovídala hodnotě těchto pohledávek. Kromě pohledávek totiž společnost evidovala i závazky, a to ve zhruba srovnatelné výši. Tato skutečnost vyplývá z účetních dokladů společnosti TREDET i ze znaleckého posudku Ing. Dytrycha. Smysl a podstatu veškerých ekonomických transakcí, které byly soudy zpochybněny, obviněný logicky a pravdivě objasnil v rámci svých výpovědí. Pokud by soudy správně zhodnotily provedené důkazy a případně provedly i důkazy další, které dovolatel navrhl, pak by jim byla ona otázka „co se stalo s finančními prostředky“ nepochybně zodpovězena.

10. Obviněný zpochybnil rovněž tvrzení odvolacího soudu, že odvolací námitky byly v převážné míře jen opakováním jeho obhajoby před soudem prvního stupně. Ve skutečnosti v odvolacím řízení naopak předložil celou řadu nových listinných důkazů, jimiž spolehlivě vyvrátil dosavadní nesprávné závěry soudů obou stupňů. Právě na základě těchto nových přesvědčivých důkazů došlo k zásadní změně argumentace odvolacího soudu. Navíc, pokud byl obviněný ve své argumentaci na rozdíl od vrchního soudu konzistentní, pak by taková skutečnost měla být vnímána spíše v jeho prospěch a ne naopak. Žádným způsobem nebyl zdůvodněn ani závěr, že byla vyvrácena obhajoba, že na jeho činnosti nebylo nic protiprávního, že nic nevěděl o údajném vyvedení finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti jinými osobami. Soudy nepředložily ani jeden důkaz, že by o tom přinejmenším věděl, tím spíše pak, že se úmyslně podílel na tom, že transakcemi provedenými v rámci clearingového systému jiné osoby legalizovaly finanční prostředky z nějaké jiné (v tomto případě daňové) trestné činnosti.

11. Následně obviněný připustil, že v dosavadním textu svého dovolání na několika místech polemizoval s hodnocením důkazů ze strany soudu prvního a druhého stupně, ačkoli dovolacímu soudu nepřísluší tyto důkazy nově hodnotit, a vyjádřil přesvědčení, že proto je třeba v další části dovolání zrekapitulovat skutečnosti, v nichž spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle jeho názoru v rozporu s obsahem jeho vlastní výpovědi v pozici obviněného a dále pak s výpovědí svědka Tibora Háziho, znaleckým posudkem Ing.

Pavla Dytrycha, znaleckým posudkem znaleckého ústavu TPA, listinnými důkazy předloženými v rámci druhého odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze a písemným prohlášením S. B. U všech těchto důkazů znovu připomněl jejich obsah a uvedl, co z nich lze mít podle jeho názoru za prokázané, co svědčí v jeho prospěch a zároveň vyvrací tvrzení soudů. Pokud jde konkrétně o znalecký posudek znaleckého ústavu TPA, ten podle něj vůbec není v rozporu se znaleckým posudkem Ing. Pavla Dytrycha a stejně tak ani s jeho vlastní obhajobou.

Znalecký ústav se totiž vyjadřoval k jiné otázce, když mu bylo uloženo, aby na základě přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 společností TREDET, ADEMON a NT a dalších předložených materiálů posoudil, zda je z ekonomického hlediska reálné, aby v tomto zdaňovacím období uvedené společnosti vzájemně obchodovaly s pohledávkami v hodnotě 50 000 000 Kč a 55 000 000 Kč. Znalecký ústav správně dospěl k závěru, že za předpokladu, že by zmíněné společnosti „obchodovaly“ s pohledávkami v uvedených výších, pak by tyto transakce byly zaneseny zejména v ostatních provozních výnosech a ostatních provozních nákladech ve výkazu zisku a ztráty.

Tento předpoklad se však ve skutečnosti nenaplnil, neboť předmětné transakce nebyly „obchodem“ s pohledávkami. Znalecký ústav tedy na položenou otázku odpověděl správně, nicméně soudy na základě této správné odpovědi dospěly k nesprávným závěrům, když předmětné transakce mylně označily za „obchodování“ s pohledávkami. Pokud společnost TREDET postoupila ze svého portfolia pohledávku společnosti NT, kdy tato nebyla uhrazena, společnost TREDET evidovala pohledávku vůči společnosti NT, kterou postoupila společnosti ADEMON, jednalo se o dva samostatné obchodní případy mezi TREDET a NT mezi TREDET a ADEMON.

Jestliže měl odvolací soud o tvrzeních obviněného pochybnosti, pak měl doplnit dokazování o výslech zpracovatele znaleckého posudku znaleckého ústavu TPA. Následně obviněný zdůraznil, že jím předložené listinné důkazy, zejména v podobě výpisů z clearingového účtu společnosti TREDET z listopadu a prosince 2009, podporují jeho obhajobu, že smlouva o půjčce ze dne 9. 11. 2009 na částku 55 000 000 Kč mezi společnostmi TREDET a AMUSSETE byla řádně zaúčtována a vyvracejí tedy závěry soudů o údajné fiktivnosti této smlouvy.

S. B. ve svém prohlášení vysvětlil, že účtování vzhledem k existenci běžných transakcí ale i transakcí prostřednictvím clearingu bylo realizováno i podrozvahově i ve smyslu účetní osnovy.

12. Dále dovolatel upozornil, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích opakovaně uváděly chybný údaj, že znalecký ústav TPA poukázal mj. na to, že společnost TREDET v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 uvedla na všech řádcích hodnotu nula, což má svědčit pro závěr, že ve sledovaném období nevykonávala žádnou činnost a že tedy tvrzená pohledávka byla fiktivní, neboť o ní nebylo účtováno. Ve skutečnosti je však na str. 109 posudku zmíněného znaleckého ústavu ve třetím odstavci uvedeno, že z předložených podkladů vyplývá, že ostatní provozní výnosy společnosti TREDET dosáhly v roce 2010 částky 520 000 Kč a ostatní provozní náklady částky 524 000 Kč. V dalším odstavci se pak uvádí, že daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti ADEMON za rok 2010 obsahuje na všech řádcích pouze hodnotu nula, což vede k závěru, že společnost ADEMON ve sledovaném období nevykonávala žádnou činnost. Je tedy zjevné, že soudy zaměnily společnosti TREDET a ADEMON, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým závěrům.

13. Jestliže soudy měly pochybnosti o obhajobě dovolatele a o některých závěrech znalce Ing. Pavla Dytrycha, resp. znaleckého ústavu TPA, pak měly postupovat ve smyslu § 108 tr. ř. a zpracovatele znaleckých posudků vyslechnout. Toto však neučinily, přestože to dovolatel opakovaně navrhoval. Jeho důkazní návrhy byly opakovaně chybně označeny za nadbytečné. To platí i ve vztahu k návrhu na výslech v té době již odsouzeného Jaromíra Šicnera, a to zejména k okolnostem soudy tvrzeného zpětného vyhotovení listin až v průběhu trestního řízení, k čemuž mělo dojít po údajné dohodě dovolatele a Jaromíra Šicnera. Nesprávně byl zamítnut i důkazní návrh na výslech svědka S. B., který se mohl podrobně vyjádřit k nesprávným závěrům soudů ohledně účetní evidence transakcí prostřednictvím clearingu. Vzhledem k opomenutí všech výše uvedených důkazů soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům.

14. Podle názoru obviněného může v daném případě přicházet v úvahu i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ačkoli setrvává na své argumentaci, že nebylo prokázáno, že by se podpisem předmětných smluv a dalších listin dopustil spáchání jakéhokoli trestného činu, zejména pak úmyslného trestného činu, pro který byl odsouzen, pak z opatrnosti namítá, a že pokud by soudy měly za prokázané, že jeho jednáním došlo k legalizaci výnosů z trestné činnosti jiných osob, pak by toto nemělo být po právní stránce posouzeno jako úmyslný trestný čin podle § 216 tr. zákoníku, ale v krajním případě jen jako nedbalostní přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku. Jestliže v souvislosti s podpisem předmětných listin obviněným za společnost TREDET a v souvislosti s následnými výběry finančních prostředků (které však již realizovala jiná osoba, jejíž činnost dovolatel nemohl nijak ovlivnit) došlo k zastření původu nebo zjištění původu hodnot pocházejících z trestné činnosti, pak by na takové jednání dovolatele mělo být pohlíženo jen jako na nedbalost. Ta by mohla spočívat v tom, že jakkoli nevěděl, že předmětem postoupení pohledávky mohou být hodnoty, které pocházejí z trestné činnosti spáchané jinými osobami, tak nejednal s dostatečnou mírou obezřetnosti, která na něj mohla být v daném případě v obchodních vztazích kladena. Po subjektivní stránce by muselo být prokázáno, že věděl, že může svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo že nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Obviněný má za to, že v rámci podnikatelských vztahů jednal s maximální možnou mírou obezřetnosti, kterou lze při obchodní činnosti spravedlivě požadovat. Není si vědom, jak by mohl a měl postupovat jinak, aby předešel, resp. zabránil, následné legalizaci výnosů z trestné činnosti jinými osobami. Nelze vyloučit, že další osoby jej zneužily, stejně jako společnost TREDET, k páchání trestné činnosti. V rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by jednal jako člen organizované skupiny, jak vyplývá z rozsudku nalézacího i odvolacího soudu. Sám z dané trestné činnosti páchané jinými subjekty neměl žádný prospěch a ani vědomě nezískal pro jiného prospěch velkého rozsahu. Jeho jednání tak nemůže být kvalifikováno jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu ustanovení § 216 tr. zákoníku.

15. S odkazem na výše uvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 265l tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Samostatným podáním ze dne 26. 8. 2024 pak obviněný ještě požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Jako důvod uvedl, že proti předmětnému rozhodnutí, jímž mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, podal řádně a včas dovolání a případný výkon tohoto trestu by měl zásadní dopad do majetkové sféry nejen jeho samotného ale i celé jeho rodiny. Protože nedisponuje likvidní finanční částkou odpovídající výši peněžitého trestu, byl by si pro jeho úhradu nucen část prostředků opatřit finanční zápůjčkou se smluvním úrokem. Závazek splácet případný dluh ze zápůjčky včetně příslušenství by jej a jeho rodinu mohl přivést do finanční tísně, která by mohla ohrozit uspokojování základních životních potřeb rodiny. Žádá proto, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu peněžitého trestu až do meritorního rozhodnutí o podaném dovolání.

17. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání podaném v neprospěch obviněného Petra Londina nejprve zrekapituloval, jakým způsobem ve věci rozhodly oba soudy nižších stupňů, přičemž vyzdvihl některé části odůvodnění jejich rozsudků, jež jsou podle něj stěžejní. Za zcela správný označil závěr soudů v tom směru, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní znaky skutkové podstaty žalovaného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Přijmout je též nutno závěr, že na rozdíl od dalších pachatelů podílejících se na legalizaci, u obviněného Petra Londina provedené důkazy neumožňují závěr o úmyslném spáchání trestného činu. Ztotožnit se však již nelze se závěrem soudů, že u něj nelze bez pochybností dovodit ani nedbalostní zavinění ve smyslu skutkové podstaty přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. V napadeném rozsudku odvolacího soudu právní úvahy k možnosti spáchání skutku z nedbalosti – speciálně v její nevědomé formě – v podstatě absentují. Odvolací soud tudíž zjevně musel akceptovat úvahy soudu prvního stupně. Následně nejvyšší státní zástupce odcitoval některé části odůvodnění rozsudku městského soudu, na jejichž základě byl vysloven závěr o neprokázání byť jen nedbalostního zavinění obviněného, a s tímto závěrem vyslovil nesouhlas. Konkrétně uvedl, že se s ním nelze ztotožnit ani po stránce skutkové ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho úvodní variantě), ani po stránce právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a dále k tomu podrobněji zmínil následující.

18. Byť nelze tvrdit, že by posouzení jednání obviněného v předmětné věci při uzavírání smluv o činnosti oprávněného příjemce se společnostmi TTD a NT, při uzavírání dodatků k těmto smlouvám a při sjednávání smlouvy o obchodním zastoupení se společností mediamotion, s. r. o. (dále jen „mediamotion“) z hlediska splnění požadavků na jednání s péčí řádného hospodáře bylo jediné směrodatné pro závěr o možném jednání z nedbalosti, má toto posouzení především pro dovození zachování patřičné míry opatrnosti značný význam.

Obviněný byl v předmětné době jako jednatel společnosti s ručením omezeným povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 194 odst. 5 větou první obchodního zákoníku. S účinností od 1. 1. 2014 při výkladu pojmu péče řádného hospodáře představuje základ právní úpravy ustanovení § 159 odst. 1 občanského zákoníku, v případě jednání člena voleného orgánu obchodní korporace doplněné o ustanovení § 52 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

Se soudy nelze být ve sporu ohledně závěrů vyplývajících z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015. Je pravdou, že jednatel společnosti s ručením omezeným, aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí.

Rovněž tak lze souhlasit s tím, že splnění této povinnosti je nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Tím se ovšem pojem péče řádného hospodáře nevyčerpává, zahrnuje i požadavek plnit povinnosti na určité odborné úrovni. Jednatel jistě nemusí dosahovat úrovně znalostí odborníka daného odboru, přesto musí být odborníkem na řízení korporace, musí být schopen se seznamovat s novými poznatky v oboru řízení a správy společnosti a uplatňovat je.

Při svém rozhodování musí vždy postupovat se znalostí věci. Požadavek péče řádného hospodáře vyžaduje rovněž aktivní přístup k plnění povinností s tím, že nedostatek znalostí potřebných k výkonu funkce nebo nedostatek času pro jejich uplatnění není omluvitelným důvodem pro nevynaložení péče řádného hospodáře. Součástí péče je i povinnost loajality, která od statutárního orgánu (jeho člena) vyžaduje, aby jednal v zájmu společnosti, nikoli jen v zájmu určitého akcionáře či společníka nebo dokonce ve vlastním zájmu či zájmu třetí osoby, a vyžaduje po něm dále, aby se aktivně se zájmy společnosti seznamoval.

Zpochybňovat nelze ani to, že člen statutárního orgánu (jednatel) nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, pak je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má. Totéž platí pro případ, že by jednatel z jiných důvodů, např. pro svoji časovou zaneprázdněnost plynoucí z plnění jiných úkolů, nebyl schopen určitou činnost osobně vykonat.

V tom případě musí jejím výkonem pověřit třetí osobu – odborníka. Při jeho výběru je povinen postupovat řádně (tak, jak by vybírala jiná rozumně pečlivá osoba), vybrané osobě musí poskytnout veškerou potřebnou součinnost, musí ji řídit a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat (a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů). Pouze tehdy, postupuje-li člen statutárního orgánu jakožto řádný hospodář při výběru, vedení (součinnosti) i kontrole osoby, na níž deleguje některou z činností spadajících do své působnosti, neponese odpovědnost za případnou újmu způsobenou při výkonu takto delegované činnosti.

19. Provedeným dokazováním bylo vyvráceno, že by obviněný Petr Londin dostál shora uvedeným požadavkům na jednání s péčí řádného hospodáře, a to v souvislosti s jednáním, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu. V rozhodné době (od 3. 9. 1998 do 31. 12. 2013) byl jediným jednatelem společnosti GARATRANS. Podle právní úpravy v té době účinného obchodního zákoníku jedině jemu z titulu výkonu této funkce náleželo obchodní vedení společnosti a byl povinen vykonávat působnost s péčí řádného hospodáře.

Jednatel byl oprávněn činit právní úkony jménem společnosti samostatně ve všech věcech. Obviněný byl jednatelem společnosti se všemi zákonnými právy a povinnostmi z této funkce vyplývajícími, rozhodně proto nebylo možné na jeho obchodní jednání za společnost a zejména pak na podepisování obchodních smluv (včetně těch inkriminovaných týkajících se celních služeb) nahlížet pouze jako na jakousi formální činnost, jež by nebyla provázena odpovědností, jak chybně vyhodnotil soud prvního stupně a odvolací soud to pak v napadeném rozsudku akceptoval.

Jestliže prvoinstanční soud ve svém zprošťujícím rozsudku poukázal na organizační řád a organizační schéma společnosti GARATRANS, pak zároveň ponechal stranou, že v organizačním řádu bylo taktéž uvedeno, že obchodní jednání za společnost vede jednatel, který za to byl také v konečném důsledku odpovědný. Pokud byla absence zavinění, včetně nedbalostní formy, vyvozena městským soudem z toho, že mělo dojít k tzv. přenesení působnosti, resp. delegaci obchodního vedení, pak takový závěr vůbec nereflektuje fakt, že uzavření (podepsání) předmětných smluv obviněný jako jednatel na žádnou osobu nedelegoval, ačkoli takovou pravomoc mohl na Ing.

Juřenu přenést. Obviněný tedy byl z titulu své funkce za uzavření předmětných smluv, které vědomě a se znalostí jejich obsahu podepsal, plně odpovědný, a to jak po formální, tak i věcné stránce. Jestliže soudy ve shodě s obhajobou operovaly s tím, že obviněný nebyl odborníkem v oblasti celních služeb, pak mu v takovém případě nic nebránilo, aby podpis předmětné smlouvy se společností mediamotion či dalších smluv se společnostmi TTD a NT jako odborníkovi přenechal Ing. Juřenovi, což se ale v posuzovaném případě nestalo.

Z hlediska právního posouzení je ovšem rozhodující to, že i při vnitřní delegaci pravomocí náležejících jednateli v oblasti vyjednávání smluv v oblasti činností oprávněného příjemce by toto přenesení na jednoho ze společníků (který ovšem nebyl jednatelem) obviněného nezbavilo povinnosti „delegovaného“ Ing. Juřenu dále řídit a jeho činnost a výstupy z ní patřičně kontrolovat. Především na tuto poslední součást působnosti obviněný zcela rezignoval, čímž nedostál ani povinnosti zachovat náležitou míru opatrnosti, kterou po něm bylo možné oprávněně požadovat.

20. O tom, jaké ve společnosti GARATRANS panovaly reálně vztahy v oblasti sjednávání, schvalování, kontroly a podpisu obchodních smluv, podalo ucelený obraz doplněné dokazování po vrácení věci soudu prvního stupně. Obviněný o procesu sjednávání obchodních smluv, a to i v oboru celních služeb, vypovídal velmi obecně. Smlouvy měly být připravovány odbornými poradci, přičemž v případě celních služeb se jednalo o J. B., a to obviněný považoval za záruku fundovaného zpracování. Smlouvy po jejich přípravě, vypracování a po kontrole, kterou ovšem obviněný nijak blíže nekonkretizoval, byly zaslány do jeho podpisové knihy, přičemž on jako jednatel smluvní dokumentaci podepisoval souhrnně jednou za týden.

Ke způsobu vzniku smlouvy se společností mediamotion si ovšem obviněný nic nepamatoval, pokládal ji za běžnou standardní smlouvu. Zcela zásadní se pak jeví jeho opakované prohlášení, že se o uvedenou společnost vůbec nezajímal. Nepamatuje si ani jména společností, s nimiž uzavřel smlouvy o činnosti oprávněného příjemce. Zastával přitom názor, že vše bylo v kompetenci Ing. Juřeny a S. (vedoucího odboru celních služeb). Ucelený přehled o faktických poměrech ve společnosti GARATRANS v souvislosti s uzavíráním smluv ze strany obviněného lze založit na výpovědích svědků Karla Vavřičky a J.

B., přičemž posledně jmenovaný vyloučil možnost nějakého dodatečného posouzení obviněnému předložených smluv po právní stránce. B. na požádání Ing. Juřeny pouze vytvořil obecné návrhy smluv a žádné konzultace k předaným k návrhům dále neprobíhaly. Svědek nikdy nebyl ve vyjednávání s konkrétními klienty a ani neví, v jakém stavu Ing. Juřena nebo někdo jiný smlouvy podepsal. Nejvyšší státní zástupce následně odcitoval některé části výpovědi svědka Karla Vavřičky a mimo jiné i na jejím základě uzavřel, že předmětné smlouvy, které obviněný jako jednatel za společnost GARATRANS uzavíral (podepisoval), neprocházely žádným „vnitřním kontrolním systémem s doporučováním či vyjadřováním“.

Stejně tak společnost GARATRANS neměla nastaveny žádné specifické schvalovací procesy týkající se uzavírání smluv. V této společnosti měl obviněný z titulu výkonu funkce jednatele schvalovací právo ve smyslu podpisového oprávnění. Ze žádného důkazu nevyplynulo, že by předmětná smlouva o obchodním zastoupení a následně i smlouvy o činnosti oprávněného příjemce uzavřené s již nasmlouvanými společnostmi TTD a NT (nyní ovšem výhodné především pro společnost mediamotion) byly obviněnému předloženy se speciálním doporučením či vyjádřením.

S tím ostatně koresponduje i výpověď obviněného, že předmětnou smlouvu o obchodním zastoupení bral jako standardní a že se o společnost mediamotion ani nezajímal, a to zjevně ani po brzkém předložení „inovativních smluv“ se společnostmi TTD a NT. V tomto ohledu nelze u žalovaného jednání obviněného spočívajícího v uzavření předmětné obchodní smlouvy dovozovat ani to, že by se mohlo jednat o případ spolehnutí se na odborné rady od specializované osoby, což by mohlo být (za splnění dalších podmínek) důvodem pro vyvození absence subjektivní stránky trestného činu.

V rozporu s výsledky doplněného dokazování je tudíž skutkový závěr prvoinstančního soudu, aprobovaný soudem odvolacím, že ve společnosti GARATRANS nebyla podceněna otázka kontroly ani otázka odpovědnosti jednotlivých osob. „Jelikož se jedná o závěr rozhodný pro posouzení toho, zda obviněný postupoval v souladu se všemi zákonnými požadavky kladenými na něj v rámci povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře, s přesahem do právního posouzení stran zachování míry potřebné opatrnosti osoby, u níž lze shledat naplnění objektivních znaků skutkové podstaty nedbalostního trestného činu, je nutno namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“.

21. Nejvyšší státní zástupce poté připomněl zákonné znění § 16 odst. 1 písm. b) a § 217 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 a zdůraznil, že subjektivní stránka v tomto případě předpokládá zavinění ve formě nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé. Pachatel v takovém případě vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům minimálně měl a mohl vědět, že svým jednáním umožňuje spáchání tohoto trestného činu. Odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti je založena na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.

Kritériem nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení chráněného zájmu. Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti od každého žádá zpravidla stejnou míru opatrnosti. Od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání se ovšem žádá určitá vyšší míra opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává.

Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (viz předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.), ale v některých případech i na základě jinak stanovených či uznávaných pravidel. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko.

Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu.

22. V posuzovaném případě je třeba trvat na stanovisku, že obviněný z pozice jediného jednatele ve společnosti GARATRANS při uzavírání obchodních smluv týkajících se činnosti uvedené společnosti jako oprávněného příjemce ve prospěch společností TTD a NT a související smlouvy o obchodním zastoupení se společností mediamotion nepostupoval v souladu se svými povinnostmi péče řádného hospodáře, když rezignoval na svou povinnost jednat informovaně na podkladě všech dostupných zdrojů (zejména na podkladě vlastního obsahu smluv a jeho vyhodnocení v návaznosti na vzájemnou provázanost a časovou souvislost jejich sjednávání), opomenul efektivně řídit v podstatě nezávisle jednajícího Ing.

Juřenu a především zcela vyloučil ze svých postupů účinnou kontrolu činnosti odboru celních služeb, zvláště pak jednání Ing. Juřeny ve vztahu k vyjednávání smluvních vztahů se společnostmi TTD, NT a mediamotion v rozhodném období. Na straně obviněného proto nelze shledat zachování potřebné míry opatrnosti, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. Od osoby vystupující ve funkci jednatele se oprávněně vyžaduje vyšší míra opatrnosti. Tu bylo možno důvodně očekávat i u obviněného při rozhodování o uzavírání smluvních dokumentů, na jejichž podkladě se mělo společnosti GARATRANS při porovnání s jejím celkovým obratem za kalendářní rok dostat významného profitu, stejně jako mohlo dojít i k finanční újmě.

Obviněný nebyl žádný formálně dosazený nominant, který by byl ve vedení obchodní společnosti nováčkem, v procesech řízení společnosti a právní úpravy obchodních společností neznalou osobou. Byl do funkce jednatele cíleně jmenován jako jednatel jediný a vědomě ji vykonával osamoceně, což na něj kladlo přísnější požadavky. O rozdělení působnosti s jiným jednatelem zde nelze hovořit. Přesto obviněný přenechal na určitém úseku činnosti společnosti její řízení řediteli Ing. Juřenovi, ovšem s tím, že nenastavil žádné efektivní kontrolní mechanismy a ani reálně neprováděl účinnou kontrolu toho, jak Ing.

Juřena, ředitel a společník v jedné osobě, postupuje. V podstatě se toliko spoléhal na jeho kompetentnost, dosavadní činnost a deklarovanou loajálnost, aniž by do této činnosti hodlal jakkoli ingerovat a především ji monitorovat a efektivně hlídat. V ekonomicky fungující společnosti mu právní úprava i reálný stav společnosti GARATRANS umožňovaly nastavení mechanismů tak, aby byl schopen dostát své povinnosti péče řádného hospodáře ve všech jejích složkách.

23. „Ani ze subjektivního hlediska nelze tvrdit, že by obviněný byl osobou, jež by nebyla schopna vynaložit takovou míru opatrnosti, aby při přezkumu jí předkládaných návrhů smluv ze strany Ing. Juřeny při jejich minimálně pozorném prostudování neodhalila jejich legalizační potenciál“. Je nutno zdůraznit zjevnou obsahovou souvislost uzavíraných smluv, krátkou časovou návaznost na jejich sjednání, vnitřní obsahovou rozpornost a z hlediska jednoho z účastníků smluvních ujednání (společnosti TTD, resp. NT) zjevnou ekonomickou nevýhodnost.

Společnost GARATRANS nejprve uzavřela ve vztahu ke společnosti NT dne 24. 8. 2010 a ve vztahu ke společnosti TTD dne 1. 10. 2010 smlouvy, v nichž se zavázala, že bude jako oprávněný příjemce pro jmenované společnosti za odměnu ve výši 0,10 Kč za litr přijatých minerálních olejů přijímat minerální oleje nakoupené nabyvatelem. Následně dne 26. 10. 2010 obviněný podepsal smlouvu o obchodním zastoupení, jejímž předmětem mělo být poskytování služeb od společnosti mediamotion spočívajících v tom, že tato provede pro GARATRANS základní lustraci zájemců o její služby, vyhledání potenciálních obchodních partnerů, předjednání podmínek uzavření jednotlivých smluv atd., přičemž vzhledem k pozdějšímu datu uzavření smlouvy nemohla společnost mediamotion k vyhledání smluvních partnerů společností TTD a NT ničím přispět, neboť tyto již smluvními partnery společnosti GARATRANS byly.

Toho by si obviněný, pokud by zachoval alespoň minimální míru opatrnosti a postupoval v souladu s požadavky náležité kontroly nad činnostmi vykazovanými delegovanou osobou ve společnosti GARATRANS, musel být vědom při podpisu smluv týkajících se činnosti oprávněného příjemce se společnostmi TTD a NT, včetně jejich tzv. první novelizace, na jejichž základě měly tyto společnosti najednou platit společnosti GARATRANS 0,40 Kč za litr přijatých minerálních olejů, tzn. čtyřnásobek toho, co jako odměnu platily doposud, a z toho měla společnost GARATRANS plnou polovinu (0,20 Kč za litr) bezdůvodně odvádět společnosti mediamotion a ze své odměny si ještě musela odečítat náklady.

Navíc zůstává otázkou, nakolik obviněný přistoupením na smluvní ujednání s touto společností v obchodním případě se společnostmi TTD a NT skutečně upřednostnil zájmy společnosti GARATRANS před zájmy jinými, a to právě společnosti mediamotin, pokud této umožnil zničehonic v podstatě bez jakéhokoli opodstatnění profitovat z obchodní činnosti společnosti GARATRANS (reálně však z daňové trestné činnosti) v řádech desítek milionů korun, při ponechání veškerých nákladů na straně jím řízené společnosti.

Podstatné pak je, že člen statutárního orgánu musí zachovávat věrnost zájmům právnické osoby (obchodní korporaci), avšak tyto zájmy musejí být výhradně zájmy legitimními, legálními a nesmějí se dostat do rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a už vůbec ne se zájmy chráněnými trestním zákonem.

24. Za nepřípadný a v rozporu s obsahem provedených důkazů ve výše uvedeném smyslu lze tudíž považovat závěr soudů, a že na straně obviněného není možné dovodit zavinění ani v nedbalostní formě z důvodu respektování zásady in dubio pro reo, zvlášť jestliže již ze samotné výpovědi obviněného vyplynulo, že předmětné smlouvy jako jednatel společnosti podepsal bez toho, že by se o smluvní partnery či obchodní vztahy, které jsou předmětem těchto smluv, nějak blíže zajímal. Smlouvy podepsal, aniž by si k nim opatřil jakékoli bližší podklady, informace, odborné stanovisko třetí osoby k zamýšlenému obchodnímu případu apod. Uvedená zjištění svědčí o nedodržení potřebné míry opatrnosti. Pokud obviněný na rozdíl od zemřelého Ing. Juřeny nedisponoval dostatečnými informacemi o obchodních vztazích, jak vyvodil soud prvního stupně, pak měl možnost pověřit právě Ing. Juřenu, aby smlouvy podepsal, což se ale nestalo. Počínání obviněného svědčí o jeho lhostejnosti ve vztahu k následku. Jestliže podle odvolacího soudu sama lhostejnost nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, pak jistě postačuje k zavinění ve formě nedbalosti. K uzavření předmětných smluvních ujednání, na jejichž základě byly vyvedeny finanční prostředky ve výši přesahující 41 000 000 Kč pocházející z predikativní daňové trestné činnosti, došlo v důsledku vědomého jednání obviněného, který neplnil povinnosti jednatele spočívající mj. v provádění řídící činnosti a kontroly, zda osoba, kterou pověřil určitou činností jinak patřící do jeho působnosti, postupuje s náležitou péčí, legálně a ve výhradním zájmu obchodní společnosti. Tím byly naplněny znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. Z uvedeného je zřejmé, že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

25. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil v části výroku pod bodem I., v níž byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně obviněného Petra Londina v celém rozsahu a tento obviněný byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a dále, aby v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně nejvyšší státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by dovolací soud shledal, že je nutné rozhodnout jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

26. K dovolání obviněného Ladislava Eliáše se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“). Předně upozornil, že obviněný za situace, kdy Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání, ve svém mimořádném opravném prostředku opomněl uvést odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Toto opomenutí však samo o sobě nevylučuje dovolací přezkum napadeného rozhodnutí. Žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá výhrada, v níž se obviněný pozastavuje nad údajnou nekonzistentností rozhodování prvoinstančního soudu v souvislosti s tím, že tento soud jej původním rozsudkem obžaloby zprostil.

Při prvním rozhodování uvedený soud vycházel zejména z pohledu prokázané formy zavinění ze zásady in dubio pro reo, k čemuž však po vrácení věci ze strany odvolacího soudu a doplnění dokazování již nebyl prostor. V odůvodnění svého druhého rozsudku městský soud na podkladě skutečností zjištěných dokazováním, včetně jeho doplnění, změnu svého původně váhavého postoje stran uznání viny obviněného dostatečně srozumitelně vysvětlil. V době vydání druhého rozsudku se rozhodně nenacházel ve stejné situaci, v jaké byl v době vyhlášení rozsudku prvního.

Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani tu část dovolání obviněného, v níž cituje jednotlivé vybrané pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí a k těmto přidává vlastní vesměs nesouhlasný komentář. Z pohledu dovolacího řízení se např. jeví být zcela bezpředmětným názor obviněného, že podpis smlouvy osoby kompetentní jednat za obchodní společnost coby účastníka závazkového vztahu, jež je ovšem toliko simulovaným právním úkonem a má ve skutečnosti posloužit k legalizaci výnosů z trestné činnosti, nemůže být podkladem pro závěr o vině trestným činem, zde konkrétně podle § 216 tr.

zákoníku. Podobně nelze souhlasit ani s tím, pokud obviněný vysvětluje ekonomické opodstatnění peněžních transakcí v řádech desítek milionů korun a smluvních titulů jejich skutečný účel zastírajících deklarovaným projektem Nové Corso, počátek jehož realizace se nacházel v mlze.

27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ze znění dovolání je zřejmé, že obviněný jej zamýšlel vystavět především na jeho první alternativě. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním se ovšem musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoli jakýchkoli skutkových zjištění uvedených v popisu skutku. V dovolacím řízení se obviněný nemůže pod hlavičkou tohoto dovolacího důvodu domáhat, aby Nejvyšší soud opětovně důkazy sám v celé šíři reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního či druhého stupně.

Existence případného zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a vyvozuje z toho jiné skutkové či právní závěry než soudy nižších stupňů. Pro naplnění tohoto dovolacího důvodu nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným či dokonce na obecném popření existence jakýchkoli důkazů svědčících o obviněným zpochybňovaných závěrech soudů, byť to neodpovídá ani reálnému výsledku dokazování ani obsahu soudních rozhodnutí.

Právě k tomu se obviněný ve svém dovolání uchýlil. Uvádí sice, a že si je vědom faktu, že dovolací soud není povolán k opětovnému hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů s tím, že toto po Nejvyšším soudu ani nepožaduje, obratem se však v dovolání pouští do vlastního přehodnocení ve věci provedených důkazů. Platí to především o výpovědi svědka Háziho, která jeho vlastní verzi vůbec nesvědčí, naopak ji de facto vylučuje, jak bylo také logicky vyhodnoceno oběma soudy nižších stupňů. Oba tyto soudy si v mezích logického hodnocení své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí obhájily a vzhledem k tomu lze na jejich rozhodnutí plně odkázat.

Obviněný hledá nesoulad mezi dílčími poznatky soudů a v dovolání vyjmenovanými důkazy, včetně vlastní výpovědi, výstup z níž zvlášť zdůrazňuje a předkládá jej jako zcela konzistentní. Soudy však skutková zjištění rozhodná pro posouzení skutku, jak byl definován ve výroku o vině, přijaly na podkladě komplexního vyhodnocení důkazů jednotlivě a především ve vzájemných souvislostech. Připomínky obviněného k důkazům vyjmenovaným v dovolání mají povahu jejich prostého přehodnocení, pro což však není v dovolacím řízení prostor za situace, kdy skutkovým výstupům prezentovaným oběma soudy v odůvodnění rozhodnutí nelze přiřknout punc nelogičnosti a nenavázanosti na provedené dokazování.

Za daného stavu nemohla být uplatněna zásada in dubio pro reo, neboť soudy po vyhodnocení důkazů zcela opodstatněně žádné důvodné pochybnosti o skutkovém ději neměly a verzi obviněného musely odmítnout.

28. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný dále domáhal konstatování procesního pochybení spočívajícího v údajném nedůvodném neprovedení jím navržených důkazů – výslechů čtyř konkrétně označených osob. Zmíněná třetí alternativa dovolacího důvodu pokrývá především případy úplného odmítnutí provedení důkazu navrženého účastníkem řízení, aniž by soudy svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, přičemž zároveň se musí jednat o skutečně podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

Soud není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať už jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, proč se tak stalo. V projednávané trestní věci soudy z uvedených zásad ve vztahu k důkazním návrhům dovolatele nijak nevybočily. Předně je třeba uvést, že o většině obviněným uplatněných návrhů na doplňování dokazování nelze uvažovat jako o nedůvodně neprovedených už proto, že předmětné důkazy ve skutečnosti v řízení provedeny byly.

V prvé řadě se to týká výslechů znalců, kteří zpracovávali znalecké posudky. Znalecký posudek z oboru ekonomika znaleckého ústavu TPA byl proveden soudem prvního stupně při hlavním líčení dne 14. 6. 2019 podle § 211 odst. 5 tr. ř. Soud neměl pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro provedení znaleckého posudku jeho přečtením ani o správnosti a úplnosti tohoto posudku. Státní zástupce se čtením souhlasil a souhlasu obviněných nebylo vzhledem k druhé větě § 211 odst. 5 tr. ř. a obdobnému užití § 211 odst. 1 věty druhé a třetí tr.

ř. třeba, neboť ti se hlavního líčení neúčastnili a projevili souhlas s jednáním ve své nepřítomnosti. Podobná situace nastala i v případě provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Pavla Dytrycha. K tomu je navíc třeba poznamenat, že se nejednalo o důkaz původně navržený dovolatelem, předložil jej obviněný Jaromír Šicner v průběhu prvního odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze tento důkaz provedl opět podle § 211 odst. 5 tr. ř. v souladu s § 202 odst. 3, 5 tr. ř. při veřejném zasedání dne 11. 4. 2022.

Ani v tomto případě nebyl souhlas obviněného Eliáše k provedení důkazu nezbytný, neboť ani on se veřejného zasedání neúčastnil. Také výslech osoby Jaromíra Šicnera byl v řízení před soudem již realizován. Jmenovaný v pozici obviněného v přípravném řízení odmítl vypovídat, k hlavnímu líčení se nedostavoval, přičemž souhlasil s jeho konáním ve své nepřítomnosti. Vyslechnut však byl minimálně u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 4. 4. 2022, a to v procesním postavení obviněného. Obviněnému Eliášovi bylo přitom umožněno se tohoto veřejného zasedání účastnit, vyrozumění o jednání mu bylo doručeno dne 28.

2. 2022. Této možnosti však nevyužil, stejně jako v případě jiných hlavních líčení a veřejných zasedání, kterých se z vlastní vůle pravidelně nezúčastňoval. Jeho práva byla nicméně po celou dobu řízení zajištěna přítomností obhájce.

Výše uvedené důkazy, které dovolatel namítá jako nedůvodně neprovedené, tak v řízení ve skutečnosti provedeny byly. Právo na spravedlivý proces přitom nezahrnuje právo účastníka řízení na opakovaní důkazu již provedeného, zvlášť pokud ani svého práva osobní účasti při původním provedení důkazu v řízení před soudem nehodlal využít. Zároveň nelze konstatovat, že by neprovedení navržených důkazů nebylo soudem řádně zdůvodněno. Městský soud v Praze o předmětných návrzích obviněného Eliáše na doplnění dokazování rozhodl v hlavním líčení dne 20.

2. 2023 usnesením, jež se nemusí písemně vyhotovovat. Důkazní návrhy zamítl s odkazem na jejich nadbytečnost. Ani odvolací soud pak učiněné návrhy dovolatele nepřehlédl, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 21. 3. 2024. Tytéž návrhy obviněného doplněné o požadavek na výslech svědka B. Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné a nadbytečné, což následně logicky vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal jednak na to, že se převážně jedná o důkazy v řízení již provedené, a jednak přijal závěr, že účast společností TREDET, AMUSSETE či NT v rámci clearingového systému (ovládaného odsouzeným Šicnerem) není z hlediska posouzení viny obviněného Eliáše zásadní s ohledem na prokázanou fiktivnost poskytnutí finančních prostředků formou půjčky mezi společnostmi TREDET a AMUSSETE a dalších souvisejících dokumentů a zjištěných okolností.

S tím lze jen souhlasit. Údajně neprovedené podstatné důkazy tedy ve skutečnosti provedeny byly a především byly provedeny důkazy jiné, které dostatečně odůvodňují závěr o vině dovolatele. Pokud byl skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, pak soud druhého stupně nepochybil, jestliže již neprováděl výslech svědka B.

29. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odmítl závěry soudů, že by při údajném páchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku (jehož spáchání i tak po skutkové stránce nepřipouští) jednal úmyslně. Pokud obviněný vyslovuje pochybnost nad tím, zda bylo prokázáno, že jeho jednáním, jež spočívalo v podpisu listin za společnost TREDET, a následnými výběry finančních prostředků ze strany jiné osoby, jejíž činnost on nemohl nijak ovlivnit, došlo k legalizaci výnosů z trestné činnosti, pak je nutno oponovat, že z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soudy v tomto ohledu (po doplnění dokazování) pochybnosti rozhodně neměly.

V případě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o úmyslný trestný čin, přičemž postačí i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Právě závěr o tomto nepřímém úmyslu byl v případě dovolatele v konečném výsledku soudy přijat (viz bod 18. napadeného rozhodnutí). Pokud jde ovšem o formu zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, zde k tomu, aby byly obviněnému přičítány, postačí ve smyslu § 17 odst. 1 písm. a), b) tr.

zákoníku zavinění nedbalostní. Při zjišťování úmyslu v případě legalizace výnosů z trestné činnosti nelze přehlížet požadavek vyplývající mj. z čl. 1 odst. 6 směrnice EU 2015/849, podle něhož vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti praní peněz mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností. To ostatně odpovídá i ustálené tuzemské judikatuře, podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Posoudí-li se z těchto hledisek odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a skutečnosti, o něž soudy opřely své závěry o subjektivní stránce obviněného, jakož i jeho vztah k původu peněžních hodnot, o něž se v této trestní věci jedná a k nimž obviněný v součinnosti s dalšími spolupachateli neváhal podepisovat fiktivní smluvní dokumenty a další listiny, pak lze považovat za správné, že soudy shledaly u obviněného úmyslné zavinění. Dospěly k závěru, že věděl o tom, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením § 216 tr.

zákoníku spočívající v zastření původu věcí (peněz) získaných trestným činem, a pro případ, že takový následek nastane, s tím byl srozuměn. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí obou soudů obsahuje taková skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, ve znění účinném do 31. 5.

2015, nejen po stránce objektivní ale i subjektivní. Z příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že vzaly za prokázané, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což lze usuzovat i z dikce skutku vymezeného v tzv. skutkové větě výroku o vině.

30. Dále je možné připomenout, že součástí skutkových zjištění byl závěr o součinnosti dovolatele s dalšími spolupachateli, v první řadě s odsouzeným Šicnerem, který v celém rozsahu prostřednictvím jím ovládaných clearingových společností řídil proces vyvádění finančních prostředků pocházejících z predikativní daňové trestné činnosti společnosti NT. K tomu využíval své obchodní kontakty a známosti, mj. i společnost TREDET a obviněného Eliáše, který zde vystupoval v pozici jednatele. Součástí skutkových závěrů podpořených provedenými důkazy je také zjištění, že vytváření fiktivní smluvní dokumentace vyhotovované právě za účelem zastření skutečného původu peněz inicioval právě odsouzený Šicner, zajišťoval podpisy na listinách u dalších osob zapojených do této legalizace, které (včetně obviněného Eliáše) musely být obeznámeny se zjevnou nepravdivostí údajů uváděných v takových smlouvách a dalších listinách.

Obviněný Eliáš se vědomě na této zastírací činnosti podílel tak, že za společnost TREDET z pozice odpovědného jednatele, vědom si skutečné reálné nečinnosti společnosti, podepsal k 1. 11. 2010 jednak smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem mělo být postoupení pohledávky za dlužníkem NT ve výši 50 000 000 Kč ze společnosti TREDET na společnost ADEMON (jednatel Brožík), nikoli překvapivě zajištěné při domovní prohlídce u odsouzeného Šicnera, jakož i oznámení věřitele TREDET dlužníkovi NT o postoupení údajné pohledávky novému věřiteli ADEMON.

Soudy přitom přijaly na podkladě objektivních souvislostí závěr, že skutečným účelem této smlouvy a oznámení bylo ve spojení s dalšími simulovanými smlouvami (o půjčce a o postoupení pohledávky za společností AMUSSETE z postupitele TREDET na postupníka NT, nutně uzavřených za společnost TREDET opět obviněným Eliášem) a dokumenty navodit zdání, že peněžní prostředky pocházející z predikativní daňové trestné činnosti mají legální původ. Jak bylo zmíněno odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, obviněný měl podle své výpovědi údajně v souvislosti s pohledávkou ve výši 50 000 000 Kč (!) za společnost NT jednat pouze s odsouzeným Rusňákem, ačkoli ten oprávnění jednat za tuto společnost vůbec neměl.

O naprosté lhostejnosti a úplném nezájmu obviněného Eliáše k naplnění podstaty jím uzavíraných smluv na tak vysoké částky svědčí jeho nezájem stran jakéhokoli prověření společnosti NT, neznalost její činnosti, úplná absence jakékoli jeho komunikace ohledně úhrady závazku s někým kompetentním ze společnosti NT. V návaznosti na tato skutková zjištění je třeba za zcela logickou úvahu považovat závěr soudů, že pohledávka za společností NT měla zůstat vykázaná jako neuhrazená, aby tím byl zdůvodněn převod právního titulu k úplatnému postoupení pohledávky společnosti TREDET za společností NT ve výši 50 000 000 Kč na společnost ADEMON.

Vše se dělo s cílem, aby tato společnost v konečné fázi procesu legalizace mohla pověřit právě odsouzeného Šicnera inkasem finančních prostředků ze společnosti NT, naoko na podkladě celé sady fiktivních smluv legálně vyvedených, přitom pocházejících z daňové trestné činnosti spočívající ve zkrácení daně společnosti NT.

31. Pokud jde o údajnou půjčku ve výši 55 000 000 Kč společnosti TREDET dlužníkovi AMUSSETE, k níž mělo dojít na podkladě smlouvy o půjčce ze dne 9. 11. 2009, když půjčka měla být poskytnuta formou clearingových prostředků (EUCC) a měla být v budoucnu splácena věcným plněním v souvislosti s realizací projektu Nové Corso, její reálné uzavření bylo vyvráceno zejména obsahem výpovědi svědka Háziho. Ten se na její uzavření vůbec nepamatoval, ačkoli smluvní závazky na plnění v řádech desítek milionů se jistě neuzavírají každý den. Jakkoli dovolatel usiluje o přehodnocení výpovědi uvedeného svědka, nelze přehlížet, že tento svědek se s obviněným přes údajné navzájem uzavírané smlouvy na 50 000 000 Kč nezná a nikdy se s ním nepotkal. O obviněném slyšel, nikoli překvapivě, pouze od odsouzeného Šicnera. Právě ten měl podle svědka iniciovat uzavření smluv, jež mu předkládal k podpisu. Svědkovi přitom společnosti NT a TREDET nic neříkaly, nevzpomněl si ani na to, že by společnost TREDET měla společnosti AMUSSETE poskytnout formou clearingových prostředků více než 50 000 000 Kč. O takové částce nebyla řeč ani ve vztahu k jednání s bankou a nevzpomíná si, že by AMUSSETE dostala clearingové prostředky v takové částce od jiné soukromé společnosti. Z uvedeného je nutné dovodit ohledně podílu na prokázané legalizaci výnosů z trestné činnosti úmyslné zavinění nejen u odsouzených spolupachatelů dovolatele, nýbrž i u něj samotného, přinejmenším v rovině úmyslu eventuálního. Bezpochyby musel vědět, že svým jednáním přispívá jako spolupachatel podstatnou měrou k realizaci společného záměru s cílem zastřít finanční prostředky velkého rozsahu, že tím může společným jednáním s dalšími spolupachateli porušit zákon, a pro případ, že takové porušení nastane, s tím byl srozuměn. Chování obviněného odporuje závěru, že by ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku v dříve účinném znění u něj absentovala vědomostní či volní složka úmyslu. Jeho jednání bylo zcela vědomé a záměrné. Závěry soudů nižších instancí ohledně zavinění obviněného Eliáše i způsob, jakým tyto závěry odůvodnily, lze považovat za správné. Požadavek dovolatele na překvalifikaci skutku na přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku nemá opodstatnění.

32. Další hmotněprávní námitkou obviněného je velmi obecné sdělení o neprokázání jeho jednání jako člena organizované skupiny, což má vyplývat z rozsudků obou soudů. Zde je však třeba oponovat, když z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spáchání činu obviněným jako členem organizované skupiny nevyplývá, byť by i takový závěr byl obhájitelný. Odvolací soud v odůvodnění

svého rozhodnutí potvrdil právní posouzení přijaté soudem prvoinstančním, tedy právní kvalifikaci činu jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Pokud se odvolací soud zmiňoval o nějaké formě trestní součinnosti, tak výlučně ve vztahu ke spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (viz body 16. a 18. odůvodnění napadeného rozhodnutí), nikoli k pojmu organizované skupiny.

Je třeba vyjít z toho, že v příslušném ustanovení trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015), podle něhož byla posouzena vina obviněného, byla okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu uvedeného v odstavci 1 „jako člen organizované skupiny“ zakotvena v § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Toto posouzení se ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu potvrzen, alespoň v jeho číselném vyjádření neobjevuje.

Nutno připustit, že v tzv. právní větě bylo spáchání činu „jako člen organizované skupiny“ zmíněno, to ovšem neodpovídá následné právní kvalifikaci vymezené číselně ve výroku o vině, jež se zapisuje do rejstříku trestů a z pohledu pravomocného rozhodnutí je směrodatná. Vzhledem k uvedenému se jeví být bezpředmětným dále se zabývat dovolatelem nijak blíže nerozvedenou námitkou neprokázání jeho jednání jako členem organizované skupiny.

33. Dovolacímu důvodu podle § 265b a odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá ještě námitka týkající se naplnění objektivního znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Toto ustanovení vyžadovalo, aby pachatel získal činem, který vykazuje všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Možno připomenout, že podstatou tohoto trestného činu je, že pachatel napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním trestným činem, na který navazuje. Jde o to, aby výnos z trestné činnosti mohl být pachateli nebo jinými osobami bez problémů použit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných osob a aby trestná činnost nebyla odhalena. Zdůrazňuje-li dovolatel to, že sám žádný prospěch činem nezískal, míjí se skutkovým zjištěním přijatým soudy a vyjádřeným v tzv. právní větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V posuzované věci byla totiž soudy na podkladě prokázaného skutku zvolena varianta, že prospěch obviněný získal pro jiného, nikoli tedy pro sebe. Namítá-li přitom, že tak nečinil vědomě, je třeba jej upozornit, že ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku lze konkrétně k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédnout i při nedbalostním zavinění.

34. S poukazem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

35. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný Petr Londin, a to prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Mitury. Uvedl, že rozsudek Vrchního soudu v Praze považuje za věcně zcela správný, když tento soud v souladu s provedeným dokazováním dospěl ke správnému závěru, že námitka státního zástupce vznesená v odvolání proti rozsudku městského soudu (ve smyslu, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor soudu odvolacího a že se opětovně dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi podstatnými z hlediska dovození subjektivní stránky na straně obviněného) není důvodná.

Naopak námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce je podle obviněného nutno kategoricky odmítnout. Městský soud v Praze na podkladě provedeného dokazování dospěl ke zcela správnému závěru, že jednotliví společníci, kteří vedli činnost jednotlivých odborů společnosti, požívali značné autonomie, zatímco funkce jednatele společnosti směřovala k zajišťování komplexních záležitostí celé společnosti. Jednotlivé odbory fungovaly nezávisle a jednatel smluvní dokumentaci uvnitř společnosti schvaloval toliko formálně, když jeho podpis na ní byl z hlediska nastavení odpovědnosti navenek formalitou potřebnou k zajištění účinnosti smluv.

Jednotlivé úseky byly samostatně obchodně vedeny vedoucími odborů – společníky společnosti. Souhlasit je třeba i se závěrem soudu, že nelze očekávat a požadovat, že každý statutární zástupce společnosti bude odborníkem na každou z činností, kterou příslušná společnost vykonává. Je nepředstavitelné a zhola nemožné, aby obviněný vedle svých povinností jednatele odborně rozuměl i všem činnostem a službám, kterými se společnost zabývala, a postihl každý její detail. Naopak je běžné a přirozené, v podstatě i nutné, že statutární orgán v řadě případů nemůže obsáhnout veškerou odbornost, a určité přenesení odbornosti (a tedy i odpovědnosti) je tak naopak v souladu s péčí řádného hospodáře.

36. Obviněný zdůraznil, že společnost GARATRANS se již od roku 1998 zabývala zejména těžkou nákladní dopravou, zasílatelstvím a celními službami. V oboru celních služeb se dlouhodobě jednalo o jednu z nejvýznamnějších společností na trhu. Jak bylo v řízení prokázáno mimo jiné mnoha svědeckými výpověďmi, listinami i výpověďmi samotných obviněných, společnost GARATRANS měla v dané době čtyři společníky, z nichž každý se zabýval určitou činností a za příslušné oddělení pak také odpovídal. Obviněný měl konkrétně v gesci zasílatelství, Ing.

Petr Juřena oddělení celních služeb a další společníci pak oddělení těžké dopravy. Jak uvedli oba obvinění – Petr Londin i Petr Juřena, oddělení celních služeb spadalo do působnosti posledně jmenovaného, který dojednával obsah veškerých smluv, řídil denní činnost oddělení celních služeb, dával pokyny k platbám apod. Obviněný pak jako jednatel pouze formálně podepisoval smluvní dokumenty, na nichž byl jeho podpis potřebný, nicméně v rámci oddělení celních služeb smlouvy nepřipravoval ani je nerevidoval, neboť se nejednalo o jeho specializaci, a žádným způsobem se nepodílel na chodu oddělení a realizaci jednotlivých činností.

Jestliže podepsal smlouvu se společností mediamotion a smlouvy o poskytování služeb oprávněného příjemce s klienty společnosti GARATRANS (což je jediná skutečnost kladená mu za vinu), pak toto učinil pouze formálně na základě požadavku ředitele oddělení celních služeb, který za to odpovídal. Těžko si lze představit, že u společnosti s mnohasetmilionovými obraty a desítkami zaměstnanců, jak tomu bylo u společnosti GARATRANS, která nadto stejným způsobem fungovala dlouhá desetiletí, může jediný člen statutárního orgánu formálně a věcně zkontrolovat každou smlouvu, tuto projednat s protistranou a řešit také její realizaci.

Právě z toho důvodu jsou ve společnostech zaměstnáváni zaměstnanci, vedoucí pracovníci a ředitelé, aby tuto odpovědnost mohli z beder statutárního orgánu sejmout. Odpovědnost statutárního orgánu není bezbřehá a tím spíše to platí v trestněprávní rovině. V žádném případě nelze konstatovat, že by obviněný naplnil subjektivní stránku trestného činu podle § 217 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 tím, že podepsal předmětné smlouvy, aniž mu byly předloženy „se speciálním doporučením či vyjádřením“, jak tvrdí nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání.

Soudy správně uzavřely, že v daném případě bylo nasmlouvání obchodních partnerů plně v gesci odboru celních služeb, přičemž tento odbor měl vnitřně na starosti vytváření smluvní dokumentace a takový systém byl (funkčně) zaveden dlouhodobě. Pak ovšem nelze klást obviněnému Petru Londinovi za vinu, že v případě dvou smluvních závazků, případně jejich doplnění či novelizací, vycházel ze zavedených postupů, které stály na odbornosti jednotlivých osob zastupujících jednotlivé úseky společnosti.

Ve společnosti GARATRANS došlo ke zcela přirozené a v podstatě nezbytné delegaci obchodního vedení na jednotlivé vedoucí odborů a fakt, že se obviněný na takové vedení spolehl, nelze považovat z trestněprávního hlediska za relevantní, tím spíše, že na základě obhajobou citované judikatury by zřejmě nebylo možné shledat jeho odpovědnost ani v rovině civilněprávní (že by jeho jednáním vznikla jakákoli újma, ať už společnosti nebo třetímu subjektu).

37. Obviněný Petr Londin navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce „zamítl“.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

38. Dovolání obviněného Ladislava Eliáše je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a nejvyššího státního zástupce podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Obě posuzovaná dovolání byla podána včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), splňují obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. a obviněný jej podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

39. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky obsahově vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.

40. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

K dovolání obviněného

41. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, avšak nepředstavuje to natolik zásadní vadu, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na to, zda napadený rozsudek vrchního soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy tvrzenými vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

42. Námitky obviněného sice lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první a třetí alternativě) a se značnou mírou tolerance i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě), avšak nejsou důvodné.

43. Uplatněné výhrady jsou soustředěny de facto jen do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a na údajně opomenuté důležité důkazy. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin, neboť nebude prokázáno úmyslné ani nedbalostní zavinění obviněného, případně půjde jen o podstatně méně závažný nedbalostní trestný čin podle § 217 tr. zákoníku). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného však ve skutečnosti primárně směřují k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav [zejména v tom směru, co obviněnému bylo či nebylo známo o předmětných obchodech a finančních transakcích, zda smlouva o půjčce a následné úkony týkající se postoupení pohledávky byly simulovanými právními úkony či reálnými právními úkony mezi běžně fungujícími (poctivě podnikajícími) obchodními korporacemi apod.], tedy se fakticky vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

44. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal.

45. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

46. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů. Při analýze důkazů tyto soudy postupovaly plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tj. hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily adekvátní skutkové a právní závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, ničím nepodložené spekulace či snad dokonce svévoli.

47. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho měly za vyvrácenou obhajobu obviněného a proč jeho další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné. Učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly.

48. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly zjevně vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Argumentace obviněného není v drtivé většině ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).

49. Jak už bylo naznačeno, tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, prosazováním jiných verzí skutkového děje, ani prostou polemikou s hodnocením důkazů soudy. Právě tak lze přitom charakterizovat podstatu dovolací argumentace obviněného, který toliko setrvale opakuje, že se vědomě žádné trestné činnosti nedopouštěl, o simulované právní úkony se nejednalo, o tom, že by danými úkony měl být zastírán původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti jiných osob, neměl ani tušení, atd., přičemž na podporu toho vytrhává z kontextu jednotlivé důkazy, resp. jednotlivá (možná) zjištění z nich plynoucí. Každopádně zde nejde o situaci předvídanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která by měla vést Nejvyšší soud k zásahu v rámci dovolacího řízení. Naopak, dovolací senát se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a v podrobnostech odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí – viz zejm. body 5.-6., 8.-13. a 20.-27. rozsudku soudu prvního stupně a body 11.-19. rozsudku soudu odvolacího (vše v návaznosti na hodnocení důkazů a skutková zjištění těchto soudů prezentovaná v odůvodnění jejich prvních meritorních rozhodnutí ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, a ze dne 11. 4. 2022, č. j. 4 To 49/2021-14620, a to v částech týkajících se nejen dovolatele, ale s ohledem na úzkou provázanost i dalších obviněných – jeho spolupachatelů).

50. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a to s odkazem rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, jakož i v řadě jiných svých rozhodnutí. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.

51. Extrémně rozsáhlé dovolání procesní strany samozřejmě automaticky nevyžaduje stejně nebo obdobně rozsáhlou reakci Nejvyššího soudu. Jak už bylo řečeno, ten nemůže být stavěn do role jakési „druhé odvolací instance“ přezkoumávající výrok o vině v plném rozsahu. Obviněný ve svém dovolání sice deklaruje (a dokonce to v textu zvýrazňuje), že si je vědom toho, k čemu Nejvyšší soud je a není v dovolacím řízení povolán, a to zejména, že mu nepřísluší znovu a odlišně hodnotit provedené důkazy, k tomu pak dodává, že toto po něm ani nepožaduje, avšak ve skutečnosti činí pravý opak. Celý jeho mimořádný opravný prostředek není prakticky ničím jiným než snahou přesvědčit dovolací senát o tom, že soudy nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů fatálně selhaly, a přimět jej k tomu, aby přijal jeho vlastní hodnocení týchž důkazů a na základě toho pak zrušil jeho se týkající pravomocný odsuzující rozsudek. Za tím účelem jednotlivé důkazy a jednotlivá zjištění z nich vyplývající (ať už skutečně nebo jen potenciálně) vytrhává z celkového kontextu a naopak opomíjí veškeré důležité souvislosti a zjištění týkající se nejen jeho samotného a společnosti TREDET, ale i ostatních dotčených obviněných a právnických osob. Byly to naopak oba soudy nižších stupňů, které správně všechny tyto důležité souvislosti nepřehlédly a provedené důkazy nehodnotily jen izolovaně, nýbrž i v jejich vzájemných souvislostech. Díky tomu pak dospěly k odpovídajícím skutkovým a právním závěrům.

52. Obviněný v dovolání citoval různé části odůvodnění rozsudku vrchního soudu a opakovaně konstatoval, že k tvrzením, která tam byla prezentována, podle něj neexistuje žádný důkaz. K tomu postačí jen stručně uvést, že vrchní soud zcela dostatečně vysvětlil své závěry, které vycházely (a to je nutné znovu akcentovat) z celkových skutkových zjištění ve vztahu k vícero obviněným a vícero právnickým osobám, za něž tito obvinění jednali. Právě při zohlednění všech těchto vzájemných souvislostí jsou pak závěry vrchního soudu o fiktivnosti předmětných právních úkonů, o tom, že se jedná o právní úkony simulované, jejichž cílem bylo zastření původu finančních prostředků pocházejících z daňové trestné činnosti páchané prostřednictvím společnosti NT a jejich vyvedení do rukou jiných osob, naprosto přesvědčivé. Jedná se o jediný logicky přijatelný závěr. Nelze rovněž přehlédnout důležitý fakt, že zcela totožné závěry byly prezentovány i v jiných rozhodnutích týkajících se spoluobviněných dovolatele, která již také nabyla právní moci a zčásti byla posouzena už i Nejvyšším soudem (viz zejm. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022, č. j. 4 To 49/2021-14620, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1016/2024).

53. Z odůvodnění všech meritorních rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v této trestní věci (prvních z roku 2020, resp. 2022, i nyní posuzovaných) je zřejmé, že se tyto soudy hodnocení provedených důkazů, zjištění skutkového stavu a z toho vyplývajícímu právnímu hodnocení věnovaly skutečně detailně a pečlivě. Zatímco u obviněného Petra Londina dospěly (i po doplnění dokazování po prvním kasačním rozhodnutí vrchního soudu) k závěru, že o jeho vině bez důvodných pochybností rozhodnout nelze (tedy je jistě nelze podezírat, že by se snažily za každou cenu dostat za mříže všechny obviněné, bez ohledu na obsah provedených důkazů), tak u obviněného Ladislava Eliáše dospěly k závěru opačnému, a důvody, které je k tomu vedly, v odůvodnění svých rozsudků jasně a přesvědčivě vyložily.

54. Jestliže dovolatel zpochybňuje některá zjištění, jež soudy vzaly za prokázaná z výpovědi svědka Tibora Háziho, pak opět nejde o nic jiného než jen o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazu. Obviněný podrobně cituje jednotlivé části výpovědi svědka, k nimž připojuje svůj komentář a následně vždy dospívá k závěru, že tato výpověď buď přímo podporuje nebo přinejmenším nevylučuje jeho vlastní obhajovací verzi. S tím však nelze souhlasit. Naopak je třeba dát zapravdu soudům nižších stupňů, že tato svědecká výpověď obhajobu dovolatele podstatným způsobem vyvrací (k tomu viz zejm.

body 22. a 23. odůvodnění rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud nepovažuje za nutné ani účelné podrobně se vyjadřovat k jednotlivým částem argumentace obviněného týkajícím se té či oné části výpovědi jmenovaného svědka. Dovolatele lze jednak v tomto směru odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí městského i vrchního soudu a jednak je třeba mu znovu připomenout, že zásadní pro rozhodnutí ve věci je zejména to, jakým způsobem byly zhodnoceny všechny provedené důkazy ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech a zda toto hodnocení skutečně vykazuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., jak tvrdí. Podle názoru Nejvyššího soudu tomu tak není. Pokud obviněný na konci svého rozsáhlého „rozboru“ výpovědi svědka Tibora Háziho uzavřel, že na jejím základě soud nemohl učinit závěr o jeho vině, pak opět, jako i na řadě jiných míst svého dovolání, opomenul fakt, že nejde o jediný důkaz, na němž je rozhodnutí o vině založeno.

55. K námitce obviněného ohledně záměny společností TREDET a ADEMON při hodnocení jednoho z provedených důkazů – znaleckého posudku znaleckého ústavu TPA (viz str. 19, bod 12. dovolání) je třeba uvést, že toto formální pochybení v jednom z bodů odůvodnění rozhodnutí jistě nelze samo o sobě považovat za zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak se obviněný pokouší prezentovat. Navíc ani správné znění příslušné pasáže posudku znaleckého ústavu, které obviněný ve svém dovolání citoval (zmínka, že ostatní provozní náklady a výnosy společnosti TREDET v roce 2010 podle daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob činily zhruba 500 000 Kč), neodpovídá takové podnikatelské činnosti, jež by korespondovala s obchodováním s pohledávkami v hodnotě desítek milionů korun.

Dále je zřejmé, že pokud by k postoupení reálně existující pohledávky skutečně došlo, pak by o tom měly účtovat obě dotčené společnosti, tedy nikoli jen společnost TREDET ale i ADEMON. Smyslem použité argumentace soudů bylo zejména to, že fiktivnosti tvrzené (postupované) pohledávky nasvědčuje, že jedna ze zúčastněných společností podle dostupných dokladů nevyvíjela žádnou obchodní činnost. Z tohoto pohledu je pak samozřejmě do značné míry irelevantní, která z obou dotčených společností to byla.

Na str. 109 posudku znaleckého ústavu TPA (č. l. 2086 procesního spisu) bylo mimo jiné uvedeno, že podle daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti NT tato v roce 2010 neobchodovala s pohledávkami, resp. není zřejmé, že by se obchodovalo s pohledávkami vůči ní, ve výši 50 000 000 Kč a 55 000 000 Kč. Pokud by společnost TREDET obchodovala s pohledávkami v těchto výších, pak by tyto transakce měly být zaneseny zejména v ostatních provozních výnosech a ostatních provozních nákladech ve výkazu zisku a ztráty.

To se ovšem nestalo. Jak už bylo řečeno, ony ostatní provozní výnosy a ostatní provozní náklady byly vykázány v částce pouze zhruba 500 000 Kč. Na základě toho znalecký ústav uzavřel, že společnost TREDET v uvedeném roce žádnou pohledávku ve výši 50 000 000 Kč nepostupovala, resp. neobchodovala s žádnými pohledávkami ve výši 50 000 000 Kč a 55 000 000 Kč. Totožný závěr byl učiněn ve vztahu k druhé na dané transakci údajně zúčastněné společnosti ADEMON, jež ve svém daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 vykázala na všech řádcích čistou nulu.

Souhrnný závěr znaleckého ústavu tak zněl (viz str. 110 posudku, č. l. 2086 p. v. spisu), že na základě daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 společností TREDET, NT a ADEMON a dalších předložených materiálů je z ekonomického hlediska nereálné, aby uvedené společnosti v tomto zdaňovacím období vzájemně obchodovaly s pohledávkami v hodnotě 50 000 000 Kč a 55 000 000 Kč.

56. Obviněný dále vehementně poukazoval na údajnou nekonzistentnost argumentace Vrchního soudu v Praze s tím, že tento v prvním řízení o odvolání opřel své rozhodnutí především o závěr, že nebylo prokázáno zapojení společností TREDET, AMUSSETE a NT v clearingovém systému společnosti EUCC, aby po předložení listinných důkazů tento závěr vyvracejících (č. l. 15474 a násl.) dospěl k závěru zcela opačnému, tedy že z hlediska posouzení viny dovolatele není účast uvedených společností v rámci clearingového systému zásadní.

K tomu je třeba v první řadě uvést, že není pravdou, a ze strany vrchního soudu to tak ani nebylo prezentováno, že by ono zjištění, zda uvedené společnosti byly či nebyly zapojeny v clearingovém systému, bylo pro rozhodnutí v této věci kruciální. Ve skutečnosti šlo pouze o jedno z více dílčích zjištění, které vrchní soud tehdy vedly k závěru, že původní zprošťující výrok nemůže obstát. Takto vyslovený závěr (že zapojení uvedených společností, včetně společnosti TREDET, do clearingového systému nebylo ničím prokázáno) samozřejmě nutně neznamenal, že pokud by prokázáno bylo, pak by bez ohledu na všechny ostatní ve věci provedené důkazy bylo namístě jedině zproštění obviněného obžaloby.

Stojí navíc za připomenutí, že zmíněná společnost EUCC byla ovládána obviněným Jaromírem Šicnerem, tedy osobou mající zásadní účast na posuzované trestné činnosti, a na činnosti EUCC se podílel i obviněný Jiří Rusňák. Při domovní prohlídce u obviněného Jaromíra Šicnera byla zajištěna celá řada listin, včetně účetních (daňových) dokladů, prokazujících úzkou vazbu tohoto obviněného na mnoho společností zapojených do řešené trestné činnosti – mimo jiné TREDET, ADEMON, MUSKELEN s.r.o. a ITC BETA s.r.o.

Obviněným předložené listinné důkazy o „zaúčtování“ smlouvy o půjčce, resp. následných smluv o postoupení této pohledávky, samy o sobě rozhodně nevyvracejí závěr učiněný soudy, že k zapůjčení finančních prostředků ve skutečnosti nedošlo a že předmětné právní úkony jsou úkony simulovanými. Navíc je třeba připomenout, že odsouzení dovolatele nebylo založeno jen na závěru o fiktivnosti prvotní smlouvy o půjčce mezi společnostmi TREDET a AMUSSETE ze dne 9. 11. 2009, nýbrž i na řadě dalších navazujících úkonů vícero obviněných a vícero právnických osob (bez přijatelného ekonomického opodstatnění a odpovídající reálné obchodní činnosti těchto subjektů), které zjevně fiktivní byly a jejichž cíl byl jednoznačný – finanční prostředky pocházející z daňového úniku společnosti NT „protáhnout“ přes co nejvíce společností a díky současně prováděným hotovostním výběrům z účtů, vkladům na účty jiné a dalším výběrům z nich maximálně ztížit možnost vystopování a rozkrytí těchto finančních toků a zakrýt vazby mezi původní daňovou trestnou činností a výnosy z ní na straně jedné a konečnými příjemci tohoto finančního profitu na straně druhé.

Faktickým výsledkem této činnosti bylo to, že po onom „protažení“ finančních prostředků přes více společností došlo k hotovostním výběrům a peníze beze stopy zmizely.

57. Samozřejmě nelze přehlížet ani to, nač poukázal Vrchní soud v Praze již ve svém prvním kasačním rozhodnutí ze dne 11. 4. 2022, že se stávajícím zdůvodněním (vysvětlením důvodu existence) pohledávky společnosti TREDET za společností NT přišel obviněný Ladislav Eliáš až v průběhu trestního řízení, když ve své prvotní výpovědi v přípravném řízení nebyl schopen k právnímu titulu vzniku této pohledávky uvést nic konkrétního (ačkoli jistě nešlo o pohledávku v takové výši, s níž by běžně nakládal a mohla mu tak splynout s jinými). Dále je zde rozpor mezi výpovědí dovolatele a spoluobviněného Kamila Moučky ohledně toho, zda předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky společnosti TREDET dovolatel obviněnému Moučkovi jako novému jednateli společnosti předal nebo ne. Ihned po o údajném postoupení pohledávky ve výši několika desítek milionů korun byl obchodní podíl ve společnosti TREDET převeden za zcela symbolickou částku 10 000 Kč na společnost TRADE CLUB a.s. (zastoupenou obviněným Kamilem Moučkou).

58. K obviněným reklamovanému rozsahu dokazování [tj. námitkám fakticky spadajícím pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je třeba nejprve připomenout, že doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 sp. zn. III. ÚS 173/02 a další). Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je v každé individuální věci navíc třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu, resp. zda relevantním způsobem ovlivnilo konečné postavení obviněného v daném trestním řízení.

59. Uvedené základní postuláty fair procesu soudy v nynější trestní věci neporušily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je dostatečně zřejmé, proč za dané situace dovolatelem navržené doplnění dokazování [o výslech zpracovatelů znaleckého posudku znaleckého ústavu TPA, znalce In. Pavla Dytrycha, svědka S. B. a svědka (odsouzeného) Jaromíra Šicnera)] nepovažovaly za potřebné. Důvodně se přitom opřely o skutečnost, pro kterou i z ústavněprávního hlediska lze akceptovat odmítnutí návrhu procesní strany na doplnění dokazování, a sice o nadbytečnost požadovaného důkazu (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.

ÚS 118/09 nebo jeho usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05). Tyto další důkazy, jejichž provedení se dovolatel domáhal, by na závěru o jeho vině (založeném na řetězci jiných důkazů) zjevně nemohly nic změnit. Trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě dále rozšiřovat a nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam.

Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci bezesporu naplněn byl.

60. Stran návrhů obviněného na výslech zpracovatelů obou výše zmíněných znaleckých posudků a odsouzeného Jaromíra Šicnera je třeba předně uvést, že fakticky nejde a ani nemůže jít o důkazy opomenuté, neboť v řízení před soudem byly naopak řádným způsobem provedeny. Žádné ustanovení trestního řádu nezakládá nárok procesní strany na opakování důkazu, který byl jinak zákonným (procesně účinným) způsobem proveden již v hlavním líčení či veřejném zasedání o odvolání, a to v zásadě jen proto, že soud prvního či druhého stupně tento důkaz později vyhodnotil v rozporu s jejími představami.

Pokud jde konkrétně o znalecký posudek znaleckého ústavu TPA, ten byl přečten podle § 211 odst. 5 tr. ř. v hlavním líčení konaném dne 14. 6. 2019 (č. l. 11684). Přítomný obhájce dovolatele se po přečtení posudku žádným způsobem nevyjádřil, procesní postup (čtení posudku na základě souhlasu státního zástupce, když bylo aktuálně jednáno v nepřítomnosti obviněného na základě jeho žádosti) v té chvíli ani později nezpochybnil a nečiní tak ostatně ani v dovolání. Nebyla vznesena žádná námitka v tom smyslu, že by snad šlo o procesně nepoužitelný důkaz, který byl proveden v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.

To samé platí i ohledně znaleckého posudku Ing. Pavla Dytrycha, který byl přečten ve veřejném zasedání o odvolání u Vrchního soudu v Praze dne 11. 4. 2022 (č. l. 14582). Obviněný Jaromír Šicner byl vyslechnut taktéž ve veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze, a to konkrétně dne 4. 4. 2022 (č. l. 14577-14579), přičemž obviněný Ladislav Eliáš byl o tomto jednání řádně a včas vyrozuměn, z účasti se omluvil a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Výslechu se účastnil obhájce dovolatele, resp. v jeho zastoupení jiná advokátka, jíž za tímto účelem udělil substituční plnou moc.

Důkazní návrhy dovolatele na výslech svědka Jaromíra Šicnera, znalce Ing. Pavla Dytrycha a zpracovatelů znaleckého posudku znaleckého ústavu TPA byly zamítnuty Městským soudem v Praze v hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2023 (č. l. 15253) s poukazem na jejich nadbytečnost. Stejné důkazní návrhy pak obviněný zopakoval i ve veřejném zasedání o odvolání dne 21. 3. 2024 u Vrchního soudu v Praze a zároveň připojil i návrh na výslech svědka S. B. (č. l. 15502 p. v.). Vrchní soud tyto návrhy rovněž zamítl jako nadbytečné usnesením z téhož dne (č. l.

15504 p. v.) a svůj negativní náhled na potřebu doplnění dokazování v daném směru vysvětlil i v odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 13., v logické návaznosti na zbylé části odůvodnění). Nejvyšší soud se s tímto postupem ztotožňuje.

61. Jestliže obviněný opakovaně odkazoval na znalecký posudek Ing. Pavla Dytrycha (který byl v průběhu řízení předložen jiným obviněným) a v závěru svého dovolání zdůraznil, že pokud soudy měly pochybnost o jeho správnosti, tak měly postupovat podle § 108 tr. ř. a znalce vyslechnout, pak je třeba uvést, že soudy s ohledem na celou řadu dalších ve věci provedených důkazů především neměly za to, že by ony závěry znaleckého posudku byly pro rozhodnutí ve věci zásadní, tj. že v případě „obhájení jejich správnosti“ by nebylo možné o vině dovolatele rozhodnout. To z odůvodnění jejich rozhodnutí jasně vyplývá. Závěr o vině dovolatele byl vystavěn na řadě jiných důkazů a výslech jmenovaného znalce, stejně tak jako ani ostatní údajně opomenuté důkazy, jejichž provedení se dovolatel domáhal, by na tomto nemohl nic změnit.

62. Námitky obviněného, jimiž se snažil zpochybnit své úmyslné zavinění, odůvodnit tak naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v důsledku docílit buď zproštění obžaloby nebo překvalifikování skutku na nedbalostní přečin podle § 217 tr. zákoníku, jsou evidentně primárně založeny na výše uvedených námitkách skutkových, tj. (zjednodušeně řečeno), zda bylo či nebylo prokázáno, že šlo o fiktivní právní úkony s cílem legalizovat výnos z trestné činnosti a zda o tom obviněný věděl. Oba soudy dostatečně vysvětlily, proč (na základě jakých skutkových zjištění) u obviněného dovodily úmyslné zavinění, tudíž jde o argumentaci bezpředmětnou.

63. Jednání dovolatele, za něž byl odsouzen, nespočívalo v nějakém ojedinělém skutku, u něhož by snad bylo možné uvěřit tomu, že se jej dopustil z neznalosti jeho pravé podstaty. Naopak, spočívalo ve více postupných „právních“ úkonech, které zjevně byly součástí sofistikované trestné činnosti celé skupiny pachatelů, šlo o poměrně složitý systém vícero na sebe navazujících simulovaných právních úkonů. Obviněnému muselo být vzhledem k okolnostem zřejmé, co je jejich smyslem a cílem, oč se ve skutečnosti jedná a k čemu jeho jednání směřuje, resp. přispívá. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že k žádné půjčce finančních prostředků ve výši 55 000 000 Kč ve skutečnosti nedošlo, že předmětná smlouva o půjčce i navazující úkony související s následným postupováním pohledávky byly fiktivní. Toho si obviněný musel být z logiky věci vědom. Jako jednatel a společník společnosti TREDET jistě dobře věděl, zda tato společnost půjčila částku 55 000 000 Kč společnosti AMUSETTE a zda tedy následně postupovaná pohledávka má či nemá reálný základ. O tom, že reálný základ neměla, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů nepochybuje. Jestliže za této situace obviněný podepsal listiny, na jejichž základě byla pohledávka „vytvořena“ a poté převáděna, tj. realizoval více dílčích kroků celého procesu legalizace peněz získaných trestnou činností, pak u něj o nedbalostním zavinění nelze uvažovat.

64. Na poslední straně svého dovolání obviněný okrajově (bez jakékoli navazující argumentace) zmínil, že „v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by jednal jako člen organizované skupiny, jak vyplývá z rozsudku nalézacího i odvolacího soudu“. K tomu je třeba uvést, že zmínka o spáchání činu členem organizované skupiny se sice skutečně objevuje v tzv. právní větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, avšak jde evidentně o pouhé nedopatření, o písařskou chybu. Z následného „paragrafového vyjádření“ trestného činu (což je v dané souvislosti rozhodující – z hlediska posouzení, jakým trestným činem, podle jakého zákonného ustanovení, byl obviněný uznám vinným), jakož i z celého odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (viz zejm. bod 28. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 18. odůvodnění rozsudku soudu vrchního), jasně plyne, že za to, že by čin spáchal jako člen organizované skupiny, dovolatel odsouzen nebyl. S tím, že by snad byly či mohly být naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015, nebylo v rozhodnutích soudů nikde pracováno. Z uvedeného je zřejmé, že dané formální pochybení (písařská chyba) Městského soudu v Praze ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu vést nemůže.

65. Bezpředmětná je i námitka dovolatele, že z posuzovaného trestného činu neměl žádný majetkový prospěch a ani jej vědomě neopatřil jinému. To, že by získal majetkový prospěch sám pro sebe, není ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí soudů tvrzeno, a to, že svým jednáním opatřil prospěch pro jiného, je z podstaty věci zřejmé a nepochybné. Byl to základní smysl předmětného trestného činu, když mimo jiné právě i díky „legalizačnímu“ jednání obviněného jiné osoby v konečném důsledku získaly do své volné dispozice finanční částku 50 000 000 Kč pocházející z daňové trestné činnosti realizované prostřednictvím společnosti NT, a to aniž by navenek byly s touto trestnou činností jakkoli spojovány. Každopádně stejně jako předchozí námitky týkající se spáchání činu členem organizované skupiny, ani zde obviněný svoji argumentaci nijak blíže nerozvedl, tudíž Nejvyšší soud prakticky ani nemá, k čemu by se relevantně vyjádřil. Rozhodně se nejedná o kvalifikovanou dovolací argumentaci, jež by mohla vést k závěru o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Úkolem Nejvyššího soudu není, aby si dovolací námitky obviněného domýšlel nebo je snad dokonce sám doplňoval. Napadené rozhodnutí naopak přezkoumává jen z důvodů v dovolání uvedených (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Podle formulace a systematického zařazení této výtky v kontextu celého dovolání lze usuzovat, že obviněný ji hodlal vznést zřejmě jen na podporu toho, že jeho jednání by nemělo být kvalifikováno jako úmyslný trestný čin podle § 216 tr. zákoníku, nýbrž maximálně jako nedbalostní přečin podle § 217 tr. zákoníku. Z výše uvedeného však jasně plyne, že jde o argumentaci lichou.

K dovolání nejvyššího státního zástupce

66. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se reálně vztahuje v podstatě jen jeden argument nejvyššího státního zástupce, a sice ten, že obsahu provedených důkazů odporuje závěr městského soudu (následně aprobovaný soudem vrchním), že ve společnosti GARATRANS „nebyla podceněna otázka kontroly ani otázka odpovědnosti jednotlivých osob“, a to s poukazem na to, že podepisované smlouvy neprocházely žádnou vnitřní kontrolou, systémem doporučování či vyjadřování, neexistovaly specifické schvalovací procesy týkající se uzavírání smluv apod. Uvedený závěr (že ve společnosti nebyla podceněna otázka kontroly a otázka odpovědnosti jednotlivých osob) na jednom místě odůvodnění rozsudku městského soudu sice skutečně zmíněn byl (viz bod 42.) a obsahu provedených důkazů beze zbytku neodpovídá, avšak jde pouze o jedno z dílčích zjištění, na němž závěr o (ne)vině obviněného tzv. „nestál a nepadal“. Ve skutečnosti tedy nejde o skutkové zjištění, jež by bylo (bez dalšího) určující pro naplnění znaků řešeného trestného činu a dané pochybení tak samo o sobě nemůže vést ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navíc je zřejmé, že spíše než o skutkové zjištění městského soudu v pravém slova smyslu šlo jen o ne zcela šťastnou formulaci jedné věty, když jinak tento soud zjevně nevycházel z toho, že by ve společnosti nějaké konkrétní kontrolní mechanismy nastaveny byly. Naopak, v ostatních částech odůvodnění svého rozsudku věrně (v souladu s obsahem provedených důkazů) popsal, jak to ve společnosti GARATRANS, pokud jde o rozdělení kompetencí jednotlivých osob a proces přípravy a podpisu smluv, fungovalo.

67. Je třeba zdůraznit, že zcela shodně jako v případě, kdy dovolání podává obviněný, i dovolání nejvyššího státního zástupce opřené o první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být úspěšné jen tehdy, pokud je zjištěno, že soudy nižších stupňů provedené důkazy zhodnotily zjevně deformativně, prakticky svévolně, bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo. Naopak, dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a výstup z něj byl vyhodnocen pečlivě a způsobem, který je prost jakýchkoli zásadních vnitřních rozporů, nelogičností či jiných vad.

68. Zbylá argumentace nejvyššího státního zástupce, která již skutková zjištění soudů nerozporuje, směřuje pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr ř. a je možné ji (značně zjednodušeně) parafrázovat tak, že obviněný porušil své povinnosti jednatele, pokud podepsal předmětné smlouvy bez podrobné znalosti jejich obsahu, spolehl se jen na vyjádření ředitele společnosti Petra Juřeny, jehož činnost efektivním způsobem nekontroloval, namísto toho, aby buď sám text smluv prostudoval a posoudil jejich obsah, nebo při neznalosti jejich obsahu a svých nedostatečných odborných znalostech v příslušném oboru nechal smlouvy projít dostatečným kontrolním mechanismem, který ovšem ve společnosti GARATRANS zaveden nebyl. Nejvyšší státní zástupce přitom nijak blíže nerozvedl, o jaký kontrolní mechanismus by se podle něj za daného stavu, s ohledem na konkrétní zjištěné poměry ve společnosti (každý jednotlivý odbor byl veden jedním ze společníků, který dané problematice dopodrobna rozuměl, zatímco ostatní společníci se v ní vyznali jen minimálně) mělo jednat, aby efektivně fungoval (zabránil možnosti, že jednatel společnosti bude „obelstěn“ jejím ředitelem při úkonech spadajících do jeho odbornosti a kompetence).

69. Dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je založena zejména na výkladu obecných povinností jednatele při výkonu funkce s tím, že na jeho jednání nelze nahlížet jen na jakousi formální činnost, jež není doprovázena žádnou odpovědností. Pokud jednatel deleguje část svých pravomocí na jinou osobu uvnitř společnosti (v daném případě na ředitele a zároveň jednoho ze společníků), pak je povinen činnost této osoby řídit a výstupy z ní patřičně kontrolovat. Jestliže tak neučiní, pak nezachová náležitou míru opatrnosti, kterou je po něm možné oprávněně požadovat. S těmito úvahami lze v obecné rovině souhlasit, avšak trestní soudy musejí při svém rozhodování vycházet nejen z naznačených (či jiných) obecných premis a postulátů, nýbrž i z konkrétní faktické situace, která ve společnosti GARATRANS v konkrétní době byla, a která samozřejmě ovlivňovala jednání všech osob na její činnosti zúčastněných, obviněného Petra Londina coby jednatele nevyjímaje. Teprve pak (na základě komplexního posouzení celé situace) lze odpovědně posoudit, zda některá dílčí selhání obviněného byla takového charakteru, aby založila jeho trestní odpovědnost. Soudy nižších stupňů provedly v tomto směru rozsáhlé dokazování a naznačenou otázkou se zabývaly dopodrobna. Vycházely přitom nejen z výpovědí obviněných, nýbrž i řady svědků a listinných důkazů. Je zjevné, že právě tyto soudy, které všechny důležité důkazy v hlavním líčení či ve veřejném zasedání o odvolání provedly a bezprostředně vnímaly výstup z nich, měly nejlepší předpoklady pro posouzení jejich věrohodnosti, pro vytvoření si komplexní představy o tom, jak dotčená společnost a jednotlivé osoby uvnitř ní v inkriminované době fungovaly, a díky tomu pak v konečném důsledku i pro zhodnocení jednání obviněného ve všech podstatných souvislostech.