3 Tdo 1036/2025-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 11 To 178/2025-173, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 30/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále též jen „okresní soud“) ze dne 5. 5. 2025, č. j. 2 T 30/2025-150, byl obviněný J. K. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu)
dne 17. 10. 2024 v době od 14:00 hodin do 14:07 hodin jako řidič vozidla MERCEDES-BENZ SPRINTER 315, r. z. XY, poté, co nerespektoval dočasně umístěné dopravní značení IP 4b) označující jednosměrnou komunikaci na mostku přes XY v ulici XY v XY, a toto vyústilo ve slovní rozepři s M. Ch., ročník XY, řidičem vozidla PEUGEOT 206, r. z. XY, který v tu dobu ve směru své jízdy odbočoval na uvedený mostek na parkoviště XY z ulice XY, kdy v okamžiku nemožnosti projetí přistoupil k vozidlu obviněného J. K. a otevřel mu levé přední dveře, aby mu neúspěšně vysvětlil, že se s vozidlem nachází v protisměru jízdy a je nutné, aby vycouval a neblokoval tak provoz, obviněný J. K. náhle vytáhl z igelitové tašky nacházející se vpravo na podlaze vozidla vedle sedadla plynovou pistoli Bruni GAP cal. 9 mm, n025106, CAT 11134, včetně vloženého zásobníku s pěti kusy nábojů s označením 9 mm P.A. Blanc, a touto nataženou rukou úmyslně namířil na úroveň obličeje a těla M. Ch., který v tuto dobu stál v bezprostřední blízkosti u otevřených dveří řidiče a sdělil mu: „Vypadni nebo tě odprásknu“, kdy následně zbraň stáhl zpět,?přičemž?toto?jednání v M. Ch. vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví, když v danou chvíli nemohl rozpoznat, zda jde o ostrou střelnou zbraň.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci – ve výroku specifikované samonabíjecí expanzní pistole se zásobníkem a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 22 měsíců. Podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost podrobit se ve zkušební době podmíněného odsouzení terapeutickému programu pro řidiče podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích.
3. Proti tomuto rozsudku (proti výroku o vině i trestu) podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 11 To 178/2025-173, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil ke stejným trestům jako soud okresní, avšak neuložil mu zmíněný terapeutický program pro řidiče podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný J. K. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a l) tr. ř.
5. V odůvodnění nejprve odcitoval znění § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1199/2018 s tím, že podle něj je trestný čin vydírání spáchán se zbraní tehdy, jestliže ji pachatel užije k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, nebo tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí. Podle přesvědčení dovolatele „z provedeného dokazování v žádném ohledu nevyplynulo, že by poškozeného nutil k takové činnosti (či v takové situaci), pod kterou by bylo možné spatřovat naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání se zbraní, a dále, že ani soudem shledaný skutkový průběh události nelze právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání se zbraní“. U trestného činu vydírání slouží pohrůžka jako prostředek k ovlivnění vůle napadené osoby, a proto musí být dostatečně zjištěno úmyslné jednání pachatele, které vede k ovlivnění vůle poškozeného. V posuzované věci však z výsledků dokazování takový jeho úmysl neplyne, tudíž nemohly být naplněny ani znaky subjektivní stránky daného trestného činu.
6. Odvolací soud došel k překvapivému závěru, že je zcela nerozhodné, co dovolatel uvedl při „ukázání“ zbraně poškozenému. Presumoval, aniž by to bylo důkazně podloženo, že cílem dovolatele bylo přinutit poškozeného, aby se svým vozidlem odjel z místa tak, aby dovolatel mohl projet na hlavní silnici. Z kamerového záznamu je však zřejmé, že poškozený zůstal na místě až do doby, než ze silnice vycouval a odjel obviněný. Uvedené tvrzení ve své výpovědi neuvedl dovolatel ani poškozený a lze v tom tedy spatřovat zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů.
7. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 767/2023 dále obviněný zdůraznil, že pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání je nutné, aby k použití násilí, pohrůžky násilí či jiné těžké újmy došlo neoprávněně. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opomenutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Posuzovaný skutek přitom směřoval toliko k ukončení slovních výpadů poškozeného a jeho ústupu (zastavení agresivních projevů, otevírání dveří auta dovolatele), nikoli však ve smyslu vycouvání ze silnice, ale aby se poškozený k dovolateli přestal chovat nebezpečně (poškozený vystupoval vůči dovolateli vulgárně, agresivně a hrozil mu, což zcela jasně vyplývá z kamerového záznamu). Ze strany dovolatele tedy nemohlo jít o donucení k právně relevantnímu „konání“ ve smyslu skutkové podstaty vydírání. Jestliže tedy soudy skutek subsumovaly pod skutkovou podstatu vydírání jen proto, že dovolatel „chtěl, aby poškozený odešel“, i když se vyjde z konkrétního skutkového zjištění soudu prvního stupně, že dovolatel měl poškozenému sdělit „vypadni, nebo tě odprásknu“, resp. podle názoru odvolacího soudu jen proto, že „namířil na poškozeného plynovou pistoli a to, co u toho uvedl, není vůbec rozhodné“, jde o nesprávný právní výklad ustanovení § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Optikou odvolacího soudu by každé ukázání nebo namíření zbraně nebo repliky zbraně bylo nutné právně kvalifikovat jako vydírání se zbraní. Také je nutné poukázat na skutečnost, že poškozený se podle soudem dovozené výhrůžky nezachoval a na místě setrval až do doby, než se svým vozidlem vycouval a odjel dovolatel. Odvolací soud se samotnou právní konstrukcí skutku nezabýval, pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 6. napadeného rozsudku), tedy se řádně nevypořádal s odvolacími námitkami obhajoby, ačkoli ta na nesprávnou právní kvalifikaci poukazuje po celou dobu řízení.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obhajoba závěrem shrnuje, že u trestného činu vydírání se útok musí vztahovat ke konkrétnímu a srozumitelnému požadavku – poškozený musí vědět, co má vykonat/strpět, jinak absentuje obligatorní znak skutkové podstaty. Požadavek může směřovat i k opomenutí (nic nedělat) či strpění, avšak i tehdy musí být materiálně způsobilý vyvolat újmu nebo nesvobodu. Nestačí, když se pachatel (zde dovolatel) pouze brání pokračování slovního konfliktu a stupňující se agresi poškozeného.
9. Pokud jde o další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zde je předně zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Podstatným skutkovým zjištěním bylo především to, co měl obviněný poškozenému sdělit a co toto sdělení mělo v poškozeném vzbudit. Obviněný vypověděl, že poškozenému nijak nevyhrožoval, pouze mu sdělil „hele, co mám, a nech mě být“ a že při ukázání plynové pistole jednal v obavě z napadení poškozeným a v obavě o děti, které vezl, tedy v nutné obraně. Poškozený tak v obviněném vzbudil obavu minimálně o jeho zdraví, z toho důvodu mu obviněný ukázal plynovou pistoli, ovšem s tím, aby jej nechal být. Nijak poškozenému nevyhrožoval, v tomto sdělení je po celé trestní řízení konzistentní. Okresní soud učinil skutkový závěr, že dovolatel poškozenému sdělil „vypadni, nebo tě odprásknu“ výhradně na podkladě výpovědi poškozeného Ch. Jiný důkaz o tom k dispozici neměl. Věrohodnost poškozeného byla vyhodnocena nesprávně a jednalo se přitom o stěžejní důkaz. Obhajoba poukazovala na to, že poškozený hned v několika okolnostech při své výpovědi neuvedl pravdu, což vyplynulo z kamerového záznamu – např. se poškozený šel podívat za auto dovolatele a musel vidět, že za ním stojí jiné auto, přesto vypověděl, že za vozidlem obviněného žádné vozidlo nestálo. Při detailnějším pohledu na kamerový záznam, na pohyb obličeje a úst obviněného v okamžiku, kdy má v ruce plynovou pistoli, je zřejmé, že skutečně pronesl větu „hele, co mám, a nech mě být“, rozhodně ne „nebo tě odprásknu“, zabiju či něco podobného. To je při zvětšení obrazu viditelné, v hlavním líčení to však viditelné nebylo. Obhajoba proto v rámci odvolání navrhla oba kamerové záznamy u odvolacího soudu přehrát znovu, k tomu však soud nepřistoupil.
10. Nad rámec toho obhajoba poukazuje na další skutečnosti, k nimž soudy nepřihlédly, ačkoli svědčily o tom, že k trestnému činu vydírání nemohlo dojít. Poškozený se choval agresivně, vulgárně dovolateli nadával a minimálně dvakrát mu dokonce sdělil, že jej vytáhne z auta (přičemž poškozený vypověděl, že obviněnému nevyhrožoval, neměl k tomu důvod). Poškozený tedy dovolateli hrozil a choval se nebezpečně. Z kamerového záznamu je zřejmé, že opakovaně vybíhal z auta, máchal kolem sebe rukama, otvíral dveře auta dovolatele, přeskakoval mezi vozidly poté, co se opakovaně přiblížil až na těsnou vzdálenost k vozidlu dovolatele.
11. Z kamerového záznamu je také jasné, že se poškozený při ukázání plynové pistole nebál, nakonec sám uvedl „nevím, proč jsem neodešel, zase tolik jsem se nebál“. Po spatření plynové pistole poškozený nezareagoval tak, že by se zalekl a bál se o svůj život, nýbrž ještě nějakou dobu u vozidla dovolatele zůstal a pak odešel do svého auta, kde dlouhou dobu seděl (naproti dovolateli). Svědkyně Z. potvrdila, že poškozený byl slovně agresivní a že to mezi řidiči vypadalo i na fyzickou potyčku. Dovolatel vypověděl, že mu poškozený vulgárně nadával (což je na kamerovém záznamu slyšet), že se bál, že ho poškozený napadne, a bály se jej i děti, které vezl, a to až tak, že křičely. Soud přitom odmítl další důkazní návrhy obhajoby, které to mohly potvrdit. Z kamerových záznamů a výpovědí je evidentní, že situace byla velmi vyhrocená, a je zcela uvěřitelné, že se dovolatel jednání poškozeného Ch. (který byl mladší, silnější a zjevně agresivně se projevující, oproti staršímu dovolateli, jehož zdravotní stav nebyl již v té době dobrý – onemocnění srdce, cukrovka) bál. Na podkladě takových výsledků dokazování nemohly soudy dojít ke skutkovému závěru, že dovolatel poškozeného úmyslně k něčemu pod pohrůžkou nutil.
12. Dále se poukazuje na nesprávný skutkový závěr, že dovolatel mohl vycouvat ze silnice, když za ním nic nestálo. Z kamerového záznamu je zřejmé, že za vozidlo dovolatele v čase 9:35 přijelo osobní vozidlo světlé barvy a zastavilo zde právě v okamžiku, kdy se tam šel poškozený podívat a na toto vozidlo mával, aby zacouvalo. Dále jsou rozsudky zatíženy nesprávným skutkovým závěrem uvedeným i v popisu skutku, že dovolatel nerespektoval dopravní značení IP 4b, když se jedná o značku bílé šipky na modrém čtverci, která se neumisťuje ze strany, ze které řidič do silnice nesmí vjet, ale z druhé strany, kterou dovolatel nemohl vidět.
13. Soudy měly jeho jednání právně kvalifikovat jako jednání v nutné obraně, čili se nemohlo jednat o trestný čin. Obviněný ukázal poškozenému plynovou pistoli v obavě, že jej poškozený fyzicky napadne a vytáhne z auta, čímž dojde k jeho zranění. Hájil zájem na ochraně svého zdraví a také chránil i děti, protože poškozený je svým chováním vyděsil. Taková obrana nemůže být vzhledem k okolnostem posouzena jako zcela zjevně nepřiměřená vzniklé situaci, nejednalo se o ostrou zbraň a nedošlo, ani nemohlo dojít, k jakékoli škodě na zdraví.
14. Soudy obou stupňů bezdůvodně odmítly důkazní návrhy obhajoby na výslech ředitelky mateřské školy, identifikovaných dětí a opětovné přehrání kamerového záznamu ve vysokém rozlišení tak, aby bylo možné „odečítat dovolatele z pohybu rtů“. Odvolací soud pouze reprodukoval odůvodnění soudu prvního stupně, aniž by se s konkrétními návrhy vypořádal. Neprovedením uvedených důkazů byla porušena povinnost soudu zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ředitelka mateřské školy mohla identifikovat děti a ty pak mohly být vyslechnuty jako potenciální nezávislí přímí svědci incidentu, mohly potvrdit, co poškozený uváděl k dovolateli a že se vůči němu choval nebezpečně, též zda se děti poškozeného bály a křičely. Důkazní návrhy obhajoby byly paušálně odmítnuty s tím, že by nemohly mít přínos, že by nemohly změnit skutkové závěry soudů.
15. Současně došlo i k nesprávnému posouzení otázky společenské škodlivosti jednání dovolatele, které nedosahovalo míry potřebné pro uplatnění trestní odpovědnosti (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).
16. Obviněný namítá také to, že nemělo dojít k uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel, neboť trestný čin nelze v daném případě považovat za spáchaný v souvislosti s řízením motorového vozidla. Tím došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale i § 265b a odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uložení trestu spočívá na nesprávném právním posouzení, protože skutek se nestal přímo v souvislosti s řízením motorového vozidla. V důsledku uloženého trestu zůstal dovolatel zcela bez finančních prostředků, neboť byl zaměstnán jako řidič a měl zajištěné nové zaměstnání jako řidič (doklad o tom předložil soudu prvního stupně), do kterého pak již nemohl nastoupit. Uložený trest je pro něj existenčně likvidační. Soudu doložil i to, že je zcela bez prostředků, proto mu byl také přiznán nárok na bezplatnou obhajobu.
17. Z opatrnosti je uplatňován i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný totiž podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, avšak odvolací soud daný rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a v tomto rozsahu rozhodl znovu, ovšem o zbytku odvolání (v rozsahu výroku o vině) samostatným výrokem nerozhodl.
18. S odkazem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
19. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenala, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek z valné části zaměřil vůči skutkovým zjištěním. Pouhá polemika s hodnocením důkazů soudy však není sto naplnit první alternativu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ani náznakem nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, pouze požaduje přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy. Podle názoru státní zástupkyně však soudy na základě dokazování provedeného v dostatečném rozsahu dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, aniž by se dopustily jakékoli deformace důkazů. Opřely se zejména o výpověď poškozeného, která byla shledána logickou, věrohodnou a přesvědčivou, neboť byla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. Z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy nijak nevybočily. Okresní soud je zhodnotil podrobně a logicky, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byl právě obviněný, kdo jako řidič mikrobusu vytáhl zbraň a mířil s ní na poškozeného s cílem dosáhnout toho, aby z místa se svým vozidlem odjel a on mohl projet na hlavní silnici. Nejde přitom o žádné domněnky, jak obviněný namítá, ale o důkazně podložený závěr, o němž nemohou vznikat rozumné pochybnosti. Vina obviněného je postavena na tom, že pořízené důkazy na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení.
20. V posuzované věci není možné shledat ani kategorii opomenutých důkazů, když soudy obou stupňů se důkazními návrhy obviněného zabývaly dostatečně a řádně se s nimi nevypořádaly, označily je za nadbytečné. K tomu státní zástupkyně připomněla, že je to soud, kdo určuje rozsah dokazování, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci již byl objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní, k čemuž v posuzované věci bezpochyby došlo, jak vyplývá z bodu 8. rozsudku okresního soudu a bodu 5. rozsudku soudu odvolacího.
21. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spadá pouze námitka o nedostatečné společenské škodlivosti jednání dovolatele. Další jeho argumenty pod tento důvod subsumovatelné nejsou, neboť mají skutkový základ a vycházejí z tvrzení, že se obviněný pouze bránil agresivitě poškozeného a snažil se ukončit gradující slovní konflikt. Úvaha o nedostatečné škodlivosti činu pro společnost se uplatní jen u případů zcela výjimečných, hraničních, zvláště těch z nich, u nichž spodní práh trestnosti není jednoznačně vymezen kvantitativním nebo dostatečně přesným kvalitativním znakem, u nichž lze důvodně konstatovat, že posuzované jednání nedosáhlo ani dolní hranice společenské škodlivosti činu, tedy tam, kde evidentně neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty. V posuzované věci však žádné takové skutečnosti ani souvislosti dány nebyly, naopak jednání obviněného bylo vysoce společensky nebezpečné a nabylo jasných rysů kriminálního činu.
22. Námitky týkající se chybějícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nejsou důvodné. Krajský soud odvolání obviněného projednal v celé jeho šíři a vypořádal se se vznesenými námitkami. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tdo 388/2002, 3 Tdo 810/2002 a 7 Tdo 1079/2002). V daném případě odvolací soud na podkladě odvolání obviněného přistoupil ke zrušení a novému vyslovení výroku o trestu. Zcela ve smyslu dosavadní neměnné praxe trestních odvolacích soudů pak v rozsahu, v jakém podanému odvolání obviněného nevyhověl, již takto podané odvolání (v jeho zbytku) nezamítal.
23. Pokud dovolatel reklamuje, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil svoje rozhodnutí, jelikož se nevypořádal se všemi jeho námitkami, pak je třeba uvést, že obviněný ve svém odvolání převážně opakoval obhajobu uplatněnou již dříve. Z více rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (na něž státní zástupkyně konkrétně odkázala) vyplývá, že v takovém případě se může odvolací soud v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně a nevyžaduje se podrobná odpověď na každý jednotlivý argument.
24. Evidentně vadný je i myšlenkový konstrukt obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Předmětného trestného činu se totiž dopustil v dopravním prostředku při řešení postoje k dopravní situaci, kterou zapříčinil nerespektováním dopravního značení jako řidič mikrobusu. Není pochyb o tom, že se protiprávního jednání dopustil právě v souvislosti s řízením vozidla, navíc vozidla hromadné přepravy přepravujícího nezletilé děti předškolního věku. Jestliže účelem trestu zákazu činnosti je znemožnit pachateli trestného činu, jehož se dopustil v souvislosti s výkonem určitého povolání nebo funkce, aby takový trestný čin v budoucnu spáchal opětovně, pak je uložení předmětného trestu plně namístě.
25. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
26. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
27. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
28. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
30. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
IV. Důvodnost dovolání
31. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného J. K. a dospěl k závěru, že s označenými dovolacími důvody se buď míjejí nebo nemají potřebné věcné opodstatnění.
32. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolací argumenty obviněného prakticky bezvýhradně kopírují jeho dřívější obhajobu, včetně té, která byla podrobně rozvedena v odůvodnění odvolání (viz č. l. 160-162 spisu). Se všemi těmito námitkami se ovšem dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů. S jejich hodnocením a skutkovými i právními závěry se dovolací senát ztotožňuje a v podrobnostech dovolatele odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí.
33. K té části dovolání, v níž obviněný naznačil, že dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, je třeba nejprve obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci již jen marginální význam, event. nemají význam žádný. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.
34. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
35. Porušení žádné z výše zmíněných povinností obviněný soudům nižších stupňů reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže, že jeho návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily. Brojí de facto jen proti jejich negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému (a nutno uvést že i věcně správnému) stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio – k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09. Takové výhrady samy o sobě nelze mít za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi procesního postupu nižšího soudu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. U okresního soudu obviněný z nyní reklamovaných (údajně opomenutých) důkazů navrhl výslech svědkyně – ředitelky mateřské školy V. G. a v návaznosti na to pak také výslech „alespoň nějakých větších dětí“ (viz č. l. 145 p. v. spisu). Tento návrh okresní soud zamítl přímo při jednání a své stanovisko odůvodnil i písemně (viz č. l. 145 p. v. spisu a bod 8. odůvodnění rozsudku). Obdobně bezvadným způsobem se s daným důkazním návrhem a současně i s novým návrhem na znovupřehrání videozáznamu při jeho zvětšení vypořádal i krajský soud (viz č. l. 169 p. v. a bod 5. odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud se ztotožňuje se stanoviskem uvedených soudů, že se nejedná o důkazy, které by měly potenciál zpochybnit do té doby učiněná skutková zjištění, resp. jakýmkoli podstatným způsobem přispět k bližšímu objasnění zkoumaného skutkového děje. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud za dané situace návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítly jako nadbytečné.
37. Jestliže dovolatel dále reklamuje, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak toto své tvrzení nepodporuje žádným skutečně kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou pouze prosazuje vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný jeho vrstevnaté obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) plynovou pistoli použil – resp. ji poškozenému jen „ukázal“, ne že by na něj doopravdy mířil – v sebeobraně, neboť se bál bezprostředně hrozícího fyzického napadení a zároveň měl strach i o děti, které převážel. Jeho úmyslem rozhodně nebylo silně agresivního poškozeného k něčemu nutit, pouze chtěl, aby ho už konečně nechal být a odešel pryč od jeho vozu.
38. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje a neakceptovaly jeho někdy až kuriózní vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace. Každý z důkazů, které ve svém souhrnu podle odůvodněného názoru soudů tvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.
39. Výše parafrázovanou defenzivní strategii lze v podstatě charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jeho nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěn obžaloby. Zde je mu však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
40. K podobné principiální nejistotě ovšem okresní soud v nyní posuzované věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní popěrnou obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou. Pokud za daných okolností krajský soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno.
Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož některé části zopakoval, a sám jej doplnil jen minimálně. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný svůj řádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně.
Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.
41. Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Příbrami a Krajský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho měly za vyvrácenou jeho obhajobu, jakož i to, proč jeho další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry. Za tohoto stavu považuje dovolací soud za potřebné doplnit, resp. zdůraznit, již jen následující.
42. Mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními (jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) žádný, natož pak zjevný (extrémní), rozpor není.
43. S obviněným rozhodně nelze souhlasit, že je „zcela uvěřitelná“ jeho obhajoba, že se poškozeného (mladšího, silnějšího, zdravějšího atd.) bál a jednal v nutné obraně, aby zabránil vlastnímu fyzickému napadení, resp. že se bál o děti, které vezl. Z videozáznamu z vozidla poškozeného (který je uložen na DVD nosiči č. l. 51 spisu a který dovolací senát opakovaně shlédl a poté i provedl k důkazu v neveřejném zasedání) vyplývá pravý opak – jednání a vystupování obviněného bylo velmi sebejisté a arogantní od začátku až do konce, žádné fyzické napadení mu reálně nehrozilo a na to, jak celá situace bude působit na přítomné děti, absolutně nedbal. Kdyby ano, choval se by se diametrálně odlišně a ke „střetu“ s poškozeným by vůbec nedošlo. Stejně tak není pravdou, že by plynovou pistoli poškozenému pouze tzv. „ukázal“, resp. s ní „demonstrativně mávnul“, nýbrž s ní na poškozeného, byť jen krátkodobě, mířil. Do ústí hlavně se poškozený díval ze vzdálenosti jen několika málo desítek centimetrů (díky čemuž lze významně pochybovat i o dalším tvrzení dovolatele, že poškozenému nehrozila vůbec žádná újma na zdraví, ani kdyby snad došlo k výstřelu).
44. Na základě provedených důkazů soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, že obviněný při namířený pistole či v těsné časové souvislosti s tím poškozenému sdělil „vypadni, nebo tě odprásknu“ a tento závěr logicky odůvodnily. Dovolateli nelze přisvědčit, že by videozáznam z vozidla poškozeného takový závěr vylučoval a že naopak jednoznačně potvrzuje jeho obhajovací verzi, podle níž pronesl slova „hele, co mám, a nech mě být“. Každopádně, i kdyby snad obviněný sdělil poškozenému přesně toto, na právní kvalifikaci skutku, jeho závažnosti a v té souvislosti pak i ukládané sankci by to nic podstatného neměnilo.
Nejde tudíž o skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. už proto nemůže být dán. Je notoricky známou skutečností, že pohrůžku násilím lze učinit i konkludentně. Jako trestný čin vydírání spáchaný se zbraní by bylo jednání dovolatele posouzeno i v případě, že by za daných konkrétních okolností (viz níže) poškozenému beze slova zbraň skutečně jen „ukázal“, např. tak, že by si částečně odhrnul horní část svrchního oblečení, aby poškozený zaregistroval pistoli uloženou v jeho podpaží, připevněnou k opasku apod.
45. Nižší soudy nepochybily ani v tom, že nepřijaly obhajobu obviněného ve smyslu, že poškozeného k ničemu nenutil, pouze se bránil jeho agresivnímu chování, které bezprostředně hrozilo fyzickým napadením, a bál se nejen o sebe, ale i o převážené děti. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na celou situaci je třeba nahlížet komplexně, ve všech zjištěných souvislostech a při zohlednění všech podstatných detailů. Z opakovaně zmíněného videozáznamu je naprosto evidentní, co chtěl (čeho se domáhal) obviněný a čeho poškozený.
Obviněný, ač věděl, že není „v právu“, protože porušil dopravní předpisy a jel se svým vozidlem v zakázaném směru, a na rozdíl od poškozeného mohl navíc velmi jednoduše a bezpečně zacouvat pár metrů zpátky (poškozený by couváním do velmi frekventované zúžené hlavní silnice nepochybně ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu), toto neučinil a svým suverénním, arogantním a místy i posměšným chováním dával poškozenému opakovaně najevo, že on prostě neustoupí, ať si poškozený říká nebo dělá, co chce, tj. fakticky se dožadoval toho, aby místo „střetu“ opustil (vycouval) poškozený.
Pokud toto zjevně silně rozčílený a místy i vulgárně se projevující poškozený odmítal a podruhé se vydal k vozidlu obviněného a znovu jej vyzýval, ať vycouvá on, obviněný vše „vyřešil“ hrozbou střelnou zbraní. Jakkoli šlo jen o krátkodobé namíření a následné stažení, smyslem takového jednání evidentně bylo působit na vůli poškozeného, a to dostatečně silně, aby dovolatel konečně dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl – aby jej poškozený přestal „otravovat“, nasedl do svého auta a „zmizel“. Tvrzení dovolatele, že pistoli poškozenému „ukázal“ jen proto, aby poškozený ukončil své slovní výpady a přestal jej ohrožovat, přestal se chovat nebezpečně, je pouhým ničím nepodloženým konstatováním (založeným na neobjektivním a nepravdivém tvrzení, že jednání poškozeného bylo natolik ofenzivní a agresivní, že se obviněný důvodně obával o vlastní zdraví a měl strach i o převážené děti), které neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu – viz kamerový záznam (neústupnost, s níž obviněný odmítal napravit „závadný stav“ v provozu na pozemní komunikaci, který evidentně právě on úmyslně způsobil, a zjevná arogance, s níž tak činil).
To, že základním motivem jeho jednání bylo donutit poškozeného, aby v nastalé konfliktní situaci ustoupil a z místa vycouval (tj. aby nad ním obviněný tzv. „vyhrál“), je jasné z opakované gestikulace a mimiky obviněného. Ze záznamu je patrné, že poškozenému několikrát do značné míry arogantně, a v jedné chvíli až posměšně, ukazoval, ať vycouvá, přičemž sám dával najevo, že on to rozhodně neudělá. Gesto naznačující „vycouvej“ obviněný poškozenému ukázal naposledy pouhých 15 sekund předtím, než na něj namířil pistoli – konkrétně v čase (zobrazeném na videozáznamu vpravo dole) 13: 06: 25.
Bezprostředně na to poškozený znovu vystoupil ze svého auta a vydal se k vozidlu obviněného a ten v čase 13: 06: 30 již sahal po pistoli a o necelých 10 sekund později s ní na poškozeného mířil.
Nutno zdůraznit, že poškozený po
celou dobu (v tomto případě, i předtím, když šel k vozidlu obviněného poprvé) byl sice vulgární a do jisté míry verbálně agresivní, nejevil však vůbec žádnou snahu o fyzické napadení obviněného, nesnažil se dostat do vnitřku jeho vozidla, do toho se ani nijak nenakláněl, nesnažil se na obviněného dosáhnout, jakkoli se jej dotknout apod., naopak celou dobu stál se znatelným odstupem vně vozu. To platí i pro okamžik, kdy na něj obviněný namířil svou pistoli (pro základní orientaci viz fotografie na č. l. 53 spisu).
46. Z videozáznamu je zřejmé, a soudy na to zcela správně poukázaly, že poškozený byl sice rozčílený (oprávněně!), v důsledku toho i vulgární a jen obtížně kontroloval své verbální projevy, rozhodně se však vůči obviněnému nechoval fyzicky agresivně a jeho jednání nebylo ani zdaleka takového rázu, aby mohlo „ospravedlnit“ to, k čemu přistoupil obviněný a co je předmětem řízení v této věci. Jak už bylo řečeno, ze záznamu (ze způsobu vystupování obviněného a celého jeho chování) je patrné, že z poškozeného ve skutečnosti žádný strach neměl. Ostatně, pokud by tomu tak bylo, vůbec nic mu nebránilo v tom, aby se strachu zbavil tím, že udělá to, oč jej poškozený žádal a co také „správně“ jako pachatel dopravního přestupku udělat měl, tj. že z místa vycouvá o několika metrů zpátky přes můstek. Tvrzení, že se činu dopustil i v zájmu převážených nezletilých dětí, aby tyto před poškozeným uchránil, nelze označit jinak, než jako naprosto nesmyslné a ryze účelové. Obviněný se činu dopustil naopak výhradně ve svém vlastním zájmu, aby tzv. „prosadil svou“, aby nad poškozeným „vyhrál“, a to zcela bez ohledu na zájem převážených dětí a jak na ně bude celá situace působit.
47. Pokud se obviněný dále hájí tím, že jeho jednání (namíření pistole se současným komentářem) nesměřovalo k ovlivnění vůle poškozeného, resp. že toto nebylo v řízení prokázáno (viz str. 3 dovolání), pak současně neuvádí a ani elementárním způsobem nevysvětluje, jaký jiný „smysl“ by to vše mohlo mít. Nezištná touha pochlubit se před poškozeným, jakou má pěknou pistolku, to nepochybně nebyla.
48. Odmítnout je třeba i tvrzení, že poškozený se po „ukázání“ pistole nebál (což by snad též měla být skutečnost svědčící proti závěru o trestní odpovědnosti dovolatele). Opět se jedná o pouhou spekulaci, která není podložena ničím objektivním. Poškozený ve své výpovědi uvedl něco jiného a jeho úleková reakce je velmi dobře patrná i z videozáznamu – po namíření pistole okamžitě rychle o krok ustoupil. Pokud poté u vozidla obviněného ještě nějaký čas zůstal a dále s obviněným diskutoval, pak nepochybně především proto, že obviněný pistoli po chvíli opět schoval. Dovolací senát nepochybuje o tom, že se tak stalo především proto, že si obviněný sám uvědomil závažnost svého jednání, že, pokud by takto na veřejnosti na jiného mířil pistolí po delší dobu, mohlo by to být někým dalším zpozorováno a on by se pak už jen těžko bránil možným nepříjemným následkům. Každopádně to nic nemění na tom, co již učinil v době předchozí. Trestný čin vydírání byl v inkriminované chvíli (stažení a odložení pistole) již dokonán. Stejně tak na věci nic nemění ani skutečnost, na kterou obviněný v dovolání též poukazuje, že to byl nakonec on, kdo „ustoupil“ a z místa vycouval. Nelze přehlédnout, že se tak stalo až s delším časovým odstupem po namíření pistole – cca 2,5 minuty. Tato skutečnost naopak svědčí o tom, že i po pronesení výhrůžky se zbraní v ruce obviněný svůj přístup nezměnil a čekal, že poškozený konečně udělá to, co po něm od začátku požadoval. K zařazení zpátečky (v přeneseném i doslovném slova smyslu) obviněný přistoupil zjevně až ve chvíli, kdy si uvědomil, s kým poškozený nejspíš tak dlouho telefonuje (došlo mu, že kontaktoval policii).
49. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného za vhodné nejprve znovu stručně zopakovat obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu.
50. Jsou-li výše rozvedená východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je zřejmé, že námitky obviněného pod daný dovolací důvod vesměs nespadají. On sice formálně brojí i proti právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu vydírání, nicméně i v tomto ohledu svou rétoriku založil primárně na reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastní alternativní verze skutkového děje. Teprve na tomto půdorysu odmítl právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného trestného činu. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadované změny právního posouzení.
51. Pod citovaný dovolací důvod lze hraničně zařadit snad jen námitku týkající se údajně nesprávného posouzení otázky společenské škodlivosti činu a v té souvislosti pak vadné aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio (viz poslední strana dovolání). Tuto námitku však dovolatel nijak blíže nerozvedl, omezil se prakticky jen na jednu jedinou větu, na holé konstatování. V kontextu celého dovolání lze usuzovat, že daný závěr (jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby se mohlo jednat o trestný čin) vychází především z jeho předchozí argumentace, tedy z vlastního jiného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění.
To však z důvodů výše popsaných nelze akceptovat. Dovolatel každopádně nijak nevysvětlil, proč by v jeho případě měla být společenská škodlivost řešeného jednání natolik nízká, že by nemělo být namístě uplatnění trestní odpovědnosti. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Tak tomu ovšem v případě dovolatele není. Ten svým jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť čin spáchal se zbraní. To sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost takového jednání je obecně mnohem vyšší, než v případě jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§ 175 odst. 1 tr.
zákoníku). Navíc nelze přehlédnout výše rozebrané specifické okolnosti činu – obviněný se jej dopustil poté, co vážným způsobem porušil dopravní předpisy, a proto, aby v takovém porušování mohl „pokračovat“, resp. jej mohl „dokončit“. Významnou skutečností (jakkoli již ne pro samotné naplnění znaků trestného činu vydírání) je i to, že se činu dopustil na místě veřejnosti přístupném a veřejně. Vytažení pistole a míření s ní na jiného venku na ulici a především před zraky malých dětí rozhodně nelze bagatelizovat.
Na tom nic nemění skutečnost, že šlo „jen“ o pistoli expanzní, nikoli ostrou střelnou zbraň, neboť to v okamžiku páchání činu nikdo jiný než obviněný nevěděl. Lze tak s jistotou uzavřít, že zde nejsou žádné takové okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání dovolatele z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
52. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel a tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To, že obviněný posuzovaný trestný čin spáchal v souvislosti (viz znění § 73 odst. 1 tr. zákoníku) s řízením motorového vozidla, je evidentní, soudy nižších stupňů tento závěr řádně odůvodnily a Nejvyšší soud s ním naprosto souhlasí. Souhlasí i s tím, že s ohledem na zjištěné okolnosti činu, způsob jeho provedení a osobu obviněného je uložení tohoto vedlejšího druhu trestu účelné.
Velmi vhodným způsobem doplňuje hlavní trest odnětí svobody a měl by též významným způsobem přispět k dosažení celkového účelu trestu. Posuzovaný trestný čin vydírání obviněný spáchal přímo při řízení motorového vozidla (navíc prostředku hromadné dopravy, v němž převážel nezletilé děti předškolního věku!), ve chvíli, kdy se dopouštěl poměrně závažného dopravního přestupku, o čemž nepochybně věděl, stejně jako i o tom, že svým řidičským selháním vytvořil potenciální nebezpečí pro další účastníky silničního provozu (vozidlo poškozeného částečně blokovalo hlavní komunikaci, kde byl v té době silný provoz, a navíc poškozeného ještě nutil, aby na tuto hlavní komunikaci vycouval a nebezpečí tím zvýšil).
Namísto toho, aby sám své předchozí pochybení napravil (což mohl velmi jednoduše a bezpečně udělat, jak vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, ale i z kamerového záznamu a z výpovědi svědkyně Z.), situaci naopak maximálním způsobem vyhrotil a naprosto nesmyslně a tvrdošíjně trval na tom, že daným místem projede přesně tak, jak si zamanul, a neustoupí ani o píď. Pro dosažení tohoto cíle v konečném důsledku neváhal použít zbraň. Lze tedy shrnout, že posuzovaného trestného činu vydírání se dopustil de facto jako účastník silničního provozu, při řízení motorového vozidla po pozemní komunikaci, v okamžiku, kdy hrubě porušil dopravní předpisy, a specificky proto, aby je mohl porušovat dál, resp. aby nemusel odstranit jím navozený závadný (protiprávní) stav, jak po něm poškozený oprávněně žádal.
53. K poslední námitce, že krajský soud pochybil, pokud ve svém rozsudku výslovně nerozhodl o „zbytku odvolání“, se patří uvést následující. Obviněný zde reklamuje ve své podstatě to, že Krajský soud v Praze zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami pouze ve výroku o trestu a v tomto rozsahu také hned sám nově rozhodl, ale zároveň není postaveno úplně najisto, jak bylo naloženo se zbytkem podaného odvolání, tj. „v rozsahu výroku o vině“. K obdobné argumentaci se Nejvyšší soud v minulosti již mnohokrát vyjadřoval, a to vždy shodně v tom smyslu, že ji nelze považovat za správnou.
Zmínit lze například usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, kde byla procesní situace podobná, jako je ta v nyní řešené věci – obviněný podal odvolání proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud mu vyhověl pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody, zatímco ve výroku o vině a trestu jeho odvolání důvodným neshledal. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí (o dovolání obviněného) přímo uvedl, že odvolací soud učinil správně, pokud za dané situace postupoval podle § 258 odst. 2 tr.
ř. a k odvolání obviněného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. pouze výrok o náhradě škody a odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. To, že výrok o vině a trestu shledal správnými, vyjádřil tím, že tyto výroky napadeného rozsudku ponechal nedotčeny. Přitom nebylo nutné, aby to, že výroky o vině a trestu zůstaly beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem a zejména nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti výrokům o vině a trestu zamítal jako nedůvodné podle § 256 tr.
ř. Podle tohoto ustanovení postupuje odvolací soud totiž jen tehdy, když jestliže je odvolání nedůvodné v celém svém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. V usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, pak Nejvyšší soud jasně uzavřel, že konstatování „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“ by součástí výroku odvolacího soudu při pouze částečném vyhovění odvolání být nemělo. Takový výrok lze považovat za nadbytečný, přičemž v praxi je používán jen pro lepší srozumitelnost rozhodnutí.
54. Nemalý význam v souvislosti s řešenou problematikou má i relativně nedávné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl.ÚS-st. 56/22. Bylo zde jasně deklarováno, že není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, pokud oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. obsahuje pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá se všemi podstatnými námitkami. V odůvodnění tohoto svého stanoviska pak Ústavní soud mj. uvedl, že obviněný za dané situace není v nejistotě o vázanosti a vykonatelnosti soudních rozhodnutí v jeho věci, neboť rozhodnutí odvolacího (příp. i dovolacího) soudu tvoří z hlediska vykonatelnosti s rozhodnutím soudu prvního stupně jeden celek. To platí zvláště v případech, kdy odvolací či dovolací soud rozhodl napadeným rozhodnutím o trestu nebo o náhradě škody, neboť tyto výroky jsou bezprostředně závislé na tom, že byl shledán jako správný výrok o vině. Bez něj nemohou vůbec existovat.
55. Z uvedeného zřetelně vyplývá, že argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b ods.t 1 písm. l) tr. ř. je lichá.
56. Souborně tak lze uzavřít, že obviněný J. K. ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a l) tr. ř. nemají potřebné opodstatnění. V. Způsob rozhodnutí
57. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek