3 Tdo 1043/2024

3 Tdo 1043/2024-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný I. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. 9. 2024, č. j. 14 To 140/2024-131, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 150/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. 5. 2024, č. j. 2 T 150/2023-110, byl obviněný I. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil tím, že:

dne 23. 9. 2023 v době okolo 18:45 hodin na místní pozemní komunikaci v obci XY, v části XY – objektu č. p. XY– srubovém kempu, okres XY, řídil osobní automobil značky VW Transporter, registrační značky XY, ve vlastnictví V. B., kdy vlivem své podnapilosti při couvání od chaty XY směrem na předmětnou místní komunikaci nezvládl řízení vozidla a narazil jeho levou zadní částí do pravé přední části zde zaparkovaného osobního automobilu značky Mercedes Benz Sprinter, registrační značky XY, ve vlastnictví Raiffeisen – Leasing, s.r.o., IČ: 61467863, čímž vlastníku vozidla značky VW Transporter způsobil škodu ve výši 3.000 Kč, a vlastníku vozidla značky Mercedes Benz Sprinter ve výši 30.000 Kč, a v době řízení motorového vozidla byl pod vlivem alkoholu, kdy alkoholemie u něho činila nejméně 1,26 promile alkoholu.

2. Za to byl obviněný podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100denních sazeb v částce 500 Kč, v celkové částce 50.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Raiffeisen – Leasing, s.r.o., na náhradě škody částku ve výši 30.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Raiffeisen – Leasing, s.r.o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budejovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 5. 9. 2024, č. j. 14 To 140/2024-131, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Vachtla proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však doplnil slovním vyjádřením odpovídajícím spíše současnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.

5. Základem argumentace obviněného je námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje nároky na něj kladené trestním řádem, a to jak ve své výrokové části, tak i ve svém odůvodnění. Nebylo uvedeno, že stav vylučující způsobilost byl dán v momentu, kdy řídil motorové vozidlo. Trestnost jednání ve stavu vylučujícím způsobilost nevyplývá podle obviněného ze samotného ovlivnění návykovou látkou při výkonu dané činnosti, ale mírou takovéhoto ovlivnění. Obviněný zdůrazňuje, že dechová zkouška byla provedena cca 45 min po dopravní nehodě a lze vyloučit, že i v případě intoxikace obviněného alkoholem by byla v momentě měření hodnota alkoholemie totožná jak v době nehody. Obviněný nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy a poukazuje na skutečnost, jak se soud s jednotlivými důkazy vypořádal ve svém rozhodnutí. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze podle obviněného s ohledem na jeho argumentační kusost považovat za přesvědčivé, logické a ve světle provedených důkazních prostředků i úplné.

6. Obviněný má za to, že odvolací soud nepřípustně doplňuje chybějící argumentaci soudu prvního stupně. Za podstatnou vadu, jíž jsou zatíženy rozhodnutí obou soudů, považuje obviněný úplnou absenci hodnocení výpovědi zasahujícího policisty svědka D. Š., který uvedl, že mu obviněný řekl, že pil alkohol až po nehodě. Podle obviněného soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že obstát nemůže ani hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, která je i v kontextu věci příliš stručná, nekonkrétní a téměř prostá rozhodných úvah o jednání obviněného. Podle obviněného jsou soudem prvního stupně reálně hodnoceny výpovědi svědků svědčících v jeho neprospěch, výpovědi ostatních svědků včetně výpovědi svědka D. Š. nejsou hodnoceny vůbec. I soudem hodnocené výpovědi jsou podle něj hodnoceny velmi selektivně, a to pouze v bodech poukazujících na jeho vinu. Obviněný má za to, že provedená měření nejsou hodnocena ve světle metodiky Českého metrologického ústavu. Má za to, že odůvodnění zcela absentují důvody užití konkrétní právní kvalifikace jeho jednání.

7. Ve stejném duchu se podle obviněného nese i odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, které je podle něj velice obecné a naprosto neurčité. Pochybení soudu nalézacího odvolací soud nejen nenapravil, nýbrž naopak se jich sám taktéž dopustil. Podle obviněného jsou rozhodnutí obou soudů nižších instancí z podstatné části nepřezkoumatelná, řada skutkových závěrů není podpořena provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů, které by jej měly usvědčovat. Nejsou respektovány povinnosti stanovené v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i § 2 odst. 6 tr. ř. vyžadující hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v důsledku toho pak podle obviněného došlo rovněž k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky.

8. Obviněný uvádí, že podle něj rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když z hlediska posouzení věci je rozhodné posouzení otázky, zda v momentě dopravní nehody byl obviněný vůbec pod vlivem alkoholu, případně v míře již vylučující jeho způsobilost. V tomto směru obviněný detailně napadá

hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Za nesprávné hmotněprávní posouzení věci považuje obviněný závěr, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost a v tomto stavu způsobil dopravní nehodu tedy, že naplnil všechny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ust. § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za východisko pro hodnocení výsledku naměřených hodnot obviněný považuje Metodiku měření alkoholu v dechu zpracovanou Českým metrologickým institutem (pracovní postup č. 114-MP-C008-08). Ze strany rozhodujících soudů podle něj nebyla Metodika žádným způsobem aplikována. Z jiných důkazů než výsledků předmětného měření, nebylo zjištěno, že by se obviněný v době nehody nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Jestliže by výsledky měření byly rozhodujícími soudy důsledně posuzovány dle obecně přijímané Metodiky, nemohl by podle obviněného být paušálně učiněn závěr, že míra jeho ovlivnění již představuje stav vylučující způsobilost ve smyslu ust. § 274 odst. 1 tr. zákoníku a že tedy v tomto stavu zavinil dopravní nehodu. Jelikož na základě výsledků měření jeho ovlivnění alkoholem není možné dovodit, že by míra takového ovlivnění byla stejná či vyšší než 1 ‰, není podle obviněného prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

9. Ze všech shora výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 5. 2024, č. j. 14 To 140/2024-131, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 2 T 150/2023, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který měl za to, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu – formálně ani obsahově.

11. Předně státní zástupce konstatuje, že jakkoliv je dovolání formálně založeno na dovolatelem tvrzeném důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel měl na mysli dovolací důvod podle písm. h) citovaného ustanovení, a že pouze omylem neužil platnou úpravu dovolacích důvodů provedenou novelou § 265b tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022. Zároveň je zřejmé, že jím tvrzený dovolací důvod se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Písku, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. Druhá popsaná vada je nepodstatná. První však vede k tomu, že celý základ dovolatelovy argumentace míří mimo dovolací důvody, které by jinak mohly být v této věci uplatňovány.

12. Dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou užil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S námitkou o době požití alkoholu se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil, když především souhlasil s tím, že odporuje vší logice, aby pachatel drobné kolize s nevýraznou škodou pil alkohol právě v době čekání na přivolanou

policejní hlídku. Dovolatel napadá úvahy soudů v rovině spíše jen obecné, předkládá k nim svá alternativní skutková zjištění a snaží se konstruovat jako klíčového svědka policistu D. Š., který měl potvrdit, že dovolatel pil až po jízdě. Jmenovaný svědek ovšem nesděloval to, co sám viděl, ale pouze to, co mu na místě nehody sdělil samotný dovolatel. Svědkům přítomným u nehody dovolatel uváděl, aby nevolali policii, protože před jízdou pil. Ze svědecké výpovědi policisty svědka D. Š. lze usuzovat jen tolik, že jemu již dovolatel uvedl, že pil až po jízdě.

13. Pokud dovolatel nově zpochybňuje změřené množství alkoholu ve své krvi metodikou upravenou pracovním postupem č. 114-MP-C008-08 Českého metrologického institutu, taková argumentace je bezpředmětná. Nejvyšší soud totiž již vyložil, že „předmětná metodika je toliko doporučující, a že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neplyne požadavek odečítání jakékoli paušální veličiny od údaje naměřeného dechovou zkouškou“.

14. Je zřejmé, že dovolatel brojí proti skutkovému zjištění soudů, že před jízdou požil takové množství alkoholu, že v době jízdy měl v krvi nejméně 1,26 promile (g/kg) alkoholu. Dovolání je tedy omezeno pouze na nesouhlas se skutkovým zjištěním. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se podle státního zástupce jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění]. Nejvyšší soud však podle státního zástupce není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, zároveň dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

15. Dovolatel však takovým způsobem své dovolání nevymezil a vymezit ani nemohl, když mu aktuální obsah tohoto dovolacího důvodu ani nebyl znám. První variantě (zjevný rozpor) jeho námitky neodpovídají, druhou variantu (procesní nepoužitelnost důkazu) ani nenaznačil a třetí variantu (odmítnutý důkazní návrh) uplatnit nemohl, když obhajoba v průběhu hlavního líčení žádný důkazní návrh neučinila. Dovolatel se tedy o přiřazení tvrzených vad dokazování některé z konkrétních variant uvedeného dovolacího důvodu ani nepokusil. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.

16. K tomu státní zástupce rekapituloval stávající judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se závěrem, že pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly.

17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho argumentace tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný tvrdí, že rozhodnutí (obou soudů) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To však odpovídá současnému dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

26. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému (či jinému) důvodu dovolání.

27. Úvodem je třeba přisvědčit státnímu zástupci v tom že obviněný zjevně nepostřehl změnu zákonné úpravy dovolání provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., který do ust. § 265b odst. 1 zařadil nový dovolací důvod podle (nového) § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho argumentace tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný tvrdí, že rozhodnutí (obou soudů) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To však odpovídá současnému dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento omyl by bylo možno do značné míry překlenout, pokud by obviněný věcně namítal skutečně pouze nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávním posouzení [současný § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], avšak část argumentace obviněného směřuje proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně („zda byl v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, případně v míře již vylučující jeho způsobilost“). Takovýto skutkový závěr by byl dovoláním napadnutelný jen v případě zjevného nesouladu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. To však obviněný nenamítá [když mu zjevně není známo vymezení dovolacího důvodu podle současného znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody je tak velice obtížné napadené rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumat, když není zřejmé, který dovolací důvod obviněný vlastně chtěl uplatnit. Tím spíše, že napadá usnesení odvolacího soudu, ale zjevně dovolací námitky vztahuje k rozhodnutí soudu prvního stupně. Formálně správně měl být tedy uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

28. I přes shora uvedené výhrady dovolací soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, zda některá z námitek obviněného nenaplňuje některý z dovolacích důvodů, případně zda nebyly v předchozím řízení překročeny ústavní meze spravedlivého procesu.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

30. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný sám neargumentuje existencí zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Jedinou podstatnou námitkou směřující do skutkových zjištění je tvrzení obviněného, že soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu, kdy byl natolik ovlivněn alkoholem, že by to vylučovalo jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo.

31. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení (nejpozději v podaném odvolání), přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněného směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).

32. Pokud jde o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak dovolací soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že soud prvního stupně nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., neboť ve svém rozsudku (především v bodě 11. odůvodnění) logicky vysvětlil, proč dospěl ke skutkovým závěrům obsaženým ve skutkové větě rozsudku, na jakých provedených důkazech své rozhodnutí založil, jak důkazy hodnotil nebo jak reagoval na obhajobu obviněného. V tomto směru nelze soudu prvního stupně vyčítat, že se soustředil na prokázání, resp. vyvrácení skutečnosti, kdy obviněný alkohol konzumoval a kdy nikoliv, neboť šlo o stěžejní námitku obhajoby (že pil až po nehodě). Soudy nehodnotily izolovaně pouze důkazy v neprospěch obviněného a není pravdou (jak tvrdí obviněný v dovolání), že by soud prvního stupně pominul např. výpověď svědka D. Š. (policisty). Naopak jeho výpověď výslovně zmiňuje v bodě 11. rozsudku se závěrem, že jeho výpověď nemůže prokázat, kdy obviněný alkohol pil (neboť jde pouze o reprodukci sdělení obviněného). Pokud soud prvního stupně uvěřil některým svědkům (a některým nikoliv), pokud jde o dobu konzumace alkoholu obviněným, nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť logicky vysvětlil, jakými úvahami byl veden, založil svůj závěr na větším množství důkazů a doprovodil to vlastními úvahami o tom, který závěr smysl dává a který nikoliv. Pokud je skutkový stav takto komplexně hodnocen (a popsán v odůvodnění rozsudku), pak dovolací soud nevidí prostor pro konstatování jakéhokoliv (a tím méně zjevného či extrémního) rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními.

33. Rovněž není nelogický závěr soudu prvního stupně o míře ovlivnění obviněného alkoholem, když tento vycházel ze záznamu o dechové zkoušce, který nebyl rozporován, samotné měření (míru ovlivnění) obviněný nenapadal, když se bránil jen tím, že alkohol pil až poté, co vozidlo řídil. Pokud jde o míru ovlivnění, tuto obviněný nikterak nenapadal ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím, a tvoří stěžejní námitku až v dovolání. Soudy však nepochybily, pokud vyšly ze záznamu o dechové zkoušce, neboť např. již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017 vyplývá, že míra ovlivnění řidiče alkoholem může být zjištěna též dechovou zkouškou s použitím přístroje (např. Dräger Alcotest 7510), protože takto naměřené hodnoty odpovídají hladině alkoholu v krvi. V závislosti na okolnostech jednotlivého případu mohou vzniknout pochybnosti o správnosti výsledku dechové zkoušky a v takovém případě vyvstává nutnost objasnit míru ovlivnění řidiče alkoholem ještě dalšími důkazními prostředky, jakými jsou zejména krevní zkouška či zkouška moči. Nejsou-li o správnosti výsledku dechové zkoušky v daném případě důvodné pochybnosti, pak není důvodu ani k tomu, aby výsledek dechové zkoušky nebyl považován za podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče alkoholem. V daném případě nevznikly žádné pochybnosti o míře ovlivnění obviněného alkoholem (polemika se pouze vedla o době konzumace alkoholu obviněným), není tedy chybou, pokud soudy z této hodnoty vyšly. Případná není ani kritika obviněného stran nepoužití Metodiky měření alkoholu v dechu zpracované Českým metrologickým institutem (pracovního postupu č. 114-MP-C008-08), neboť předmětná metodika je pouze doporučující a z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neplyne požadavek odečítání jakékoliv paušální veličiny od údaje naměřeného dechovou zkouškou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 576/2024). Rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 398/2019, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výsledky (dechové zkoušky) lze přijmout jako podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem, aniž by bylo třeba paušálně odečítat nějaké veličiny ve smyslu metodiky/pracovního postupu Českého metrologického institutu. Uvedené závěry, vyslovené ve shora zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu, potvrdil jako správné Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2334/2019. Ze všech shora uvedených důvodů považuje i dovolací soud skutkový závěr soud prvního stupně o míře ovlivnění obviněného alkoholem (1,26 promile) za správný, resp. odpovídající provedenému dokazování.

34. Námitky obviněného, které by mohly teoretiky naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněným věcně neuplatněný) v jeho první variantě, jsou tak zjevně neopodstatněné. Dovolací soud rovněž považuje obě rozhodnutí soudů za zcela přezkoumatelná a odpovídající § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., jakož i zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

35. Obviněný své námitky nepodřazoval pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) a ani věcně žádná z námitek této alternativě dovolacího důvodu neodpovídá.

36. Třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) nemůže odpovídat námitka obviněného stran nepoužití Metodiky měření alkoholu v dechu zpracované Českým metrologickým institutem (pracovního postupu č. 114-MP-C008-08), neboť nejde o důkaz, který by prokazoval rozhodnou skutečnost (tedy co se jak stalo), ale námitky obviněného spíše směřují k metodice zjištění výše ovlivnění alkoholem u obviněného. Jde o postup hodnocení důkazů (např. výsledků dechových zkoušek), proto se s ním dovolací soud vypořádává výše a nejde o opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto nelze odhlédnout, že tato námitka (tento důkaz) byla uplatněna ažv dovolání obviněného, nikoliv v důkazním řízení.

37. Lze proto uzavřít, že dovolatelovy námitky i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako celku byly shledány neopodstatněnými.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

38. První alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) by bylo možno přiřadit jedinou námitku obviněného, a to že jeho jednání není možno kvalifikovat jako „stav vylučující způsobilost“ jako jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

39. Je třeba připomenout, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.].

40. Při hodnocení naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolací soud tedy nehodnotí, zda je správný skutkový závěr soudu o tom, že v době řízení motorového vozidla činil obsah alkoholu v jeho těle 1,26 promile [to bylo možné pouze na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což bylo rozebráno výše], ale posuzuje, zda takto zjištěný skutkový stav byl správně právně kvalifikován.

41. K tomu je třeba předeslat, že pokud jde o stav vylučující způsobilost, ustálená judikatura vychází z poznatků lékařské vědy o vlivu alkoholu na lidský organismus a v souladu s těmito poznatky považuje bez dalšího za nezpůsobilou k bezpečnému řízení motorového vozidla každou osobu, u které hladina alkoholu v krvi dosáhla nejméně jednoho promile (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 36/1984, č. 12/1985, č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). (Pouze) u osob, u nichž hladina alkoholu v krvi nedosáhla této úrovně, lze stav vylučující způsobilost dovodit v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu, pokud je z těchto okolností zřejmé, že pachatel nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo ani při nižší míře ovlivnění alkoholem, než je míra vyjádřená hranicí jednoho promile alkoholu v krvi (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).

42. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Činností je v tomto smyslu i řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, a to vždy, když v krvi řidiče je nejméně jedno promile alkoholu. Míra ovlivnění řidiče alkoholem může být zjištěna též dechovou zkouškou s použitím přístroje (např. Dräger Alcotest 7510), protože takto naměřené hodnoty odpovídají hladině alkoholu v krvi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017).

43. V tomto konkrétním případě bylo provedeným dokazováním prokázáno, jednak že obviněný před řízením motorového vozidla pil alkohol a rovněž, že obsah alkoholu v jeho těle byl 1,26 promile. Soudy o těchto skutečnostech neměly pochybnosti a za této situace bylo možno uzavřít, že obviněný řídil motorové vozidlo (tedy vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku) ve stavu vylučujícím způsobilost a způsobil dopravní nehodu. Soud prvního stupně tedy jednání obviněného správně posoudil jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodnutí tedy nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku.

44. Z výše uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že i námitky obviněného obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

45. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

46. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. však dovolací soud z důvodů výše vyložených, nedospěl. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který ani neuplatnil.

IV./4. K otázce porušení základních práv obviněného

47. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

48. Pokud obviněný obecně namítal porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).

Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny.

Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.

Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněného, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněného tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.

49. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného I. S. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení jeho základních lidských práv vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí.

50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek v z. JUDr. Aleš Kolář