Judikát 3 Tdo 107/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:26.02.2026
Spisová značka:3 Tdo 107/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.107.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
3 Tdo 107/2026-1114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 o dovolání, které podala obviněná S. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2025, č. j. 55 To 323/2024-1029, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 31/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. S. odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 7. 2024, č. j. 1 T 31/2024-947, byla obviněná S. S. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, kterého se dopustila zkráceně řečeno tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch se v přesně nezjištěné době měsíce srpna 2022 na internetovém portále www.amateri.com seznámila s poškozeným M. P., se kterým začala komunikovat prostřednictvím komunikační aplikace WhatsApp, kde vystupovala pod více účastnickými čísly, přičemž uvedená komunikace ze strany poškozeného M.
P. probíhala z místa jeho trvalého bydliště, tedy XY, a dále využila jeho naivity, erotické fascinace její osobou hraničící v určité fázi závislostí na ní, kdy pod příslibem navrácení již zapůjčených peněžních prostředků od její rodiny žijící v Americe, a to přes službu Western Union, a pod legendou nutnosti uhradit poplatky za převod finančních prostředků, jej přiměla k opakovanému zaslání finančních prostředků v různě vysokých částkách, přičemž v období od října do prosince 2022 poškozený M. P.
zaslal podle jejích pokynů formou bankovních převodů v období od 1. 10. 2022 do 28. 12. 2022 v transakcích v rozmezí od 129 Kč do 35.000 Kč (konkretizované ve výroku rozsudku) souhrnnou částku ve výši 1.383.069,46 Kč, přičemž obviněná od počátku jednala s vědomím, že poskytnuté finanční prostředky nevrátí a poškozeného M. P., který se domníval, že poskytnuté finanční prostředky budou užity na úhradu poplatků spojených s převodem finančních prostředků, uváděla v omyl, a následně takto získané finanční prostředky užila pro vlastní potřebu, kdy svým jednáním v období od října do prosince 2022 vylákala celkovou částku ve výši 1.383.069,46 Kč a do současné doby vrátila poškozenému dne 23.
11. 2022 částku 1 Kč, dne 19. 2. 2023 částku 5.000 Kč a dne 15. 7. 2024 částku 30.000 Kč, čímž způsobila poškozenému M. P. celkovou škodu ve výši 1.348.068,46 Kč.
2. Za to byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. P. na náhradě škody částky 1.348.068,46 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl pak poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř.
pak s celým svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci dne 25. 3. 2025, č. j. 55 To 323/2024-1029, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody vysloveném podle § 228 odst. 1 tr. ř. zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozenému M. P. na náhradě škody částku 1.303.068,46 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které zaměřila proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, a to z důvodu podle „§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“, neboť dospěla k názoru, že „napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení“.
5. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že zjištěným skutkem nebyly naplněny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku. Obviněná doznala, že pod příslibem navrácení peněžních prostředků od její rodiny z Ameriky a pod legendou nutnosti uhradit poplatky spojené s převodem financí poškozeného opakovaně přesvědčila k zaslání dalších peněžních prostředků. V té době žila na ulici, užívala návykové látky a pohybovala se mezi drogově závislými osobami, kterým dala k dispozici telefon včetně přihlašovacích údajů k bankovnictví.
Právě tyto osoby také komunikovaly s poškozeným a disponovaly s penězi na účtech. Poškozená tak od obviněného obdržela a výlučně disponovala s částkou do 500.000 Kč, a proto mělo být její jednání kvalifikováno podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Poukázala na změnu výpovědi poškozeného, který uvedl například, že se s obviněnou osobně setkal, což ovšem nebyla pravda. Dovolatelka dále uvedla, že se způsobenou škodu snaží splácet zasíláním 5.000 Kč měsíčně a ke dni podání dovolání uhradila již 95.000 Kč. Obviněná tedy měla za to, že jí měl být uložen trest podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku a to podmíněný, kdy ve zkušební době bude mít možnost prokázat schopnost vést řádný život a hradit poškozenému způsobenou škodu. Zdůraznila, že převzala zodpovědnost za své jednání a získala náhled na své dosavadní vadné počínání včetně užívání drog.
6. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2025, č. j. 55 To 323/2024-1029, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 7. 2024, č. j. 1 T 31/2024-947, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal předmětnou věc „Krajskému soudu v Ostravě“ (správně zřejmě mělo být pobočka v Olomouci) znovu projednat a rozhodnout.
7. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a podstaty dovolacích námitek obviněné konstatoval obecná východiska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení. Následně však uvedl, že obviněná prostřednictvím svých výhrad nesouhlasila s výsledky provedeného dokazování a teprve na jejich základě namítala nesprávné právní posouzení, což však uplatněnému důvodu neodpovídalo. Pro úplnost pak státní zástupce doplnil, že rozhodná skutková zjištění jednoznačně naplnila znaky žalovaného zločinu včetně škody jako objektivní stránky skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
8. Co se pak týkalo výroku o trestu, státní zástupce nejprve rozvedl možnosti jeho napadení v dovolacím řízení, přičemž dospěl k závěru, že uložený trest není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality.
9. Závěrem tedy státní zástupce konstatoval, že obviněná nevytkla takové vady, které by bylo možno podřadit pod důvody dovolání. Ze shora uvedených důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
11. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a analogicky též h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
13. Obviněná uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného právního posouzení, který však zjevně nesprávně podřadila k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv tento je od roku 1. 1. 2022 již podřazen pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto považoval za určující právě slovní vyjádření zvoleného dovolacího důvodu a za účinně uplatněný považoval ten podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněná brojila především proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť odvolací soud prakticky všechny námitky obviněné stejného charakteru uplatněné v odvolání nevyslyšel.
Tím ovšem nastala analogická procesní situace jako ta předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněná vznesla výhrady vůči výrokům o vině, trestu i náhradě škody, konkrétní argumentace však směřovala výlučně vůči výroku o vině a trestu a pochybení výroku o náhradě škody bylo odvozeno toliko od toho učiněného již ve výroku o vině. Současně bylo možno v její argumentaci detekovat toliko námitky skutkové povahy.
19. Zároveň se jevilo vhodným již na tomto místě poznamenat, že (dovolací) argumentace obviněné je v podstatě opakováním jejího odvolání a její námitky již byly vypořádány soudem odvolacím. Za takové situace se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě o takovou situaci šlo, neboť soudy se v předcházejícím řízení podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.
20. V rámci dovolacího důvodu formulovaného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
21. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že tento dovolací důvod je naplněn toliko za situace, kdy námitka nesprávného právního hodnocení předpokládá totožný skutkový základ, ke kterému dospěly soudy v předcházejícím řízení.
Obviněná ovšem soudům vyčítala pochybení již při samotném zjišťování skutkového stavu, respektive zopakovala vlastní verzi stíhaného skutku, tedy, že na základě smyšlených důvodů vylákala z poškozeného částku odpovídající maximálně 500.000 Kč. Právě tuto svoji verzi skutkového děje pak považovala za rozhodnou pro právní kvalifikaci a na jejím základě vystavěla požadavek na aplikaci § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jak však ze shora nastíněných východisek vyplynulo, takový způsob argumentace se se zvoleným dovolacím důvodem zcela minul.
22. Výhrady vůči skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně je zásadně možno napadat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani v rámci tohoto dovolacího důvodu však nejde o libovolný druh pochybení, na jejichž základě by se mohl dovolatel domáhat přehodnocení provedeného dokazování. Musí vždy jít toliko o ty nejzávažnější pochybení, která by měla potencionálně kruciální dopad do skutkových zjištění a která jsou určována situací tzv. opomenutých důkazů, důkazů nepřípustných, či zjevným rozporem mezi skutkovými zjištěními přijatými soudem a obsahem provedeného důkazu či důkazů.
23. Obviněnou uplatňovaná dovolací argumentace ohledně výše vylákané sumy byla částečně založena na poukazu na nekonzistentnost výpovědi poškozeného, částečně odkazem na vlastní tvrzení. V tomto směru ovšem nebylo možno její výhrady označit za námitky zakládající rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, neboť obviněná toliko setrvala na vlastních tvrzeních a přisuzovala jim vyšší relevanci, než ke které dospěly soudy v předchozím řízení, a než měly v kontextu ostatních provedených důkazů. Obviněná totiž záměrně privilegovala vlastní výpověď, přičemž však nezohlednila další provedené důkazy, zejména zdokumentované platby z účtů poškozeného na účty obviněné a k tomu navazující komunikaci. Takovýto způsob hodnocení důkazů ovšem není přípustný a je v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., podle kterého soud hodnotí důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.
24. Pokud pak obviněná poukazovala na to, že poškozený svoji výpověď v průběhu trestního řízení měnil, Nejvyšší soud nemohl vyslyšet ani tuto námitku. Obviněná předně odkazovala toliko na rozpor mezi tvrzením, že se osobně setkali, což se nezakládalo na pravdě. Tato skutečnost (případné setkání obviněné a poškozeným) však není pro posouzení věci rozhodné skutkové zjištění, ale jde o toliko marginální okolnost. Zároveň pak byl rozpor v této části výpovědi poškozeného zcela přesvědčivě vysvětlen jak poškozeným, tak především závěry znaleckého zkoumání jeho osoby (viz body 16. a 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), při odhlédnutí od toho, že tohoto vyjádření (o setkání s obviněnou) učinil poškozený pouze ve svých neprocesních výpovědích.
25. Žádné další konkrétní výhrady (o zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním), na které by dovolací soud mohl adresně reagovat, obviněná nevznesla.
Nejvyšší soud proto mohl pouze v obecnosti konstatovat, že v předcházejících fázích řízení neshledal žádných pochybení, která by měla dopad do skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a které aproboval soud odvolací. Okresní soud naopak provedl důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné v rozsahu a kvalitě dostačující pro ustálení skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Takto provedené důkazy pak hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Své hodnotící úvahy pak přesvědčivě vyložil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Skutková zjištění promítnutá do výroku rozsudku mají tedy odraz v provedeném dokazování, a právě tato měla být podkladem pro právní kvalifikaci.
26. V zásadě toliko nad rámec výše uvedeného proto může Nejvyšší soud konstatovat, že v této trestní věci bylo zjištěno, že obviněná po navázání kontaktu s poškozeným s tímto manipulovala, kdy jej opakovaně od samého počátku žádala o zasílání různých částek s tím, že mu je vrátí, ačkoliv si musela být vědoma toho, že za situace, kdy nemá zaměstnání ani si jej nehledá, nebude mít reálnou možnost tento slib naplnit. Současně se ihned v začátcích vzájemné komunikace odkazovala na rodinu z Ameriky, která její dluhy měla zaplatit, aniž by však měla jakoukoliv reálnou představu o tom, že tomu tak bude.
Přesto následně pod krytím této legendy vylákala za účelem úhrad různých potřeb a nákladů na vrácení finančních prostředků další prostředky, jejichž celková výše dosáhla až částky 1.383.069,46 Kč. Obviněná tedy od počátku věděla, že nebude schopna poskytnuté finanční prostředky vrátit, poškozeného však opakovaně utvrzovala ve své poctivosti a následně předkládala i legendy o nutnosti různých poplatků, manipulovala jej využívaje nejprve jeho důvěřivosti a následně i frustrace a snahy získat finanční prostředky nazpět.
To vše s cílem vylákat z něj další peníze, které pak použila pro vlastní potřebu. Její obhajobě, že za ni jednaly i jiné osoby, nebylo možné uvěřit, když pro to nesvědčily žádné důkazy kromě jejích tvrzení. Toto její jednání tak naplnilo všechny znaky přisouzeného trestného činu podvodu, včetně jeho kvalifikované skutkové podstaty určené způsobenou značnou škodou podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) [nyní písm. a)] tr. zákoníku.
27. Co se pak týkalo námitek směřujících do výroku o trestu, Nejvyšší soud považoval za vhodné nejprve připomenout, že tento výrok může být napadán zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nezákonný druh trestu, anebo sice zákonný druh ovšem ve výměře vymykající se trestní sazbě stanovené pro trestný čin, za který je takový trest ukládán. Současně ovšem jeho prostřednictvím nelze napadat nepřiměřenost uloženého trestu či se domáhat trestu podle vlastních představ dovolatele. Pouze za situace, kdy dovolatel namítá vady jiného právního posouzení otázky hmotného práva, jakým mohou být například otázka souběhu trestných činů jako esenciálního předpokladu pro uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, lze výtky vůči uloženému trestu subsumovat podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Sluší se však zdůraznit, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být v dovolacím řízení relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
28. Z dovolací argumentace obviněné je však zřejmé, že obviněná vznesla výhrady vůči trestu až jako nadstavbu na všechny shora uvedené námitky, neboť vycházela z vlastního názoru, že její jednání směřovalo k získání toliko částky nepřesahující hranici větší škody, čímž mělo být toto její jednání kvalifikováno podle mírnější kvalifikované skutkové podstaty podvodu (konkrétně odstavce 3, jehož horní hranice činí 5 let) a teprve na základě tohoto přesvědčení pak dospěla k závěru o vhodnosti uložení podmíněného trestu odnětí svobody.
Takto vznesená výtka je tedy ve své podstatě sekundární a je odvozena od premisy úspěšnosti prvotních výhrad, které však byly ze shora uvedených důvodů odmítnuty. Současně pak obviněná ani netvrdila žádné ze shora uvedených pochybení, která by potencionálně mohla založit meritorní dovolací přezkum, ale omezila se toliko na argumentaci prezentující vlastní představu o vhodném a účelném trestu. To je ovšem ve své ryzí podstatě pouze otázka jeho přiměřenosti, která však nemá v dovolacím řízení své místo, nejedná-li se o trest extrémně přísný či nespravedlivý zasahující do základních lidských práv a svobod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Obviněné byl však uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za situace, kdy se jednalo osobu již v minulosti trestanou, která spáchala trestný čin ve zkušební době podmíněného odsouzení za jiný trestný čin (v podrobnostech viz bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takto vyměřený trest proto nebylo možno shledat jako nepřiměřený, natož pak způsobem, který by atakoval základní dovolatelčina práva a svobody z toho pohledu, že by jí byl uložen extrémně přísný či neadekvátní trest. Ani v tomto ohledu tedy námitky obviněné nenaplnily zvolený, ale ani žádný jiný ze zákonem stanovených důvodů dovolání.
29. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. připadal v nyní posuzované věci v úvahu v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněné nebylo vyslyšeno, (respektive nastala obdobná situace jako by bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodoval meritorně toliko o výroku o náhradě škody z důvodu uhrazení další části způsobené škody), ačkoliv obviněná vytýkala vady, které nyní (nesprávně) podřadila pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněnou uplatněných vad nedosáhla mezí meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
30. Lze tedy uzavřít, že všechny dovolací námitky obviněné se zcela minuly se zákonem stanoveným katalogem dovolacích důvodů obsaženým v § 265b tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
31. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 2. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu