K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatelem uváděný důvod pro podání dovolání - § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů ve vztahu k právní kvalifikaci. Pokud jde o dovolací důvod uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je podle názoru státní zástupkyně zapotřebí vzít v úvahu, že ve věci obviněného D. M. bylo již v minulosti dvakrát ve věci rozhodnuto, a to v roce 1994 a 1998. Vždy došlo ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvého stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Vzhledem ke změně ve složení senátu bylo nutné pokaždé provést celé hlavní líčení (a tudíž i dokazování znovu). Tato okolnost měla vliv na délku řízení, které současně odpovídala i rozsáhlost prováděného dokazování. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání podané dílem z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a dílem o dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně současně vyslovila souhlas, aby dovolací soud navrhované rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný D. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
S ohledem na povahu dovolacích námitek obviněného se Nejvyšší soud nejdříve zabýval dovolacím důvodem uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle citovaného ustanovení zákona je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Podle výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci spáchal obviněný D. M. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., protože ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Popis skutku skládajícího se z útoků uvedených pod body I) a II) 1, 2), jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Odvolací soud při právní kvalifikaci skutku správně aplikoval též ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., pokud použil trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002, neboť podle novelizovaného ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. nespadá škoda způsobená obviněným do kategorie škody velkého rozsahu, ale jen značné škody, za níž se považuje škoda dosahující minimálně částky 500.000,- Kč a nepřevyšující částku 5.000.000,- Kč. Použití pozdějšího zákona je tedy pro obviněného příznivější. Za konstatovaného stavu Nejvyšší soud nedovodil nesoulad mezi skutkem, jak byl soudem zjištěn a popsán v rozsudku, a mezi právní kvalifikací tohoto skutku jako výše uvedeného trestného činu.
Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal též na skutkové okolnosti, jež podle jeho názoru vylučovaly modifikovat skutek tak, jak to učinil odvolací soud, jde o námitky, které pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, a proto je nebylo možno učinit předmětem dovolacího přezkumu, jehož základní podmínkou je existence důvodů dovolání uvedených (taxativně) v ustanovení § 265b tr. ř. V uvedené souvislosti je zapotřebí dále uvést, že tytéž závěry plně platí i ve směru, jestliže by dovolatel spatřoval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. výlučně v namítané existenci procesních vad týkajících se obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání či totožnosti skutku.
Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Obviněný D. M. v dovolání poukázal na to, že trestní stíhání v jeho věci bylo zahájeno 12. 11. 1992 a skončeno napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dne 15. 1. 2002, což znamená, že trvalo více než devět let. Přitom namítl, že svým jednáním nezavdal příčinu k průtahům v řízení, k nimž podle něj došlo výlučně ze strany soudu. Ačkoliv v dovolání výslovně neuvedl podle které mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, mělo být postupováno, je z obsahu dovolání zřejmé, že v řízení před soudy obou stupňů mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a že má tedy na mysli Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto argumentaci dovolatele lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považovat za relevantní.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem.
Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání.
K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.
Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již citovaném ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo uvedeno článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.
V předmětné trestní věci obviněného D. M. Nejvyšší soud z obsahu spisu nedovodil průtahy v řízení, jež by byly zaviněny dlouhodobou a bezdůvodnou nečinností soudů obou stupňů. Na celkovou délku řízení vedeného o závažném trestném činu (v němž byl rozsudek poprvé vynesen v roce 1994) měly zásadní vliv především objektivní okolnosti, jež byly dány jak povahou věci, tak zejména nutností věc znovu projednávat, neboť z podnětu uplatněných řádných opravných prostředků došlo k opakovanému zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. S ohledem na změnu ve složení senátu krajského soudu bylo navíc nezbytné provést celé řízení před soudem od samého počátku. Uvedené okolnosti pak ve svém souhrnu měly za následek, že se trestní stíhání dovolatele svou délkou vymykalo z rámce obvyklého pro řízení v jiných obdobných trestních věcech.
Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. musel ovšem Nejvyšší soud vycházet ze všech kritérií podrobně rozvedených v předcházejících odstavcích a na tomto základě dospěl k závěru, že i při dovolatelem namítané délce řízení nelze vzhledem ke zmiňovaným okolnostem a závažnosti projednávané věci mít za to, že prodlužování řízení v tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby s ohledem na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na ostatní zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. M. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler