3 Tdo 108/2022

3 Tdo 108/2022-1110

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný F. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 9 To 226/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 152/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. F. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 2 T 152/2020, byl obviněný F. F. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), jehož dopustil tím, že

dne 11. 9. 2014 v Praze 4, ul. XY, v kanceláři společnosti B. V. vylákal od poškozeného J. R. finanční prostředky ve výši 2.000.000,- Kč, které od poškozeného převzal v hotovosti, a současně se zavázal vrátit poškozenému nejpozději do 30. 11. 2014 uvedenou částku navýšenou o dohodnutý úrok, a to finanční prostředky v celkové výši 2.250.000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že s ohledem na své osobní a finanční poměry nebude schopen dohodnutou částku poškozenému vrátit, neboť již v době vylákání předmětné částky měl vícero závazků, které nebyl schopen řádně a včas splácet, zejména na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 10. 5. 2013 se společností P. C. měl uvedené společnosti splatit do 30. 6. 2014 poskytnutý úvěr ve výši 7.300.000 Kč včetně úroku ve výši 14% ročně, přičemž v dohodnuté lhůtě úvěr nesplatil ani částečně, dále na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 11. 2013 s Moravským Peněžním Ústavem – spořitelním družstvem měl uvedenému družstvu splatit do 30. 1. 2019 poskytnutý úvěr ve výši 15.600.000 Kč, přičemž již od 1. 6. 2014 byl v prodlení s úhradou úvěrových splátek, a dále se v notářském zápisu sepsaném JUDr. Radimem Drášilem dne 3. 6. 2014, sp. zn. NZ 188/2014, zavázal splatit do 31. 8. 2014 R. B., nar. XY, půjčku ve výši 9.500.000,- Kč, kterou ve sjednané lhůtě nesplatil ani částečně, následně obžalovaný poškozenému R. vylákanou částku nevrátil ani částečně, a tímto jednáním poškozenému J. R., nar. XY, způsobil škodu ve výši 2.000.000,- Kč.

2. Za to byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byl dále poškozený J. R. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný F. F. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 9 To 226/2021, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 9 To 226/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl podle obviněného naplněn tím, že mu odvolací soud neumožnil uplatnit jeho obhajovací práva tím, že mu ani jeho obhájkyni neumožnil podle § 214 tr. ř. ve spojení s § 263 odst. 6 tr. ř. vyjádřit se k listinným důkazům provedeným ve veřejném zasedání a dovolil mu pouze sdělit závěrečný návrh v podobě požadovaného petitu. S obsáhlou písemnou replikou obviněného k vyjádření poškozeného se navíc podle obviněného soud druhého stupně nemohl seznámit, neboť mu byla předložena bezprostředně před začátkem veřejného zasedání. Z těchto důvodů nebyly podle obviněného splněny podmínky pro zamítnutí odvolání a došlo k naplnění první alternativy citovaného dovolacího důvodu a k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces.

6. Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jeho naplnění obviněný spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého soudy dospěly k nesprávným právním závěrům stran naplnění objektivní (uvedení v omyl) a subjektivní (podvodný úmysl) stránky přisouzeného zločinu. Obviněný má za to, že soudy hodnotily důkazy svévolně a že se nevypořádaly s obhajobou předloženými důkazy.

7. Obviněný rozporuje zjištění soudů o tom, že k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi ním a poškozeným došlo až dne 11. 9. 2014. Trvá na tom, že k tomuto i k předání peněz došlo již dne 20. 6. 2014, tedy v době, kdy jeho finanční situace byla značně odlišná, neboť ještě nebyl v prodlení se splácením jistiny žádného z dluhů. Poukazuje především na to, že na samotné smlouvě je uvedeno ono dřívější datum, na to, na toto datum odkazoval i notářský zápis ze dne 9. 9. 2014, i na nesoulad mezi tvrzením obviněného o odměně notáře za sepsání notářského zápisu a na zjištění o skutečné výši této odměny. Půjčka uskutečněná v září 2014 by navíc pro obviněného postrádala smysl, neboť očekával v brzké době poskytnutí úvěru ve výši 6,5 mil. Kč. Peníze potřeboval mnohem více právě v červnu onoho roku. Poškozený navíc sám datum uzavření smlouvy dne 20. 6. 2014 deklaroval v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení vedeného s obviněným a v trestním oznámení proti obviněnému. V červnu 2014 přitom obviněný ještě neměl žádné závazky, pokud jde o jistinu, po splatnosti.

8. V další části dovolání obviněný poukázal na to, že poškozený R. postoupil pohledávku za obviněným D. T. A., který na jeho místo vstoupil i do insolvenčního řízení. Poškozený R. tedy nebyl oprávněný uplatnit v trestním řízení vůči obviněnému nárok na náhradu škody.

9. Nesrovnalosti ohledně data uzavření smlouvy a neinformování o postoupení pohledávky podle obviněného výrazně snižují věrohodnost poškozeného R., se kterou se navíc soudy dostatečně nevypořádaly. Neobstojí tedy zjištění o tom, že poškozený o nepříznivé finanční situaci obviněného nevěděl, které je založené pouze na výpovědi poškozeného, ze které navíc vyplývá, že obviněný poškozeného zasvětil i do svým pasiv a že poškozený věděl o úvěru ve výši 7 mil. Kč od společnosti P. C. Je tedy nesprávným konstatování odvolacího soudu, že poškozený informace o pasivech obviněného nedostal. Poškozený rovněž musel vědět o úvěru obviněného od Moravského Peněžního Ústavu (dále jen „MPÚ“), v jehož prospěch bylo zřízena i zástavní právo na nemovitosti v XY. Obviněný uvedl i další okolnosti svědčící o nízké věrohodnosti poškozeného a o tom, že poškozený o finanční situaci obviněného věděl. Poškozený proto nemohl být uvedený v omyl.

10. V podaném dovolání se obviněný rovněž podrobně zabýval otázkou, zda mohl očekávat, že mu ze strany MPÚ bude navýšen již poskytnutý úvěr. I z těchto prostředků měl totiž obviněný v úmyslu uspokojit poškozeného. Obviněný uvedl, že mu bylo manažerem MPÚ přislíbeno navýšení úvěru až do výše 35 mil. Kč a že nepochyboval o tom, že mu bude v případě splnění podmínek tento úvěr poskytnut, a to i proto, že tomuto věřiteli byl jeho projekt nestátního zdravotnického zařízení znám. Neschválení požadovaného úvěru bylo pro obviněného překvapivé. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že z pouhého projednávání žádosti o navýšení úvěru s manažerem MPÚ svědkem B. nelze dovozovat potřebnou míru jistoty o tom, že úvěr bude poskytnut, a to zejména s ohledem na prodlení se splátkou úroků a na to, že svědek B. nebyl tím, kdo mohl rozhodovat. K tomu obviněný uvádí, že splnil všechny podmínky pro poskytnutí úvěru a že neexistoval reálný důvod, proč by mu neměl být úvěr navýšen. Svoji situaci proto přirovnal k judikaturou řešené situaci osoby spoléhající na ústní příslib rodinného příslušníka. Opačný postup by navíc byl i v rozporu se zájmy MPÚ, který navíc až do června 2015 nepřistoupil k zesplatnění celého úvěru, ačkoliv tak mohl učinit, jakmile by se obviněný dostal do prodlení se splácením úroků. Odvolací soud navíc nerozhodl o důkazním návrhu obviněného na opatření úvěrové dokumentace od MPÚ, ze které by bylo možné zjistit skutečné důvody neschválení žádosti o navýšení úvěru a to, s jakou mírou jistoty mohl obviněný očekávat kladné rozhodnutí. V důsledku toho je řízení zatíženo vadou opomenutého důkazu.

11. Obviněný konečně soudům vytkl, že se nezabývaly zjištěním celého jeho majetku a celé finanční situace, tedy i aktiv. Toto zjištění je přitom podle něj stěžejní pro posouzení představ obviněného o možnosti včasného a řádného splacení pohledávky poškozeného, tedy po závěr o úmyslném zavinění. K této otázce obviněný již v odvolání navrhl přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku, k čemuž doložil seznam svých aktiv. Odvolací soud však tento návrh zamítl jako nadbytečný s tím, že stav aktiv není pro závěr o naplnění subjektivní stránky rozhodný. K reálné likviditě svých aktiv, kterou odvolací soud rovněž zmínil, však obviněný uvádí, že ačkoliv všechna jím uvedená aktiva vlastnil a mohl s nimi disponovat, nebyl oproti svému legitimnímu očekávání schopen jejich část představovanou akciemi společnosti Š. m. operativně během několika dnů po zamítnutí navýšení úvěru přeměnit na finanční prostředky. Uznává, že z jeho strany šlo o chybné strategické rozhodnutí, popírá však úmysl peníze poškozenému nevrátit. Upozorňuje rovněž na to, že v letech 2011 a 2012 prodal akcie této společnosti v hodnotě 180 mil. Kč. Popisuje rovněž své aktivity, jejichž cílem byl prodej akcií předmětného projektu, přičemž tento cíl nebyl podle obviněného realizován pouze v důsledku zahájeného exekučního řízení. Šlo tedy o dodatečně vzniklou překážku vrácení půjčených peněz, která má za následek absenci trestnosti. V okamžiku, kdy peníze přebíral, byla situace taková, že mohl mít legitimně a reálně za to, i při vědomí svých rozsáhlých aktiv, že peněžní prostředky k úhradě dluhu včas opatří. I proto se obviněný nebránil zajištění těchto dluhů notářským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti.

12. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, popř. aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

14. K výhradám obviněného vůči procesnímu postupu odvolacího soudu státní zástupkyně uvedla, že jím namítaný zásah do práva na obhajobu nelze sám o sobě namítat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Vytýkané procesní vady totiž musí mít odpovídající hmotněprávní odraz v některé z výše označených variant dovolacích důvodů, spojených buď s judikovanými, nebo již uzákoněnými podmínkami revize skutkového stavu věci v dovolacím řízení, danými extrémní, resp. zjevnou rozporností mezi provedenými důkazy a opatřenými skutkovými zjištěními výše uvedeného právního významu.

15. K námitce, že k uzavření smlouvy a předání peněz došlo již dne 20. 6. 2014 státní zástupkyně uvedla, že soudy obhajobě obviněného ve světle opatřených skutkových zjištění uvěřit nemohly a že zcela správně vycházely z výpovědi poškozeného J. R. o tom, že k faktickému předání hotovostní finanční částky ve výši 2 000 000 Kč došlo až dne 11. 9. 2014 právě v té logické návaznosti, že si tuto částku zapůjčil od souladně vypovídajícího svědka L. H. poté, co byl uvedený závazkový vztah mezi nimi (včetně dohodnutého rozsahu jeho úročení a způsobu jeho zajištění) deklarován pořízeným notářským zápisem ze dne 9.

9. 2014. Také nepodepsaný koncept směnky vlastní, vztahující se k uvedenému závazku ze smlouvy o zápůjčce a datovaný dnem 11. 9. 2014 je v uvedeném směru dostatečně vypovídající, aniž by bylo rozhodným, že předmětná smlouva o zápůjčce byla formálně datována dnem 20. 6. 2014. Obviněným poukazovaný důvod dodatečného sepisu příslušného notářského zápisu až dne 11. 9. 2014 při jím tvrzeném naplnění závazkového vztahu již v průběhu června 2014 postrádá podle státní zástupkyně na svém logickém opodstatnění stejně jako argument, že si poškozený mohl půjčit již dříve u někoho třetího, a pokud jej soud odvolací označil za nepodloženou spekulaci, pak rozhodně nepochybil.

A to, aniž by na podporu závěru opačného mohl vzít v potaz legitimní očekávání navýšení jeho dosavadního úvěrového vztahu s MPÚ v návaznosti na požadovaný způsob podložení žádosti za tímto účelem podané. K doplnění přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení státní zástupkyně uvedla, že tato zcela odporuje výsledkům provedeného dokazování, když jediný možný důvod odkazu na datum 20. 6. 2014 je pohledávka založená na smlouvě o zápůjčce formálně datované tímto dnem. Z hlediska obdobného důkazního významu pak lze nahlížet na trestní oznámení ze dne 5.

8. 2019, když z obsahu navazujícího podaného vysvětlení nevyplynuly jiné skutkové okolnosti týkající se časového období poskytnutí předmětné zápůjčky, než byly ty, o nichž vypovídal v postavení svědka před soudem.

16. K námitce týkající se práva poškozeného R. na náhradu podvodně vylákaných prostředků státní zástupkyně uvedla, že obviněný v této souvislosti přehlédl, že poškozený byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu způsobené škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se stala z hlediska adhezního způsobu rozhodování podstatnou překážka uvedená v § 140b insolvenčního zákona spočívající ve vedení insolvenčního řízení proti němu tak, aby o uplatněné pohledávce mohlo být rozhodnuto ve smyslu jeho pravidel.

Z uvedeného důvodu nebylo rozhodnuto o platební povinnosti obviněného ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. tzv. ve výsledku zcela správně, aniž by bylo v posuzovaném směru rozhodným, že v důsledku postoupení pohledávky poškozeného za obviněným a tím za splněné podmínky podle § 45 odst. 3 tr. ř. měl v postavení osoby uplatňující právo na náhradu škody vystupovat jeho právní nástupce. Samozřejmě za předpokladu, že se jím legitimně stal ve vztahu k předmětné pohledávce ve výši 2 000 000 Kč dříve, než došlo k uplatnění adhezního nároku v rámci předmětného trestního řízení, což z omezeného rozsahu dostupného spisového materiálu sice posoudit nelze, nicméně zůstává stále podstatným okrajový význam takové skutečnosti z hlediska výše uvedeného způsobu adhezního rozhodnutí.

17. K námitce týkající se informovanosti poškozeného o závazcích obviněného státní zástupkyně uvedla, že v kontextu se závěrem o tom, že jeho tvrzení co do skutečného časového období poskytnutí předmětné zápůjčky rozhodně nejsou osamocená a že byl o finanční situaci obviněného informován takovým způsobem, jak vypověděl, je třeba plně akceptovat ten hodnotící závěr odvolacího soudu, že by při reálných znalostech rozsahu pasiv obviněného nepostupoval zjištěným způsobem. Konkrétně by si požadovaný obnos jen stěží půjčoval od svědka H.

za cenu vysokého úročení takové zápůjčky, poskytnuté za dále splněné podmínky jejího zajištění jeho nemovitým i movitým majetkem a z hlediska vymahatelnosti takto založené pohledávky ošetřené notářským zápisem o přímé vykonatelnosti. O nedostatečné míře informovanosti poškozeného rovněž vypovídá dohodnutý dvouměsíční termín návratnosti předmětné zápůjčky, o kterém by při znalosti skutečné finanční situace obviněného nemohl být přesvědčen a v této návaznosti by se v zájmu poskytnutí předmětné zápůjčky rozhodně nestavěl do natolik riskantního závazkového vztahu vůči svému věřiteli, který se nakonec naplnil.

V návaznosti na nedostávající se plnění ve smyslu příslibu obviněného byl nejen nucen zpeněžit nemovitou zástavu, ale navíc podle svých slov sám skončil v insolvenčním řízení. Z hlediska naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“ tedy zůstává podstatným, že k datu poskytnutí finanční hotovosti ze strany poškozeného (11. 9. 2014) byl poškozený ze strany obviněného podle své výpovědi obeznámen s některými z jeho projektů, které jej zaujaly, a proto se rozhodl naslouchat jeho požadavku na finanční pokrytí potřeby refinancování nějakých úvěrů tak, aby projekty mohly dále pokračovat.

Nestalo se tak tedy v tom směru, který ve smyslu jeho osobních a finančních poměrů vyplývá z popisu tzv. skutkové věty výroku o vině. Pokud obviněný poukazuje na tu část výpovědi poškozeného, že byl zasvěcován i do jeho aktiv, pak obsah předmětného svědectví ze dne 9. 2. 2021 před soudem nalézacím rozhodně nesvědčí o tom, že se mu dostalo takové míry informovanosti ve smyslu pasiv obviněného, že by na jejím podkladě mohl učinit spolehlivé rozhodnutí, zda zápůjčku poskytne. Na jednoznačný dotaz soudu, zda poškozený v den předání peněz věděl, zda měl obviněný nějaké dluhy, odpověděl, že nikoliv a že se vše dozvěděl zpětně a až následné exekuce.

Konečně ze strany obviněného nepanovala ani jednoznačná informace ke konkretizaci úvěru, který měl být onou zápůjčkou refinancován. Pokud pak jde o informaci, z jakých finančních zdrojů měla být předmětná zápůjčka uhrazena do dvou měsíců od jejího poskytnutí, pak se vágní sdělení obviněného pohybovala pouze v oblasti možných investorů, jakož i očekávaného zpeněžení jeho akciového portfolia. Podle výpovědi poškozeného přítomného některým takovým jednáním, zazněly ze strany potenciálních investorů konkrétní důvody, pro které v tom či onom projektu pokračoval, nehodlali s tím, že obviněný tzv.

18. K očekávání obviněného o tom, že mu bude ze strany MPÚ navýšen úvěr, státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný namítá, že svůj dluh vůči poškozenému hodlal uhradit nejen z takto očekávatelných finančních prostředků ve výši 6,5 mil Kč, ale tento věřitel mu prostřednictvím P. B. v indikativní nabídce dokonce přislíbil poskytnutí úvěru až 35 mil. Kč, pak se z obsahu smlouvy o zprostředkování úvěru ve výši 35 000 000 Kč ze dne 17. 10. 2017 podává, že na pozici deklarovaného zprostředkovatele vystupuje svědek J.

K., daňový poradce spolupracující s poškozeným R. Obviněný dále připomíná, že věřitel MPÚ byl detailně obeznámen s cílem projektu, který spočíval v koupi nemovitosti v XY a v její rekolaudaci na nestátní zdravotnické zařízení, což ve své výpovědi potvrdil právě svědek B. Z obsahu jeho svědecké výpovědi však podle státní zástupkyně vyplynulo, že se tak s odstupem času stalo způsobem velmi rámcovým a pokud vypovídal k projednávání žádosti o navýšení původního úvěru, pak nikterak nevybočil z popisu zcela standardního postupu v obdobných případech.

Odvolacímu soudu tak nelze v této souvislosti důvodně vytýkat, že vyhodnotil průběh jednání se svědkem P. B. za MPÚ jako pouhé projednávání žádosti o navýšení původního úvěru, aniž by tak představa obviněného mohla být spojena s potřebnou mírou jistoty, že mu v uvedeném směru bude vyhověno. Proto obviněným poukazovaná dohoda, že dlužné úroky budou kryty z části poskytnutého navýšení, popř. sdělení, jaký rozsah navýšení úvěru bude v tomto směru přicházet do úvahy, mohly být jen hypotetické povahy, a tedy zcela závislé na tom, zda o podané žádosti bude komisionálním způsobem kladně rozhodnuto.

Jen stěží mohly soudy uvěřit tomu, že pro obviněného bylo zcela nečekanou a překvapivou informací, že komise MPÚ navýšení stávajícího úvěru nakonec neodsouhlasila. Nemohly totiž přehlédnout stav, kdy se obviněný se splácením dosavadního úvěru u téhož poskytovatele v nezanedbatelné výši 15,6 mil. Kč nacházel již od data 1. 6. 2014 v prodlení. Lhostejno pak, že až do června 2015 nebyly ze strany věřitelského subjektu činěny příslušné kroky k jeho vymáhání, ale naopak bylo vedeno další jednání o navýšení takto nespláceného úvěru, odůvodněné ze strany obviněného řešením aktuálního nedostatku disponibilních finančních prostředků pro dovršení rekonstrukce nemovitosti v XY.

A to za dále zjištěného stavu, že doposud poskytnuté úvěrové prostředky nebyly na deklarovanou koupi této nemovitosti vůbec použity a podle výpovědi svědka strany prodávající R. B. mu dohodnutá kupní cena, resp. půjčka ve výši 9 500 000 Kč, nebyla doposud uhrazena. Pokud obviněný odvolacímu soudu navrhl, aby si hypotézu nalézacího soudu, že navýšení úvěru nebylo poskytnuto z důvodu prodlení se splácením úroků, ověřil tím, že si od MPÚ připojí kompletní dokumentaci, pak obsah spisového materiálu dostupného státní zástupkyně nedovoluje postavit na jisto, že o takovém neakceptovaném důkazním návrhu obhajoby nebylo odvolacím soudem rozhodnuto.

Poukazuje-li obviněný v této souvislosti na vadu opomenutých důkazů, pak výše shrnuté výsledky provedeného dokazování k otázce reálné perspektivy finančního zdroje pro uspokojení jeho závazku vůči poškozenému rozhodně nedovolují přijetí závěru, že by se taková vada v postupu odvolacího soudu posléze odrazila ve správnosti rozhodných skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení jemu přisouzeného jednání.

19. Stran naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“ nebylo podle státní zástupkyně možno akceptovat stanovisko obviněného, že žádný z jeho dalších závazků, pokud jde o jistinu, v okamžiku uzavření smlouvy, nebyl splatný, z čehož vyplývá, že nemohl být s jejich splácením v prodlení; navíc obviněný v uvedeném směru nevzal v potaz rozsah a stav své dluhové zátěže, který se ve smyslu popisu odpovídající části skutkové věty stal v posuzovaném směru pro soudy ve věci činné rozhodným. Z téhož důvodu nelze přisvědčit jeho námitce, že neměl důvodu pochybovat o schválení navýšení stávajícího úvěru s tím, že se rozhodně nenacházel ve větší nejistotě než člověk, spoléhající se na příslib rodinného příslušníka.

Odvolacím soudem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015, při zdůraznění faktu, že finanční instituce není rodinným příslušníkem, tak bylo zcela na místě. Podává-li se z citovaného rozhodnutí závěr, že jestliže dlužník při ujednání smlouvy spoléhal s ohledem na své předchozí zkušenosti a dosavadní zvyklosti na to, že mu vzniklý dluh pomohou splnit osoby blízké, nelze u něho bez dalšího dovodit podvodný úmysl, pak by se představa dlužníků o takovém podnikání finančních institucí, které by bylo založeno na takřka bezbřehé důvěřivosti, spojené s eventualitou, že jejich pohledávky zůstanou nevyrovnány (jakoby tomu běžně mohlo být pouze v rámci rodinného společenství), zcela vymykala jeho obecně známému účelu, kterým je dosažení zisku.

20. K námitce týkající se výše aktiv obviněného a jejího vlivu na subjektivní stránku státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný v této souvislosti navrhnul, aby byl přibrán znalec za účelem zrekapitulování jeho veškerých aktiv v době uzavření předmětné půjčky, pak byl takový důkazní návrh ze strany soudu odvolacího zamítnut pro jeho nadbytečnost s tím, že pro naplnění subjektivní stránky nemá vliv. Jestliže odvolací soud neshledal důvody k doplnění důkazního stavu věci, pak takto postupoval se zcela správným argumentem, že pokud by byla obviněným tvrzená aktiva reálně dostupná, pak by mu nic nebránilo v řádném a včasném plnění jeho závazků.

Jestliže obviněný k reálné dostupnosti svých aktiv uvádí, že s nimi mohl v rozhodné době z titulu jejich vlastníka disponovat, pak jeho možnost přeměnit je na finanční prostředky a tyto pak použít k úhradě svých závazků v dohodnutých lhůtách jejich splatnosti, nota bene závazku předmětného, nemohla být nikterak ovlivněna jím očekávaným rozhodnutím o navýšení úvěru, jak bylo již ostatně pojednáno výše (a to i ve smyslu jeho chybějící jistoty, že za shora popsaných okolností mu přesto budou další úvěrové prostředky poskytnuty).

Jíž zdůrazněná otázka disponibility jím vlastněných majetkových hodnot se z hlediska jeho srozumění s možností způsobení škodlivého následku na majetku poškozeného stala rozhodnou pro zcela správný závěr soudů, že v přisouzené době věděl, že nebude schopen s ohledem na svoji osobní finanční situaci zapůjčené peníze vrátit a k takovému následku měl dokonce lhostejný vztah. O jeho nesprávné strategické rozhodnutí by se mohlo jednat pouze ve sféře jeho podnikatelských aktivit, nikoliv již z hlediska splněných podmínek pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za jednání spáchané minimálně v nepřímém úmyslu.

Na již dovozeném závěru o jeho srozumění s eventualitou, že poškozenému neuhradí dlužnou částku 2 mil. Kč v dohodnuté lhůtě dvou měsíců, přitom nemůže ničeho změnit ani pořízený notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti, který představuje pouze právní nástroj řešení jeho závazku k nahrazení jím způsobené škody.

21. Opatřená skutková zjištění posuzovaného případu podle státní zástupkyně nevypovídají o tom, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu není možno vyvozovat trestní odpovědnost tehdy, jestliže až po uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce vznikly překážky, které obviněný nemohl v době uzavření tohoto ujednání ani předvídat. Z důvodů shora uvedených totiž nebylo jím poukazované očekávání navýšení stávajícího úvěru reálné a očekávatelné a pokud spatřuje záporné rozhodnutí úvěrového věřitele za překvapivé s tím, že došlo k naprostému paralyzování všech jeho rozběhnutých projektů po jeho omezení exekučními úkony, pak zcela přehlíží již shora poukazovaný rozsah jeho dluhové zátěže po lhůtách splatnosti, ze kterého soudy důvodně vycházely k době, rozhodné pro poskytnutí zapůjčených finančních prostředků, t. j. ke dni 11. 9. 2014. Proto se veškeré podnikatelské aktivity, spadající do období jara 2015 (připravovaná obchodní spolupráce se společností G. M. I.), jakož i případná perspektiva jejich podnikatelských výsledků zcela míjejí skutkovými okolnostmi, které jsou z hlediska posouzení odpovědnosti obviněného za podvodné jednání rozhodné; důkazní návrh na výslech svědka T. K. proto nemohl poskytnout žádný významný vypovídací potenciál a tedy byl z důvodu své nadbytečnosti zcela správně zamítnut.

22. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasila, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

24. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

26. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je přitom dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku

odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

30. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

31. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

32. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

33. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí jednak proti postupu soudu druhého stupně, který mu podle jeho názoru nedal příležitost vyjádřit se ke stanovisku poškozeného a k listinným důkazům provedeným ve veřejném zasedání, a jednak proti závěru o naplnění objektivní (znaku „uvedení v omyl“) a subjektivní (nepřímý úmysl) stránky přisouzeného zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Namítá extrémní rozpor souvisejících skutkových zjištění s provedenými důkazy a vadu opomenutého důkazu.

34. Pokud jde o obviněným uplatněné dovolací důvody, je nutno nejprve upozornit, že argumentaci obviněného, který v postupu odvolacího soudu, jež obviněnému neumožnil vyjádřit se ke stanovisku poškozeného a k provedeným listinným důkazům, spatřuje založení překážky pro zamítnutí odvolání ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [odpovídající po novele tr. ř. zákonem č. 220/2021 Sb. současnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který však obviněný s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání takto nemohl označit], nelze pod tento ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolací důvodů podřadit. Je tomu tak proto, že první alternativa citovaného dovolacího důvodu se týká toliko procesních podmínek pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti vymezených v ustanoveních trestního řádu, a to § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání.

35. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, uplatněného v této (první) alternativě spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro zamítnutí či odmítnutí uvedených řádných opravných prostředků lze shledávat např. v tom, že soud druhého stupně zamítl odvolání nebo stížnost pro jejich opožděné podání, ačkoli oprávněná osoba podala tento opravný prostředek včas nebo sice po lhůtě, ale učinila tak jen v důsledku nesprávného poučení (§ 253 odst. 2 tr. ř.), resp. v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o navrácení lhůty (NS 23/2003-T 521.), nebo soud odmítl odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí, přestože oprávněná osoba nebyla náležitě poučena, nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání anebo soud nevyčkal na odstranění vad odvolání ve stanovené lhůtě (§ 253 odst. 4, srov. R 47/2003, NS 19/2003-T 453., NS 20/2003-T 481. a NS 25/2004-T 611.), dále opravný prostředek byl zamítnut jako podaný osobou neoprávněnou, i když ho podal obhájce v zastoupení oprávněné osoby (srov. NS 19/2003-T 454.) – srov. ŠÁMAL, P., PÚRY F. § 365b. Důvody dovolání. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3175.

36. Je tedy zřejmé, že citovaný dovolací důvod cílí na jiné případy než na obviněným poukazovanou absenci možnosti k vyjádření k provedeným důkazům ve veřejném zasedání, a sice na případy, kdy k přezkoumání odvolání (nebo stížnosti) z formálních důvodů vůbec nedošlo. To se však v nyní projednávané věci nestalo, neboť obviněnému se dostalo plného a meritorního přezkoumání jeho řádného opravného prostředku. Jeho nynější argumentace se tedy s uplatněnou první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, zcela míjí.

37. Pouze nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že postupem odvolacího soudu nebylo zasaženo ani právo obviněného na obhajobu coby součást práva na spravedlivý proces. Je sice nutno uznat, že odvolací soud pochybil, pokud poté, co ve veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 provedl některé obviněným navržené listinné důkazy, nedal obviněnému možnost se podle § 214 tr. ř. ve spojení s § 263 odst. 6 tr. ř. k těmto důkazů vyjádřit. I přes toto pochybení se však obviněný ke svým důkazním návrhům obsáhle vyjádřil již v písemném podání ze dne 23. 8. 2021. Pokud nyní namítá, že odvolací soud neměl prostor se s tímto podáním seznámit, Nejvyšší soud nehodlá v rámci řízení o dovolání spekulovat o časových možnostech odvolacího soudu k prostudování tohoto vyjádření. Pokud jde o vyjádření ke stanovisku poškozeného R. k podanému odvolání, lze uvést, že toto stanovisko (vyjádření) není důkazem a postup podle § 214 tr. ř. se na něj tedy nevztahuje. Poškozený byl navíc jako svědek vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 9. 2. 2021, přičemž po skončení tohoto výslechu měl obviněný podle § 214 tr. ř. možnost se k jeho obsahu vyjádřit, čehož také v plné míře využil a na údajné rozpory a nesrovnalosti výpovědi obsáhle upozornil.

38. K procesní námitce obviněného stran postupu odvolacího soudu lze tedy uzavřít, že tato jednak není podřaditelná pod uplatněný ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod, a že jednak zjištěné pochybení soudu druhého stupně není, i s ohledem na aktivitu obviněného před konáním veřejného zasedání, takové povahy, aby bylo možno konstatovat, že obviněnému se v odvolacím řízení nedostalo spravedlivého procesu.

39. Pokud jde o zbývající část dovolací argumentace obviněného, k této je nejprve třeba uvést, že vzhledem k tomu, že obviněný svým dovoláním brojí nikoliv pouze proti usnesení městského soudu, jímž bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto, ale i závěrům nalézacího soudu, měl být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, uplatněn ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, v jeho druhé alternativě. S poukazem na tuto alternativu citovaného dovolacího důvodu, která je naplněna tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), lze totiž napadat právě vady rozsudku soudu prvního stupně a řízení mu předcházejícího. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání citovaný dovolací důvod v tomto směru výslovně neuplatnil, je z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku zřejmé, že vedle zamítavého usnesení odvolacího soudu brojí i proti závěrům soudu nalézacího. Nejvyšší soud proto i přes uvedené pochybení v tomto směru dovolání obviněného přezkoumal.

40. Zjistil však, že část dovolací argumentace uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neodpovídá, neboť se jedná o argumentaci čistě skutkové povahy, v rámci níž obviněný rozporuje toliko skutková zjištění soudů nižších stupňů a hodnocení jimi provedených důkazů, popř. poukazuje na to, že některé důkazy provedeny nebyly. To se týká jak zjištění soudů, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena a předání peněz neproběhlo v červnu 2014, jak tvrdí obviněný, ale až 11. 9. 2014, zjištění o tom, že poškozený nebyl se skutečnou finanční situací obviněného v potřebném rozsahu seznámen, tak hodnocení věrohodnosti poškozeného a absence zkoumání aktiv obviněného. Skutkový základ má i polemika obviněného se závěrem o jeho podvodném úmyslu.

41. V obecné rovině lze přitom uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) i odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. To platí i pro závěr o zavinění, který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu.

Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, P. § 15. Úmysl. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).

42. Jakkoliv není výše nastíněnou argumentaci skutkové a procesní povahy možno podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo ji možné s ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 projednat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tento nový dovolací důvod, který obviněný s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání nemohl uplatnit, je totiž naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O uvedený zjevný (extrémní) rozpor se jedná např. tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný i proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.

43. Právě první alternativě uvedeného dovolacího důvodu spočívající ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů odpovídá dovolací argumentace obviněného, podle kterého jsou skutková zjištění soudů týkající se uvedení poškozeného v omyl a úmyslného zavinění obviněného v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud však po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího takové vady ve skutkových zjištěních soudů neshledal. Navíc lze konstatovat, že obviněný v podaném dovolání toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

44. Pokud jde o tvrzení obviněného o dřívějším datu uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce a předání peněz, s touto otázkou se přesvědčivým a správným způsobem vypořádal nalézací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku, ve kterém připomněl, že k závěru o antedatování smlouvy dospěl na základě výpovědi poškozeného a svědka H. Naopak verze obviněného byla vyvrácena a její nevěrohodnost zvýrazňuje i skutečnost, že obviněný v průběhu trestního řízení různě měnil svoji obhajobu stran této otázky, kdy např. tvrdil, že poškozený si peníze mohl půjčit od někoho jiného.

45. Namítá-li obviněný nevěrohodnost poškozeného a jeho výpovědi o průběhu skutkového děje, Nejvyšší soud konstatuje, že tato nevěrohodně nepůsobí a že ze strany soudů nedošlo ke svévolnému hodnocení této výpovědi. K tomu je nutno dodat, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutého svědka náleží i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde nalézacímu soudu). Věrohodnost poškozeného přitom nijak zásadně nesnižuje ani zjištění, že v trestním oznámení a v přihlášce pohledávky za obviněným do insolvenčního řízení uvedl jako den uzavření smlouvy 20. 6. 2014. Je totiž zřejmé, že ve formalizovaném podání jako je např. přihláška pohledávky do insolvenčního řízení nemusel poškozený považovat za nezbytné vysvětlovat, že k uzavření smlouvy a předání peněz došlo jindy a že smlouvy je antedatovaná. To samé platí i pro převedení předmětné pohledávky na osobu jménem D. T. A.

46. Pokud jde o související otázku postavení poškozeného R. v trestním řízení, je zapotřebí dát obviněnému za pravdu, že tento neměl právě s ohledem na postoupení své pohledávky vystupovat v postavení poškozeného. Toto pochybení nalézacího soudu, který s ním jako s poškozeným jednal, však nemůže ničeho změnit na jinak správných skutkových a právních závěrech obvodního soudu. Obviněný nebyl připuštěním poškozeného R. do trestního řízení nijak zkrácen na svých právech, neboť v adhezním řízení mu nebyla uložena povinnost nahradit této osobě škodu způsobenou trestným činem. I pokud by navíc R. nevystupoval v postavení poškozeného, byl by nepochybně vyslechnut jako svědek, neboť byl osobou, která s obviněným jednala v době dokonání trestného činu. Na tuto skutečnost nemá jeho vystupování v pozici poškozeného v adhezním řízení žádný vliv.

47. Odvolací soud se dále v bodě 21. odůvodnění napadeného usnesení vypořádal s otázkou, zda a do jaké míry poškozený R. věděl o skutečné finanční situaci obviněného v době uzavření smlouvy a předání peněz (tedy v září 2014). Rovněž ani těmto, byť stručným úvahám, nemá Nejvyšší soud z hlediska posuzování existence zjevného (extrémního) nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy co vytknout a souhlasí se státní zástupkyní, že si nelze rozumně představit, že by poškozený při vědomí skutečné finanční situace obviněného tomuto půjčoval značné finanční prostředky, které si navíc sám půjčil od třetí osoby.

48. Nejvyšší soud se s obviněným neztotožnil, ani pokud jde o jeho stěžejní námitku stran podvodného úmyslu, kdy obviněný se pokouší vyvinit poukazem na legitimní očekávání navýšení úvěru ze strany MPÚ. S touto otázkou se vypořádal odvolací soud v bodě 26. odůvodnění napadeného usnesení, kdy zdůraznil nepoužitelnost obviněným citované judikatury týkající se poskytování půjček ze strany rodinných příslušníků. Byť i v této otázce je argumentace obviněného převážně skutkové povahy, odpovídá částečně i obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (byť obviněný s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání poukázal na jeho původní označení), neboť obviněný namítá i nesprávné právní posouzení, konkrétně nesprávnost závěru o nepřímém úmyslu.

49. Argumentace obviněného, že jeho legitimní očekávání vylučovalo jeho podvodný úmysl, však není správná ani po skutkové, ani po právní stránce. Obviněný totiž pomíjí zcela podstatnou okolnost, a sice to, že již v červnu 2014 byl v prodlení s hrazením úroků původního úvěru u totožné finanční instituce. Rovněž pomíjí, že původní úvěr, který mu MPÚ poskytl na pořízení nemovitosti pro zamýšlenou kliniku, nebyl použit sjednaným způsobem, když podávajícímu této nemovitosti svědku B. obviněný nikdy nezaplatil. Za takové situace obviněný nemohl očekávat bezproblémové schválení žádosti o navýšení úvěru, jak se nyní pokouší prezentovat. I pokud by však žádné okolnosti schválení úvěru nebránily, není možné pravděpodobnost schválení navýšení úvěru na financování podnikatelského záměru, který je pro úvěrující instituci vždy do určité míry rizikový podléhá proto zevrubnému posouzení, srovnávat s půjčkou poskytovanou členem rodiny, která naopak zpravidla není založena na racionální úvaze a na kalkulaci návratnosti či dokonce výnosnosti, nýbrž na emočním vztahu mezi členy rodiny. Úvěrující instituce vždy posuzuje rizikovost předmětného podnikatelského záměru a pravděpodobnost jeho úspěchu, kdy v případě nejistoty či prostého odlišného názoru na tato kritéria oproti žadateli o úvěr nemusí finanční prostředky poskytnout. Z tohoto důvodu není poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015, ani na související judikaturu přiléhavý.

50. Stran podvodného úmyslu obviněný rovněž zcela opomenul zmínit, že v době poskytnutí zápůjčky ze strany poškozeného se bez ohledu na sjednávané navýšení úvěru a na to, že dosud nebyl v prodlení se splácením jistiny již poskytnutých půjček (nehradil toliko úroky), nacházel ve značně nepříznivé finanční situaci dané velkým rozsahem jeho dluhové zátěže, která se blížila své splatnosti. Pokouší-li se obviněný vyvolat dojem, že nebýt exekuce vyvolané poškozeným, celý projekt by byl úspěšný a obviněný by na něm vydělal značné jmění a splatil veškeré dluhy, je takovou představu nutno označit za zcela iluzorní. Již z přehledu závazků obviněného uvedeného v bodě 12. odůvodnění rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že obviněný se již v roce 2014 nacházel na samé hraně finančního kolapsu, neboť dlužil řadě subjektů, kterým nakonec žádné peníze nevrátil. Převzal-li od poškozeného další finanční prostředky s příslibem jejich navrácení v poměrně krátké lhůtě, lze oprávněně dospět k závěru o lhostejnosti k možnému následku, tedy ke způsobení škody poškozenému a k vlastnímu neoprávněnému obohacení. Na tom nemůže ničeho změnit ani poukaz obviněného na zajištění půjčky od poškozeného notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti, neboť obviněný poškozenému škodu způsobil již tím, že mu půjčené finanční prostředky nevrátil. Nemohl přitom spoléhat na to, že by se poškozený případně mohl uspokojení domoci v exekučním řízení, neboť, jak se nakonec i v něm ukázalo, byl reálný majetek obviněného pro toto uspokojení za situace, kdy měl množství věřitelů, zcela nepostačující.

51. K namítanému neprovedení důkazu úvěrovou dokumentací MPÚ a znaleckým zkoumáním finanční situace obviněného včetně aktiv Nejvyšší soud uvádí, že tato argumentace je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, v jeho třetí alternativě, který se týká opomenutého důkazu a který obviněný s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání nemohl uplatnit. Nejedná se nicméně o námitku opodstatněnou.

52. K opomenutému důkazu je nejprve nutno uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

53. Pokud jde o vyžádání úvěrové dokumentace MPÚ, jde o důkaz nadbytečný, neboť, jak bylo shora uvedeno, obviněný nemohl legitimně očekávat navýšení již tak nespláceného úvěru a na tuto okolnost spoléhat. Interní dokumentace úvěrujícího subjektu navíc zcela jistě nebyla veřejná a nebyla přístupná ani obviněnému (který byl podle svého tvrzení negativním rozhodnutím překvapen), takže nemohla mít na jeho volní vztah k možnému následku jeho jednání (lhostejnost) jakýkoliv vliv. Důležité bylo, že zde s ohledem na výši a splatnost ostatních závazků obviněného nebyla žádná okolnost, na kterou by obviněný mohl spoléhat, pokud jde o deklarované brzké vrácení zapůjčených peněz poškozenému.

54. Pokud jde o obviněným zdůrazňovanou potřebu znaleckého zkoumáním jeho aktiv v době skutku, s touto otázkou se, byť nepřímo a nikoliv bezprostředně ve vztahu k předmětnému důkaznímu návrhu, vypořádal odvolací soud v bodě 27. odůvodnění napadeného usnesení. Městský soud namísto obviněným akcentovaných aktiv zdůraznil jeho prodlení s placením již splatných závazků a zatajení jeho skutečné finanční situace. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť, jak bylo výše uvedeno, obviněný v době převzetí finančních prostředků čelil takovým finančním potížím, že mu muselo být zřejmé, že termín vrácení půjčky, který poškozenému slíbil, nebude moci dodržet. Navíc je tato jeho obhajoba nelogická, neboť obviněný doposud tvrdil, že spoléhal na to, že dluh splatí z navýšení úvěru u MPÚ, tedy za pomoci navýšení svých pasiv, a nikoliv z prodeje svých aktiv. Nemohl však spoléhat ani na jednu z těchto variant, neboť bylo jednak s ohledem na shora uvedené skutečnosti zřejmé, že MPÚ nemusí úvěr navýšit a že tak zřejmě neučiní (což se nakonec stalo), a jednak se v případě aktiv obviněného jednalo o aktiva se značně ztíženou likviditou (a navíc, jak se později ukázalo, takřka bezcenná), takže obviněný nemohl počítat s tím, že skrze jejich zpeněžení bude schopen závazek poškozeného uspokojit do konce listopadu 2014. V každém případě tak lze konstatovat, že problematika zjištění aktiv nezůstala ze strany soudů opomenuta a že se s ohledem na okolnosti nyní projednávané věci jednalo o důkazní návrh, který neměl relevantní souvislost s předmětem řízení a nebylo jej tak nutno provést (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 118/09).

55. Jelikož uvedené námitky částečně neodpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, a částečně jde o námitky neopodstatněné, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v znění účinném od 1. 1. 2022, který obviněný rovněž, byť nikoliv výslovně, uplatnil.

56. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že postupem soudů nižších stupňů nebyl obviněný zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a že jejich skutkové i právní závěry týkající se naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jsou správné.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

57. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného F. F. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

58. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 3. 2022

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu

Zpracoval: JUDr. Aleš Kolář