3 Tdo 1136/2024

3 Tdo 1136/2024-922

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podala obviněná P. I., rozená Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 61 To 416/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 53/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné P. I. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 3 T 53/2022, byla obviněná P. I. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že na pracovišti společnosti C. P. s.r.o., IČ: XY, se sídlem XY, jako zaměstnankyně na pozici asistentka servisu a vedoucí recepce se svěřenou pokladnou číslo 1, kde byly ukládány jednotlivé hotovostní platby za servis, prodeje a zálohy na koupi vozidel od zákazníků, se záměrem získat finanční prospěch, následně 1. dne 30. 12. 2020 vědomě zaúčtovala v pokladně výdajový pokladní doklad č. 211210068 na nákup zboží od společnosti LPP Czech Republic s.r.o. ze dne 24. 11. 2020 na částku ve výši 15.745 Kč, na který byl návazně dne 8. 1. 2021 společností LPP Czech Republic, s.r.o., vystaven opravný daňový doklad na nákup zboží „oblečení recepce zima 2020“ ze dne 24. 11. 2020 na částku 5.764 Kč za nedodané/vrácené zboží, který následně nezaúčtovala a tuto finanční částku si ponechala pro svoji potřebu, 2. dne 30. 12. 2020 vědomě zaúčtovala v pokladně výdajový pokladní doklad č. 211210069 na nákup zboží od společnosti LPP Czech Republic, s.r.o., ze dne 24. 11. 2020 na částku ve výši 26.415 Kč, na který byl návazně dne 26. 1. 2021 společností LPP Czech Republic, s.r.o., vystaven opravný daňový doklad na nákup zboží ze dne 24. 11. 2020 na částku ve výši 17.926 Kč a téhož dne na částku ve výši 8.489 Kč za nedodané/vrácené zboží, tedy na celou uhrazenou částku, které následně nezaúčtovala a tuto finanční částku si ponechala pro svoji potřebu, 3. v době od 22. 1. 2021 do 25. 2. 2021 neoprávněně odčerpala z pokladny částku ve výši 1.290.644 Kč, kterou bezprostředně před dnem 22. 1. 2021, kdy proběhl audit všech pokladen ve společnosti C. P. s.r.o., převzala jako odvod tržeb z firemní pokladny Servis od zástupkyně vedoucí recepce M. L., kdy tyto finanční prostředky pouze administrativně doúčtovala do pokladny jako příjmové dne 23. 2. 2021, kdy tuto finanční částku si ponechala pro svoji potřebu, čímž poškozené společnosti C. P. s.r.o., IČ: XY, se sídlem XY, způsobila škodu v celkové výši 1.322.823 Kč.

2. Za to byla odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložena na zkušební dobu v trvání 45 měsíců.

3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti C. P. s.r.o., IČ: XY, se sídlem XY, částku 1.320.550 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbývající částí nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Dále byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 sp. zn. 3 Zt 19/2022-44, pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

7. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 3 T 53/2022, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podala rovněž poškozená společnost, a to do výroku o náhradě škody.

8. O podaným odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 61 To 416/2024, a to tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

9. Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 900–905 spisu), v němž označila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Obviněná svými námitkami brojí zejména vůči dílčímu jednání popsanému pod bodem 3. výroku o vině.

10. Obviněná rozporuje „objektivní skutečnosti“ uvedené v bodě 70. odůvodnění soudu prvního stupně. Zejména, že by měla dne 22. 1. 2021 sdělit účetní M. Ř., že si zapomněla jak klíče od své pokladničky, tak klíče od trezoru. Předmětného dne u sebe totiž neměla pouze klíče od pokladničky a sama navrhovala provedení inventury euro pokladny, k níž klíče měla, přičemž tyto byly připojeny k první sadě klíčů od trezoru, kterými disponovala. Má za to, že všechny skutečnosti v rámci časové osy popsané v bodě 70.

rozsudku soudu prvního stupně smysluplně vysvětlila a propojila, přičemž žádný z provedených důkazů nebyl schopen vyvrátit pravdivost její výpovědi. Odmítá konstrukci soudů, které na základě sledu jejích operací, tedy na základě nepřímých důkazů, dospěly k závěru o její vině. Je přesvědčena, že ze strany soudů byly opomenuty základní zásady trestního řízení, a to zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a povinnosti obžaloby prokázat vinu. Obviněná poukazuje na nesoulad závěrů soudů o iracionalitě jejího jednání, pokud odkládala zaevidování příjmu z pokladen jiných recepčních.

Soudy své závěry staví na porovnání časových nároků na provedení dílčích úkonů a zcela ignorují ničím nezpochybněné, natož vyvrácené tvrzení dovolatelky o její pracovní vytíženosti, jelikož ve společnosti C. P. s.r.o. vykonávala širokou škálu činností nad rámec její pozice hlavní recepční. Přitom právě díky této vytíženosti lze vysvětlit drtivou většinu jejích kroků. Nemělo by být tedy přihlíženo k tomu, jak dalece časově náročný by byl úkon zaúčtování příjmu hotovosti do pokladny, neboť plnila i řadu úkolů mimo svou recepci, mimo přihlášený počítač a bez spuštěného programu pro evidenci příjmů do pokladny.

Je zcela pochopitelné, že celý tento proces mohla vnímat jako časově náročnější a neurgentní, a z toho důvodu ho upozadit více, než bylo záhodno. Obviněná dále vysvětluje, že si uvědomila, že se nedostala k přijetí peněz, kdy část z nich ponechala v pokladničce a část vrátila do trezoru. Dospěla k závěru, že nejlepší bude, pokud se výdejky stornují a převedou na svědkyni M. L., která přijetí peněz dokončí. Snažila se o to, aby příjmový a výdajový doklad byly ze stejného dne. Samotný laxní přístup z její strany podle hodnocení dovolatelky ještě neprokazuje jakýkoliv úmysl svěřené peníze zpronevěřit.

Poukazuje na to, že ve společnosti C. P. nebyly veškeré procesy nastaveny správně, a i její mnohaletá praxe by na znalosti toho, co je řádný postup a co ne, nic nezměnila. Obviněná dále brojí proti tomu, že soudy dovozují její vinu i z faktu, že v době, kdy pracovala z domova a měla k dispozici notebook se vzdáleným přístupem, nedokončila účetní operaci. Uvádí, že plné zaúčtování přijetí peněz bylo možné pouze za její fyzické přítomnosti v zaměstnání, respektive za fyzického předání a podepsání přijímacích protokolů.

Za nelogický a nepodložený označila i závěr soudů, že příjmový doklad vystavila až na základě avizované inventury. Tím, že doklad vystavila, by právě zajistila odhalení chybějících peněz.

Obviněná rovněž poukázala na nelogičnost přisouzeného jednání, jehož se měla dopustit právě v době inventur. Konstatuje, že takové jednání z její strany by postrádalo smysl. Je-li zohledňováno její počínání již od 22. 1. 2021, pak v dané době ještě nebyla známá skutečnost o zpronevěrách recepční S. Z pohledu ledna 2021 tedy není nijak zřejmé, jak by její kroky zastřely tvrzené zpronevěření peněz, když nadále absentoval příjmový doklad paní L. Jakákoli prodleva s vystavením příjmového dokladu po okamžiku prvního auditu by pouze zvyšovala pozornost ohledně nedořešených peněz. Zcela pak odmítá závěr soudu prvního stupně, že jediným vysvětlením je fakt, že věděla, že obálka s finančními prostředky neexistuje a šlo o její přípravu na budoucí obhajobu s odcizením obálky. Konstatování, že žádná obálka s penězi vydanými svědkyní L. neexistovala, nemá

oporu v provedeném dokazování. Dále dovolatelka napadá způsob, jakým se soudy vypořádaly se skutečností, že přístup do trezoru byl zajišťován klíči, které měly k dispozici minimálně tři lidé. Existovalo tedy více osob s de facto volným přístupem do trezoru. Provedené dokazování zcela zřetelně označilo jako jednu z těchto třetích osob V. S., která společnosti C. P. s.r.o. zpronevěřila rovněž nemalou finanční částku, přičemž ke zpronevěře se sama doznala. Obviněná vytýká soudům, že vyloučily zapůjčení klíčů V.

S. na základě výpovědi svědka J. S., který vypovídal výlučně ve vztahu ke své osobě. Poukazuje rovněž na to, že zde nebyl důvod vyvozovat nevěrohodnost výpovědi svědkyně L. ve vztahu ke svědkyni S. Soudy zjevně nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Obviněná rovněž obsáhle brojí proti výpovědi svědka P. B., kterou označuje za nevěrohodnou, obsahující zjevné rozpory a nepravdy, zejména stran tvrzení, že se v její pokladně nenašel žádný papír prokazující půjčování peněz zaměstnancům. Za nesmyslný označila argument soudu prvního stupně, že B.

by s ohledem na svou pozici a příjem přisvojením obálky okrádal spíše sám sebe.

11. Obviněná rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, kterou spojuje s předchozím usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 61 To 525/2023, jímž Městský soud v Praze zrušil první odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc mu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud uložil soudu prvního stupně, aby se vypořádal s otázkou možného zásahu do účetního systému v rozhodné době. Soud prvního stupně k tomu podle pokynu odvolacího soudu vyslechl svědka J. P., z jehož výslechu vyplynulo, že údaje z předmětného období nebyly logovány, tedy zálohovány za účelem následné kontroly, zda nedošlo ke změnám v systému. Vyšlo proto najevo, že není možné zjistit z jaké IP adresy, kdo a kdy zápis do systému prováděl. Obviněná je proto přesvědčena, že postup odvolacího soudu, který se s touto výpovědí nevypořádal, respektive pouze konstatoval, že vytýkaná pochybení byla odstraněna, zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, a to zejména v rozsahu vad dříve popsaných v kasačním usnesení.

12. Obviněná má tedy za to, že z veškerého provedeného dokazování lze učinit toliko závěry o jejím laxnějším přístupu při nakládání s finančními prostředky společnosti C. P. s.r.o., nikoliv však závěry o naplnění jak subjektivní, tak objektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť z důkazů nevyplývá, že by chybějící částku 1.290.644 Kč odcizila právě ona, respektive není jednoznačně vyloučena možnost, že došlo k odcizení jinou osobou. V případě částek uvedených pod body 1. a 2. nebyl prokázán jednoznačný úmysl přisvojit si tyto peníze, kdy se jednalo o účetní chybu, která byla zjištěna až v rámci manka řešeného pod bodem 3., tedy šlo o nedbalostní jednání. Dovolatelka má proto za to, že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno.

13. S ohledem na výše uvedené proto obviněná P. I. navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a zprostil ji obžaloby, případně zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhla zrušení i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu projednání.

14. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 12. 2024, sp. zn. 1 NZO 906/2024.

15. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že dovolatelka ve svém podání neuplatnila žádné hmotněprávní námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Neobstojí totiž povšechná argumentace, že nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, když námitkou je, že z důkazů její vina nevyplývá, když nebylo prokázáno, že částku 1.290.644 Kč odcizila právě ona (bod 3.) a nebyl prokázán její úmysl přisvojit si finanční prostředky poškozené společnosti, neboť šlo pouze o účetní chyby (body 1. a 2.). Taková argumentace je podřaditelná pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí však neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle písm. g). Relevance této námitky by přicházela v úvahu za situace, pokud by uvedená vada byla způsobilá zasáhnout do práva obviněné na obhajobu, potažmo do práva na spravedlivý proces.

16. Státní zástupkyně uvedla, že stran bodů 1. a 2. nevznikly pochybnosti o tom, že obviněná vědomě nezaúčtovala finanční operace, obě vůči poškozené společnosti, kdy popis samotného jednání svědčí o tom, že ze strany obviněné muselo jít o jednání úmyslné.

17. Stran bodu 3. je podle státní zástupkyně třeba poukázat na výpověď svědkyně M. Ř., účetní společnosti C. P. s.r.o., která se blíže vyjádřila k provedení auditu v poškozené společnosti, a která vypověděla, že v den, kdy společnost chtěla provést fyzicky inventarizaci pokladen, tedy dne 22. 1. 2021, obviněná uvedla, že od pokladny, ale ani od trezoru nemá klíče, takže její pokladna inventarizována nebyla. K inventarizaci došlo až dne 25. 1. 2021, přičemž tato inventarizace proběhla bez zjištění jakéhokoli schodku, neboť nebyl zaúčtován příjem hotovosti do pokladny obviněné, takže nevyšlo najevo, že účetní a skutečný stav se liší. Nevydání příjmových dokladů zapříčinilo, že u databáze k pokladně obviněné se přijaté peníze nepropsaly. Obviněná tedy disponovala zcela odlišným obnosem, než byl v jejím účetním zůstatku, jak případně vyzdvihl nalézací soud. Výdajové pokladní doklady ze dne 22. 1. 2021 byly na pokyn obviněné stornovány, peníze byly vráceny na původní pokladny recepčních a poté převedeny na servisní pokladnu, vyjma částky 1.290.944 Kč. Účetní zápis o příjmu částky 1.290.944 Kč obviněná provedla až dne 23. 2. 2021, kdy byla zaměstnancům ohlášena nová kontrola pokladen. Dne 25. 2. 2021 byla provedena fyzická inventura její pokladny, při které byla teprve zjištěna absence částky 1.290.944 Kč. Současně byly listinnými důkazy, a to konkrétně opatřenými výpisy z pokladního systému poškozené společnosti a taktéž doloženými výsledky fyzických inventur firemní pokladny číslo 1 vedené obviněnou, zjištěny následné manipulace s pokladními doklady, které byly vedeny snahou o zastření manka. Neobstojí argumentace obviněné o její pracovní vytíženosti, neboť již ve dnech 22. 1. 2021 a 25. 1. 2021 provedla jiné výdajové i příjmové operace ve své pokladně. S obhajobou obviněné, že předmětnou částku zcizila jiná osoba, neboť k hlavnímu trezoru s uloženou finanční hotovostí byl umožněn přístup i dalším osobám, se soudy řádně vypořádaly. Neopomněly přitom poukázat rovněž na výpověď účetní M. Ř., která popsala chování dovolatelky při vstupu do trezoru, kde měla být finanční hotovost uložena.

18. Dále státní zástupkyně uvedla, že rozhodnutími soudů nebyla založena ani obviněnou tvrzená nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, kterou obviněná spojovala s požadavky na doplnění dokazování v duchu kasačního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 61 To 525/2023. Požadavek směřoval ke zjištění, zda bylo možné do účetního programu v rozhodném období zasahovat, v případě eventuálních přetrvávajících nejasností pak bylo soudu uloženo vypracovat znalecký posudek z oboru kybernetika. Výpovědí svědka J. P. však byly potřebné otázky vyřešeny, neboť jasně vypověděl, že uživatel účetního programu nemá oprávnění někomu připsat peníze do jiné pokladny, vyjma na pokladnu číslo 1, kterou obsluhovala právě obviněná.

19. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné P. I. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

21. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 61 To 416/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

22. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

23. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněné projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněná však výslovně poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

26. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněná nevznáší. Stejně tak nenamítá, že by se v projednávané věci jednalo o situaci tzv. opomenutých důkazů. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V tomto směru zpochybňuje hodnocení některých ve věci provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, a to svědkyně Ř., účetní společnosti, svědka S., který vypovídal k tomu, jak mu byl umožněn přístup do trezoru společnosti, svědkyně L., pokud vypovídala ve vztahu ke svědkyni S., svědka B., jehož výpověď označuje obviněná za nevěrohodnou, uvádějící zjevné rozpory a nepravdy, a svědka P., IT experta, který vypovídal k tomu, jak byly zajištěny účetní programy společnosti.

Rovněž pak shledává, že nebyla dostatečně a správně vyhodnocena její vlastní výpověď. Obviněná současně rozporuje z provedených důkazů soudy vyvozená skutková zjištění, zejména stran toho, zda měla či neměla dne 22. 1. 2021 u sebe klíče od trezoru, zda obálka s částkou 1.290.644 Kč skutečně existovala či jí nebyla svědkyní L. předána, toho, kdo měl přístup do trezoru společnosti, resp. kdo všechno měl od trezoru klíče a zda byl někomu umožněn přístup do trezoru bez dozoru, zda existoval soupis zaměstnanců s částkami půjčenými zaměstnancům, které evidovala, a zda byl tento soupis uložen v pokladně, zda její jednání s ohledem na pracovní vytíženost v předmětné době bylo iracionální, či zda se jednalo pouze o poněkud laxní přístup z její strany a konečně zda zaúčtování příjmu do pokladny bylo učiněno jako reakce na zprávu o další inventuře.

Obviněná v podstatě rozporuje interpretaci a vyhodnocení svědeckých výpovědí pracovníků poškozené společnosti a auditorské společnosti PP Business Services, kdy některé výpovědi označuje za nevěrohodné, a rozporuje jednak způsob, jímž byly finanční záležitosti v poškozené společnosti prováděny, jednak výsledky provedených šetření v rámci společnosti týkající se neoprávněného odčerpání finančních prostředků ze svěřené pokladny.

27. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

28. Nejvyšší soud v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze odkázat zejména na body 2. až 45. (dosavadní provedené dokazování) a body 46. až 56. (doplnění dokazování po zrušení předcházejícího rozsudku) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud podrobně rozvedl a popsal důkazní situaci, a body 57. až 90. rozsudku, kde tuto důkazní situaci vyhodnotil a vyvodil z ní příslušná skutková zjištění, která následně zastřešil odpovídající právní kvalifikací (body 91. až 93. rozsudku).

29. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, kdy vycházel jak ze svědeckých výpovědí, tak listinných důkazů. Svědecké výpovědi M. Ř., účetní poškozené společnosti, P. B., ředitele poškozené společnosti, a J. S., který v poškozené společnosti užíval trezor, vyhodnotil jako věrohodné. O věrohodnosti těchto svědků žádné pochybnosti neměl. Rozporuje-li obviněná věrohodnost výpovědi svědka B. s odkazem na to, že svědek vypověděl, že v její pokladně se nenašel žádný soupis zaměstnanců a jejich dlužných částek, zatímco jiné osoby měly uvést, že takový soupis se našel, taková skutečnost o nevěrohodnosti svědka nevypovídá.

Svědek B. u převzetí, tj. otevření pokladny a přepočítání peněz pokladny, kde se soupis nacházel, fyzicky přítomen nebyl, tedy vypovídal k této skutečnosti toliko v tom směru, zda se k němu takový soupis následně dostal či nikoli, zda si byl vědom jeho existence, či zda o tom byl některou osobou informován. Svědek ve své výpovědi uvedl, že žádný ze zaměstnanců, které obviněná jmenovala, takovou skutečnost nepotvrdil, žádný soupis se mu do rukou nedostal. Tyto skutečnosti nejsou v rozporu s tím, že jiné osoby v jiné chvíli takový soupis vidět mohly.

O soupisu totiž vypovídali svědci Pavel Dufek, auditor PP Business services provádějící u poškozené společnosti kontrolu, a svědkyně Ř., která mu při inventuře pokladny obviněné asistovala, jeho existence je rovněž zanesena v protokolu o inventuře ze dne 25. 2. 2021. O tom, že bylo běžnou praxí, že se z peněz společnosti uložených v pokladnách hradily soukromé nákupy zaměstnanců, vypovídala nejen svědkyně Ř., ale i svědkyně M. L. a S. E., pokladní u poškozené společnosti. Soud prvního stupně v bodech 101.

až 110. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že jednání týkající se částky 74.399 Kč, která představovala podle obviněné objem peněz zapůjčených z pokladen zaměstnancům společnosti pro soukromé účely, což bylo v souladu s běžnou a vedením společnosti tolerovanou praxí, není možno klást obviněné za vinu, kdy konstatoval, že v tomto bodě nebyla vina obviněné prokázána. Odmítl tak argumentaci poškozené společnosti, že žádný vnitřní předpis takovou manipulaci s financemi uloženými v pokladnách neumožňoval, a obviněná nebyla k ničemu takovému oprávněna.

Uvedené skutečnosti tak vyhodnotil v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch dovolatelky. Argumentace obviněné se tak v tomto bodě vztahuje k jednání, které jí nebylo rozsudkem kladeno za vinu.

30. Jiná situace však byla u jednání pod bodem 3. stran částky 1.290.644 Kč. Svědkyně Ř. podrobně popsala, jak probíhal audit v poškozené společnosti. Z její výpovědi se podává, že dne 22. 1. 2021 měla proběhnout fyzická inventarizace pokladny číslo 1, kterou spravovala obviněná, k té však nedošlo, neboť obviněná uvedla, že od pokladny, ale ani od trezoru, nemá klíče. K fyzické inventarizaci tak došlo až dne 27. 1. 2021. Stěžejní zjištění je, že obviněná u sebe neměla klíče od své pokladny, takže nebylo možno udělat inventarizaci pokladny.

Namítá-li obviněná, že měla klíče od trezoru a navrhovala kontrolu europokladny, jedná se o tvrzení, kterému soud prvního stupně s ohledem na výpověď svědkyně Ř. a provedené dokazování neuvěřil. Provedeným dokazováním (záznamem v pokladní knize) totiž bylo zjištěno, že její tvrzení o zapomenutých klíčích neodpovídá skutečnosti, neboť uvedeného dne, tj. 22. 1. 2021 ze své pokladny uhradila dodavatelskou fakturu, což by bez přístupu do pokladny učinit nemohla. To věrohodnost její výpovědi značně oslabuje, přičemž uvedenou skutečnost (proplacení faktury) obviněná zcela opomíjí.

Naznačuje to, že obviněná fyzicky u sebe klíče od pokladny měla, ale uvedla, že nikoli, čímž zabránila tomu, aby byla provedena kontrola pokladny, kterou měla na starost. Skutečnost, zda u sebe pak měla či neměla i klíče od trezoru, není víceméně podstatná, neboť se nejedná o nijak zásadní skutkovou okolnost. Důvodem pro to, že nebyla provedena inventarizace pokladny číslo 1 totiž bylo v první řadě to, že obviněná uvedla, že od pokladny klíče nemá, což však neodpovídá záznamům pokladní knihy. Neobstojí tak ani obhajoba obviněné, že nemohla potřebné účetní operace (vydání příjmových dokladů/zaúčtování) provést s ohledem na svou pracovní vytíženost.

Ostatně v období od 22. 1. 2021 do 25. 1. 2021 provedla jiné výdajové a příjmové operace v pokladně, která jí byla svěřena.

31. Stran skutkových závěrů týkajících se toho, kdo měl přístup do trezoru poškozené společnosti a kdo měl od tohoto trezoru klíče, je možno odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se podává, že klíči disponovala obviněná, svědek B., a případně svědkyně L., která obviněnou zastupovala. Soud prvního stupně vyslechl svědkyni L., která uvedla, že klíče zapůjčovala kolegyním, které pak samy šly do trezoru uložit obálky s penězi, činila to tak i u svědka S., a učinila to i u svědkyně S.

před inventarizací proběhnuvší dne 22. 1. 2021. Svědek S. nicméně vypověděl, že do trezoru nikdy nešel sám, ale pouze v doprovodu svědkyně L. „Odvolací soud vyslechl tohoto svědka dne 5. 10. 2023 a o jeho věrohodnosti jednoznačně nepochyboval“ (bod 14. odůvodnění napadeného usnesení). To vrhá stín na tvrzení této svědkyně o tom, že svědkyni S. zapůjčila klíče, resp. že svědkyně S. šla do trezoru bez doprovodu v období mezi 22. 1. 2021 a 25. 2. 2021. Nadto svědkyně S., která se jinak plně přiznala k jí spáchané zpronevěře, popřela, že by v tomto časovém rozmezí do trezoru bez doprovodu vstoupila.

Obviněná opakovaně poukazovala na možnost, že obálku s penězi odcizila právě svědkyně S. Uvedla to, jak se podává z výpovědi svědkyně Ř., i v okamžiku, kdy bylo dne 25. 2. 2021 při fyzické kontrole peněz uložených v trezoru zjištěno, že obálka s částkou 1.290.644 Kč chybí. Provedeným dokazováním však nebylo prokázáno, že by svědkyně S., případně pak svědek S. či svědek B. do trezoru v rozhodné době vstoupili. Odvolací soud výstižně poukázal na to, že „je s podivem, že odvolatelka svědkyni B. (pozn. svědkyně L.), svoji kamarádku, která potvrzuje její obhajobu, nikdy neoznačila jako tu, která obálku s penězi odcizila, přestože tato klíčemi od trezoru disponovala nepřetržitě“ (bod 14.

napadeného usnesení).

32. Obviněná v rámci svých námitek proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, a potažmo soudu odvolacího v podstatě selektivně vybírá některá dílčí skutková zjištění či závěry a tyto pak rozporuje. Příkladem může být tvrzení obviněné, že neví, jak by skutečnost, že v době, kdy pracovala v režimu home office, nedokončila účetní operaci, ačkoli měla k dispozici notebook, mohla být usvědčením ze zpronevěry. Samo o sobě by takové jednání nebylo zcela jistě usvědčujícím, obviněná však zcela opomíjí, že na její jednání je třeba nahlížet rovněž v jeho celistvosti, přičemž uvedená skutečnost je jednou z řady nestandardních událostí, které iniciovala.

Má za to, že celý postup logicky a věrohodně vysvětlila. Soudy v projednávané věci však její vysvětlení neshledaly věrohodným, resp. shledaly jej rozporným s provedeným dokazováním. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré jednotlivosti a tyto hodnotit, existuje-li logické a přesvědčivé odůvodnění učiněné soudy, s nímž se ztotožňuje. Je možno odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 14. napadeného usnesení, kde odvolací soud sumarizoval důkazní a skutkovou situaci a vypořádal se s obhajobou a námitkami obviněné uplatněnými v odvolání, z nichž drtivou většinu opakuje obviněná v dovolání.

Rovněž lze odkázat na pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně, zejména pak jeho body 70. až 90., v rámci nichž soud prvního stupně rozvedl své úvahy stran jednání obviněné, jednotlivých kroků, které učinila, aby nejdříve zabránila fyzické kontrole jí svěřené pokladny a zjištění manka v této pokladně, a následně k pokusu o zastření účetních manipulací s pokladními doklady a penězi, které fyzicky přijala od svědkyně L. z její pokladny, kdy se rovněž vypořádal s její obhajobou o pracovní vytíženosti, zapomenutých klíčích, logičnosti jí prováděných účetních operací a nevěrohodnosti pokladních výpisů.

Uzavřel, že „verzi obžalované neuvěřil, neboť obsahuje příliš mnoho nahodilostí a iracionálního jednání, které by sice v jednotlivostech bylo možné připustit jako možné, avšak ve svém souhrnu již nelze z pohledu obvyklé zkušenosti hodnotit jinak než jako snahu obžalované zastřít svoji trestnou činnost“ (bod 71. rozsudku soudu prvního stupně). Je to v podstatě objektivní jednání obviněné, jak uvedl soud prvního stupně, které představuje stěžejní usvědčující důkaz o její vině. Objektivní ve smyslu, že toto sama buď přiznává, resp. nerozporuje, nebo se přímo podává z listinných důkazů (např. datových záznamů či zápisů z provedených inventur) a svědeckých výpovědí.

To se týká i zařazení jednotlivých událostí na časové ose. To, že způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám dovolatelky, není naplněním jí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve formě zjevného nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Ve zkratce možno uvést, že dne 22. 1.

2021 proběhly v poškozené společnosti inventury pokladen, přičemž před jejich provedením obviněná v pravomoci své pozice vedoucí recepce se svěřenou pokladnou číslo 1 nařídila svým podřízeným kolegyním stažení hotovosti z jejich pokladen na pokladnu číslo 1, aby s ní mohla fyzicky disponovat, kdy tato hotovost měla být následně přepočítána a odvedena do banky (tzv. „odvod do banky“), což kolegyně učinily a vystavily na svých pokladnách tzv. výdajový doklad. O těchto finančních operacích však obviněná nevydala tzv. příjmový doklad, čímž by byly finanční operace dokončeny, přestože podle výpovědí svědků byly příjmové doklady vydávány zpravidla bezodkladně.

Jednalo se celkem o čtyři účetní operace ze čtyř pokladen, z nichž jednou byla tzv. servisní pokladna svědkyně L., která obviněné evidenčně i fyzicky předala částku 1.290.644 Kč. Jelikož obviněná v den inventarizace dne 22. 1. 2021 uvedla, že u sebe nemá klíče od fyzické pokladny, ačkoli podle záznamu v pokladní knize předmětného dne uhradila ze své pokladny dodavatelskou fakturu, k čemuž by bez přístupu do pokladny dojít nemohlo, byla inventura její pokladny provedena až se zpožděním dne 27. 1.

2021, přičemž nedošlo ke zjištění schodku, neboť na pokladně číslo 1 stále nedošlo k zaúčtování příjmu hotovosti z ostatních pokladen. Ve skutečnosti tak obviněná fyzicky disponovala zcela odlišným finančním obnosem, než jaký se nacházel v době inventarizace v pokladně číslo 1, jelikož u sebe nadále měla finanční prostředky v celkové výši 2.170.644 Kč, tj. prostředky stažené z pokladen, na něž nebyl doposud vydán tzv. příjmový doklad. O této skutečnosti auditorku neinformovala. Namísto toho nařídila dne 28.

1. 2021 svým podřízeným, aby výdajové doklady na částky převedené dne 22. 1. 2021 na pokladnu číslo 1 stornovaly a převedly evidenčně na servisní pokladnu svědkyně L., která jim vydala příjmové doklady. Nicméně storno se netýkalo částky 1.290.644 Kč, která byla částkou původně ze servisní pokladny pocházející, a nadále se nacházela na tzv. meziúčtě, přičemž fyzicky ji měla v držení obviněná. Uvedená účetní operace, tj. převedení hotovosti na servisní pokladnu byla zcela nestandardní a vymykající se zavedené praxi.

Do dne 1. 2. 2021 účetní operaci týkající se částky 1.290.644 Kč obviněná nedokončila, a to navzdory tomu, že ukončila jiné účetní operace, přinejmenším ve dnech 21. 1. 2021 a 25. 1. 2021. Následně do dne 21. 2. 2021 pracovala z důvodu nařízené karantény formou home office, a ačkoli měla vzdálený přístup do systému, stran předmětné částky nedošlo k ukončení účetní operace. Do práce se obviněná vrátila dne 22. 2. 2021, kdy do své pokladny přijala pokladní zůstatek z pokladny svědkyně S., u níž byly zjištěny nedostatky, kdy tento zaevidovala jako příjem, fyzicky část peněz převzala a uložila do pokladny nebo do trezoru, nicméně stran částky 1.290.644 Kč finanční operaci stále nedokončila, peníze nezaevidovala.

Obviněná tedy nadále částku přesahující milion korun v hotovosti uloženou v obálce ignoruje, nijak se touto nezabývá, a to ani v momentě, kdy je zjištěno, že se její podřízená svědkyně S.

s největší pravděpodobností dopustila zpronevěry svěřených finančních prostředků. Obviněná hotovost účetně náležející do její pokladny nekontroluje. Nekontroluje, zda je obálka v trezoru, zda jsou tam případně i všechny další finanční prostředky jí svěřené, a to navzdory skutečnosti, že je osobou s hmotnou odpovědností. Dne 22. 2. 2021, kdy do trezoru osobně ukládá část peněz z pokladny svědkyně S., podle svých slov nezaznamenává, že by obálka s částkou 1.290.644 Kč chyběla. O den později je nařízena nová kontrola pokladen, a v tento den, tj. 23.

2. 2021 konečně obviněná po více než měsíci dokončuje účetní operaci týkající se částky 1.290.644 Kč. Dne 24. 2. 2021 přijímá na pokladně číslo 1 hotovost z ostatních pokladen, k těmto vystavuje příjmové doklady, peníze osobně ukládá do trezoru, přičemž opět nezaznamenává, že by zde měla chybět obálka s částkou 1.290.644 Kč. Nicméně hned následující den, tj. 25. 2. 2021 je provedena fyzická inventura její pokladny s tím, že bude přepočítána i hotovost uložená v trezoru. Obviněná podle výpovědi svědkyně Ř.

okamžitě, ještě předtím, než se do trezoru takříkajíc sáhlo, oznámila, že předmětná obálka s částkou 1.290.644 Kč chybí, resp. že se tato konkrétní obálka v trezoru nenachází, což vysvětlila tím, že tuto měla „ošahanou“, a proto hned její absenci zaznamenala. Soud prvního stupně uzavřel, že „popsané poznatky ve svém souhrnu tvoří ucelenou, logickou, spojitou a ničím nenarušenou uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které prokazují vinu obviněné“ (bod 86.

rozsudku soudu prvního stupně). Obviněná v dovolání uvádí, že účetní operaci nedokončila v době, kdy měla home office proto, že standardní postup vyžadoval fyzickou kontrolu peněz před jejich přijetím, tedy minimálně s jednou cestou do trezoru a zpět. Když se však vrátila dne 22. 2. 2021 do práce, fyzickou kontrolu peněz neprovedla, resp. následujícího dne, kdy provedla účetní operaci spočívající v zaevidování částky 1.290.644 Kč do své pokladny, tuto částku uloženou v obálce nijak nekontrolovala.

Ačkoli nejméně ve dnech 22. 2. 2021 a 24. 2. 2021 vstupuje do trezoru, údajné absence obálky, kterou má podle svých vyjádření „ošahanou“, si nevšimne. Nicméně hned druhý den, aniž by ještě došlo k zásahu do obsahu trezoru, ihned svědkyni Ř. oznamuje, že právě tato konkrétní obálka chybí. Neváhá uvést, že musela být odcizena a osobou, která ji pravděpodobně odcizila, má být svědkyně S., která byla o dva dny dříve odstavena od svých povinností pokladní z důvodu podezření, že zpronevěřila jí svěřené finanční prostředky.

Námitku obviněné, proč by v případě neexistence obálky v trezoru dokončovala zaúčtování hotovosti do účetního systému své pokladny, tj. vystavila příjmový doklad svědkyni L., je třeba uvést, že obviněná k zaúčtování částky 1.290.644 Kč přistoupila až den poté, co byly zjištěny nesrovnalosti na pokladně svědkyně S., u níž bylo podezření, že zpronevěřila jí svěřenou hotovost. Jak uvedl soud prvního stupně, „za takové situace by neměla na své pokladně manko jenom fyzické, ale i účetní“ (bod 90.

rozsudku soudu prvního stupně). Zatímco účetní manko by nebyla sto dostatečně dobře vysvětlit, fyzické manko byla s ohledem na zjištěnou situaci s podřízenou S. schopna vysvětlit tak, že tato obálka byla z trezoru odcizena, resp. někdo ji z trezoru vzal. Jako vysvětlení se jeví nejpravděpodobnějším, že obviněná využila nastalé situace v poškozené společnosti v naději, že absence hotovosti bude připsána k tíži svědkyně S. Nicméně obviněnou prováděné účetní operace, resp. manipulace zcela prokazatelně započaly předtím, než byla zpronevěra svědkyně S.

odhalena. K námitce obviněné, že závěr soudu, že žádná obálka s penězi neexistovala, je v rozporu s provedenými důkazy, se vyjádřil odvolací soud, který konstatoval, že „jediným vysvětlením je fakt, že věděla, že obálka s finančními prostředky neexistuje a šlo o její přípravu na budoucí obhajobu s odcizením obálky neznámou osobou“ (bod 14. napadeného usnesení). Tím není myšleno, že by obálka nikdy neexistovala, tedy, že by obviněné nebyly peníze svědkyní L. předány, neboť provedeným dokazováním mají soudy za prokázané, že k fyzickému předání peněz a jejich uložení do jedné ze čtyř obálek došlo, ale že v den vystavení příjmového dokladu, tj. dne 23.

2. 2021, obviněná věděla, že tato obálka se v trezoru fyzicky nenachází. Uvedený kontext je jasně patrný z textu znění bodu 14. odůvodnění usnesení. Obviněná ve své výpovědi uvedla, že ihned po návratu do práce dne 22. 2. 2021 podepsala příjmový doklad svědkyni L. Prokazatelně se tak však stalo až o den později, tj. 23. 2. 2021, tedy druhý den poté, co byly zjištěny nesrovnalosti v pokladně svědkyně S. Při vystavení příjmového dokladu se obviněná nezajímala o to, zda stav hotovosti souhlasil, resp. zda je obálka před avizovanou inventurou v trezoru.

Obviněná rovněž uvedla, že peníze od svědkyně L. dala v obálce do trezoru, nicméně dne 28. 1. 2021 byla obálka podle jejích slov stále fyzicky uložena v pokladně číslo 1. Nelze přehlédnout, že nestandardní finanční manipulace, které obviněná prováděla, se týkaly právě částky 1.290.644 Kč, kdy to byla pouze tato obálka obsahující předmětnou hotovost, která se měla ztratit z trezoru poškozené společnosti. „Odcizená byla zrovna tato kritická obálka s částkou 1.290.644 Kč, s kterou čirou náhodou obžalovaná bezprostředně předtím prováděla iracionální účetní machinace“ (bod 85.

rozsudku soudu prvního stupně).

33. Lze uzavřít, že přestože obviněná považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

34. Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

35. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

36. Námitky obviněné však premisu tohoto dovolacího důvodu nenaplňují. Obviněná pouze v obecné rovině namítá, že stran jednání pod body 1. a 2. nebyla naplněna subjektivní stránka, tedy úmysl přisvojit si finanční prostředky společnosti C. P. s.r.o., neboť šlo pouze o účetní chyby, a jednáním pod bodem 3. nebyla naplněna objektivní stránka jí za vinu kladeného trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by chybějící částku 1.290.644 Kč odcizila právě ona. Obviněná však neuvádí žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo možno dovodit, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání, jak je popsáno v příslušné skutkové větě výroku o vině.

Nejvyšší soud totiž v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod něž je možno uvedené námitky ve skutečnosti podřadit, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

37. Nad rámec uvedeného je možno poukázat na to, že stran jednání pod body 1. a 2. obviněná v podstatě žádnou argumentaci nepředkládá. Pokud jde o jednání pod bodem 1., obviněná vědomě nezaúčtovala opravný daňový doklad na částku 5.764 Kč, který se vázal k vrácenému zboží z objednávky oblečení na částku v celkové výši 15.745 Kč u společnosti LPP Czech Republic, s.r.o., kdy si částku 5.764 Kč ponechala pro vlastní potřebu. Uvedená částka byla vrácena na její osobní účet. O tom, že by předmětnou částku vrátila poškozené společnosti nebyl v pokladní knize nalezen jakýkoli záznam. Stran jednání pod bodem 2. se rovněž jednalo o opravný daňový doklad, respektive dva daňové doklady v úhrnné částce 26.415 Kč za zboží, které sice bylo u společnosti LPP Czech Republic, s.r.o. objednáno, avšak zůstalo nepřevzato, přičemž i tuto finanční částku, vydanou z její pokladny, si ponechala pro svoji potřebu. Uvedené zboží objednávala obviněná svým jménem, s osobními údaji své osoby. V pokladně číslo 1 zaúčtovala výdajový doklad na částku 26.415 Kč, a poté, co nedošlo ani k dodání, ani k zaplacení zboží objednaného na dobírku (předmět koupě byl odmítnut a vrácen), byly společností LPP Czech Republic, s.r.o., vydány dva opravné daňové doklady, které však obviněná nezaúčtovala. Byla vyvrácena obhajoba obviněné, že by se mělo jednat o zdvojenou objednávku, stejně tak soud neuvěřil tomu, že by pouze zaúčtovala fakturu, kterou jí někdo předložil, neboť byla osobou, která svým jménem objednávku učinila a administrativně zajistila. Uvedené jednání vypovídá o tom, že obviněná jednala vědomě, resp. úmyslně.

38. Pokud jde o jednání pod bodem 3. pak je možno odkázat na výše rozvedenou důkazní a skutkovou situaci (body 30. až 32. tohoto usnesení). Na podkladě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že to byla obviněná, kdo zpronevěřil jí svěřenou hotovost ve výši 1.290.644 Kč. Skutek, tak, jak je pospán ve skutkové větě rozsudku v bodě 3. odpovídá právní kvalifikaci obviněné přisouzeného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

39. Pokud se týká námitky obviněné, že napadené usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť nebyly dodrženy pokyny uložené odvolacím soudem v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 61 To 525/2023, jímž byl první odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je možno uvést následující. Pokyny se týkaly doplnění dokazování stran možného zásahu do účetního systému poškozené společnosti, a to výslechem svědka P., IT experta poškozené společnosti, případně, nebude-li jeho vysvětlení jednoznačné, měl být vypracován znalecký posudek z oboru kybernetika. Obviněná má za to, že závěrem výslechu svědka P. je, že údaje nebyly v předmětném období zálohovány za účelem následné kontroly, zda nedošlo ke změnám v systému, přičemž „napadený rozsudek“ se k doplnění dokazování a zjištěným závěrům nijak nevyjadřuje a „nepřezkoumatelně konstatuje, že vytýkaná pochybení byla odstraněna“. Obviněná rovněž namítá nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí a odkaz odvolacího soudu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterýžto postup podle ní zakládá nepřezkoumatelnost.

40. Je třeba uvést, že obviněná odkazuje na „napadený rozsudek“, přičemž rozsudek byl rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně, zatímco soud odvolací rozhodoval ve formě usnesení. Jelikož obviněná cituje pasáž „odst. 11 napadeného Rozsudku“, má Nejvyšší soud za to, že obviněná má na mysli usnesení odvolacího soudu.

41. Odvolací soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že v kasačním rozhodnutí vytýkaná pochybení byla odstraněna, k čemuž odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně znovu vyslechl svědka P., přičemž svědek uvedl, že zpětné selektivní zásahy u příjmových dokladů možné nejsou, ale u výdajových dokladů to možné je, kdy pokladní udělá tento první krok, tedy vydá doklad, a účtárna provede správnou akontaci na správný nákladový účet a doklad zaúčtuje. Z jeho výslechu se rovněž podává, že pouze vedoucí recepce měla právo ke čtení ostatních pokladen, a pouze na pokladně číslo 1 měla pokladní oprávnění měnit zúčtovací datum. Dále uvedl, že „uživatel nemá oprávnění někomu připsat, resp. „strčit“ peníze do jiné pokladny. Pokladní ale měly oprávnění učinit odvod na pokladnu č. 1, tj. zadaly odvod z pokladny, výdajový doklad se vyjel a vytiskl, a na pokladně č. 1. se ukázalo, že jim účetně přišly peníze z jiné pokladny, propsalo se to na pokladnu č. 1 jako na cestě. Na druhé straně se musí ale manuálně potvrdit příjem, než se udělá příjem, tak se v tom systému tváří, jako že to jde do banky, resp. je to na meziúčtu“ (bod 20. rozsudku soudu prvního stupně). Výpovědí svědka P. byla otázka případných zásahů do systému vyřešena, neboť uvedl, že pokladní měly pouze oprávnění k odvodu peněz na pokladnu číslo 1, kterou spravovala obviněná, přičemž jiné převody peněz mezi pokladnami možné nejsou, a ani není možný zásah zvenčí.

42. Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky či že jeho odůvodnění neshledává obviněná dostatečným, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Městský soud v Praze na odvolací námitky obviněné reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněné. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).

43. Nejvyšší soud tedy na podkladě výše uvedených závěrů dospěl k závěru, že námitkám obviněné uplatněným v dovolání není možno přiznat jakékoli opodstatnění.

44. Obviněná navíc uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

45. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné P. I. odmítl.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu