3 Tdo 1153/2020-654
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2020 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. Z., nar. XY,
trvale bytem XY, XY, t. č. bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn.
64 T 12/2019, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 8. 1. 2020, sp. zn. 64 T 12/2019, byl obviněný J. Z. uznán vinným zvlášť
závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“),
kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od listopadu 2018 do ledna 2019 na gauči v obývacím
pokoji v místě svého tehdejšího bydliště v domě čp. XY na ulici XY v
Pardubicích, za účelem svého vlastního sexuálního uspokojení, v souvislosti s
ošetřením ekzému, který měla poškozená – jeho švagrová AAAAA (pseudonym),
narozená XY, jejíž věk znal – na zádech, nejméně ve čtyřech případech při
obkročmém zasednutí nahé poškozené, která ležela na břiše, se svým penisem třel
o její zadek a anální otvor a opakovaně svůj penis částečně zasunul do jejího
análního otvoru, přičemž uvedeného jednání se dopouštěl přesto, že poškozená
zřetelně projevovala nesouhlas s tímto jednáním a vykřikovala bolestí.
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst.
1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo
dále obviněnému uloženo zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku
200 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla
poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 64 T 12/2019, podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně odvolání.
4. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26.
5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d)
tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §
187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu
druhého stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od listopadu 2018 do ledna 2019 během pobytů poškozené
v domácnosti své sestry V. Z., rozené F., využil svého příbuzenského postavení
a na gauči v obývacím pokoji v místě svého bydliště v domě čp. XY na ulici XY v
Pardubicích, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, v souvislosti s
ošetřením ekzému, který měla poškozená – jeho švagrová AAAAA, nar. XY, jejíž
věk znal – na zádech, nejméně ve čtyřech případech při obkročmém zasednutí nahé
poškozené, která ležela na břiše, se svým penisem třel o její zadek a anální
otvor a opakovaně svůj penis částečně zasunul do jejího análního otvoru.
5. Za spáchání tohoto trestného činu soud druhého stupně obviněného
odsoudil podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří
let, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek § 81
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a
zároveň byl nad obviněným vysloven dohled v rozsahu stanoveném tr. zákoníkem.
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil
odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem poškozené způsobil. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo zaplatit poškozené na náhradě
nemajetkové újmy částku 200 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu
nemajetkové újmy byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení
ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020,
sp. zn. 10 To 15/2020, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
7. Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že jednání obviněného mělo
být v návaznosti na stabilizovaná skutková zjištění posouzeno jako zvlášť
závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku. Má za to, že zasednutí malé nezletilé dívky dospělým, fyzicky
zdatnějším mužem fakticky znamená její znehybnění a je nutno vnímat je jako
užití násilí, které bylo prostředkem k realizaci ve skutkové větě popsaných
sexuálních praktik. Poukazuje na to, že soud prvního stupně zjistil, že
přinejmenším po jistou dobu obviněný ve svém jednání pokračoval i přes zřetelný
nesouhlas poškozené, a že ačkoliv odvolací soud ze skutkové věty vypustil
krátkou pasáž o tom, že obviněný se jednání dopouštěl přes projevy nesouhlasu
poškozené a její výkřiky bolesti, z odůvodnění jeho rozsudku nadále jednoznačně
vyplývá, že ani on neměl pochyby o tom, že poškozená dívka jistou formu
nesouhlasu s praktikami obviněného projevovala. Důvodem pro kasaci rozsudku
soudu prvního stupně byl podle nejvyššího státního zástupce toliko odlišný
pohled na subjektivní stránku stíhaného jednání, neboť obviněný podle názoru
odvolacího soudu s ohledem na charakter a intenzitu odporu poškozené tento
nemusel vnímat jako vážně míněný.
8. Závěr o nedostatku zavinění ve vztahu k trestnému činu znásilnění
však podle nejvyššího státního zástupce neodpovídá stabilizovaným skutkovým
zjištěním, podle kterých se obviněný totožných praktik, tedy análního sexu na
nezletilé dívce, dopustil opakovaně, nejméně ve čtyřech případech v průběhu
zhruba tří měsíců. S ohledem na polohu, v níž se poškozená nacházela, významný
věkový rozdíl, odlišné fyzické dispozice a zejména blízký vztah mezi oběma
vyplývající ze skutečnosti, že obviněný byl manželem sestry poškozené a tedy
jejím švagrem, je podle nejvyššího státního zástupce zcela přirozené, že
intenzita odporu, který nezletilá projevila, byla nižší, než by se v podobném
případě očekávalo například u dospělého jedince. Přesto však, a s tímto
zjištěním se podle nejvyššího státního zástupce ztotožnil i odvolací soud,
nezletilá souhlas se sexuálními praktikami obviněného projevila, a to pokaždé,
když k nim došlo. Obviněný tak přinejmenším již v návaznosti na první případ
sexuálního útoku vůči poškozené musel jednoznačně vědět, že takové jeho chování
odmítá. Přesto se ho posléze dopustil opakovaně, a to způsobem v podstatě
totožným, spočívajícím v zasednutí poškozené a provozování análního pohlavního
styku. Právě prokazatelně opakované počínání obviněného jednoznačně svědčí o
jeho úmyslu násilím vyloučit odpor poškozené tak, aby mohl uskutečnit svůj cíl
představovaný vykonáním jiného srovnatelného styku srovnatelného se souloží,
přičemž potvrzuje také jeho zcela jasné uvědomění si faktu, že při případném
nevyloučení tohoto odporu by poškozená s análním pohlavním stykem nesouhlasila.
9. S ohledem na výše uvedené má nejvyšší státní zástupce za to, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pokud soud
druhého stupně dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil „pouze“
skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, v neveřejném zasedání zrušil
a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Souhlasí i s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v
neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
10. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím své
obhájkyně vyjádřil obviněný s tím, že námitky nejvyššího státního zástupce se
týkají skutkového stavu, tak jak jej zjistil soud druhého stupně, a nelze je
tedy pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadit. Je rovněž toho názoru, že řízení u odvolacího soudu není zatíženo
žádnou vadou.
11. Obviněný je přesvědčen, že se žádného násilí ve smyslu § 185 tr.
zákoníku nedopustil. Poukazuje na to, že bylo zjištěno, že poškozená opakovaně
dobrovolně jezdila v předmětné době do bydliště své sestry a obviněného a že z
jejího chování nikdy nebylo patrné, že by k nim nejezdila ráda, naopak. Rovněž
vyzdvihuje zajištěnou část komunikace mezi ním a poškozenou, která je
milostného rázu a ze které je patrné opětování vzájemných citů. Obviněný v ní
poškozenou mj. žádal o předchozí souhlas k sexuálním praktikám, obviněná mu nic
nevyčítala a ani se na něj nehněvala. Z komunikace se podle obviněného podává,
že poškozená opětovala, byť zdrženlivě, city obviněného, a že k větším
intimnostem, než které poškozená dovolila, nedošlo. Pokud se bavili o bolesti,
poškozená ji podle obviněného pouze konstatuje a nevyčítá mu ji. Samotná bolest
při pohlavním styku podle něj neznamená, že k němu došlo násilím. Vše bylo s
jejím souhlasem, a pokud poškozená vyjádřila bolest, s pokusem o vykonání
análního styku přestal. U poškozené nebyly zjištěny ani žádné trvalé následky
na psychickém zdraví.
12. Obviněný souhlasí se závěry znaleckého posudku vypracovaném ohledně
osobnosti poškozené. Přesto trvá na tom, že poškozená s ním veškeré sexuální
praktiky podstupovala dobrovolně a v tomto bodě lhala. Lhala také o tom, že
sama vyhledala pomoc své sestry T. když se ve skutečnosti snažila jejich vztah
utajit. Rovněž lhala o tom, že obviněnému předmětnou komunikaci nepsala a že to
psal hacker. Obviněný souhlasí s tím, že poškozená toto vypověděla pod vlivem
své rodiny (především otce), která je silně věřící.
13. Obviněný uzavírá, že pokud poškozenou zasedl, pak nikoliv s cílem ji
paralyzovat, ale proto, aby jí mohl lépe natřít záda a vše se dělo za jejího
souhlasu. Je si vědom toho, že jeho jednání je protiprávní a souhlasí s
posouzením svého jednání jako zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití
podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť poškozenou ani násilím, ani
pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy k pohlavnímu styku nedonutil.
14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby bylo dovolání
nejvyššího státního zástupce odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného než v § 265b
tr. ř. uvedeného důvodu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno řádně, navrhuje jeho zamítnutí.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
16. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr.
ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním
zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož
existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy.
23. Na podkladě nejvyšším státním zástupcem uplatněného dovolacího
důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud
přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Jak již bylo uvedeno výše, nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém
dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž své
dovolací námitky směřuje výlučně proti výroku o vině z rozsudku vrchního soudu,
tedy proti výroku, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Z obsahu
dovolání nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že tento shledává
opodstatněnost svého dovolání (a současně nesprávnost právních závěrů vrchního
soudu) v otázce ne/naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění,
kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu, a to znaku násilím
donutil jiného (§ 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku). Zpochybnění ostatních
znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění není předmětem
dovolací argumentace státního zástupce.
25. Nejvyšší soud považuje z hlediska uvedeného výroku za vhodné
zopakovat, že vrchní soud sice dospěl k jiným závěrům ohledně právní
kvalifikace jednání obviněného než krajský soud (který jednání obviněného
kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku), učinil tak ale na základě skutkového
stavu zjištěného krajským soudem, ze kterého (pouze) vypustil skutkové
okolnosti spočívající v tom, že se obviněný se ...uvedeného jednání dopouštěl
přesto, že poškozená zřetelně projevovala nesouhlas s tímto jednáním a
vykřikovala bolestí. K procesním okolnostem takovéhoto postupu vrchního soudu
se Nejvyšší soud vyjádří v dalších bodech odůvodnění svého rozhodnutí.
26. Zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším
patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije a tento čin spáchá na
dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti
nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Vrchní
soud pak dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu naplnil tím, že
pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let, svěřené jeho dozoru, zneužívaje jeho
závislosti a jeho postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu.
27. Zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea
prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo
jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutil k
pohlavnímu styku a kdo spáchal tento čin pohlavním stykem provedeným způsobem
srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Krajský soud pak
dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu naplnil tím, že jiného
násilím donutil k pohlavnímu styku, spáchal čin pohlavním stykem provedeným
způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let.
28. Z hlediska rozdílnosti skutkových podstat obou trestných činů je
dále nutné, jakkoliv zatím v teoretické a obecné rovině, konstatovat, že za
násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku se považuje použití
fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně
míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.
Pojem násilí se rozlišuje ve dvou formách. Jednak jako násilí ve formě vis
absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti a složka vůle
u oběti zcela chybí (například oběť je svázána takovým způsobem, který zcela
vylučuje vlastní jednání), jednak ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl
zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby
se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se složka vůle u
oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím (například bitím s
pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a
nesplní požadavek pachatele.
29. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně
míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu,
s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo
pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí
nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření
vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro
svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že
pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný
a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice
poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně
souhlasí. Jde tedy o stav, kdy poškozený po vyjádření vážně míněného nesouhlasu
a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost, zřejmou
beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku
bezprostředního násilí uskuteční. Právě donucení za použití některé z uvedených
forem nátlaku je rysem, který odlišuje trestné činy znásilnění a pohlavního
zneužití.
30. Tato východiska platná pro výklad uvedených znaků je nutné
konfrontovat i s některými rozhodnutími ze soudní praxe, které se zabývaly
otázkou, zda se ze strany poškozeného subjektu jednalo o dobrovolný pohlavní
styk, či zda k němu byl donucen násilím, popřípadě zda poškozený svým jednáním
zavdal příčinu k jeho uskutečnění.
31. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo
95/2006, konstatoval, že ze skutkových zjištění (která ve stručnosti spočívala
v tom, že pachatel v nočních hodinách za použití fyzické síly zatáhl za ruce
poškozenou do sklepních prostor, kde pod schody za použití fyzické síly
sloužící k překonání odporu - položení na zem s následným zalehnutím, držením
obou rukou v zápěstí na zemi - přes slovní i fyzický odpor ji donutil k
souloži, přičemž poškozené způsobil drobné zranění - oděrku v oblasti kostrče)
je zcela zřejmé, že obviněný násilím donutil poškozenou k souloži, neboť
poškozená svým jednáním, konkrétně odstrkáváním pachatele, dávání rukou do jeho
rozkroku a odstrkáváním jeho pohlavního údu, mu dala dostatečně najevo, že s
jeho osobou nechce mít pohlavní styk. Dále nižší soudy podle citovaného
rozhodnutí správně poukázaly na věk poškozené (v době činu dvacetileté) a
okolnost, že jde o osobu vyznačující se malou informovaností, s rysy
bezstarostnosti, s omezenými schopnostmi asertivních projevů, když pocit
nebezpečí ohrožení se u ní dostavil opožděněji, než by k tomu došlo u zralejší
intelektově vybavenější, informovanější a střízlivé ženy.
32. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo
1051/2011, vyplývá, že pro naplnění všech znaků trestného činu znásilnění není
nezbytné, aby poškozená kladla výrazný fyzický odpor, postačuje, že její nevole
musela být obviněnému zcela zjevná. V této trestní věci ze skutkových zjištění
soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný po předchozím pozvání na procházku
přinutil v té době sedmnáctiletou poškozenou k sexu, kdy po ní nejprve
požadoval za částku 200 Kč orální sex, který odmítla, poté si sundal kalhoty a
vytáhl přirození, na její odmítání reagoval tím, že ji povalil břichem na zem,
stáhl jí kalhotky, tahal ji za vlasy, tlačil jí hlavu ke svému přirození, a to
vše proto, aby dosáhl nejprve análního a poté orálního pohlavního styku proti
její vůli.
33. Na uvedené rozhodnutí navazuje (v otázce nutnosti posouzení
adekvátní obrany poškozené v závislosti na její osobnosti a aktuální situace)
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 994/2011,
které se otázkou znaku násilí z hlediska trestného činu znásilnění zabývalo z
hlediska situace, kdy k této trestné činnosti došlo mezi osobami v blízkém
rodinném poměru, a to se závěrem, že tento rodinný poměr může být stavem
závislosti poškozeného na pachateli, v důsledku čehož k naplnění uvedeného
znaku postačuje i menší forma odporu. Po skutkové stránce spočívalo jednání
pachatele v tom, že ve večerních hodinách ve společně obývaném rodinném domě,
pod vlivem alkoholu poté, co v koupelně kladl své (tehdy čtrnáctileté) dceři
intimní otázky, zda již měla s někým sex, přestože věděl, že je mladší 15 let,
tuto chytil za ruku a se slovy, že spolu zažijí rozkoš, ji odvedl do obývacího
pokoje, kde ji přiměl lehnout na sedačku, svlékl jí kalhotky, sám se svlékl a
přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy, zasouval jí
do pochvy prsty, a zatímco jí držel nohy pod pažemi, lízal jí přirození, poté
poškozenou zalehl, zasunul penis do její pochvy a vykonal na ní soulož,
následně poručil poškozené, aby si vzala jeho penis do úst a strpěla opakované
zasouvání penisu do úst, a to až do vyvrcholení, kdy ji přinutil ejakulát
spolknout, přičemž poškozená po celou dobu opakovaně žádala po obviněném, aby
svého jednání nechal a pustil ji, na což nereagoval. Nejvyšší soudu proto v
citované věci uzavřel, že ze zjištěného jednání obviněného není pochyb o tom,
že nese znaky násilí, pro které v případě dcery vůči otci, tedy osobě mající k
pachateli vztah závislosti, postačuje nepochybně i menší forma odporu.
34. Jakkoliv je tedy nutné pro naplnění znaku násilí trvat na tom, že
pachatel překonává vážně míněný odpor oběti, je ze shora uvedených teoretických
východisek a judikatury zřejmé, že se předpokládá, že se oběť pachatelovu
násilí brání. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže tato oběť
vyvíjí méně intenzívní odpor vzhledem k svému věku nebo opožděnému vývoji své
osobnosti a pachateli je tento stav znám (viz rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 23. 1. 1978, sp. zn. 2 Tz 26/77, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/1978). Výsledkem násilí (nebo
pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy) pak je, že taková osoba po vyjádření
vážně míněného nesouhlasu a projevem odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji
vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou
pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li
pouze předstíraný, nejde o donucení.
35. Pokud Nejvyšší soud konfrontoval všechna tato zákonná a judikaturní
východiska vztahující se k naplnění znaku násilí se skutkovými okolnostmi
zjišťovanými v této trestní věci, pak se se závěry odvolacího soudu, které jej
vedly k rezignaci na právní kvalifikaci zvlášť závažným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
ve prospěch zvlášť závažného zločinu pohlavní zneužití podle § 187 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku, nemohl ztotožnit.
36. Vrchní soud se zdůvodnění těchto svých (právních) závěrů věnoval v
rámci odůvodnění svého rozsudku velice stručně, a to pouze pod bodem 126, kde
konstatoval, že nalézací soud se dopustil pochybení při hodnocení některých
okolností vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu, a v návaznosti
na to již jen pod bodem 129, kde uvedl, že „poškozená s počínáním obviněného
zčásti nesouhlasila a podle svých aktuálních schopností vůči němu projevila
nesouhlas a vyvinula proti němu jistý odpor, který však obviněný, vzhledem k
jeho charakteru a intenzitě nemusel vnímat jako reálný, vážně míněný odpor“.
37. Pro posouzení opodstatněnosti dovolacích námitek státního zástupce
je nutné uvedené právní závěry vrchního soudu konfrontovat se skutkovými
okolnosti zjištěnými v této trestní věci, tak jak byla vymezena odsuzujícím
rozsudkem, neboť ta jsou z hlediska adekvátního právního posouzení skutku a
přisouzení odpovídající právní kvalifikace zásadní.
38. Z hlediska skutkových zjištění lze mít za nespornou tu část jednání
obviněného, která spočívá v tom, že obviněný vykonal na poškozené (ve věku
nedosahují ani dvanácti let) nejméně ve čtyřech případech anální pohlavní styk
a že pro tyto své sexuální praktiky využil situaci, kdy ve večerních hodinách a
v souvislosti s ošetřením ekzému, který měla poškozená na zádech, ji obkročmo
zasedl v poloze, kdy ležela na břiše, čímž ji znemožnil či přinejmenším ztížil
možnost adekvátní obrany. Právě toto zasednutí jedenáctileté dívky dospělým a
fyzicky zdatnějším mužem však fakticky znamenalo její znehybnění, které je ve
spojení s dále uvedenými okolnostmi (vztahujícími se k poměrům na místě činu,
času tohoto činu a vzájemného vztahu obviněného a poškozené) nutno vnímat jako
užití násilí, které se stalo prostředkem k realizaci sexuálních praktik
popsaných ve skutkové větě.
39. Pokud se obviněný hájil tím, že jakmile mu poškozená dala najevo
svůj nesouhlas s jeho sexuálně motivovaným jednáním, okamžitě přestal, pak
nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů (zejména v podobě výpovědi
poškozené, která to popírá, a jejího znaleckého zkoumání) této jeho obhajobě
důvodně neuvěřil a správně uzavřel, že obviněný přinejmenším po jistou dobu
pokračoval v jednání i přes zřetelný nesouhlas poškozené.
40. Skutečnost, že obviněný přinejmenším po jistou dobu ve svém jednání
pokračoval i přes zřetelný nesouhlas nezletilé, nezpochybnil ani vrchní soud,
neboť i z odůvodnění jeho rozsudku nadále jednoznačně vyplývá, že ani on neměl
pochyby o tom, že poškozená dívka jistou formu nesouhlasu s praktikami
obviněného projevovala, a je zcela nerozhodné, že tento soud z popisu skutku
vypustil tu část skutkové věty, ze které vyplývalo, že obviněný se jednání
dopouštěl přes projevy nesouhlasu poškozené a její výkřiky bolesti.
41. Na tomto místě je pak třeba poukázat na k tomu vedoucí vadný
procesní postup vrchního soudu. Vrchní soud totiž neměl s ohledem na ustanovení
§ 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. ke změně skutkových
zjištění žádný prostor, neboť ve vztahu k výroku o vině neprovedl znovu některé
pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení [§ 259
odst. 3 písm. a) tr. ř.] a ani neprovedl důkazy, které (dosud) nebyly provedeny
[§ 259 odst. 3 písm. b) tr. ř.]. Pokud v rámci odvolacího řízení dokazování
doplnil o některé nové listinné důkazy, pak smyslem takto doplněného dokazování
bylo prohloubit si náhled na osobu obviněného a nově ukládaný trest, což sám
vrchní soud zdůraznil v odstavci 137 odůvodnění svého rozsudku.
42. Je tedy zřejmé, že pokud vrchní soud jako soud odvolací shora
uvedeným procesním postupem a v jeho rámci toliko velmi stručným a v podstatě
nepřezkoumatelným odůvodněním (viz bod 36 tohoto usnesení) vypustil část
skutkových zjištění vztahujících se k trestnému činu znásilnění, zásadně
přehodnotil skutkové zjištění nalézacího soudu. Učinil tak, aniž by ve veřejném
zasedání konaném o odvolání obviněného provedl jakýkoli důkaz a aniž by se
důkazy provedenými soudem prvního stupně v tomto směru zabýval. Tento závěr o
vadném postupu vrchního soudu pak nemůže být změněn ani další částí odůvodnění
rozsudku vrchního soudu pod body 134 až 138, neboť jakkoliv se jedná o správné
úvahy z hlediska obecného uplatnění § 259 odst. 3 tr. ř. a náhledu na podstatu
apelačního principu v rámci odvolacího řízení, v konečném důsledku postupoval
vrchní soud v této trestní věci v rozporu s těmito ustanoveními a principy.
43. V této souvislosti tak lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne
28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, podle kterého základní podmínky, za kterých
může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, výslovně
uvádí § 259 odst. 3 tr. ř., jenž také stanoví, v jakých případech se odvolací
soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvého stupně. Pokud odvolací
soud považuje rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale
provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu
prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Z
pohledu ústavněprávního by pak v opačném případě rozhodnutí a řízení jemu
předcházející bylo zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém
důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, a to porušením základních ústavním pořádkem
chráněných zásad trestního řízení - zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96
odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V souladu s
tímto rozhodnutím Ústavního soudu bylo opakovaně postupováno i v rámci
rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011, nebo ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8
Tdo 811/2016).
44. Shora naznačený vadný postup vrchního soudu je pak o to více
nelogickým, že důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvého stupně byl nakonec
pouze odlišný pohled odvolacího soudu na subjektivní stránku stíhaného jednání,
neboť podle vrchního soudu obviněný s ohledem na charakter a intenzitu odporu
poškozené nemusel tento odpor vnímat jako vážně míněný.
45. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry nalézacího soudu a v
návaznosti na ně i s dovolací argumentací státního zástupce, že pokud se výše
uvedeného jednání obviněný dopustil za zjišťovaných okolností, pak závěr
vrchního soudu o nedostatku zavinění ve vztahu
k trestnému činu znásilnění neodpovídá stabilizovaným skutkovým zjištěním.
Obviněný se totiž zjišťovaných sexuálních praktik, tedy análního sexu na
poškozené, dopustil v průběhu zhruba tří měsíců opakovaně, a to nejméně ve
čtyřech případech. S ohledem na polohu, v níž se poškozená nacházela, jejich
významný věkový rozdíl, odlišné fyzické dispozice a zejména blízký vztah mezi
oběma vyplývající ze skutečnosti, že obviněný byl manželem sestry poškozené, je
zcela přirozené, že intenzita odporu, který nezletilá projevila, byla nižší,
než by se v podobném případě očekávalo například u dospělého jedince. Přesto
však, a s tímto zjištěním se ztotožnil i odvolací soud, nezletilá svůj
nesouhlas se sexuálními praktikami obviněného projevila, a to pokaždé, když k
nim došlo. Obviněný tak přinejmenším v návaznosti na první sexuální útok vůči
poškozené musel i v dalších případech jednoznačně vědět, že takové jeho chování
odmítá (sám obviněný tvrdí, že jakmile nezletilá projevila nesouhlas, od
dalšího jednání upustil). Přesto se ho posléze dopustil znovu a opakovaně, a to
způsobem v podstatě totožným, tedy zasednutím poškozené a poté vykonáním
análního styku. Právě prokazatelně opakované počínání obviněného jednoznačně
svědčí o jeho úmyslu tímto způsobem vyloučit odpor poškozené tak, aby mohl
uskutečnit svůj cíl představovaný vykonáním jiného pohlavního styku
srovnatelného se souloží, přičemž potvrzuje také jeho zcela jasné uvědomění si
faktu, že při případném nevyloučení tohoto odporu by poškozená s análním stykem
nesouhlasila.
46. Z těchto důvodů proto mělo být jednání obviněného J. Z. posouzeno
jako dokonaný zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud vrchní soud dospěl k
závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného
zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. ř., pak jeho rozsudek ze
dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020, spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání
státního zástupce posoudil jako dovolání důvodné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání
nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 15/2020,
jakož i další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 1 tr.
ř.). Současně pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).
48. Vrchnímu soudu v Praze se ukládá, aby o předmětné trestní věci znovu
jednal a rozhodl se zřetelem na shora vyslovené právní názory Nejvyššího soudu,
kterými je vázán (§ 265s odst. 1 tr. ř.)., a to jak z hlediska dodržení
příslušných procesních ustanovení (zejména ustanovení § 259 odst. 3 a § 263
odst. 7 tr. ř.), tak i odpovídajícího hmotněprávního posouzení jednání
obviněného na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci.
49. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné
Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud
učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář