5 Tdo 117/2011

5 Tdo 117/2011-63

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3.

2011 o dovolání obviněného P. V. , a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně,

podaném v neprospěch obviněného P. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 To 21/2010, který rozhodl jako soud

odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci

pod sp. zn. 28 T 1/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně z r u š u

j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 To

21/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e ,

aby věc obviněného P. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. o d m í t á .

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 5.

2009, sp. zn. 28 T 1/2006, byli obvinění J. Ř. a P. V. uznáni vinnými

trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1, 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

– dále jen „tr. zák.“) formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,

který spáchali tím, že v době od měsíce listopadu 1999 do měsíce ledna 2002 v

O. i jinde, J. Ř. jako společník a jednatel obchodní společnosti OMEGA

INVEST GROUP, spol. s r. o., se sídlem do 11. července 2000 v Olomouci na ul.

Vídeňská č. 14, a od 11. července 2000 v Olomouci na ul. Pasteurova č. 10, a

P. V. , do 11. října 2000 společník a poté zaměstnanec téže obchodní

společnosti, ve společném úmyslu zkrátit daně a způsobit škodu českému státu,

nakupovali a skladovali různé ropné produkty, které vyskladňovali a dále

prodávali jako motorovou naftu, přičemž nákup ropných produktů v účetnictví a v

daňovém řízení vykazovali jako nákup motorové nafty zdaněné spotřební daní, což

dokládali fiktivními účetními doklady dodavatele PARAMO, a. s., se sídlem v

Pardubicích na ul. Přerovská 560, a to fakturami za rok 1999, za rok 2002,

dále dodavatele P. H. –T. , se sídlem ve V. L. na ul. D. , a to fakturou

vystavenou dne 15. 3. 2000, a dále dodavatele TRUMF, spol. s r. o., se sídlem v

Praze 6 na ul. Bazovského 1230, a to fakturou vystavenou dne 21. 11. 2000,

fakturou vystavenou dne 22. 11. 2000, fakturou vystavenou dne 27. 11. 2000 a

fakturou vystavenou dne 29. 11. 2000,

přičemž tím, že

obchodní společnost OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., v přiznáních k dani z

přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců listopadu 1999 a prosince 1999,

února 2000 až června 2000 a srpna 2000 až ledna 2002, v rozporu s § 19 odst. 1

a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, prokazovala nárok na

odpočet daně z přidané hodnoty daňovými doklady, které nevystavili dodavatelé

na těchto daňových dokladech uvedení – PARAMO, a. s., P. H. –T. a TRUMF,

spol. s r. o., tedy dodavatelé, kteří neuskutečnili ve prospěch daňového

subjektu žádná zdanitelná plnění, zkrátili český stát zastoupený správcem daně

– Finančním úřadem v Olomouci – na dani z přidané hodnoty o částku 45.079.846,-

Kč,

a dále, že obchodní společnost OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., přestože

neprokázala, že skladovaná nebo vyskladňovaná motorová nafta byla zdaněna

spotřební daní nebo oprávněně nakoupena bez spotřební daně a stala se tak podle

§ 3 odst. 3 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, plátcem spotřební

daně se vznikem daňové povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. h) téhož zákona dnem

nabytí vybraných výrobků, nepodala za zdaňovací období měsíců listopadu 1999 a

prosince 1999, února 2000 až června 2000 a srpna 2000 až ledna 2002 přiznání ke

spotřební dani, zkrátili český stát zastoupený správcem daně – Finančním úřadem

v Olomouci – na spotřební dani o částku 65.666.265,- Kč,

čímž zkrácením daně z přidané hodnoty a spotřební daně způsobili českému státu

zastoupenému správcem daně – Finančním úřadem v Olomouci – celkovou škodu ve

výši 110.746.111,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. Ř. odsouzen podle § 148 odst. 4

tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 (osmi a půl) let nepodmíněně.

Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu

činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákup, prodej a

skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu, dále v oboru provozování

čerpacích stanic s palivy a mazivy a dále v oboru obchodní činnosti v rozsahu

koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i v zákazu výkonu

funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních

společnostech a družstvech v oboru nákup, prodej a skladování paliv a maziv,

včetně jejich dovozu, dále v oboru provozování čerpacích stanic s palivy a

mazivy a dále v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho

dalšího prodeje a prodej, nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu

8 (osmi) let.

Obviněný P. V. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 8,5 (osmi a půl) let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 3 tr. zák.

byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a

§ 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v

zákazu podnikání v oboru nákup, prodej a skladování paliv a maziv, včetně

jejich dovozu, dále v oboru provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy a

dále v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího

prodeje a prodej, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena

statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v oboru nákup,

prodej a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu, dále v oboru

provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy a dále v oboru obchodní činnosti

v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, nebo jejich

zastupování na základě plné moci, na dobu 8 (osmi) let.

Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání

obviněného P. V. , rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 To 21/2010,

tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek

Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 T

1/2006, částečně zrušil, a to ve všech výrocích týkajících se obviněného P.

V. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného

P. V. uznal vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009

Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zákoník“), jako

spolupachatele podle § 23 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v době

od měsíce listopadu 1999 do měsíce ledna 2002 v O. i jinde, do 11. října 2000

jako společník a poté zaměstnanec obchodní společnosti OMEGA INVEST GROUP,

spol. s r. o., se sídlem do 11. 7. 2000 v Olomouci na ul. Vídeňská č. 14 a

poté na ul. Pasteurova č. 10, společně s další osobou, v úmyslu zkrátit daně a

způsobit škodu českému státu, nakupovali a skladovali různé ropné produkty,

které vyskladňovali a dále prodávali jako motorovou naftu, a jmenovaná

společnost se tak podle § 3 odst. 3 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních

daních, stala plátcem spotřební daně z uhlovodíkových paliv a maziv, avšak za

uvedené zdaňovací období přiznání k této dani nepodala, přičemž nákup ropných

produktů v účetnictví a v daňovém řízení vykazovali jako nákup motorové nafty

zdaněné spotřební daní, což dokládali fiktivními účetními doklady dodavatelů:

1) PARAMO, a. s., se sídlem v Pardubicích na ul. Přerovská 560, a to fakturami

- za rok 1999, za rok 2000, za rok 2001 a za rok 2002 2) P. H. –T. , se

sídlem ve Velkých Losinách na ul. Dukelská 398, a to fakturou vystavenou dne

15. 3. 2000,

3) TRUMF, spol. s r. o., se sídlem v Praze 6 na ul. Bazovského 1230, a to

fakturou vystavenou dne 21. 11. 2000, fakturou vystavenou dne 22. 11. 2000,

fakturou vystavenou dne 27. 11. 2000 a fakturou vystavenou dne 29. 11. 2000,

čímž zkrátil český stát, zastoupený správcem daně – Finančním úřadem v

Olomouci, nejméně na spotřební dani o částku 65.666.265,- Kč.

Za tento zločin byl obviněný P. V. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.

zákoníku k trestu odnětí svobody na 7,5 (sedm a půl) roku. Podle § 56 odst. 1

písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu

činnosti, spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákup, prodej a

skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu, dále v oboru provozování

čerpacích stanic s palivy a mazivy a dále v oboru obchodní činnosti v rozsahu

koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jednak v zákazu výkonu

funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních

společnostech a družstvech v oboru nákup, prodej a skladování paliv a maziv,

včetně jejich dovozu, dále v oboru provozování čerpacích stanic s palivy a

mazivy a dále v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho

dalšího prodeje a prodej, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na 8

(osm) let.

Vrchní soud rozhodoval samostatně ohledně obviněného P. V. z toho

důvodu, že před uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2010, sp.

zn. 2 To 21/2010, proti kterému obviněný P. V. podal dovolání, rozhodl

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 26.

1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009-I, o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala

ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch spoluobviněného J. Ř.

Podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud

tak, že pravomocnými usneseními státního zástupce Vrchního státního

zastupitelství v Olomouci – pobočka Ostrava ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 4 VZv

5/2003, a ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 4 VZv 5/2003, a v řízení předcházejícím

byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c), § 160

odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. Ř. Napadená usnesení zrušil v

celém rozsahu a současně zrušil i usnesení policejního orgánu Policie České

republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby

kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, ze dne 24. 9. 2003, ČTS:

OKFK-305/6-2003, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru

pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a

vyšetřování, expozitury Ostrava, ze dne 7. 6. 2004, ČTS: OKFK-16/6-2004. Zrušil

též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil

rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 5. 2009, sp.

zn. 28 T 1/2006, a to v části týkající se obviněného J. Ř. Státnímu zástupci

Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka Ostrava přikázal, aby věc

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že policejní orgán ve výroku i

v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2003, ČTS:

OKFK-305/6-2003, a také usnesení ze dne 7. 6. 2004, ČTS: OKFK-16/6-2004,

především pominul subjektivní stránku trestného činu zkrácení daně, ač z

ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. jednoznačně vyplývá, že jedním ze zákonných

znaků je úmyslné jednání pachatele. Jednání pachatele, kde absentuje úmysl

zkrátit daň, nemůže vykazovat zákonné znaky daného trestného činu, i kdyby ke

zkrácení daně skutečně došlo. V tomto směru poukázal i na judikaturu Ústavního

soudu a Nejvyššího soudu a na význam a obecný smysl institutu zahájení

trestního stíhání. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že policejní orgán ve

výroku i v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2003,

ČTS: OKFK-305/6-2003, sice vyčíslil zkrácení jednotlivých daní, avšak neuvedl

přesné množství a druh ropných produktů, které byly předmětem zkrácení daní,

neuvedl ani náklady, které měla předmětná společnost s odběry ropných produktů

u daně z příjmů právnických osob. Nelze proto s přesností zjistit, jak dospěl k

uvedené výši zkrácených daní a co je přesně obviněnému kladeno za vinu, resp.

jakým konkrétním jednáním měl obviněný daně zkrátit. Z výroku ani z odůvodnění

usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 6. 2004, ČTS: OKFK-16/6-2004,

není zřejmé ani to, v jaké konkrétní výši měl obviněný jednotlivé daně zkrátit

– je zde pouze vyčíslena celková výše zkrácení všech daní. Skutkovou podstatu

trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1 tr. zák. je však možno naplnit pouze zkrácením konkrétní daně, resp.

porušením konkrétní daňové povinnosti. V usneseních o zahájení trestního

stíhání nedošlo ke splnění požadavku konkretizace skutku a je v nich pominuta

jak subjektivní stránka (popis zavinění), tak i stránka objektivní, tedy popis

jednání pachatele a vzniklý následek (tj. jakým konkrétním jednáním měl

obviněný jednotlivé konkrétní daně zkrátit a v jaké výši) – k tomu srov. str. 8

až 9 rozsudku Nejvyššího soudu. V závěrečném odstavci Nejvyšší soud uvádí, že

nemohl v daném případě podle § 269 odst. 2 tr. ř. použít přiměřeně ustanovení §

261 tr. ř. ve prospěch obviněného P. V. , neboť v jeho případě usnesení o

zahájení trestního stíhání obsahuje náležitosti týkající se naplnění znaků

subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a z větší části i náležitosti

týkající se naplnění znaků objektivní stránky posuzovaného trestného činu

(srov. str. 10 rozsudku Nejvyššího soudu).

Jak již bylo výše zmíněno, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci

ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 To 21/2010, podal obviněný P. V.

prostřednictvím obhájce JUDr. Borise Vágnera dovolání, a to z důvodů uvedených

v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně

právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku

proti rozsudku soudu prvního stupně. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že rozsudek nalézacího soudu byl

zatížen podstatnými vadami předcházejícího řízení, neboť byla mj. porušena

ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci i právo obhajoby. Za tohoto

stavu měl odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně, resp. pro

neodstranitelnost procesních vad měl vrátit věc státnímu zástupci k došetření.

V podrobnostech dále obviněný P. V. k dovolacímu důvodu podle ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, že základním problémem odůvodnění

napadeného rozsudku odvolacího soudu je jeho faktická nepřezkoumatelnost. Dovolatel především namítl, že vymezení účastenství dovolatele v napadeném

rozhodnutí odvolacího soudu není bez dalšího v souladu s ustanovením § 114

odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí

být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že

zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby,

jejímž jménem pachatel jedná. Obchodní společnost OMEGA INVEST GROUP, spol. s

r. o., byla nositelem zvláštního postavení – plátce spotřební daně, a proto

pachatelem ve smyslu tohoto ustanovení mohla být pouze fyzická osoba jednající

jménem společnosti. Z ustanovení § 13 odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že

jménem právnické osoby může jednat pouze statutární orgán, přičemž jiná fyzická

osoba může dotčenou právnickou osobu pouze zastupovat (tedy jednat v zastoupení

této osoby), a to na základě zplnomocnění uděleného statutárním orgánem, event. na základě jiného speciálního úkonu, např. pověření ve smyslu § 15 obchodního

zákoníku, případně konkrétního úkonu pracovněprávního obsahu. Podle § 133 odst. 1 obchodního zákoníku je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným

jeden nebo více jednatelů, kterým náleží obchodní vedení společnosti. Z obsahu

provedeného dokazování je nepochybné, že dovolatel nebyl po celé období, kdy se

měl údajně dopouštět trestné činnosti, v postavení statutárního orgánu obchodní

společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., vůbec, avšak odvolací soud se s

touto odvolací námitkou žádným relevantním způsobem nevypořádal. Odvolací soud

vytrhl ze souvislostí citaci z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo

1270/2006, neboť opomněl povinnost nalézacího soudu vždy konkrétně popsat ve

výroku rozhodnutí okolnosti účastenství, neboť je na orgánech činných v

trestním řízení, aby okolnosti vedoucí ke „specialitě“ jeho postavení v daném

smyslu tvrdily a zejména prokázaly. Odvolací soud se měl zabývat otázkou zda a

v jakém rozsahu odvolatel obdržel od statutárních orgánů zmocnění k jednáním

kladených mu za vinu a z jakých konkrétních jednání či opomenutí dovolatele lze

usuzovat např. na existenci subjektivní stránky v jeho případě páchat trestnou

činnost. Povinností orgánů činných v trestním řízení je tvrdit a prokázat

skutečnosti vztahující se k subjektivní stránce pachatele (při jeho tvrzené

specialitě). Z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nelze dovodit, které

konkrétní skutečnosti mají svědčit o existenci společného úmyslu dovolatele s

dalšími osobami a z čeho odvolací soud soudí, že je prokázáno, že se tak mělo

dít k celému tvrzenému objemu. Dovolatel se také ve svém mimořádném opravném

prostředku tázal, kterou částí dokazování orgány činné v trestním řízení

konkrétně prokázaly, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že nejsou za konkrétní

daňová období podávána daňová přiznání ke spotřební dani odpovídajícího obsahu.

K dalším vadám napadeného rozsudku, spočívajícím zejména v nedostatečnosti

výroku, obviněný poznamenal, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nepojal

do popisu skutkového stavu ve výroku rozsudku identifikaci údajně skutečných

dodavatelů „různých ropných produktů“, resp. motorové nafty, přestože dovozuje

vznik povinnosti platit spotřební daň z důvodů definovaných ustanovením § 3

odst. 3 zák. č. 587/1992 Sb. Pokud odvolací soud dovozoval pro společnost OMEGA

INVEST GROUP, spol. s r. o., povinnost platit spotřební daň z důvodů

definovaných v uvedeném ustanovení, otázka zda tyto subjekty řádně spotřební

daň uhradily či nikoliv, je rozhodující pro identifikaci a popis důvodů vzniku

trestní odpovědnosti. Rovněž bylo třeba se zabývat otázkou identifikace

dodavatelů motorové nafty (ropných produktů) a otázkou kdo ze zúčastněných

subjektů za porušení povinnosti spotřební daň hradit nese odpovědnost. K tomu

orgány činné v trestním řízení svá zjištění opírají výhradně o zjištění orgánů

správce daně a ignorovaly svou povinnost prověřovat skutečnosti již zdánlivě

zjištěné v daňovém řízení z pohledu zásady presumpce neviny. Existence takového

stavu zakládá porušení práva na spravedlivý proces.

Obviněný dále vytkl nepodložená skutková zjištění s tím, že z obsahu trestního

spisu lze sice zjistit některé pokusy orgánů přípravného řízení podsouvat

dovolateli i dalšímu spoluobviněnému, že některé ropné produkty, zejména oleje,

míchali s motorovou naftou a tuto dále jako motorovou naftu prodávali, nikoliv

však, že by k takovémuto jednání došlo. Zatímco však orgány činné v trestním

řízení až do úrovně soudu prvního stupně tuto možnost pouze naznačovaly ve

výrocích svých rozhodnutí, přičemž soud prvního stupně na rozdíl od výroku v

odůvodnění svého rozsudku hovoří o odběrech motorové nafty (str. 52 rozsudku),

jedině odvolací soud má za prokázané, že odvolatel a další osoba vyjmenované

ropné produkty označované jako Separ, Spirdan 60, Ketrul 70, Ketrul 40, Mogul a

jiné míchali do motorové nafty (ačkoliv sám přiznává „nezjištěným způsobem“),

resp. tyto produkty zaměňovali s motorovou naftou. Toto tvrzení odvolacího

soudu je třeba označit nejen za spekulativní, ale za zcela absurdní. Ke

spekulaci odvolacího soudu o tom, že dovolatel a další osoba dováželi ropné

produkty a tyto míchali do motorové nafty, dovolatel poznamenal, že této

spekulaci nesvědčí jediný provedený důkaz, když ropné produkty byly na stáčiště

dováženy zcela odlišnou společností (HI OIL, s. r. o.) a prodávány třetí osobě

zcela odlišné od společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o. Tvrzení

odvolacího soudu je zcela nesmyslné především z technického hlediska, neboť

převážná většina dovážených ropných produktů by i v malém množství zcela

znehodnotila motorovou naftu, navíc je zde výpověď svědka M. , kterou poskytl v

novém přípravném řízení ve věci obviněného Ř. , která má potvrzovat kvalitu

prodávané motorové nafty. Soud druhého stupně tedy nemohl učinit závěry o

míchání ropných produktů s motorovou naftou, aniž by v průběhu dokazování

předcházel např. znalecký posudek z příslušného technického oboru, který by se

zabýval technickou možností či přípustností odvolacím soudem naznačených

údajných postupů dovolatele.

Dovolatel také poznamenal, že v důsledku procesních vad předcházejícího řízení

byla učiněna nedostatečná a nesprávná skutková zjištění, poněvadž v průběhu

trestního řízení byla zamítána celá řada důkazních návrhů ze strany dovolatele

a původního spoluobviněného J. Ř. Dovolatel dále zdůraznil, že v nově

prováděném přípravném řízení ve věci obviněného Ř. jsou prověřovány okolnosti

dříve zcela opomíjené, prováděny důkazy, jejichž návrhy byly dříve zamítány.

Jako příklad poukázal na dříve opomíjený výslech svědkyně H. a nově výslech

svědkyně M. a svědka N. a další skutečnosti svědčící ve prospěch dovolatele i

jeho původně spoluobviněného. Vyšly najevo i další skutečnosti týkající se

listin označovaných jako „atest“, které byly označovány údajně pouze jako

„osvědčení o jakosti“, a nyní bylo v souběžně vedeném přípravném řízení v

trestní věci obviněného J. Ř. zjištěno, že byly označovány oběma způsoby. Ve

vztahu k osobě Ing. R. S. poukázal dovolatel na to, že byly zjištěny důležité

informace (např. nový výslech svědka F. N. apod.). Dále uvedl, že ohledně

této osoby nebyly popsány a prokázány hypotézy vztahující se ke jmenované osobě

a provedeny relevantní vyšetřovací úkony směřující k zjištění identifikace této

osoby a zajištění její účasti v trestním řízení, a to ať už jako svědka nebo

obviněného. Konečně se také obviněný V. zabýval nepřezkoumatelností stanoviska

odvolacího soudu týkajícího se úpravy výroku o výši trestu, když se masivní

eliminace části trestní odpovědnosti neprojevila ve výši uloženého trestu.

V závěru svého dovolání obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil

napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 To

21/2010, a rozhodl o zproštění dovolatele obžaloby v plném rozsahu, neboť

nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl dovolatel stíhán.

V doplnění dovolání ze dne 23. 12. 2010 dovolatel uvedl, že k prohlídce jiných

prostor – nebytových prostor sloužících jako sídlo obchodní společnosti OMEGA

INVEST GROUP, spol. s r. o., došlo pouze na základě příkazu státního zástupce.

K této skutečnosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu České republiky

ze dne 8. 6. 2010, uveřejněný pod č. 219/2010 Sb., jímž došlo ke zrušení

ustanovení § 83a odst. 1 části věty první za čárkou a věty druhé zák. č.

141/1961 Sb., podle nějž šlo příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydat

policejním orgánem za předchozího souhlasu státního zástupce. Přípravné řízení

tak podle dovolatele bylo zatíženo vadou, která měla vliv na rozhodnutí ve věci

samé, přičemž s existencí této vady se odvolací soud žádným způsobem

nevypořádal.

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 To

21/2010, podala dovolání v neprospěch obviněného P. V. také nejvyšší státní

zástupkyně z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je

přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. V

odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázala především na

ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona č. 588/1992 Sb., o dani

z přidané hodnoty, z hlediska uplatnění nároku plátce daně z přidané hodnoty na

odpočet daně na vstupu, a namítla, že v projednávané trestní věci byla učiněna

skutková zjištění, podle nichž k uskutečnění zdanitelných plnění – dodáním

motorové nafty od dodavatele společnosti PARAMO, a. s., – nedošlo, tento

dodavatel neuplatnil vůči společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., jako

součást ceny daň na vstupu a dále, že daňové doklady nebyly společností PARAMO,

a. s., vystaveny. Za takovéhoto skutkového stavu společnosti OMEGA INVEST

GROUP, spol. s r. o., nemohl vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

Pokud tedy jmenovaná společnost uplatňovala nárok na odpočet daně z přidané

hodnoty, jednala i prostřednictvím obviněného P. V. úmyslně podvodně s cílem

snížení své daňové povinnosti a způsobení tak škody na majetku České republiky

nezaplacením daně z přidané hodnoty. Nepřiléhavým se tak jeví právní názor

odvolacího soudu o podstatnosti toho, že k uskutečnění zdanitelných plnění

došlo, byť ve vztahu k jiným dodavatelům jiných ropných produktů. Podstatné je

to, že konkrétní zdanitelná plnění, která byla správci daně prezentována v

daňovém řízení, nebyla uskutečněna. V důsledku nesprávného hodnocení

provedených důkazů odvolacím soudem tak zjevně existuje extrémní nesoulad mezi

důkazy tak, jak byly provedeny, a skutkovými zjištěními, které byly odvolacím

soudem dovozeny a promítnuty do výroku o vině obviněného (skutkové věty). V

důsledku toho výrok o vině odvolacího soudu, není-li v něm vyjádřena i ta část

následku obviněnému vytýkaného jednání, spočívající i ve zkrácení daně z

přidané hodnoty, spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

Naznačený extrémní nesoulad má za následek porušení základních práv a svobod,

zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České

republiky.

Z uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v 265p odst. 1 tr. ř. zrušil

dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2010, sp.

zn. 2 To 21/2010, jakož i všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a

podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila výslovný

souhlas, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání

v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro

jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný

souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není

dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na

základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.

a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm.

a), b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují

náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně

vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným a

nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací

důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší

soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,

tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná, přičemž ani tento důvod pro

odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně neshledal. Vzhledem k tomu, že

Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného a

nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i

odst. 3 tr. ř. k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zákonnost a odůvodněnost

těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v

rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem

rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny,

Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti

nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný P. V. a nejvyšší státní zástupkyně shodně uplatnili dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že

tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď

nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku,

jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními

hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto

vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto

ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že

právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy

navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o

vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání

podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový

stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen

vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo

pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje

hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených

rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování

dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení

provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o

dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem

určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního

stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem

určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §

2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný

prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými

zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Z těchto hledisek proto zásadně nelze přezkoumávat napadený

rozsudek z hlediska obviněným P. V. tvrzených nedostatečných a nesprávných

skutkových zjištění, byť by byly důsledkem procesních vad předcházejícího

řízení, které navíc obviněný spatřuje mimo nedostatečné identifikace dodavatelů

„různých ropných produktů“ zejména v tom, že byly zamítány jeho důkazní návrhy

a že nyní údajně v opětovném přípravném řízení vedeném ve věci původně

spoluobviněného J. Ř. jsou tyto důkazy prováděny a vyznívají ve prospěch

dovolatele (viz str. 6 až 7 odůvodnění dovolání). V té souvislosti je třeba

zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s

ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu

do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění

byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí

(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,

uveřejněn pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního

soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve

sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Takový závěr však nelze ve vztahu k dokazování

provedenému v rámci řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí učinit,

zvláště když je tento rozpor zejména vyvozován z tvrzených výsledků dokazování

prováděného v přípravném řízení vedeném ve věci původně spoluobviněného J. Ř. To na druhé straně neznamená, že v případě, že je napadený rozsudek v dovolacím

řízení s přihlédnutím k jiným relevantním vadám zrušen, by nebylo možné v

dalším řízení k novým důkazům, které se v mezidobí objevily přihlédnout a v

potřebném rozsahu dokazování opakovat nebo doplnit (viz níže).

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí

o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §

265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy

spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z

tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §

253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro

takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových

náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně

poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253

odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli

jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení

předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními

dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Procesní podmínky

pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti vymezují příslušná

ustanovení trestního řádu, a to § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti

a § 253 tr. ř. u odvolání. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném

řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po

věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový

postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v

řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být

provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého

stupně. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené

v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku

(odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný

opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u

stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li

v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání

uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této

alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy

skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého

stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával

napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném

opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou

zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Takovýto závěr však nelze v projednávané věci učinit, neboť odvolací soud

podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného

P. V. částečně zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu, a to ve všech

výrocích týkajících se obviněného a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině a trestu obviněného. Odůvodnění obviněného v doplnění

dovolání spočívající v tom, že „soud rozhodl o zamítnutí (byť zrušil napadený

rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o vině a trestu dovolatele) řádného

opravného prostředku proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v

Olomouci ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 T 1/2006, aniž byly splněny procesní

podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, neboť odvolací soud měl zrušit

napadený rozsudek soudu prvního stupně pro podstatné vady řízení, které

rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena

ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obhajoby, přičemž zmíněné vady mohly

mít a měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku ve smyslu

§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.“, je tak nepřiléhavé.

Především Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že trestný čin zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální

zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou

platbu a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Zkrácením je jakékoli

jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň

(clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná

podobná povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při

zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na

zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ

podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a

další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností

předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost

vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených

povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím

dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má

určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Daň z přidané hodnoty bylo

možno za účinnosti zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „DPH“), když k posuzovanému jednání došlo v

období od listopadu 1999 do ledna 2002, zkrátit především nesplněním zákonné

povinnosti zaregistrovat se ve stanovených případech jako plátce této daně (§ 5

DPH) spolu s nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně (§ 37

DPH), dále zatajením zdanitelných plnění (§ 7 DPH), účelovým snižováním základu

daně (§ 14 DPH) či neoprávněným uplatněním odpočtu daně (§ 19 a násl. DPH). V

úvahu přicházejí různé manipulace s daní na vstupu [§ 2 odst. 2 písm. d) DPH] i

s daní na výstupu [§ 2 odst. 2 písm. e) DPH]. Podle současně platného zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„DPHZ“), pak jde obdobně o povinnost zaregistrovat se ve stanovených případech

jako plátce této daně (§ 97 DPHZ v návaznosti na § 5 až § 6 DPHZ) spolu s

nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně (§ 21 a násl. DPHZ),

dále zatajení zdanitelných plnění (§ 2 a § 21 a násl. DPHZ), účelové snižováním

základu daně (§ 36 a násl. DPHZ) či neoprávněné uplatnění odpočtu daně (§ 72 a

násl. DPHZ). Stejně tak přicházejí v úvahu různé manipulace s daní na vstupu [§

4 odst. 1 písm. c) DPHZ] i s daní na výstupu [§ 4 odst. 1 písm. h) DPHZ],

zejména předstírání vývozu zboží do zahraničí, zastírání či předstírání

zdanitelného plnění, zvyšování nároku na odpočet daně atd. Výši zkrácení

představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou

platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů

zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou),

která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp.

kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo,

pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li

zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být

přiznána, vyměřena a zaplacena. Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného,

jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve

stanovené výši zaplacena. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné

povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná

daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu

vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná

povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu. Subjekt daně (poplatku,

event. jiné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a

jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné

platby). U spolupachatelství trestného činu podle § 148 tr. zák. je lhostejné,

zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé či

jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla

osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby) či jen do její části (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně

(event. jiné povinné platby) není soud vázán při posouzení, zda byla daň

zkrácena ve větším rozsahu a zda tedy jde o trestný čin. Soud však není vázán

ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši

zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým

materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V praxi

dochází často k rozdílům mezi závěrem finančního orgánu a rozhodnutím soudu o

zkrácené dani v důsledku toho, že dokazování v daňovém řízení podle zákona o

správě daní a poplatků je z hlediska toho, k čemu může správce daně přihlížet,

mnohem volnější a širší v porovnání s dokazováním v trestním řízení (srov. č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši

nejméně 5.000.000,- Kč. Ve vztahu k tomuto těžšímu následku postačí nedbalost

[srov. § 6 písm. a) tr. zák.].

Zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle

ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá, kdo ve větším rozsahu zkrátí

daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku

zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění,

poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z

těchto povinných plateb a uvedený čin spáchá ve velkém rozsahu. Zkrácení je

jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné

osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální

zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové

pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná

platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné

platby vůbec nedojde. O zkrácení daně z přidané hodnoty a výkladu shora

uvedených pojmů platí obdobně to, co bylo uvedeno shora u trestného činu

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, 4 tr. zák. Také pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby),

ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek,

event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď

vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná povinná platba)

tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda

na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet. Subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby) a subjekt trestného činu

zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto

zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení

daně (event. jiné povinné platby). U spolupachatelství trestného činu podle §

240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby)

byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně

(event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též

lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý

spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to

včetně vylákané výhody, či jen do její části. Pokud jde o velký rozsah zkrácení

daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných

plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1 tr. zákoníku,

ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je

třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Jedná se o

hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem. Za velký rozsah lze v

tomto případě považovat celou daň (event. jinou povinnou platbu), jen jestliže

nebyla v důsledku jednání pachatele vyměřena vůbec, jinak jde vždy o rozdíl

mezi zkrácenou vyměřenou daní (event. jinou povinnou platbou) a daní (event.

jinou povinnou platbou), která měla být podle zákona správně – nebýt jednání

pachatele – vyměřena. Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná

platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná

skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše

zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána,

vyměřena a zaplacena. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší

trestní sazby postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.

Právně relevantní námitky obviněného P. V. spočívaly zejména v tom, že

vymezení účastenství obviněného P. V. v napadeném rozhodnutí odvolacího

soudu není bez dalšího v souladu s ustanovením § 114 odst. 2 tr. zákoníku,

podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní

vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost,

způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel

jedná. Obchodní společnost OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., byla nositelem

zvláštního postavení – plátce spotřební daně, a proto pachatelem ve smyslu

tohoto ustanovení mohla být pouze fyzická osoba jednající jménem společnosti. Přitom je nepochybné, že dovolatel nebyl po celé období, kdy se měl údajně

dopouštět trestné činnosti, v postavení statutárního orgánu obchodní

společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., a proto měly být ve výroku

odsuzujícího rozsudku konkrétně popsány okolnosti účastenství, neboť je na

orgánech činných v trestním řízení, aby okolnosti vedoucí ke „specialitě“ jeho

postavení v daném smyslu tvrdily a zejména prokázaly. Odvolací soud se měl

zabývat otázkou zda a v jakém rozsahu odvolatel obdržel od statutárních orgánů

zmocnění k jednáním kladených mu za vinu a z jakých konkrétních jednání či

opomenutí dovolatele lze usuzovat např. na existenci subjektivní stránky v jeho

případě páchat trestnou činnost. Z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení

nelze dovodit, které konkrétní skutečnosti mají svědčit o existenci společného

úmyslu dovolatele s dalšími osobami páchat trestnou činnost a z čeho odvolací

soud soudí, že je prokázáno, že k páchání trestné činnosti mělo docházet k

celému tvrzenému objemu. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) nepojal do

popisu skutkového stavu ve výroku rozsudku identifikaci údajně skutečných

dodavatelů „různých ropných produktů“, resp. motorové nafty, přestože dovozuje

vznik povinnosti platit spotřební daň z důvodů definovaných ustanovením § 3

odst. 3 zák. č. 587/1992 Sb. Pokud odvolací soud dovozoval pro společnost OMEGA

INVEST GROUP, spol. s r. o., povinnost platit spotřební daň z důvodů

definovaných v uvedeném ustanovení, otázka zda tyto subjekty řádně spotřební

daň uhradily či nikoliv, je rozhodující pro identifikaci a popis důvodů vzniku

trestní odpovědnosti. Rovněž bylo třeba se zabývat otázkou identifikace

dodavatelů motorové nafty (ropných produktů) a otázkou, kdo ze zúčastněných

subjektů za porušení povinnosti spotřební daň hradit nese odpovědnost. K tomu

orgány činné v trestním řízení svá zjištění opírají výhradně o zjištění orgánů

správce daně a ignorovaly svou povinnost prověřovat skutečnosti již zdánlivě

zjištěné v daňovém řízení. Pro spekulaci odvolacího soudu o tom, že dovolatel a

další osoba dováželi ropné produkty a tyto míchali do motorové nafty, nesvědčí

jediný provedený důkaz, když ropné produkty byly na stáčiště dováženy zcela

odlišnou společností (HI OIL, s. r. o.) a prodávány třetí osobě zcela odlišné

od společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o.

Tvrzení odvolacího soudu je

zcela nesmyslné především z technického hlediska, navíc je zde výpověď svědka

M. , která má potvrzovat kvalitu prodávané motorové nafty. Soud druhého stupně

tedy nemohl učinit závěry o míchání ropných produktů s motorovou naftou, aniž

by v průběhu dokazování předcházel např. znalecký posudek z příslušného

technického oboru, který by se zabýval technickou možností či přípustností

odvolacím soudem naznačených údajných postupů dovolatele.

K námitkám uvedeným v dovolání obviněného P. V. se z odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně podává, že „v případě dodávek od spol. PARAMO, a. s., je z

výpovědí svědkyň J. K. a R. R. , jakož i ze zprávy spol. PARAMO, a. s.,

patrno, že spol. PARAMO, a. s., nikdy nedodávala motorovou naftu společnosti

OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o. Část účetních dokladů neodpovídá číselným

řadám faktur používaných ve firmě PARAMO, a. s., v dalších případech jsou u

účetních dokladů pod těmito čísly uvedeni jiní odběratelé. Rovněž tak

neodpovídá „Osvědčení o jakosti“, když v té době PARAMO, a. s., vystavovala

obdobný doklad, ale pod názvem „Atest“. Zejména je však z těchto důkazů zřejmé,

že v rozhodné době ve spol. PARAMO, a. s., nepracoval žádný člověk jménem S. a

žádná takováto osoba nebyla oprávněna spol. PARAMO, a. s., zastupovat. Ve spol. PARAMO, a. s., pracoval pouze muž jménem B. S. , a to do 31. 3. 1993. Za této

situace je naprosto nevěrohodné tvrzení obžalovaných, uvedené i ve vyjádření

OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., na č.l. 53, a svědkyně ing. K. , že snad

měla svědkyně ing. K. telefonovat na obchodní oddělení PARAMO, a. s., a tam jí

měl někdo říct, že ing. S. si pouze na chvíli odskočil. Z provedených důkazů

je zřejmé, že takováto situace nemohla nastat. Rovněž tak s ohledem na výše

uvedené nemohla nastat situace uváděná ve vyjádření daňového subjektu OMEGA

INVEST GROUP, spol. s r. o., na č. l. 53 spisu, že pokud se vyskytl při

obchodech s PARAMO, a. s., nějaký problém, pak zástupci daňového subjektu OMEGA

INVEST GROUP, spol. s r. o., jednali přímo s příslušným skladníkem, ale jméno

si nepoznačili. Pro závěr o tom, že neexistovala jedna a táž osoba, která by

vystupovala pod jménem ing. R. S. , svědčí i zásadní rozpor v popisu této

osoby. Rovněž tak je třeba poukázat na skutečnost, že nebyla zpochybněna

evidence vjezdů do areálu stáčiště v M. , kdy na základě této evidence byli

vyslechnuti jednotliví řidiči cisteren jako svědci a byly opatřeny záznamy o

provozu těchto vozidel. Z takto provedeného dokazování je zřejmé, že tato

evidence vjezdů do areálu stáčiště je naprosto věrohodná, byť samozřejmě řidiči

cisteren ve svých svědeckých výpovědích, s ohledem na značný časový odstup,

nejsou schopni již uvádět naprosto přesné údaje a někteří z nich si na evidenci

na vjezdu do areálu nevzpomínají. Nicméně i z jejich výpovědí je patrno, že

přepravy do areálu stáčiště v M. uskutečnili, a to v zásadě v souladu s

evidencí vjezdů. Toto potvrzuje také výpověď svědka ing. J. Ž. Mimo jiné z

této evidence vjezdů do areálu stáčiště v M. vyplývá, že do tohoto areálu v

rozhodné době nikdy nevjel osobní automobil s pardubickou SPZ. Dále nalézací

soud uvedl, že „záznamy ve skladovacích kartách neodpovídají reálné situaci

pokud jde o obchodování s ropnými produkty realizovanými na stáčišti v M. “ (srov. str. 50 rozsudku nalézacího soudu). Z výše uvedeného lze tedy dovodit

závěr, že osoba jménem ing. S.

buď vůbec neexistovala a byla zcela smyšlená

obžalovanými k zakrytí skutečného dodavatele motorové nafty, nebo existovala

osoba, se kterou obžalovaní sice skutečně přicházeli do styku, ale která

samozřejmě nebyla údajným ing. S. , kdy tato osoba jako ing. S. vystupovala po

předchozí dohodě s obžalovanými, případně o takové osobě jako o ing. S. z

PARAMO, a. s., hovořili samotní obžalovaní, vedeni snahou vytvořit u pracovníků

společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., případně dalších osob dojem, že

skutečně probíhají obchodní vztahy se společností PARAMO, a. s., zastupovanou

ing. S. Pokud jde o údajný odběr motorové nafty od firmy ing. P. H. –T. , pak

je obhajoba obžalovaných zcela jednoznačně vyvracena výpovědí svědka V. K. Ohledně údajné dodávky motorové nafty od společnosti TRUMF, s. r. o., je

obhajoba obžalovaných vyvracena výpovědí svědka V. D. Na str. 52 rozsudku

nalézací soud uvádí, že skutek byl upraven oproti obžalobě, kdy ve vztahu k

dani z příjmu právnických osob nebylo prokázáno, jaké náklady měla společnost

OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., s odběry motorové nafty a nelze tedy ani

stanovit základ daně, určit tak výši případného zkrácení daně z pohledu

skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Ve vztahu k zavinění nalézací soud

dovodil, že v jednání obviněných spatřuje úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák., kdy obvinění vědomě porušili zájem chráněný zákonem vedeni snahou zkrátit

daňovou povinnost, kdy do svého účetnictví zaváděli daňové doklady o dodávkách

motorové nafty z PARAMO, a. s., od firmy ing. P. H. –T. a TRUMF, s. r. o. Stanovením výše škody se nalézací soud blíže v odůvodnění rozsudku nezabýval,

avšak je jisté, že ve výroku rozsudku při stanovení výše zkrácených daní vyšel

ze zprávy Finančního úřadu v Olomouci ze dne 25. 4. 2005, č. j. 107676/05/379941/7684 (založena na č. l. 8023 až 8024), kterou zmiňuje na str. 42 rozsudku, kde rozepsal, že finanční úřad upřesnil doměrky daní společnosti

OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., a konstatoval, že výše celkového doměrku za

kontrolovaná období podle provedené daňové kontroly, s vyloučením faktur

společnosti PARAMO, a. s., a P. H. –T. činí: daň z příjmu právnických osob –

41.790.560,- Kč, daň z přidané hodnoty – 44.192.410,- Kč, spotřební daň –

64.492.665,- Kč. Celková výše doměrku daní činí 150.475.635,- Kč. V případě

vyloučení faktur společnosti TRUMF, spol. s r. o., by přepočtené celkové

doměrky činily: daň z příjmu právnických osob – 42.677.160,- Kč, daň z přidané

hodnoty – 45.079.846,- Kč, spotřební daň – 65.666.265,- Kč. Celková výše

doměrku daní činí 153.423.271,- Kč.

K námitce obviněného P. V. , že vymezení účastenství obviněného P. V. v

napadeném rozhodnutí odvolacího soudu není bez dalšího v souladu s ustanovením

§ 114 odst. 2 tr. zákoníku, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku

zdůraznil, že obžalovaný P. V. nebyl statutárním zástupcem společnosti

Omega, nýbrž jen společník a poté zaměstnanec a v dalším období již ani

zaměstnanec. Ve smyslu ustálené soudní praxe může být pachatelem trestného činu

podle § 148 tr. zák., resp. § 240 tr. zákoníku, nejen subjekt daně, ale

kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo i

jinému subjektu vyměřena buď vůbec, nebo ne v zákonné míře a daň tak byla

zkrácena ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení

daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto

zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně. U

spolupachatelství je pak lhostejné, zda subjektem daně byli všichni

spolupachatelé či jen někteří z nich, nebo zda subjektem daně byla osoba

rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně byl každý

spolupachatel do celé výše zkrácení daně, či jen do její části. K subjektivní

stránce jednání obviněného P. V. odvolací soud pak uvedl, že tato „je

dostatečně zdokumentována jeho faktickým fungováním ve společnosti Omega, jak

je popisováno i ve výroku nového rozsudku odvolacího soudu, v návaznosti na

činnost statutárního orgánu společnosti Omega a dalších zaměstnanců

(společníka) a jeho výpověďmi o účasti na jednáních ohledně údajných dodávek

nafty ze strany subjektů vyjmenovaných ve výroku napadeného i nového rozsudku

odvolacího soudu, jeho angažovaností při sjednávání označených obchodů, při

stáčení různých produktů na pronajatých stáčištích, případně nakládání se

strženými prostředky. Sám obviněný P. V. uvedl, že se převážné části jednání

účastnil společně s původně spoluobviněným J. Ř. Ze společného založení

společnosti Omega, fungování jako jediných společníků společnosti, účasti na

obchodech, skladování a distribuci finálních produktů lze dovodit dohodu

obviněného P. V. se statutárním orgánem společnosti na společném páchání

trestné činnosti, která je obviněnému V. kladena za vinu“ (srov. str. 15

rozsudku). Následně se odvolací soud zabýval formulací „různé ropné produkty“,

ohledně níž zdůraznil: „Odmítnout lze i argumentaci, že z rozsudku není zřejmé,

co první soud rozuměl pod formulací různé ropné produkty, když zejména z

výpovědí řidičů přivážejících ony produkty na pronajatá stáčiště společnosti

Omega, jak z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, soud zjistil, že přiváželi

produkty označované jako S. , S. , K. , K. , M. a jiné, ač obviněný,

případně svědek L. Š. vypověděli, že pro společnost Omega byla na stáčišti v

M. u P. (také na stáčišti v D. ) stáčena, skladována a vyskladňována pouze

motorová nafta.

Proces, který vedl k záměně uvedených ropných produktů a jejich

vyskladňování a další distribuci jako motorové nafty nebyl zjištěn

(nejpravděpodobněji šlo o míchání s motorovou naftou v určitém poměru), jako

dodavatel různých ropných produktů byla podle výpovědí řidičů, kteří je i ze

zahraničí přiváželi, zjištěna převážně společnost TOTAL“ (srov. taktéž str. 15

rozsudku). V návaznosti na to odvolací soud shrnul, že ve věci provedenými

důkazy bylo prokázáno, že „obviněný V. jako společník a poté zaměstnanec

obchodní společnosti Omega a později i bez oficiálního personálního či

pracovního propojení s touto společností společně s další osobou, pravděpodobně

jednatelem společnosti J. Ř. , případně s dalšími osobami, nakupovali a

skladovali kromě motorové nafty také různé ropné produkty, které dále

vyskladňovali a prodávali již jen jako motorovou naftu, a společnost Omega se

tak podle § 3 odst. 3 zákona č. 587/92 Sb., o spotřebních daních, stala plátcem

spotřební daně z uhlovodíkových paliv a maziv dnem vyskladnění podle § 5 odst. 1 téhož zákona, avšak za zdaňovací období uvedená ve výroku rozsudku přiznání

ke spotřební dani společnost nepodala a nákup různých ropných produktů v

množství odpovídajícím množství nafty uvedené ve fakturách, ve svém účetnictví

a v daňovém řízení vykazovala jako nákup motorové nafty již zdaněné spotřební

daní, což dokládala fiktivními účetními doklady, které označené společnosti

vůbec nevystavily“ (str. 16 rozsudku).

S přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno ohledně formulace skutkové

podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle

§ 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jak kvalifikoval jednání obviněného P. V. nalézací soud, ale i zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jak jeho jednání posoudil odvolací

soud, a v návaznosti na shora uvedené závěry odvolacího soudu, je třeba uvést,

že u žádného z nich zákon nevyžaduje speciální ani konkrétní subjekt ve smyslu

§ 114 tr. zákoníku (resp. § 90 tr. zák.). Pokud obviněný poukázal v odůvodnění

svého dovolání na ustanovením § 114 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba zdůraznit,

že toto navazuje na vymezení konkrétního a speciálního subjektu v § 114 odst. 1

tr. zákoníku, podle něhož jenom v případě, že k spáchání trestného činu trestní

zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může

být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má

požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. V citované skutkové podstatě

podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku (stejně jako podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve

spojení s § 90 odst. 1 tr. zák.) však zákon z hlediska subjektu nevyžaduje

zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele (srov. i formulaci v §

240 odst. 1 tr. zákoníku „Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň …“ ve smyslu

kdokoli), a proto ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu pachatelem i

spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku,

event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí,

že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i

jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek,

event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v

tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší

rozsah činil jejich součet. Z tohoto důvodu subjekt daně (poplatku, event. jiné

povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné

platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou (event. jinou)

povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné platby). U spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda

subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé či jen

někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba

rozdílná (zde od spolupachatelů). Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. obdobně č. 25/1968 Sb. rozh. tr., které se týká trestného činu zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., dále viz č. 22/2005 Sb. rozh. tr., č. T 738/2004 uveřejněné v sešitě č. 10/2004 Souboru

rozhodnutí trestních, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, jakož i usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006).

Vzhledem k

tomu, že na pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby nedopadá ustanovení § 114 odst. 1 tr. zákoníku (§ 90 odst. 1 tr. zák.),

nelze v dané věci použít ani ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku (obdobně §

90 odst. 2 tr. zák.), na které v dovolání poukazuje obviněný. Pouze pro úplnost

pak Nejvyšší soud ještě poukazuje na to, že obviněný nebyl odsouzen jako

účastník, ale správně jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Vlastní

spolupachatelství bylo ve výroku rozsudku odvolacího soudu a v návaznosti na

něj i v jeho odůvodnění náležitě popsáno, neboť se zde uvádí „… společně s

další osobou, v úmyslu zkrátit daně a způsobit škodu českému státu, nakupovali

a skladovali různé ropné produkty, které vyskladňovali a dále prodávali jako

motorovou naftu, …“ (str. 2 rozsudku odvolacího soudu). V odůvodnění rozsudku

pak odvolací soud ke spolupachatelství a subjektivní stránce uvedl, že je

dostatečně zdokumentována jeho faktickým fungováním ve společnosti Omega, jak

je popisováno i ve výroku nového rozsudku odvolacího soudu, v návaznosti na

činnost statutárního orgánu společnosti Omega a dalších zaměstnanců

(společníka) a jeho výpověďmi ohledně účasti na jednáních ohledně údajných

dodávek nafty ze strany subjektů vyjmenovaných ve výroku napadeného i nového

rozsudku odvolacího soudu, jeho angažovaností při sjednávání označených

obchodů, při stáčení různých produktů na pronajatých stáčištích, případně

nakládání se strženými prostředky. Sám obviněný P. V. uvedl, že se převážné

části jednání účastnil společně s původně spoluobviněným J. Ř. Ze společného

založení společnosti Omega, fungování jako jediných společníků společnosti,

účasti na obchodech, skladování a distribuci finálních produktů lze dovodit

dohodu obviněného P. V. se statutárním orgánem společnosti na společném

páchání trestné činnosti, která je obviněnému V. kladena za vinu“ (srov. str. 15 rozsudku odvolacího soudu). K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23

tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné

činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli,

jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak

objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí

jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé

vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří

objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů

směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na

jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví

pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou

podstatu trestného činu. Tak tomu bylo i podle Nejvyššího soudu právě v

souzeném případě rozsáhlé daňové trestné činnosti.

Nejsou proto důvodné ani

tyto námitky obviněného, že okolnosti „účastenství“ (správně

„spolupachatelství“) a subjektivní stránka nebyly ve výroku rozhodnutí náležitě

popsány.

Jen pro úplnost k námitce obviněného P. V. , kterou uplatnil v doplnění

dovolání ze dne 23. 12. 2010, a to, že k prohlídce jiných prostor – nebytových

prostor sloužících jako sídlo obchodní společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s

r. o., došlo pouze na základě příkazu státního zástupce, kdy současně poukázal

na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS

3/09, publikovaný pod č. 219/2010 Sb., jímž došlo ke zrušení ustanovení § 83a

odst. 1 části věty první za čárkou a věty druhé zák. č. 141/1961 Sb., o

trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, podle

nějž mohl příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků v přípravném řízení vydat

státní zástupce nebo policejní orgán za předchozího souhlasu státního zástupce,

považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že následně bylo plénem Ústavního soudu

přijato stanovisko ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10. Podle tohoto

stanoviska je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS

3/09 (č. 219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž

byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil

jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto

nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy

provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp.

zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §

83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve

znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce

policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s

provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním

pořádkem zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že nález

Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č.

219/2010 Sb.), byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 8. 7. 2010, zatímco příkaz k

prohlídce jiných prostor je datován již dnem 22. 9. 2003 (č. l. 461 spisu),

nelze důvody tohoto nálezu uplatnit v této věci, poněvadž platí pouze pro

futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných

prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce

zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán.

Z těchto důvodů a s přihlédnutím k shora citovanému odůvodnění rozsudků dospěl

Nejvyšší soud k závěru, že v případě dovolání obviněného P. V. jde o

dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. odmítl.

Podstatně jiná je situace, pokud jde o právně relevantní námitku nejvyšší

státní zástupkyně, která především poukázala na ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, z hlediska

uplatnění nároku plátce daně z přidané hodnoty na odpočet daně na vstupu, a

namítla, že podle učiněných skutkových zjištění, kdy k uskutečnění zdanitelných

plnění dodáním motorové nafty od společnosti PARAMO, a. s., nedošlo, dodavatel

neuplatnil vůči společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., jako součást

ceny daň na vstupu a kdy daňové doklady nebyly společností PARAMO, a. s.,

vystaveny, nemohl společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., vzniknout

nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Pokud tedy jmenovaná společnost

uplatňovala nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jednala i prostřednictvím

obviněného P. V. úmyslně podvodně s cílem snížení své daňové povinnosti a

způsobení tak škody na majetku České republiky nezaplacením daně z přidané

hodnoty. Nepřiléhavým se tak jeví právní názor odvolacího soudu o podstatnosti

toho, že k uskutečnění zdanitelných plnění došlo, byť ve vztahu k jiným

dodavatelům jiných ropných produktů. Podstatné je to, že konkrétní zdanitelná

plnění, která byla správci daně prezentována v daňovém řízení, nebyla

uskutečněna. V důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů odvolacím

soudem tak zjevně existuje extrémní nesoulad mezi důkazy tak, jak byly

provedeny, a skutkovými zjištěními, které byly odvolacím soudem dovozeny a

promítnuty do výroku o vině obviněného (skutkové věty). V důsledku toho výrok o

vině odvolacího soudu, není-li v něm vyjádřena i ta část následku obviněnému

vytýkaného jednání spočívající i ve zkrácení daně z přidané hodnoty, spočívá na

nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je zkrácením daně v zásadě jakékoliv

jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší

daň, než jaká odpovídá povaze dané zdanitelné skutečnosti a platné právní

úpravě, nebo je mu snížena již vyměřená daň anebo k vyměření daně vůbec

nedojde, ačkoliv daňová povinnost vznikla. V tomto kontextu je namístě

připomenout, že daň z přidané hodnoty lze zkrátit, jak již bylo shora uvedeno,

mimo jiné – vedle samotného nepodání daňového přiznání a následného nezaplacení

daně – zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně či

neoprávněným uplatněním odpočtu daně. Nárok na odpočet daně na vstupu má

především plátce, který pořízené zboží použije k dosažení obratu za svá

zdanitelná plnění [§ 19 odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona č. 588/1992 Sb.,

o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů]. Zdanitelné plnění je

při prodeji považováno za uskutečněné dnem převzetí zboží nebo dnem jeho

zaplacení, a to tím z těchto dnů, který nastane dříve. Vykázáním takového

zdanitelného plnění k dosažení obratu, ačkoliv ve skutečnosti nebylo provedeno,

lze tedy vylákat odpočet daně ve výši, v jaké byla zaúčtována na vstupu, tedy

při tvrzeném nákupu daného zboží, přestože k němu nedošlo.

Vedle toho je možné

za určitých zákonem předpokládaných okolností uplatnit nárok na odpočet daně z

přidané hodnoty na vstupu, aniž by bylo třeba vyčkat dalšího nakládání se

zdaněným zbožím (srov. § 19 uvedeného zákona o DPH). V takových případech lze

docílit odpočtu daně z přidané hodnoty již samotným fingováním zaplacení daně

na vstupu, tedy při fiktivním nákupu zboží, z něhož za standardních okolností

odvádí daň do státního rozpočtu prodejce. Za této situace stát ve skutečnosti

danou daň vůbec neobdrží, neboť k žádnému zdanitelnému obchodu nedojde. Výši

zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. představuje rozdíl mezi daní,

kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a

nižší daní, kterou vzhledem k trestné činnosti přiznal nebo která mu byla

vyměřena (stanovena), resp. kterou zaplatil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 – v odůvodnění, publikovaný pod č. 22/2005 Sb. roz. tr.).

Z tohoto rozhodnutí a uvedeného právního názoru vycházela zřejmě obžaloba a

uplatnila ho v podaném dovolání i nejvyšší státní zástupkyně, což vyplývá z

poukazu na skutečnost, že konkrétní zdanitelná plnění, která byla správci daně

prezentována v daňovém řízení, nebyla uskutečněna, neboť k uskutečnění

zdanitelných plnění dodáním motorové nafty zejména od společnosti PARAMO, a.

s., nedošlo, dodavatel neuplatnil vůči společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s

r. o., jako součást ceny daň na vstupu a kdy daňové doklady nebyly společností

PARAMO, a. s., vystaveny, a proto nemohl společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol.

s r. o., vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

Odvolací soud naproti tomu zdůraznil, že „v soudní praxi jsou zjišťovány

zejména dvě možnosti páchání podobné trestné činnosti zaměřené na zkrácení

daně. Buď pouze předkládáním faktur v daňovém řízení bez jakéhokoliv krytí,

prakticky jen fakturami deklarovaný nákup, ač pachatelé nic nenakupovali (v tom

případě je dána odpovědnost pachatelů za všechny druhy daní, vyjma spotřební

daně, jak to kladla obžalovanému za vinu obžaloba), či jak tomu bylo v tomto

případě, předkládáním v daňovém řízení faktur a jiných dokladů, které měly

osvědčovat nákup motorové nafty již zdaněné spotřební daní, přičemž fakticky

docházelo k nákupům jiných ropných produktů, které pak po úpravě nezjištěným

způsobem byly vyskladňovány a distribuovány výhradně jako motorová nafta.

Jestliže nalézací soud na základě výsledků dokazování uzavřel, že společnost

Omega za aktivní účasti také obviněného P. V. různé ropné produkty posléze

vyskladňované jako motorová nafta nakupovala, pak s tím nepochybně byly, jak na

základě výsledků dokazování uzavírá nalézací soud, spojeny finanční náklady k

jejich pořízení, které nelze na základě současných zjištění objektivizovat,

proto nalézací soud správně v pochybnostech ve prospěch obviněných došel k

závěru, že nelze přesně stanovit daňovou povinnost obviněných ve vztahu k dani

z příjmů právnických osob, a proto obviněného zkrácením také této daně vinným

neuznal. V této souvislosti se však nalézací soud dostatečně nevypořádal se

skutkovými zjištěními v celém rozsahu, když z těchto pohledů nemohl určit ani

rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty na vstupu či výstupu. Jinak tomu bylo ve

vztahu ke spotřební dani, která s ohledem na okolnosti případu nemohla být z

produktů, které obviněný vyskladňoval jako motorovou naftu, zaplacena

dodavatelem, který motorovou naftu nedodal, ale společnosti Omega byly dodány

jiné ropné produkty, a plátcem spotřební daně se tak podle shora uvedených

ustanovení zákona o spotřební dani stala společnost Omega“ (srov. str. 16 až 17

rozsudku odvolacího soudu).

Odhlédne-li se od velmi stručného odůvodnění závěru, že „… soud prvního stupně

z těchto pohledů (nákupu různých ropných produktů posléze po úpravě nezjištěným

způsobem vyskladňovaných a distribuovaných výhradně jako motorová nafta) nemohl

určit ani rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty na vstupu či výstupu“, je

třeba především odvolacímu soudu vytknout, že se v návaznosti na § 14 odst. 4,

resp. 5 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „DPH“), k době spáchání posuzované trestné činnosti,

dostatečně nevypořádal s důkazy obsaženými ve spise, které byly provedeny v

hlavním líčení konaném Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci. Vzhledem

ke skutečnostem, které vyplynuly z provedeného dokazování, přitom podle názoru

Nejvyššího soudu není možné souhlasit se závěry odvolacího soudu v té části,

kde uvádí, že pokud byly nakupovány různé ropné produkty posléze vyskladňované

jako motorová nafta, pak s tím nepochybně byly spojeny finanční náklady k

jejich pořízení, které nelze na základě současných zjištění objektivizovat,

čímž došlo k tomu, že nelze přesně stanovit daňovou povinnost obviněných ve

vztahu k dani z příjmů právnických osob, a proto nemohl být určen ani rozsah

zkrácení daně z přidané hodnoty na vstupu či výstupu. Přitom z výroku o vině a

odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že pokud jde o

spotřební daň, k této neměl žádných výhrad a bez dalšího uznal obviněného P.

V. vinným ze zkrácení této daně ve shodném rozsahu jako nalézací soud, tj. ve

výši 65.666.265,- Kč.

Odvolací soud totiž přehlédl, že podle § 14 odst. 4 DPH, resp. od 1. 4. 2000

podle § 14 odst. 5 DPH, podléhá-li zdanitelné plnění spotřební dani, základ

daně zahrnuje i tuto daň. Všechny orgány činné v trestním řízení včetně

odvolacího soudu zcela zřejmě vycházely při stanovení výše škody a tedy i

rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty ze zprávy Finančního úřadu v Olomouci,

č. j. 218307/02/379932/4122 (č. l. 138 a násl. spisu), a dále ze zprávy téhož

Finančního úřadu ze dne 25. 4. 2005, č. j. 107676/05/379941/7684 (založena na

č. l. 8023 až 8024 spisu). V prvně uvedené zprávě správce daně ve vztahu k dani

z přidané hodnoty v rámci jednotlivých zdaňovacích období u daně na výstupu

uvedl, že doměřil za to které zdaňovací období spotřební daň ze skladované nebo

vyskladněné motorové nafty ve výši a způsobem, který je popsán v příslušném

bodu části „D“ této zprávy, u které daňový subjekt neprokázal, že nabytá

motorová nafta byla zdaněna spotřební daní, nebo byla nakoupena oprávněně bez

spotřební daně. Správce daně tak tuto daňovou povinnost ke spotřební dani vždy

společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., v příslušné výši vyměřil. Podle

ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (DPH),

základ daně z přidané hodnoty zahrnuje i tuto spotřební daň, proto správce ve

smyslu tohoto ustanovení zákona doměřil za jednotlivá zdaňovací období 1999 až

2002 daň na výstupu (srov. č. l. 148 až 186). Protože odvolací soud, pokud jde

o spotřební daň, k této neměl žádných výhrad a bez dalšího uznal obviněného P.

V. vinným ze zkrácení této daně za uvedené období ve shodném rozsahu jako

nalézací soud, tj. ve výši 65.666.265,- Kč, měl z toho vyjít i při stanovení

daně z přidané hodnoty na výstupu, a proto není možno za tohoto stavu věci

souhlasit s jeho závěrem o absolutní nemožnosti určení rozsahu zkrácení daně z

přidané hodnoty, pokud nejméně u této daně na výstupu, kde základ daně z

přidané hodnoty zahrnuje onu odvolacím soudem nezpochybněnou spotřební daň,

bylo možné výši daňové povinnosti alespoň v tomto minimálním rozsahu zjistit.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. podané

dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byly

naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z

podnětu tohoto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 2 To 21/2010, zrušil, přičemž

podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na toto zrušené

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Vrchnímu soudu v

Olomouci, aby věc obviněného P. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r

odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté

vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se Vrchní soud v Olomouci bude především zabývat shora

vytknutými pochybeními ohledně zjišťování rozsahu zkrácení daně z přidané

hodnoty. V té souvislosti však musí Nejvyšší soud upozornit i na další

pochybení, jež sice nebyla kryta v žádném z podaných dovolání uplatněným

dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale která mají pro

zjištění rozsahu trestní odpovědnosti obviněného P. V. zejména za zkrácení

daně z přidané hodnoty, ale i spotřební daně podstatný význam.

Nalézací soud podle svého rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 T 1/2006,

vyšel ze skutkového zjištění, že obvinění (tedy i obviněný P. V. ) nakupovali

a skladovali různé ropné produkty, které vyskladňovali a dále prodávali jako

motorovou naftu, přičemž nákup ropných produktů v účetnictví a v daňovém řízení

vykazovali jako nákup motorové nafty zdaněné spotřební daní, což dokládali

fiktivními účetními doklady podrobně vymezenými ve výroku, přičemž tím, že

obchodní společnost OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., v přiznáních k dani z

přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců listopadu 1999 a prosince 1999,

února 2000 až června 2000 a srpna 2000 až ledna 2002, v rozporu s § 19 odst. 1

a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, prokazovala nárok na

odpočet daně z přidané hodnoty daňovými doklady, které nevystavili dodavatelé

na těchto daňových dokladech uvedení – PARAMO, a. s., P. H. –T. a TRUMF,

spol. s r. o., tedy dodavatelé, kteří neuskutečnili ve prospěch daňového

subjektu žádná zdanitelná plnění, zkrátili český stát zastoupený správcem daně

– Finančním úřadem v Olomouci – na dani z přidané hodnoty o částku 45.079.846,-

Kč, a dále, že obchodní společnost OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., přestože

neprokázala, že skladovaná nebo vyskladňovaná motorová nafta byla zdaněna

spotřební daní nebo oprávněně nakoupena bez spotřební daně a stala se tak podle

§ 3 odst. 3 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, plátcem spotřební

daně se vznikem daňové povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. h) téhož zákona dnem

nabytí vybraných výrobků, nepodala za zdaňovací období měsíců listopadu 1999 a

prosince 1999, února 2000 až června 2000 a srpna 2000 až ledna 2002 přiznání ke

spotřební dani, zkrátili obvinění český stát zastoupený správcem daně –

Finančním úřadem v Olomouci – na spotřební dani o částku 65.666.265,- Kč, čímž

zkrácením daně z přidané hodnoty a spotřební daně způsobili českému státu

zastoupenému správcem daně – Finančním úřadem v Olomouci – celkovou škodu ve

výši 110.746.111,- Kč.

Odvolací soud shora uvedeným postupem, v rámci něhož s velmi stručným a v

podstatě nepřezkoumatelným již shora uvedeným odůvodněním vypustil skutková

zjištění ohledně zkrácení daně z přidané hodnoty, zcela přehodnotil skutkové

zjištění nalézacího soudu, aniž by ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne

28. 6. 2010 provedl jakýkoli důkaz a aniž by se jakkoli důkazy provedenými

soudem prvního stupně v tomto směru zabýval (viz shora). Takový postup však

neodpovídá zákonu, neboť odvolací soud podle § 263 odst. 7 tr. ř. může z

hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění, učiněných nalézacím soudem,

přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před

odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem

prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je přitom vázán hodnocením

těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud

sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že

odvolací soud nemůže změnit skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně,

aniž by provedl ve veřejném zasedání potřebné důkazy pro takové jiné skutkové

zjištění. Úprava rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v jakých

případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního

stupně. Jde o limity, které odvolací soud jinak překročit nesmí. Odvolací soud

nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil by

skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak

hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by

odvolací soud chtěl tyto důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení

důkazů by chtěl změnit skutkový stav, musí rozhodující důkazy provést znovu

(srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001,

publikovaný pod č. T 281/2001 ve svazku č. 11/2001 Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck). Proto by měl odvolací

soud zásadně doplňovat důkazy, které povedou k odstranění pochybností o

zjištěném skutkovém stavu soudem prvního stupně, anebo doplnit tato skutková

zjištění tak, aby mohl na základě doplněného či změněného skutkového stavu sám

ve věci (meritorně) rozhodnout. Ustanovení § 263 odst. 6, 7 tr. ř. tedy v

návaznosti na § 259 odst. 1, 3 tr. ř. vymezuje rozsah provádění dokazování v

odvolacím řízení a současně obsahuje meze doplnění dokazování před odvolacím

soudem. Jakmile odvolací soud dospěje na základě přezkoumání napadeného

rozsudku a řízení mu předcházejícího, anebo při provádění doplňujících důkazů k

závěru, že k objasnění věci by bylo třeba provádět rozsáhlé nebo obtížně

proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního

stupně, musí proces dokazování zastavit a rozhodnutí zrušit a věc podle § 259

odst. 1 tr. ř. vrátit soudu prvního stupně. Potřebnými důkazy, kterými odvolací

soud v souladu s § 263 odst. 6 tr. ř.

doplňuje dokazování, jsou tedy ty, které

je třeba shromáždit, aby samy o sobě a ve spojitosti s dalšími odůvodnily

závěr, vyúsťující v některé z možných rozhodnutí odvolacího soudu, a to jak ve

smyslu § 256, § 257, ale i § 258, § 259 odst. 1, 2, 3, anebo § 260 tr. ř. Z

hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění však odvolací soud může ve

smyslu citovaného § 263 odst. 7 tr. ř. přihlížet jen k důkazům, které byly

provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy pak hodnotí v

návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Přitom

je třeba však opětovně zdůraznit, že odvolací soud je vázán hodnocením těchto

důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném

zasedání znovu provedl. Z toho, co bylo již uvedeno shora, však vyplývá, že

odvolací soud postupoval v rozporu s těmito rozebranými ustanoveními trestního

řádu, což se pak bezprostředně projevilo i ve skutkové větě výroku o vině v

napadeném rozsudku, zejména pokud jde o vypuštění zkrácení daně z přidané

hodnoty.

Navíc jeho vlastní skutkové závěry v tom směru, že „… proces, který vedl k

záměně uvedených ropných produktů a jejich vyskladňování a další distribuci

jako motorové nafty nebyl zjištěn (nejpravděpodobněji šlo o míchání s motorovou

naftou v určitém poměru), jako dodavatel různých ropných produktů byla podle

výpovědí řidičů, kteří je i ze zahraničí přiváželi, zjištěna převážně

společnost TOTAL“ (str. 15 odůvodnění rozsudku), neobsahují žádný konkrétní

odkaz na provedené dokazování. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné

poznamenat, že z hlediska rozhodných skutkových zjištění, které tvoří podklad

pro výrok o vině, musí být postaveno najisto, zda docházelo nebo alespoň mohlo

docházet k záměně nebo dokonce k míchání různých ropných produktů s motorovou

naftou či nikoliv, zvláště když je takový závěr napadán ze strany obhajoby, a

to ohledně míchání ropných produktů s motorovou naftou zejména z technického

hlediska, neboť ve smyslu námitky obviněného P. V. převážná většina

dovážených ropných produktů by i v malém množství zcela znehodnotila motorovou

naftu. Z těchto důvodů je třeba na základě odborného vyjádření nebo znaleckého

posudku ověřit zda takový postup je ve vztahu k uvažovaným ropným produktům

možný. Pokud se pak nepodaří zjistit přesný způsob z více možných způsobů

zkrácení daně a přitom bude na základě výsledků provedeného dokazování jisté,

že ke zkrácení daně či daní došlo a že se ho dopustil obviněný P. V. , bude

třeba vyjít z varianty pro obviněného nejpříznivější na základě zásady in dubio

pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).

Nejvyšší soud v tomto směru považuje za nutné poukázat na některé skutečnosti

vyplývající z obsahu spisu, z něhož vyplývá, že zmíněné ropné produkty byly na

stáčiště dováženy zcela odlišnou společností (HI – OIL, s. r. o.) a prodávány

třetí osobě zcela odlišné od společnosti OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o.

Podle podkladů dodaných společností HI – OIL, s. r. o. (č. l. 4082 až 4202) je

zřejmé, že odběratelem jednotlivých olejů byli P. K. a MORAVSKÉ ŠAMOTOVÉ A

LUPKOVÉ ZÁVODY, a. s., zatímco společnost OMEGA INVEST GROUP, spol. s r. o., v

nich nefiguruje. Srovnej k tomu i výpovědi svědka P. N. (č. l. 819 až 821 a

8436 spisu) a svědka V. F. (č. l. 569 až 572 a 8316 p. v. spisu). Dále je

možno poukázat i na svědeckou výpověď K. L. , která je obsažena i v odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu (str. 20 až 21), v níž uvedl, že přepravy do M.

zhruba v období duben 2001 až leden 2002 si u nich objednala společnost TOTAL

ČR. Do M. se dopravovaly produkty KETRUL a SPIRDANE, které se nakládaly ve

Francii, případně v Belgii. Kdo byl odběratelem, svědek neví. Dalším

objednatelem přepravy do M. byla firma MN Holding, s. r. o., B. , pro kterou

zajišťovali přepravu stejných produktů, ale vnitrostátně. … Svědek ví, že v

souvislosti s touto firmou figurují i osoby obou obviněných“ (č. l. 739, 8438

spisu). K tomu bylo ze spisového materiálu zjištěno, že na č. l. 4560 až 4685

se nacházejí faktury, daňové doklady a výpisy z účtů svědčící o tom, že od

společnosti TOTAL Česká republika, s. r. o., byly odebírány různé ropné

produkty společností MN Holding, s. r. o. Obdobně z materiálů poskytnutých

společností TOTAL Česká republika, s. r. o., na č. l. 4853 až 4887 spisu

vyplývá, že to byla opět společnost MN Holding, s. r. o., která u prvně

jmenované společnosti objednávala a které byly následně fakturovány ropné

produkty, zejména KETRUL D 70. O odběrech společnosti MN Holding, s. r. o., od

společnosti TOTAL Česká republika, s. r. o., svědčí také faktury, dodací listy

a jiné související doklady zařazené na č. l. 7631 až 7831 spisu. Z úředního

záznamu Celního úřadu Olomouc, Inspektorát celní a finanční stráže ze dne 23.

4. 2002, č. j. 320/2002-ICFS (č. l. 7622 a násl. spisu) bylo zjištěno, že

obchodním ředitelem společnosti MN Holding, s. r. o., byl obviněný P. V. Do

protokolu o podaném vysvětlení, sepsaném s obviněným J. Ř. , jednatelem

společnosti MN Holding, s. r. o. (č. l. 7.625 spisu), tento uvedl, že „látku

KETRUL D 70 … jsme začali od firmy TOTAL Česká republika, Praha, odebírat 14.

6. 2001. Látka byla dovážena přímo z Francie v automobilových cisternách na

překladiště do vojenského areálu v M. u P. , kde byla buď přetočena do druhé

autocisterny a expedována přímo odběrateli, nebo uložena do pevné skladové

cisterny a kontejneru, a později též vyexpedována“.

Dále je třeba zdůraznit, že dokazování, pokud jde o výši zkrácení jednotlivých

daní, bylo omezeno pouze na závěry Finančního úřadu v Olomouci o výši doměrků

jednotlivých daní podle provedené daňové kontroly, aniž by se v tomto směru

nalézací nebo odvolací soud vypořádaly s platnou judikaturou, podle níž

výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění

(zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad),

nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není

možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného

za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148

odst. 1 tr. zák. (nyní § 240 odst. 1 tr. zákoníku). Srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, publikovaný pod č. 20/2002 Sb.

rozh. tr. Z hlediska toho, k čemu může správce daně přihlížet, je dokazování v

daňovém řízení mnohem volnější a širší ve srovnání s dokazováním v trestním

řízení, v němž je třeba navíc vždy prověřit i obhajobu obviněného. Proto

výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v

daňovém řízení správce daně, byť mají nepochybně pro posouzení věci podstatný

význam, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení. Orgány činné v trestním

řízení a zejména soud nejsou vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení

určité daně či případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správce daně o

doměření zkrácené daně, ale mají povinnost podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupovat

v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za

součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou

důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Z hlediska

rozsahu zkrácení daně není ani s ohledem na konkrétní zjištěný způsob zkrácení

daní (viz shora) vyloučeno zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika.

V novém řízení se bude třeba také náležitě vypořádat s námitkami obviněného P.

V. , podle nichž v nově prováděném přípravném řízení ve věci obviněného J. Ř.

jsou prověřovány okolnosti dříve zcela opomíjené a prováděny důkazy, jejichž

návrhy byly dříve zamítány. Jako příklad poukázal na dříve opomíjený výslech

svědkyně H. a nově výslech svědkyně M. a svědka N. a další skutečnosti

svědčící ve prospěch dovolatele i jeho původně spoluobviněného J. Ř. Je tedy

třeba vyžádat tyto nově opatřené důkazy, a pokud budou mít z hlediska

posuzované věci podstatný význam, bude třeba takové důkazy i v této věci

provést, zejména uvedené svědky vyslechnout a jejich výpovědi a příp. i další

důkazy náležitě zhodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Navíc měla být v průběhu

uvedeného přípravného řízení opatřena nová výpověď svědka R. M. , kterou

poskytl ve věci obviněného J. Ř. a jež má podle tvrzení obhajoby potvrzovat

kvalitu prodávané motorové nafty. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku

ohledně kvality nafty zmínil svědeckou výpověď J. Z. (str. 17 až 18

rozsudku), která v ní uvedla, že „… O záležitosti kolem nafty a benzínu se

starali zejména obvinění Ř. a V. Svědkyně uvedla, že z doslechu ví o tom, že

motorová nafta, kterou tam prodávali, nebyla kvalitní“. U svědka R. L.

nalézací soud poznamenal: „Jeden ze zákazníků svědka upozornil, že s motorovou

naftou z M. není něco v pořádku, svědek si nechal udělat rozbor a tím bylo

zjištěno, že tato motorová nafta neodpovídá parametrům podle ČSN“ (str. 25

rozsudku nalézacího soudu). Oproti těmto svědeckým výpovědím stojí svědecká

výpověď R. M. , který v původním přípravném řízení vedeném proti oběma

obviněným konstatoval, že „Pokud jsem dotazován na kvalitu odebírané motorové

nafty … motorová nafta byla používána výhradně k výrobě bionafty … Z každé

cisterny před stočením do výroby byl odebrán vzorek … Vzorky byly odesílány k

rozboru do laboratoří firmy Moravské naftové doly Hodonín, kde byl vystaven

atest … Rovněž se odebíraly vzorky konečného produktu … Z každé šarže byl

vyhotoven atest“ (srov. č. l. 817).

Se všemi těmito skutečnostmi a důkazy je třeba se v novém řízení vypořádat a

dále doplnit dokazování v naznačených směrech. S ohledem na naznačený rozsah

doplnění řízení Nejvyšší soud nepředjímá jakým způsobem bude po přikázání věci

odvolací soud postupovat, tedy zda doplní v potřebném rozsahu dokazování ve

smyslu § 263 odst. 6, 7 tr. ř. a sám ve věci znovu rozhodne, anebo zda po

zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 5.

2009, sp. zn. 28 T 1/2006, věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátí nalézacímu

soudu k novému projednání a rozhodnutí, či učiní jiné v úvahu přicházející

rozhodnutí.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Olomouci vázán shora uvedenými

právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen

provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již

bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je

třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud

stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá

skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených

důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak

se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami a vůbec s obhajobou

obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými

právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle

příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný.

V Brně dne 23. března 2011

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.