3 Tdo 1157/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání podaném obviněným O. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 9 To 112/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 9/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 91 T 9/2007, byl obviněný O. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době od října 2003 nejpozději do 1. 3. 2005 v B. jako jednatel společnosti H. h. p., s. r. o., odstranil z prostor restaurace U š. a k. výčepní techniku včetně příslušenství, která byla na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 6. 10. 2003 uzavřené obžalovaným společnosti H. h. p., s. r. o., zapůjčena společností P. P., a. s.; výčepní techniku nepředal novému jednateli společnosti H. h. p., s. r. o., L. S., ani nevrátil společnosti P. P., a. s., a způsobil jí škodu ve výši nejméně 93.941,20 Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu doby podmíněného odsouzení nahradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný týmž rozsudkem zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 4 Zt 693/2006, pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 9 To 112/2008, jímž podle § 256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 5. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný O. H. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce obviněný uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že skutek, tak jak je vyjádřen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry, neboť z něj není zřejmá objektivní stránka, tj. „přisvojení si“ cizí věci, pokud je tento znak vyjádřen pojmy, „odstranil, nepředal a nevrátil“, a dále také absentují skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit naplnění stránky subjektivní.
Zdůraznil, že existuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, když ve skutkové větě je uvedeno, že výčepní zařízení odstranil on, přestože bylo výpověďmi svědků A., S., K. a S. zjištěno, že zařízení odvezl svědek G. Dále namítl, že nemůže být osobou trestně odpovědnou, byť byl v kritické době jednatelem společnosti, tedy statutárním orgánem, neboť nemůže platit, aby za jakékoliv jednání přičitatelné právnické osobě byl vždy odpovědný statutární orgán, když vykonavatelem vůle statutárního orgánu může být i jiný zaměstnanec.
Dovolatel zdůraznil, že o odpovědnosti statutárního orgánu nelze hovořit ani tehdy, pokud by o protiprávním jednání věděl, ale sám se na něm nepodílel, a to ani jako spolupachatel a ani jako účastník. Jako statutární orgán nemůže být odpovědný za trestný čin ani tehdy, pokud by k vrácení výpůjčky nedošlo z toho důvodu, že nezjistil či si neověřil, jak se zařízením naložil odpovědný pracovník. V této souvislosti dovolatel zmínil, že nebyl osobou, která by za předmětné zařízení nesla přímou odpovědnost, byť byla smlouva o výpůjčce uzavřena společností, v níž byl jednatelem, a s jeho vědomím svědkem M.
Ř., neboť sám restauraci neprovozoval, ale svěřil ji včetně zařízení nejdříve svědku Ř. a dále svědku G.
Dovolatel rovněž namítl, že ze skutkové věty nelze učinit závěr, že by se stíhaného skutku dopustil úmyslně, byť z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud dovodil jeho nepřímý úmysl, a to ze způsobu provedení činu a laxního přístupu k plnění povinností. Nicméně však již blíže způsob provedení činu neobjasnil. Nebylo zjištěno, že by byl jakkoliv srozuměn s tím, že bylo předmětné zařízení odvezeno a že nebude vráceno vypůjčiteli. U nepřímého úmyslu se přitom vyžaduje, aby pachatel věděl, že může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn. Správné pochopení této dikce zákona je nezbytné pro stanovení hranice mezi úmyslným a nedbalostním zaviněním. „Laxní přístup“ k plnění povinností by bylo možno posuzovat toliko jako lhostejnost k následku, což ale neznamená srozumění pachatele s následkem a tudíž nejde o projev úmyslu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Tdo 1174/2004 uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Skutková věta dle názoru dovolatele tedy nesplňuje taková zákonná kritéria, aby mohla být subsumována pod trestný čin zpronevěry (v této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 7 Tdo 1383/2005 a 5 Tdo 426/2006 uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Skutek, který je mu kladen za vinu, by mohl být event. posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., čemuž nakonec odpovídá i obsah odůvodnění na straně 6 rozsudku. Pominout nelze ani skutečnost, že pro přijetí závěru o vině z daného trestného činu je zapotřebí nade vší pochybnost prokázat a objasnit osud přisvojených věcí a zjistit, kdo konkrétně z nich měl prospěch.
V části dovolání pod body III/, IV/ a V/ námitek poté velmi podrobně rozebral obsah výpůjční smlouvy. Uvedl, že ze smlouvy vyplývá, že nebyl povinen čepovat toliko plzeňské pivo dodávané spol. P. P., a. s., ale to, že vypůjčené zařízení nesmělo být používáno k čepování jiných druhů piv (čl. IV. písm. a/ smlouvy). Pouhou demontáží zařízení smlouvu neporušil a rovněž nebyl povinen vypůjčenou techniku vrátit bezprostředně poté, co přestal čepovat pivo z P. P., a. s., neboť ve smlouvě nebyla k tomuto stanovena žádná lhůta. Tyto skutečnosti podle dovolatele vyplývají z čl. III., IV. odst. i) a čl. VII smlouvy. Dále uvedl, že přestože zařízení nebylo vráceno vypůjčiteli a tím došlo k porušení smlouvy, nelze takové jednání považovat za přisvojení si cizí věci, neboť ne každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřitele může být považována za zpronevěru (k tomu srov. R 18/1957). Pokud bylo ze strany vypůjčitele vrácení věcí urgováno, tak první výzvu neobdržel a ve druhém případě již nebyl jednatelem společnosti. Závěrem zdůraznil, že nemohl být uznán vinným trestným činem zpronevěry, a to i z toho důvodu, že na stejném skutkovém základě byl zproštěn dílčího útoku zpronevěry. Jinak namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně.
Své dovolání obviněný uzavřel s tím, že v dané věci jde o extrémní nesoulad mezi právním zhodnocením a skutkovými zjištěními soudu, kdy takové zjištění umožňuje dovolacímu soudu v souladu s nálezy Ústavního soudu do pravomocného rozhodnutí zasáhnout pomocí jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 9 To 112/2008, a také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 91 T 9/2007, a sám rozhodl tak, že jej zprostí od obžaloby.
Dne 4. 9. 2008 bylo dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Do dne konání neveřejného zasedání nebylo písemné vyjádření doručeno. V této souvislosti je třeba uvést, že k tomuto vyjádření není nejvyšší státní zástupkyni stanovena žádná lhůta, jejíhož marného uplynutí by byl zároveň dovolací soud povinen vyčkat.
Obviněný O. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání tedy není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn IV. ÚS 73/03). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 84/94, I. ÚS 4/04).
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotil výsledky provedeného dokazování a následně polemizoval se správností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů. S namítaným vadně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Takové námitky se v podstatě týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních, byť formálně deklarovaných důvodech, nýbrž na procesním základě, kdy se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část dovolacích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně v té části dovolání, v níž namítal nesoulad mezi popisem skutku a právními závěry soudu, tedy v tom, že popisu skutku neodpovídá zvolená právní kvalifikace jednání, a to ani v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se dle názoru dovolatele náležitě nezabývaly trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. ve vztahu k jeho objektivní a subjektivní stránce, neboť se dostatečně nevypořádaly s tím, zda vůbec může být jako statutární orgán za takové jednání osobou trestně odpovědnou, ani s tím, zda jeho jednání bylo zahrnuto úmyslným zaviněním, zejména když soud opakovaně v jeho jednání spatřoval „laxní“ přístup k věci, což by spíše svědčilo o zavinění z nedbalosti a přicházela by v úvahu eventuálně právní kvalifikace jeho jednání podle § 255 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Věc je svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel maří, tzn. že výkonem quasi - vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli (v daném případě vypůjčiteli) vrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu poté představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikla. Protože trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci či později. Jestliže si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat a spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. či 255a tr. zák. Citovaná ustanovení jsou ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. subsidiární a jejich použití přichází v úvahu pouze tehdy, pokud výše uvedenému pachateli bude prokázáno toliko způsobení škody, a to buď úmyslně (§ 255 tr. zák.) nebo z vědomé nedbalosti (§ 255a tr. zák.) (k tomu srov. R 21/2002-I SbRt.).
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Zavinění se poté musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu proto nestačí, že pachatel úmyslně jednal, ale je třeba, aby úmyslně porušil nebo ohrozil zájem chráněný zákonem způsobem v tomto zákoně uvedeným.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je třeba uvést následující:
Vzhledem ke zjištěnému skutku v podobě, jak byl formulován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i se zřetelem na rozbor výsledků provedeného dokazování, nelze dovolateli přisvědčit, že by soudy předmětný skutek nesprávně posoudily jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu přitom nebylo rozhodné, že nebylo zcela přesně zjištěno, co se nakonec se svěřenými věcmi stalo, neboť „přisvojení si cizí věci“, jak již bylo uvedeno shora, představuje toliko to, že pachatel s věcí, která mu byla svěřena, naložil v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a v důsledku takového jednání vznikla poškozené společnosti škoda.
V této souvislosti je možno odkázat na stranu 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je patrno, že se soud velmi pečlivě v souladu s ustanovením § 125 tr. ř. vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro své rozhodnutí. Lze z něj dovodit, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a na základě jaké úvahy poté dospěl k závěru o jeho vině a k následné právní kvalifikaci jeho jednání. Soud druhého stupně tyto závěry, byť velmi stručně, v odůvodnění svého rozhodnutí akceptoval.
Pokud je v této souvislosti namítáno, že odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je nepřezkoumatelné, tak je třeba zdůraznit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a proto vady odůvodnění nelze namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud v rozhodnutí žádný výrok nechybí nebo není neúplný, byť činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně vycházel z obsahu smlouvy o výpůjčce, kterou obviněný jako jednatel společnosti H.
h. p., s. r. o., prostřednictvím další osoby k tomuto úkonu jím pověřené uzavřel, a z výpovědi obviněného a svědectví osob vyslechnutých u hlavního líčení. Z výpovědi samotného obviněného (č. l. 157) soud zjistil, že již krátce po uzavření smlouvy (asi měsíc) přestalo být zařízení v restauraci užíváno a bylo přemístěno do sklepa restaurace, aniž bylo vráceno vypůjčiteli, tj. spol. P. P., a. s., přestože taková povinnost obviněnému jako jednateli společnosti vyplývala ze smlouvy o výpůjčce, a také to, že se již v podstatě o další osud tohoto zařízení nezajímal (viz č. l.
42 verte). Na základě výpovědí svědků S. a A., poté soud zjistil, že s vědomím obviněného bylo čepovací zařízení přemístěno do skladu, který měl v nájmu svědek G., který však tuto skutečnost popřel. Z obsahu uzavřené smlouvy bylo patrno, za jakých podmínek a k jakému účelu bylo výčepní zařízení společnosti obviněného zapůjčeno, jak s ním mělo být nakládáno, včetně toho, jak měla společnost obviněného postupovat v případě, když nebude moci obsahu smlouvy, tj. účelu svěřeného zařízení, dostát.
Pokud tedy soud na základě provedených důkazů dovodil, že bezprostředně poté, co přestalo být vypůjčené čepovací zařízení užíváno, mělo být obviněným jako jediným jednatelem společnosti, která si zařízení vypůjčila, neprodleně vráceno vypůjčiteli, neboť nesloužilo k účelu, pro který byla smlouva uzavřena, nijak nepochybil. Nepochybil ani v tom směru, když dovodil, že za toto jednání nese trestní odpovědnost obviněný, neboť trestného činu zpronevěry se může dopustit pachatel i v případě, jestliže byla věc předána na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené podle občanského zákoníku právnické osobě, neboť tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost fyzické osoby za společnost jednající.
Takový závěr je důsledkem zásady vyjádřené v ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. Soud prvního stupně tedy učinil správný závěr v tom, že mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byla dána příčinná souvislost a že tuto bylo možno pokrýt zaviněním, a to formou úmyslu nepřímého, tak jak má na mysli ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. Obviněný tím, že nesplnil podmínky vyplývající mu ze smlouvy o výpůjčce a se svěřeným zařízením naložil způsobem, který je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, tj. že s jeho vědomím bylo výčepní zařízení z restaurace nejdříve odstraněno a následně i odvezeno mimo objekt restaurace, zmařil základní účel, kterému mělo zařízení sloužit, a výkonem tzv. quasi – vlastnických práv k věci znemožňoval svěřiteli vrátit věc jejímu původnímu určení.
Přitom musel být srozuměn s tím, že vlastníkovi věci tímto jednáním vznikne škoda.
V kontextu výše uvedeného pak nebylo možno přisvědčit námitce dovolatele, že jeho jednání svědčí více méně o jeho lhostejnosti k následku a proto nemělo být kvalifikováno jako úmyslný trestný čin, ale mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin nedbalostní, a to zejména proto, že na základě žádných skutkových zjištění nebylo možno dovodit to, že by obviněný při vědomí, že zařízení nebylo vráceno, nebyl srozuměn s tím, že škoda poškozené společnosti nevznikne.
Nejvyšší soud neshledal nesoulad mezi popisem stíhaného skutku a jeho právní kvalifikací, když skutečnosti ve skutkové větě uvedené bylo možno plnohodnotně doplnit skutečnostmi uvedenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto v tomto směru byla námitka obviněného uplatněná podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledána neopodstatněnou.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265bodst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková