USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2022 o dovoláních, která podali obviněný P. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněný R. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3 To 90/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 7/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných P. T. a R. J. odmítají.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 T 7/2018, byli obvinění P. T. a R. J. pod body A. I. a) a II. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení dane, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že A. společně se spoluobviněným Š. M. v období nejméně od měsíce února 2012 do dubna 2013 v Plzni příp. i na jiných místech, v úmyslu zkrátit stát na dani z přidané hodnoty u daňového subjektu S. neoprávněným uplatněním odpočtu daně na vstupu (všichni obvinění) a předstíráním vývozu zboží do zahraničí (obvinění P. T. a R. J.),
I. a) P. T. zčásti sám v období od měsíce února 2012 do 10. 4. 2012 v postavení společníka a jednatele společnosti S. a zčásti společně s R. J. v období od 11. 4. 2012 do měsíce března 2013 v postavení společníka obchodní společnosti S., kdy v období od 11. 4. 2012 po dohodě s R. J. i nadále jednal za tuto obchodní společnost, vydával a přebíral daňové doklady a nechával je zaúčtovat v účetní a daňové evidenci obchodní společnosti S.,
R. J. v období od 10. 4. 2012 do měsíce března 2013 v postavení jednatele obchodní společnosti S., společně s P. T. vydával a přebíral daňové doklady a nechával je zaúčtovat v účetní a daňové evidenci obchodní společnosti S., kdy po jejich vzájemné dohodě P. T. jménem obchodní společnosti S. jednal a podepisoval daňová přiznání k DPH od 11. 4. 2012 až do měsíce června 2013,
v úmyslu snížit daňovou povinnost obchodní společnosti S., faktury specifikované níže pod bodem A. I. b) týkající se spoluobviněného Š. M. vystavené obchodní společností V. za prodej zboží v celkové ceně 65.109.375,16 Kč s DPH, základ daně ve výši 54.451.790,10 Kč a DPH ve výši 10.657.585,03 Kč, k jehož dodání nikdy nedošlo, přijali a nechali zaúčtovat do daňové a účetní evidence obchodní společnosti S. a na základě těchto faktur při podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období měsíců únor 2012 až březen 2013, které podepsal P. T., neoprávněně, v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, uplatnili jménem obchodní společnosti S. nárok na odpočet DPH na vstupu u přijatého zdanitelného plnění od obchodní společnosti V. ve výši 10.657.585,03 Kč za zdaňovací období od února 2012 do března 2013, kdy daňová povinnost obchodní společnosti S. k DPH měla být nejméně 10.657.585,03 Kč,
II. obžalovaný P. T. zčásti sám v období od měsíce února 2012 do 10. 4. 2012 v postavení společníka a jednatele společnosti S. a zčásti společně s R. J. v období od 11. 4. 2012 do měsíce března 2013 v postavení společníka obchodní společnosti S., kdy v období od 11. 4. 2012 po dohodě s R. J. i nadále jednal za tuto obchodní společnost, vydával a přebíral daňové doklady a nechával je zaúčtovat v účetní a daňové evidenci obchodní společnosti S.,
obžalovaný R. J. v období od 10. 4. 2012 do měsíce března 2013 v postavení jednatele obchodní společnosti S., společně s P. T. vydával a přebíral daňové doklady a nechával je zaúčtovat v účetní a daňové evidenci obchodní společnosti S., kdy po jejich vzájemné dohodě P. T. jménem obchodní společnosti S. jednal a podepisoval daňová přiznání k DPH od 11. 4. 2012 až do měsíce června 2013,
v úmyslu snížit daňovou povinnost obchodní společnosti S., v rozporu s ustanovením § 26 odst. 4 a § 28 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, vystavili nebo nechali vystavit a nechali zaúčtovat faktury – daňové doklady o dodání zboží do Bulharska obchodní společnosti K. E., VAT: XY, se sídlem XY registrované k DPH v Bulharsku,
a neoprávněně, v rozporu s ustanovením § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, uplatnili nárok na odpočet DPH při podání daňového přiznání u deklarovaného dodání zboží do jiného členského státu EU ve výši 816.177,79 Kč, ačkoli k vývozu zboží mimo území České republiky nedošlo, kdy se jednalo o faktury vystavené od 26. 3. 2012 do 25. 4. 2013 na prodej uhlí podrobně specifikované ve výroku o vině, a dále fakturu č. 12042 ze dne 18. 4. 2012, pokl. doklad z 18. 4. 2012, cena 524.000,00 Kč, sazba daně 20%, DPH 87.350,80 Kč, za prodej přídavného zařízení na stroje Fuchs 340, čímž došlo ke zkrácení DPH v jednotlivých zdaňovacích obdobích od března 2012 do dubna 2013 o celkem 816.177, 79 Kč, kdy daňová povinnost k DPH měla být nejméně 816.177,79 Kč,
čímž jednáním popsaným pod body A. I. a), A. II. P. T. zkrátil daň z přidané hodnoty o nejméně 11.473.762,82 Kč, R. J. zkrátil daň z přidané hodnoty o nejméně 10.895.950,79 Kč, a jednáním popsaným pod bodem A. I. b) Š. M. umožnil P. T., R. J. u daňového subjektu S. zkrátit daň o nejméně 10.657.585,03 Kč.
Za to byli obvinění P. T. a R. J. shodně odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby a člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby na dobu 5 (pěti) roků.
Výše zmíněným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Š. M. za jednání pod bodem A. I. b) a zproštění obžaloby spoluobviněného M. M. pro jednání popsané v části C. výroku rozsudku.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupena Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, nám. Českých bratří 8, 306 16 Plzeň, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 T 7/2018, podali obvinění P. T. a R. J. a spoluobviněný Š. M. odvolání směřující do všech jeho výroků. Poškozená Česká republika, zastoupena Finančním úřadem pro Plzeňský kraj podala odvolání do výroku o náhradě škody. Odvolání podal i státní zástupce, a to v neprospěch obviněných P. T. a R. J. do výroku o trestu a výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3 To 90/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání spoluobviněného Š. M. napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu [bod I. b) výroku o vině] a podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu spoluobviněného Š. M.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. T. a R. J. uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Hálkova 14, 305 72 Plzeň, způsobenou škodu, a to P. T. samostatně ve výši 643.947,53 Kč, a oběma obviněným společně a nerozdílně ve výši 9.580.018 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Hálkova 14, 305 72 Plzeň odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněných P. T. a R. J. byla zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako neopodstatněná.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3To 90/2020, podali obviněný P. T. (č. l. 4115 – 4117) a obviněný R. J. (č. l. 4120 – 4124) dovolání.
Obviněný P. T. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadnuté rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy mělo být užito mírnější právní kvalifikace podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 s ohledem na nesprávné zjištění výše způsobené škody, která nepřesáhla hranici škody velkého rozsahu, ale pouze škody značné. Současně v důsledku předchozích řízení před nalézacím a odvolacím soudem došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, čímž bylo zasaženo do jeho práv na spravedlivý proces.
V podaném dovolání obviněný brojil proti závěru nalézacího soudu, který oproti podané obžalobě navýšil škodu na základě doplňku znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika Ing. Sittové, která oproti původnímu posudku z přípravného řízení doplnila celkem sedm faktur společnosti V. (dále jen „společnost V.“), pro společnost S., s.r.o. (dále jen „společnost S.“), přičemž tyto faktury nebyly nikdy provedeny jako důkaz v hlavním líčení, ale byly předloženy z popudu obviněného mimo hlavní líčení společně s kompletním účetnictvím společnosti S. Pokud ale nebyly tyto faktury provedeny k důkazu v hlavním líčení, nemohly být podkladem pro uplatněná skutková zjištění.
Dále namítl, že soudy neprovedly důkaz zprávou od 1. Písecké lesní a dřevařské, a. s., z níž bylo patrno, že dodávky palivového dřeva od společnosti V. pro společnost S. z povahy ekonomiky obchodování s palivovým dřevem, které se do České republiky prakticky nedováží, nemohly mít původ mimo území České republiky a dodavatelé společnosti V. by měli být v trestním řízení snadno dohledatelní. V takovém případě by bylo prokázáno, že nejméně tyto obchody v celkovém objemu 9.258.338 Kč, z toho DPH 1.151.051 Kč, do teorie odvolacího soudu o původu zboží nakoupeného v zahraničí bez DPH, ani do teorie o vzorku obchodu reprezentující cca 1 % stíhaných obchodů společnosti S. (ve skutečnosti jde o cca 16 %), žádným způsobem nezapadají.
Dovolatel rovněž v podaném dovolání označil rozhodnutí nižších soudů za nepřezkoumatelná, kdy nalézací soud při hodnocení důkazů neuvedl žádné úvahy jeho se týkající. Nevyhodnotil, jaké důkazy dovolatele usvědčují, kterým neuvěřil a proč, nevypořádal se s argumenty obhajoby, v důsledku čehož jeho odůvodnění nesplňuje požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pak neprovedl odpovídající dokazování, ale přesto vyhodnotil, že se jedná o učebnicový případ „tzv. missing traedingu“, kdy si dovolatelé před společnost S. předřadili společnost V., aby mohli neoprávněně uplatnit DPH na vstupu při prodeji zboží na území České republiky koncovým odběratelům. Vyjma toho, že odvolací soud nepřípustně nahrazoval výsostnou činnost nalézacího soudu při hodnocení důkazu, tak učinil své závěry extrémním způsobem v neprospěch dovolatele bez propojení s konkrétními důkazy, přičemž tyto závěry neodpovídají ani popisu stíhaných skutků.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3 To 90/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 T 7/2018, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. J. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy tento důvod byl dán již v řízení před nalézacím soudem.
Dovolatel má za to, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je tzv. překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Ústavního osudu (např. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98 či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13) porušujícím jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný byl stíhán pro skutek, jenž spočíval v tom, že měl snížit daňovou povinnost společnosti S. tím, že do její evidence nechal zaúčtovat daňové doklady za prodej zboží od společnosti V., a uplatnil neoprávněně nárok na odpočet DPH, když k dodání zboží nikdy nedošlo, resp. že společnost V.
předmětné zboží nenakoupila ze zdrojů označených jejím jednatelem. K tomuto tedy obviněný soustředil svou obhajobu, když poukazoval na reálnost dodávek realizovaných společnosti V., jakož i na prokázání existence dalších dodavatelů této společnosti. Společně s obviněným P. T. se jim povedlo z více než 1000 dodávek identifikovat ve 22 případech dodavatele společnosti V., a to dodavatele odlišné od dodavatelů uváděných jednatelem společnosti V. Naproti tomu rozsudek odvolacího soudu existenci plnění nezpochybňuje, má však za to, že plnění pocházelo ze zemí EU a bylo určeno přímo pro společnost S., která nemohla žádat o odpočet daně, a proto před sebe předřadila společnost V., která rovněž do svého daňového účetnictví příslušné dovozy neuvedla, a aby takto vzniklou daňovou povinnost eliminovala na nejnižší možnou míru do svých přijatých plnění, uvedla právě zmíněné společnosti, které žádné plnění ve prospěch společnosti V.
uskutečnit nemohly a ani neuskutečnily. Verze odvolacího soudu není podporována jediným v řízení provedeným důkazem a je tak pouhou teorií. Není možné akceptovat, aby byl obviněný s touto verzí skutkového děje seznámen až v rámci odůvodnění odvolacího soudu, kdy nemá možnost se hájit a názor soudu vyvrátit. Odvolací soud doplnil dokazování o daňová přiznání společnosti V. k DPH za rok 2012, ze kterých vyplynulo, že společnost V. nevykázala žádné pořízení zboží ani služeb z jiného členského státu EU.
Jiné dokazování neprováděl. Přesto ale hodnotil důkazy zcela odlišným způsobem, aniž by je sám provedl. V takovémto postupu dovolatel spatřuje porušení zásady přímosti a bezprostřednosti, neboť hodnocení skutkového stavu by mělo být prováděno tím soudem, který důkazy provádí a je tak o nich nejlépe informován. Postupem odvolacího soudu bylo obviněnému znemožněno hájit se, vyvracet závěry soudu a předkládat důkazy vyvracející verzi obžaloby o předřazení společnosti V. za účelem získání neoprávněného nároku na vratku DPH a prokazující, že tam, kde společnost S.
identifikovala tuzemské i zahraniční dodavatele, od kterých společnost V. zboží nakupovala a odebírala od těchto nadále napřímo, je s ohledem na ceny, za které bylo společností V. společnosti S. dodáváno palivové dřevo, ekonomický nesmysl, resp. je nesmysl, aby toto palivové dřevo pocházelo z dovozu. Dále poukázal na to, že společnost V. měla mimo společnost S. i další odběratele, a popsal, jakým způsobem byla zahájena spolupráce mezi společností V.
a jejími identifikovanými skutečnými dodavateli, jak tato spolupráce probíhala a kdo za společnost V. jednal. Žádný z důkazů však nemohl být navržen ani proveden, neboť s názorem odvolacího soudu se obvinění mohli seznámit až v jeho písemném rozhodnutí.
Podle obviněného žádný z provedených důkazů neprokazuje verzi předřazení a z žádného z důkazů provedených před nalézacím nebo odvolacím soudem nelze závěr odvolacího soudu dovodit. Z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že by společnost S. či sami obvinění nějak participovali na jednání společnosti V. či z jejího jednání měli jakýkoliv prospěch. Výpovědi obviněných a svědků o přímých dodávkách dodavateli rovněž i z EU za společnost V. korespondují s realitou obchodu s palivy, kdy mezi producentem a finálním odběratelem dochází často k obchodu mezi obchodníky a zprostředkovateli s tím, že v rámci těchto obchodů nedojde k faktickým přesunům zboží, které je mnohdy následně dopravováno smluvním dopravcem od producenta již k finálnímu odběrateli. Důkazy, na které Vrchní soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje, buďto neexistují nebo je jejich obsah hrubě dezinterpretován. Zjištění, které z nich soudy učinily, nemají žádnou vazbu na jejich obsah. Naprosto zjevně vadné hodnocení předmětných důkazů, které je zcela v rozporu s realitou prokazovanou celou řadou jiných důkazů, nemůže v kontextu těchto důkazů obstát. Z provedeného dokazování je zřejmé, že společnosti S. a V. byly naprosto samostatnými společnostmi podnikajícími v totožném oboru, kdy si částečně konkurovaly a částečně spolupracovaly. Verze odvolacího soudu v tom směru, že společnost V. byla jen jakousi zástěrkou pro společnost S., není podpořena jediným důkazem. V tomto směru není možné spokojit se s konstatováním odvolacího soudu, že je zde podezření hraničící s jistotou.
Dále obviněný vznesl námitku tzv. extrémní rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Rovněž shledal existenci opomenutých důkazů. V této souvislosti poukázal zejména na to, že nalézací soud pominul důkazy svědčící o prověřování společnosti K. E. L.(dále jen „K. E.“) na počátku její spolupráce se společností S., kdy byly obviněným P. T. předloženy doklady společnosti K. E. z počátku spolupráce k ověření její existence a správnosti předaných údajů a potvrzení. Tyto důkazy však nalézací soud bez řádného odůvodnění neprovedl. Současně se nevypořádal s tvrzeními svědků M. H. a M. L., kteří potvrzovali uskutečněné odběry společnosti K. E., resp. tyto nijak nehodnotil. Zpronevěřil se tak své povinnosti řádně odůvodnit svůj postup v případě důkazů, které neprovedl, a vypořádat se řádně s důkazy, které provedl. Postup nalézacího soudu založil nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, kterou dovolatel namítl již v podaném řádném opravném prostředku. Odvolací soud stanovisko nalézacího soudu potvrdil a pouze mírně doplnil jeho odůvodnění, zmíněnými důkazy se však nikterak nezabýval.
Dovolatel dále namítl, že soudy nižších stupňů se nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu a nezkoumaly, zda obviněný mohl být na pochybách, že zboží, jež společnost S. dodává společnosti K. E., bude vyvezeno do Bulharska, a to s ohledem na skutečnost, že nebyl na počátku spolupráce těchto dvou společností a jednatelem společnosti S. se stal až v průběhu zaběhnutého obchodního styku předmětných společností.
Ve vztahu k výroku nalézacího soudu uvedeném pod bodem I. a) výroku o vině namítl shodně jako spoluobviněný P. T., že soudy v otázce stanovení výše škody vycházely ze znaleckého posudku znalkyně Ivany Sittové a jeho doplnění ze dne 1. 6. 2019, kterým zahrnula do svého posudku i faktury z ledna 2013, kteréžto předtím nebyly součástí spisu a nebyly provedeny k důkazu v hlavním líčení, v důsledku čehož žádný z obviněných neměl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu. Není možné, aby tyto faktury, resp. údajné neoprávněné odpočty z nich, byly podkladem pro odsouzení dovolatele a stanovení výše škody, kterou měl způsobit bez toho, aby byly provedeny. Provedení předmětného znaleckého posudku a jeho doplňku toto nemůže nahradit. Uvedené pochybení nikterak nenapravil ani odvolací soud, a to přestože tvoří výše škody odvozená ze zařazení těchto faktur do dokazování hranici mezi kvalifikací podle druhého a třetího odstavce ust. § 240 tr. zákoníku. Neprovedení těchto faktur je proto takovým procesním pochybením, v důsledku něhož byl dovolatel uznán vinným spácháním trestného činu jiné právní kvalifikace, než které odpovídají v řízení provedené důkazy.
Obviněný dále namítl, že se soud prvního stupně s jeho obhajobou řádně nevypořádal. Soud sice provedl rozsáhlé dokazování, ale jeho rozhodnutí takřka neobsahuje hodnocení těchto důkazů, kdy není zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané a proč. Skutková zjištění obsažena v popisu skutku tedy nejsou v podstatě zdůvodněna a jsou učiněna v rozporu s požadavkem § 125 odst. 1 tr. ř. Takový rozsudek je fakticky nepřezkoumatelný. Z rozhodnutí odvolacího soudu je cítit zřejmá snaha vady rozsudku nalézacího soudu zhojit. V této snaze však odvolací soud nepřípustně nahrazoval činnost nalézacího soudu, kdy hodnotil důkazy, které neprovedl, což zcela odporuje zásadám trestního procesu, zejména pak zásadě přímosti, ústnosti a bezprostřednosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3 To 90/2020, zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 T 7/2018, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obou obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 12. 2021, sp. zn. 1 NZO 970/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, zdůraznila, že rozsudek nalézací soudu byl odvolacím soudem změněn pouze v části týkající se spoluobviněného Š. M. Odvolání obviněných R. J. a P. T. byla jako nedůvodná zamítnuta. K námitce obviněného R. J., že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým, uplatněné s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, uvedla, že tato nemůže obstát, neboť míří na zcela odlišnou procesní situaci, kdy došlo ke změně přisouzené právní kvalifikace. Judikaturní poukazy obviněného jsou proto na projednávanou věc stěží použitelné. Státní zástupkyně připomněla, že ve smyslu judikatury lze považovat za překvapivé rozhodnutí pouze takové, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, a to tehdy, když jsou jeho skutkové či právní závěry odlišné do té míry, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat a v důsledku toho vůči němu nemohl v odpovídající fázi řízení uplatnit nezbytnou obhajobu. O překvapivost rozhodnutí tedy nemůže jít v posuzovaném případě, když obviněným bylo od počátku jejich trestního stíhání známo, pro jaké skutky jsou stíháni a jaký trestný čin je v nich spatřován. Na totožném skutkovém podkladě nakonec byli tímto trestným činem uznáni vinnými na úrovni soudu prvního stupně ve znění potvrzujícího rozhodnutí soudu odvolacího.
Dále státní zástupkyně zdůraznila, že z hlediska povahy námitek uplatněných oběma obviněnými je zřejmé, že jsou založeny výlučně na skutkových výhradách, směřují proti hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, jež se stala podkladem výroku o vině, čímž se zcela míjejí s uplatněnými dovolacími důvody. Jimi vytýkané vady ve správnosti a úplnosti skutkového stavu věci nevycházejí z argumentace, která by odůvodnila výjimečný přezkum skutkového podkladu výroku o jejich vině, odůvodněný takovým porušením jejich práva na spravedlivý proces, jež by spočívalo na vadné realizaci důkazního řízení, na fenoménu tzv. opomenutých důkazů, nebo na svévoli při hodnocení provedených důkazů s dopadem na extrémně rozporná skutková zjištění. Státní zástupkyně k tomuto dále uvedla, že z obsahu dostupného spisového materiálu přitom vyplývá, že ve věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, že se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly obhajobou obviněných a že svá rozhodnutí také správně a logicky odůvodnily. V odpovídajících pasážích svých rozhodnutí také zcela jasně vyložily, jaké důkazy shledaly validními a které skutečnosti vzaly za prokázané a jaké hodnotící úvahy je k tomu vedly. Jejich námitky proto nelze shledat způsobilými k věcnému přezkoumání.
Nad rámec výše uvedeného pak státní zástupkyně dodala, že oběma dovolateli namítané nedodržení předepsané kvality odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v rozporu s požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. rozhodně nelze spatřovat ve způsobu, jakým tato soudní instance provedené dokazování vyhodnotila, aby mohla v této návaznosti dospět k závěru, že byla vyvrácena jejich obhajoba. Na skutkové závěry soudu nelze nahlížet pouze skrze shrnující bod odůvodnění 254., ale je potřebné přihlížet v souvislosti s hodnotícím procesem i k bodům 239. – 253. odůvodnění rozsudku. A to, aniž by soud odvolací byl jakkoliv postaven před úkol takto namítanou vadu nepřezkoumatelnosti zhojit na své procesní úrovni. Došel-li odvolací soud k závěru o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, a rozhodl-li se doplnit skutková zjištění pouze o okolnost, že dodavatelská společnost V. nedeklarovala ve svých daňových přiznáních k DPH nejen za rok 2013, ale ani za rok 2012 žádné nákupy ze zahraničí u toho zboží, které měla dodat společnosti S., tak je vhodné poznamenat, že se jedná o doplnění plně konvenující s výsledky provedeného dokazování o tom, že společnost zboží nikdy nenakoupila, resp. jej nenabyla ani od těch dodavatelů, kteří byli podle obhajoby průkazně určeni.
K zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo podle názoru státní zástupkyně ani v souvislosti s namítaným tzv. opomenutím důkazů. Zdůraznila, že ve smyslu ustálené judikatury není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Pokud se rozhodne navrhovaný důkaz neprovést, musí takový postup odůvodnit. V posuzovaném případě tak učinil jak nalézací soud v bodě 3. – 10. odůvodnění svého rozsudku, tak soud odvolací v bodě 21. odůvodnění svého rozsudku. V posuzovaném případě je podstatné kde a od koho společnost S., jakožto plátce daně, ve sledovaných zdaňovacích obdobích uskutečnila odběry zboží tak, jak jsou zaznamenány v daňových dokladech. V tomto kontextu je rozhodné, že podle skutkových zjištění se tak nestalo od společnosti V. Důkazní návrhy učiněné obhajobou nemohly přispět k objasnění těchto klíčových skutečností, neboť směřovaly mimo obchodní vztah mezi společností S. jakožto odběratele a společností V. jakožto dodavatele. Není tak důležité, zda předmětné zboží reálně existovalo, a že bylo následně dodáno jiným koncovým odběratelům, ani zda společnost V. měla více tuzemských i zahraničních dodavatelů.
K námitce uplatněné oběma obviněnými, že mělo být v jejich případě užito mírnější právní kvalifikace s ohledem na nesprávnou výši zjištěné škody a zahrnutí faktur z ledna 2013 (a neprovedených v hlavním líčení) státní zástupkyně uvedla, že obvinění zřejmě namítají vadu důkazního řízení, kdy předmětné faktury, resp. informace z nich nebyly získány procesně přípustným způsobem a musí být tedy a limine vyloučeny. K takovému případu v projednávané věci však podle státní zástupkyně nedošlo. Nalézací soud dospěl k závěru o výši způsobené škody na podkladě znaleckého posudku přibrané znalkyně Ing. Ivany Sittové, která v době vyhotovení doplňku znaleckého posudku disponovala dostačujícím rozsahem daňových podkladů společnosti S. ve smyslu zadání znaleckého posudku vztahujícího se na sledované období od února 2012 do března 2013. Závěry doplněného znaleckého posudku pak potvrdila v rámci svého výslechu před soudem v hlavním líčení dne 7. 11. 2019, a to se zachováním práva obou obviněných na obhajobu. Nesouhlasné vyjádření dovolatele P. T., které mu umožňuje ustanovení § 214 tr. ř., nemůže nikterak ovlivnit procesní validitu tohoto důkazu jakož ani jeho vypovídací hodnotu, která se stala předmětem těch hodnotících úvah, na jejichž podkladě byl dovozen již výše poukazovaný skutkový závěr nalézacího soudu o výši způsobeného daňového úniku, resp. o rozsahu vylákané daňové výhody.
K vznesené námitce tzv. extrémního rozporu státní zástupkyně uvedla, že jej v projednávané věci nelze shledat ani ve vztahu k výroku o vině pod bodem II., týkajícího se dodávek zboží od společnosti S. směrem k odběratelské společnosti K. E., registrované k DPH v Bulharsku. Tato společnost, jak zcela správně uzavřel pod bodem 19. odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, nevykonávala v předmětném období žádnou činnost směřující k nákupu uhlí od společnosti S., neboť s uhlím ani neobchodovala, zvláště v souvislosti s deklarovaným a ve skutečnosti nereálným uskutečněním jeho přepravy vozidly označenými v CMR pro příjemce K. E. v jím orazítkovaných celních dokladech. A to navíc za stavu, kdy na statutární pozici odběratelské společnosti vystupovala osoba S. D. Ch., která se v takovém postavení nacházela u celé řady obchodních společností, aniž by byla způsobilá pro svoje osobní kvality vést taková obchodní jednání, jaké oba dovolatelé popisovali před zahájením údajné obchodní spolupráce mezi oběma společnostmi. Za takto zjištěných skutkových okolností nelze dovolateli R. J. přisvědčit v tom, že mohl mít za to, že zboží je ze strany společnosti S. dodáváno bulharskému plátci společnosti K. E. Takový přístup by znamenal ignoraci okolností společného jednání dovolatelů za společnost S. za podmínek § 23 tr. zákoníku. K tomu státní zástupkyně odkázala na bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných P. T. a R. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3 To 90/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (rozsudek nalézacího soudu byl zrušen toliko ve vztahu ke spoluobviněnému Š. M. a ve výroku o náhradě škody). Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod, jenž uplatnil obviněný R. J. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 /nyní § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř./, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze všechna podaná odvolání projednal a také o nich rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy zamítl odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná a ve vztahu ke spoluobviněnému Š. M. k jeho odvolání zrušil napadený rozsudek a znovu rozhodl o jeho vině a trestu. Zároveň též vyhověl odvolání státního zástupce a poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, ve výroku o náhradě škody. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný R. J. poukazuje na dovolací důvod uvedené pod písm. g) ve znění do 31. 12. 2021, který uplatnil i obviněný P. T.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 /nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obvinění svými námitkami, které podřadili pod výše uvedený dovolací důvod, vytýkali soudům nesprávné hodnocení důkazů (zejména svých vlastních výpovědí, znaleckého posudku a doplňku znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně Ing. Ivany Sittové; v případě obviněného R. J. i výpovědí svědků M. H. a M. L., spadá sem i námitka použití nepřípustného důkazu - faktur společnosti V. pro společnost S. z ledna 2013, blíže nespecifikovaných listinných důkazů o povaze spolupráce mezi společnostmi S. a K. E.; spadá sem i námitka obviněného P. T. o neprovedení zprávy 1. Písecké a dřevařské, a. s., námitka obviněného R. J. o neprovedení důkazů doklady společnosti K. E. Ltd.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran zjištění konkrétní výše škody, reálnosti a povahy spolupráce mezi společností S. a společnostmi V. a K. E. Ltd.), jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, naopak z nich vyplývá pravý opak svědčící ve prospěch obviněných, kdy se nalézací i odvolací soud dopustily deformace důkazů a dovozování skutkového stavu z pouhých presumpcí) a předkládají vlastní verzi skutkových událostí (kdy oba obvinění uvádí, že společnosti S. a V. byly naprosto autonomními subjekty, které si částečně vzájemně konkurovaly a částečně spolupracovaly, že dodávky společnosti V. byly reálné a pokud bylo dodáváno přímo koncovým odběratelům, tak se jedná o zcela běžný postup v obchodu s palivy, že dodávky společnosti V. od jejích dodavatelů byly také reálné, a že spolupráce se společností K. E. L. byla skutečná a nikoliv pouze administrativní).
Námitky obviněných takto vznesené jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací i odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod v tomto rozsahu nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud může do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout v případech závažného porušení práv obviněných na spravedlivý proces. Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III.
ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV.
ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV.
ÚS 570/03 a další)“
K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu), jako dříve podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněných R. J. a P. T. shledat nelze.
Obviněný R. J. v souvislosti s provedeným dokazováním vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů s tím, že odvolacím soudem nebylo vyhověno jejich důkazním návrhům, a takovým postupem soudů došlo k poručení jejich práva na spravedlivý proces.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).
V projednávané věci nalézací soud o všech návrzích na doplnění dokazování korektním způsobem rozhodl, když je jako nadbytečné zamítl a v bodech 3. – 10. odůvodnění svého rozsudku svůj postup odůvodnil. Co se týče návrhu obviněného T. na provedení důkazu zprávou 1. Písecké lesní a dřevařské, a. s., tak je vhodné podotknout, že obhájce tohoto obviněného požádal o založení předmětné listiny do spisu, ale neučinil samotný návrh na doplnění dokazování (srov. bod 4. odůvodnění rozsudku). Své povinnosti rozhodnout o návrzích na doplnění dokazování a tento svůj postup odůvodnit se nezpronevěřil ani odvolací soud, který v bodě 21. odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že „nedojde k situaci „tzv. opomenutých důkazů“ pokud tyto jednotlivé návrhy zamítne z důvodu nadbytečnosti“.
Obvinění shodně namítali, že mělo být užito mírnější právní kvalifikace podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. ve znění účinném od 1. 10. 2020 s ohledem na novelu trestního zákoníku č. 333/2020 Sb., kterou se mimo jiné zvyšovala hranice výše škody velkého rozsahu a škody značné v § 138 tr. zákoníku, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty § 240 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Měli za to, že způsobená škoda nepřesáhla hranici škody velkého rozsahu, ale toliko hranici škody značné, kdy se tak stalo v důsledku vady extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním o výši škody z důkazů, které nebyly provedeny v hlavním líčení (faktur společnosti S.
společnosti K. E. za měsíc leden 2013). Tuto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 zdánlivě podřaditelnou námitku však uplatnili výlučně na základě kritiky skutkového zjištění o výši škody a důkazů, z nichž byl tento skutkový závěr učiněn, kdy tato argumentace zjevně cílí na vadu důkazního řízení, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV.
ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1137/2018). Nalézací soud v bodě 266. shrnul obsah znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně (ve spise na č. l. 3612-3633) a jeho doplňku (na č. l. 3733-3734), kdy z jeho závěru plyne, že jednáním popsaným pod body A. I a) a A. II. obviněný P. T. zkrátil daň z přidané hodnoty nejméně o 11.473.762,82 Kč a obviněný R.
J. o nejméně 10.657.585,03 Kč, přičemž nalézací soud neměl žádné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku ani jeho dodatku. Závěry předloženého znaleckého posudku a jeho dodatku znalkyně potvrdila i v hlavním líčení dne 7. 11. 2019. Znalkyně Ing. Ivana Sittová zde setrvala na závěrech předloženého znaleckého posudku a uvedla, že původně neměla k dispozici všechny předmětné doklady, a proto byl vypracován doplněk znaleckého posudku, kde již znalkyně měla k dispozici veškeré potřebné doklady za dané období (kompletní účetnictví), zodpověděla všechny otázky přednesené ze strany obhajoby, které byl dán plný prostor realizovat svá oprávnění v mezích trestního řádu.
O tom ostatně svědčí i vyjádření obviněného P. T. ke znaleckému posudku v hlavním líčení (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 7. 11. 2019 na č. l. 3772-3775, body 206-229 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Ve shodě se státní zástupkyní Nejvyšší soud uzavírá, že nesouhlasné vyjádření obviněného o obsahu znaleckého posudku, jeho zbytečnosti nebo jeho odlišného hodnocení nijak nenarušuje validitu takového důkazu ani skutkových zjištění z něj vyvozených.
Není tak možné dospět k závěru, že závěr o výši škody učiněný na podkladě znaleckého posudku a jeho doplňku byl učiněn v rozporu s procesními pravidly stanovenými trestním řádem nebo v rozporu s ústavně zaručenými právy obviněného. Nejvyšší soud proto přisvědčil závěru odvolacího soudu učiněného v bodě 23. odůvodnění jeho rozsudku, že úvahy o právní kvalifikaci jednání obžalovaných P. T. a R. J. trestným činem zkrácení daně jsou řádně odůvodněny. Společnost S. za situace, kdy se předmětné obchody nerealizovaly v souladu s doklady založenými do účetnictví, neměla nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Odvolací soud proto opětovně rozhodl tak, že u obou obviněných právní kvalifikaci ponechal beze změn, neboť i po novele trestního zákoníku rozsah zkrácení daně u těchto obžalovaných přesahuje 10.000.000 Kč, tedy v souladu s ustanovením § 138 tr. zákoníku překračuje hranici škody velkého rozsahu, a tedy zůstává v platnosti přísnější kvalifikace v rozsahu stanovené nalézacím soudem.
K námitce tzv. extrémního nesouladu vznesené oběma obviněnými Nejvyšší soud uvádí, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané věci, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své závěry soudy založily na obsáhlém dokazování, jehož obsah nalézací soud shrnul v bodech 59. – 229. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v bodech 239. – 276. pak shrnul své hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému dokazování, kdy stabilizovaná skutková zjištění v bodech 255. - 261. ve vztahu k obviněným R. J. a P. T. zastřešil příslušnou právní kvalifikací.
K námitce obviněných stran nedostatečného odůvodnění rozsudku soudů nižších stupňů Nejvyšší soud připomíná, že jejich námitku nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů). Dovolání jen proti odůvodnění rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Na druhou stranu nelze pominout, že rozhodnutí soudů včetně toho odvolacího se musí pohybovat v procesněprávním rámci představovaném především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, jenž má vyloučit libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. V projednávaném případě oba soudy svým povinnostem beze zbytku dostály. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je jasně patrné, jaké důkazy byly provedeny, jakými hodnotícími úvahami se soudy řídily a jaká skutková zjištění na jejich základě vyvodily.
Oba obvinění v rámci uplatněné námitky tzv. extrémního nesouladu brojili proti skutkovým zjištěním shrnutým v bodě A. I. a) o nereálnosti dodávek společnosti V. společnosti S. a proti zjištění v bodě II. výroku o vině o nereálnosti dodávek společnosti S. společnosti K. E., kdy na podkladě těchto dodávek byly vystaveny a zaúčtovány faktury, které se staly podkladem pro neoprávněné uplatnění nároku na odpočet DPH při podání daňového přiznání na deklarované zboží do jiného členského státu EU. Nalézací soud při posouzení viny obviněných konstatoval, že obviněný R.
J. byl jako statutární orgán odpovědný za obchodní vedení společnosti a za řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. On i obviněný P. T. pak přijímali faktury za prodej zboží od společnosti V., aniž by zboží bylo skutečně dodáno, tyto faktury nechali zaúčtovat a zahrnout do účetní a daňové evidence jako náklad k daňové povinnosti. Takovýto postupem však jednali v přímém rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Stejně protiprávně pak oba jednali při vystavení a zaúčtování faktur vystavených pro společnost K.
E. Za této situace je R. J. plně odpovědný za podaná daňová přiznání, která podepisoval i obviněný P. T. Ten vedl obchodní společnost do značné míry i poté, co ukončil své působení ve funkci jednatele, kdy o tomto ukončení neinformoval účetní a nejméně jeden rok po odvolání z funkce vystupoval jako statutární orgán i před Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, podepisoval daňová přiznání, měl přístup k účtu společnosti a jako takovou ji fakticky ovládal (srov. body 256. – 259. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Bylo prokázáno, že zboží ze strany společnosti V. dodáno nikdy nebylo, přičemž tyto fiktivní dodávky společnost S. uplatnila v jím podaných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty v podobě nadměrného odpočtu (srov. bod 261. rozsudku nalézacího soudu). K závěru o fiktivnosti dodávek uhlí společností S. bulharské společnosti K. E., které bylo kladeno oběma obviněným za vinu v bodě II. odsuzujícího rozsudku, soudy dospěly rovněž na podkladě provedeného dokazování, kdy statutární zástupce společnosti K.
E. S. D. Ch. jako svědek uvedl, že o obchodování se společností S. nic neví a že za peníze nebo alkohol je ochoten podepsat cokoliv. Je tak zřejmé, že k vývozu do Bulharska společností S. reálně nikdy nedošlo. K nároku na odpočet DPH na vstupu, který tato společnost prostřednictvím obviněných uplatnila, neměla žádné oprávnění, neboť pro to nesplnila podmínky (srov. bod 264. rozsudku nalézacího soudu). Nad rámec výše uvedeného odvolací soud k osobě S. D. Ch. v bodě 19. svého rozsudku uvedl, že „z objektivně provedených důkazů vyplývá, že tato osoba byl alkoholik a gambler, bez zaměstnání a bez stálého příjmu, který podepsal každému cokoliv a kdekoliv za určitý obnos, se kterým řešil svoji momentální finanční situaci.
Tomu odpovídá i to, že na něho mělo být napsáno 47 společností.“ Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem plně aproboval v bodě 12.
svého rozsudku odvolací soud, když uvedl, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, kdy nalézací soud provedené „důkazy náležitým způsobem podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř, jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu vyhodnotil a dospěl ke skutkovým závěrům, které následně podřadil pod odpovídající ustanovení trestního zákoníku“. V bodě 13. odvolací soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odkázal s konstatováním, že je „v souladu s provedenými důkazy a jednoznačně dokládá důvody, proč u jednotlivých obžalovaných dospěl k závěrům o jejich vině žalovaným trestným činem, případně dospěl k závěrům zprošťujícím v případě M. M..“
Obviněný R. J. v podaném dovolání vznesl námitku, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu ve vztahu k jednání popsaným pod bodem II. výroku o vině, neboť nezkoumaly, zda mohl být na pochybách, zda zboží, u kterého měl za to, že jej společnost S. dodává společnosti K. E., bude vyvezeno do Bulharska, a to i s ohledem na to, že nebyl na počátku spolupráce těchto dvou společností, a jednatelem společnosti S. se stal již v průběhu zaběhnutého obchodního styku s touto společností.
Nejvyšší soud podotýká, že se jedná o námitku směřující opět primárně do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění, jimiž je při posuzování důvodnosti dovolání vázán. Nadto se jedná o námitku zcela neodůvodněnou. Nalézací soud v bodě 264. odůvodnění svého rozsudku dospěl k jednoznačnému závěru, že spolupráce mezi společnostmi K. E. a S. byla zcela fiktivní, kdy této společnosti nebylo dodáno žádné plnění. Obviněný R. J. se proto nemohl oprávněně domnívat, že dodávky podle dokladů, které zakládal do účetnictví, skutečně probíhají a že jsou splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu. Odvolací soud k totožně vznesené námitce v odvolacím řízení v bodě 19. odůvodnění svého rozsudku nadto dodal, že „společnost K. E. registrovaná v Bulharsku žádnou činnost směřující k nákupu uhlí od společnosti S. neuskutečnila, žádné takové zboží nebylo dopravováno, o čemž svědčí jednak i poznatky, že dopravy nemohly být účastny vozidla uvedená v některých případech na dokladech CMR a tvrzení obžalovaných nemůže obhájit ani existence razítek příjemce společnosti K. na dokladech CMR, když je prokázáno, že s takovým zbožím tato společnost neobchodovala a takováto razítka jako skutečného potvrzení příjmu zboží nemohla poskytnout (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)“. Dokumenty podepsané S. D. Ch. tak byly toliko formálními deklaracemi bez toho, aby předmětné obchody na nich zachycené byly reálně uskutečněny. Výše zmíněné skutečnosti tak jasně hovoří o tom, že obviněný R. J. si musel být vědom toho, že žádná opravdová obchodní spolupráce mezi těmito obchodními společnostmi neprobíhá. Není tak namístě jakkoliv zpochybnit závěry soudů nižších stupňů o úmyslném zavinění ve vztahu k jednání obviněného R. J. popsaného pod bodem II. výroku o vině.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shrnuje, že skutkové závěry nižších soudů jsou založeny na rozsáhlém dokazování a logicky z něj vyplývají. Na závěry a mimořádně podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterém se vypořádal s provedenými důkazy i s námitkami obviněných, lze tak bez dalšího odkázat. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy tak podle názoru Nejvyššího soudu nelze shledat nesoulad, natožpak extrémní nesoulad, který by odůvodňoval zásah do těchto skutkových zjištění a kasaci napadeného rozhodnutí.
K námitce obviněného R. J. týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces tzv. překvapivým rozhodnutím spočívajícím v jiném náhledu odvolacího soudu na provedené důkazy, se kterým se obvinění seznámili až při doručení rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí následující:
Z pohledu námitek obviněného je možno uvést, že překvapivost rozsudku odvolacího soudu v podstatě dovozuje ze skutečnosti, že celé trestní řízení se neslo v duchu argumentace, že nemohlo dojít k dodání zboží ve prospěch společnosti S. společností V., ale argument odvolacího soudu spočíval v tom, že nezpochybňuje existenci plnění ve prospěch společnosti S., ale přináší argument o úmyslném předřazení společnosti V. před společnost S., aby si společnost S. mohla nárokovat odpočet daně.
Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní uvádí, že se v dané věci nejedná o překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného. Po celou dobu trestního řízení před soudem bylo zřejmé, co je obviněným kladeno za vinu, bylo jednáno o totožném skutku. Zároveň bylo od počátku trestního řízení zřejmé, jaký trestný čin je v jednání obviněných spatřován. Učiněná skutková zjištění v odsuzujícím rozsudku nalézací soud zastřešil právní kvalifikací. Odvolací soud pak potvrdil rozsudek nalézacího soudu napadený odvoláním a odvolání obviněných proti němu směřující odmítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. V bodě 12. odůvodnění svého rozsudku se ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými nalézacím soudem. V bodě 23. svého rozsudku odvolací soud potvrdil i kvalifikaci jednání obviněných jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kdy „dospěl k závěru, že úvahy o právní kvalifikaci jednání obžalovaných P. T. a R. J. trestným činem zkrácení daně jsou správné a soudem I. stupně byly řádně odůvodněny.“ V návaznosti na argumentaci obviněného R. J. Nejvyšší soud připomíná, že ani nalézací soud ani odvolací soud nijak nezpochybnily, že společnost S. měla předmětný materiál k dispozici, a že by jej dodávala svým odběratelům, základním a klíčovým skutkovým zjištěním byla skutečnost, že tento materiál nenabyla a nemohla nabýt od společnosti V. Nalézací soud jasně uvedl, že bylo vycházeno z toho, že „zástupci společnosti S. v rámci daňového řízení dokládali, že předmětné zboží bylo dopravováno vozidly společnosti V., jak je uvedeno v dodacích listech, a ne jinými dopravci. Pro posouzení věci je také nepodstatné, zda a kolik zboží skutečně S. dodávala do Plzeňské teplárenské či dalším odběratelům, neboť toto soud po provedeném dokazování nezpochybňuje„ (srov. body 240. - 241. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud doplnil dokazování toliko tak, že „materiál, který měla nakoupit společnost V. od zahraničních společností, ve svých daňových přiznáních za rok 2013 uveden neměla, kdy tento důkaz již provedl soud I. stupně za rok 2013, ale neměla jej ani v celém zdaňovacím období roku 2012, což vyplývá z provedeného dokazování před odvolacím soudem, kdy příslušná daňová přiznání si z vlastní iniciativy před konáním veřejného zasedání Vrchní soud v Praze vyžádal od Finančního úřadu pro Plzeňský kraj“ (srov. bod 16. odůvodnění odvolacího soudu). Takto doplněná skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování, že předmětné obchody mezi společnostmi S. a V. neproběhly tak, jak je uvedeno v jimi prezentovaných dokladech a daňových přiznáních předložených Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj. Závěr odvolacího soudu tedy v žádném případě není závěrem, který by nemohl být očekáván. Nemohlo se tedy v žádném smyslu jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu citované judikatury.
IV.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněných neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Přestože byla z části podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Dovolání obviněných R. J. a P. T. tedy podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněná. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata předseda senátu