3 Tdo 1243/2014-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o
dovolání podaném R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To
96/2011 ze dne 27. 5. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 8/2011 ze dne 16. 9.
2011 byla dovolatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140
odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když
příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za
uvedený trestný čin byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
čtrnácti roků a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí
bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
O odvolání R. K. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze
dne 7. 12. 2011 tak, že změnil pouze výrok o trestu, bez toho, že by další
výroky obsažené v napadeném rozsudku doznaly změn.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala R. K. dovolání, o kterém
rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 367/2012 ze dne 25. 4. 2012 tak,
že napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (stejně jako další rozhodnutí
obsahově na něj navazující) a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu
projednal a rozhodl. Ten tak učinil a rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18.
7. 2012 dovolatelku obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen tr.
ř.) zprostil. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání nejvyšší státní zástupce
(dále jen státní zástupce), který v něm poukázal na nedostatečné respektování
pokynů uvedených v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu s argumentací pokusu
trestného činu na tzv. nezpůsobilém předmětu útoku a tzv. nepravým omisivním
deliktem. O takto podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, který svým usnesením
sp. zn. 3 Tdo 1353/2012 ze dne 23. 1. 2013 rozhodl tak, že státním zástupcem
napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil (stejně jako další
rozhodnutí obsahově na něj navazující) a označenému soudu přikázal věc znovu
projednat a rozhodnout. Za daného stavu tak ve věci znovu rozhodl Vrchní soud v
Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013 tak, že dovolatelku
znovu podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil. Protože ve věci znovu
státní zástupce podal dovolání, ve věci znovu rozhodl Nejvyšší soud usnesením
sp. zn. 3 Tdo 999/2013 ze dne 12. 2. 2014, když napadený (citovaný) rozsudek
zrušil (stejně jako další rozhodnutí obsahově na něj navazující) a Vrchnímu
soudu v Praze přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze
následně rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 27. 5. 2014 podle § 258 odst. 1
písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu podaného odvolání R. K. napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 8/2011 v celém rozsahu zrušil a
podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že R. K. shledal
vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst.
1, 3 písm. c) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve
výrokové části citovaného rozsudku. Za pokus k uvedenému trestnému činu ji
odsoudil (i za užití § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku) k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání osmi roků a pro výkon takto uloženého trestu ji zařadil do
věznice s ostrahou. Dále jí uložil ochranné léčení psychiatrické ve formě
ambulantní.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala R. K. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvod označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že ve věci
došlo k několika rozdílným rozhodnutím jednotlivých (ve věci činných) soudů s
tím, že takový postup soudů a v souvislosti s tím uplynuvší doba, po kterou ve
věci rozhodovaly, nebyl dostatečně vzat v úvahu při rozhodování o výši trestu.
Poukázala na to, že odvolací soud se jako stěžejní otázkou, zabýval rychlostí
porodu a v tomto směru nesprávně hodnotil výpovědi znalců s tím, že ani z nich
neplyne, že by se nejednalo o tzv. překotný porod. Poukázala i na to, že byla
přesvědčena o tom, že dítě se narodilo mrtvé, a znovu zopakovala, co ji k
takovému přesvědčení vedlo. Konečně nesouhlasila s úvahami odvolacího soudu
stran provedeného vyšetřovacího pokusu Mgr. K. předloženého obhajobou. Uzavřela
s tím, že napadený rozsudek staví své závěry nesprávně (protizákonně) na
údajích poskytnutých obviněnou, ke kterým nemělo být přihlíženo, když právní
závěr o spáchání pokusu vraždy na nezpůsobilém předmětu útoku nemá oporu v
provedeném dokazování. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného
dovolání „podle ustanovení § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014 a v souladu s ustanovením § 265k
odst. 2 trestního řádu zrušil i další ustanovení obsahově navazující na
citovaný rozsudek“. Dále učinila alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud
„buď podle ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu
(pozn. zřejmě věc k dalšímu projednání a rozhodnutí) či podle ustanovení § 265m
odst. 1 trestního řádu sám rozhodnul a obviněnou zprostil obžaloby, neboť
nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustila jednání popsaného v
rozsudku Vrchního soudu“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně) s tím, že obviněná v jeho
rámci podává vlastní rozbor důkazní situace s tím, že nebyly prokázány
okolnosti, na kterých byl vystavěn závěr o její vině. Po konkretizaci
jednotlivých námitek dovolatelky poukázala na to, že uplatněný dovolací důvod
slouží k nápravě právních vad rozhodnutí, pokud spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska
procesních předpisů. Přitom námitky vznesené dovolatelkou nelze pod deklarovaný
dovolací důvod podřadit, když ta napadá výlučně soudy učiněná skutková
zjištění. Jí napadené nesprávné hodnocení důkazů, případně jednostrannost
provedeného dokazování a jeho neúplnost se s deklarovaným dovolacím důvodem
míjí, a to proto, že vznesené výhrady jsou ve skutečnosti skutkového a
procesního typu. Formou polemiky se závěry zjištěnými soudy z vedeného
dokazování se tak dostává k vlastním skutkovým verzím, odlišným od závěru
soudů. Přitom v posuzované věci se soudy náležitě skutkovým stavem zabývaly a
jejich rozhodnutí tak není možné označit za projev libovůle, kdyby skutková
zjištění nenavazovala, resp. nekorespondovala s obsahem důkazů. Státní
zástupkyně tak poukázala na to, že bylo jednoznačně prokázáno, že dovolatelka
věděla o svém těhotenství a znala i termín přibližného porodu. V té době však
nežila s biologickým otcem dítěte, ale se svědkem J. V. a své těhotenství brala
jako překážku pro udržení sociálního zázemí nalezeného u nového partnera. Cíleně proto vytvořila legendu o tom, že má závažné zdravotní potíže, v
důsledku kterých dochází ke zvětšování jejího břicha s tím, že (v souladu s
předpokládaným ukončením svého těhotenství) půjde na operaci, kdy jí bude
vyoperován nádor. Na porod dítěte tak nepřipravovala sebe ani své okolí. Pravdu
svému partnerovi nesdělila ani v době, kdy na ni přišly porodní bolesti, když
ty vydávala za stav související s jejím (jí nepravdivě popisovaným) zdravotním
stavem. Poté, co ji partner doprovodil na toaletu, začala rodit, přičemž však
nebylo možné jednoznačně určit, zda se dítě narodilo živé či mrtvé. Je však
mimo jakoukoli diskusi, že se hodlala dítěte zbavit, a to jak v případě, že by
se narodilo živé, tak i mrtvé. Poté, co zjistila, že novorozenec má šedomodrou
barvu, nezavázala mu ani pupeční šňůru, ani jej neoživovala, ani mu nepřivolala
žádnou pomoc, ačkoli ji k tomu vázala příslušná ustanovení zákona o rodině, ze
kterých plyne zvláštní povinnost rodičů pečovat o nezletilé dítě, a to bez
ohledu na to, zda jde o dítě manželské či nemanželské, přičemž z barvy
novorozence také, jako laik, v žádném ohledu nemohla dovodit, že se jednalo o
dítě mrtvé. Právě proto, že zůstalo neprůkazné, kdy dítě zemřelo a zda se tak
stalo v důsledku neposkytnutí pomoci ze strany matky (dovolatelky), případně v
důsledku jejího přímého jednání, přicházelo v úvahu posoudit její jednání, jako
pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, když takovéto (její) jednání je vysoce
společensky škodlivé.
Přitom jednání dovolatelky bylo ovlivněno poruchou
struktury osobnosti, která se u ní rozvinula po prodělání psychotického
onemocnění. Pokud odvolací soud uzavřel, že se dovolatelka dopustila pokusu
zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. c)
tr. zákoníku, rozhodl správně, když veškeré okolnosti případu byly zjištěny v
míře, která odpovídá takto zvolené právní kvalifikaci. Stran námitek proti výši
uloženého trestu potom státní zástupkyně uvedla, že i v tomto směru odvolací
soud zohlednil veškeré okolnosti případu, především i to, že se dovolatelka
předmětné trestné činnosti dopustila ve stavu zmenšené příčetnosti, když vzal v
úvahu i délku trestního stíhání, avšak s tím, že takto vedené námitky ani pod
uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Vzhledem k uvedenému proto navrhla,
aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout a zdůraznit, že dovolání je
mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda
uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat
za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho
existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání
vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě
domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou
takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní
právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z
toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně
právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném
výroku napadeného (citovaného) rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka namítla
nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného
trestného jednání se nedopustila a soudy ve věci provedené důkazy hodnotily
nesprávně a jednostranně v její neprospěch. Sama přitom nabídla jiný průběh
skutkového děje s tím, že dítě se prokazatelně narodilo mrtvé a touto
skutečností byla překvapena a zaskočena. V uvedeném směru však odvolací soud,
zejména i v důvodech přijatého (napadeného) rozhodnutí, přesvědčivě (a
podrobně) vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a k jakým právním závěrům na
jejich podkladě dospěl. Je tak namístě poukázat na jednání (počínání)
dovolatelky od samého počátku, kdy zjistila, že je těhotná. Z něj lze
nepochybně dovodit, že své těhotenství pod popsanými záminkami tajila se
zjevným záměrem porod utajit a dítěte se zbavit (zde lze odkázat na popis
těchto událostí obsažený podrobně ve vyjádření státní zástupkyně). S ohledem na
to (i v důsledku jednání dovolatelky, která mrtvolu dítěte nakonec spálila)
nebylo možné zjistit, zda se skutečně narodilo živé či mrtvé. Zejména i z její
výpovědi stran průběhu samotného porodu (a není ani rozhodné, zda se jednalo o
porod běžný či překotný) zjevně plyne, že neučinila vše potřebné proto, aby
dítěti byla poskytnuta příslušná péče či pomoc k tomu, aby bylo zachováno při
životě. Protože však nebylo možné (jak již uvedeno) s jistotou shledat, že dítě
se narodilo živé, bylo namístě zjišťovat, zda jednání dovolatelky mohlo i takto
založit její trestní odpovědnost, a tedy zda se svým jednáním či opomenutím
nedopustila nezpůsobilého pokusu násilného trestného činu. Přitom úvahy
odvolacího soudu vedené v tomto směru nelze odmítnout jako nesprávné. Ten totiž
důsledně vycházel ze všech okolností případu, hodnotil konkrétní pokus,
zvažoval jeho závažnost a povahu, včetně toho, do jaké míry se jednání
dovolatelky přiblížilo k dokonání označeného trestného činu, stejně jako
okolnosti i důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo, míru zavinění i
pohnutku. Odvolací soud nepochybil ani v tom, pokud dospěl k závěru, že z
celkového jednání dovolatelky zjevně plyne, že si narození živého dítěte
nepřála a její (popsané) jednání se k dokonání označeného trestného činu
výrazně přiblížilo, neboť novorozenec se nepochybně nemůže o sebe postarat a v
kritické chvíli přitom dovolatelka zvolila nejúčinnější prostředky, za pomoci
kterých hodlala (pro sebe) potřebného následku dosáhnout, a to nepochybně v
úmyslu přímém pod pohnutkou, že se nikdo nesmí dozvědět, že porodila. Její
jednání tak neslo zjevně rysy jak konání, tak i opomenutí, které mělo (při
posuzování z hlediska trestního zákoníku) přibližně stejnou závažnost, jako
konání, a takto musí jít o opomenutí takového konání, k němuž byla dovolatelka
podle okolností a svých poměrů povinna.
Další ve věci uvedené úvahy odvolacím
soudem stran opomenutí zvláštní povinnosti a vztahu opomenutí a konání, jakož i
stanovení předpokladů omisivního jednání ústících v pokus na nezpůsobilém
předmětu útoku, jsou potom vedeny v souladu se zákonem (trestním zákoníkem),
kdy v podrobnostech lze dále odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného
rozsudku. Lze tak v uvedeném směru uzavřít, že u trestných činů, spáchaných
opomenutím, není určena přímo forma jednání, a proto konání i opomenutí mohou
vyvolat účinek, jakým je i opomenutí pečovat o novorozence, v daném případě
potom zjevně úmyslné a motivované.
K námitkám stran druhu a výše uloženého trestu lze pouze ve stručnosti uvést,
že tyto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, nicméně jako obiter dictum
je možné dodat, že uložený (souhrnný) trest byl ukládán s přihlédnutím ke
zmenšené příčetnosti dovolatelky a zohlednění délky trestního stíhání a nejeví
se jako přepjatě přísný.
S ohledem na to, že vznesené námitky uplatněné pod označeným dovolacím důvodem
jsou primárně (a výlučně) skutkového charakteru, lze proto uzavřít, že ve svém
celku takto nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek
spočívající v tom, že soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci
provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná
skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k
závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy
namístě zopakovat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu
umožnila zejména i odvolacímu soudu v předmětné věci přikročit i k závěrům
právním (popsaným již shora) s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a
nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného
důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. potom své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka