USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovolání, které podal obviněný J. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 To 63/2020, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T
3/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2020, sp.
zn. 80 T 3/2020, byl obviněný J. N. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140
odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“),
kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v blíže nezjištěné době od 23:00 hodin dne 16. 4. 2017 do 01:30 hodin dne 17.
4. 2017 ve XY za parkovištěm, několik metrů za druhou lampou veřejného
osvětlení spojovací cesty z ulice XY do ulice XY, vedoucí podél řeky Mandavy,
která zde vede již mezi parkem a řekou oddělenou zábradlím, napadl poškozeného
D. B., narozeného XY, nožem o délce asi 20 centimetrů s ostřím o délce asi 10
centimetrů a s rukojetí omotanou černým provázkem tak, že jej tímto nožem bodl
do podžebří pravé části těla, čímž mu způsobil život ohrožující poranění
spočívající v poranění jater, vrátnicové žíly, dolní duté žíly a zadního úponu
bránice, v důsledku čehož utrpěl poškozený D. B. šok z krevní ztráty při bodném
poranění břicha a na místě zemřel.
2. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, za který byl
obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 11. 2018,
sp. zn. 5 T 137/2018, a který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný
odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve
výměře 14 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl
současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne
20. 11. 2018, sp. zn. 5 T 137/2018, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena
zabezpečovací detence.
4. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(dále jen „tr. ř.“), bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy a
škody poškozených D. B., J. B., České republiky – Ministerstva spravedlnosti
České republiky a zdravotní pojišťovny, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl
poškozený J. B. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2020,
sp. zn. 80 T 3/2020, podal obviněný odvolání.
6. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11.
8. 2020, sp. zn. 7 To 63/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7
To 63/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel
o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a j) tr. ř.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
obviněný uvádí, že soudy neprovedly jím navržený výslech soudní znalkyně PhDr.
Štěpánky Tůmové, která spolu s MUDr. Michaelem Hesslerem (který již zemřel)
krátce po činu zpracovala znalecký posudek týkající se duševního zdraví
obviněného v době činu, přičemž oba znalci dospěli k závěru, že obviněný nebyl
pro nepříčetnost trestně odpovědný. Uvedená znalkyně je proto podle obviněného
jediným člověkem, který se k jeho duševnímu stavu v době činu a k situaci,
která nastala po jeho dva roky dlouhé léčbě, může vyjádřit. Obviněný trvá na
tom, že oba uvedení znalci u něj krátce po činu správně zjistili počínající
schizofrenii. Je přesvědčen, že spouštěčem jeho nynějšího odsouzení byl právě a
jedině jeho útěk z Psychiatrické léčebny v XY. Připomíná, že další znalecké
posudky byly v jeho věci vypracovány až po tomto útěku, tedy více než dva roky
po činu, přičemž po celou předchozí dobu byl v psychiatrické nemocnici léčen.
Za tuto dobu se jeho zdravotní stav musel změnit.
9. Obviněný je dále toho názoru, že v jeho trestní věci již bylo
pravomocně rozhodnuto, a to ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku, neboť
usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2017,
sp. zn. 1 KZV 38/2017, bylo trestní stíhání zastaveno. Byla tedy porušena
zásada ne bis in idem.
10. V rámci argumentace týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že jeho čin měl být kvalifikován jako trestný
čin zabití podle § 141 tr. zákoníku. Nebyl totiž jednoznačně prokázán jeho
úmysl poškozeného zavraždit. S poškozeným byli kamarádi a neměl mu tak důvod
ublížit. Poškozený se bohužel osudného dne opil, a to až k nepříčetnosti. Podle
některých svědků byl poškozený na dopravním hřišti agresivní. Obviněný byl
jediný, kdo poškozeného odváděl domů. Poškozený se poté, co mu míč spadl do
řeky, snažil v alkoholovém opojení přelézt zábradlí a pro balon skočit.
Obviněný se bál, že si poškozený něco udělá, a začal ho tahat zpátky za mikinu.
To se poškozenému nelíbilo, byl agresivní a útočil na obviněného. Ten se v tu
chvíli bál, a to nejen o poškozeného, ale i o sebe. Obviněný z neznámého důvodu
vytáhl nůž a přiložil jej na krk poškozeného. Ani to však agresivitu
poškozeného nezmírnilo. Obviněný proto ve strachu a v nastalém zmatku
poškozeného píchl a ten poté přestal útočit. Obviněný byl v šoku, odešel domů.
Opakuje, že rozhodně nechtěl poškozeného zavraždit. Upřímně všeho lituje, už by
to nikdy neudělal a bude si to vyčítat celý život.
11. Poslední námitka, kterou obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b dost. 1 písm. j) tr. ř. se týká ochranného opatření zabezpečovací
detence podle § 100 tr. zákoníku. Poukazuje však i na podle něj nepřiměřeně
přísný trest odnětí svobody, kdy má za to, že státní zástupkyně i soud prvního
stupně podlehl veřejnému mínění vyvolanému velkým mediálním zájmem. Uložený
trest je podle obviněného příliš tvrdý i z toho důvodu, že ještě před jeho
uložením obviněný strávil více než dva roky v ochranném léčení a ve vazbě. K
zabezpečovací detenci obviněný uvádí, že spolu s trestem odnětí svobody se
jedná o téměř doživotní trest. Poukazuje na to, že v písemném vyhotovení
revizního ústavního znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou nemocnicí v
Bohnicích se uvádí, že podmínky pro uložení zabezpečovací detence nejsou dány.
Absence podmínek pro uložení zabezpečovací detence podle obviněného vyplývá i z
výslechu soudního znalce pověřeného Psychiatrickou nemocnicí v Bohnicích.
Uznává, že konečné rozhodnutí je sice otázkou právní, soud by však podle jeho
názoru měl k názoru lékařů přihlížet.
12. Z toho důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který hned úvodem svého vyjádření upozorňuje, že obviněný v
podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v
předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s
nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za
nedůvodné.
14. K namítané vadě opomenutých důkazů (výslech znalkyně PhDr. Tůmové)
státní zástupce uvádí, že není povinností soudu provádět nadbytečné důkazy, a
tak ve věci činné soudy neprovedením navrhovaného výslechu nijak nepochybily a
neprovedené navrhovaného důkazu navíc řádně zdůvodnily.
15. Pokud jde o tvrzené porušení zásady ne bis in idem, k této otázce se
podle státního zástupce vrchní soud vyjádřil v bodě 17. svého usnesení.
Stručně, leč přiléhavě přitom konstatoval, že překážka věci rozhodnuté
neexistuje, protože byla řádně odstraněna.
16. K otázce možné kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu
zabití podle § 141 tr. zákoníku státní zástupce uvádí, že dané námitky
obviněného byly vrchním soudem v návaznosti na rozhodnutí krajského soudu řádně
vypořádány, přičemž bylo zdůrazněno, že obviněný rozhodně nebyl ovládán
strachem, nejednal ani ve zmatku, potažmo nebyla dána žádná omluvitelná
okolnost ve smyslu § 141 tr. zákoníku. Použití nože, potažmo bodnutí bylo ze
strany obviněného „aktem ryzí agrese“. Právní kvalifikace podle § 140 odst. 1
tr. zákoníku je proto plně přiléhavá; šlo o vraždu, nikoliv o zabití. V tom
státní zástupce se soudy činnými ve věci plně souhlasí. Co se týče subjektivní
stránky zdůrazňované obviněným, doplňuje, že jak u vraždy, tak i u zabití
prosazovaného obviněným, je přítomen úmysl usmrtit. V tomto ohledu není rozdíl.
Argumentace obviněného je tedy v tomto směru nepřiléhavá.
17. Pokud jde o námitky týkající se trestních sankcí, státní zástupce
považuje uložený trest s ohledem na okolnosti zmíněné ve věci činnými soudy za
plně adekvátní, v zásadě odpovídající všem zákonným kritériím. Z hlediska
dovolacího řízení pak navíc upozorňuje na skutečnost, že výtky směřující proti
údajné nepřiměřenosti a tvrdosti trestu, včetně např. nezohlednění všech
kritérií pro jeho výměru nebo údajných pochybení při aplikaci institutu
polehčujících či přitěžujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit. K zabezpečovací detenci pak
státní zástupce odkazuje na napadené usnesení, ve kterém je ve spojení s
rozsudkem krajského soudu tato otázka řešena, přičemž má za to, že soudy
dospěly ke správnému názoru, že podmínky pro uložení zabezpečovací detence ve
smyslu § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly splněny.
18. A protože z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle státního
zástupce dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy
postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž
odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp.
§ 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, státní
zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s
tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
20. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. e), g) a j) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona
bylo nepřípustné.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., ten
je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž
byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
30. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný brojí
jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu a současně i proti výroku
o uložení zabezpečovací detence. V případě výroku o vině zvlášť závažným
zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že v jeho
trestní věci bylo již jednou rozhodnuto a že tedy byla dána překážka věci
rozhodnuté. Současně se domáhá posouzení svého jednání jako trestného činu
zabití podle § 141 tr. zákoníku. Další námitky proti výroku o trestu a výroku o
uložení zabezpečovací detence podle § 100 tr. zákoníku odůvodňuje tím, že
uložení trestu ve výměře 14 let společně s uvedeným ochranným opatřením
představuje příliš přísný postih za jeho jednání. Konečně vznáší námitky i vůči
důkaznímu řízení, ve kterém soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem
soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Štěpánky
Tůmové.
31. Při podrobnějším seznámení s dovolací argumentací obviněného a po
prostudování spisového materiálu a napadených rozhodnutí je Nejvyšší soud nucen
hned úvodem konstatovat, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě pouze
opakováním jeho dřívějších námitek, se kterými se navíc oba soudy nižších
stupňů poměrně podrobně vypořádaly. S ohledem na toto zjištění proto považuje
Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že pokud obviněný v podaném dovolání
opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního
líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu
rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Navíc se dílem z
jeho strany jedná o uplatnění skutkových a procesních námitek, které předmětem
dovolacího přezkumu být nemohou.
32. Takovou námitkou je výhrada obviněného, v rámci níž namítá vadu
řízení spočívající v neprovedení navrhovaného důkazu. Tuto námitku nelze
podřadit pod žádný z uplatněných ani pod žádný z jiných zákonem stanovených
dovolacích důvodů, neboť se jedná o otázku čistě procesní povahy, která se
netýká právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této námitce lze v obecné rovině uvést, že
není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby
se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný
důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku
odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III.
ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005,
sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
33. Těmto požadavkům přitom nalézací soud v nyní projednávané věci plně
dostál, neboť se v bodě 97. odůvodnění rozsudku náležitým způsobem vypořádal s
tím, proč se pro nadbytečnost rozhodl důkaz výslechem znalkyně PhDr. Štěpánky
Tůmové neprovést. Nalézacím soudem bylo správně konstatováno, že se závěry
jmenované znalkyně se v plné míře a přesvědčivým způsobem vypořádal ústavní
znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice, který byl zpracován při
rozhodování o obnově řízení. Jmenovaná znalkyně navíc vycházela z jiného
(nesprávného) psychiatrického podkladu, než jaký poskytl ústavní znalecký
posudek. Znalci z Psychiatrické nemocnice Bohnice totiž, stejně jako psychiatři
z Psychiatrické nemocnice XY, dospěli k jednoznačnému názoru, že obviněný
netrpí schizofrenií, nýbrž disociální a emočně nestabilní poruchou osobnosti.
Na tomto podkladě tak bylo možné učinit závěr o tom, že obviněný byl při svém
činu příčetný. Lze tedy uzavřít, že soudy nepochybily, když se rozhodly
navrhovaný důkaz neprovést, přičemž navíc soud prvního stupně tento svůj postup
přesvědčivě odůvodnil s tím, že ústavní psychiatrický znalecký posudek
poskytoval dostatečný podklad pro závěr o příčetnosti obviněného. Je přitom
zcela bezpředmětné, že podnětem k dalšímu znaleckému zkoumání obviněného a k
vypracování ústavního znaleckého posudku byl až útěk obviněného z ochranného
léčení, které mu bylo uloženo poté, co bylo původně jeho trestní stíhání pro
nepříčetnost zastaveno.
34. Námitkou procesní povahy je dále jeho námitka, že v jeho trestní
věci bylo již jednou rozhodnuto, a to usnesením Krajského státního
zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 1 KZV 38/2017,
kterým bylo trestní stíhání obviněného z důvodu jeho nepříčetnosti zastaveno, a
že z toho důvodu byla dána překážka věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1
písm. h) tr. ř. V případě této námitky je nutno upozornit, že obviněný zjevně
přehlédl dovětek posledně citovaného ustanovení, který vylučuje nepřípustnost
trestního stíhání tehdy, jestliže rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bylo
v předepsaném řízení zrušeno. Jinými slovy, stejnou osobu je možno stíhat znovu
pro týž skutek, jestliže původní rozhodnutí bylo zrušeno v předepsaném řízení,
přičemž předepsaným řízením je zde míněno především řízení o stížnosti pro
porušení zákona, řízení o dovolání a obnova řízení (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní řád I. § 1 – 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
205). Existovala-li tedy v nyní projednávané věci překážka vedení trestního
stíhání v podobě dřívějšího usnesení o zastavení trestního stíhání pro týž
skutek, tato překážka usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8.
2019, sp. zn. 2 Nt 901/2019, kterým byla v neprospěch obviněného povolena
obnova řízení a kterým bylo uvedené usnesení krajského státního zastupitelství
o zastavení trestního stíhání zrušeno, odpadla.
35. V rámci další dovolací námitky se obviněný dožaduje posouzení jeho
jednání jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku. K této námitce lze
uvést, že se týká právního posouzení skutku a že ji z toho důvodu lze podřadit
pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se však
o námitku neopodstatněnou.
36. Soudům lze zejména přisvědčit v tom, že i v případě privilegované
skutkové podstaty trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku, stejně jako u
trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, se vyžaduje úmyslné usmrcení
jiné osoby. Namítá-li tedy obviněný, že tato kvalifikace měla být použita z
toho důvodu, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit, jedná se o
námitku zcela lichou. K této námitce lze dále poznamenat, že úmysl obviněného
poškozeného usmrtit byl v trestním řízení spolehlivě prokázán a právní
kvalifikace zvlášť závažným zločinem vraždy je správná, neboť, jak soud prvního
stupně podrobně vysvětlil v bodech 120. až 122. odůvodnění svého rozsudku,
neexistovaly zde žádné skutkové okolnosti, na základě kterých by bylo možné o
právní kvalifikaci podle § 141 tr. zákoníku uvažovat. Lze souhlasit i se soudem
druhého stupně, podle kterého k samotnému bodnutí poškozeného došlo v důsledku
konfliktu, při kterém ovšem poškozený neměl vůči obviněnému sebemenší šanci.
Použití nože ze strany obviněného bylo aktem ryzí agrese, byť třeba
momentálního nápadu, přičemž v každém případě se jednalo o naprosto
nepřiměřenou reakci ze strany obviněného vůči poškozenému, když jej poškozený
nemohl vůbec ohrozit (viz bod 20. odůvodnění napadeného usnesení). Právní
kvalifikace zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku
byla tedy zvolena zcela přiléhavě.
37. Poslední dovolací námitky obviněného souvisejí jak s uloženým
trestem, tak i ochranným opatřením. Namítá-li obviněný, že uložený trest odnětí
svobody je nepřiměřeně přísný, je nutno upozornit, že takovou námitku nelze
podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.,
který, jak již bylo uvedeno, je naplněn pouze tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro
jeho uložení, ale ani pod výslovně neuplatněný, avšak trestu se týkající,
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán
tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za situace, kdy obviněný byl za spáchání
zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen
trestem odnětí svobody ve výměře 10 až 18 let, je nutno konstatovat, že trest
ve výměře 14 let je trestem uloženým v rámci trestní sazby předpokládané v
trestním zákoně. Samotnou nepřiměřenost pak v dovolacím řízení prostřednictvím
žádného z dovolacích důvodů namítat nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. V případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené
v trestním zákoně, kterým je i trest uložený obviněnému v nyní projednávané
věci, by pak zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu toliko ve zcela
výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně
nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod
obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Uložení takového trestu
by naplňovalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. O takový extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest se však v nyní
projednávané věci nejedná. Nalézací soud navíc v bodech 124. až 140. odůvodnění
svého rozsudku podrobně vyložil, jakými úvahami byl při ukládání trestu veden a
proč považoval za přiměřený právě trest odnětí svobody uložený v polovině
zákonem předpokládané trestní sazby. Tento trest považoval za přiměřený rovněž
soud druhého stupně, byť se se soudem nalézacím i s ohledem na zvolenou právní
kvalifikaci podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku neshodl na naplnění přitěžující
podmínky podle § 42 odst. a) tr. zákoníku, tedy na tom, zda obviněný trestný
čin spáchal s rozmyslem, když naopak dospěl k názoru, že se o rozmyslu uvažovat
nedá. S úvahami obou soudů se Nejvyšší soud ztotožňuje a má rovněž za to, že
uložení trestu odnětí svobody v polovině trestní sazby má své opodstatnění
především v závažných okolnostech týkajících se osoby obviněného. V každém
případě se však o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, jehož uložení
by jako jediné zakládalo možnost výjimečného zásahu dovolacího soudu do trestu
uloženého v rámci zákonné trestní sazby, nejedná, a to ani tehdy, jestliže byla
obviněnému vedle tohoto trestu uložena i zabezpečovací detence. Uložení
zabezpečovací detence je samostatným výrokem, který zákon vedle trestu odnětí
svobody umožňuje (viz § 100 odst. 3 věta první tr. zákoníku).
40. Námitka, zda byly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence
(na rozdíl od námitek proti nepřiměřeně přísnému trestu odnětí svobody), však
pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spadá, neboť
podstatou dovolací argumentace je nesouhlas s tím, že byly splněny podmínky pro
uložení tohoto ochranného opatření. Nejvyšší soud však po prostudování
spisového materiálu dospěl k závěru, že tyto podmínky dány byly a i tato
námitka tak je neopodstatněná.
41. Je třeba připomenout, že případ obviněného je specifický tím, že
obviněný se zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku
dopustil v souvislosti s duševní poruchou spočívající v disociální a emočně
nestabilní poruše osobnosti. Tato porucha osobnosti činí podle zjištění soudů
obviněného nebezpečným jak sobě, tak svému okolí. Nejedná se však o léčitelnou
duševní chorobu. Právě z toho důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že
uložení ochranného léčení není na místě, neboť v případě obviněného „není co
léčit“ a převažuje zájem na ochraně společnosti před osobou obviněného. Při
svých úvahách vycházel i z odborné literatury, podle které jsou do ústavu pro
výkon zabezpečovací detence umísťovány osoby, které jsou společensky
nebezpečné, trpící duševní poruchou, nespolupracující, odmítající soudně
nařízenou léčbu, příp. jedinci tzv. neléčitelní a neovlivnitelní (Blatníková,
Š. Problematika zabezpečovací detence. Praha: Institut pro kriminologii a
sociální prevenci, 2010, s. 45.), přičemž obviněný je právě osobou neléčitelnou
a neovlivnitelnou.
42. S uvedenými závěry se ztotožnil i soud druhého stupně a činí tak i
soud dovolací. Za výše popsané situace se totiž umístění obviněného do
zabezpečovací detence jeví jako jediná možnost, neboť uložení ochranného
léčení, které se vykonává zpravidla v psychiatrických léčebnách, by z hlediska
zjištěné poruchy osobnosti bylo jednak neúčelné, a jednak, jak poznamenal
zpracovatel ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr.
Jiří Švarc, Ph.D., neetické, neboť by v něm probíhala toliko dlouhodobá
útlumová a „otupující“ léčba. Na druhou stranu by pobyt obviněného na svobodě
poté, co vykoná trest odnětí svobody, byl nebezpečný, neboť, jak se konstatuje
v ústavním znaleckém posudku, těžká asociální porucha osobnosti se u obviněného
projevuje sklony k agresivitě, tendencemi jednat nepředvídatelně, náchylností k
výbuchům zlosti a vrtošivou náladou.
43. Vzhledem k právě uvedenému jsou podmínky pro uložení zabezpečovací
detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku splněny. Obviněný totiž
spáchal zvlášť závažný zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou [těžká
disociální (asociální) porucha osobnosti je duševní poruchou ve smyslu § 123
tr. zákoníku], jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by
uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem
působení na obviněného vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
44. K zabezpečovací detenci je možné pouze závěrem dodat, že je
skutečně, jak uvádí soudy obou stupňů, převážně na obviněném, zda se svojí
poruchou osobnosti bude v budoucnu pracovat a zda bude po výkonu trestu odnětí
svobody zapotřebí, aby do zabezpečovací detence nastoupil, popř. po jak dlouhou
dobu bude nutné před ním společnost chránit. Jak totiž soudy nižších stupňů
zdůraznily, podle § 100 odst. 5 tr. zákoníku platí, že zabezpečovací detence
potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud nejméně jednou za
dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování stále ještě
trvají.
45. Lze tedy uzavřít, že část dovolacích námitek obviněného nebylo možné
pod uplatněné ani pod žádné jiné dovolací důvody podřadit a zbývající část pak
Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
46. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář