3 Tdo 1311/2021-1066
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o
dovolání, které podal obviněný P. R. O., nar. XY v XY, Polská republika, státní
občan Polské republiky, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 To 37/2021, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 1/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. O. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2021, č. j. 11 T
1/2021-994, byl obviněný P. R. O. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst.
3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterých se
dopustil jednáními popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému
podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest
odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 roků. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 T 50/2020-23, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným
způsobenou škodu, přičemž jeden z poškozených byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. s
částí svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o kterém
rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 To
37/2021-1018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
6. Obviněný vytýká soudům nesprávné právní posouzení, když podle něj
nerespektovaly princip ultima ratio zakotvený v § 12 tr. zákoníku. Obviněný je
přesvědčen, že jeho jednání nemělo být postihováno prostředky trestního práva,
protože mezi ním a poškozenými šlo o čistě obchodní vztah. Věc bylo možno řešit
v rovině civilního práva, ostatně sám poškozený F. proti obviněnému podal
civilní žalobu.
7. Obviněný dále namítá, že nebyla zachována lhůta pro přípravu jednání
podle § 233 tr. ř., neboť mu nebylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání.
8. Konečně obviněný namítá, že nebyly naplněny znaky trestného činu
podvodu (jeho objektivní a subjektivní stránka, byť toto výslovně neuvádí).
Obviněný neuváděl poškozeným vědomě nepravdivé údaje. Zdůrazňuje, že zapůjčené
finanční prostředky nebyly dohledány. Poukazuje na své majetkové poměry, které
neodpovídají tomu, že by se na úkor poškozených obohatil. Tvrdí, že neměl úmysl
poškozené podvést (vyjma jednání pod bodem II. rozsudku, k němuž se doznal).
9. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu i odsuzující rozsudek nalézacího soudu a aby jej zprostil obžaloby.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Ta nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, dovolací
argumentaci obviněného, a poté se vyjádřila k uplatněným dovolacím námitkám.
11. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř.
státní zástupkyně odkázala na protokol o veřejném zasedání konaném u odvolacího
soudu dne 30. 6. 2021, v jehož průběhu obviněný sám uvedl, že se o konání
veřejného zasedání dozvěděl minulý týden ve středu nebo ve čtvrtek od svého
obhájce. O konání veřejného zasedání se tak obviněný dozvěděl nejpozději dne
24. 6. 2021 a byla mu tak poskytnuta zákonná lhůta k přípravě. Není přitom
podstatné, zda si obviněný skutečně fyzicky převzal předvolání k veřejnému
zasedání, neboť zřejmým účelem ustanovení § 233 tr. ř. je strany v dostatečném
předstihu upozornit na konání soudního jednání a poskytnout jim tak dostatečnou
lhůtu k přípravě, což bylo v tomto případě zajištěno.
12. Dovolání obsahuje námitky zpochybňující skutková zjištění soudů,
které pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Soudy obou stupňů podle státní zástupkyně hodnotily důkazy v souladu s § 2
odst. 6 tr. ř. Státní zástupkyně zdůrazňuje některé aspekty skutkové věty a
poukazuje na skutečnost, že výpověď obviněného v hlavním líčení byla nelogická
a velmi obecná, kdy uvádí, že všechny platby v řádu stovek tisíců až milionů
korun probíhaly v hotovosti bez dokladů, není schopen uvést žádnou spediční
firmu, která údajnou přepravu kotlů zajišťovala, popřípadě odmítá uvést
totožnost člověka, který mu údajně zcizil osm milionů korun, a to ve snaze
nezpůsobit mu svou výpovědí problémy.
13. S námitkou porušení principu ultima ratio se podle státní zástupkyně
již dostatečně vypořádaly oba soudy. Tento princip přitom dopadá na případy,
kdy by užití norem trestního práva bylo nepřiměřeně přísné vzhledem k
okolnostem případu. V dané věci byl však obviněný stíhán pro dva trestné činy
podvodu s celkovou škodou 8 800 000 Kč a byl ohrožen trestní sazbou od 2 do 8
let odnětí svobody. Je tak zřejmé, že jiné řešení, než prostředky trestního
práva zde nepřicházelo v úvahu. Pro závěr obhajoby rovněž nesvědčí ani skutková
zjištění soudu, že obviněný od poškozených získal peníze pod falešnou záminkou
a nikoli za deklarovaným účelem, čímž sám posunul vztah mezi ním a poškozenými
do trestněprávní noviny.
14. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Souhlasila dále s tím, aby tak Nejvyšší soud
učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje
i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný (na
podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.) brojí
jednak proti výroku o vině, tedy pokud uznán vinným pod body I. a II. výroku
rozsudku nalézacího soudu zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr.
zákoníku, respektive pod bodem III. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 t
tr. zákoníku. Při vědomí toho, že jednání obviněného popsané pod bodem II. je
součástí pokračujícího trestného činu, pak Nejvyšší soud s ohledem na obsah
dovolání a současně pro přehlednost uvádí, že dovolání obviněného (stejně jako
v předchozí době jeho odvolání) směřuje toliko proti bodu I. Obviněný se pak
dále ve své věci domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Dále je nutno hned úvodem uvést, že pokud obviněný v podaném
dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., a §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak je (s ohledem na obsah dovolání obviněného)
zřejmé, že jeho další dovolací námitku, že mu nebylo řádně a včas doručeno
předvolání k veřejnému zasedání konanému u odvolacího soudu a veřejné zasedání
se tudíž nemělo pro nesplnění zákonných podmínek vůbec konat, kterou podřazuje
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutno posoudit v
kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je
naplněn v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
27. Pokud se Nejvyšší soud nejprve vyjádří k posledně uvedené námitce
obviněného, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u
veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení, pak je nutno nejprve konstatovat
skutečnosti vyplývající ze spisového matriálu vztahující se k přípravě a
průběhu veřejného zasedání nařízeného Vrchním soudem v Olomouci k projednání
odvolání obviněného.
28. Ze spisového materiálu především vyplývá, že vrchní soud veřejné
zasedání nařídil dne 8. 6. 2021. Z referátu ohledně tohoto nařízení vyplývá, že
obviněný měl být o veřejném zasedání vyrozuměn (vz. 14 kancelářského řádu).
Obviněný však v místě bydliště nebyl zastižen a proto byla zásilka uložena na
poště a obviněnému byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl, což neučinil a
zásilka proto byla dne 23. 6. 2021 vložena do schránky (na adrese XY). Z
protokolu o veřejném zasedání konaném u vrchního soudu dne 30. 6. 2021 vyplývá,
že na jeho počátku obviněný uvedl na dotaz soudu, že se o konání veřejného
zasedání dozvěděl minulý týden ve středu nebo ve čtvrtek od svého obhájce. Je
tedy zjevné, že o konání veřejného zasedání se obviněný dozvěděl nejpozději dne
24. 6. 2021, a že tak s ohledem na ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. měl k
dispozici zákonnou (pětidenní) lhůtu k přípravě. S ohledem na znění citovaného
ustanovení přitom není přitom až tak podstatné, zda si obviněný skutečně
fyzicky převzal vyrozumění k veřejnému zasedání, neboť zřejmým účelem
ustanovení § 233 tr. ř. je strany v dostatečném předstihu upozornit na konání
soudního jednání a poskytnout jim tak dostatečnou lhůtu k přípravě. Takováto
lhůta na přípravu nepochybně u obviněného zachována byla. Sám obviněný uvedenou
námitku nakonec ani na počátku veřejného zasedání neuplatňoval a odročení
veřejného zasedání se nedomáhal.
29. Současně je nutno konstatovat, že obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. je skutečně nutno posuzovat ve spojení s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jakkoliv z jiných
důvodů, než v dovolání uváděl obviněný. Je tomu tak proto, že z obsahu dovolání
je zřejmé, že obviněný svojí argumentací brojí jak proti rozhodnutí odvolacího
soudu, tak i proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným
skutkem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé
alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě
nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný
výslovně nenamítl a v tomto duchu věcně neargumentoval.
30. Pokud jde o námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., pak obviněný namítá, že jeho jednání jednak nenaplnilo
objektivní a subjektivní stránku trestního činu podvodu, jednak se obviněný
domáhá aplikace principu „ultima ratio“ a upuštění od řešení věci prostředky
trestního práva. Jak vyplývá z bodu III. jeho dovolání, jeho dovolací
argumentace se v případě obou okruhů námitek do značné míry prolíná, což jednak
nepřispívá k její přesvědčivosti, jednak v konečném důsledku znamená, že
námitky obviněného jako důvodné, respektive opodstatněné shledat nelze.
31. Z hlediska výroku o vině lze k výhradám obviněného, že svým jednáním
znaky podvodu nenaplnil, i s ohledem na poměrně stručný obsah dovolání, uvést,
že obviněný ve skutečnosti namítá jen tolik, že jeho protiprávní jednání nebylo
prokázáno. Je zjevné, že se tedy nijak nemění jeho postoj založený na tom, že
se uvedené trestné činnosti nedopustil, respektive se jí nedopustil v té
podobě, jak ji zjistily oba nižší soudy. K tomuto jeho postoji pak musí
Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno na
opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž
se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání
označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo
219/2002).
32. Takovéto námitky obviněného navíc ve své podstatě směřují do oblasti
skutkových zjištění a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obsahově neodpovídají, neboť tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku
nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. S ohledem na toto zjištění pak Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině
a ve spojení s výše uvedeným (viz body 19. až 21.) uvádí, že dovoláním nelze
napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr.
ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na
základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše,
dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze
skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a
nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
34. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti
Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího
přezkumu, že v rámci tohoto přezkumu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení,
které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se
jednak o tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený
účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily,
nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec
nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není
získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného
hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah
provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při
interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze
připustit, že i skutkové a procesní námitky jsou způsobilé založit dovolací
přezkum.
35. O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná, neboť
obviněný jednak v žádném směru a ohledu tyto vady dokazování neuplatňuje,
jednak je Nejvyšší soud v této trestní věci neshledává.
36. Nejvyšší soud naopak může ve vztahu k provedenému dokazovaní
konstatovat jak to, že toto dokazování bylo provedeno zcela v souladu s
citovanými ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tak i že rozsudek nalézací soudu
je z pohledu zpochybňovaných (skutkových) závěrů a na ně navazujících právních
závěrů v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Z jeho odůvodnění také
vyplývá, že nalézací soud se pod body 19. a 24. odůvodnění v rozsudku (ve
vztahu k jednání pod bodem I.) a pod body 21. a 24 (ve vztahu k jednání pod
bodem III.) otázkou subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu
podvodu beze zbytku vypořádal, na což navázal (vzhledem k opakování námitek
obviněného v podaném dovolání) také odvolací soud pod bodem 16. odůvodnění
usnesení, kterým zamítl odvolání obviněného.
37. Nejvyšší soud se pak s tímto odůvodněním, jak co do skutkových
závěrů, ke kterým po provedeném dokazování nižší soudy dospěly, tak co do
jejich právního posouzení, ztotožňuje a na uvedená odůvodnění v tomto ohledu
odkazuje. Nalézací soud totiž podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy jak
jednotlivě, tak především v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně
odůvodněnému závěru, že obviněný opakovaně při jednání s poškozenými uváděl
nepravdivé skutečnosti, a to za účelem vylákání finanční hotovosti. Takto
(opakovaně) poškozené ujišťoval, že obchody jdou skvěle a je třeba investovat
více a více prostředků za účelem ještě většího zisku. Jakkoliv nalézací soud
korigoval právní závěry obžaloby, když nedošel k závěru, že by obviněný zamlčel
podstatné skutečnosti, není z hlediska objektivní stránky trestného činu bez
významu, že obviněný poškozeným zatajil i tak zásadní událost, jako je ztráta
osmi milionů korun. Rovněž výpověď obviněného v hlavním líčení byla sama o sobě
nelogická a velmi obecná a v konečném důsledku nevěrohodná, pokud uvedl, že
všechny platby v řádu stovek tisíců až milionů korun probíhaly v hotovosti bez
dokladů, že není schopen uvést žádnou spediční firmu, která údajnou přepravu
kotlů zajišťovala, popřípadě odmítl uvést totožnost člověka, který mu údajně
zcizil osm milionů korun. Je tedy zřejmé, že závěry nalézacího soudu mají oporu
v provedeném dokazování a že bylo bez důvodných pochybností prokázáno jak
protiprávní jednání obviněného a jeho podoba, tak i jeho úmysl poškozené
podvést. Závěrem pak lze k této námitce uvést, že jednak se argumentace
obviněného míjí s jím uplatněnými (i s jinými) dovolacími důvody, jednak není
důvodná ani po věcné stránce.
38. Na tyto námitky obviněného pak navazují námitky obviněného
domáhajícího se aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2
tr. zákoníku, které formálně lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Ani tyto námitky, které obviněný, jak již bylo výše
konstatováno, spojuje především s přesvědčením, že se mezi ním a poškozenými
jednalo o čistě obchodní vztah a on se tak podvodného jednání vůči poškozeným
nedopustil, nejsou námitkami opodstatněnými. Znovu také platí, že i těmito
námitkami (ohledně ne/aplikace zásady subsidiarity trestní represe) se oba
nižší soudy zabývaly, a to nalézací soud pod bodem 25. rozsudku, odvolací soud
pak k opakované námitce velmi podrobně pod body 17. až 19. usnesení. Nejvyšší
soud se pak s tímto odůvodněním ztotožňuje a pouze nad rámec soudy již
uvedeného uvádí následující.
39. K námitce obviněného domáhajícího se ve své věci aplikace zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze nejprve v
obecné rovině uvést, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem
takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
40. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha
o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe
není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové
podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
41. I v této trestní věci se tedy posouzení opodstatněnosti uvedených
námitek obviněného odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání
vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti,
že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle
spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by
totiž aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve
věci.
42. Z hlediska této trestní věci tak především za relevantní z hlediska
užití, resp. neužití zásady subsidiarity trestní represe nelze mít již
konstatované a ve své podstatě skutkové námitky obviněného, že se mezi ním a
poškozenými jednalo o čistě obchodní vztah a on se tak podvodného jednání vůči
poškozeným nedopustil. Na tomto místě lze současně z hlediska dovolací
argumentace obviněného ve vztahu k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku poukázat
i na to, že tato námitka je obviněným činěna v situaci, kdy se v zásadě k
trestné činnosti nedoznává. K tomuto zjištění Nejvyšší soud uvádí, že to, zda
byla tato zásada respektována správně, lze zvažovat a posoudit až poté, kdy je
postaveno najisto, že stíhaný skutek se stal a že vykazuje všechny formální
znaky trestného činu. To však obviněný polemikou se skutkovým základem
napadených rozhodnutí a existencí formálních znaků posuzovaných přečinů
zpochybňuje.
43. Nyní posuzovaná trestná činnost se navíc nijak výjimečně nevymyká
obvyklým podvodným jednáním podobného charakteru páchaného v rámci obdobných
obchodněprávních vztahů. V této trestní věci byl obviněný stíhán pro dva
trestné činy podvodu s celkovou škodou 8.800.000 Kč, přičemž za tuto trestnou
činnost byl ohrožen trestní sazbou od 2 do 8 let odnětí svobody. Nemůže být
proto pochyb, že jiné řešení, než prostředky trestního práva zde nepřicházelo v
úvahu. Tato námitka tak byla shledána jako neopodstatněná.
44. Nejvyšší soud pak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že pokud
obviněný neuplatnil žádné relevantní námitky v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jehož rámci dovolatel namítá existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím
rozhodnutí odvolacího soudu.
45. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že argumentace obviněného
se dílem míjí s jím uplatněnými i s jinými dovolacími důvody. Námitky, které
formálně vzato pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, jsou zjevně
neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
46. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář