3 Tdo 1337/2021-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání,
které podal obviněný L. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 7 To 232/2021, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 52/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 10 T 52/2021 byl
obviněný L. M. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3
trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a)
trestního zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku, za
použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle
§ 229 odst. 1 trestního řádu byly poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna
České republiky a poškozená R. Z. odkázány se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání poškozené R. Z. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 7 To 232/2021, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil
ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené R. Z. Za splnění podmínek § 259
odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnému L. M.
podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil nahradit poškozené R. Z. nemajetkovou
újmu ve výši 131 579 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená R.
Z. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na
řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, účinný do
31. 12. 2021. V dovolání nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a základní
skutkové okolnosti. Uvedl, že dne 1. 3. 2020 skutečně při předávání nezletilé
dcery došlo mezi ním a její matkou R. Z. ke konfliktu, při kterém došlo i k
fyzické interakci. Jednání poškozené ale považoval za bránění výkonu vydaného
předběžného opatření, kterým byl zajištěn jeho minimální styk s nezletilou. K
jinému fyzickému konfliktu mezi nimi předtím nedošlo. Dále uvedl, že jeho
prohlášení viny bylo činěno výhradně pro potřeby rozhodnutí o vině a trestu, a
nikoliv pro potřeby rozhodnutí o nárocích na náhradu škody. S ohledem na postup
nalézacího soudu proto očekával, že se orgány činné v trestním řízení již
nebudou zabývat nároky poškozených a tyto budou případně předmětem civilního
řízení. V řízení o dovolání však Krajský soud doplnil spis o znalecký posudek
Dr. Svatavy Duchaňové, který stanovil výši odškodnění nemajetkové újmy na
zdraví. Tento posudek se nezabýval samotnou existencí tvrzených poškození
zdraví ani příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a zdravotními problémy
poškozené, ale činil výhradně vyčíslení tvrzených zdravotních problémů.
Rozsudek odvolacího soudu obviněný označil za nesprávný a nespravedlivý. Uvedl,
že k jeho vydání mohlo dojít na základě zkratkovitého hodnocení situace ze
strany odvolacího soudu, který se procesně nezabýval podkladem pro základ
nároku poškozené, neboť tento nebyl v předcházejících stadiích řízení zkoumán.
Prohlášení o vině podle něj nemůže být adekvátním podkladem pro rozhodnutí o
nároku poškozené. Již v průběhu přípravného řízení opakovaně zpochybňoval
existenci některých zdravotních potíží poškozené, jejich souvislost s jeho
jednáním a poukazoval na naprostou absenci jakýchkoliv důkazů prokazujících
základ jejího nároku. Nalézací soud se mj. vyjádřil obecně k diagnóze
podvrtnutí krční páteře jako velmi časté a objektivně neprokazatelné diagnóze,
což zcela přesně konvenuje s jeho vyjádřeními v přípravném řízení. Znalecký
posudek přisuzuje vznik podvrtnutí krční páteře poškozené náhlému prudkému
pohybu při rozjezdu auta při zachycení levé horní končetiny poškozené. Pokud
tomu tak skutečně mělo být, tak s ohledem na tento popis možného vzniku zranění
znalcem je namístě zabývat se případným spoluzaviněním poškozené, která se
snažila vstoupit do rozjíždějícího automobilu s vědomím všech případných
negativních důsledků, a její spoluzavinění nemohlo být vyloučeno žádným
doznáním. Obviněný má za to, že odvolací soud neměl dostatek podkladů pro
rozhodnutí o nároku poškozené, a pokud mu rozsudkem odvolacího soudu byla
uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy, učinil tak bez adekvátního
důkazního podkladu, neboť jeho prohlášení viny nemůže sloužit jako podklad pro
rozhodnutí o základu tohoto nároku a dále provedený důkaz v podobě posudku sice
počítá nárok na základě tvrzených zdravotních problémů poškozené, nicméně není
a nemůže být důkazem prokazujícím samotnou existenci tohoto nároku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dle § 265m odst. 2
trestního řádu zrušil výrok Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 232/2021 ze dne
5. 8. 2021, kterým mu bylo uloženo uhradit poškozené R. Z. částku 131 579 Kč
jako náhradu nemajetkové újmy, a aby dle § 256 trestního řádu odkázal
poškozenou s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2
trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní
zástupce tam činný konstatoval, že na podkladě § 265a odst. 1 trestního řádu
lze dovolání podat pouze proti odsuzujícímu rozsudku. Dovolání obviněného
směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl z podnětu odvolání
poškozené R. Z. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 10 T 52/2021 zrušen pouze ve
výroku o náhradě škody ve vztahu k této poškozené. Odvolací soud nově rozhodl
tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost zaplatit
poškozené R. Z. na náhradě nemajetkové újmy částku 131 579 Kč, přičemž se
zbytkem nároku ji podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal na řízení ve
věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek Městského soudu v Brně nezměněn.
Tedy v posuzovaném případě nebylo rozhodováno o vině a trestu obviněného,
přičemž tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvého stupně.
Předmětem odvolacího řízení se stal výlučně nárok poškozené R. Z., o němž bylo
rozhodováno v tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně tudíž
nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 trestního
řádu, neboť jeho rozsudek není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v § 265a odst.
2 písm. a) trestního řádu a nelze ho podřadit ani pod žádné jiné z taxativně
vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. b) až
h) trestního řádu. Podané dovolání, které směřovalo proti takovému druhu
rozhodnutí soudu druhého stupně, které nelze považovat za žádné z rozhodnutí
uvedených v § 265a odst. 2 trestního řádu, je nepřípustné. Státní zástupce
odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo
489/2006. Na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani skutečnost,
že odvolací soud ve svém rozsudku do poučení nesprávně uvedl, že proti jeho
rozhodnutí je možno podat dovolání. Nikdo totiž nemůže mít více práv, než mu
přiznává zákon. Kompetentní k vyřešení otázky přípustnosti dovolání je přitom
výlučně Nejvyšší soud, a to nezávisle na poučení odvolacího soudu.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §
265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby
takto Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 trestního řádu v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především přezkoumal, zda jsou v dané věci
splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost takto podaného dovolání, a to z
hlediska ustanovení § 265a trestního řádu, a shledal, že dovolání přípustné
není. Důvodem je, že podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze napadnout
dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém
stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) – h) trestního
řádu potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro řízení o
dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) trestního
řádu lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen
mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání.
Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný
podle § 259 odst. 3 trestního řádu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z
některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 trestního řádu, vždy však musí jít
o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Z hlediska přípustnosti takto podaného
dovolání je ovšem zjevné, že citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně nelze
považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 a 2 trestního
řádu, neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo
trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozené na náhradu škody. Odvolací soud
z podnětu poškozené R. Z. přezkoumával pouze výrok týkající se nároku na
náhradu škody a na základě toho zrušil rozsudek Městského sodu v Brně pouze ve
výroku o náhradě škody ve vztahu k této poškozené. Nově odvolací soud rozhodl
tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost zaplatit
poškozené R. Z. na náhradě nemajetkové újmy částku 131 579 Kč, přičemž se
zbytkem nároku ji podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal na řízení ve
věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek Městského soudu v Brně nezměněn.
Tedy v posuzovaném případě nebylo rozhodováno o vině a trestu obviněného,
přičemž tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvého stupně.
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně nelze proto považovat za rozhodnutí ve věci
samé ve smyslu § 265a odst. 2 trestního řádu, neboť jeho rozsudek není
odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu a
nelze ho podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí
ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. b) až h) trestního řádu. K tomu lze
odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 17. 5.
2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo
907/2010, usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015 nebo usnesení ze
dne 13. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1365/2020. Z důvodu nepřípustnosti podaného
dovolání se Nejvyšší soudu blíže nezabýval meritorními námitkami obviněného.
Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
není-li přípustné. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu