3 Tdo 1354/2020-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovolání, které podal obviněný T. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 161/2020, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 62/2018,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 T
62/2018, byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr.
zákoník“), kterého se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil skutkem pod
bodem 1) rozsudku, a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s
přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých
se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil skutkem pod bodem 2)
rozsudku.
2. Za první z uvedených přečinů [jednání pod bodem 1)] a za pomoc k
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 24 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku k § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za kterou byl obviněný
odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 9 T
84/2016, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 9 T 84/2016,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Za přečiny, jichž se dopustil jednáním pod bodem 2), byl obviněný
odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Dále bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o
nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestnými činy.
5. Proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne
12. 9. 2019, sp. zn. 9 T 62/2018, podal obviněný odvolání.
6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2.
6. 2020, sp. zn. 7 To 161/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7
To 161/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku, od čehož se odvíjí i nepřiměřeně přísná výše trestní
sazby, neboť skutkový stav, který byl zjištěn v bodě 2) rozsudku nalézacího
soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný neměl v úmyslu porušit domovní
svobodu poškozených. K tomu poukazuje na to, že za příslušenství k domu ve
smyslu citovaného ustanovení se považuje např. uzavřený dvůr a přilehlá
ohrazená zahrada (pozemek). V nyní projednávané věci však podle obviněného
nebyla hranice pozemku dostatečně definována z důvodu chybějícího oplocení. Z
toho důvodu se obviněný nemohl přečinu porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1 tr. zákoníku dopustit. Rovněž se při vstupu na pozemek nedopustil
žádného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ani nepřekonal žádnou
překážku. Obviněný toliko přiznává, že se pokusil vloupat do zahradního domku,
který však nesloužil jako ubytování osob, ale byl využíván jako kůlna pro
uskladnění zahradního náčiní. Je také toho názoru, že nebyly důkladně
prošetřeny všechny skutečnosti svědčící v jeho prospěch.
9. S ohledem na uvedené skutečnosti má obviněný za to, že nalézací soud
mu uložil nepřiměřeně přísný trest. Nezabýval se totiž dostatečně polehčujícími
okolnostmi a nezohlednil, že obviněný svého činu upřímně litoval a svůj čin
spáchal pouze z důvodu nedostatku finančních prostředků. Zanedlouho po spáchání
trestného činu se mu podařilo zajistit si bydlení a zaměstnání a vedl řádný
život. Opětovně kontaktoval probační a mediační službu a snažil se domluvit na
splnění alternativního trestu obecně prospěšných prací. Také projevil snahu o
styk a řádné plnění vyživovací povinnosti pro svého syna.
10. Z těchto důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
„rozsudek soudu prvního stupně“ a aby věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání, popř. aby sám rozhodl a uložil obviněnému mírnější trest.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
12. Státní zástupce je předně toho názoru, že pokud dovolatel napadá
výrok o vině, dovolání není přípustné, neboť proti rozsudku soudu prvního
stupně podal odvolání pouze obviněný a omezil se v něm jen na výrok o trestu. V
těchto mezích poté rozhodoval odvolací soud.
13. K výroku o vině státní zástupce pouze pro úplnost uvádí, že právní
názor dovolatele na význam oplocení pozemku je v rozporu s aktuální judikaturou
k výkladu znaků přečinu podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti
poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo
1197/2019, v němž byl vysloven názor, že „za obydlí se považují i jiné pozemky,
mezi které neoplocená zahrada či jiný neoplocený pozemek, který s ním vytváří
jeden celek“, a že je proto nerozhodné, že „se nejednalo o pozemek oplocený a
(obviněný) tak nemusel překonat žádnou překážku k vniknutí. Pokud by došlo ze
strany obviněného i k takovému jednání, jednalo by se o spáchání přečinu
porušování domovní svobody již podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku“.
14. K námitce vůči výši uloženého trestu pak státní zástupce konstatuje,
že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí
svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá, ledaže se jedná o výjimečně
nespravedlivý trest. Takovou námitku však obviněný neuplatňuje a porušení
zásady proporcionality podle státního zástupce ani nic nenasvědčuje.
15. Uzavírá proto, že pokud dovolatel brojí proti výroku o vině, je v
této části jeho dovolání nepřípustné. Pokud pak brojí proti přiměřenosti
uloženého trestu, v této části jeho dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích
důvodů.
16. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně
souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné (byť pouze
částečně – viz níže) podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále
zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že tento mimořádný
opravný prostředek směřuje jednak proti výroku o vině, a to proti výroku,
kterým byl obviněný uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §
178 odst. 1 tr. zákoníku (kterého se dopustil jednáním pod bodem 2. skutkové
věty odsuzujícího rozsudku), jednak proti výroku o trestu.
27. Z hlediska dovolání směřujícího proti výroku o vině musí Nejvyšší
soud poukázat na to, že obviněný svým odvoláním napadl výhradně výrok o trestu.
Pokud tedy nyní jeho dovolání směřuje vůči výroku o vině, je třeba je považovat
v této části za nepřípustné. Pokud by tedy bylo dovolání obviněným podáno pouze
v tomto rozsahu, bylo by nutno je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako
nepřípustné odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
28. Pro úplnost může Nejvyšší soud konstatovat, že i pokud by dovolání v
této části bylo přípustné, nejednalo by se o dovolání opodstatněné. Jak správně
zdůraznil státní zástupce, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp.
zn. 4 Tdo 1197/2019, byl vysloven (právní) názor, že za obydlí se považují i
jiné pozemky, mezi které neoplocená zahrada či jiný neoplocený pozemek, který s
ním vytváří jeden celek, rozhodně patří. Při zohlednění tohoto poměrně
aktuálního judikatorního závěru je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním
spočívajícím v tom, že v úmyslu odcizit nějakou věc vstoupil na pozemek
(zahradu rodinného domu) poškozeného, přičemž pro vstup využil stranu pozemku,
která není zcela oplocena, naplnil všechny znaky přečinu porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Pokud obviněný dále dovolání směřuje i proti výroku o trestu, je
třeba uvést, že jeho dovolací argumentace neodpovídá jím deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako ani žádnému
jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
30. V souvislosti s uloženým trestem lze totiž o dovolacím důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hovořit pouze výjimečně, a to např. v otázce,
zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy
za okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení
souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy
a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest [srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166–3167,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo zprávu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, publikovanou pod č.
36/2004 Sb. rozh. tr.].
31. Obviněný však v nyní posuzovaném dovolání nevznesl žádnou z
uvedených v úvahu přicházejících námitek, které by naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Námitky týkající se výše
trestu, který je podle obviněného nepřiměřeně přísný a při jehož ukládání se
nalézací soud dostatečně nezabýval polehčujícími okolnostmi (chováním
obviněného po činu, příčinami jeho trestné činnosti), přitom pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Je tedy nutno uzavřít, že
tento dovolací důvod byl ze strany obviněného uplatněn ryze formálně, aniž by
mu obsahově odpovídaly v dovolání vnesené námitky proti výměře uloženému trestu.
32. Námitky obviněného pak nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který navíc obviněný ve svém dovolání ani
výslovně nepoukázal. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze tehdy, byl-li
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
33. V této trestní věci je z výše uvedeného zřejmé, že oba tresty, které
soud prvního stupně obviněnému uložil, byly uloženy ve výměře v rámci trestní
sazby předpokládané zákonem, neboť v případě prvního trestu byl obviněný podle
§ 205 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody na jeden rok až pět
let nebo peněžitým trestem (přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody ve
výměře 22 měsíců), v případě druhého trestu pak byl obviněný podle § 205 odst.
1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta, zákazem činnosti
nebo propadnutím věci (přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 10
měsíců). Je tedy patrné, že nalézací soud obviněnému i přes jeho poměrně
bohatou trestní minulost ukládal stále tresty v dolní polovině předpokládané
trestní sazby. Nejedná se tedy ani o tresty extrémně přísné a zjevně
nespravedlivé, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod
obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), jejichž uložení by jako
jediné odůvodňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu do trestů uložených ve
výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně.
34. Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného bylo nutno v části týkající
se výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr.
zákoníku vyhodnotit jako nepřípustné. V části směřující proti výroku o uloženém
trestu pak dovolání obviněného neodpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako výslovně neuplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jakož ani žádnému jinému ze
zákonem stanovených dovolacích důvodů.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
35. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř.
36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář