4 Tdo 1197/2019-989
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání
obviněného J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněné A. H., nar. XY v
XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 11 To
150/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T
59/2018, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 11 To 150/2019 ohledně obviněného J. H., jakož
i jemu předcházející část rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 3.
2019 sp. zn. 10 T 59/2018 ve výroku o vině pod bodem 1) a taktéž ve výroku o
trestu týkající se obviněného J. H.
Současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. H.
odmítá.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 18. 3. 2019 sp. zn. 10 T 59/2018 uznal
vinnými obviněného J. H. přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1
tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, odst. 2
písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování dle § 354 odst.
1 písm. a), b), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání uvedené pod bodem
1)]; přečinem nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. a), b), d)
tr. zákoníku [jednání uvedené pod bodem 2)]; přečinem pomluvy podle § 184 odst.
1 tr. zákoníku jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [jednání
uvedené pod bodem 3)]; a obviněnou A. H. přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1
tr. zákoníku [jednání uvedené pod bodem 3)], jichž se dopustili tím, že
1) Obžalovaný J. H. v době od července 2015 do 16. 12. 2017 v osadě XY,
katastrální území XY, okres XY, dlouhodobě vytrvale a systematicky
pronásledoval své sousedy J. H., narozeného XY, a jeho manželku D. H.,
narozenou XY, a to tak, že v rámci jejich víkendových pobytů v jejich domě čp.
XY je i jejich rodinu soustavě urážel, komentoval jejich jednání i jejich
vzezření, verbálně je urážel výrazy jako „ovarová oteklice“, „ovarová hlava“,
„komedianti“, „estébaci“ apod., vyhrožoval jim, že jim rozbije držku, že jim
podpálí dům, že o nemovitost přijdou, poškozenému H. opakovaně vyhrožoval
usmrcením, se slovy, že ho zabije, že ho zlikviduje, propíchne vidlemi, přičemž
minimálně v jednom případě s nožem v ruce naznačoval gestem podříznutí krku a v
jednom případě se proti poškozenému ohnal teleskopickým obuškem, vyhrožoval, že
to v obci dopadne jako v Lidicích, taktéž synovi poškozených A. H. vyhrožoval
tím, že na něj pošle svého syna, který je ve výkonu trestu odnětí svobody,
popř. albánskou mafii, jejich vnuku nezletilému AAAAA (pseudonym) vyhrožoval,
že jej srazí autem, nezletilého i jeho sestru nezletilou BBBBB (pseudonym)
urážel vulgárními výrazy, vyhrožoval jim, že skončí na sociálce, při pobytu
poškozených jejich nemovitost neustále sledoval, pozoroval je dalekohledem,
fotil a natáčel, v době jejich nepřítomnosti pak vstupoval na jejich pozemky a
venčil zde psa, za jejich přítomnosti několikrát na pozemek vstoupil, sledoval
je, nadával jim a vyhrožoval poškozenému že jej zlikviduje, přičemž mu bylo
známo, že se jedná o jejich soukromý pozemek přiléhající k nemovitosti,
přestože tento nebyl oplocen, přičemž tímto jednáním poškozené omezoval v
plnohodnotném a nerušeném využití jejich rekreační nemovitosti, a vzbudil v
nich důvodné obavy, že své výhrůžky zrealizuje zejména v souvislosti s tím, že
již byl za napadení jiného souseda potrestán,
2) obžalovaný J. H. v době od 30. 12. 2017 do 23. 9. 2018, v osadě XY,
katastrální území XY, okr. XY, dlouhodobě, trvale a systematicky pronásledoval
své sousedy J. H., nar. XY a jeho manželku D. H., nar. XY, a to tak, že v rámci
jejich víkendových pobytů v jejich domě čp. XY je i jejich rodinné příslušníky
soustavně pozoroval, a to i dalekohledem, od časného rána pouštěl rádio na
nejvyšší hlasitost a bezdůvodně startoval motorovou pilu a obtěžoval sousedy
hlukem, komentoval jejich jednání i jejich vzezření, natáčel je, verbálně je
urážel a ponižoval slovy „konino, hatatitlo, blbče, kriple, Hujeráci, smradlavá
kejdo“ vyhrožoval jim, že je zlikviduje, že půjdou z obce, přičemž tímto
jednáním poškozené omezoval v plnohodnotném a nerušeném využití jejich
rekreační nemovitosti, přičemž v tomto jednání pokračoval v době, kdy již proti
němu bylo vedeno trestní stíhání pro stejné jednání v předcházejícím období,
čímž v poškozených vzbudil důvodné obavy o jejich zdraví či zdraví blízkých
osob,
3) obžalovaná A. H. poté, co ji obžalovaný J. H. utvrdil v tom, že má
věc oznámit na policii dne 24. 5. 2018 ve XY na Obvodním oddělení PČR, kam ji
obžalovaný odvezl v úmyslu pomluvit a poškodit J. H., podala ve věci vedené pod
č. j. KRPS-146483/PŘ-2018-010119 vysvětlení dle § 61 odst. 1 zákona č. 273/2008
Sb., o Policii České republiky, ve kterém úmyslně uvedla informace v rozporu se
skutečností, a to že se J. H. již nejméně 3 roky na své zahradě úmyslně
obnažuje tak, aby to ona ze své zahrady viděla, stojí k ní čelem, vytahuje
přirození, dělá prasárny a chechtá se a žádala jménem svým a jménem manžela o
jeho sexuologické a psychiatrické vyšetření, poté ji H. odvezl do XY, XY na
náves, odkud šla do domu čp. XY, kde bydlí A. K., nar. XY, která je matkou zetě
poškozeného J. H. a sdělila jí, že je sousedkou H. a že se pan H. chová
nedůstojně, že se obnažuje, že ví, že mají vnoučata, která by si měli hlídat,
neboť by se jim mohlo něco stát a že by mohl poškozený ublížit vnučce, která by
z toho mohla mít trauma na celý život, kdy tyto nepravdivé údaje byly způsobilé
značnou měrou ohrozit pověst H. u spoluobčanů a narušit jeho rodinné vztahy,
zejména prověřováním přestupku.
Za to byl obviněnému J. H. podle § 354 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst.
1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §
84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu.
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu soud zároveň uložil zákaz styku s
poškozenými J. H., nar. XY, a D. H., nar. XY, a osobami jim blízkými a dále
zákaz vstupu na pozemky ve vlastnictví poškozených.
Obviněné A. H. byl podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody
ve výměře čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. H., nar. XY, a D. H., nar. XY,
odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy a na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními ke
Krajskému soudu v Praze, který je usnesením ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 11 To
150/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl.
Oba obvinění následně proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze
podali dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
V případě přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku
má dovolatel za to, že se tohoto trestného činu nemohl dopustit, jelikož na
základě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 156/2017 se o obydlí jedná
tehdy, jestliže jde o oplocené zahrady či jiné pozemky, pokud náleží k obydlí
jako jeho příslušenství a tím pádem s ním vytváří jeden celek. Neoplocenou
zahradu tedy nelze považovat za příslušenství objektu sloužícího k bydlení.
Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1360/2014 se nemohl obviněný H.
dopustit ani přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b),
c) tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b),
d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jelikož u poškozených nemohl vzbudit
důvodnou obavu o život či zdraví či obavu z těžké újmy, jelikož takto jednal
několik let. Tyto skutky lze tak podřadit pouze pod pojem silná slova, což není
znak žádného trestného činu.
Pokud jde o přečin pomluvy, tak oba obvinění mají za to, že zde nedošlo k
naplnění znaků skutkové podstaty, jelikož podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 7 Tdo 944/2018 se jedná o nepravdivou informaci tehdy, jestliže je
způsobilá dosáhnout předpokládaných následků a její pravdivost či nepravdivost
lze objektivně ověřit. Tomuto hledisku tak neodpovídají pouhé subjektivní
hodnotící soudy toho, kdo je pronáší, což nastalo i v projednávaném případě.
V něm pak došlo rovněž k porušení zásady „ne bis in idem“. Přestupková komise
města XY podle spisového materiálu o obviněném rozhodovala v přestupkovém
řízení naposledy dne 31. 7. 2017, kdy rozhodla o vině. Tomuto předcházelo
několikero rozhodnutí přestupkové komise, v nichž byl obviněný rovněž uznán
vinným z přestupku a uložena mu sankce. Za této situace má obviněný za to, že
soud odsoudil obviněného za skutky, o nichž bylo již jednou pravomocně
rozhodnuto a uložena mu sankce. V tomto směru obviněný spatřuje porušení zásady
„ne bis in idem“. Mělo dojít k zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1
tr. ř., protože je tu okolnost podle § 11 odst. 1 tr. ř., neboť o skutcích bylo
pravomocně rozhodnuto správním orgánem. Aplikace usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 15 Tdo 832/2016, v němž se řeší zásada ne bis in idem, není na tento případ
aplikovatelná. Citované usnesení řeší vztah daňového a trestního řízení, což
jsou zcela odlišná řízení, naopak účel přestupkového řízení a trestního řízení
je v zásadě totožný.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti oba obvinění v závěru dovolání shodně
navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne
6. 6. 2019 sp. zn. 11 To 150/2019 zrušil a aby mu věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření
k dovolání obviněných (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek
předchozího řízení, obsah rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaného dovolání
obviněných včetně použitých argumentů.
Ve stručnosti k otázce neoploceného pozemku uvedl, že má za to, že v předmětné
věci, kdy opakovaný vstup obviněného na pozemek poškozeného byl přímým
nástrojem narušení soukromí poškozeného, nebylo k trestnosti obviněného
zapotřebí, aby se jednalo o pozemek oplocený. Přitom je třeba vycházet zejména
z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 7 Tdo 156/2017 a z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019 sp. zn. 8 Tdo 576/2019. Právní
posouzení skutku je proto správné.
V případě důvodné obavy z výhrůžek obviněného konstatuje, že je obtížné
představit si zlověstnější pohrůžky za tísnivější situace, kdy obviněný byl již
šestkrát soudně trestán, mimo jiné i za to, že po konfliktu pobodal nožem
jiného obyvatele obce. Tyto výroky obviněného tak v rodině poškozeného důvodné
obavy rozhodně vzbudit mohly.
Státní zástupce považuje argumentaci soudů za správnou, i pokud jde o námitky
obviněného směřující k porušení zásady ne bis in idem. Navíc uvedená námitka
neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Pro úplnost odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018 sp. zn. 3 Tdo 865/2018, v němž uvedený soud
v obdobné věci, kdy trestní řízení navázalo na řízení přestupkové, za užití
obdobné judikatury a argumentace jako soudy v této trestní věci, odmítl
obdobnou námitku obviněného. Současně je patrno, že se jedná o opakování
námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněných proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 11 To 150/2019 je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., obvinění podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením
§ 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na
místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Námitka obviněného, že neoplocenou zahradu nelze považovat za příslušenství
objektu sloužícího k bydlení je zcela mylná. Na tuto argumentaci již reagoval
jak nalézací, tak odvolací soud v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, na která
lze v této otázce plně odkázat. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 7 Tdo
156/2017, které ale paradoxně vyvrací jeho tvrzení, jelikož z odůvodnění jasně
plyne, že: „K naplnění znaků přečinu porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby objekt, do kterého pachatel vnikne, byl
uzavřen ve smyslu uzamčení nebo jiného podobného zajištění představujícího
fyzickou překážku k vniknutí. To znamená, že pachatel nemusí do objektu
vniknout způsobem spočívajícím v překonání nějaké překážky, která má zabránit
vniknutí, a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku
se dopustí neoprávněným vniknutím i do takového objektu, který je otevřený,
neuzamčený či jinak nezajištěný. V této spojitosti lze dodat, že pokud pachatel
při neoprávněném vniknutí do cizího obydlí překoná překážku, jejímž účelem je
zabránit vniknutí, je překonání takové překážky okolností podmiňující použití
vyšší trestní sazby a skutek pak má znaky přečinu porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.“ Podle ustálené judikatury se pak za
obydlí považují i oplocené zahrady či jiné pozemky, pokud náleží k obydlí jako
jeho příslušenství a tím pádem s ním vytvářejí jeden celek sloužící k bydlení.
Výčet uvedený ve výše zmíněném usnesení, kterým argumentuje obviněný, je pouze
taxativní, ale je z něj zřejmé, že za obydlí se považují i jiné pozemky, mezi
které neoplocená zahrada či jiný neoplocený pozemek, který s ním vytváří jeden
celek, rozhodně patří. Je tak bez nejmenších pochybností, že pokud bylo
prokázáno, že obviněný úmyslně opakovaně vstupoval na pozemek poškozeného a
činil tak za účelem narušování jeho soukromí i soukromí jeho rodiny, tak svým
jednáním naplnil veškeré znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1 tr. zákoníku, i když se nejednalo o pozemek oplocený a nemusel tak
překonat žádnou překážku k vniknutí. Pokud by došlo ze strany obviněného i k
takovému jednání, jednalo by se o spáchání přečinu porušování domovní svobody
již podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku.
Na základě citací skutkových podstat ostatních trestných činů, jimiž byl
dovolatel rovněž uznán vinným, je zřejmé, že vyhrožování i pronásledování musí
být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví či
obavu z jiné těžké újmy, případně důvodnou obavu o život a zdraví jemu blízkých
osob, aby došlo k naplnění skutkových podstat přečinů nebezpečného vyhrožování
podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat
vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na
poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku
konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Od nebezpečného vyhrožování
podle § 353 tr. zákoníku nebo nebezpečného pronásledování podle § 354 tr.
zákoníku je třeba odlišit projevy, při kterých sice bylo použito např. silných
slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. To se ovšem
netýká projednávaného případu.
Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že obviněný vůči celé rodině
poškozeného vystupoval dlouhodobě a systematicky nepřátelsky, kdy toto činil na
základě nějaké smyšlené křivdy. Obviněný nepoužíval pouze silných slov o tom,
že rodině poškozeného způsobí nějaká tělesná zranění či že je zlikviduje, ale
dokonce tyto výhrůžky i ilustrativně demonstroval gestem podříznutí krku nožem
či se proti poškozenému H. ohnal teleskopickým obuškem. Ze svědeckých výpovědí
vyplynulo, že se obviněný stejně chová prakticky ke všem sousedům, kdy někteří
z něho mají takový strach, že se mu raději vyhýbají či dokonce nechodí ven z
domu. Je jasné, že takovéto jednání zcela překročilo míru nějakých tzv. silných
slov a vymklo se z běžného rámce standardních soukromoprávních vztahů, a takové
jednání tedy bezpochyby mohlo vzbudit v rodině poškozeného obavy o jejich
zdraví, život či z jiné těžké újmy. Tuto obavu v rodině poškozeného poté i
umocnila skutečnost, že obviněný byl v minulosti již za napadení jiného souseda
potrestán v rámci přestupkového řízení, a tudíž existoval oprávněný strach, že
své výhrůžky zrealizuje. Námitky v tomto ohledu vznesené dovolatelem tak nelze
pokládat za opodstatněné. Jednání obviněného tudíž naplnilo veškeré zákonem
požadované znaky trestných činů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1,
odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354
odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud jde o interpretaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 sp. zn. 7
Tdo 944/2018, jimiž dovolatelé v rámci svých námitek taktéž argumentovali, tak
tuto nelze označit než za mylnou. Obvinění se pravděpodobně snaží Nejvyššímu
soudu vnutit názor, že pouze sdělovali subjektivní hodnotící soudy, s čímž
ovšem nelze souhlasit. Pokud obviněná A. H. sdělila Policii ČR stejně jako A.
K. informace v rozporu se skutečností, jedná se o objektivně zjistitelné
informace, zda se poškozený způsobem, jakým popisovala obviněná, choval, což
bylo vyvráceno provedeným dokazováním před soudem prvního stupně. Z jednání
obviněných je tak zřejmé, že chtěli značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u
spoluobčanů tím, že by proti němu bylo zahájeno trestní řízení. Stejně tak
chtěli poškozenému narušit rodinné vztahy tím, aby poškozeným byl minimálně
ztížen styk s vlastní vnučkou. V rámci toho sdělili jak orgánům činným v
trestním řízení tak rodině poškozeného zcela smyšlené skutečnosti, které se
objektivně nikdy nestaly. Nejednalo se tak o subjektivní hodnotící soudy
obviněných, ale šlo o reálně ověřitelné informace, které se ovšem nezakládaly
na pravdě a byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u
spoluobčanů včetně narušení jeho rodinných vztahů. V důsledku toho tímto
jednáním obviněný naplnil veškeré zákonné znaky přečinu pomluvy podle § 184
odst. 1 tr. zákoníku jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a
obviněná zákonné znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž
byli důvodně uznáni vinnými.
Na straně druhé se ale Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěry soudů nižších
stupňů v otázce porušení zásady ne bis in idem, tedy že obviněný H. byl dvakrát
potrestán za stejný čin, a to konkrétně v případě jednání uvedeného pod bodem
1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Je současně nutné upozornit na
to, že při vznesení této námitky dovolatel užil nesprávný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli porušení zásady ne bis in idem obecně
odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Takovýto
formální nedostatek v uplatnění správného důvodu dovolání ale nemůže vést k
odmítnutí podaného dovolání, jelikož by se v takovém případě ze strany
Nejvyššího soudu jednalo o přepjatý formalismus v neprospěch obviněného, čímž
by došlo k zásahu do jeho základních práv.
Jak soud nalézací, tak soud odvolací své závěry o neporušení zásady ne bis in
idem postavily na skutečnostech vyplývajících z usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 15 Tdo 832/2016, což ovšem ve vztahu
k projednávanému případu není odpovídající.
Základní premisa, z níž soudy vycházely je ta, že není rozdíl, zda se jedná o
řízení daňové nebo přestupkové, neboť závěry vyplývající z výše citovaného
usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu lze automaticky aplikovat na jakékoliv
správní řízení.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozhodné okolnosti zakládající
nepřípustnost trestního stíhání z uvedeného důvodu jsou vymezeny v příslušných
ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách,
jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími
nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod a ustanovení § 11 odst. 1 písm. h), i), j) a k) tr. ř.
a § 11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká
republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy České
republiky jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas
a jimž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod uvádí, že nikdo nemůže být
trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn
obžaloby. De facto identický je obsah ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.,
který tuto zásadu rozvíjí směrem k přestupkovému řízení. Z něho vyplývá, že
trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a
musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější řízení pro týž skutek
skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení
přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být
rozhodnutí o přestupku zrušeno. Obě tyto normy – a vedle nich i ustanovení § 11
odst. 1 písm. h), i) a j) tr. ř. a také § 11a tr. ř., která nejsou v tomto
kontextu aktuální – vyjadřují pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán
opětovně pro týž skutek, tedy již zmíněnou zásadu ne bis in idem.
Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., pro nějž nelze za
uvedených okolností vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem
definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co představuje
skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává zákon vymezení
tohoto pojmu soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve
vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o
souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek
je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností.
Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání
i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném
následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném
jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody
v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková
shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti
charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která
přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod použit pojem čin.
Od skutku je třeba odlišovat „popis skutku jako obligatorní náležitost
příslušného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Popis skutku musí
obsahovat slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně
významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného
trestného činu (k tomu např. č. 41/2002-I. a č. 23/2012 Sb. rozh. tr.).
Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst.
1 tr. ř.) a v tomto smyslu je zachována, existuje-li shoda buď alespoň v
jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či
následku, jak již bylo řečeno, nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i
shoda částečná (k tomu viz č. 9/1972-II. a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Otázkami totožnosti skutku z hlediska překážky „ne bis in idem“, byť ve
skutkově odlišných souvislostech, se zabývá judikatura Nejvyššího soudu např. v
usnesení ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 494/2002 nebo v rozsudku ze dne 22.
3. 2006 sp. zn. 4 Tz 183/2005, uveřejněném pod č. 10/2007 Sb. rozh. tr.
Již opakovaně zmíněný článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, nadepsaný rubrikou „Ne bis in idem“, v
českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán
nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný
čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a
trestního řádu tohoto státu“. Tento překlad však není úplně přesný, neboť ve
srovnání s originálem v angličtině a ve francouzštině nepřesně užívá českých
termínů trestný čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Tím pozměňuje i
celkový význam textu citované právní normy. Podstatné v daném kontextu je
především to, že slovo „delikt“ (ve francouzském znění „infraction“, v
anglickém „offence“, který je překládán i jako přestoupení či porušení zákona)
zaměňuje za slovo „trestný čin“ (ve francouzském znění „infraction criminelle“,
v anglickém „criminal offence“). Přitom za směrodatnou je třeba považovat
originální verzi v anglickém a francouzském jazyce a v návaznosti na to i
skutečnost, že anglickému termínu „offence“ a francouzskému termínu
„infraction“ v češtině odpovídají oba pojmy trestný čin i přestupek, resp.
porušení zákona kvalifikovatelná buď jako přestupek nebo jako trestný čin.
Z hlediska zásady ne bis in idem je ovšem třeba také připomenout, že Úmluva
nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do
různých fází a v jejich rámci pak byly postupně nebo paralelně ukládány různé
sankce za protiprávní jednání mající trestněprávní povahu. Státy jsou podle
rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen ESLP)
ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016,
oprávněny k tomu, aby v rámci svých právních systémů zvolily takové právní
řešení, které bude reagovat na protispolečenské chování prostřednictvím různých
navzájem se doplňujících řízení, která tvoří jeden koherentní celek za
podmínky, že dohromady nepředstavují pro dotčeného jednotlivce nadměrnou zátěž.
Důležité je posoudit otázku, zda specifická národní opatření ve své podstatě
nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor jednotlivce, nebo zda
naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného,
souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního
jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl
vystaven nespravedlnosti. Smyslem čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit
nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné
protiprávní jednání, což však neznamená, že jsou v rozporu s Úmluvou právní
systémy založené na možnosti vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu
protiprávnímu jednání různými orgány pro různé účely.
Zásadu ne bis in idem – právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin – ve
smyslu Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je
tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi
trestné činy, tak zásadně i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech
kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k
porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí
pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci
trestný čin - trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro
týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v
kombinaci trestný čin - přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro
týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v
kombinaci přestupek - trestný čin) a dvou takových po sobě následujících
rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v
kombinaci přestupek - přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání
vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod se tedy uplatní ve čtyřech typově
odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo
(osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a
potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný
trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně
skončilo (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin vést přestupkové
řízení a postihnout ji za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako
přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním
orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím (osvobozením nebo
odsouzením), nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu ji za něj
postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný
přestupek než v prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo
rozhodnutím příslušného správního orgánu (osvobozením nebo odsouzením), není
možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin
kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl
kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o
daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného
prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, které je podrobně rozebráno níže, nelze
uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikovatelné správními orgány
smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které
mají trestněprávní povahu (viz pojem „stíhán nebo potrestán v trestním řízení“
– „to be tried or punished again in criminal proceedings“). Stejný názor
zastává i relevantní literatura podle níž Evropský soud pro lidská práva při
výkladu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
potažmo i článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě řadí mezi řízení o
činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako trestné činy či přestupky
(výjimečně disciplinární delikty) pouze ta řízení, která mají trestněprávní
povahu. Povahu deliktu posuzuje z hlediska chráněného zájmu (jde o zájem obecný
nebo partikulární), z hlediska adresáta normy (je norma adresována všem občanům
nebo jen skupině osob se zvláštním statusem) a z hlediska účelu sankce. Konečně
je významný též druh a závažnost sankce stanovené zákonem (srov. R., B.
Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 104 a
násl.).
V tomto kontextu je namístě připomenout, že smluvní strany Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod se již v první polovině devadesátých let
pokusily vyloučit tak široký dopad zásady ne bis in idem, avšak neuspěly. V
zájmu toho, aby docílily omezení jejího dopadu pouze na případy řízení o
trestných činech a vyloučily její uplatnění na případy, kdy je týž čin téže
osoby předmětem přestupkového i trestního řízení, ať už souběžně nebo postupně,
učinily některé z nich (mezi nimi Rakousko, Francie, Německo a Itálie) k článku
4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výhradu, že
zákaz dvojího stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle
vnitrostátního práva. Evropský soud pro lidská práva však neuznal tyto výhrady
za platné s argumentem, že nesplňují podmínky článku 64 (nyní článku 57) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Stalo se tak ve věci G. versus
Rakousko (viz rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 1995).
Jednoznačná a dlouhodobě neměnná je judikatura Evropského soudu pro lidská
práva též v tom, že článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod dopadá jak na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako
trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné
správní delikty a výjimečně i disciplinární delikty. V rozhodovací praxi tohoto
soudu byly řešeny jak případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku,
kdy určitá osoba byla nejdříve odsouzena soudem pro trestný čin a poté
postižena správním orgánem pro přestupek (tak tomu bylo například v rozhodnutí
ze dne 23. 10. 1995 ve věci G. versus Rakousko, v rozhodnutí ze dne 5. 3. 1998
ve věci M. a A. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000 ve věci R. T.
versus Švýcarsko), tak i případy, kdy tatáž osoba byla v řízeních vedených pro
týž čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek a poté odsouzena
soudem za trestný čin (tak tomu bylo v případech řešených například v
rozhodnutí ze dne 30. 7. 1998 ve věci O. versus Švýcarsko, v rozhodnutí ze dne
29. 5. 2001 ve věci F. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 6. 6. 2001 ve věci
S. versus Rakousko). Evropský soud pro lidská práva se tedy nepřiklonil k
názoru, že zákaz ne bis in idem je omezen jen na trestní řízení. Z hlediska
uplatnění zásady ne bis in idem současně označil za rozhodující totožnost
skutku, nikoliv totožnost právní kvalifikace. Pregnantně to vyjádřil zejména v
rozhodnutích ve věcech F. versus Rakousko z 29. 5. 2001, S. versus Rakousko z
6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z 30. 5. 2002, v nichž shodně zdůraznil, že
„znění článku 4 Protokolu č. 7 nemluví o stejném porušení zákona’ (the same
offence), nýbrž o souzení a potrestání ‚znovu‘ (again) za porušení zákona, pro
které již dotyčný byl konečným rozhodnutím osvobozen nebo postižen - zatímco
tedy pouhá skutečnost, že jediný čin (single act) představuje více než jedno
porušení zákona (offence) není s tímto článkem v rozporu, dvojí souzení nebo
potrestání dotyčného za jeden čin nominálně naplňující různá porušení zákona je
jeho porušením“. Za této situace lze mít v principu za to, že při řešení tohoto
problému v případech řešených českými orgány činnými v trestním řízení a
českými správními orgány lze vyjít z české právní konstrukce totožnosti skutku,
tedy z toho, co bylo výše řečeno o skutku a o jeho pojetí z procesněprávního
hlediska, současně je však nezbytné náležitě zohlednit judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva a vyložit daný pojem z hlediska aplikace Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. Tomu odpovídá i rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věci G. versus Rakousko ze dne 23. 10.
1995. V této věci se postavil na stanovisko, že je rozhodující nikoli totožnost
právní kvalifikace, ale totožnost skutku, a v jeho rámci totožnost jednání
(conduct, comportement).
Jak již bylo řečeno, za trestní řízení tento soud důsledně považuje veškerá
řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné
činy (srov. například rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6
1986 a Ö. versus Německo z 21. 12. 1984). Naproti tomu z řízení vedených o
činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato
řízení požívající ochrany podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a podle článku 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají
trestněprávní povahu (srov. např. rozhodnutí ve věcech E. a další versus
Nizozemí z 8. 6. 1986, G. versus Řecko z 24. 9. 1997 a B. versus Francie z 24.
2. 1994). Při posuzování povahy těchto řízení pak klade důraz na typ deliktu,
který je předmětem jednání v jejich rámci, a na typ uplatnitelné sankce. Není-
li daný čin vnitrostátním právem kvalifikován jako trestný, používá Evropský
soud pro lidská práva k posouzení věci obě uvedená kritéria – povahu stíhaného
deliktu a povahu uplatnitelné sankce – alternativně. V zásadě tedy podle jeho
názoru postačí, buď aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu v uvedeném
smyslu (a pak nijak výrazně nesejde na citelnosti užité sankce), nebo aby měla
uplatnitelná sankce represivní povahu (srov. rozhodnutí L. versus Německo z 25.
8. 1987).
V praxi považuje za přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují
základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, například
krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a také ublížení na
zdraví. V takových případech současně požaduje, aby se při jejich projednání
mohla stíhaná osoba domoci práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásadu ne bis in idem
vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tak lze ve
smyslu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod uplatnit vedle trestných činů toliko ve vztahu k těmto
přestupkům trestněprávní povahy.
Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu navazující na výklad článku 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
podaný ve shora zmíněných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, je
třeba zdůraznit, že rozhodující je porovnání skutků, za které byl obviněný H.
projednáván nejprve v přestupkovém řízení před komisí pro projednávání
přestupků města Votice, a posléze stíhán v trestním řízení, které skončilo
vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 3. 2019
sp. zn. 10 T 59/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6.
6. 2019 sp. zn. 11 To 150/2019, a také povaha skutkových podstat přestupku
podle § 49 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
účinném do 30. 9. 2016, přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 5. 2017, a
trestných činů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku,
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku
a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2
písm. a) tr. zákoníku.
Z jednotlivých rozhodnutí komise pro projednávání přestupků města Votice
vyplynulo, že řízení ve věci přestupků bylo opakovaně vedeno pro skutky, kdy
obviněný v době od dubna 2015 do 23. 4. 2017 slovně urážel poškozeného a jeho
rodinu nejrůznějšími vulgaritami, vyhrožoval mu smrtí a ublížením na zdraví,
pokřikoval na ně, naschvál je obtěžoval hlukem, úmyslně a soustavně vcházel na
jejich pozemek, kde venčil psa, ohrožoval poškozeného teleskopickým obuškem,
sledoval je dalekohledem atd. Těmito jednáními se obviněný celkem šestkrát
dopustil přestupků podle § 49 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, a přestupku podle § 49 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
účinném do 30. 5. 2017 a byla mu za jeho jednání opakovaně uložena sankce –
pokuty ve výši 5 000 Kč, 4 000 Kč, 6 000 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč a 2 000 Kč. Pro
částečně totožné jednání pak Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 18. 3. 2019 sp. zn. 10 T 59/2018 uznal obviněného vinným, v rámci delšího časového
období, a to od července 2015 do 16. 12. 2017, během něhož jednal v rozporu s
právem, pro trestné činy porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c)
tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. a), b), d),
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Těchto se měl obviněný konkrétně dopustit tím,
že v době od července 2015 do 16. 12. 2017 v osadě XY, katastrální území XY,
okres XY, dlouhodobě vytrvale a systematicky pronásledoval své sousedy J. H.,
narozeného XY, a jeho manželku D. H., narozenou XY, a to tak, že v rámci jejich
víkendových pobytů v jejich domě čp. XY je i jejich rodinu soustavě urážel,
komentoval jejich jednání i jejich vzezření, verbálně je urážel výrazy jako
„ovarová oteklice“, „ovarová hlava“, „komedianti“, „estébaci“ apod., vyhrožoval
jim, že jim rozbije držku, že jim podpálí dům, že o nemovitost přijdou,
poškozenému H. opakovaně vyhrožoval usmrcením, se slovy, že ho zabije, že ho
zlikviduje, propíchne vidlemi, přičemž minimálně v jednom případě s nožem v
ruce naznačoval gestem podříznutí krku a v jednom případě se proti poškozenému
ohnal teleskopickým obuškem, vyhrožoval, že to v obci dopadne jako v Lidicích,
taktéž synovi poškozených A. H. vyhrožoval tím, že na něj pošle svého syna,
který je ve výkonu trestu odnětí svobody, popř.
albánskou mafii, jejich vnuku
nezletilému AAAAA vyhrožoval, že jej srazí autem, nezletilého i jeho sestru
nezletilou BBBBB urážel vulgárními výrazy, vyhrožoval jim, že skončí na
sociálce, při pobytu poškozených jejich nemovitost neustále sledoval, pozoroval
je dalekohledem, fotil a natáčel, v době jejich nepřítomnosti pak vstupoval na
jejich pozemky a venčil zde psa, za jejich přítomnosti několikrát na pozemek
vstoupil, sledoval je, nadával jim a vyhrožoval poškozenému že jej zlikviduje,
přičemž mu bylo známo, že se jedná o jejich soukromý pozemek přiléhající k
nemovitosti, přestože tento nebyl oplocen, přičemž tímto jednáním poškozené
omezoval v plnohodnotném a nerušeném využití jejich rekreační nemovitosti, a
vzbudil v nich důvodné obavy, že své výhrůžky zrealizuje zejména v souvislosti
s tím, že již byl za napadení jiného souseda potrestán.
Zhodnotí-li se popisy skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně s
popisy skutků v jednotlivých rozhodnutích komise pro projednávání přestupků
města Votice (č. l. 203, 209, 214-215, 220, 224, 228 spisu), je zcela zřejmé,
že v části výroku o vině v bodě 1) citovaného rozsudku Okresního soudu v
Benešově se jednalo o stejné skutky jako v dřívějším přestupkovém řízení, takže
obviněný byl za část jednání uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně opakovaně potrestán, konkrétně pak za totožné jednání, jehož se dopustil
od dubna 2015 do 23. 4. 2017. Popis skutku byl pak soudem jen „prodloužen“
pokud jde o časové vymezení jeho spáchání do 16. 12. 2017, kdy ale stále
obsahuje časové období, v němž se obviněný dopustil totožného jednání, za které
již byl dříve trestán ve správním řízení. Je tedy zřejmé, že obviněný své
výpady proti poškozenému a jeho rodině neukončil, nýbrž v nich pokračoval i po
posledním rozhodnutí o přestupku, tedy po 23. 4. 2017. Následek, resp. účinek
se v průběhu řízení, stejně jako vlastní podstata jednání, které tvoří základ
popisovaného skutku, neměnil a byl stále stejný – obviněný poškozeného
opakovaně slovně urážel a vyhrožoval jemu i ostatním příslušníkům jeho rodiny
nejrůznějšími způsoby, čímž v něm chtěl vzbudit obavy o jeho zdraví, rodinu a
majetek, a celkově mu znepříjemnit užívání sousední nemovitosti.
Nejvyšší soud pokládá za potřebné k otázce totožnosti skutku poukázat i na
podanou obžalobu (č. l. 638-658 spisu). Je pravdou, že v úvodu popisu skutku
pod bodem 1) státní zástupkyně uvedla časové období od července 2015, dále ale
konkrétně a podrobně rozepsala až jednání, kterých se obviněný dopustil v době
od 26. 5. 2017 do 17. 12. 2017, tedy výhradně v období, za které nebyl postižen
v rámci přestupkového řízení. Je tak zřejmé, že státní zástupkyně podala
obžalobu primárně proti těmto jeho činům, a nikoli proti těm, za které již byl
potrestán v rámci správního řízení. Státní zástupkyně časovým vymezením od
července 2015 zřejmě též chtěla zdůraznit skutečnost, že obviněný vůči
poškozeným takto vystupuje dlouhodobě a systematicky, a to navzdory tomu, že za
obdobné činy byl již v minulosti několikrát postižen v rámci přestupkového
řízení. Zároveň i na to, že nepřátelské až agresivní sousedské soužití
obviněného s rodinou poškozeného nabývá na intenzitě.
Soud prvního stupně ovšem jednotlivá dílčí jednání, která státní zástupkyně
podrobně rozvedla, včetně konkrétních výhrůžek, nadávek a jiných počinů, ze
skutkové věty svého rozsudku zcela vypustil a pouze rámcově uvedl, že obviněný
od července 2015 do 16. 12. 2017 své sousedy, poškozeného a jeho rodinu,
dlouhodobě pronásleduje a demonstrativně zde též uvedl výčet činů a projevů,
jichž se takto vůči nim dopustil. Tím ovšem navodil situaci, kdy skutková věta
uvedená pod bodem 1) výroku o vině vyznívá nedostatečně určitě, a zejména téměř
žádným způsobem nekonkretizuje, kdy k jakému nepřátelskému ataku či projevu ze
strany obviněného směrem k poškozenému a jeho rodině mělo docházet, jakých
nadávek či výhrůžek a kdy se vůči nim měl dopouštět, kdy vstupoval na jejich,
tedy cizí pozemky atd. Nejvyšší soud má za to, že soud prvního stupně měl do
svého rozhodnutí především pojmout důkazy, prokázaná jednotlivá jednání
obviněného uvedená pod body 1) až 19) podané obžaloby, za která dosud nebyl
postižen v přestupkovém řízení. Tím by zároveň bylo i více zřejmé, v čem
konkrétně soud spatřuje naplnění znaků skutkových podstat jednotlivých
trestných činů, jimiž obviněného uznal vinným.
Není tudíž pochyb o tom, že předchozí řízení o přestupcích a nynější trestní
řízení částečně posuzovaly stejná jednání obviněného, v důsledku čehož byl
obviněný z části „dvakrát odsouzen“ za totéž. Nejvyšší soud připouští, že v
určitých případech je takovýto postup legitimní, ale to pouze za striktně
vymezených podmínek. Stěžejním pro posuzování případů, ve kterých se otevírá
otázka přípustnosti dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady ne bis
in idem, je test „dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase“. Na tento test
ESLP upozorňoval v řadě svých rozhodnutí (viz např. věci R. T. proti Švýcarsku,
č. 31982/96, rozsudek ze dne 30. 5. 2000; Nilsson proti Švédsku, č. 73661/01,
rozsudek ze dne 13. 12. 2005; Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/10, rozsudek ze
dne 27. 11. 2014; Nykänen proti Finsku, č. 11828/11, rozsudek ze dne 20. 5.
2014), ale až v rozsudku velkého senátu ve věci A a B proti Norsku č. 24130/11
a č. 29758/11 ze dne 15. 11. 2016 (dále též „věc A a B proti Norsku“) vymezil
základní pravidla a kritéria, která je třeba posuzovat při aplikaci testu věcné
a časové souvislosti (viz body 130. až 134. tohoto rozsudku). Nemá-li dojít ke
dvojímu řízení nebo trestu (bis) ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, musí
být prokázáno, že řízení jsou spojena takovým celistvým způsobem, že tvoří
koherentní celek. To znamená, že sledovaný účel i použité prostředky se musejí
v zásadě vzájemně doplňovat a být spojeny v čase, ale také že možné důsledky
organizace právní reakce na dané jednání tímto způsobem musejí být ve vztahu k
dotčeným osobám přiměřené a předvídatelné.
K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká spojitost v
podstatě (věcná souvislost), tak podle rozsudku velkého senátu ESLP ve věci A a
B proti Norsku patří (viz jeho bod 132.):
- zda obě samostatná řízení sledují vzájemně doplňující se (komplementární)
cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto,
různých aspektů daného protiprávního jednání;
- zda je předmětná duplicita řízení předvídatelným důsledkem stejného
vytýkaného jednání, a to jak právně, tak fakticky (idem);
- zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální
možné míře zabrání zdvojení při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména
prostřednictvím odpovídající vzájemné interakce mezi jednotlivými příslušnými
orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení;
- a především zda je sankce uložená v řízení, které bylo ukončeno jako první,
zohledněna v řízení, které je uzavřeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl
dotčený jedinec nakonec vystaven nadměrné zátěži, přičemž pravděpodobnost
tohoto posledně zmiňovaného rizika je nejnižší, pokud existuje kompenzační
mechanismus, kterým se zajistí přiměřenost a proporcionalita celkové výše všech
uložených sankcí.
V tomto ohledu je podle ESLP (viz bod 133. citovaného rozsudku velkého senátu)
poučné mít na zřeteli způsob aplikace čl. 6 Úmluvy v typově podobných
případech, jako je projednávaná věc (viz Jussila proti Finsku, rozsudek ze dne
23. 11. 2006, č. 73053/01, § 43): „Je samo sebou, že existují trestní případy,
které nenesou žádnou významnou míru stigmatu. Existují trestní obvinění odlišné
závažnosti. Autonomní interpretace pojmu ‚trestní obvinění‘ na základě Engel
kritérií institucemi Úmluvy navíc podpořila postupné rozšiřování trestní
působnosti na případy, které striktně nespadají pod tradiční kategorie
trestního práva, například správní sankce ... Daňové pokuty a penále se liší od
tvrdého jádra trestního práva; trestněprávní záruky se proto neuplatní s plnou
důsledností ...“. Výše uvedená argumentace odráží úvahy o významu posouzení,
zda v případech týkajících se dvojího správního a trestního řízení byl dodržen
čl. 4 Protokolu č. 7 ... Rozsah, v němž správní řízení nese znaky běžného
trestního řízení, představuje důležitý faktor. Společná řízení podle ESLP s
větší pravděpodobností splní kritéria komplementarity a koherence, pokud
sankce, které mají být uloženy v řízení neoznačeném formálně jako „trestní“,
jsou specifické pro daný typ chování, a liší se tak od „tvrdého jádra trestního
práva“ (v terminologii rozsudku Jussila, citovaného výše). Pokud navíc toto
řízení nemá významně stigmatizující charakter, je méně pravděpodobné, že
kombinace řízení bude pro obviněného představovat nepřiměřenou zátěž. Naopak
skutečnost, že správní řízení má stigmatizující prvky do značné míry se
podobající běžnému trestnímu řízení, zvyšuje riziko, že sociální cíle sledované
sankcionováním jednání v různých řízeních se budou navzájem zdvojovat (bis)
spíše než doplňovat.
Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že v posuzované věci obě řízení (trestní
řízení vedené v bezprostřední návaznosti na již ukončené přestupkové řízení) v
České republice sledují prakticky totožný účel a reagují tak, nikoliv pouze in
abstracto, ale in concreto, na stejné aspekty daného protiprávního jednání. V
tomto kontextu na základě odůvodnění soudů nižších stupňů není od věci
připomenout, že penále v daňovém řízení, oproti sankcím v přestupkovém řízení,
je obligatorní sankcí ukládanou přímo ze zákona, pokud správce daně doměří daň
vyšší, nebo pokud je snižován daňový odpočet či daňová ztráta, než jak byly
stanoveny na základě tvrzení daňového subjektu. V podstatě jde o peněžitou
sankci za nesprávné (v neprospěch veřejných rozpočtů) tvrzení daně. Není
podstatné, jakým způsobem je daňová povinnost v rámci kontrolních mechanismů
správce daně doměřena, podstatné je pouze to, zda k jejímu doměření došlo. Důvody vzniku této sankce, jakož i její výše vyplývají přímo ze zákona, správci
daně není dán prostor pro diskreci. Ve shodě se závěry obsaženými v rozsudku
ESLP ve věci A a B proti Norsku lze konstatovat, že tato správní sankce slouží
především jako obecné odrazení, jako reakce na skutečnost, že daňový poplatník
poskytl nesprávné či neúplné přiznání k dani, aniž by tento postup obsahoval
jakékoli difamující aspekty, které jsou naopak vlastní trestnímu odsouzení a
sankcionování. Účelem této sankce v České republice je především zlepšit
účinnost povinnosti daňových poplatníků poskytnout úplné a správné informace a
zabezpečit základ státního daňového systému jako předpoklad pro fungování státu
a společnosti, a proto nemá významně stigmatizující charakter. Naproti tomu
nepochybně takový charakter má sankce uložená v přestupkovém řízení, která
slouží k odrazení obviněného od případného dalšího protiprávního jednání. Stejný charakter má trest jako sankce související s navazujícím odsouzením v
trestním řízení, který slouží nejen k odrazení, ale má také podstatně
významnější represivní účel ve vztahu ke stejnému protiprávnímu jednání, které,
stejně jako v případě přestupkového řízení a na rozdíl od daňového řízení,
vyžaduje zaviněné jednání, v důsledku něhož je obviněnému uložen odpovídající
trest. Projednávaný případ obviněného H. dokládá, že obě řízení reagují in
concreto na stejné aspekty protiprávního jednání a vzájemně se nijak
nedoplňují. Ke stanovení daně v případě, na který v posuzované věci odkazovaly
soudy nižších stupňů, došlo výlučně na základě výsledků daňové kontroly, daňový
subjekt totiž nepředložil ke kontrole potřebné doklady, ač k tomu byl vyzýván. Na nedostatky tvrzení daňového subjektu mohl finanční úřad reagovat právě a jen
prostředky, které užil (doměřením daně, deklarováním povinnosti uhradit
penále), nemohl nijak relevantně přihlédnout k důvodům nesprávného tvrzení daně
(úmyslné zkrácení daňové povinnosti). To ovšem neplatí v případě přestupkového
řízení, kdy jsou správní orgány povinny zjistit subjektivní stránku jednání
pachatele, tedy jeho psychický stav ve vztahu ke spáchanému činu.
Taková
zjištění jsou stejně významná pro orgány činné v trestním řízení, kdy průběh
celého přestupkového a trestního řízení svým účelem i svým formálním postupem,
včetně procesu dokazování, mají prakticky totožný charakter.
Obdobnou povahu obou typů řízení, jak trestního, tak přestupkového, dotváří i
další okolnosti s nimi bezprostředně spojené. Platí zde zásada oficiality a
zásada vyhledávací. Důsledkem toho pak je, že obviněný není povinen prokazovat
svoji nevinu, ale naopak, platí presumpce neviny (srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 7 As 9/2009) a ze skutečnosti, že
obviněný zůstal nečinný, nelze usuzovat na jeho vinu. Z uvedených zásad mimo
jiné plyne, že v přestupkovém řízení, stejně jako v trestním, obviněný nemá
tzv. důkazní břemeno, na jehož podkladě by byl povinen o své újmě prokazovat,
resp. vyvracet určité skutečnosti, které mají vliv na rozhodnutí o jeho vině
(srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011), což naopak platí v řízení daňovém. V něm
daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném
daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (§ 92 odst. 3
zákona č. 280/2009 Sb.). Nesplní-li daňový subjekt při prokazování jím
uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho
nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle
pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s
daňovým subjektem, což má význam především pro výši daně. Uplatnění tohoto
postupu při stanovení daně se uvede ve výroku rozhodnutí (srov. § 98 odst. 1, 2
a 3 zákona č. 280/2009 Sb.). Neprokázal-li daňový subjekt svá tvrzení
vztahující se k jeho daňové povinnosti a daň nelze dostatečně spolehlivě
stanovit ani podle pomůcek, které má správce daně k dispozici, správce daně s
daňovým subjektem daň sjedná. Sjednání daně se zaprotokoluje a výše sjednané
daně se uvede v rozhodnutí, které má náležitosti rozhodnutí o stanovení daně a
které je součástí tohoto protokolu; proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit
opravné prostředky (§ 98 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb.). Z hlediska toho, k
čemu může správce daně přihlížet, je tedy dokazování v daňovém řízení mnohem
volnější a širší ve srovnání s dokazováním v přestupkovém řízení, resp. v
trestním řízení, v nichž je třeba navíc vždy prověřit i obhajobu obviněného. V
přestupkovém řízení a v trestním řízení je tak pouze na státních orgánech aby
prokázaly, že obviněný daný skutek spáchal a zda jeho jednání naplňuje znaky
přestupku či trestného činu, kdy zároveň obviněnému vždy musí být prokázáno
také zavinění, jak již bylo uvedeno výše. Bez naplnění subjektivní stránky
nelze obviněného uznat vinným jak z trestného činu, tak z přestupku.
Trestněprávní charakter přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a), c) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, přestupku podle §
49 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve
znění účinném do 30. 5. 2017, stejně jako trestných činů nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a
nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku, je možné také dovodit z jejich zařazení v kontextu systematiky
jednotlivých zákonů a z objektu, který veškeré výše uvedené skutkové podstaty
chrání. Podle zákona č. 200/1990 Sb., se v případě přestupku podle § 49 jedná o
přestupek proti občanskému soužití, stejně jako v případě trestných činů podle
§ 353 tr. zákoníku a § 354 tr. zákoníku, které jsou v rámci systematiky
trestního zákoníku zařazeny do hlavy X, dílu pátého, tedy mezi trestné činy
narušující občanské soužití. Už ze samotného názvu je zřejmé, že výše uvedené
přestupky vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné
povahy a chrání totožný objekt. Současně je třeba zdůraznit také obecný
charakter těchto norem, které jsou určeny širokému okruhu osob a dopustit se
jich tak může prakticky každý občan. Trestněprávní povaha uvedených přestupků
pak vyplývá i ze stanovené sankce za tento typ přestupku, neboť zákon za něj
umožňuje uložení pokuty až do výše 20 000 Kč, resp. 30 000 Kč, přičemž v
konkrétním případě obviněnému byly jednotlivými rozhodnutími uloženy pokuty ve
výši 5 000 Kč, 4 000 Kč, 6 000 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč a 2 000 Kč, tedy se
nepochybně jedná o represivní sankci (srov. k tomu rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva ve věcech K. a L. versus Slovensko z 2. 9. 1998 kde vzal
Evropský soud pro lidská práva do úvahy, že uložená sankce má zjevně represivní
povahu už při uložení pokut ve výši 1.000 Kč a 300 Kč). Vhodné je také zmínit,
že trestněprávní charakter sankce dotváří i možnost správního orgánu od jejího
uložení upustit, jestliže k nápravě pachatele postačilo samostatné projednání
přestupku. To je významný rozdíl oproti sankcím v daňovém řízení, kdy jsou
penále ukládány přímo ze zákona a v případě přestupkového řízení existuje
prostor pro diskreci správního orgánu, a to ať již ve výběru druhu sankce, tak
v možnosti upuštění od jejího uložení. Pro ukládání případné sankce navíc
slouží registr přestupků, který správním orgánům umožňuje zohlednit vyšší
škodlivost jednání pachatele, který se páchání přestupků dopouští opakovaně. V
rámci trestního řízení přesně za stejným účelem slouží rejstřík trestů. Je tak
evidentní, že celé přestupkové řízení včetně uložené sankce má určitý
stigmatizující charakter, stejně jako trestní řízení, a nějakým způsobem
ovlivňuje postavení pachatele do budoucna.
Splněn není ani druhý předpoklad v rámci tzv. Engel kritérií vyplývající z
rozsudku ESLP ve věci A a B proti Norsku spočívající v úzké věcné souvislosti,
tedy v tom, že duplicita řízení představuje pro obviněného předvídatelný
důsledek jeho jednání, a to jak právně, tak fakticky. Vedení dvojího řízení s
možností uložení různých sankcí pro stejné jednání nebylo v českém trestním
řízení na podkladě ustálené judikatury pro obviněného H. předvídatelné. Od
počátku nemohl ani v nejmenším předpokládat, že s ohledem na skutkové okolnosti
případu je uložení sankce v přestupkovém řízení a vzápětí i v rámci trestního
stíhání možné, či dokonce pravděpodobné. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu
byla a je konstantně postavena na závěrech, které možnost postupného vedení
daňového a trestního řízení připouštějí či spíše předpokládají. K tomu lze
odkázat např. přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp.
zn. 8 Tdo 272/2012, uveřejněné pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1024/2015, nebo přiměřeně
také usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 223/2007, ze kterých vyplývá, že
v návaznosti na daňová řízení byla v úzké spojitosti vedena proti týmž
obviněným trestní řízení, a to jako součást vzájemně se doplňujících
(komplementárních) postupů proti nim. To ovšem automaticky neznamená, že takové
závěry lze vztáhnout na kterékoliv správní řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006).
Nelze hovořit ani o splnění třetí podmínky z rozsudku ESLP ve věci A a B proti
Norsku, a to, že se jedná o dostatečně úzkou souvislost mezi trestním řízením a
přestupkovým řízením. V případě daňového řízení je dána jednak skutečností, že
je to finanční úřad, který má podle § 8 odst. 1 tr. ř. povinnost neprodleně
oznamovat státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu skutečnosti nasvědčující
tomu, že byl spáchán trestný čin. Propojenost daňového a trestního řízení
dokládá také povaha příloh, které k tomuto oznámení finanční orgán připojí. Jde
o důkazy, které jsou významné nejen z pohledu rozhodnutí v daňovém řízení, ale
také v řízení trestním, skutková zjištění učiněná v daňovém řízení byla
použitelná a byla použita i v řízení trestním, přičemž soudy vyjádření a
rozhodnutí správce daně akceptovaly. To ovšem neplatí v řízení trestním a
přestupkovém. Zákon č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění účinném do
30. 5. 2017 pouze ve svém § 71 hovoří o tom, že pokud správní orgán má za to,
že skutek, který má být projednán, naplňuje znaky trestného činu, postoupí věc
státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Nikde ve správních předpisech není
stanoveno, že by správní orgán po projednání přestupku měl povinnost informovat
orgány činné v trestním řízení o tom, že v jednání obviněného spatřuje také
naplnění znaků trestného činu, i když jej sám uznal vinným přestupkem
trestněprávního charakteru a uložil mu odpovídající sankci, natož aby orgánům
činným v trestním řízení předával důkazní prostředky, které sám při jednání o
spáchání přestupku provedl. Státního zástupce nebo policejní orgán vyrozumí jen
a pouze tehdy, pokud během projednávání konkrétní věci zjistí, že došlo ke
spáchání trestného činu a nikoli přestupku, a tedy není již v jeho gesci tento
případ projednat.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není ani zřejmé, že by byla nějakým
způsobem zohledněna sankce uložená v předchozích přestupkových řízeních. Tento
nedostatek se poté snažil zhojit odvolací soud, kdy pouze konstatoval, že
obviněnému nebyl uložen nepřiměřený trest. To ovšem nevyhovuje poslednímu z
výše vyjmenovaných Engel kritérií, které jasně uvádí, že soud na dříve uložené
sankce musí brát zřetel, tedy že musí být v odůvodnění rozhodnutí soudu
specifikováno, že obviněný byl za stejný čin potrestán v jiném řízení, a proto
je sankce uložená v trestním řízení o to mírnější. Obviněný H. tak v rámci
sankcí uložených jak v přestupkových řízeních, tak v řízení trestním, byl
vystaven nadměrné zátěži za totožné jednání.
V návaznosti na tyto právní závěry je z hlediska posuzované trestní věci
podstatné to, že zásada ne bis in idem – zákaz dvojího souzení a potrestání za
týž čin – skutek – ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho,
proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy
meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a
vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku.
Uvedený článek 4 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
tedy lze přímo aplikovat s odkazem na § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a články 10
a 95 Ústavy České republiky. Jde tedy o jeden z případů nepřípustnosti
trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř.
Jestliže tedy byl obviněný J. H. nejdříve rozhodnutím komise pro projednávání
přestupků města Votice v rámci přestupkového řízení uznán vinným, že opakovaně
spáchal přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, a přestupky podle § 49 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
účinném do 30. 5. 2017, jednotlivými jednáními vymezenými v těchto rozhodnutích
a byla mu uložena za tyto přestupky opakovaně sankce – pokuty ve výši 5 000 Kč,
4 000 Kč, 6 000 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč a 2 000 Kč, a následně v rámci trestního
řízení byl částečně za tatáž jednání uznán vinným trestnými činy porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování
podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř., neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání mj. pro skutky,
pro které to podle zákona bylo nepřípustné. V důsledku toho Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodným.
Na základě takto vyslovených závěrů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 11 To
150/2019 v části týkající se obviněného J. H. i jemu předcházející část
rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 3. 2019 sp. zn. 10 T 59/2018 v
jeho výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu ohledně obviněného J. H.
Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Benešově přikázal,
aby věc obviněného J. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To jinými slovy znamená, že v novém řízení Okresní soud v Benešově především z
vyžádaných přestupkových spisů zjistí podstatné skutečnosti, vztahující se ke
všem rozhodnutím komise pro projednávání přestupků města Votice, týkající se J.
H. v inkriminovaném období. Jestliže bude potvrzeno, že rozhodnutí ve věci
spáchání přestupků podle § 49 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, a přestupku podle § 49 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
účinném do 30. 5. 2017, kterých se jmenovaný dopustil tím, že poškozenému H. a
jeho rodině opakovaně vyhrožoval ublížením na zdraví a jinou újmou,
systematicky je pozoroval, pokřikoval na ně, neoprávněně vcházel na jejich
pozemek a venčil zde psa atd., nebyla v předepsaném řízení zrušena, a přesto
bylo následně vedeno trestní řízení i pro uvedené skutky a obviněný H. za ně
byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 3. 2019 sp. zn. 10
T 59/2018 v bodě 1), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6.
6. 2019 sp. zn. 11 To 150/2019, kdy v těchto byly spatřovány trestné činy
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a
nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku, tak došlo k opakovanému odsouzení a potrestání obviněného za
částečně stejná jednání (skutky), jako tomu bylo v předchozím správním řízení
podle přestupkového zákona. V takovém případě, jak již bylo zmíněno výše,
uvedenými rozhodnutími soudů o týchž skutcích byla porušena zásada ne bis in
idem, tedy právo nebýt dvakrát souzen nebo potrestán za týž čin, zaručené
článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V takové situaci proto bude nezbytné v novém rozhodnutí provést úpravu skutkové
věty ve výroku o vině s tím, že se výše uvedených činů obviněný mohl dopustit
jednáním od 26. 5. 2017 do 16. 12. 2017, a nikoli již od července 2015 do 25.
5. 2017, když za tyto své činy byl potrestán v rámci přestupkového řízení, a
dále její doplnění o konkrétní projevy jednání obviněného v takto nově
vymezeném období. Podrobně specifikované skutky pak okresní soud právně
kvalifikuje podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku a poté
obviněnému a to i za trestné činy, které zůstaly rozhodnutím dovolacího soudu
nedotčeny, uloží odpovídající úhrnný trest. Při svém rozhodování bude muset mít
na paměti, že podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v neprospěch obviněného, jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno
jen v důsledku jím podaného dovolání. Současně Nejvyšší soud připomíná, že
podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Benešově, jemuž byla věc
přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly
shora v tomto usnesení vysloveny dovolacím soudem a je povinen provést nařízené
úkony a doplnění.
Pokud pak jde o dovolání obviněného J. H. namířené i do ostatních výroků o
vině, jakož i o dovolání obviněné A. H. ohledně výroku o vině pod bodem 3),
Nejvyšší soud dospěl ke konečnému závěru, že jimi vznesené námitky jsou zjevně
neopodstatněné. Jelikož ale dovolání v trestním řízení je nutné pojímat jako
celek, a ohledně obviněného H. bylo Nejvyšším soudem jeho dovolání částečně
vyhověno, nebylo již možné je v jeho zbývající části odmítnout. Naproti tomu
dovolání obviněné A. H. bylo odmítnuto podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu