3 Tdo 137/2023

3 Tdo 137/2023-201

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. N., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 6 To 221/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 101/2021, takto:

I. Z podnětu dovolání obviněného V. N. se podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 6 To 221/2022 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021, byl obviněný V. N. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 8. 2021 z blíže nezjištěného místa prostřednictvím sociální sítě Messenger nabízel k prodeji historickou stříbrnou medaili za částku 24.000 Kč, po zájemci o ni P. N., nar. XY požadoval platbu předem, aby P. N. dne 3. 8. 2021 z místa svého bydliště XY, okres Ústí nad Labem, bezhotovostně na účet obžalovaného č. XY požadovanou částku uhradil, obžalovaný však ničeho nezaslal a dále byl nekontaktní, čímž poškozenému P. N., nar. XY způsobil škodu ve výši 24.000 Kč.

2. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021, podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu.

4. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 6 To 221/2022, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 6 To 221/2022, podal obviněný V. N. dovolání (na č. l. 192, č. l. 1-10 dočasného spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l), m) tr. ř., maje za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř.

6. Obviněný namítl, že neměl v úmyslu podvést poškozeného P. N., a to po celou dobu jeho jednání. V tomto směru uvedl, že závěr obsažený ve skutkové větě, že po datu 3. 8. 2021 byl obviněný pro poškozeného nekontaktní, nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je s ním v přímém rozporu. Uvedený závěr totiž neodpovídá ani jednomu z provedených důkazů, když z výpovědí obviněného a poškozeného i ze samotného výpisu textové komunikace plyne, že byl kontaktní i po zaslání platby dne 3. 8. 2021. Poukazuje přitom na svou vlastní výpověď, závěry nalézacího soudu popsané v bodě 19., kde je popisována následná komunikace mezi ním a poškozeným, a na bod 23. odůvodnění, kde nalézací soud uvedl, že oboustranná komunikace probíhala přinejmenším ve dnech 12. 8. 2021, 18. 8. 2021, 10. 9. 2021 a 19. 9. 2021. Závěr nalézacího soudu je proto potřebné hodnotit jako zjevně nesprávný.

7. Za situace, kdy byla vedena vzájemná komunikace, nebylo možné dovodit podvodný úmysl obviněného, nota bene na základě nesprávného skutkového závěru. Obviněný nikdy nepřestal trvat na své verzi ohledně pochybení při odeslání medaile, kdy na poště odesílal větší množství zásilek i jiným zákazníkům a přitom musel dávat pozor na svého tehdy tříletého syna s diagnostikovanou hyperaktivitou, který byl na poště s ním. Za těchto okolností bylo proto pochopitelné, že došlo k jeho nepozornosti a neodeslání jedné ze zásilek. Absenci podvodného úmyslu pak nasvědčuje i obchodní historie obviněného, který předtím i potom provedl řadu bezproblémových obchodů s mnohými klienty včetně poškozeného, kterému předal předmětnou stříbrnou medaili, kterou měl od počátku ve své dispozici a nikomu jinému ji neprodal. S takovou obchodní historií je pak krajně nepravděpodobná verze obžaloby, že se rozhodl spáchat trestný čin. I když je možné přisvědčit názoru, že při řešení této obchodní situace mohl být aktivnější, tak nelze z jeho laxního přístupu (daného možná i tím, že při požadavku vrácení peněz neměl dostatek finančních prostředků) dovozovat podvodný úmysl se obohatit.

8. Dále obviněný brojil proti skutkovým závěrům soudů, které se podle něj opíraly o výpověď svědkyně K. K., vedoucí pošty, která si nevybavila situaci tak, jak ji popisoval dovolatel a uvedla, že si na takovou situaci nevzpomíná a nevzpomíná si ani na to, že by se na ni s něčím podobným obrátily kolegyně. Dále dovolatel namítl, že tato výpověď mohla být negativně ovlivněna i prohlášením samosoudce, který zmínil, že původně došlo k uvedení nesprávného roku, ve kterém mělo dojít k okolnostem, ke kterým měla pracovnice pošty vypovídat. Výpověď této svědkyně tak nemůže rozhodně vyloučit skutkovou verzi obviněného, když sama tato svědkyně uvedla, že takovou situaci za ni mohla řešit její zástupkyně. Nebylo tedy na místě jeho verzi prohlásit za vyvrácenou pouze na základě toho, že si svědkyně nepamatovala situaci, kterou ani nemusela řešit. Nadto výpověď této svědkyně rozhodně neprokazuje vinu obviněného, nanejvýš by mohla sloužit ke zpochybnění jeho skutkové verze, což ale automaticky neimplikuje jeho vinu. Důkazy, které by jeho vinu prokazovaly nebo naopak přesvědčivě vyvracely jeho verzi skutkového děje, ve věci zcela absentují. Za této situace nelze než v souladu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo jej obžaloby zprostit. Jak sám uvedl nalézací soud v bodě 37. odůvodnění svého rozsudku, pokud by se skutkový děj odehrál jak tvrdí, nebyl by na jeho straně shledán úmysl spáchat trestný čin.

9. Obviněný zdůrazňuje, že v kontaktu s poškozeným neustal, kdy jeho prodlení v komunikaci je plně vysvětlitelné jeho aktuální finanční situací, kdy nemohl vyhovět požadavku poškozeného na vrácení kupní ceny. Není možné čistě soukromoprávní dluh a nedostatečnou aktivitu při obchodním styku trestat prostředky trestního práva, k tomu za situace, kdy není možné dovodit jeho podvodný úmysl. Své odsouzení pak dovolatel vnímá jako setrvačnost postoje orgánů v trestním řízení a snahu se vypořádat s jeho věcí pro ně co nejméně zatěžujícím způsobem, čemuž se nebyl schopen jako právní laik ubránit.

10. Dovolatel nadto poukazuje na absenci dostatečného vylíčení skutečností ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku k tomu, aby bylo vytýkané jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Ve skutkové větě není uvedeno, jakým způsobem měl být poškozený uveden v omyl. Skutek popsaný ve výroku o vině není možno vůbec kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Pouhým nezasláním medaile nebo pouhým následným nekontaktováním poškozeného není možné naplnit skutkovou podstatu přečinu podvodu. Výrok rozsudku, má-li odpovídat požadavkům § 120 odst. 3 tr. ř. musí obsahovat skutkové okolnosti naplňující skutkové znaky trestného činu kladeného obviněnému za vinu, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 5 Tz 21/2001, kdy bylo rozhodnutí soudu zrušeno z důvodu existence stejné vady, jakou trpí rozsudek nalézacího soudu v projednávané věci. Zároveň poukázal na rozhodnutí č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr., které uvádí, že „samotná skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, však ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.“ Rovněž zdůraznil, že soudy nesprávně svůj závěr opřely o jeho následné jednání. Pro posouzení jednání jako trestného činu podvodu je přitom relevantní jen jednání předcházející transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného na pachatele či jinou osobu. Jednání, které spadá do stadia poté, co se již uskutečnil uvedený transfer, nemá tuto povahu, a proto ho nelze považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu podvodu. S ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04 pak uvedl, že zhojení této vady skutkové věty cestou odůvodnění není možné.

11. Obviněný dále namítl, že soudce v jeho věci se měl vyjadřovat ve smyslu, že „vždy pozná od pohledu, zdali je obžalovaný vinný nebo nikoliv, ale že u obžalovaného si není jistý, a vidí to tak 50 na 50“. Takové chování považuje za krajně nevhodné, podstatně narušující důvěru ve spravedlivé a objektivní rozhodování soudů. V podaném dovolání je zmíněný postup soudce uváděn jakožto hypotetický, který musí být obhajobou potvrzen poslechnutím příslušných nahrávek hlavního líčení a případně doplněn. Není totiž vyloučen závěr o možné podjatosti samosoudce nalézacího soudu. Obviněný přitom tuto skutečnost materiálně namítal již v podaném odvolání, kdy o této námitce nebylo žádným způsobem rozhodnuto.

12. Podané dovolání obviněný uzavírá tím, že v jeho věci došlo k tzv. hypertrofii trestní represe, kdy prostředky trestního práva byl zcela nepřípadně řešen soukromoprávní spor bagatelního charakteru mezi ním a poškozeným, kteří ostatně i v nynější době nadále udržují po tomto nedorozumění oboustranně spokojené obchodní styky.

13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. jej sám zprostil obžaloby, in eventum pokud pro to neshledá podmínky, tak aby ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu, případná související rozhodnutí a jemu předcházející řízení zrušil a věc vrátil soudu, o jehož rozhodnutí jde, k dalšímu projednání ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř.

14. Obviněný své dovolání doplnil přípisem ze dne 1. 11. 2022, tj. po lhůtě pro podání dovolání. Ve vztahu k tomuto podání obviněného označeného jako doplnění dovolání Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná pouze po dobu lhůty pro podání dovolání.

15. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný výše zmíněné podání doručil až po uplynutí lhůty pro podání dovolání, tedy po dni 11. 10. 2022 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému dne 11. 8. 2022), proto je toto doplnění bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.

16. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 12. 2023, sp. zn. 1 NZO 892/2022.

17. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázal na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolatel toliko citací jeho zákonného znění a ani náznakem nevznesl námitky podřaditelné pod citovaný dovolací důvod.

18. Ve vztahu k námitce možné podjatosti samosoudce nalézacího soudu podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel nezmiňuje žádné skutečnosti, které by zakládaly poměr samosoudce k projednávané věci. Zdůraznil přitom, že podjatost soudce nelze dovozovat ze způsobu, jakým řídí hlavní líčení, hodnotí provedené důkazy a už vůbec ne na základě jednoho nevhodného vyjádření na adresu obviněného, přičemž vyjádření, které dovolatel uvádí, je možno interpretovat i tak, že nebyl předpojatý a nebyl předem přesvědčen o jeho vině. Není proto potřebné se zabývat tím, zda výhrady dovolatele k osobě soudce postačují ke splnění procesní podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

19. K námitkám dovolatele vůči právní kvalifikaci jeho jednání státní zástupce uvedl, že jak námitku absence znaku uvedení někoho v omyl a s jistou dávkou tolerance i námitku absence podvodného úmyslu, byť do značné míry spojenou se skutkovými námitkami, je možné považovat za důvodné. Pokud má být totiž trestný čin podvodu spáchán v rámci dvoustranného občanskoprávního svazku, tak musí být podvodný úmysl pachatele dán od samotného počátku, tj. již v době sjednávání předmětného závazku, tedy musí být minimálně srozuměn s tím, že přijme plnění, ale svoji povinnost nesplní. Jestliže se k nesplnění povinnosti rozhodne až následně, tak se o trestný čin podvodu jednat nebude. V tzv. skutkové větě však takové skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že dovolatel jednal od počátku podvodně, uvedeny nejsou. Jsou v ní uvedeny toliko okolnosti odpovídající znakům obohacení sebe a způsobení škody jinému, nikoliv však v uvedení v omyl. Podle státního zástupce je potřebné přisvědčit obviněnému v tom, že tomuto znaku neodpovídá ani zjištění o jeho nekontaktnosti. Znaky trestného činu podvodu totiž může naplnit jen jednání předcházející transferu majetkové hodnoty. Skutek, tak jak je vymezen skutkovou větou, odpovídá pouze nesplnění občanskoprávního závazku ze strany dovolatele. Okolnosti odpovídající znakům uvedení v omyl a subjektivní stránce trestného činu podvodu nejsou obsaženy ani v odůvodnění soudních rozhodnutí. Soudy se v projednávané věci soustředily vyjma reprodukce provedených důkazů na vyvrácení obhajoby obviněného. Ze skutečnosti, že se obviněný podle nalézacího soudu hájil nepravdivě, však nevyplývá, že měl podvodně jednat od samotného počátku. Rovněž odvolací soud nesprávně existenci podvodného úmyslu odvodil toliko na podkladě nepravdivosti tvrzení obviněného o zapomenutí medaile na poště, a ve svém rozhodnutí se pak věnoval vypořádání námitek obviněného stran tvrzeného „nátlaku vyšetřovatele“ na podpis protokolu o výslechu. Stíhaný skutek vymezený v soudních rozhodnutí podle názoru státního zástupce nevykazuje všechny znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

20. Vzhledem k výše uvedenému závěru státní zástupce nepovažoval za nutné se detailně zabývat skutkovými námitkami vznesenými dovolatelem a pouze ve stručnosti uvedl, že polemika o tom, do jaké míry byl či nebyl pro poškozeného kontaktní, je bezpředmětná, neboť se netýká žádného rozhodného skutkového zjištění, které bylo určující pro naplnění znaků trestného činu, podobně jako hodnocení věrohodnosti svědkyně K. Jako nedůvodnou pak shledal námitku procesní nepoužitelnosti výpovědi svědkyně K., kdy pojem poštovního tajemství nelze vykládat tak široce, aby byl vztahován k otázce, zda nějaká osoba ztratila, resp. zapomněla zásilku v prostorách pošty, neboť taková zásilka se předmětem poštovní přepravy vůbec nestala, a právě k této skutečnosti se svědkyně vyjadřovala. Ke spornému úřednímu záznamu státní zástupce uvedl, že pracovnice žádné rozhodné skutečnosti nepotvrdily ani nevyvrátily, pouze uvedly, že si na zapomenutí zásilky nepamatují. K namítanému nedostatečnému plnění poučovací povinnosti státní zástupce uvedl, že ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř. nelze vykládat tak široce, že by bylo povinností soudu podávat podrobný výklad konkrétních procesních ustanovení.

21. S ohledem na to, že dovolací námitky obviněného shledal částečné důvodnými, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 6 To 221/2022, aby zrušil též předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně s tím navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku v neveřejném zasedání.

III.

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 6 To 221/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l), m) tr. ř.

25. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

26. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem obviněného projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

27. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný nepoukázal na konkrétní dovolací důvod, který by byl dán již v řízení před nalézacím soudem, ale z obsahu jeho podání je možné dovozovat, že tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě ve vazbě na dovolací důvody uvedené pod § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.

28. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

29. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

30. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení

31. Obviněný vznesl námitku, že v dané věci rozhodoval vyloučený orgán opírajíce se o výrok samosoudce nalézacího soudu, že „vždy pozná od pohledu, zdali je obžalovaný vinný, nebo nikoliv, ale že u obžalovaného si není jistý a vidí to tak 50 na 50“, který by mohl předjímat jeho možnou podjatost.

32. Nejvyšší soud v tomto kontextu považuje za důležité uvést, že „pochybnosti zakládající vyloučení soudce (a dalších orgánů činných v trestním řízení) musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Onu podjatost tedy nelze bez dalšího dovozovat z nevhodného vyjádření na adresu obviněného. Nejvyšší soud přezkoumal protokoly o hlavním líčení i zvukové záznamy z hlavních líčení a dospěl k závěru, že rozhodně není možné dovozovat podjatost samosoudce Mgr. Martina Kredby v projednávané věci, kdy zejména ze zvukového záznamu o hlavním líčení konaném 9. 12. 2021 je zřejmé, že žádnou předpojatost neprojevil, ale vyjadřoval se striktně nestranně. V rámci vysvětlování institutu podmíněného zastavení trestního stíhání předseda senátu uvedl, že „abychom si to představili na nějaké časové ose, tady jsme teď my, tady je ten odsuzující rozsudek, který nás možná čeká a možná nečeká, nebudu předjímat rozhodnutí soudu, protože nevíme, jak to dopadne, nemáme tady pana poškozeného, vy když se to potom začátku hlavního líčení doznáte, tak to soud podmíněně zastaví.“ Ve vztahu k protokolu o výslechu osoby podezřelé a tvrzenému nátlaku policisty na dovolatele, kdy tento se vyjadřoval v tom smyslu, že se jeho podpisem předem odsoudil, samosoudce uvedl, „ať hodí za hlavu, že tento předmětný protokol podepsal, že teď se to řeší u soudu a uvidí se“. Dále při tom, kdy obviněný nahlas zvažoval, zda si vzít k dalšímu hlavnímu líčení obhájce, zda to bude mít nějakou váhu, samosoudce uvedl, že „je samozřejmé, že to bude mít nějakou váhu, že se seznámil s tím, co obviněný řekl, že se teď ověří, zdali to tak bylo. Že není vyloženě přesvědčen, že obviněný spáchal čin kladený mu za vinu. Někdy lidi přijdou a vím to jakoby od začátku, tady u vás jakoby nevím, to máte tak 50 na 50.“ Zdůraznil, že „soud je veden zásadou vyšetřovací a potřebuje si udělat o věci celistvý obrázek, že je pro rozhodnutí nutné vyslechnout poškozeného a pracovnici z pošty“ (zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 9. 12. 2021 založen na č. l. 88 spisu). Z vyjádření samosoudce Mgr. Martina Kredby, včetně onoho problematického vyjádření zmiňovaného obviněným, je zřejmé, že si po celou dobu trestního řízení zachoval patřičný odstup a nezavdal žádných pochybností o jeho nestranném rozhodování. Uvedenou námitku je proto nutné považovat za nedůvodnou.

33. Obviněný dále uplatnil námitky směřující proti naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu kladeného mu za vinu, a to jak objektivní stránky ve znaku uvedení v omyl, tak subjektivní stránky.

34. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

35. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

36. Nejvyšší soud připomíná, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

37. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.

38. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.

39. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.

40. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.).

41. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2058).

42. Je na místě dále připomenout, že podle § 120 odst. 3 tr. ř., výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

43. Obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 6 Tdo 837/2021). Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Znění skutkové věty rozsudku pak samozřejmě musí odpovídat právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení.

44. Je třeba konstatovat, že předmětná námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze ji však formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. V kontextu shora uvedeného je možno shrnout, že popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v dokazování provedeném v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění.

46. Pokud jde o znaky subjektivní stránky trestného činu, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu, a dále v těch případech, kdy pohnutka (motiv) je relevantním rozlišujícím znakem. Nerespektování § 120 odst. 3 tr. ř. spočívající v absenci jakéhokoli údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku. (Šámal, P., Púry, F. § 120 [Náležitosti rozsudku]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1664-1672.).

47. Ve stejném duchu k této problematice přistupuje i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004, uveřejněném pod č. 195 ve sv. 39 Sb. násl., uvedl že „neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.“

48. V případě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být ze skutkové věty zřejmé naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uvedení v omyl, obohacení se a způsobení škody nikoliv nepatrné. S ohledem na konstrukci skutkové věty považuje Nejvyšší soud na vhodné poukázat na své usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, kde ve vztahu k naplnění znaků trestného činu podvodu konstatoval, že relevantní je jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Jednání, které spadá do stadia poté, co se již uskutečnil uvedený transfer, nemá tuto povahu, a proto ho nelze považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu podvodu.

49. V tomto směru je nutné přisvědčit obviněnému, že skutková věta, tak jak ji koncipoval nalézací soud, nevyjadřuje naplnění znaku trestného činu podvodu, kdy z ní není zřejmé, jakým konkrétním jednáním uvedl obviněný poškozeného v omyl, ale toliko nesplnění občanskoprávního závazku. Jak přiléhavě podotkl státní zástupce, s problematikou uvedení v omyl souvisí otázka podvodného úmyslu, tedy subjektivní stránky trestného činu. Pokud měl být trestný čin spáchán v rámci dvoustranného občanskoprávního vztahu, tak distinkcí mezi trestným činem podvodu a prostým nesplněním občanskoprávního závazku, je právě úmysl nesplnit požadavky z předmětného občanskoprávního vztahu (v projednávaném případě zaslání medaile a tím realizace dohodnutého obchodu) od samotného počátku.

Rozhodne-li se povinný nedodržet svoji část dohody až následně (např. v důsledku momentální nesolventnosti, okolností vis maior či jiných okolností, které mu v době uskutečnění obchodu nebyly známy) není možné uvažovat o posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu. Skutková věta, tak jak ji koncipoval nalézací soud, neobsahuje skutečnost (která by musela být podrobně podložena provedeným dokazováním), ze které by bylo možno usuzovat na podvodný úmysl obviněného, např. že obviněný od počátku neměl předmětnou medaili k dispozici, že ji prodal jinému zájemci, nebo že ji vůbec neměl v úmyslu poškozenému zaslat.

Konstatuje toliko to, že 1. 8. 2021 obviněný nabízel ke koupi historickou stříbrnou medaili za částku 24.000 Kč, kterou poškozený uhradil, obviněný následně ničeho nezaslal a dále byl nekontaktní, čímž byla poškozenému způsobena škoda ve výši 24.000 Kč. Z takto koncipované skutkové věty lze dovodit znak obohacení se, stejně jako znak způsobení škody nikoliv nepatrné. Není z ní však seznatelné, jak a čím, měl být poškozený uveden v omyl, a zda rozhodnutí nesplnit svou část závazku, tedy úmysl klíčový pro posouzení, zda se jedná o prostý občanskoprávní spor či přečin trestného činu podvodu, pojal obviněný od samotného počátku či následně po přijetí peněz.

Naplnění tohoto znaku ostatně není zjevné ani z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu či napadeného usnesení odvolacího soudu. Oba soudy se zaměřily na hodnocení následného jednání obviněného (jeho nekomunikaci) a vyvrácení jeho obhajoby, že zapomněl medaili na poště při jejím odesílání (srov. body 37. - 38., 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obě tyto linie však pro posouzení jeho jednání mají spíše okrajový význam. Jak vyplývá z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je toliko jednání předcházející převodu peněz ze strany poškozeného na obviněného. K nekontaktnosti, fabulacím či jiným vyhýbáním se splnění závazku se ostatně může uchýlit (a běžně se tak i děje) až dodatečně i dlužník, který z různých důvodů nemůže nebo nechce splnit svou část závazku. V bodě 40.

nalézací soud pouze zopakoval skutkovou větu s mechanickým navázáním, že obviněný „naplnil po subjektivní i objektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odstavce 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, když sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“, aniž by specifikoval, v čem spatřuje naplnění znaku uvedení v omyl či z jakých skutkových okolností toto dovozuje. Takovýto postup rozhodně nelze považovat za dostačující, a je proto nutné dojít k závěru, že soud nalézací postupoval v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. a vymezil skutek tak, že nevykazuje všechny znaky vytýkaného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1. tr. zákoníku. Toto pochybení nenapravil při svém rozhodování o odvolání obviněného ani odvolací soud. Nejvyšší soud proto přistoupil ke kasaci usnesení odvolacího soud i jemu předcházejícího rozsudku nalézacího soudu.

50. Za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku stran naplnění základní skutkové podstaty trestného činu a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu i soudu nalézacího, je nadbytečné a předčasné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného zejména skutkového charakteru podřazenými jím pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bude na nalézacím soudu, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádal v rámci nového projednání věci (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).

IV.

51. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné a z důvodů shora rozvedených proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 6 To 221/202, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soud v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

52. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V dalším řízení bude na nalézacím soudu zhodnotit stávající procesně použitelné důkazy způsobem stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř. a se zřetelem ke skutkovým závěrům, které z tohoto hodnocení vyplynou, při vázání právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve věci znovu rozhodnout. V novém rozhodnutí bude třeba zvážit, zda u obviněného je možné shledat naplnění znaku uvedení v omyl a s tím související podvodný úmysl od samotného začátku jednání mezi obviněným a poškozeným, případně doplnit dokazování a všechny důkazy vyhodnotit jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. To vše při důsledném respektu k právům obviněného garantovaných mu trestním řádem a ústavním pořádkem, včetně principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo.

53. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu