3 Tdo 145/2025

3 Tdo 145/2025-6077

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný Jiří Beránek, trvale bytem Klimkovická 55/28, 708 00 Ostrava-Poruba, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2024, č. j. 3 To 17/2024-5861, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 3/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Beránka odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2023, č. j. 45 T 3/2020-5681, byl obviněný Jiří Beránek (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu s právnickými osobami obchodními společnostmi Agnus Investment a.s. a Agnus Solutions s.r.o. (které nepodaly dovolání) pod bodem I. výroku tohoto rozsudku shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku napadeného rozsudku. Toto jednání obviněného (s určitou mírou zestručnění) spočívalo v tom, že (pod body)

1. – 4. v průběhu let 2015 a 2016 na základě uzavřených faktoringových smluv (se společnostmi Factoring KB, a.s., Raiffeisenbank a.s. a ČSOB Factoring, a.s.) vylákal z těchto společností finanční prostředky proplacením obchodů s neexistujícím zbožím (regulačním a stabilizačním energetickým zařízením a kukuřičnou či travní siláží), kdy buď pod záminkou získání marže a navýšení obratu vytvořil obchodní řetězec nebo bez explicitně sjednané smlouvy, aniž by účastným společnostem sdělil, že jím určeným odběratelem nebude zboží uhrazeno, postoupil své pohledávky za nimi faktoringové společnosti a vyčerpal tak faktoringové financování, čímž těmto společnostem vznikla povinnost hradit pohledávku faktoringové společnosti, aniž by měli úhrady od koncového odběratele určeného obviněným a tímto svým jednáním způsobil společnosti Factoring KB, a.s. škodu v celkové výši 2.983.331,22 Kč, společnosti Raiffeisenbank a.s. škodu v celkové výši 7.692.984 Kč, společnosti ČSOB Factoring, a.s. škodu v celkové výši 5.020.493,81 Kč a dále společnosti P. – E. spol. s r.o. škodu ve výši 2.587.500 Kč,

5. že v červenci 2016 na základě smlouvy o obchodní spolupráci přesvědčil jednatele tiskárny G. M. Š., aby objednávky papíru činil prostřednictvím jeho společnosti Agnus Solutions s.r.o., přičemž tohoto řetězce obchodního vztahu využil k tomu, že pohledávku na tiskárnou postoupil faktoringové společnosti, která faktury proplatila, avšak jím jednající společnost již své závazky vůči dodavateli neuhradila a po dotazu ze strany tiskárny G. (koncový odběratel) jejímu zástupci nepravdivě uvedl, že faktoringová společnost fakturu neproplatila (ačkoliv platba byla připsána na účet Agnus Solutions s.r.o.) a vyzval jej, aby uhradil přímo na účet společnosti Agnus Solutions s.r.o., což M. Š. učinil a následně uhradil tuto fakturu i k výzvě ČSOB Factoring, a.s., tím způsobil obviněný M. Š. škodu ve výši 1.072.802 Kč,

6. v prosinci 2016 pod nepravdivým příslibem navrácení půjčky i přes vědomost, že tohoto nebude jím zastupovaná společnost Agnus Solutions, s.r.o. schopna, vylákal od poškozeného I. S. zápůjčku finančních prostředků ve výši 4.770.000 Kč a tím mu způsobil škodu v této výši,

7. – 9. od konce roku 2016 do poloviny 2017 uváděl zástupcům společností H. spol. s r.o., b.XY, spol. s r.o. a K. L. s.r.o. legendy o tom, že mezi faktoringovými společnostmi, vůči nimž měly zmíněné společnosti závazky, došlo k dohodám (o postoupení nebo nespecifikovaných), přičemž ve dvou případech předložil i listinu, která měla takovou dohodu potvrdit a podle kterých mají své závazky plnit na účet jím zastupované společnosti Agnus Solutions, s.r.o., což se ovšem nezakládalo na pravdě a s takto vylákanými finančními prostředky pak naložil přesně nezjištěným způsobem pro potřebu svojí nebo jím zastupované společnosti.

Shora uvedené spoluobviněné právnické osoby pak byly odsouzeny skutky II. až IV. výroku odsuzujícího rozsudku a byl jim uložen trest. Vzhledem k tomu, že ani jedna nepodala dovolání, se jimi nebude Nejvyšší soud blíže zabývat.

2. Za to a za sbíhající se zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 T 29/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 To 253/2022, byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací v trvání 5 (pěti) let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 T 29/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 To 253/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu pak byla uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným, a to Factoring KB, a.s., Náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, peněžní částku ve výši 2.762.933,41 Kč, ČSOB Factoring, a.s., Výmolova 353/3, Radlice, Praha 5, peněžní částku ve výši 777.374,52 Kč, K. L. s.r.o. peněžní částku ve výši 5.007.706 Kč, H. spol. s r.o. peněžní částku ve výši 1.089.000 Kč, b.XY, spol. s r.o., peněžní částku ve výši 955.900 Kč, I. S. peněžní částku ve výši 4.227.319,05 Kč, T. G. s.r.o.

peněžní částku ve výši 977.317,69 Kč, A. B. M. T., s.r.o. (dříve P. – E. spol. s r.o.), peněžní částku ve výši 2.587.500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Factoring KB, a.s., ČSOB Factoring, a.s., K. L. s.r.o., T. G. s.r.o., A. B. M. T. s.r.o. (dříve P. – E. spol. s r.o.) se zbytkem svých nároků na náhradu majetkové škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti shora uvedenému rozsudku nalézacího soudu ve všech jeho výrocích podali odvolání všichni obvinění. Vrchní soud v Olomouci z podnětu jejich odvolání rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 3 To 17/2024-5861, částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině obviněného v bodě I.4., ve výroku o vině obviněných Agnus Investment a.s. a Agnus Solutions s.r.o. v bodě III.1., ve všech výrocích o uložených trestech a ve všech výrocích o náhradě škody (výrok I.).

Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině pod body I.1. – 3. a I.5. – 9., II.1. – 2., III.2., IV.1. – 5. nově rozhodl (výrok II.) tak, že shledal dovolatele vinným skutkem pod bodem I.4. klasifikovaným jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I.4. tohoto rozsudku a body I.1. až I.3. a I.5. až I.9. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2023, č. j.

45 T 3/2020-5681) a ostatní spoluobviněné pak pod bodem III.1. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod III.1. tohoto rozsudku a body II.1., II.2., III.2., respektive III.2., a IV.1. až IV.5. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2023, č. j. 45 T 3/2020-5681). Tohoto skutku se měl dovolatel dopustit způsobem uvedeným v rozsudku nalézacího soudu s modifikací způsobené škody tak, že Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že takovým jednáním způsobil škodu pouze společnosti ČSOB Factoring, a.s.

ve výši 1.582.780,19 Kč.

4. Za to a za sbíhající se zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 T 29/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 To 253/2022, byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) let a 6 (šest) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací v trvání 5 (pěti) let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 T 29/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 To 253/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obžalovaný Jiří Beránek povinen nahradit škodu poškozeným: Factoring KB a.s., IČ: 25148290, nám. Junkových 2772/1, Praha, ve výši 2.762.933,41 Kč, K. L. s.r.o. ve výši 4.857.706 Kč, H. spol. s r.o. ve výši 1.089.000 Kč, b.XY, spol. s r.o. ve výši 955.900 Kč, T. G. s.r.o. ve výši 717.317,69 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Factoring KB, a.s., K. L. s.r.o., T. G. s.r.o., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození ČSOB Factoring, a.s., I. S., A. B. M. T., s.r.o., odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Výrokem III. pak odvolací soud rozhodl tak, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konkrétně pak brojil proti výroku II. tohoto rozsudku, kterým bylo znovu rozhodnuto o vině skutkem I.4.

7. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl výtku vůči postupu Vrchního soudu v Olomouci, který neprovedl jím navržené důkazy – výslechy svědků J. Ž., T. L., R. H. a O. K. Jejich výpovědi měly prokázat reálnost obchodů a smysluplnost obchodního modelu, jakož i obsah komunikace s faktoringovými společnostmi. Svědek O. K. mohl potvrdit akceptovatelnost a legitimitu užitého modelu obchodování. V této souvislosti vyjádřil obviněný názor, že zamítnutí jeho důkazních návrhů nelze odůvodnit tím, v jaké fázi řízení byly učiněny.

8. V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybnil závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu. Připomněl, že z opomenutí jednání nelze dovodit automaticky srozumění, tedy nepřímý úmysl. Zároveň vyjádřil přesvědčení, že nebyly naplněny ani znaky objektivní stránky trestného činu, a to konkrétně uvedení v omyl či využití něčího omylu. Zdůraznil, že na obchodním modelu není nic nelegálního a všechny zúčastněné subjekty vstupovaly do smluvního vztahu dobrovolně za účelem ekonomické výhody. Takto obchody fungovaly i dříve a obviněný neměl důvod se domnívat, že nebudou dokončeny a dojde ke vzniku škody. Skutečnost, že některé komodity během obchodů neopustily své místo uskladnění, nemá význam pro posouzení „legitimity“ obchodů, neboť je běžnou praxí, že přeprodávané zboží zůstává uskladněno a převezme si jej až koncový kupující. Není zákonnou podmínkou přechodu vlastnického práva, aby zboží měnilo své umístění.

9. V návaznosti na vše shora uvedené dovolatel požadoval uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění znaku „uvedení v omyl“, případně „využití něčího omylu“ a nic nebránilo tomu, aby se faktoringové společnosti domáhaly úhrady svých nároků občanskoprávní cestou.

10. Za všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil tímto dovoláním napadené výroky rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2024, č. j. 3 To 17/2024-5861, a všechna rozhodnutí navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla významu a přikázal věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného konstatoval, že těžiště jeho námitek tvoří argumentace známá z řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly. Nadto se jedná o argumenty obecné a strohé a tímto vyjádřením nelze jejich rámec nikterak překročit.

12. K prvně uvedenému důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] připomněl obecná východiska zejména se zaměřením na variantu tzv. opomenutých důkazů, přičemž takovou vadu v napadeném rozhodnutí neshledal. Dovolateli vytkl, že ani smysluplně neuvedl, proč by mělo být jejich odmítnutí ze strany odvolacího soudu nedůvodné, ale omezil se toliko na konstatování zjevné nedůvodnosti a zopakování okolností, které měly být navrženými důkazy prokázány. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 53., případně na rozsudek nalézacího soudu, který ovšem nebyl dovoláním napaden. Závěrem vyjádřil přesvědčení o oprávněnosti závěru o nadbytečnosti výslechů navržených svědků.

13. Co se pak týká druhého z reklamovaných dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] ani v tomto směru se státní zástupce s argumentací obviněného neztotožnil. Konstatoval, že obviněný založil své výhrady na odlišném náhledu na skutkový stav, aniž by reflektoval rozhodné skutkové skutečnosti přijaté soudy v předcházejícím řízení. Zdůraznil, že naplnění znaku „uvedení v omyl“ není vyloučeno ani tam, kde poškozený vstupuje do smluvního vztahu dobrovolně za účelem získání nějaké ekonomické výhody. Z rozhodnutí soudu nalézacího ani odvolacího nevyplynulo, že by přijaly závěr o „uvedení v omyl“ toliko na podkladě toho, že obviněný neplnil své závazky.

14. Zároveň pak nebylo možno vysledovat, že by závěr o formě zavinění soudy na počátku dovodily ve formě nepřímého úmyslu a pak s postupující dobou a zhoršující se ekonomickou situací presumovaly úmysl přímý.

15. Soudy podle názoru státního zástupce nepochybily ani v závěru o společenské škodlivosti stíhaného jednání. Předně je tato námitka vystavěna na chybném konstatovaní o nenaplnění znaků trestného činu, ačkoliv v takovém případě by nebylo možno o aplikaci této zásady vůbec uvažovat. Dále pak připomněl základní předpoklady uplatnění této zásady a uzavřel, že posuzované jednání obviněného se nachází plně v mantinelech trestního práva. Nebyla shledána okolnost odůvodňující výjimečný postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zejména s poukazem na to, že jednání bylo kvalifikováno podle nejpřísnější skutkové podstaty podvodu. Obviněný sám ani žádné konkrétní okolnosti neuvedl. Mezi ně totiž nelze řadit obecnou možnost domáhat se nároku občanskoprávní cestou.

16. Po zvážení všech rozhodných okolností dospěl státní zástupce k závěru o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání a proto navrhl, aby Nejvyšší soud tento mimořádný opravný prostředek obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň udělil souhlas s tím, aby tak bylo učiněno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., respektive podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř. per analogiam, neboť jím obviněný napadl rozsudek ve věci samé, v jehož rámci bylo rozhodnuto o vině jedním z dílčích útoků při nezměněném výroku ohledně ostatních dílčích útoků a byl jím uložen trest. Zároveň k modifikaci skutku, za který byl odsouzen, došlo toliko ve výši způsobené škody, tedy v rozsahu marginálním v porovnání s argumentací vznesenou v rámci odvolání. Tím ovšem nastala obdobná procesní situace, jako kdyby odvolací soud odvolání obviněného (respektive obviněných) zamítl. Dále Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Dovolání bylo podáno včas ve smyslu § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání tedy poté splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplnily jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně výrok II., kterým byl shledán vinným toliko jedním z dílčích útoků uvedených v rozsudku nalézacího soudu pod bodem I.4. Z jeho argumentace je však patrno, že ji zaměřil vůči rozhodnutí jako celku, respektive i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obviněný uplatnil jak námitky skutkové, tak i právní.

26. Dovolací soud si nemohl nepovšimnout, že námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Olomouci se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.

27. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedených důvodů obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv jej explicitně nenapadl. Jak bylo uvedeno ve shora zmíněném bodě 18. tohoto usnesení, odvolací soud sice odvolání obviněného nezamítl, ale vyhověl mu toliko v marginální části, kdy upravil výši způsobené škody u jednoho z dílčích útoků, ve zbytku jeho výhrady nevyslyšel. Tím ovšem nastala analogicky procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Byť prima facie tedy není dán prostor k uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud je toho názoru, že jej lze analogicky použít a že je takový postup žádoucí, neboť argumentace obviněného směřovala vůči závěrům formulovaným především v rozsudku nalézacího soudu a odvolací soud se na ně v rámci vlastního rozhodnutí odvolával.

28. V obecné rovině lze nejprve k uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové

závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

29. V rámci tohoto dovolacího důvodu předestřel obviněný toliko argument podřaditelný pod variantu opomenutých důkazů, neboť vyčetl odvolacímu soudu neprovedení navržených důkazů – výslechů konkrétních svědků.

30. Při posouzení této námitky se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem

odvolacího soudu. Dovolatel totiž napadl toliko neprovedení důkazu, aniž by reflektoval i další podstatné předpoklady uplatnění zvoleného dovolacího důvodu, a totiž to, že se musí jednat o nedůvodné neprovedení navržených podstatných důkazů, a to ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. Obviněný se omezil na konstatování skutečností, ke kterým by svědci mohli podat svoji výpověď, aniž by je ovšem zkoumal optikou právě těchto hledisek. S ohledem na skutečnost, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, zásah dovolacího soudu je připuštěn toliko v případech vážných vad pravomocného rozhodnutí, s čímž ve smyslu namítané varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje právě i důraz na podtržené atributy neprovedeného důkazu (podstatnost) a postupu jeho neprovedení (nedůvodnost).

31. Odvolací soud v bodě 53. odůvodnění svého rozsudku pečlivě vyložil důvody, pro které se ztotožnil se zamítnutím vznesených důkazních návrhů, přičemž mu nelze po stránce obsahové ani formální ničeho vytknout. I Nejvyšší soud se proto omezil na stručné zopakování toho, že výpovědi navržených svědků by do skutkových zjištění mohly jen těžko vnést obviněným kýžený zvrat. Způsob, jakým probíhají faktoringové obchody, je soudu znám, přičemž byla provedeným dokazováním dostatečně prokázána i praxe obviněného a jím zvolené obchodní praktiky. Skutky, tak jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku nalézacího soudu, respektive v případě jednoho z dílčích útoků odvolacího soudu, by z logiky věci nemohly doznat změny svědectvím osob ohledně jiných či dokonce modelových obchodů a jejich smysluplnosti a legálnosti.

32. Navazující námitce, že nelze odmítnout důkazy s poukazem na to, v jaké fázi byly navrženy, nebylo možno se vůbec blíže věnovat, neboť nemá oporu v realitě a v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ten v bodě 53. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody svého negativního rozhodnutí reflektující potenciál navržených důkazů vnést do věci nové rozhodné skutečnosti. Nikoliv časovou souvislost jejich vznesení.

33. Obviněnému je nutno připomenout, že žádný ze soudů nedospěl k závěru, že by faktoringové financování bioplynových stanic (ke kterým by měli primárně tito svědci vypovídat) bylo a priori nelegální. Avšak jím zvolený způsob, kdy vytvářel zdánlivý řetězec dodavatelsko-odběratelských vztahů, aby vytvořil zdání skutečného plnění, které je třeba uhradit prostřednictvím faktoringového financování, již naplnil všechny znaky trestného činu podvodu.

34. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

35. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný brojil proti závěru o naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu a dožadoval se aplikace zásady subsidiarity trestní represe.

36. Ačkoliv obviněný primárně a explicitně brojil vůči závěru o úmyslném jednání, svojí argumentací se ohradil i vůči naplnění znaku „uvedení v omyl“ či „využití něčího omylu“, tedy své námitky směřoval rovněž proti naplnění jednoho ze znaků objektivní stránky trestného činu.

37. Nutno konstatovat, že obviněný setrval v průběhu celého řízení v přesvědčení, že na obchodním modelu nebylo nic nelegálního a že nikdo nebyl uveden v omyl, neboť všichni účastníci vstoupili do smluvního vztahu dobrovolně s vidinou ekonomické výhody. Obviněný zcela ignoroval tu část svého jednání, kdy z provedeného dokazování a na něm utvořených skutkových zjištěních zcela zřejmě vyplynulo, že při sjednávání faktoringových smluv s faktoringovými společnostmi vyvolával zdání dodavatelsko-odběratelského řetězce, kdy jednal za dodavatele a žádal o úhradu pohledávek za odběrateli, o nichž ovšem již dopředu věděl a měl s nimi sjednáno, že v reálném světě nebudou uhrazeny a budou pouze přefakturovávány. Celý tento model vznikl právě a jen za účelem toho, aby byly nastaveny formální podmínky pro faktoringové financování. O tom, že odběratelé obviněného, respektive jeho prostřednictvím jednajících firem, nevstupují do těchto obchodů s vážně míněnou vůlí odebrat zboží, ale toliko za účelem navýšení obratu svých tržeb, faktoringové společnosti nevěděly (body I.1. – 4. skutkové věty). Závěr o tom, že tedy poskytovaly finanční prostředky v omylu vyvolaném jednáním obviněného, tedy není pochyb.

38. Obdobně pak odběratelé, které obviněný instruoval, aby namísto na účet faktoringové společnosti hradili na účet jeho osobou jednajících právnických osob, nevěděli, že takovýmto způsobem nehradí svůj závazek z uzavřené smlouvy. Obviněný svým aktivním jednáním vyvolal stav, kdy tyto osoby hradily na účet, který měl ve své dispozici právě dovolatel, v přesvědčení, že tím plní své závazky ze smlouvy postoupené faktoringové společnosti (body I.7. – 9. skutkové věty). Opět tedy není pochyb o tom, že byli uvedeni v omyl, a to výlučně jednáním obviněného.

39. Totéž lze vztáhnout k modelu popsanému v bodě I.5., kdy obviněný pod záminkou navýšení obratu začlenil svoji společnost do obchodního řetězce s papírem, avšak zamlčel jednateli odběratele, že jeho jediným cílem je vytvoření formálních podmínek pro čerpání faktoringového financování. Následně mu uvedl nepravdivé informace o neproplacení faktur ze strany faktoringové společnosti, ačkoliv tato své závazky plnila. Je tedy nepochybné, že i jednatele této společnosti uvedl v omyl uvedením nepravdivých informací.

40. V žádném ze shora uvedených případů tedy nejde o nezdar v rámci podnikatelského rizika. Tím pádem ani argumentace smysluplného obchodního modelu neobstála, neboť jeho jediným skutečným smyslem bylo umožnit společnostem obviněného čerpat faktoringové financování za situace, kdy věděl, že pohledávky nebudou koncovými odběrateli reálně hrazeny, neboť i tyto fakticky ovládal či v nich měl významný vliv; respektive vyžadoval úhradu na účet svých společností, ačkoliv faktoringové smlouvy vyjednával sám a jak koneckonců vyznělo i z jeho argumentace, byl se způsobem financování prostřednictvím faktoringových společností obeznámen. Nejvyšší soud tedy tezi o podnikatelském neúspěchu kategoricky odmítl.

41. Konečně pak co se týká třetího způsobu, kterým se obviněný obohacoval na základě omylu jiného, byl pak případ zápůjčky od I. S. I v tomto případě bylo z provedeného dokazování zcela zřejmé, že obviněným jednající společnost neměla finanční prostředky na navrácení částek podle dohodnutých podmínek, a to již v době sjednávání smlouvy. Vzhledem ke způsobu, jakým obviněný obchodoval, kdy v podstatě těžištěm jeho činnosti bylo uzavírání zdánlivých smluvních vztahů, aby vytvořil formální podmínky pro faktoringové financování, neměl žádné indicie, které by svědčily jeho přesvědčení o schopnosti své, respektive jeho prostřednictvím jednajících osob, dostát závazku ze zápůjčky (viz bod 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z výpovědi I. S. jednoznačně vyplynulo, že o finanční kondici obchodní společnosti obviněného nevěděl nic, naopak mu byly předloženy výkazy, které vytvářely zdání stability společnosti, ačkoliv opak byl pravdou, o čemž naopak věděl obviněný, jakožto její statutární orgán. I v tomto případě je tedy zcela evidentní, že dovolatel uvedl poškozeného v omyl.

42. Ze shora uvedených bodů je tedy zřejmé, že dovolatel naplnil znaky přisouzené skutkové podstaty uvedení v omyl, když vlastním aktivním jednáním vytvářel ve svých smluvních partnerech (faktoringových společnostech) zcela mylný dojem o vážně míněné vůli realizovat obchody s regulačními zařízeními či siláží, respektive vědomě v rozporu s realitou instruoval své odběratele k úhradě závazků na účet jeho společností namísto společnosti faktoringové, respektive zatajil zapůjčiteli skutečnou finanční situaci jím jednající obchodní společnosti. Z takovýchto skutkových zjištění vyvstalo nade vši pochybnost, že obviněný svým aktivním jednáním vyvolal na straně svých smluvních partnerů omyl, na jehož základě následně získal finance, které by při znalosti všech rozhodných okolností poskytnuty nebyly (viz body 40. a 41. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 19. a 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tím tedy sebe (respektive právnické osoby, jejichž prostřednictvím jednal, a ze kterých zřejmě též čerpal finanční prospěch) obohatil, a to ke škodě ostatních účastníků smluvních vztahů. Tím byla naplněna i objektivní stránka trestného činu.

43. Pokud pak obviněný brojil proti naplnění subjektivní stránky trestného činu s poukazem na to, že jednal ve víře a přesvědčení, že podnikatelský model, který nastavil je životaschopný a bude generovat všem zúčastněným stranám očekávaný prospěch, pak nelze než konstatovat, že takovéto přesvědčení je ryzí fabulací odtrženou od skutkových zjištění přijatých nalézacím soudem a aprobovaných (s drobnou výhradou bodu I.4.) odvolacím soudem. Takováto námitka je tedy nejen v rámci uplatněného dovolacího důvodu, ale celého taxativního katalogu důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., nepřípadná, neboť vychází z předpokladů bez opory v ustálených skutkových zjištěních. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soudu omezil toliko na konstatování, že obviněný měl vědomost o všech rozhodných okolnostech, zejména finanční kondici společností, jejichž jménem vystupoval, a které zastupoval (bod I.6. skutkové věty), jakož i jejich schopnostech a vůli skutečně realizovat uzavírané obchodní smlouvy (body I.1. – 4. skutkové věty), či o podmínkách jím sjednaných faktoringových smluv (body I.5., 7. – 9. skutkové věty). Pokud pak přistoupil k realizaci jednotlivých typů obchodů, jak vykrystalizovaly ve výše uvedených bodech, pak tak činil nejen zcela vědomě, ale především veden zřejmou vůlí získat finanční prostředky, na které by jinak neměl nárok, respektive by je od smluvních partnerů při znalosti skutečného stavu věci nezískal. Záměr získat finanční prostředky a tomu uzpůsobené vystupování obviněného je ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně evidentní. Tím je naplněna jak vědomostní, tak i volní složka subjektivní stránky trestného činu, která koresponduje se zaviněním v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz bod 21. odstavec třetí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

44. K poslednímu požadavku na použití zásady subsidiarity trestní represe nutno připomenout jeho stěžejní předpoklad, a to formální naplnění podmínek trestní odpovědnosti (§12 odst. 2 tr. zákoníku, stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012). Obviněný však dovodil potřebu její aplikace z toho, že nedošlo k naplnění znaku „uvedení v omyl“. Tím ovšem devalvoval tuto námitku toliko na formální, neboť sám popřel základní předpoklad, a to naplnění všech znaků trestného činu (v podrobnostech stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012). Současně pak nevznesl ani žádnou konkrétní argumentaci, která by eventuálně odůvodňovala závěr o mimořádně nízké intenzitě společenské škodlivosti, tak aby bylo možno uvažovat o využití mimoprávních prostředků ochrany veřejného zájmu (blíže tamtéž). Konstatování existence nároků v rámci občanskoprávních vztahů neznamená automaticky nutnost zproštění trestní odpovědnosti. Jak vyplývá z konstantní judikatury i odborné praxe, ani existence mimotrestních institutů ochrany nezbavuje stát povinnosti chránit veřejný zájem prostřednictvím prostředků trestního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). Ani této námitce nemohl tedy Nejvyšší soud přiznat dovolací relevanci.

45. Jak je shora uvedeno, žádné z obviněným uplatněných vad neprolomily meze meritorního dovolacího přezkumu, a proto nebylo možno shledat naplnění ani dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

46. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se míjí s reklamovanými dovolacími důvody, případně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

47. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.

48. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu