USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Č., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 407/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 51/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Č. odmítá.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 3 T 51/2017, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že dne 13. 10. 2016 v 18:55 hod. v Brně jako řidič osobního automobilu Škoda Superb, reg. zn. XY, majitele S., při jízdě po ulici Koliště v prostoru křižovatky s ulicí Lidickou náhlým najetím do pravého jízdního pruhu donutil řidiče zájezdového autobusu zn. Mercedes Benz, reg. zn. XY, J. J., k prudkému brzdění s konečným zastavením autobusu, přičemž na tzv. probliknutí dálkovými světly autobusu reagoval při další jízdě po ulici Lidické tzv. vybrzděním, kdy v pravém jízdním pruhu zcela bezdůvodně intenzivně brzdil, čímž donutil řidiče autobusu ke strhnutí řízení na tramvajový pás vlevo v úmyslu nenarazit do vozidla Škoda Superb, přičemž na světelně řízené křižovatce s ulicemi Kotlářskou a Pionýrskou po zastavení obou vozidel na červené světlo semaforu a po vystoupení z autobusu vedoucího zájezdu A. K., který si šel zapsat registrační značku vozidla Škoda, nejprve se s tímto vozidlem rozjel tak, že přední částí najel těsně k autobusu a zatarasil jmenovanému cestu, poté vystoupil z vozidla, pěstí udeřil A. K. do pravého ramene, začal s ním třepat, roztrhal mu jeho košili; po útěku napadeného zpět do autobusu obžalovaný přistoupil k autobusu a začal lámat pravé zpětné zrcátko, na které se pověsil, a když z autobusu vystoupil J. J., nar. XY, a šel si zapsat registrační značku vozidla Škoda Superb z přední strany, nastoupil do svého vozidla a se slovy „Kurva, uhni nebo tě zajedu“ se rozjel a nabral na přední kapotu J. J. a takto pokračoval dál v jízdě, kdy se poškozenému po šesti metrech podařilo z kapoty seskočit bez vzniku zjevného poranění, přestože při najetí do jeho nohy mohlo minimálně dojít k poranění kolenních vazů a menisku či dokonce ke zlomenině lýtkové kosti s omezením v obvyklém způsobu života kolem 4 týdnů; a při seskakování z víka motoru mohlo dojít minimálně k oděrkám, krevním podlitinám či zlomenině zápěstí s předpokládanou léčbou kolem 4 týdnů, nebo dokonce k poranění hlavy, poté obžalovaný bez zájmu o oba poškozené a bez zastavení z místa odjel; shora uvedeného jednání se obžalovaný dopustil před zraky cestujících v autobusu i před zraky náhodných chodců nacházejících se v prostoru uvedené křižovatky, přičemž způsobil pošk. A. K., nar. XY, zhmoždění pravého ramenního kloubu s drobným hematomem a mírným otokem v oblasti pravého ramene, což si vyžádalo lékařské ošetření a následné léčení s nutností znehybnění pravého předloktí závěsem po dobu asi 4 týdnů, kdy po tuto dobu byl poškozený omezen minimálně v osobní hygieně, přičemž se podle ošetřujícího lékaře jedná o zranění středně těžké, poškozením zrcátka autobusu pak způsobil J. J. škodu ve výši 34.331 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 a půl (čtyř a půl) roku.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna ČR, IČO 47114975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 3 T 51/2017, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 407/2017, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 407/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 602– 612), ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle písm. b) spatřuje obviněný v tom, že bylo porušeno ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., neboť o odvolání rozhodoval senát, jehož členkou byla soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Hana Kleinová, se kterou měl v minulosti osobní konflikt spočívající v tom, že v jiné trestní věci vůči jmenované vznesl námitku podjatosti. Vznesenou námitkou doloženou důkazy se hrubě dotkl cti a důstojnosti jmenované jakožto předsedkyně senátu, což se negativně odrazilo na jejím postoji vůči jeho osobě. Podjatost její osoby vůči sobě vycítil i v rámci odvolacího řízení, má proto za to, že jmenovaná se měla v projednávané věci vyloučit pro podjatost, neboť není s to věc objektivně a nestranně posoudit. Námitku nemohl uplatit dříve, neboť nevěděl, že o jeho odvolání bude jmenovaná rozhodovat, neboť je členkou senátu, k němuž jsou přiřazeni čtyři předsedové senátu, resp. se tuto informaci dozvěděl až v den konání veřejného zasedání z přehledu jednání u jednací síně. Domnívá se proto, že o jeho odvolání rozhodoval vyloučený soudce a tato okolnost mu nebyla známa, stejně tak mu nebylo známo, kdo je jeho zákonným soudcem, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonný proces.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Rekapituluje své jednání vůči poškozenému A. K., přičemž namítá, že jeho jednání naplnilo podmínky putativní nutné obrany. Zdůrazňuje závěr soudů, že situace byla vyhrocená, jeho jednání bylo způsobeno „zatměním mozku“, a vykazovalo znaky, že své jednání nemohl racionálně kontrolovat. Celý incident vnímal jako útok na svoji osobu, kdy jej A. K. udeřil jako první, přičemž z jeho strany šlo toliko o obranu. Má za to, že soudy měly přihlédnout k jeho subjektivnímu vnímání celé situace, jako osoby, která se bránila. Poškozeného K. vnímal jako útočníka, který nejprve poškodil jeho vůz a poté, co z vozu vystoupil, jej jmenovaný dvakrát udeřil. Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje, nikoliv útočníka či třetí nezúčastněné osoby, jak to učinil odvolací soud. Zdůrazňuje dále, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek, který by potvrdil či vyloučil, že své jednání racionálně kontroloval. Vyslovuje pak přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno podle zásad skutkového omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku.
Dále obviněný rozporuje naplnění znaků přisouzeného přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž upozorňuje, že zrcátko autobusu nebylo úplně zničeno, resp. jeho jednání nebylo příčinou pro nutnost výměny celého zrcátka. Zdůrazňuje i časovou prodlevu mezi dnem útoku, tj. 13. 10. 2016, a opravou zrcátka, resp. objednáním zrcátka dne 6. 12. 2016. K samotné výměně došlo až v měsíci lednu, přičemž do té doby byl autobus užíván. Zároveň má za to, že bez znaleckého zkoumání nebylo možno dospět k závěru, že právě jeho jednáním došlo k poškození zrcátka, tedy zde absentuje příčinná souvislost. K tomu mohlo dojít toliko hypoteticky, neboť samotné zrcátko, resp. rám nebyly posouzeny znalcem, zrcátko nebylo ani zajištěno orgány činnými v trestním řízení, ve své podstatě jej nikdo v rámci trestního řízení neviděl. Absentuje tedy i naplnění znaku škody nikoli nepatrné. Jeho jednání tedy nedosahovalo stupně společenské škodlivosti pro závěr, že se jednalo o trestný čin, a mělo být posouzeno jako podezření ze spáchání přestupku.
Obviněný dále brojí proti použité právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který vymezuje z teoretických hledisek a dospívá k závěru, že soudy upřednostnily v rozporu s objektem tohoto přečinu ochranu individuálních zájmů poškozených. Vyčítá pak soudům, že se naplněním znaků tohoto přečinu nezabývaly, zejména z toho hlediska, zda jeho jednání směřovalo k porušení veřejného pořádku. Odvolací soud se pak ve svém odmítavém usnesení tímto přečinem a skutkovými zjištěními nezabýval vůbec. Jednání, v němž byl spatřován přečin výtržnictví, bylo již postiženo jako přečiny ublížení na zdraví a poškození cizí věci, tedy posouzení jednání jako přečinu výtržnictví je již zcela nadbytečné a nemá oporu ve skutkových zjištěních, k čemuž odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Závěrem obviněný soudům vytkl, že soudy v souladu s ústavním pořádkem nehodnotily důkazy ve všech souvislostech, nevypořádaly se ve svém odůvodnění s tím, proč některé důkazy neprovedly a vůbec je nevzaly v úvahu. Má tedy za to, že tímto svým postupem soudy obou stupňů nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo – porušily jeho základní právo na presumpci nevinny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/11 z 8. 8. 2013). Poukazuje pak na pochybnosti o své příčetnosti, které měly být odstraněny příslušným znaleckým zkoumáním, zejména s ohledem na jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, do té míry, že je mu od roku 2009 přiznán invalidní důchod, a na skutečnost, že se dlouhodobě léčí s hypertenzí. Z tohoto důvodu byl jak při začátku hlavního líčení, ta i po skončení řízení neprodleně hospitalizován.
Na podkladě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu krajského zrušil, dále zrušil i na něj rozhodnutí obsahově navazující, a aniž učinil návrh na další postup po navrhovaném zrušení napadeného rozhodnutí, učinil zároveň podnět k podání návrhu na odklad či přerušení výkonu trestu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 5. 2018, sp. zn. 1 NZO 425/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že se neztotožňuje s názorem obviněného, že by v dané věci byla splněna formální podmínka pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Citovaný dovolací důvod je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z vyžádaného protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu pak vyplývá, že ani obviněný, ani jeho obhájce námitku podjatosti přítomné soudkyně JUDr. Hany Kleinové nevznesl. Tento nedostatek procesní aktivity obviněného nelze v rozporu s mezemi citovaného dovolacího důvodu dodatečně zhojit v dovolacím řízení.
Námitky uplatněné obviněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal státní zástupce zjevně neopodstatněnými. Stran námitky putativní nutné obrany uvedl, že se jedná o námitku částečně zbudovanou na odlišném skutkovém stavu, než který ustálily v dané věci soudy obou stupňů. Podstatou nutné obrany je jednání osoby, která odvrací probíhající nebo bezprostředně hrozící útok na zájmy chráněné trestním zákonem, nicméně k takové situaci v daném případě ani náznakem nedošlo, neboť počínání poškozeného A. K. spočívající v zapisování registrační značky vozidla obviněného nelze za žádných okolností považovat za trestněprávně relevantní „útok“, proti kterému by byl obviněný oprávněn se jakkoli bránit. Obviněný totiž záměrně svým vozidlem zablokoval poškozenému cestu, vystoupil z vozidla a přistoupil k poškozenému a následně jej udeřil. Byl to tedy naopak poškozený, kdo byl napaden.
Stran námitek proti právní kvalifikaci jednání jakožto přečinu poškození cizí věci, státní zástupce uvedl, že je pravdou, že soud prvního stupně v rozporu s obsahovými požadavky na odůvodnění rozsudku poněkud zjednodušeně odkázal ohledně této právní kvalifikace na svůj předchozí odsuzující rozsudek, který byl následně zrušen kasačním usnesením krajského soudu, tato nedůslednost však podle názoru státního zástupce z materiálního hlediska nevedla k porušení práv obviněného, neboť tomu byla právní argumentace soudu prvního stupně v tomto směru již z předchozího rozhodnutí známa a mohl jí tak přizpůsobit svou obhajobu.
Zároveň se nelze ani ztotožnit s výhradami obviněného, které proti právní kvalifikaci v tomto směru vznáší z hlediska věcného. V daném případě nevyvstala z hlediska skutkového žádná relevantní pochybnost o tom, že původcem zjištěného poškození zpětného zrcátka autobusu poškozeného J. J. bylo právě agresivní a zcela cílené jednání obviněného. Soudy zároveň i přiléhavým způsobem objasnily obviněným akcentovanou časovou prodlevu mezi poškozením zrcátka a jeho opravou. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje ani s výhradami proti právnímu posouzení jednání jakožto přečinu výtržnictví.
V tomto směru jsou námitky obviněného poněkud nesrozumitelné, nicméně nelze přehlédnout, že obviněný se svého jednání dopustil v podvečerních, nijak pozdních hodinách na velmi rušné křižovatce v širším centru města Brna v bezprostřední blízkosti tramvajové zastávky a za plného provozu. Svým jednáním zároveň útočil nejen proti zdraví dvou osob vyššího věku, ale dále též i proti majetku. Nelze taktéž přehlédnout, že takto si obviněný počínal ve snaze zamezit zcela legitimní snaze poškozených řešit jeho předchozí úmyslně ohrožující jednání v rámci silničního provozu.
Poukazuje-li obviněný v souvislosti s touto argumentací na některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu, má státní zástupce za to, že jde o srovnání skutkově zcela nepřiléhavé, neboť v rámci jím jmenovaných případů absentuje „vlastnoruční“ fyzické napadení poškozeného. Ve vztahu k dalším námitkám státní zástupce uvedl, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci dodržely podmínky ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V daném případě nelze podle názoru státního zástupce hovořit ani o existenci tzv. opomenutých důkazů, pokud se obviněný domáhal přezkoumání svého duševního stavu. Ačkoli se jeví agresivní výstup obviněného z hlediska průměrného člověka jako zcela neadekvátní až iracionální, nelze v něm spatřovat jakékoli rysy abnormality, které by indikovaly nutnost posouzení zachování vědomostní a volní složky jednání obviněného.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu se státní zástupce neztotožňuje s podnětem obviněného směřujícím k podání návrhu předsedou senátu soudu prvního stupně k odkladu či přerušení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 407/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly splněny.
Obviněný uvedl, že o tom, že ve věci bude rozhodovat JUDr. Hana Kleinová, s níž se podle svých slov dostal v minulosti do „osobního“ konfliktu, dozvěděl až dne 6. 12. 2017 z rozpisu jednání u jednací síně. Z obsahu spisu se však podává, že obviněný tuto skutečnost v rámci odvolacího řízení nenamítal, resp. z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 555–556) vyplývá, že ani obviněný, ani jeho obhájce námitku podjatosti přítomné soudkyně JUDr. Hany Kleinové nevznesli. Obviněný námitku podjatosti soudkyně odvolacího soudu tedy vznáší až v rámci dovolacího řízení. Podmínka dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že dovolatel před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebyla splněna.
Nad rámec věci je možno podotknout, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení postupem podle § 31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady popsané v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Vyloučení soudce z projednávání již přidělené věci je tudíž nutno považovat za postup výjimečný, jenž musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi, které odpovídají průlomu ústavní zásady.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Z obecného hlediska nelze na podjatost usuzovat jen proto, že v minulosti byla ze strany obviněného vůči jmenované soudkyni vznesena totožná námitka, zejména pak za situace, kdy byla takováto námitka vyhodnocena jako bezpředmětná. V projednávané věci však nebyla jmenovaná soudkyně v průběhu řízení, jehož se účastnila, vůbec s takovouto námitkou konfrontována, přestože obviněný uvádí, že mu tato okolnost byla známa. Jedná se tak z jeho strany o nedostatek procesní aktivity.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného J. J., stejně jako jeho vlastní výpověď; spadá sem i námitka nevypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, k posouzení jeho psychického stavu v době incidentu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména ve vztahu k jeho psychickému stavu v době incidentu, skutečnosti, kdo na koho zaútočil první, jaké bylo poškození zrcátka autobusu, resp. zda bylo nutno jej vyměnit celé a jak jeho poškození ovlivnilo následnou provozuschopnost autobusu), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají), případně předkládá vlastní verzi událostí, v rámci níž poukazuje na to, že to byl poškozený A. K., který jej udeřil první a on se toliko bránil, přičemž soudy zcela opomněly jeho zdravotní stav, resp. skutečnost, že se dlouhodobě léčí pro hypertenzi.
Takto vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. V tomto rozsahu obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky zbývající.
Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle zásad o posuzování skutkového omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku, neboť se jednalo o případ putativní nutné obrany.
Obviněný nerozporuje způsobení zranění poškozeného A. K., nicméně má za to, že jeho násilné jednání vůči poškozenému bylo způsobeno „zatměním mozku“, tedy nestabilním psychickým stavem v době incidentu, resp. že jednal v omylu. Má za to, že je třeba vycházet z jeho vnímání celé situace, jak se celá konkrétní situace jevila jeho osobě, jako obránci, a nikoli pouze poškozenému, kterého vnímal jako útočníka, či třetím osobám (svědkům), kteří nebyli zatíženi jeho subjektivním vnímáním útoku.
Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Putativní nutná obrana pak popisuje situaci, kdy je útok pouze v mylné představě jednající osoby obránce, tedy jde o útok domnělý. Takový čin se následně posuzuje podle zásad o skutkovém omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku.
V projednávané věci nelze shledat, že by obviněný jednal v nutné obraně či ve skutkovém omylu.
Přečinu ublížení na zdraví se měl obviněný dopustit svým jednáním proti poškozenému A. K. tak, že po vystoupení z autobusu vedoucího zájezdu A. K., který si šel zapsat registrační značku vozidla obviněného, se nejprve s vozidlem rozjel tak, že přední částí najel těsně k autobusu a zatarasil jmenovanému cestu a poté vystoupil z vozidla, pěstí udeřil poškozeného do pravého ramene, začal s ním třepat a roztrhal mu jeho košili, čímž mu způsobil zhmoždění pravého ramenního kloubu s drobným hematomem a mírným otokem v oblasti pravého ramene, což si vyžádalo lékařské ošetření a následné léčení s nutností znehybnění pravého předloktí závěsem po dobu asi 4 týdnů, kdy po tuto dobu byl poškozený omezen minimálně v osobní hygieně, přičemž se podle ošetřujícího lékaře jednalo o zranění středně těžké. Na jednání obviněného je přitom třeba nahlížet v celistvosti celého incidentu, přičemž je třeba vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl soudy zjištěn.
Podstatou nutné obrany je, že osoba odvrací probíhající nebo bezprostředně hrozící útok. Útok tedy musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok následuje bez prodlení za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. R 77/1952).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397–414.
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Obviněný svou námitku zakládá na odlišných skutkových zjištěních, zejména stran toho, jakým způsobem došlo k fyzické potyčce mezi ním a poškozeným A. K. Z provedeného dokazování vyplynulo, že to byl právě poškozený, kdo byl obviněným fyzicky atakován jako první.
Poté, co se obviněný pokusil vybrzdit autobus, zastavil vedle autobusu na křižovatce, přičemž „následuje pak napadení obžalovaného svědka K., který si šel pouze opsat RZ agresivního řidiče a při srovnání jeho věku a fyziognomie oproti obžalovanému, je naprosto iluzorní, že ten první fyzicky napadá řidiče auta a naopak je evidentní, že takto byl napaden sám obžalovaným v podobě úderů, strkání a žďuchání proti autobusu, což kromě samotného poškozeného potvrzují i svědkyně, které tuto událost zaznamenaly a odpovídá to i lékařské zprávě poškozeného“ (str. 8 rozsudku). Počínání si poškozeného A. K. spočívající v zapisování RZ vozidla nelze zcela jistě vnímat jako hrozící, a už vůbec ne trvající útok, byť se obviněný pokouší argumentovat tím, že se starším mužem cítil ohrožen poté, co mu měl poškozený uhodit do zrcátka. Jeho prvotní reakce však byla, že poškozenému najetím k autobusu zablokoval cestu a teprve poté z vozidla vystoupil, přistoupil k poškozenému a tohoto uhodil. Nelze současně přehlédnout ani kontext celého incidentu, tedy jednání obviněného, které tomuto předcházelo (vybržďování), a které následovalo (útok na řidiče autobusu najetím a útok na autobus jako takový). Obviněný podle obsahu svého dovolání nerozporuje právní kvalifikaci svého jednání jakožto pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit ve vztahu k řidiči autobusu J. J.
Dále obviněný brojí proti právní kvalifikací svého jednání jakožto přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že zde není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a poškozením zrcátka autobusu v takové míře, aby to vyžadovalo úplné vyměnění zrcátka. Navíc poukazuje na časovou prodlevu mezi poškozením zrcátka a jeho faktickou výměnou.
Přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Uvedené námitky uplatnil obviněný i v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se těmito zabýval. Z odůvodnění napadeného usnesení na str. 6 až 7 se podává, že obviněný v přípravném řízení plně doznal, že zaútočil na zrcátko autobusu, resp. že toto určitým způsobem poničil. Odvolací soud správně uvedl, že podle znění ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku není zapotřebí, aby věc byla učiněna neupotřebitelnou, jelikož postačuje její samotné poškození s tím, aby výše škody dosahovala částky nikoli nepatrné (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).
Poškozením se rozumí snížení hodnoty věci buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená věc nadále není schopna plnit některé své funkce, resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty, včetně estetické a funkční hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). Obviněný poškodil pravé zpětné zrcátko autobusu, když toto začal lámat, čímž došlo k poškození rámu, což si vyžádalo výměnu poškozeného dílu.
Hodnota věci, kterou pachatel zničil, poškodil nebo učinil neupotřebitelnou, sama o sobě není rozhodná, musí však být alespoň taková, aby na cizím majetku, zejména na věci, která je předmětem útoku, mohla vůbec vzniknout škoda nikoli nepatrná. O trestný čin podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku půjde, jen je-li způsobena škoda nikoli nepatrná, jíž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000?Kč. Způsobená škoda byla v projednávané věci stanovena na 34.331 Kč.
Poškození zrcátka bylo zachyceno ve fotodokumentaci, kdy soud vycházel i ze zprávy autorizovaného servisu. Jednalo se o poškození, které se ukázalo jako závažnější, než jak se mohlo na první pohled jevit, neboť autorizovaný servis doporučil výměnu celého zrcátka, jelikož byl poškozen jeho rám. Současně se jednalo o součástku, která vyžadovala objednání a delší dodací lhůtu, čímž lze vysvětlit časovou prodlevu mezi poškozením zrcátka v den incidentu a jeho faktickou výměnou.
Jednání obviněného bylo úmyslné, kdy obviněný přistoupil k autobusu a začal lámat pravé zpětné zrcátko. Takovýto popis jednání obviněného, kterýžto byl popsán několika svědky, resp. lišil se pouze v nepodstatných detailech podle toho, v jaké části autobusu svědci seděli, je pak zcela dostačujícím popisem způsobu, jakým mělo k poškození zrcátka dojít. Detailnější popis mechanismu poškození, kterého se obviněný dožaduje, resp. vyjádření znalce, s ohledem na skutečnost, že jednání obviněného bylo prokázáno bez jakýchkoli rozumných pochybností, shledává Nejvyšší soud nadbytečným. Současně je na místě uvést, že takto formulovaná námitka svým obsahem částečně napadá postup soudu při hodnocení důkazů, čímž se míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný nesouhlasí ani s tím, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že jeho jednání nesměřovalo vůči porušení veřejnému pořádku a současně jednání, jehož se měl dopustit, bylo již postiženo jako přečin ublížení na zdraví, zčásti dokonaný a zčásti v pokusu a jako přečin poškození cizí věci, čímž se posouzení jeho jednání i jako přečinu výtržnictví jeví nadbytečným a nemá ani oporu ve skutkových zjištěních.
Obviněný na podporu svého tvrzení, že přečin výtržnictví je v dané věci nadbytečný, odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně pak rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 678/2014 (ze dne 25. 6. 2014), 3 Tdo 912/2016 (ze dne 31. 8. 2016) a 7 Tdo 1103/2016 (ze dne 31. 8. 2016). Uvedl, že z předmětných rozhodnutí lze dovodit, že v případech obdobných skutků, kdy se pachatel dopustí trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku v souběhu s trestným činem poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku, na veřejném místě (silnice, křižovatka, ulice apod.) v souvislosti s dopravou na pozemní komunikaci, není pachatel postižen i pro spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku.
Odkaz na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako úvahy obviněného v tomto směru, jsou zcela nepřiléhavé, neboť se jedná o skutkově odlišné situace. Ve věci 8 Tdo 678/2014 a 3 Tdo 912/2016 se jednalo o „vybržďování“ jiného účastníka silničního provozu, a byť k tomu došlo na dálnici, resp. na městské komunikaci, nejednalo se o přímý fyzický útok proti jiné osobě či majetku. V tomto směru jsou podobné pouze některé dílčí aspekty jednání obviněného, resp. to jednání, které předcházelo samotnému incidentu na křižovatce po zastavení vozidel. Trochu odlišná byla skutková situace ve věci sp. zn. 7 Tdo 1103/2016, kdy řidič najížděl na osoby, které se mu snažili vlastním tělem zabránit v odjezdu z parkoviště obchodu, kde došlo ke krádeži, přičemž jeho jednání bylo kvalifikováno (mimo jiného) jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. I zde však absentoval vlastnoruční fyzický útok proti jiné osobě či majetku, jak tomu bylo v projednávané věci.
Stran naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z právní věty se podává, že podle soudu druhého stupně obviněný naplnil přečin výtržnictví tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti. Soudní judikatura chápe pojem výtržnosti tak, že jde o jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (uveřejněné pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle § 117 písm. b) tr. zákoníku se pojmem veřejně rozumí spáchání trestného činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Přitom musí jít o osoby odlišné od pachatele, které jsou způsobilé jeho konkrétní projev nejen postřehnout, ale také mu porozumět (tj. pochopit jeho obsah a smysl). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017). Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. Přístupností je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele. K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo vnímaly jiné osoby. Postačí jejich přítomnost na místě činu a schopnost jej vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 20/2017).
Ze shora uvedeného je nepochybné, že v dané věci byly naplněny znaky objektivní stránky přečinu výtržnictví, když obviněný přečin spáchal veřejně, neboť na místě byly přítomny nejméně tři osoby současně odlišné od obviněného, a to přinejmenším poškození A. K. a J. J., manželka poškozeného A. J., pasažéři autobusu E. K., J. K. a J. R. a kolemjdoucí svědek E. Š., a blíže neurčené osoby, které se v dané chvíli nacházely v blízkosti křižovatky, a zároveň se jednalo o místo veřejnosti přístupné, neboť k jednání došlo na frekventované křižovatce v blízkosti tramvajových ostrůvků, přechodů pro chodce a zastávek městské hromadné dopravy, stejně jako městského parku, tedy na místě, kam má přístup široká veřejnost a kudy prochází velké množství lidí. Obviněný přitom napadl jak slovně, tak fyzicky poškozeného A. K., muže o mnoho let staršího, kterému způsobil zranění vyžadující léčbu kolem 4 týdnů, a poškozeného J. J., kterého napadl tak, že na něho najel osobním vozem a nabral ho na kapotu auta, přičemž úmyslně poškodil i cizí majetek, což nelze označit jinak, než jako výtržnost, jednání zcela se vymykající zásadám společenského soužití. Zcela jistě se nejednalo o jednorázový atak, celý incident trval delší dobu, přičemž obviněný napadl dvě osoby, jednu dokonce tak, že na ni najel autem, tedy prostřednictvím věci, kterou je v takovém případě nutno vnímat jako zbraň. Druhé osobě pak způsobil svým jednáním zranění, kdy došlo i k naplnění zákonných znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 624/2017). Z tohoto pohledu je třeba mít za to, že jednání obviněného i z hlediska intenzity a průběhu útoku odůvodňuje závěr, že výtržnické jednání bylo takového charakteru, že se jednalo o výtržnické jednání ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného se vyznačovalo zjevně neuctivým a neukázněným postojem k zásadám občanského soužití.
K námitce neprovedení jím navrhovaných důkazů a námitce porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést následující.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. Č. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Z hlediska výše uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného stran tzv. opomenutého důkazu je třeba poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného, a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu na str. 7, kde soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nadbytečnosti navrhovaného vyšetřovacího pokusu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje. Je tak zřejmé, že neshledal žádné nesrovnalosti stran duševního stavu obviněného v době spáchání trestného činu. Pokud pak obviněný namítá, že soud měl nechat vypracovat znalecký posudek, ale toto neučinil, nejedná se o námitku tzv. opomenutého důkazu, neboť z obsahu spisového materiálu, zejména protokolů a podání obviněného, se podává, že tento návrh nebyl obviněným vůbec učiněn.
Za relevantní nelze shledat ani případnou námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil.
Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Č. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Petr Šabata předseda senátu