sp. zn. 7
To 427/2010 ze dne 26. srpna 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 94/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 94/2008 ze dne 1. října 2009
byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona
účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za uvedený trestný čin
byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byla
zařazena do věznice s dozorem.O odvolání P. D. rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Brně rozsudkem sp. zn. 7 To 427/2010 ze dne 26. srpna 2010 tak, že
zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu
(dále jen tr. ř.) ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a
za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že výkon uloženého
trestu dovolatelce podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, za
současného vyslovení dohledu nad obžalovanou. Jinak zůstal napadený rozsudek
nezměněn.
Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala P. D. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvody označila ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V
důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že
její trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu Okresního
ředitelství ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Vyškov, dne 31. července 2008 pod č. j. ORVY-1596/TČ-04-2007 a dne 12. 11. 2008 potom byla
okresním státním zástupcem podána obžaloba pro skutek, pro který bylo zahájeno
trestní stíhání, přičemž první hlavní líčení bylo následně u okresního soudu
nařízeno až na den 2. 7. 2009 (tedy téměř osm měsíců po podání obžaloby). Soud
následně rozhodl rozsudkem meritorně dne 1. října 2009 a tento rozsudek byl
doručen obhájci dovolatelky až 11. 5. 2010 (tedy rovněž po osmi měsících od
vynesení rozsudku). Dovolatelka tak má za to, že před soudem prvního stupně
vznikly nedůvodné průtahy zapříčiňující nepřiměřenou délku celého trestního
řízení, přičemž je podle ní zřejmé, že na těchto průtazích nenese vinu. Poukázala na skutečnost, že obecné soudy nevzaly při svém rozhodování tuto
okolnost na zřetel při rozhodování o výši trestu (s ohledem na možnou
kompenzaci) a proto je podle ní dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti dovolatelka poukázala i na nález Ústavního soudu
České republiky (dále jen Ústavní soud) ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS
855/08. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že od samého počátku trestního řízení trvá na tom, že se
žádné trestné činnosti nedopustila. V dokazování před soudem prvního stupně
jsou dle jejího názoru rozpory ve výpovědích svědků, s tím, že ani soud
prvního stupně, ani soud odvolací se s těmito rozpory nevypořádaly a „veškeré
důkazní prostředky, které dovolatelka nabízela byly bezdůvodně odmítnuty,
přičemž ty, které soud prvního stupně provedl, ani jeden ze soudů náležitě
nezhodnotil“. Proto se jeví rozhodnutí Okresního soud ve Vyškově ve znění
rozsudku Krajského soudu v Brně jako předčasné, nepřezkoumatelné a neúplné. Zdůraznila, že aplikace zásady volného hodnocení důkazů byla v případě obecných
soudů zcela mechanickou bez příslušných konkrétních skutkových zjištění, která
by zcela jednoznačně vyplývala z provedených důkazů. Za problematický (s
odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2014/07 ze dne 14. května 2008
a I. ÚS 670/05) označila dovolatelka též postup soudu prvního stupně, který
upravil skutkovou větu tak, že z ní (oproti žalobě) vypustil konstatování, že
poškození manželé V.půjčenou částku 600.000,- Kč po podpisu smlouvy předali jí. Ač dovolatelka deklarovala právní povědomí o obsahu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., poukázala na skutečnost, že mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, proto je
Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného
dovoláním. Poukázala na skutečnost, že jí bylo odepřeno právo na výslech pro
obhajobu klíčového svědka L. (a dále svědků H. a M.), skutkový děj nebyl přesně
zrekonstruován a dostatečně nebyl objasněn způsob jednání dovolatelky, avšak
ani způsob jednání údajných poškozených manželů V. a to vše za situace, kdy se
výpověď svědků v podstatných částech s obhajobou dovolatelky rozchází. Dále
vytkla soudu odvolacímu kvalitu odůvodnění jeho rozhodnutí. Shrnula, že lze s
ohledem na výše uvedené dospět k názoru, že provedeným dokazováním před soudem
prvého i druhého stupně nebylo prokázáno jednoznačně s nejvyšším stupněm
jistoty, že se dovolatelka dopustila jednání, které jí bylo kladeno za vinu a
došlo tak k porušení zásady presumpce neviny, neboť vzniklé pochybnosti bylo
třeba vyložit v její prospěch (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
2042/08 nebo sp. zn. I. ÚS 375/06) a postup obecných soudů tedy neodpovídá
zásadám uvedeným v ust. § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 tr. ř. Vyjádřila
přesvědčení, že její jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin,
ačkoli o trestný čin nejde. Z výše uvedených důvodů proto závěrem svého podání
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud, dovolací
soud) přezkoumal napadené rozhodnutí a na základě tohoto přezkumu „vydal
usnesení, jímž podle § 265k odst, 1, 2 tr. ř. zruší rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. 7 To 427/2010, a rozsudek Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 1. října 2009 č. j. 1 T 94/2008-245.“ A dále, aby „přikázal
Krajskému soudu v Brně, aby věc dovolatelky v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto
svém vyjádření uvedl, že co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovolatelka ve své argumentaci předložené v dovolání výlučně
napadá procesní postup soudů činných dříve ve věci, a to stran jeho souladu s
ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., aniž by konkrétním způsobem zpochybňovala
vyslovenou hmotně právní kvalifikaci skutkového děje, jenž byl soudy na základě
provedeného dokazování zjištěn. Popsané námitky se tudíž s ohledem na výše
uvedené s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, zcela míjí. K části
dovolací argumentace dovolatelky, v níž s odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadla výrok o trestu, je potom podle státního
zástupce nutné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v
rámci dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení, avšak jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr.
zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného
trestu), nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy dovolatelka shledávala uložený trest
odnětí svobody, ač byl uložen v rámci zákonem trestní sazby, nepřiměřeným, a to
pouze s ohledem na délku vedeného řízení, nelze dle vyjádření státního zástupce
takové argumentaci přisvědčit. Na okraj státní zástupce doplnil, že trestní
stíhání dovolatelky bylo zahájeno usnesením ze dne 31. 7. 2008, doručeným jí
dne 4. 8. 2008, přičemž konečný rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním,
byl vynesen dne 26. 8. 2010, což značí, že řízení proti dovolatelce bylo vedeno
v podstatě dva roky. Tuto lhůtu přitom lze dle státního zástupce vzhledem ke
konkrétním okolnostem věci (např. doručování rozsudku soudu prvního stupně)
považovat za adekvátní, resp. rozhodně ji není možné shledat nepřiměřenou. S
ohledem na výše popsané okolnosti proto navrhl podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem
námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že
byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je
zákonem stanovená sazba trestu odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let,
přičemž dovolatelce byl uložen trest při samé spodní hranici (tedy ve výši dvou
let), jehož výkon jí byl navíc odvolacím soudem podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání pěti let. Trest byl dovolatelce tedy uložen v souladu se zákonem
a jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu dle názoru dovolacího soudu
vytýkat nelze.
Avšak z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/03-1 ze dne 12. 4. 2007, ve
kterém Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že pokud lze dle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou
připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v
jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu
s jeho přiměřeností dle norem ústavních, tak vyplývá, že pokud je obsahem
námitky uplatněné v dovolání skutečnost, že při výměře trestu měl soud
zohlednit nepřiměřenou délku trestního řízení a tuto v rámci ukládání trestu
kompenzovat, je Nejvyšší soud, s ohledem na svou vázanost normami ústavními, se
takovouto námitkou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. zabývat. Poněkud odlišné stanovisko zaujal Ústavní soud ve svém nálezu sp.
zn. III. ÚS 715/06-1 ze dne 10. 5. 2007, podle kterého právo na projednání věci
bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak
vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je „integrální součástí práva na
spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve
spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ (viz kupříkladu
rozhodnutí v věcech sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03 a další) a
není-li Nejvyšší soud, byť co do podmínek dovolacího přezkumu omezen taxativním
výčtem dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu), vyvázán z povinnosti
poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), nezbývá – v
jednotlivých případech – než přistoupit k takovému výkladu těchto podmínek, na
jehož základě se možnostem ochrany základních práv a svobod dostane
odpovídající přednosti; je-li standardním důvodem zásahu z ústavněprávních
pozic okolnost, že obecné soudy nevyložily podústavní právo ústavně konformně,
je logicky na obecných soudech, aby se k právě takovému (ústavně konformnímu)
výkladu uchýlily. Ústavní soud dále v tomto (citovaném) nálezu vyjádřil
přesvědčení, že jestliže Nejvyšší soud má za to, že použitelnost dovolacího
důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k námitce
nepřiměřenou dobou trestního stíhání předpokládá nepřípustnou extenzi, není od
věci obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť úvahu o „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ další hodnocení
okolností rozhodných z hlediska norem (podústavního) trestního práva současně
ve vztahu k normám (a principům) ústavního pořádku (resp. odtud vyvozených
závěrů) zjevně nevylučuje.
Jak však v každém případě z výše uvedených nálezů Ústavního soudu jednoznačně
vyplývá, takto koncipovaná námitka je uplatněna v rámci dovolacího řízení
právně relevantně, v daném případě se však jedná o námitku zjevně
neopodstatněnou.
Skutek, pro nějž byla dovolatelka odsouzena, byl spáchán na jaře roku 2007,
soudem druhého stupně byla pravomocně odsouzena v létě 2010, od spáchání skutku
tedy uplynuly přibližně tři roky a tři měsíce, přičemž trestní řízení od
zahájení trestního stíhání usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství
Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Vyškov ze dne 31. 7. 2008,
které dovolatelka převzala dne 4. 8. 2008 (čl. 26-27) až po vynesení
(citovaného) pravomocného rozsudku soudu druhého stupně dne 26. srpna 2010,
trvalo 2 roky a přibližně 1 měsíc.
Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde přesně definován, je
nutno si tedy vypomoci judikaturou, přičemž jedním z klíčových rozhodnutí je
nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006, ve kterém
Ústavní soud deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené
lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání
trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení
citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S
ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská
práva, je zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba
považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů
pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší
tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení
práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim
trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998, kde byla za nedůvodné průtahy
označena situace, kdy soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř
tří let. Ostatně i co se týká nálezu Ústavního soudu ze dne 31. března 2010
sp. zn. II. ÚS 855/08, na který ve svém podání poukázala dovolatelka, za
nepřiměřeně dlouhé bylo označeno trestní řízení trvající 9 let, přičemž od
spáchání skutku uplynulo 13 let. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že trestní
řízení trvající kolem dvou let nemůže být označeno jako nepřiměřeně dlouhé, a
to ani s ohledem na dovolatelkou poukazovaný ústavněprávní aspekt.
Lze snad přisvědčit tvrzení dovolatelky, že doba od vynesení rozsudku do
doručení jeho opisu dovolatelce a jejímu právnímu zástupci byla delší než
standardní (přičemž ze spisu vyplývá, že předsedkyně senátu požádala předsedu
okresního soudu o prodloužení lhůty k vypracování tohoto rozhodnutí z důvodů
vysokého nápadu agendy v věcech trestních), avšak v žádném případě se nejedná o
nedůvodný průtah zapříčiňující nepřiměřenou délku trestního řízení ve výše
naznačeném ústavněprávním rozměru, a proto dovolací soud nevidí žádný právní
důvod, proč by měl odvolací soud takovouto skutečnost zohlednit při ukládání
trestu, když trest byl navíc dovolatelce ukládán již při úplně spodní hranici
(zákonem stanovené) sazby a nakonec jako trest podmíněně odložený. V
naznačených souvislostech je třeba též uvést, že výše uvedené námitky
dovolatelka v rámci řízení o odvolání neuplatnila (ačkoli jí byly v té době již
známy, neboť dle jí prezentovaného názoru se tyto průtahy týkaly řízení před
soudem prvního stupně).
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod deklarovaný dovolací důvod tak nelze podřadit tu část námitek dovolatelky,
jejichž prostřednictvím vytýká soudu neúplnost dokazování a jejichž
prostřednictvím předložila dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi
skutkového děje. Velká část dovolání je vyjádřením nesouhlasu s tím, jak obecné
soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, z nichž podle dovolatelky v žádném
případě neplyne, že by se dopustila jí přisuzované trestné činnosti. Přitom
soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě
vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě dovolatelky a proč ji uznaly vinnou výše
uvedeným trestným činem.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou.
Trestného činu podvodu podle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení se dopustí ten,
kdo způsobí takovým činem (uvedeným v odstavci 1) značnou škodu nebo jiný
zvlášť závažný následek.
Jak vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelka
vědoma si své špatné finanční situace, požádala poškozené manžele V., aby jí
po dobu tří měsíců ručili na její půjčku s tím, že uzavřou Smlouvu o půjčce
peněz na celkovou částku ve výši 760.000,- Kč, které použije ona ve svůj
prospěch a následně to byla právě dovolatelka, kdo inicioval a zorganizoval
převod práv k nájmu družstevního bytu (kterým poškození ručili) a k převodu
práv zpět na poškozené manžele V. tak nikdy nedošlo, ač jim dovolatelka
slíbila, že se tak stane nejpozději do tří měsíců, čímž způsobila poškozeným
manželům V. škodu ve výši nejméně 760.000,- Kč.
Soudy při svém rozhodování vycházely zejména z výpovědi poškozených manželů V.,
kteří soudu popsali výše uvedené jednání dovolatelky, jejichž výpověď byla
podpořena výpověďmi svědků S. (který potvrdil, že peníze z předmětné smlouvy o
půjčce byly určeny právě pro dovolatelku), svědka Š. G. (který potvrdil, že to
byla dovolatelka, kdo jej oslovil, jestli má zájem o byt manželů V., přitom o
tom, že by byt na ně měl být zpátky do tří měsíců převeden, nebyl vůbec
informován a dále potvrdil, že dovolatelka byla aktivní i při převodu
předmětného bytu), svědkyně K., když z výše uvedených výpovědí jednoznačně
vyplynulo, že finanční prostředky z předmětné půjčky tak byly nade vší
pochybnost určeny pro dovolatelku, přičemž poškození tuto finanční hotovost
neužili a přesto za ni ručili svým bytem, o který následně aktivním jednáním
dovolatelky přišli, což bylo dále prokázáno (ve věci provedenými) listinnými
důkazy (žaloba o vyklizení družstevního bytu, smlouva o podnájmu pronajatého
družstevního bytu, živnostenský list, dohoda o převodu členství a další). Z
výše uvedených důvodů považoval soud prvního stupně za nadbytečný důkaz
výslechem dalších svědků, zejména výslechem svědka L. (který jak vyplynulo z
výpovědi svědka S. jednal z jeho pověření), když o skutečnostech o převodu bytu
vypovídali již svědci S. a G., svědek L. se navíc k hlavnímu líčení nedostavil,
nepodařilo se ho řádně předvolat a o jeho pobytu není znám žádný poznatek.
Odvolací soud se potom s takto zjištěným skutkovým stavem shodl a ani dovolací
soud nemá v uvedeném směru pochybnosti.
Nezbývá než konstatovat, že učiněná skutková zjištění mají v provedených
důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v
extrémním nesouladu (jak namítala dovolatelka) takto dospět nelze. Je tedy
namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu
umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto
jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich
výkladových zásad. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze takové námitky,
jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybnila šíři a kvalitu provedeného
dokazování a následné hodnocení takto provedených důkazů obecnými soudy,
nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §
265b tr. ř.
Zjevně neopodstatněnou je pak námitka dovolatelky, že je problematický postup
soudu prvního stupně, kterým upravil skutkovou větu obsaženou v obžalobě tak,
že poškození manželé V. částku 600.000,- Kč předali dovolatelce, kterou
dovolatelka uplatnila s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
2014/07 ze dne 14. května 2008. V první řadě je namístě uvést, že předmětný
nález Ústavního soudu se týká úplně jiné situace, kdy již v okamžiku podání
obžaloba trpěla důkazní nouzí (konkrétně ve vztahu ke vloupání do Seatu Toledo)
a v průběhu soudního řízení se orgány veřejné žaloby ani nesnažily tento stav
řádným procesním způsobem zvrátit. Dodatečně volený procesní způsob výslechu
zasahujícího kriminalisty, ať už byl vyložen soudem prvního stupně jako
svědecká výpověď, či soudem druhého stupně jako prvek ve skutečnosti nikdy
formálně neprovedené prověrky na místě, by tedy mohlo být vnímáno jako
vylepšení pozice obžaloby. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že si
obecné soudy prvního a druhého stupně tohoto stavu byly vědomy, a proto se
tímto momentem poměrně podrobně zabývaly. V každém případě se totiž jednalo o
vykročení z pozice nestrannosti soudu a ze zachovávání rovnosti zbraní stran,
neboť z postupu obecných soudů byla patrná předem marná snaha obhajoby vytěžit
z námitek příznivější rozhodnutí (viz odůvodnění citovaného nálezu). Dále je
třeba připomenout, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, a soud
prvního stupně tedy využil svého práva a skutkovou větu upravil tak, aby
odpovídala (ve věci) učiněným skutkovým zjištěním, když nelze takto dovodit, že
by soud v daném případě suploval jakkoli funkci obžaloby. Navíc je třeba
zdůraznit, že přesný způsob, jakým se dostaly finanční prostředky z půjčky k
dovolatelce (zda to bylo bezprostředně nebo prostřednictvím jakékoli jiné
osoby) není pro posouzení věci podstatný, když bylo jasně prokázáno, že tyto
prostředky byly určeny pro dovolatelku a dlužníci (poškození) manželé V. nebyly
jejich konečnými adresáty. V naznačených souvislostech je třeba též zmínit, že
podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis
skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve
vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v
trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní
stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost
skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost
jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek
popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z
hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové
okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky
činu.
Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu
v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného
vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek
pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve
sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu
obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti
jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen
totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé
ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících
jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu
skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání,
popř. následek [viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rc)
Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a §
220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o
jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani
právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. 7 Tz 179/99). Vypuštěním
předmětného konstatování ze skutkové věty obsažené v obžalobě nedošlo ani k
žádnému zhoršení postavení dovolatelky, ze kterého by bylo možné dovodit
(namítanou) „pomoc“ obžalobě ze strany soudu. Tato tvrzení obstojí i v rovině
dalšího nálezu Ústavního soudu, na který dovolatelka odkázala, a to nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006.
Konečně zjevně neopodstatněnou je i námitka dovolatelky, že došlo k porušení
zásady presumpce neviny a vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v její
prospěch. Jak již bylo uvedeno výše, o skutkovém stavu, tak jak jej učinil
nalézací soud není žádných pochyb a skutková věta rozsudku soudu prvního stupně
je v naprostém souladu s větou právní téhož rozhodnutí, přičemž jednání tam
popsané bylo správně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka