3 Tdo 1657/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 o

dovoláních, která podali obvinění F. N. a M. J. (rozený V.) proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5 To 5/2015, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T

72/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných F. N. a M.

J. odmítají.

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 24 T 72/2013,

byl obviněný F. N. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství na

trestném činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961

Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) k § 250a

odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním

spočívajícím v tom, že (pro stručnost a přehlednost jsou uvedeny pouze ty

skutky, jež se bezprostředně týkají obviněných a jimi uplatněné argumentace;

včetně pravopisných chyb a překlepů)

ad I./1. společně s obviněnými D. P., M. J. a P. V. „v úmyslu obdržet od

pojišťovny pojistné plnění z havarijního pojištění zorganizovali obž. N. s obž.

P. předstírané odcizení fiktivního vozidla tak, že obž. N. dne 25. 5. 2005

zafinancoval koupi těžce havarovaného vozidla tov. zn. Mazda 6, od společnosti

Partner AAS s. r. o., IČ: 26213966, aby ho zlegalizoval, zajistil, aby J. B.,

tehdy místem podnikání K., P., na vozidlo dne 24. 6. 2005 vystavil protokol o

měření emisí znějící na blíže neidentifikovatelné vozidlo shodného typu bez

uvedení VIN a typu motoru, v něm B. uvedl, že vozidlo z hlediska měření emisí

vyhovuje, obž. N. zajistil, aby technik J. J., z tehdejší STK Jarov s.r.o., IČ:

65415647, Praha 3, na vozidlo dne 28. 6. 2005 vystavil technický protokol, že

na vozidle nebyly zjištěny žádné závady, a to ani lehké a současně na vozidle

nezjistil konstrukční změny a zajistil, aby dne 29. 6. 2005 J. J. na vozidlo

vystavil protokol o technické prohlídce vozidla, že vozidlo je z hlediska

technického stavu pro další provoz způsobilé, obž. N. dne 30. 6. 2005 získané

doklady k legalizaci vozidla předložil Magistrátu hl.m. Prahy, který pod č.j.

139998/2005 vydal rozhodnutí, že vozidlo vyhovuje provozu na pozemních

komunikacích v ČR, poté obž. N. za úplatu 15.000,- Kč získal obž. V., který si

na sebe nechal vozidlo zaregistrovat, ten přitom věděl, že vozidlo bude později

fiktivně odcizeno, proto obž. P. dne 8. 7. 2005 vytvořil fiktivní kupní

smlouvu, podle níž obž. N. vozidlo prodal obž. V. a fiktivní nedatovanou plnou

moc k jeho převodu na obž. P., obž. P. dne 11. 7. 2005 podal přihlášku k

registraci vozidla na obž. V., k níž oba fiktivní doklady připojil, současně v

tento den, obž. P. s obž. J., tehdy pojišťovacím agentem České pojišťovny a.s.,

v pobočce v ul. Jeremiášova, Praha 5, sjednal a podepsal pojistnou smlouvu

sdružené pojištění vozidla na jméno obž. V., s jeho vědomím, bez plné moci, na

pojistnou částku 550.000,- Kč s 1 % spoluúčastí, a smlouvu jménem obž. V. s

vědomím obž. J. obž. P. podepsal, v ní úmyslně nepravdivě obž. J. uvedl, že

vozidlo nebylo poškozeno a včetně čelního skla je bez závad, ačkoli ani vozidlo

neviděl, následně dne 7. 10. 2005 po předchozích instrukcích od obž. P.

nahlásil obž. V. na Policii ČR, MO Bohnice Praha 8, čj. OR3-2410-1/MO6-

TČ-2005, fiktivní odcizení vozidla ze dne 7. 10. 2005, ke kterému fakticky

nedošlo, protože takové vozidlo ve skutečnosti neexistovalo a předtím ho prodal

obž. P. na blíže nezjištěné vrakoviště, dne 10. 10. 2005 obž. P. za obž. V.

telefonicky oznámil, které obž. V. hlásil jako své na PČR Praha 8, odcizení

vozidla na klientskou linku pojišťovny, ta ho evidovala jako pojistnou událost,

poté dne 11. 11. 2005, obž. P. za obž. V. předal pojišťovně doklady od vozidla

a nahlásil č. účtu, který byl obž. N., na který má pojišťovna poslat plnění,

pojišťovna dne 30. 1. 2006 zaslala na účet obž. N., po odečtení spoluúčasti,

pojistné plnění ve výši 437.698,-Kč, čímž poškozené České pojišťovně a.s., IČ:

45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, za fingovanou škodní událost

způsobili škodu 437.698,-Kč,“

ad I./5. společně s obviněnými D. P. a P. V. „v úmyslu obdržet od pojišťovny

pojistné plnění z havarijního pojištění zorganizovali obž. N. s obž. P. předstírané odcizení fiktivního vozidla tak, že obž. N. v přesně nezjištěném

období r. 2005/2006 zainvestoval koupi těžce havarovaného vraku vozidla tov. zn. FORD MONDEO, barva bílá, r. v. 2001, které dne 18. 1. 2006 koupil obž. P. za 20.000,- Kč na jméno svého známého M. Š., od R. H., obž. P. vyřizl VIN, ten

implantoval na jiné vozidlo shodného druhu, obž. N. za úplatu 15.000,- Kč

získal obž. V., který si na sebe nechal vozidlo zaregistrovat, ten přitom

věděl, že vozidlo bude později fiktivně odcizeno, obž. P. vytvořil fiktivni

kupní smlouvu, kterou Š. dne 25. 3. 2006 prodal vozidlo obž. V. za 265.000,-

Kč, aby vozidlo zlegalizovali, obž. P. zajistil, aby Autoservis – V. K., bez

uvedeni IČ, na zkomolené jméno obž. V., uvádí V., vystavil dne 21. 3. 2006

protokol o měření emisi vozidla se zážehovým motorem, znějící na blíže

neidentifikovatelné vozidlo shodného typu bez uvedení VIN a typu motoru, dále

zajistil, aby P. H. z TRILOBIT REAL spol. s r.o., IČ: 61501786, Tuklaty Kolín,

na jméno obž. V. vystavil dne 29. 3. 2006 technický protokol, že na vozidle

nebyly zjištěny žádné závady, a to ani lehké a nezjistil na něm konstrukční

změny a protokol o technické prohlídce vozidla, že vozidlo je z hlediska

technického stavu pro další provoz způsobilé, obž. P. vytvořil dne 13. 4. 2006

fiktivní plnou moc, kterou obž. V. zmocňuje P. C., aby na něho vozidlo nechal

registrovat, ten získané doklady k legalizaci vozidla předložil dne 14. 4. 2006

Magistrátu hl.m. Prahy, který pod č.j. 132294/2006, vydal rozhodnutí, že

vozidlo vyhovuje provozu na pozemních komunikacich v ČR, dne 14. 4. 2006 obž. P. v Kooperativě pojišťovně, a.s., v pobočce Praha, sjednal a podepsal

pojistnou smlouvu havarijního pojištění Tandem na jméno obž. V., s jeho

vědomím, bez plné moci, na pojistnou částku 300.000,- Kč s 5% spoluúčastí a

smlouvu jménem obž. V. podepsal, do ní úmyslně nepravdivě obž. P. uvedl, že

vozidlo nebylo poškozeno, dne 3. 7. 2006 po předchozích instrukcích od obž. P. nahlásil obž. V. na Polici ČR, MO Nové Město Praha 2, čj. ORII-3714-1/MO1-TČ-2006, fiktivní odcizení svého vozidla, ke kterému fakticky

nedošlo, protože takové vozidlo ve skutečnosti neexistovalo a předtím prodal

obž. P. vozidlo na blíže nezjištěné vrakoviště, dne 7. 7. 2006 obž. P. za obž. V. telefonicky oznámil, které obžalovaný V. i uvedl na PČR Praha 2, odcizení

vozidla na klientskou linku pojišťovny, ta ho evidovala jako pojistnou událost,

obž. P. za obž. V. pojišťovně předal dne 27. 7. 2006 nepravdivě vyplněný

Dotazník k informacím o odcizení a odcizeném vozidla a dne 18. 8. 2006

pojišťovně zaslal jménem obž. V. žádost, aby pojistné plnění bylo zasláno na

účet, jehož majitelem byl J. V. a disponenty byli obžalovaní N. a P.,

pojišťovna dne 25. 8. 2006, po odečtení spoluúčasti, na něj zaslala částku

247.000,- Kč a k další pojistné události částku 16.695,- Kč, celkem 263.695,-

Kč, dne 26. 8. 2006 z účtu byla převedena částka 121.000,- Kč na účet obž.

N.,

a částka 142.500,-Kč na účet obž. P., čímž pojišťovně Kooperativa pojišťovna,

a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Templová 747, Praha 1, za

fingovanou škodní událost způsobili škodu 247.000,-Kč,“

ad I./10. společně s obviněnými D. P. a M. Š. „v úmyslu obdržet od pojišťovny

pojistné plnění z havarijního pojištění zorganizovali obž. N. s obž. P.

předstírané odcizení fiktivního vozidla tak, že obž. N. v přesně nezjištěném

období zainvestoval koupi havarovaného a nepojízdného vozidla zničeného dne 26.

4. 2005 vlivem požáru jako totální škoda a odhlášeného z provozu, které bylo

dne 19. 9. 2005 prodáno do ČR jako neopravitelný vrak zn. Renault Laguna, s

následně přidělenou rz, které nezjištěného dne koupil obž. P., od R. K., obž.

P. vyřízl VIN, ten implantoval na jiné vozidlo shodného druhu, obž. N.

představil obž. P. k získání pro jejich záměr obž. Š., obž. P. získal obž. Š.,

který si vozidlo na sebe nechal zaregistrovat, ten přitom věděl, že vozidlo

bude později fiktivně odcizeno, aby vozidlo zlegalizovali, obž. P. zajistil,

aby V. K., dne 4. 1. 2007 vystavil protokol o měření emisí, znějící na vozidlo

shodného typu, blíže neidentifikovatelné, bez uvedení VIN, že z hlediska měření

emisí vyhovuje, obž. P. zajistil, aby J. J., z tehdejší STK Jarov s.r.o., IČ:

65415647, Praha 3, dne 16. 1. 2007 vystavil protokol o technické prohlídce

vozidla, že vozidlo je z hlediska technického stavu pro další provoz způsobilé,

nenašel na něm žádné, ani lehké závady, obž. P. vytvořil fiktivní plnou moc ze

dne 17. 1. 2007, kterou obž. Š. zmocňuje Ing. Z. A., aby na něho vozidlo nechal

registrovat, ten získané doklady k vozidlu předložil dne 17. 1. 2007 Magistrátu

hl.m. Prahy, který pod č.j. 24588/2007 vydal rozhodnutí, že vozidlo vyhovuje

provozu na pozemních komunikacích v ČR, poté dne 29. 1. 2007 obž. P. v České

pojišťovně a.s., v pobočce Praha, sjednal a podepsal pojistnou smlouvu sdružené

pojištění vozidla na jméno obž. Š., s jeho vědomím, bez plné moci, na pojistnou

částku 250.000,- Kč s 1% spoluúčastí, a smlouvu jménem obž. Š. s jeho vědomím

podepsal, do ní úmyslně nepravdivě uvedl, že vozidlo nebylo poškozeno, následně

dne 1. 5. 2007, po předchozích instrukcích od obž. P. nahlásil obž. Š. na

Policii ČR, MO Vysočany, Praha 9, čj. ORIII-1980/MO11-TČ-2007, fiktivní

odcizení vozidla, ke kterému fakticky nedošlo, protože takové vozidlo ve

skutečnosti neexistovalo a předtím prodal obž. P. vozidlo na blíže nezjištěné

vrakoviště, poté dne 7. 5. 2007 obž. Š. z tel. č., které uvedl i na PČR Praha

9, telefonicky oznámil odcizení vozidla na klientskou linku pojišťovny, ta ho

evidovala jako pojistnou událost, následně obž. P. za obž. Š. předal uvedené

pojišťovně kromě dokladů k vozidlu i startovací kartu, která však nebyla

příslušná k vozidlu, nýbrž k vozidlu shodného druhu, vyrobenému v r. 2001,

které bylo v ČR registrováno na obž. M. V., následně J. J., jako tehdejší

pracovnice pojišťovny, do systému zavedla č. účtu, na které má pojišťovna obž.

Š. zaslat plněni, který patřil obž. N., na ten pojišťovna zaslala dne 21. 8.

2007, po odečtu spoluúčasti, částku 179.281,-Kč, čímž pojišťovně Česká

pojišťovna a.s., IČ: 45272956, se sídlem ul. Spálená č. 75, Praha 1, za

fingovanou škodní událost způsobili škodu 179.281,- Kč,“

ad I./15. společně s obviněnými D. P., J. K. a J. V. „v úmyslu obdržet od

pojišťovny pojistné plnění z havarijního pojištění zorganizoval obž. N. předstírané odcizení fiktivního vozidla tak, že obž. N. zainvestoval koupi

těžce havarovaného vozidla a dne 26. 1. 2006 odhlášeného z provozu v zahraničí,

které bylo dne 28. 4. 2006 prodáno do ČR jako neopravitelný vrak, tov. zn. Renault Master, s následně přidělenou rz:, za tím účelem pověřil obž. P., ten

vozidlo nezjištěného dne koupil od D. H., přitom si byl vědom, že obž. N. chce

vozidlo užít k záměru obdržet od pojišťovny pojistné plnění z uzavřeného

havarijního pojištění za předstírané odcizení vozidla, obž. P. obž. N. předal

vozidlo s fakturou, klíči a technickým průkazem, poté obž. P. za úplatu

15.000,- Kč získal obž. V., který si na sebe nechal vozidlo zaregistrovat, ten

přitom věděl, že vozidlo bude později fiktivně odcizeno, proto zajistil, aby K. P., z PRONTO STK s.r.o., IČ: 61063606, Praha 2, na jméno obž. V. dne 11. 12. 2006 vystavil technický protokol, že na vozidle nebyly zjištěny žádné závady, a

to ani lehké a nezjistil na něm konstrukční změny a protokol o technické

prohlídce vozidla, že vozidlo je z hlediska technického stavu pro další provoz

způsobilé, nenašel na něm žádné vážné či nebezpečné závady, aby vozidlo

zlegalizovali, obž. V. dne 11. 12. 2006 předložil doklady k vozidlu Magistrátu

hl.m. Prahy, který pod č.j. 465345/2006, ve správním řízení vydal rozhodnutí,

že vozidlo vyhovuje provozu na pozemních komunikacích v ČR, poté dne 13. 3. 2007 obž. V. v Generali pojíšťovně a.s., IČ: 61859869, v pobočce Praha, sjednal

a záměrně změněným způsobem podepsal pojistnou smlouvu o pojištění motorového

vozidla na pojistnou částku 140.500,- Kč s 5% spoluúčastí, do ní úmyslně

nepravdivě uvedl, že vozidlo nebylo poškozeno, podle předchozích instrukcí obž. P. dne 20. 2. 2008 obž. V. objednal u společnosti Autoavant Družstvo, IČ:

48030261, zhotovení jednoho nového kliče k vozidlu, ten si převzal dne 10. 3. 2008, následně z podnětu obž. N. za úplatu 1.000,- Kč až 2.000,- Kč obž. K. dne

17. 3. 2008 podepsal na ÚMČ Praha 15 nedatovanou fiktivní smlouvu o výpůjčce

vozidla, podle níž obž. V., který smlouvu také podepsal, od 18. 3. 2008 do 31. 3. 2008 obž. K. vozidlo půjčil, ačkoli ti se neznali, následně dne 23. 3. 2008

po předchozích instrukcích od obž. N. nahlásil obž. K. na Policii ČR, MO

Smíchov, Praha 5, čj. ORII-4349/TČ-2008-13, fiktivní odcizení údajně

zapůjčeného vozidla, ke kterému fakticky nedošlo, protože takové vozidlo ve

skutečnosti neexistovalo, poté obž. V. dne 28. 4. 2008 ze svého tel. čísla

oznámil odcizení vozidla na klientskou linku pojišťovny, která ho evidovala

jako pojistnou událost, dne 2. 5. 2008 pojišťovně předal Dotazník o okolnostech

odcizení motorového vozidla, v něm úmyslně uvedl informace o odcizení vozidla,

zároveň v něm popřel, že si nechal zhotovit klíč k vozidlu a požádal o výplatu

pojistného plnění na účet, který patřil společnosti Rescator, spol. s.r.o., IČ:

28377621, jejímž jediným jednatelem je obž. N., na ten pojišťovna zaslala, po

odečtu spoluúčasti, dne 18. 6.

2008 částku 107.399,- Kč, čímž pojišťovně

Generali Pojišťovna a.s., IČ: 61859869, se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, za

fingovanou škodní událost způsobili škodu 107.399,- Kč,“

ad I./16. „v úmyslu obdržet od pojišťovny pojistné plnění z havarijního

pojištění zorganizoval předstírané odcizení fiktivního vozidla tak, že získal

N. B., a S. P., jejichž trestní stíháni bylo soudem podmíněně zastaveno, ta

podle předchozích instrukcí obž. N. dne 5. 8. 2008 oznámila Okresnému

riaditeľstvu Policajného zboru Bratislava v SR, ČVS: ORP-2494/1-OSV-BA5-2008,

údajné odcizení svého vozidla zn. Citröen Berlingo, rv. 2004, barva modrá-

základní, i s věcmi B. a P., což jim P., instruovaný obž. N., potvrdil, ačkoli

k odcizení vozidla fakticky nedošlo, protože vozidlo ještě před odjezdem na

Slovensko předala B. obž. N., ten přislíbil jeho fyzickou likvidaci, následně

podle pokynů obž. N. dne 6. 8. 2008 B. oznámila odcizení vozidla telefonicky ze

svého tel. č. na klientskou linku Kooperativy pojišťovny, a.s., u níž bylo

vozidlo pojištěno pojistnou smlouvou a věci pojistnou smlouvou, a požádala o

výplatu pojistného plnění na účet, pojišťovna evidovala odcizení vozidla a

odcizení věcí, ale s ohledem na uzavřenou úvěrovou smlouvu pojišťovna zaslala

po odečtu spoluúčasti společnosti_Santander Consumer Finance, a.s., IČ:

25103768, částku 133.110,- Kč na účet a B. za odcizení věcí po odečtu

spoluúčasti částku 30.000,- Kč na účet, mezitím obž. N. dne 18. 11. 2008 jménem

obž. J. V., na jeho IČ:, bez jeho vědomí, zakoupil od PNEUSERVISU J. Z.,

nepojízdný vrak vozidla také zn. Citröen Berlingo, rv. 2007, barva červená-

vínová, a požádal Z. o přehlášení vozidla na V., Z. vystavil nedatovanou plnou

moc, kterou zmocnil k tomuto úkonu společnost SPZ SERVIS s.r.o., IČ: 26704340,

která dne 24. 11. 2008 podala žádost Magistrátu města Plzně, následně obž. N.

předal obě vozidla zn. Citröen Berlingo, další blíže nezjištěné osobě, které

dal pokyn, aby za úplatu vyměnila identifikační znaky vozidel RZ: za RZ:, takto

pozměněné vozidlo převzala PhDr. J. P., matka obž. N., na parkovišti před domem

v ul. J., P., společně s klíčem a technickým průkazem na RZ:, uvedené vozidlo

bylo následně uvedeno do provozu až do 1. 6. 2009, kdy bylo zajištěno Polici

ČR, čímž pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a.s., IČ: 4716617, se sídlem

Templová 747, Praha 1, za fingovanou škodní událost způsobil škodu ve výši

163.110,-Kč.“

A dále byl obviněný F. N. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství na

trestném činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250a

odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem

ad I./4. výroku o vině a pokusem účastenství ve formě organizátorství na

trestném činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 10 odst. 1

písm. a) tr. zák. k § 250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil jednáním

popsaným pod bodem ad I./9. výroku o vině.

Uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl dále obviněný F. N. uznán v

bodech ad II./1 až II./4 výroku o vině vinným pokračujícím trestným činem

pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný a

dílem ad II./4. v pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkových

zjištění dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

ad II./1. „v úmyslu obdržet od pojišťovny pojistné plnění z havarijního

pojištění na havarované vozidlo, dne 25. 6. 2004 jako podnikatel fyzická osoba

sjednal a podepsal v Kooperativě pojišťovně, a.s., v pobočce Koněvova 210,

Praha 3, pojistnou smlouvu Eurodomino na pojistnou částku 219.000,- Kč proti

odcizení firemního vozidla tov. zn. Volvo S80, barva modrá metalíza, dne 30. 6.

2004 vozidlo registroval na Magistrátu hl. m. Prahy pod čj. MHMP 92773/2004

DSA, poté dne 16. 1. 2007 nahlásil na Policii ČR, MO Holešovice, Praha 7, čj.

ORI-149/MO12-TČ-10-2007, fiktivní odcizení vozidla, ke kterému mělo dojít v

době od 20:00 hodin dne 12. 1. 2007 do 9:45 hodin dne 16. 1. 2007 v P., v ul.

J., u domu, ke kterému fakticky nedošlo, protože vozidlo předmětného VIN bylo

již dne 25. 10. 2006 vykoupeno vlastníkem vrakoviště Mratín M. K. - VOLVO -

PRODEJ AUTODILŮ, IČ: 71315969, kam vozidlo po předchozí domluvě obž. N. odvezl

L. K., vozidlo bylo v této době havarované a nepojízdné na přední část, přesto

dne 17. 1. 2007 nahlásil obž. N. odcizení vozidla na klientskou linku

pojišťovny, která ho evidovala jako pojistnou událost, dne 27. 2. 2007 předal

pojišťovně Dotazník k doplnění informací k odcizení a požádal o vyplacení

pojistného plnění na svůj osobní nepodnikatelský bankovní účet, na který

pojišťovna dne 21. 3. 2007 vyplatila pojistné plnění, po odečtení spoluúčasti,

částku 197.100,-Kč, čímž poškozené Kooperativě pojišťovna a.s., IČ: 47116617,

se sídlem Templová 747, Praha 1, vyplacením pojistného plnění způsobil škodu

197.100,- Kč,“

ad II./2. „v úmyslu obdržet od pojišťovny pojistné plnění z havarijního

pojištění na havarované vozidlo, dne 9. 1. 2009 ve 12,00 hodin v České

pojišťovně a.s., v pobočce Sokolovská 55, Praha 8, s vědomím a za přítomnosti

pojišťovací poradkyně J. J., jejíž tr. stíhání bylo soudem podmíněně zastaveno,

sjednal a podepsal za pojistníka Bc. N. Č., nyní B., bez jejího vědomí,

pojistnou smlouvu sdružené pojištění vozidla, v té době na silně havarované a

nekompletní vozidlo bez motoru, pořizené na náhradní díly za 9.000,- Kč, zn.

Renault Master, přičemž obž. N. i J. J., si byli vědomi, že obž. N. jednak k

uzavření a podepsání takové smlouvy nebyl Bc. N. Č., nyní B., pověřen a jednak

nepředložil k uzavření takové smlouvy a jejímu podpisu žádnou plnou moc,

přičemž J. J. ve smlouvě deklarovala, že vozidlo viděla, ačkoli tak vědomě

neučinila, současně obž. N. již měl připravený podklad, že z tohoto vozidla v

ulici K., v P., směrem z L. do D. dne 29. 1. 2009 odlétnou kamínky, které

poškodí čelní sklo vozidla WV Passat, majitele PhDr. J. P., která je matkou

obž. N., k uplatnění pojistné události u České pojišťovny, a.s., nedošlo

vzhledem k zásahu policejního orgánu,“

ad II./3. „v úmyslu obdržet od pojišťovny pojistné plnění z havarijního

pojištění na havarované vozidlo, dne 9. 1. 2009 ve 12,15 hodin v České

pojišťovně a.s., v pobočce Sokolovská 55, Praha 8, s vědomím a za přítomnosti

pojišťovací poradkyně J. J., jejíž tr. stíhání bylo soudem podmíněně zastaveno,

sjednal a podepsal za pojistníka L. H., bez jeho vědomí, pojistnou smlouvu

sdružené pojištění vozidla, v té době na silně havarované vozidlo zn. Renault

Master, jehož výše škody po dopravní nehodě byla odhadnuta na 250.000,- Kč, a

které bylo prodáno jako totálně havarované na náhradní díly, přičemž obž. N. i

J. J., si byli vědomi, že obž. N. jednak k uzavření a podepsání takové smlouvy

nebyl L. H. pověřen a jednak nepředložil k uzavření takové smlouvy a jejímu

podpisu žádnou plnou moc, přičemž J. J. ve smlouvě deklarovala, že vozidlo

viděla, ačkoli tak vědomě neučinila,“

ad II./4. společně s obviněným M. Z. „v úmyslu obdržet od pojišťovny pojistné

plnění z havarijního pojištění zorganizoval obž. N. předstírané odcizení

fiktivního vozidla tak, že koupil dne 11. 7. 2006 za 150.000,- Kč těžce

havarované vozidlo po požáru zn. Volvo S80, barva stříbrná metalíza, zničené

dne 16. 1. 2006 při dopravní nehodě se škodou 200.000,- Kč, od P. L.,

předstíral jeho prodej za 470.000,- Kč tak, že fingoval kupní smlouvu ze dne 3. 4. 2007 s údajnou kupující K. B., bez jejího vědomí, která je bývalou

přítelkyní D. P., zajistil, aby dne 5. 4. 2007 STK Jistab, a.s., IČ: 63079003,

Horoměřice, vystavila protokol, že vozidlo z hlediska evidenční kontroly

vyhovuje a nejsou na něm žádné, ani lehké závady, aby vozidlo zlegalizoval,

vytvořil bez vědomí B. fiktivní plnou moc ze dne 5. 4. 2007, kterou K. B.,

zmocňuje J. H., aby na ni vozidlo nechal registrovat, ten získané doklady k

vozidlu předložil dne 5. 4. 2007 Magistrátu hl.m. Prahy, současně obž. N. získal obž. Z., který si na sebe nechal vozidlo zaregistrovat, a zajistil, aby

J. H. z STK Jistab, a.s., IČ: 63079003, Horoměřice, na vozidlo na jméno obž. Z. vystavil dne 18. 5. 2007 protokol, že vozidlo z hlediska evidenční kontroly

vyhovuje, a ten na něm nenašel žádné, ani lehké závady, obž. N. vytvořil bez

vědomí K. B. další nepravdivou plnou moc ze dne 18. 5. 2007, kterou K. B., jako

prodávající, spolu s obž. Z., jako kupujícím, zmocňují shodného J. H., aby ten

na obž. Z. vozidlo nechal registrovat, H. získané doklady k vozidlu předložil

dne 21. 5. 2007 Magistrátu hl.m. Prahy, poté dne 23. 5. 2007 obž. N. v České

pojišťovně a.s., v pobočce Sokolovská 55, Praha 8, u pojišťovací poradkyně J. J., jejíž tr. stíhání bylo soudem podmíněně zastaveno, sjednal a podepsal

pojistnou smlouvu sdružené pojištění vozidla na jméno obž. Z., s jeho vědomím,

bez plné moci, na pojistnou částku 630.000,- Kč s 1% spoluúčastí, a smlouvu

jménem obž. Z. s vědomím J. i s vědomím Z. podepsal, což současně J. obž. N. umožnila, ve smlouvě úmyslně nepravdivě uvedl, že vozidlo nebylo poškozeno, J. ve smlouvě deklarovala, že vozidlo viděla, ačkoli tak vědomě neučinila,

následně dne 7. 11. 2007 sjednal a podepsal obž. N. svým jménem za obž. Z. bez

plné moci na témže místě s J. J. novou pojistnou smlouvu pod shodným číslem

pojistky, což mu bez plné moci umožnila, jíž byl nahrazen obsah původní

pojistné smlouvy a kterou opětovně pojistil vozidlo, mimo jiné i proti odcizení

na pojistnou částku 630.000,- Kč, i zde obž. N. úmyslně nepravdivě uvedl, že

vozidlo nebylo poškozeno, a J., i v ní vědomě nepravdivě deklarovala, že

prohlídku předmětného vozidla provedla dne 23. 5. 2007 v 9:00 hod., ačkoli tak

neučinila, následně obž. N. nechal vozidlo převézt na vrakoviště Mratín

provozovateli M. K., kde ho dne 23. 2. 2008 z jeho pokynu V. Š., prodal za

40.000,- Kč jako vrak na součástky, o čemž obž. Z. věděl, protože dne 16. 3. 2008 po předchozích instrukcích od obž. N., nahlásil obž. Z. na Policii ČR, MO

Kyje, Praha 9, čj. ORIII-6032-1/MO11-TČ-2007, fiktivní odcizení svého vozidla,

k němuž mělo dojít dne 14. 3.

2008, ale fakticky nedošlo, když vozidlo v té

době bylo na vrakovišti, poté dne 28. 4. 2008 obž. Z. ze svého tel. č. telefonicky oznámil odcizení vozidla na klientskou linku pojišťovny, která ho

evidovala jako pojistnou událost a požádal o vyplacení pojistného plnění na

bankovní účet, čímž pojišťovně Česká pojišťovna a.s., IČ: 45272956, se sídlem

Praha 1, Spálená 75/16, mohla být způsobena škoda 323.730,- Kč, po odečtu

spoluúčasti, k vyplacení pojistného plnění nedošlo.“

Obviněný F. N. byl odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. za užití § 35 odst. 2

tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, za

současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze

dne 26. 9. 2013, sp. zn. 5 T 126/2010, který nabyl právní moci ve znění

rozsudku Městského soudu v Praze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 5 To 412/2013, jakož i

všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem

ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c)

tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 330.000 Kč a 10.970 €.

Obviněný M. J. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem pojistného podvodu

podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním

popsaným pod bodem ad I./1. a ad I./4. výroku o vině.

Za to byl odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák.

k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roků. Podle § 58

odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně

odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, a to za současného vyslovení

dohledu.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. P., J. K., J. K.,

V. P., M. Š., J. V., P. V., M. V., T. V. a M. Z.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození

- Česká pojišťovna, a. s., IČ: 45272956, se sídlem Spálená 75, Praha 1,

s částkou 1.508.869 Kč

- Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617,

se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, s částkou 711.268 Kč a

- Generali pojišťovna, a. s., IČ: 61859869, se sídlem Bělehradská 132,

Praha 2, s částkou 107.399 Kč,

jež řádně nedoložili, odkázání se svými nároky na řízení ve věcech

občanskoprávních.

Oproti tomu byl obviněný F. N. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn

obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 11. obžaloby Obvodního státního

zastupitelství pro Prahu 7, jelikož nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 24 T

72/2013, podali obvinění F. N., M. J., V. P., M. Z., zúčastněná osoba PhDr. J.

P. a poškozená Česká pojišťovna, a. s., odvolání.

O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, sp. zn.

5 To 5/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr.

ř. napadený rozsudek zrušil toliko ohledně obviněného F. N., a to pouze ve

výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného

F. N. odsoudil za trestné činy uvedené ve výroku napadeného rozsudku a za

účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k

trestnému činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., dílem

dokonaným a dílem ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák., z rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 5 T 126/2010, ve

spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 5 To

412/2013, podle § 250a odst. 4 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. k

souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro

jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s

ostrahou.

Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněnému F. N. dále uložen trest

propadnutí věci, a to částky 330.000 Kč a částky 10.970 €, které jsou uloženy

na depozitním účtu Obvodního soudu pro Prahu 7 vedeném u České národní banky.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze

dne 26. 9. 2013, sp. zn. 5 T 126/2010, který nabyl právní moci ve znění

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 5 To 412/2013,

jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn, a to v celém výroku o vině, ve všech

ostatních výrocích o trestech, ve všech výrocích o náhradě škody a ve

zprošťujícím výroku ohledně obviněného F. N.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných M. J., V. P., M. Z., zúčastněné

osoby PhDr. J. P. a poškozené České pojišťovny, a. s., zamítnuta.

II.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5

To 5/2015, podali obvinění F. N. a M. J. dovolání.

Obviněný F. N. v rámci svého obsáhlého dovolání (č. l. 6572–6578 a č. l. 6596–

6609) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), g) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný

spatřuje v tom, že napadený rozsudek neobsahuje jména a příjmení soudců, jejich

funkční zařazení a akademický titul, je tedy v rozporu s § 120 odst. 1 písm. a)

tr. ř., z čehož vyvozuje, že odvolací soud ve veřejném zasedání dne 3. 5. 2016

nebyl náležitě obsazen. Došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož

mu nebylo a není známo složení senátu, který v jeho věci rozhodoval.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný vznesl

opakovanou námitku stran podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, o

které již bylo pravomocně rozhodnutu. Námitku podjatosti odůvodňuje tím, že

předsedkyně senátu popírala jeho zdravotní stav, dopustila se diskriminace na

jeho základě a také na základě jeho etnicity, usnesením nerozhodla o zahlazení

peněžitého trestu, ač tak následně učinil Městský soud v Praze, porušila práva

obhajoby, když při výslechu svědkyně Ing. N. B. užila pohrůžku vzetí obviněného

do koluzní vazby za její ovlivňování, při výslechu svědka D. T. nepostupovala

nestranně. Dále z důvodu nevyhovění jeho žádosti o doslovnou protokolaci všech

otázek předsedkyně senátu, nebyla mu umožněna souvislá výpověď, která byla

bezdůvodně přerušovaná předsedkyní senátu, došlo ke snížení důstojnosti

soudního jednání, byla zhojena neústavní a nezákonná domovní prohlídka.

Předsedkyně senátu se odmítla zabývat důkazními prostředky, které byl připraven

předložit stran nezákonnosti jeho vazebního stíhání. V dané věci došlo k

porušení práva na nestranný soud.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že

nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu jemu kladenému

za vinu, a to subjektivní a objektivní stránka u jednotlivých skutků. Soudy

nebyly prokázány znaky objektivní stránky organizátorství či zosnování ve všech

jeho znacích, což ostatně potvrzuje výpověď odsouzeného D. P., který se doznal,

že tuto činnost organizoval pouze on sám a z obviněného lákal pouze finanční

prostředky, aniž by obviněný věděl, na co budou konkrétně použity.

Dále obviněný namítl, že soud prvního stupně porušil jeho garantované právo na

spravedlivý proces, když zatížil řízení jednoznačnou svévolí, kdy si úmyslně a

zlovolně přizpůsobil důkazní prostředky tak, aby do již vytvořené konstrukce

skutkového stavu zapadaly. V této souvislosti poukazuje na rozpory mezi

odůvodněními rozhodnutí a protokoly z hlavního líčení ze dne 1. 10. 2013 stran

výslechu obviněného D. P. Dále rozporuje skutečnosti uvedené na str. 12

rozhodnutí odvolacího soudu, kdy má za to, že z žádných důkazů, především z

výpovědí obviněných J. V. a D. P. toto nevyplývá, a nebyl zajištěn ani záznam o

telekomunikačním provozu, který by umožnil dospět k uvedenému skutkovému závěru.

Další námitky obviněného směřují k výpovědi odsouzeného V. P. v postavení

podezřelého, jež v postavení obviněného odmítl vypovídat, načež v rozsudku

soudu prvního stupně je citován úřední záznam. V rozporu s procesními předpisy

a za nezákonně opatřený důkaz považuje také čtení výpovědi obviněného P. V.,

který požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k tomu

nebyly dány zákonné podmínky, kdy obviněný neměl možnost v žádné fázi řízení

klást mu otázky. Došlo k porušení procesních předpisů a s tím spjatého práva na

spravedlivý proces. Za nezákonně opatřený důkaz je nutno považovat také

provedení domovní prohlídky, kdy v podrobnostech odkazuje na podané odvolání.

Odvolací soud také na str. 4 rozhodnutí nezákonně využil poznatků z úředních

záznamů, které soud prvního stupně využil jako podklad pro své rozhodnutí,

avšak nebyly v hlavním líčení k důkazu provedeny vůbec, případně provedeny

řádně. Za nezákonný důkaz lze považovat taktéž provedení důkazu listinou

Spolkové republiky Německo, která nebyla řádně přeložena do českého jazyka.

Za opomenutý důkaz považuje znalecký posudek znalce z oboru kriminalistika,

odvětví metalografie kpt. Karla Zelenky, kterýžto považuje za stěžejní v

projednávané věci, a který nebyl v přípravném řízení ani před soudem prvního

stupně proveden a odvolací soud se nikterak nevypořádal se skutečností, proč

uvedený důkaz neprovedl a zamítl ho jako nadbytečný.

Obviněný dále soudům vytýká, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn,

kdy soud prvního stupně neučinil relevantní skutková zjištění z výpovědi a

odborného vyjádření svědka kpt. Ing. M. E. na vozidlo tovární značky Citröen

Berlingo. Stejně tak soudy opomněly hodnotit svědecké výpovědi jednotlivých

techniků, kteří prováděli měření emisí dovozové techniky a také svědecké

výpovědi všech pojišťovacích agentů či zprostředkovatelů, kteří pojistili

následně odcizená vozidla.

Za zásadní zásah do ústavně garantovaných práv obviněný považuje nemožnost

vyjádřit se k prováděným důkazům, resp. ke všem skutečnostem, tvrzením a

úvahám, které jsou předneseny soudu. Právní kvalifikace byla změněna soudem

prvního stupně třikrát, avšak pouze dvakrát byly strany na toto upozorněny, a

to nedostatečně, pouze za použití zákonného označení trestného činu a uvedením

příslušného ustanovení zákona. Na třetí změnu nemohly nijak reagovat. Obviněný

má dále za to, že odvolací soud rozhodl o vině a trestu na základě extrémně

rozporného a neúplného dokazování, kdy byl porušen princip objektivní pravdy a

princip presumpce neviny. Změna právní kvalifikace nebyla provedena na základě

iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby. Soud prvního stupně

doplňoval dosavadní skutková zjištění na základě deformace informací z

hodnocených důkazů a nepostupoval v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., kdy v

odůvodnění rozhodnutí opomněl vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti

některých důkazních pramenů. Za porušení presumpce neviny lze považovat také

nepravdivou informaci v rozsudku odvolacího soudu na str. 55, jež nemá oporu v

provedeném dokazování. Odvolací soud dokonce v rámci rozhodnutí záměrně změnil

popis skutku č. 4, v rozsudku odvolacího soudu od strany 5, kdy k tomuto

skutkovému stavu dospěl odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování.

Pod uvedený dovolací důvod obviněný podřadil i opakovanou námitku stran rozporu

mezi zvukovým záznamem z hlavního líčení a protokolem z hlavního líčení, kdy má

za to, že odvolací soud se s touto námitkou dostatečně nevypořádal.

Závěrem obviněný F. N. uvedl, s odkazem na soudní judikaturu, že se nelze

ztotožnit ani s právní kvalifikací skutků pod bodem ad II./1. až II./4. jako

pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm.

b) tr. zák., dílem dokonaného a dílem ad II./4. v pokusu podle § 8 odst. 1 tr.

zák. Jednotlivé dílčí útoky nebyly vedeny jednotným záměrem, nebyly spojeny

stejným nebo obdobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a

souvislostí v předmětu útoku. K podmínce blízké časové souvislosti uvedl, že

tato byla přerušena v páchání trestné činnosti, aniž by v mezidobí docházelo k

uskutečňování jednotného záměru, který zde musí existovat od počátku a musí

vyplývat z vůle pachatele, kdy soudy tento jednotný záměr neprokázaly. Z logiky

věci je vyloučeno pokračování v trestném činu, pokud některé dílčí útoky byly

spáchány ve formě spolupachatelství a některé ve formě účastenství, jelikož by

došlo k naplnění jiných skutkových podstat trestného činu. Za této situace tedy

nelze ani sčítat škody. Dále uvedl, že u právní kvalifikace organizátorství a

pachatelství nejde o jedno a totéž jednání uvedené ve skutkové podstatě

trestného činu a pro útok naplňující znaky účastenství na trestném činu nemůže

být dílčím útokem pokračujícího trestného činu, ať již dokonaného nebo

ukončeného ve stádiu pokusu (srov. R 51/1979-I.), což nebylo v projednávané

věci naplněno. Poukázal také na akcesoritu účastenství ve smyslu § 10 tr. zák.

a výroku o vině vytknul, že neobsahoval nezbytné skutkové okolnosti

charakterizující jeho jednání jako účastníka na trestném činu.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný F. N. navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze

dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5 To 5/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze

dne 3. 10. 2014, sp. zn. 24 T 72/2013, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil

také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušenou část obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal

Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl, a to v jiném složení senátu.

Obviněný M. J. v rámci podaného dovolání (č. l. 6614–6617) uplatnil dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že skutek ani podvodný úmysl mu nebyl prokázán. Soudy v

pochybnostech rozhodly v jeho neprospěch. V bodě ad I./1. výroku je z důkazů

zřejmé, že vozidlo viděl, u skutku ad I./4. výroku není jisté, zda jej viděl,

pouze uvedl, že se tak někdy stát mohlo. Taktéž mu nikterak nebyl prokázán

úmysl obdržet pojistné plnění a nepřímý úmysl uvést v pojistné smlouvě

nepravdivou skutečnost, kdy uvedl, že nikdy s ničím takovým srozuměn nebyl.

Obviněný má s odkazem na ustanovení § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák. a § 67 tr.

zák. za to, že došlo k promlčení skutku, jelikož nikdy nebyl obviněn pro

skutek, za nějž byl uznán vinným. Promlčení se nikdy nepřerušilo, rozsudek byl

vydán v roce 2013, tedy osm let po údajném spáchání skutku. Ve vztahu ke skutku

pod ad I./4. obžaloby uvedl, že popis skutku nenaplňuje formální znaky

pojistného podvodu, takto popsané jednání není trestným činem. Došlo k porušení

zásady totožnosti skutku, kdy v obžalobě jeho jednání mělo spočívat v uvedení

nepravdivé okolnosti o stavu vozidla a rozsudek jej uznal vinným, že nepravdivě

uvedl fakt, že vozidla viděl. Ani jedna z možností nebyla soudy prokázána, kdy

druhá varianta je dokonce vyvrácena výslechy D. P. a obviněného. Mohlo jít o

typově shodné auto s předanými registračními značkami. Sám byl podveden, a

patrně byl ve skutkovém omylu, o jaké auto jde. Odvolacím soudem byl odsouzen

za to, že uzavíral pojistné smlouvy na nepřítomné osoby, na osoby které neznal

a na úplně jiné osoby, v rozporu se skutkovou podstatou jakéhokoliv trestného

činu. Dále namítl, že odvolací soud se při výměře trestu nikterak nezabýval

okolnostmi ve prospěch jeho uložení pod dolní hranici zákonné trestní sazby,

kdy z jeho strany zcela chyběl úmysl způsobit škodu a od údajného skutku po

dobu odvolacího rozhodnutí žil zcela bezúhonně. Závěrem uvedl, že odvolací soud

se nevyrovnal s jeho námitkami vznesenými v odvolání, čímž porušil jeho právo

na spravedlivý proces.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný M. J. navrhl, aby Nejvyšší soud

napadený rozsudek v části, jímž bylo zamítnuto odvolání, zrušil, a dále zrušil

v tomto rozsahu i rozsudek prvního stupně, neboť jím vady byly založeny.

Opis dovolání obviněného F. N. byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h

odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej

obdrželo dne 20. 9. 2016 (č. l. 6582, 6607). Opis dovolání obviněného M. J. pak

Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo dne 11. 10. 2016 (č. l. 6618).

K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první

tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu

dne 5. 1. 2017, sp. zn. 1 NZO 1146/2016.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že

obviněný F. N. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

neargumentoval tím, že by projednání jeho trestní věci v odvolacím řízení

proběhlo v jiném složení senátu, než určeném podle rozvrhu práce, ale toliko,

že mu z vyhotovení rozhodnutí není zřejmé, v jakém složení senát rozhodoval.

Tato námitka je, vzhledem k ustanovením zákona o soudech a soudcích stran

přidělování věci v souladu s rozvrhem práce a judikatorním závěrům, pod uvedený

dovolací důvod nepodřaditelná. Obdobně lze shrnout i námitky obviněného F. N.

vznesené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy obviněný

neargumentoval ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, založeného na námitce, že ve

věci rozhodoval vyloučený orgán. Uplatněná námitka stran vyloučení předsedkyně

senátu soudu prvního stupně neodpovídá judikatornímu výkladu věcného naplnění

zákonné podmínky pro vyloučení soudce z úkonu trestního řízení pro jeho poměr k

trestní věci. K námitkám obviněného uvedeným pod dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že pouze některé z nich

tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, kdy v projednávané věci nelze shledat

extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy či fenomén

tzv. opomenutých důkazů, které by odůvodňovaly výjimečný zásah do skutkových

zjištění. Namítá-li obviněný ve vztahu k akcesoritě účastenství podle § 10 tr.

zák., že výrok o vině neobsahoval nezbytné skutkové okolnosti, nelze této

námitce přisvědčit. Ze skutkových okolností je zcela zřejmý způsob organizování

pojistných podvodů se záměrem vylákání pojistného plnění z titulu fiktivní

pojistné události, kdy ve smyslu jím vymyšleného modu operandi s obviněným D.

P. postupně dílčími nezbytnými kroky celý plán realizovali. Uvedený popis

skutkových okolností tedy poskytuje dostatečný právní podklad pro posouzení

jeho jednání v účastenském postavení organizátora. Taktéž se nelze ztotožnit s

argumentací obviněného stran nesplnění zákonných podmínek pokračující trestné

činnosti, resp. neprokázáním blízké časové souvislosti a v jejím kontextu

jednotného záměru jednotlivých dílčích útoků, kdy v podrobnostech lze odkázat

např. na body ad II./1., ad II./3. a ad II./4. výroku o vině, ze kterých je

zcela zřejmá blízká časová souvislost jednotlivých útoků, kdy nedošlo k jejímu

přerušení, a také jednotný záměr jednotlivých dílčích útoků. K námitce stran

právní kvalifikace organizátorství a pachatelství ve smyslu rozhodnutí R

51/1979-I. státní zástupkyně uvedla, že část výroku o vině se vztahuje k jeho

vícenásobné trestné součinnosti účastníka (ad I.) a další jeho částí byl uznán

vinným v postavení pachatele, popř. spolupachatele (ad II.)

K dovolání M. J. státní zástupkyně uvedla, že obviněný namítl neprokázání

skutku a s tím související neprokázání podvodného úmyslu, jež podložil

argumentací založenou toliko na důkazním stavu věci, a tedy tyto námitky nejsou

způsobilé naplnit jim uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. Námitce stran promlčení skutku nelze přisvědčit, jelikož usnesením

policie ze dne 15. 7. 2009 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného jak pro

skutek pod bodem ad I./1., tak i pro skutek ad I./4., oba spáchané podle

dílčích kroků jednotlivých spoluobviněných ve vymezeném období roku 2005. Pokud

obviněný namítl, že popis skutku pod ad I./4. výroku nenaplňuje formální znaky

trestného činu podvodu, s odkazem na skutkový podklad uvedené části výroku, je

zcela zřejmé, že v obou případech jednal ve smyslu přisouzené právní věty. K

námitce obviněného ve vztahu k užití, resp. neužití moderačního práva stran

uloženého trestu odvolacím soudem, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka se

nemohla stát s ohledem na povahu přezkumné činnosti odvolacího soudu v dané

věci předmětem rozhodovací činnosti, a není tedy důvod vytýkat nesprávnost

jiného hmotněprávního posouzení.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud

dovolání obviněných F. N. a M. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

jako zjevně neopodstatněná. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve

věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v

neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou

výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,

zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro

věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněného F. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5.

2016, sp. zn. 5 To 5/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,

odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu

odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o

trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou

procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Dovolání obviněného

M. J. je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.

ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl

zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán

vinným a byl mu uložen trest. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.

osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,

který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu

dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců,

tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e

odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými

uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo

nutno posoudit, zda obviněnými F. N. a M. J. vznesené námitky naplňují jimi

uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,

že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován

jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný

trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní

posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z

dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke

zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.

názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS

279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím

řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení

důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy

nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje

správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže

změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti

na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v

řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního

stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud

odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve vztahu k dovolání obviněného F. N. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že

pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty

námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména

výpovědi spoluobviněných D. P., J. V., V. P. a P. V., dále svědecké výpovědi

blíže neurčených techniků, kteří prováděli měření dovozové techniky a svědecké

výpovědi pojišťovacích agentů či zprostředkovatelů, výpověď a odborné vyjádření

kpt. Ing. M. E., a úřední záznamy, jež byly čteny v rámci hlavního líčení a

které považuje za nezákonně opatřené důkazy, stejně jako listinu Spolkové

republiky Německo či provedení domovní prohlídky) a vadná skutková zjištění

(obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, a také

námitka stran zjištění jeho postavení a činnosti v rámci realizace předmětné

trestné činnosti), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k

provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů

nevyplývají, resp. že soudy deformovaly důkazy, aby do již vytvořené konstrukce

skutkového stavu zapadaly, kdy v rámci dokazování nebyla dodržena všechna

zákonná procesní ustanovení) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci

(kdy v této souvislosti poukázal na výpověď obviněného D. P., který se doznal,

že veškerou trestnou činnost organizoval on sám a z obviněného lákal pouze

finanční prostředky, aniž by obviněný věděl, na co budou konkrétně použity).

Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního

hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a

ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a

směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých

odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených

skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném

právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To

znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních –

byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě

(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných

skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který

obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná

aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o

hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich

hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné

právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2

odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy

obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné

hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především

z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak

soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž

porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice

může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů

[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz

přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité

skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých

důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,

případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví

např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají

naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný

význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného

na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování

o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Z hlediska výše uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného stran tzv.

opomenutého důkazu je třeba poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými

důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná

pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012,

sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je

však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže

skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek

sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo

vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp.

zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O

takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně

opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání

obviněného, resp. všech spoluobviněných a tyto své úvahy odůvodnil zcela

dostačujícím způsobem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,

že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §

2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a

přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje.

Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu

se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž

svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti

způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze

zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu

věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2

odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž

zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a

jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)

dovolací důvod.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na

spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu

rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní

rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný

namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají

vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů

nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich

hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je

obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do

skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve

zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto

markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se

spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní

síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu

mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud

existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu

pro Prahu 7, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v

Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková

zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba

konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny

dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi

a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy

se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného

vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná

námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a

provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na

existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí

skutkového děje, jednak obviněného se soudy přiklonily k verzi uvedené

obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,

neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,

zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým

procesem.

Obviněný sice vznesl námitku, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové

podstaty trestného činu účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1

písm. a) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle § 250a odst. 1, 3, 4 písm. b)

tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zak.,

z důvodu absentující subjektivní stránky a objektivní stránky organizátorství

či zosnování, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím

uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka

obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna

pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů,

jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu

věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.

Stran námitek obviněného F. N. lze uvést, že se v drtivé většině jedná o

opakující se obhajobu uplatněnou již v předchozích fázích řízení, a soudy

nižších stupňů se v rámci řízení s uplatněnými námitkami obviněného dostatečným

způsobem vypořádaly. Na tomto místě lze nad rámec výše uvedeného například

poukázat na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To

6/2015 (č. l. 6303), kterým byla zamítnuta stížnost obviněného stran

protokolace hlavního líčení, kdy závěru soudu nelze ničeho vytknout.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou

dávkou benevolence podřadit námitku obviněného vztahující se k části výroku ad

II./1. až ad II./4., kdy má za to, že nebyly splněny zákonné podmínky

pokračujícího trestného činu. Stejně jako námitku stran akcesority účastenství

ve smyslu § 10 tr. zák., přičemž výroku o vině vytknul, že neobsahoval nezbytné

skutkové okolnosti charakterizující jeho jednání jako účastníka na trestném

činu.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové

jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou

skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem

provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Tato definice je v

souladu s výkladem tohoto pojmu v právní nauce i praxi. Již v minulosti bylo

judikaturou vymezeno, že rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu je, že

jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po

subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už

od počátku zamýšlí aspoň v nejbližších rysech i další útoky a že po objektivní

stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného

záměru (srov. rozh. č. 3/1972 Sb. rozh. trest.), přičemž jednotlivé útoky jsou

charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí (srov.

rozh. č. 27/1977 – I., č. 15/1996 – II. a další Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud neshledal žádnou nesrovnatelnost v úvahách, které vedly soudy

obou stupňů k závěru kvalifikovat jednání obviněného F. N. pod bodem ad II./1.

až ad II./4. výroku o vině jako pokračující trestný čin pojistného podvodu,

neboť jednotlivé dílčí útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu, byly

provedeny stejným nebo podobným způsobem, stejně tak byly vedeny jednotným

záměrem a lze u nich spatřovat blízkou souvislost v předmětu útoku a časovou

souvislost.

Pokud obviněný zpochybnil, že jednotlivé dílčí útoky nebyly vedeny jednotícím

záměrem, který zde musí existovat již od počátku a vyplývat z jediné vůle

pachatele, jelikož mezi jednotlivými dílčími útoky existují časové přetržky,

aniž by blíže konkretizoval, v čem uvedené spatřuje, je třeba poukázat na to,

že jednotný záměr byl u obviněného od počátku. Se záměrem obdržet od pojišťovny

neoprávněné plnění z havarijního pojištění na havarovaná vozidla uváděl za

tímto účelem při sjednávání pojistných smluv a při uplatňování nároku na plnění

z těchto smluv nepravdivé údaje.

V posuzované věci byl naplněn rovněž formální znak blízké časové souvislosti

pokračování v trestném činu dle § 89 odst. 3 tr. zák. Zde je třeba zdůraznit,

že pojem „blízká časová souvislost“ dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např.

v týdnech či měsících) vymezen a v každém jednotlivém případě je proto třeba

komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky

vymezené v § 89 odst. 3 tr. zák. Touto problematikou se již ve svých

rozhodnutích Nejvyšší soud zabýval, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr.,

v rámci něhož vyslovil názor, že půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za

splnění dalších podmínek uvedených v ust. § 89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně

znaku blízké časové souvislosti vycházet z toho, že čím delší je celková doba

páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní

spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je

obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky.

Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr.

zák. z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát

ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (R 15/1996-II.).

Obviněný měl zřejmě namysli časovou prodlevu mezi skutkem ad II./1. ze

dne 17. 1. 2007 a skutky ad II./2. a ad II./3. ze dne 9. 1. 2009. Ze skutkových

zjištění podrobně popsaných na str. 120 rozsudku nalézacího soudu je zřejmá

přípravná aktivita ke spáchání skutku pod bodem ad II./3., spočívající zejména

v převodu vlastnictví vozidla smlouvou ze dne 15. 2. 2007 mezi vlastníkem M. M.

a M. T., kdy tento za pomoci D. P. registruje totálně havarované vozidlo na

provozovatele – pojistníka L. H. dne 5. 3. 2008, po fiktivně provedené Státní

technické kontrole vozidla dne 18. 2. 2008. A konečně dne 9. 1. 2009 obviněný

F. N. sjednává a podepisuje pojistnou smlouvu na L. H. bez jeho vědomí.

Obviněný F. N. se na trestném jednání domlouval s obviněným D. P., ostatně jak

je zřejmé z kontextu celé věci, což již uvedl nalézací soud ve svém rozhodnutí

(např. str. 141). Z uvedeného je tedy zřejmé, že ona časová přetržka spočívala

toliko v období od 17. 1. 2007 do 15. 2. 2007. K přerušení blízké časové

souvislosti nedošlo ani mezi útokem ad II./3. ze dne 9. 1. 2009 a ad II./4. z

období 23. 5. 2007 až 7. 11. 2007, kdy 23. 5. 2007 obviněný N. sjednal a

podepsal pojistnou smlouvu s nepravdivými údaji a dne 7. 11. 2007 sjednal a

podepsal novou pojistnou smlouvu na totéž vozidlo, kterou byla nahrazena

smlouva původní, opět s nepravdivými údaji. Poté dne 28. 4. 2008 se společně s

obviněným M. Z. pokusili vylákat pojistné plnění. Jednalo se tedy o přibližně

šestiměsíční odstup od spáchání předcházejícího útoku, přičemž i zde je zcela

jasně zřejmá přípravná aktivita obviněného ke spáchání dalšího dílčího útoku.

Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být

zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců. Proto dle

názoru Nejvyššího soudu časová prodleva mezi útoky v daném případě, s ohledem

na posouzení podle výše uvedených kritérií v celkové souvislosti, není zábranou

pro kvalifikaci jednání jako pokračující trestné činnosti, kdy jednotlivými

útoky se obviněný dílem pokusil způsobit škodlivý následek v celkové výši

520.830 Kč a tedy jednal ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. o značné škodě, jež

zakládá kvalifikační znak ve smyslu § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.

Stejně tak nelze přisvědčit námitce obviněného ve vztahu k akcesoritě

účastenství ve smyslu § 10 tr. zák., kdy výroku o vině pod bodem ad I./1., ad

I./4., ad I./5., ad I./9, ad I./10., ad I./15. a ad I./16. vytýká absenci

nezbytných skutkových okolností charakterizující jeho jednání jako účastníka na

trestném činu. Skutkové okolnosti uvedené pod jednotlivými body výroku skýtají

dostatečný právní podklad pro posouzení jeho jednání v účastenském postavení

organizátora. Z uvedeného je zcela zřejmé, že obviněný N. organizoval pojistné

podvody se záměrem vylákat pojistné plnění z titulu fiktivní pojistné události

odcizení pojištěných motorových vozidel. Společně s obviněným D. P. ve smyslu

obviněným N. vymyšleném modu operandi opatřovali havarovaná nepojízdná vozidla

na náklady obviněného N., kdy zbývající nezbytnou činnost k dosažení daného

záměru zajišťoval obviněný P. Jednalo se o legalizaci daných vozidel ve smyslu

Státní technické kontroly či měření emisí, stejně jako jejich fiktivní či

reálnou registraci na osoby, na jejichž jménem byla sjednána pojistná smlouva a

které následně dle instrukcí obviněného P. nahlásily odcizení vozidel. Pojistné

plnění bylo vyplaceno ke škodě poškozeného pojistitele. Není tedy pochyb, že

obviněný N. vymyslel celý plán podvodného vylákání pojistného plnění, stejně

jako všechny postupné dílčí kroky nezbytné k jeho realizaci a taktéž je patrná

jeho usměrňující a kontrolní činnost ve vztahu k ostatním aktivitám

spoluobviněných, jež přímo nevypovídají o dalším způsobu organizátorské

aktivity v podobě řízení trestného činu, ale bez této činnosti obviněného N. si

lze jen stěží představit úspěšnou realizaci celého jím vymyšleného plánu

pojistného podvodu.

Pokud obviněný obecně poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž u právní

kvalifikace organizátorství a pachatelství nejde o jedno a totéž jednání

uvedené ve skutkové podstatě trestného činu, a proto útok naplňující znaky

účastenství na trestném činu nemůže být dílčím útokem pokračujícího trestného

činu, ať již dokonaného nebo ukončeného ve stádiu pokusu (R 51/1979-I.), lze k

tomu toliko konstatovat, ostatně jak již uvedla státní zástupkyně, že z

přisouzeného výroku o vině za stavu, kdy body ad I./1., ad I./4., ad I./5., ad

I./9., ad I./10., ad I./15. a ad I./16. se týkají vícenásobné trestné

součinnosti účastníka a další částí výroku byl uznán vinným v postavení

pachatele, popř. spolupachatele ad II./1. až ad II./4., nelze této námitce

obviněného přisvědčit.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, vzhledem k

povaze obviněným uplatněných námitek, že úkolem dovolacího soudu není, aby za

dovolatele domýšlel v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti

projevit při posuzování důvodnosti či opodstatněnosti podaného dovolání.

Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní

argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci,

kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.

Obviněný F. N. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

a) tr. ř.. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že soud

druhého stupně neoznačil ve svém rozhodnutí jména a příjmení soudců, kteří se

vydání rozsudku zúčastnili, jejich funkční zařazení a akademický titul. Z

těchto tvrzených formálních vad rozhodnutí vyvozuje, že odvolací soud nebyl

náležitě obsazen.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, kdy ve věci

rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže

místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně

nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci

rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce

rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Soud nebyl náležitě

obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35

zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a

o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění

pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto

senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících,

přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud

senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který

nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době

rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (R 36/2012-II.) apod. (Šámal, P.

a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3157 s.)

Obviněný svoji dovolací argumentaci vztahuje ke druhé alternativě zmíněného

důvodu dovolání, jež se týká náležitého obsazení soudu. Z výše uvedeného je

však zřejmé, že jeho námitka se vztahuje toliko k tomu, že z vyhotovení

rozhodnutí soudu druhého stupně mu není zřejmé, v jakém složení senát

rozhodoval, nikoliv tedy, že jeho trestní věc byla v odvolacím řízení

projednána v jiném složení senátu, než určeném podle příslušného rozvrhu práce.

Nejvyšší soud shledal jeho námitku pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelnou.

Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že prostým nahlédnutím do spisu, což v

rámci svého oprávnění mohl obviněný učinit, je možno z protokolu o veřejném

zasedání před Městským soudem v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5 To 5/2015

(č. l. 6333), zjistit složení senátu ve věci rozhodujícím, a to z předsedy

senátu JUDr. Jaroslava Cihláře a soudců přísedících JUDr. Miroslavy Strakové a

Mgr. Jana Kareše. Obviněný F. N. i jeho obhájkyně JUDr. Magda Rothová byli

veřejného zasedání osobně přítomni. Stran v rozsudku druhého stupně chybějícího

označení soudců ve věci rozhodující, lze uvést, že předseda senátu Městského

soudu v Praze může vytýkané pochybení kdykoli napravit zvláštním (opravným)

usnesením ve smyslu § 131 odst. 1 tr. ř. (jím by byla – z hlediska požadavků

vymezených v ustanovení § 120 odst. 1 tr. ř. – přesně formulována jen tzv.

hlavička rozsudku odvolacího soudu, neboť vytýkané pochybení se vlastního

výroku rozsudku nikterak nedotklo).

Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)

tr. ř., ten je dán jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze

použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním

řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy

podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl

vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním

řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého

stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním

napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda

senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo

o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je

nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal

rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř.

Obviněný opakovaně namítal podjatost předsedkyně senátu 24 T Obvodního soudu

pro Prahu 7, přičemž o této námitce bylo pravomocně rozhodnuto usnesením

Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 7/2015 (č. l. 6306–

6308), a to zamítavě podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Městský soud v Praze

odmítl důvodnost námitek podjatosti, neboť zde nebyly dány zákonné důvody pro

vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 30 tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen

soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm

služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci

nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným

zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním

řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu

odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního

řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní

orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo

poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního

řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní

prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla

poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu

vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil

rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u

nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí

učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon

přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být

dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové

osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např.

v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká

byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této

činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká

pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na

výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.

ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním

názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané

věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor

týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich

obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním

řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám

zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak

nepřátelském.

S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud v nyní

projednávané věci konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti

předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Ivy Postulkové ze způsobu jejího

postupu v řízení, způsobu vedení hlavního líčení, postupu při provádění

dokazování včetně plnění její poučovací povinnosti jak vůči svědkům, tak směrem

k obviněnému, způsobu, jakým hodnotila procesní přípustnost a zohlednitelnost

důkazů provedených v přípravném řízení, a také způsobu, jakým rozhodovala v

jiné jeho trestní věci, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit

základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §

30 tr. ř., která by založila důvod pro vyloučení jmenovaného předsedy senátu

soudu prvního stupně z vykonávání úkonů daného trestního řízení. V dané věci

taktéž není shledán důvod, a to na základě výše uvedeného, pro vyloučení

jmenované soudkyně z úkonu trestního řízení pro její poměr k osobám, jichž se

úkon přímo dotýká, tedy k obviněnému.

Nejvyšší soud uzavírá, že za popsaného stavu nebylo možno přiznat dovolací

argumentaci obviněného vztahující se pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř. žádné opodstatnění.

Obviněný M. J. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

maje za to, že skutky ani podvodný úmysl mu nebyl prokázán. Dále vznesl námitku

ve vztahu promlčení skutku, a také námitku stran skutku pod bodem ad I./4.

výroku o vině, kdy uvedl, že popis skutku nenaplňuje formální znaky trestného

činu pojistného podvodu a v této souvislosti poukázal na dodržení zásady

totožnosti skutku. Závěrem vytkl odvolacímu soudu, že při úvahách o výši trestu

nebyla využita možnost moderačního práva soudu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku,

ačkoliv zde byly dány podmínky pro jeho využití.

Jak bylo vyloženo výše, formulace tohoto dovolacího důvodu znamená, že

předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o

hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové

okolnosti.

Z tohoto důvodu nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit ty námitky, v

rámci nichž namítá nesprávné hodnocení důkazů (výpověď obviněného a také

výpověď spoluobviněného D. P.) a vadná skutková zjištění (námitka stran

zjištění ve vztahu ke sjednávání a uzavírání pojistných smluv), když současně

prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná

námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a nepřímo i

vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že sám byl podveden a

patrně jednal ve skutkovém omylu o jaké auto jde, kdy se mohlo jednat o typově

shodné auto s přendanými registračními značkami).

Takto formulované námitky jsou námitkami procesního charakteru, které, jak

uvedeno výše ve vztahu k dovolání obviněného F. N., svým obsahem uplatněný

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Nejvyšší soud

odkazuje i na výše uvedené závěry stran uplatněné námitky, že soudy

nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.

S velkou dávkou benevolence lze pod jim uplatněný dovolací důvod podřadit

námitku ve vztahu k promlčení skutku, kdy obviněný uvedl, že skutek, pro nějž

byl uznán vinným, se de facto nikdy nestal, nebyl z něj nikdy obviněn a

promlčení se tak nikdy nepřerušilo. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že

přiléhavější by bylo podřadit uvedenou argumentaci pod dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak vzhledem k povaze zbývající obviněným

uplatněné argumentace považuje za podstatné se jí zabývat.

K tomu Nejvyšší soud uvádí toliko, že obviněný byl uznán vinným pokračujícím

trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., u

nějž trestní sazba činní dvě léta až osm let. Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr.

zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li

horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Promlčení

trestního stíhání se podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přerušuje sdělením

obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími

úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu

stíhání pachatele. Sdělení obvinění bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění

účinném do 31. 12. 2001, zpravidla prvním procesním úkonem, kterým se výlučně

zahajovalo trestní stíhání. Po novelizaci trestního zákona a trestního řádu

provedené s účinností od 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb. se trestní stíhání

zahajuje usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, vydaným za

podmínek a s obsahovými náležitostmi podle § 160 odst. 1 tr. ř., přičemž opis

tohoto usnesení je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku jeho prvního

výslechu. Tyto úkony tedy patrně nutno považovat za „sdělení obvinění“ ve

smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., přičemž účinek přerušení promlčení

nastává až skutečným doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému

(viz Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákon, 6. vydání.

Praha: 2004, str. 597–

598).

Z obsahu spisového materiálu se podává, že usnesením Policie ČR ze dne 15. 7.

2009, č. j. ORI-6513/TČ-2008-78-7-LK (č. l. 63–67) bylo zahájeno trestní

stíhání obviněného pro skutky ad I./1. a ad I./4. výroku o vině, oba spáchané

podle dílčích kroků jednotlivých spoluobviněných ve vymezeném období roku 2005.

Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 21. 7. 2009 (č. l. 67). Vzhledem k

tomu je zřejmé, že k tvrzenému promlčení skutku v projednávané věci dojít

nemohlo.

Stejně tak nelze přisvědčit další námitce obviněného stran nenaplnění

formálních znaků pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle § 250a

odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke skutku pod ad I./4. výroku o vině. Na

základě skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, jak je uvedeno

výše, obviněný dne 24. 1. 2006 jako pojišťovací agent České pojišťovny v

součinnosti se spoluobviněný D. P. sjednal a podepsal pojistnou smlouvu o

sdruženém pojištění vozidla na jméno spoluobviněného V. P., kdy uvedl, že

vozidlo není poškozeno a včetně čelního skla je bez závad a v mimořádně dobrém

stavu, ačkoliv toto vozidlo neviděl. Vozidlo bylo fakticky neopravené,

nepojízdné, havarované a bez technického průkazu. Přičemž tímto jednáním v

kontextu a celistvosti jednání dalších spoluobviněných byla způsobena poškozené

České pojišťovně škoda ve výši přibližně 540.394 Kč. Z uvedeného je tedy

zřejmé, že obviněný při sjednávání pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a

způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Obdobná situace nastala

i pod bodem ad I./1. výroku o vině, kdy právní kvalifikaci učiněnou soudem

prvního stupně u obou skutků nelze ničeho vytknout a Nejvyšší soud se s ní

zcela ztotožňuje.

V této souvislosti, nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že z

obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že

vázanost soudu obžalobou (návrhem na potrestání) se týká pouze toho, o jakém

skutku soud rozhoduje. Popisem skutku, jako slovním vyjádřením určité události

ve vnějším světě, která spočívá v jednání pachatele, ani právní kvalifikací

skutku v obžalobě, není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o žalovaném

skutku, neznamená jeho povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku, nemusí

tedy jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, protože některé

skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a na druhé straně některé

přibýt. Soud totiž musí přihlížet ke změnám skutkového stavu, ke kterým došlo

při projednávání věci před soudem.

Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený,

který je relevantní z hlediska trestního práva. Totožnost skutku je zachována,

jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, úplná shoda

alespoň v následku při rozdílném jednání, ale také tehdy, je-li jednání či

následek v obou případech alespoň částečně shodný v podstatných rysech.

Aplikují-li se tyto obecné závěry na trestní věc obviněného, je zřejmé, že

totožnost skutku byla zachována.

Další námitku obviněného vztahující se k uplatnění moderačního oprávnění soudu

podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku sice lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho použití (§ 58 odst. 1 tr.

zákoníku) je fakultativní, přičemž je třeba zdůraznit, že jde o mimořádné

snížení trestu odnětí svobody, nikoliv o pravidelný postup soudu, a proto jej

nemohou odůvodnit námitky, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by

byl pro pachatele příliš přísný s odkazem na to, že dosud nebyl soudně trestán,

resp. žil bezúhonným životem od údajného spáchání skutku po dobu rozhodnutí

odvolacího soudu.

Nejvyšší soud v této souvislosti dále poznamenává, že námitky vůči druhu a

výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v

dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen

druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu

spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné

vyhodnocení kriterií uvedených v § 41 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho

uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání

namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno

rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku

záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,

jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být

uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v

trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky

obviněných opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obvinění

uplatnili ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v

předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že

„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení

před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou

stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně

neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č.

408, sv. 17).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není

zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno

přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o

dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.

ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona

odmítl dovolání obviněného F. N. Ze stejných důvodů pak odmítl i dovolání

obviněného M. J.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném

zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 3. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu