3 Tdo 167/2022

3 Tdo 167/2022-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 15/2021, t a k t o:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 T 15/2021.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 T 15/2021, byl obviněný D. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 7. 5. 2020 v době od 20:30 hodin do 20:55 hodin v Brně na parkovišti vedle domu XY č. XY po vzájemné slovní rozepři strčil rukou do pravého ramene poškozené B. Š., nar. XY, která v důsledku toho upadla na vozovku, kde se udeřila do temene hlavy a pravé ruky, čímž jí způsobil zhmoždění týlní oblasti hlavy s drobným krvácením a hematomem, zhmoždění levého lokte s oděrkou a zlomeninu kosti člunkové pravého zápěstí, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření s nutností následného operativního zákroku zlomeného zápěstí včetně dvoudenní hospitalizace a fixace ruky ortézou až do dne 9. 6. 2020, kdy poškozená byla z důvodu bolestivosti poranění, omezené hybnosti pravého zápěstí a ztížené sebeobsluhy, jakož i poruch soustředění a problémů s krátkodobou pamětí omezena v obvyklém způsobu života na dobu asi 5-6 týdnů.

Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 (čtrnácti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha, IČ 47114975, škodu ve výši 27.366 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 T 15/2021, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, a to tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, podal obviněný dne 25. 1. 2021 prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 132-147), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Přestože obviněný dovolání podal po 1. 1. 2022, tedy po účinnosti novely č. 220/2021 Sb., kterou byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. pojat nový dovolací důvod, který byl zařazen pod písm. g), přičemž dovolací důvod původně uvedený pod písm. g) byl bez obsahovým změn nově podřazen pod písm. h), užil označení dovolacího důvodu před účinností novely č. 220/2021 Sb. Vzhledem k tomu, že každé podání by mělo být posuzováno v souladu s ustanovením § 59 odst. 1 tr. ř. podle svého obsahu, je nutno dospět k závěru, že dovolatel materiálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v podaném dovolání namítl, že skutek popsaný ve skutkové větě byl odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikován. Nesprávnou kvalifikaci skutku obviněný spatřuje jak při posouzení objektivní stránky trestného činu, tak při posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Ve vztahu k jednání kladenému mu za vinu dovolatel zdůraznil, že ze skutkových závěrů soudů se podává, že strčení do poškozené nebylo nikterak silné a intenzivní. Oproti podané obžalobě soud ze skutkové věty vypustil, že by se mělo jednat o silné strčení, což potvrdil i odvolací soud. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že obviněný nebyl, oproti podané obžalobě, uznám vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání spočívající v odstrčení poškozené představovalo vyjádření jeho nechuti být s ní dále v kontaktu, přičemž v jeho jednání byl přítomen jistý prvek nahodilosti. Odstrčení poškozené nalézací soud posoudil nikoliv jako závažný fyzický útok, ale spíše vyjádření stanoviska k pokračování konverzace s poškozenou, což svědčí o tom, že předmětné odstrčení nebylo silné, intenzivní či dokonce agresivní. Odvolací soud pak dodal, že se jednalo o událost „velice časově prchavou a nevýraznou, která jen stěží může působit na okolí negativně.“ Pokud soudy dospěly k závěru, že „strčení“ do poškozené bylo natolik nevýrazné, že na okolí stěží mohlo působit negativně, tak je zřejmé, že toto jednání nemůže dosahovat intenzity trestného činu naplňujícího znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Dále obviněný namítl, že skutek popsaný ve skutkové větě nenaplňuje znak objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pak příčinou souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Má za to, že ke zranění poškozené došlo vlivem náhody, k čemuž odkazuje na bod 13. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který uvedl, že v jeho jednání a v příčinné souvislosti s následkem byl přítomen jistý prvek nahodilosti. Pokud tedy ke zranění poškozené došlo v důsledku jisté náhody, nelze shledat příčinnou souvislost mezi jednáním poškozeného a způsobeným následkem.

Dovolatel dále vznesl námitku, že skutek popsaný ve skutkové větě nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví, tedy úmysl směřující k ublížení na zdraví. Nalézací soud dovodil naplnění subjektivní stránky toliko ze zranění poškozené, aniž by se zabýval okolnostmi předmětné události, charakterem a intenzitou jednání obviněného a jaké nebezpečí z takového jednání obvykle hrozí. Obviněný zdůraznil, že se vůči poškozené nedopustil jednání, které by bylo možno označit jako intenzivní násilí, což vyplývá i z provedeného dokazování a úpravy skutkové věty oproti podané obžalobě. To za situace, kdy nalézací soud připustil, že ke zranění poškozené došlo náhodně a jeho jednání spočívající v odstrčení poškozené vyjadřovalo toliko jeho nechuť být s poškozenou dále v kontaktu. Pokud jej tedy soudy uznaly vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tak rozhodně pochybily a jednaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel v tomto ohledu poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 2 Tz 22/67, 9 Tz 46/62, 10 Tz 21/63. Výslovně pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, kde bylo rozhodováno o skutku obdobném jako v projednávané věci, resp. o jednání daleko závažnějším než je jednání dovolatele. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal v jednání spočívajícím v úderu pěsti do tváře poškozené osoby trestný čin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byl malé intenzity a na pádu poškozeného se mohla podílet opilost, únava či jiná fyzická indispozice. Obviněný zdůraznil závěr tohoto rozhodnutí, že pokud by se mělo jednat o nepřímý úmysl, musel by být pachatel srozuměn, že s největší pravděpodobností dojde ke zranění v důsledku jeho jednání, když v této nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto zranění zabránit. Mírné odstrčení jiného přitom nelze považovat za jednání, u kterého by se dalo očekávat, že odstrčená osoba upadne na zem a způsobí si zranění. Je tak zřejmé, že obviněný rozhodně neměl v úmyslu poškozené ublížit, ani s tímto nebyl srozuměn, neboť lehké odstrčení obvykle nevede k jakémukoliv zranění. Rozhodnutí soudů obou stupňů proto považuje dovolatel za nesprávné a odporující judikatuře Nejvyššího soudu.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 123/2022.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ač v podaném dovolání obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak je z jeho podání zřejmé, že ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky obviněného směřující proti závěru soudů o naplnění objektivní stránky státní zástupce nepovažoval za důvodné. Bylo správně zjištěno jednání dovolatele spočívající ve strčení do poškozené, stejně jako příčinný vztah mezi tímto jednáním a pádem poškozené. Pád poškozené nelze považovat za náhodný, neboť pokud by obviněný do poškozené nestrčil, tak by nedošlo k jejímu pádu.

Námitky obviněného směřující proti nedostatku subjektivní stránky však státní zástupce označil jako důvodné. Připomněl usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 440/2014, podle kterého musí závěr o naplnění subjektivní stránky logicky vyplynout z provedeného dokazování, a to nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž lze usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Ve skutkové větě ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou uvedeny žádné jednoznačné objektivní okolnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat, že jednání obviněného bylo vedeno vůlí způsobit poškozené ublížení na zdraví, byť ve formě srozumění.

Skutková věta odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu pojednává toliko o tom, že po vzájemné slovní rozepři obviněný strčil rukou do pravého ramena poškozené, čímž došlo k jejímu poranění. Z takové konstrukce skutkové věty však podle státního zástupce úmysl dovolatele nevyplývá. Jednání obviněného nese znaky hrubého chování, avšak každou hrubost nelze považovat za úmyslné jednání směřující ke způsobení zdravotní újmy. Pokud tedy pachatel jiného „jen“ strčí do ramene bez toho, aby byla zjištěna vyšší intenzita takového jednání, tak nelze bez dalšího usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 146 odst. 1 tr.

zákoníku, a to ani v nepřímé alternativě. Zmíněné nedostatky skutkové věty podle státního zástupce ani nenapravuje odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které naopak svědčí pro nedostatek úmyslu. Státní zástupce v tomto ohledu poukazuje na bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že se nepodařilo zjistit, jak silně obviněný do poškozené strčil, či bod 3. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde bylo uvedeno, že pád poškozené překvapil jak ji, tak obviněného. Jednání obviněného svědčí spíše o jeho nedbalosti nežli o nepřímém úmyslu.

Navíc je potřebné zohlednit to, že dovolatel do poškozené strčil pouze jednou, dlaní bez jakéhokoliv dalšího agresivního jednání, a to přestože mohl ve fyzickém ataku vůči poškozené pokračovat, a to značně intenzivnějším a nebezpečnějším způsobem. Nalézací soud v bodě 13. svého usnesení sám uvedl, že jednání obviněného bylo vedeno pouze nechutí být s poškozenou v kontaktu, resp. pokračovat v něm, nesvědčilo o jeho úmyslu poškozené jakkoliv ublížit. Nelze přehlédnout rovněž určité ovlivnění poškozené alkoholem.

Závěry soudů považuje státní zástupce za nedostatečné. Pouhá vědomost obviněného, že v důsledku užití násilí jakékoliv intenzity může dojít k pádu na zem, a v důsledku toho ke zranění, nepostačuje k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Samotná existence škodlivého následku pak není sama o sobě objektivní okolností, na základě které bylo možné stanovit formu zavinění. Stejný následek je totiž možné způsobit jak úmyslně, tak i nedbalostně. Skutková věta odsuzujícího rozsudku, a to ani ve spojení s odůvodněním přezkoumávaných rozhodnutí, tak neobsahuje podklad k tomu, aby mohlo být konstatováno úmyslné zavinění obviněného.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 256l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, doručenou Nejvyššímu soudu dne 13. 3. 2022, v níž vyjádřil přesvědčení, že jeho dovolání je důvodné, a to i ve vztahu k dovolací námitce týkající se objektivní stránky trestného činu, tedy neexistence trestněprávního jednání a neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem činu. S argumentací státního zástupce týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu se pak dovolatel plně ztotožnil a navrhl, aby Nejvyšší sodu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, č. j. 9 To 263/2021-127, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný v podaném dovolání namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozené, kteréžto je spíše dílem náhody.

Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Objektem trestného činu podle § 146 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví.

Nalézací soud dospěl při právním hodnocení jednání obviněného v bodě 12. odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že objektivní stránku trestného činu kladeném mu za vinu naplnil obviněný tím, že „se dopustil jednání, které mělo za následek ublížení na zdraví jinému, tj. obžalovaný strčil do poškozené takovou mírou, že to mělo za následek její pád se způsobením újmy na zdraví, která ji znesnadnila obvyklý způsob života po dobu delší než sedm dnů.“

Uvedenému závěru nelze ničeho vytknout, neboť nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že pád poškozené byl dílem náhody. Jeho poukaz na část odůvodnění nalézacího soudu v bodě 13., kdy nalézací soud uvedl, že „v jednání obžalovaného a příčinné souvislosti s následkem je přítomen jistý prvek nahodilosti“, není zcela případný, resp. je vytržen z kontextu. I když by byl v jednání obviněného a následku přítomen prvek nahodilosti, tak by to neznamenalo přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem spočívajícím v újmě na zdraví poškozené.

Nejvyšší soud připomíná, že v případě, že škodlivý následek má vícero příčin, je příčinou následku každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r.

tr.). Opačně řečeno, příčinná souvislost se přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel takový průběh u úmyslných trestných činů nepředvídal jako možný (a nebyl s ním ani srozuměn) a u nedbalostních deliktů ani předvídat neměl a nemohl (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 143). Příčinou je tedy každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. V projednávané věci je nesporné, že poškozená utrpěla zranění, jež je možno považovat za újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 tr. zákoníku, je nesporné, že poškozený strčil do poškozené a že bezprostředně poté poškozená upadla. Z provedeného dokazování vyplynulo, že příčinnou, bez které by k pádu poškozené nedošlo, byl právě fyzický kontakt poškozeného s poškozenou (strčení, žduchnutí).

Závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a zraněním poškozené učiněný nalézacím soudem a aprobovaný soudem odvolacím je proto nutno považovat za správný a naopak námitku obviněného stran nedostatku příčinné souvislosti jako neopodstatněnou.

Zároveň ale Nejvyšší soud připomíná, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R. 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt).

Námitku nedostatku zavinění, resp. nenaplnění subjektivní stránky učinil obviněný součástí mimořádného opravného prostředku, maje za to, že naplnění subjektivní stránky, tedy úmysl směřující k ublížení na zdraví, ze skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku obou stupňů nevyplývá. Uvedenou námitku shledal Nejvyšší soud důvodnou.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je trestný činem úmyslným. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

Městský soud v Brně jako soud nalézací dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], kdy ve skutkové větě uvedl, že obviněný „v době od 20:30 do 20:55 po vzájemné slovní rozepři strčil rukou do pravého ramene poškození, která v důsledku toho upadla na vozovku, kde se udeřila do temene hlavy a pravé ruky…“ Svůj závěr stran naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku pak nalézací soud odůvodnil v bodě 12. tím, že obviněný „věděl jaká je situace na místě, věděl, kde se nachází on i poškozená, přičemž poškozenou odstrčil takovým způsobem, že ta rovnou upadla. Intenzita tohoto odstrčení proto musela být dostatečná k tomu, aby způsobila její přímý pád. Pokud tedy obžalovaný využil uvedeného prostředku v naznačené míře, musel být minimálně srozuměn s možným následkem spočívajícím v pádu poškozené spojeném s újmou na jejím zdraví.“

Ze skutkové věty, jak ji koncipoval nalézací soud, však podle Nejvyššího soudu uvedený závěr nelze dovodit, resp. nelze dovodit, zda byla naplněna úmyslná stránka trestného činu kladeného mu za vinu a z jakých konkrétních skutkových okolností lze na naplnění subjektivní stránky usuzovat. Pokud v obecné rovině pachatel strčí do poškozené, aniž by bylo zjištěno, o jak silné strčení se jednalo, resp. jakou silou vedl pachatel fyzický atak vůči poškozené, nelze bez dalšího usuzovat na jeho úmysl ať již přímý, nebo jako v posuzovaném případě úmysl nepřímý toliko na podkladě toho, že došlo k ublížení na zdraví ve smyslu výkladového ustanovení § 122 odst. 1 tr.

zákoníku. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že ze způsobu provedení ataku, tak, jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Zranění poškozené, které lze považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, totiž není typickým následkem strčení do ramene nízké intenzity (poškozenou v její výpovědi v hlavním líčení popisovaném slovem „žduchnutí“) a tudíž okolností, s kterou by pachatel musel počítat.

Lze sice konstatovat, že je obecnou notorietou, že strčení do jiného může způsobit jeho pád a případně dokonce jeho poranění, avšak z této znalosti automaticky nevyplývá vůle tak učinit. Pouhá vědomost o eventuální možnosti, že v důsledku užití síly jakékoliv intenzity může dojít k pádu druhé osoby, nepostačuje k závěru o zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014). Bez zjištění intenzity fyzického kontaktu by totiž bylo možné dojít k absurdnímu závěru, že jakýkoliv fyzický kontakt, pokud v důsledku něj dojde ke škodlivému následku, by odůvodňoval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.

zákoníku, kdy by bylo zcela vyloučeno zavinění nedbalostní. O malé intenzitě zranění ostatně hovoří i znalecký posudek MUDr. Evy Daňkové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který rovněž uvádí, že ačkoli u nekoordinovaného pádu nelze nikdy vyloučit závažnější poranění, tak se tato možnost v uvedeném případě jeví jako nepravděpodobná (č. l. 54 – 71). Razanci strčení poškozené nalézací soud zjevně nevyhodnotil v souladu se znaleckým posudkem, ale v závislosti na tom, co nastalo.

Nalézací soud při prokazování subjektivní stránky jednostranně zaměřil svou pozornost na způsobená zranění a z nich dovozoval úmysl obviněného, aniž by komplexně posoudil veškeré objektivní okolnosti, za kterých se událost odehrála. Stejně tak postupoval odvolací soud, který v bodě 9. odůvodnění svého usnesení uvedl, že se „nepodařilo jednoznačně zjistit, jak silně obžalovaný do poškozené strčil. Faktem však zůstává, že do ní strčil natolik silně, že došlo k jejímu následnému pádu.“ Na to pak navázal v bodě 10.

svého usnesení, kdy uvedl, že

„jedině sám obžalovaný ví, jakou silnou proti poškozené zapůsobil a pokud tedy do ní strčil takovou silou, že upadla, musel si být alespoň v nepřímém.“ Z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že intenzitu fyzického kontaktu a úmysl obviněného dovozoval toliko ze způsobeného následku, aniž by vzal v úvahu závěry znaleckého posudku a okolnosti, za kterých k předmětné události došlo.

Vedle již výše zmiňované intenzity strčení, resp. absence zjištění toho, jakou silou byl útok veden, a co to vypovídá o úmyslu obviněného a způsobu útoku (obviněný strčil do ramene poškozené otevřenou dlaní), se pak jednalo zejména o to, co fyzickému ataku předcházelo. Samotná poškozená ve své výpovědi při hlavním líčení uvedla, že se s obviněným dohadovali více než půl hodiny a že obviněnému, který odcházel z této hádky „poklepala na rameno a prostě ho otočila, aby se na fotku podíval, byl ke mně zády a já jsem ho potom kousek otočila jakoby za bok, chytla jsem ho za rameno, on reagoval tím, že jej to nezajímá a žduchnul mne do ramene…“ (protokol o hlavním líčení ze dne 25. 5. 2021, č. l. 107-112). V odůvodnění svého rozsudku pak nalézací soud při rekapitulaci obsahu výpovědi poškozené v bodě 3. uvedl, že „Všichni okolo byli v šoku, a to včetně obžalovaného, který netušil, že jí takovou silou žduchne a že spadne.“ Samotná poškozená tedy vyslovila pochybnost o tom, že obviněný alespoň v hrubých rysech kalkuloval s tím, že by jí mohl shodit na zem a způsobit jí zranění. V bodě 13. odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že „forma jednání obžalovaného spočívající v odstrčení poškozené představovala vyjádření jeho nechuti být s touto osobou dále v kontaktu…“ a „v jednání obžalovaného a příčinné souvislosti s následkem je přítomen jistý prvek nahodilosti, a byť sám obžalovaný mohl předpokládat, jaký následek způsobí a byl s tím srozuměn, osobám přítomným na místě činu se mohla situace jevit i jinak.“ Uvedená úvaha je v přímém rozporu se závěrem nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu, kdy daleko spíše směřuje k nedbalostnímu zavinění obviněného, který neměl žádnou motivaci obviněné ublížit, o čemž svědčí i to, že po dobu cca půl hodiny probíhající hádky k žádné fyzické konfrontaci nedošlo. K té došlo až po fyzickém kontaktu ze strany poškozené, na což reagoval obviněný tím, že do ní strčil otevřenou dlaní, aby dal najevo, že o pokračování jejich konverzace nestojí.

Ve světle výše uvedených úvah nemohou obstát závěry soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů adekvátně nehodnotily veškeré okolnosti mající význam ve vztahu k závěru o eventuálním naplnění subjektivní stránky a vyšly pouze z toho, že poškozené bylo vlivem jednání obviněného způsobeno zranění, což je postup v přímém rozporu s konstantní judikaturou i dikcí zákona. Závěr o naplnění subjektivní stránky není možné dovodit ani ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku ani z odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud proto přistoupil k zrušení obou rozhodnutí.

V dalším řízení bude na nalézacím soudu zhodnotit stávající procesně použitelné důkazy způsobem stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř. a se zřetelem ke skutkovým závěrům, které z tohoto hodnocení vyplynou, při vázání právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve věci znovu rozhodnout. V novém rozhodnutí bude muset zvážit intenzitu útoku, který měl vést obviněný vůči poškozené, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku, z něhož vyplývá, že intenzita útoku byla spíše malá, způsob jeho provedení a veškeré okolnosti, za kterých k činu došlo a které se vztahují k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že škodlivý následek nastal. To vše při důsledném respektu k právům obviněného garantovaných mu trestním řádem a ústavním pořádkem, včetně principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. V případě, že by nalézací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, je na místě důsledně zvážit, s ohledem na to, že posuzovaný případ se vymyká trestné činnosti, která je v kontextu § 146 odst. 1 tr. zákoníku obecně páchána, aplikaci subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku stran naplnění základní skutkové podstaty trestného činu a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, je nadbytečné a předčasné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného podřazenými jím pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť bude na nalézacím soudu, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádal v rámci nového projednání věci (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a ze shora rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 T 15/2021 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2022

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu