U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání
podaném P. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2016, sp.
zn. 5 To 366/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 25/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 14 T 25/2016,
byl P. Ch. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně
popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do
věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců. Výrokem
podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
V předmětné věci podal P. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 To 366/2016, tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. Ch. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. Ch. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej
podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně podotkl,
že již soud prvního stupně se s provedenými důkazy nedokázal vypořádat
jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech, přičemž mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními je přítomen extrémní rozpor. Obsah provedených
důkazů nebyl dostatečně vyhodnocen, skutkový stav byl zjišťován pouze povrchně
a rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně nebyla náležitě odůvodněna. Soud
druhého stupně dle obviněného nadto ani náležitě neobjasnil, proč nepřistoupil
na obhajobou navrhované doplnění dokazování provedením vyšetřovacího pokusu a
vypracováním znaleckého posudku. Obviněný dále v podrobnostech poukázal, že ve
výpovědi poškozeného strážníka L. Š. byly přítomny vážné rozpory stran
předmětného incidentu, kdy na něj měl obviněný najíždět automobilem, přičemž
daná výpověď byla v rozporu s výpovědí svědkyně J. Š. a svým způsobem rovněž s
výpovědí svědkyně A. Š. B. Obviněný v tomto ohledu opětovně předestřel vlastní
pohled na celou událost, že to měl být strážník L. Š., který začal protiprávně
poškozovat automobil obviněného (a tím rovněž ohrožovat ve voze přítomné
spolujezdkyně) a ten se proto snažil z místa odjet. Při lékařském vyšetření
strážníka L. Š. nadto ani nebyly zjištěny traumatické změny, které by
odpovídaly průběhu incidentu, který měl být v řízení před soudy prokázán. Pokud
přitom v projednávané věci vyvstaly pochybnosti, měly být vyloženy ve prospěch
obviněného, nikoli naopak. Na základě skutkových zjištění tudíž nelze dospět k
závěru, že by obviněný použil pohybujícího se automobilu jako prostředku
násilného působení na výkon pravomoci úřední osoby, či pro její výkon. V tomto
ohledu poukázal na absentující úmyslnou formu zavinění. Soudy rovněž měly
důsledněji zvažovat možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tedy
zda se nejednalo spíše o přestupek, nežli o trestný čin. Soudům dále vytkl, že
při svém rozhodování braly v potaz jeho trestní minulost, v čemž spatřoval
narušení nestrannosti a nezaujatosti soudů vůči jeho osobě. Závěrem obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení
i jemu předcházející rozsudek, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon
napadeného rozhodnutí, než bude rozhodnuto o podaném dovolání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
avšak toto vyjádřením ze dne 2. 1. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání
sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní
zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak
představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a
na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací
soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup
nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a
neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i s
přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází
mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak nikoli každá námitka
stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána
důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace
předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu
navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového
stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné
části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal
nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí L. Š., J. Š. a A. Š.
B., či charakter zranění strážníka L. Š.) a současně prosazoval vlastní
hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého
stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u
hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z
jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného
vycházely, a to přestože odůvodnění usnesení soudu druhého stupně bylo poměrně
stručné, jak podotýkal obviněný. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud
konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá
rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr.
ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu,
jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat
určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska
práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí
soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění
svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení
důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani
přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné
činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná
skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci
přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé
a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pokud dále obviněný namítal existenci tzv. opomenutých důkazů (nepřistoupení na
provedení vyšetřovacího pokusu a vypracování znaleckého posudku), tak k tomuto
Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy
nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní)
vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na
hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2.
2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými
důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně jasně a logicky
uvedl, proč shledal navrhované důkazy jako nadbytečné. Podstatné je přitom
zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které
dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky
týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality
předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným
způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014).
Pokud tedy byl zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými
důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým
návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když tato svá rozhodnutí
náležitě odůvodnily.
Stran namítané absence obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty, zejména
pak subjektivní stránky, lze toliko ve stručnosti poukázat, že i v tomto ohledu
obviněný de facto namítal nesprávně vyhodnocený proces dokazování. Právě na
základě učiněných skutkových zjištění nebylo pochyb, že obviněný jednal v
úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v
podrobnostech viz zejména str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
K námitkám, že soudy dostatečně nevyhodnotily možnost aplikace zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je namístě
připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata
byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, tak stát nemůže rezignovat na svou
roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na
primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např.
správního práva). Princip ultima ratio v tomto ohledu nelze uplatňovat natolik
široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako
nástroje k ochraně zdraví či majetku. Nejvyšší soud, mj. s přihlédnutím ke
svému stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, v projednávané
trestní věci neshledal takové okolnosti, na základě kterých by bylo možné
uvažovat nad menší závažností jednání obviněného.
Obviněnému sice lze přisvědčit v tom, že soudy jsou povinny postupovat vůči
obviněným nestranně, a nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají
výsledek řízení na základě negativního hodnocení jejich osoby, což by se týkalo
i situací, kdy soudy budou vyvozovat skutkové závěry (mj.) ze skutečností
souvisejících s povahovými rysy obviněných, které pro posouzení určité skutkové
otázky nemají žádný význam, tedy např. znevěrohodnění výpovědí obviněných
poukazem na jejich předchozí trestnou činnost (jak ostatně předestřel Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, na který obviněný
v podaném dovolání odkazoval). Případná trestní minulost obviněného by měla být
brána v potaz až při stanovení druhu a výměry trestu. S výše uvedeným by tedy
kolidovala ta část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kde soud
zhodnotil obhajobu obviněného jako účelovou, a to s ohledem na jeho trestní
minulost. Přesto však Nejvyššímu soudu nezbývá než poukázat, že soud prvního
stupně nevycházel pouze z těchto okolností, nýbrž zejména bral v potaz ve věci
provedené důkazy. A právě s ohledem na provedené důkazy, hodnocené jak
jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, mohl soud uzavřít, že obhajobu
obviněného považuje za účelovou, nikoli tedy s pouhým odkazem na dosavadní
život obviněného, včetně jeho (uvažované) kriminální minulosti.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném
návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval.
Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu