3 Tdo 244/2024

3 Tdo 244/2024-375

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný L. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2023, sp. zn. 6 To 147/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 96/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 70 T 96/2022, byl obviněný L. D. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) – skutek pod bodem 1., a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku – skutek pod bodem 2., kterých se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že 1. dne 24. 5. 2021 v době kolem 05:50 hodin v Ostravě jako řidič nákladního automobilu zn. Peugeot Boxer, RZ: XY, jedoucího po pozemní komunikaci na ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY, dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, zejména před vozidlem, a zároveň nepřizpůsobil své chování v daném místě a čase na pozemní komunikaci ztíženým rozhledovým podmínkám, jež byly zapříčiněny oslňujícím slunečním zářením, v důsledku čehož nezaregistroval kolonu vozidel stojících před křižovatkou s ulicí XY na signál s červeným světlem „Stůj!“ a zezadu narazil do před ním stojícího osobního automobilu zn. Suzuki Ignis, RZ: XY, které stejným směrem řídila I.

A., jež nebyla za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, přičemž v důsledku tohoto nárazu bylo vozidlo zn. Suzuki Ignis posunuto vpřed, kde zezadu narazilo do stojícího osobního automobilu zn. Škoda Fabia, RZ: XY, který týmž směrem řídil P. K., kdy toto vozidlo bylo rovněž posunuto vpřed, a to do před ním stojícího osobního automobilu zn. Škoda Octavia, RZ: XY, který řídil D. Z., čímž způsobil hmotnou škodu na vozidlech a dále pak poškozené I. A. poranění spočívající v uzavřené zlomenině nosních kůstek bez posunu kostních úlomků a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření včetně fixace krční páteře krčním límcem a dobu léčení nejméně 7 dnů, po kterou byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života, zejména pro bolestivost poranění,

2. dne 24. 5. 2021 v době kolem 05:50 hodin v Ostravě na ulici XY, poté, co zde zavinil dopravní nehodu způsobem popsaným v bodě 1., z nákladního automobilu zn. Peugeot Boxer, RZ: XY, vystoupil a z místa dopravní nehody záměrně odešel, aniž by se přesvědčil, v jakém zdravotním stavu se nachází další účastníci dopravní nehody, zejména pak poškozená I. A., tedy řidička osobního automobilu zn. Suzuki Ignis, či této poskytl, nebo alespoň přivolal potřebnou pomoc.

2. Za to byl odsouzen podle § 151 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), mu bylo dále uloženo zaplatit poškozené České kanceláři pojistitelů na náhradě škody částku ve výši 212 531 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byli poškození Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a P. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, sp. zn. 6 To 147/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené České kanceláři pojistitelů. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil zaplatit na náhradě škody poškozené České kanceláři pojistitelů částku ve výši 208 257 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká kancelář pojistitelů odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou dílem ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dílem ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a že rozhodnutí spočívá na

5. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku obviněný konkrétně namítl, že k dopravní nehodě došlo proto, že byl náhle oslněn sluncem, což ho na okamžik eliminovalo ve včasné reakci a před kolonou vozidel nedobrzdil. Pokud odvolací soud uvádí, že obviněný měl oslnění předvídat, jelikož celou dobou jel proti svítícímu slunci, a měl mít stažené stínítko či sluneční brýle, pak jsou jeho závěry spekulativní. Z místa nehody ani z pořízené fotodokumentace nelze zjistit, jaký byl přesný stav na obloze, jaká byla oblačnost a jak a kdy slunce zasvítilo pod takovým úhlem, že došlo k oslnění.

Pokud slunce mezi mraky náhle vysvitlo pod konkrétním úhlem, že obviněnému způsobilo oslnění, šlo o událost náhlou a nenadálou, kterou obviněný nemohl předvídat. Otázka užití stínítka nebyla v řízení vůbec řešena (žádné dokazování k tomu provedeno nebylo) a nelze tedy činit žádné závěry, zda stínítko bylo či nebylo užito, popřípadě zda dokázalo oslnění zabránit. K oslnění navíc dojde pouze tehdy, pokud slunce zasvítí pod konkrétním úhlem do očí řidiče. Požadavek na užití slunečních brýlí je přemrštěný, protože to by sluneční brýle řidiči museli nosit permanentně, neboť by nikdy nemohli vyloučit, že slunce náhle vysvitne z oblačnosti a pod konkrétním úhlem dojde k oslnění řidiče.

Permanentní nošení slunečních brýlí je však zjevně nežádoucí, protože v době oblačnosti snižuje kvalitu zrakových vjemů a omezuje tak možnost řidiče řádně a včas reagovat na dopravní situaci. Obviněný má tedy za to, že jeho obhajoba týkající se oslnění vyvrácena nebyla a šlo o událost náhlou a nenadálou, kterou rozumně nemohl předvídat. Skutkový závěr soudu o tom, že jeho obhajoba byla vyvrácena místem nehody a fotodokumentací, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Jde o závěr svévolný.

Stejně tak je svévolný závěr, že oslnění měl obviněný předvídat a mohl mu zabránit užitím stínítka či slunečních brýlí. Nic takového z dokazování neplyne, k těmto možnostem zabránění oslnění soud ostatně ani žádné dokazování neprováděl.

6. Obviněný dále poukazuje na to, že šlo o běžnou dopravní nehodu typu tzv. „ťukance“, kdy zpravidla k žádnému poranění osob ve vozidlech nedochází. Pokud v daném případě k poranění poškozené A. došlo, stalo se tak v důsledku jejího vlastního porušení povinnosti být připoutána bezpečnostním pásem. Ke zlomenině nosních kůstek (bez posunu kostních úlomků) došlo zjevně v důsledku nárazu hlavou do volantu, tedy v důsledku nepřipoutání se, což výslovně konstatoval i odvolací soud, když korigoval výši náhrady škody a za toto poranění náhradu škody nepřiznal.

Jde-li o podvrtnutí krční páteře, k tomuto poranění nebylo provedeno dostatečné dokazování, jelikož nebylo znalecky zjištěno, zda k podvrtnutí krční páteře došlo v důsledku nárazu vozidel trhem hlavy směrem předozadním, nebo nárazem hlavy do volantu. Odborné vyjádření MUDr. Ihnát Rudinské k této otázce žádnou odpověď nepodává, přičemž jde o věc zcela zásadní. Podle obviněného nejen zlomenina nosních kůstek, ale i podvrtnutí krční páteře vzniklo v důsledku nárazu hlavou do volantu, tedy v důsledku nepřipoutání se poškozené bezpečnostním pásem.

Sama poškozené ve svém výslechu u hlavního líčení uvedla, že podvrtnutí krční páteře nastalo v důsledku nárazu na volant. I kdyby v úvahu přicházely oba mechanismy, tedy jak trh hlavou ve směru předozadním po nárazu, tak i náraz hlavou do volantu, musel by soud při respektování zásady in dubio pro reo určit jako mechanismus vzniku poranění náraz hlavou do volantu, resp. musel by učinit závěr, že se nepodařilo prokázat, že by k poranění krční páteře došlo trhem hlavou po střetu vozidel. To je zcela klíčové, protože obě poranění (jak podvrtnutí krční páteře, tak i zlomenina nosních kůstek) by vznikla v důsledku nepřipoutání se bezpečnostním pásem.

Toto významné porušení povinnosti poškozené být připoutána bezpečnostním, které mělo za následek vznik obou poranění poškozené, by vylučovalo, aby bylo jednání obviněného kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti. Odvolací soud tedy vyslovil právní závěr o porušení důležité povinnosti v rozporu s provedeným dokazováním a bez toho, aby v řízení provedl potřebné důkazy. Bylo nezbytné nechat ve věci zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který by zodpověděl otázku, zda k podvrtnutí krční páteře došlo v důsledku nárazu vozidel (trhem hlavou předozadním směrem po nárazu vozidel) nebo v důsledku nárazu hlavou do volantu stejně jako v případě zlomeniny nosních kůstek, popřípadě, zda to nelze jednoznačně určit a oba mechanismy jsou způsobilé podvrtnutí krční páteře způsobit.

Pokud znalec učiní závěr, že k podvrtnutí krční páteře došlo či alespoň mohlo dojít nárazem hlavy do volantu, tedy v důsledku nepřipoutání se, nebude zde s ohledem na zavinění na straně poškozené naplněna podmínka porušení důležité povinnosti či dokonce nebude naplněna podmínka příčinné souvislosti, tudíž vytýkané jednání nebude možné kvalifikovat jako přečin ublížení z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud ve věci znalecký posudek k této otázce zpracován nebyl, pak měly soudy vycházet z kategorického vyjádření samotné poškozené v jejím výslechu u hlavního líčení, že k podvrtnutí krční páteře došlo v důsledku nárazu hlavy do volantu.

7. Rovněž i ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku jsou podle obviněného rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Poukazuje na výpovědi poškozené a dalších svědků, zejména svědka Z., který podle obviněného potvrzuje jeho obhajobu v tom, že se o zdravotní stav poškozené zajímal a tato žádnou pomoc nepotřebovala. Výpověď tohoto svědka měl soud hodnotit ve prospěch obviněného tak, že obviněný se o zdravotní stav poškozené zajímal, ptal se na její zdravotní stav, a to jak přímo samotné poškozené, tak i svědka Z. Bylo mu řečeno, že je v pořádku, a poškozená nejevila ani vizuálně žádné známky poranění, kvůli němuž by potřebovala pomoc. Soud měl rovněž ve prospěch obviněného hodnotit úřední záznam o podání vysvětlení, byť k jeho čtení státní zástupce nedal souhlas. Obviněný má za to, že státní zástupce má vždy udělit souhlas se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, jelikož nad prověřováním vykonává dozor a je garantem zákonnosti těchto úředních záznamů. V tomto úředním záznamu svědek Z. výslovně uvedl, že obviněný komunikoval se všemi účastníky včetně poškozené a ptal se jich na jejich zdravotní stav, přičemž přímo od poškozené obdržel výslovné sdělení, že je v pořádku. Správně tedy měl soud dospět k závěru, že nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. Poškozená žádné objektivní známky poranění, které by vyžadovalo poskytnutí pomoci, vizuálně nejevila. Poškozená vystoupila z vozidla, komunikovala a pak se do vozidla vrátila a telefonovala. Obviněný se poškozené ptal, zda je v pořádku či potřebuje pomoci, a obdržel výslovnou odpověď, že je v pořádku. Pokud poté z místa nehody odešel, jelikož byl osobou hledanou a nechtěl se dostat do kontaktu s policií, nedopustil se tím přečinu podle § 151 tr. zákoníku.

8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a aby sám rozhodl o tom, že se věc postupuje příslušnému správnímu orgánu k projednání přestupku, popř. aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

10. Státní zástupce uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkázal. Z hlediska dovolání pak považuje za podstatné, že obviněný brojí pouze proti učiněnému skutkovému zjištění. Připomněl, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Taková vadná zjištění však podle státního zástupce ve věci nejsou a obviněný žádnou takto formulovanou námitku ani nečiní. Namísto aby označil konkrétní zjevný rozpor, konkrétní vadný důkaz nebo konkrétní svůj neúspěšný důkazní návrh, omezil své námitky v podstatě jen na porušení zásady in dubio pro reo. K této zásadě státní zástupce připomněl, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá, a že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, neboť uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem nejsou a být ani nemohou, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování.

Pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud obviněný poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly.

11. Pokud jde o námitku neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, kterým měl být blíže zjištěn mechanismus zranění poškozené, státní zástupce uvedl, že z obsahu protokolu o hlavním líčení dne 10. 2. 2023 je patrno, že zde takto zaměřený důkazní návrh žádná ze stran neučinila. Již z tohoto důvodu nemůže být předmětný znalecký posudek důkazem opomenutým ve smyslu třetí varianty namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť strany byly shodně bez dalších důkazních návrhů. Z hlediska dovolání je podstatné, že námitka obecně hovořící o potřebě nějakého důkazu, aniž by byl takový důkazní návrh učiněn, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Ostatní námitky pak spočívají pouze v nesouhlasu obviněného v procesních postupech soudů, aniž by je bylo možno přiřadit některému z dovolacích důvodů.

12. Jelikož konkrétní námitky uvedené obviněným podle něj žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

17. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání

21. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný L. D. jím brojí proti výroku o vině přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, resp. proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo mj. rozhodnuto, že výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně zůstává nezměněn. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá jednak to, že k dopravní nehodě došlo v důsledku jeho náhlého oslnění, a jednak poukazuje na skutečnost, že poškozená A. nebyla připoutána bezpečnostním pásem, pročež mu nelze klást za vinu porušení důležité povinnosti, přičemž v této souvislosti namítá i absenci znaleckého zkoumání příčin zranění poškozené. Ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku pak namítá, že předtím, než místo nehody opustil, zdravotní stav poškozené ověřil.

22. Po takto stručně shrnutém a výše podrobně rekapitulovaném obsahu dovolání obviněného je možno konstatovat, že dovolací argumentace je za ryze skutkové, resp. částečně i procesní povahy. Obviněný totiž v podaném dovolání jednak prosazuje jinou než soudy zjištěnou verzi nehodového děje, poukazuje na to, že se nepodařilo zjistit konkrétní příčinu zranění krční páteře poškozené, a trvá na tom, že před opuštěním místa nehody zdravotní stav poškozené zjišťoval, resp. namítá vadu řízení týkající se rozsahu dokazování. Jeho dovolání tak neobsahuje žádnou argumentaci týkající se právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale omezuje se toliko na prosazování vlastní verze skutkového děje, a to jak ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, tak ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, popř. poukazuje na procesní pochybení soudů nižších stupňů.

23. Je nicméně nutno vycházet z toho, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný v podaném dovolání rovněž uplatnil, směřuje výhradně k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je tak hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem (blíže viz ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. § 265b. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164). Jinými slovy, dovolací soud je při posuzování dovolání z hledisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Již na tomto místě je proto nutno učinit závěr, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl ze strany obviněného uplatněn toliko formálně a nenachází odraz v konkrétním obsahu jeho dovolacích námitek. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumat nemohl.

25. Námitky obviněného však ve své většině nebylo možno podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tomu tak proto, že zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí.

Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.

Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

26. Pokud obviněný v nyní projednávaném dovolání poukazuje na údajné vady důkazního řízení, zejména pokud jde o otázku hodnocení provedených důkazů, přičemž má za to, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo nebylo možno učinit závěr o jeho vině, je nutno konstatovat, že takové námitky není možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného totiž neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale jde pouze o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se stejně jako námitka porušení zásady in dubio pro reo předmětem dovolacího přezkumu zásadně stát nemůže. Je navíc nutno konstatovat, že s nyní uplatňovanými námitkami se již dostatečně a správně vypořádal zejména soud odvolací, přičemž tato skutečnost zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

27. Pouze nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že skutkové námitky obviněného, jakkoliv je nelze podřadit pod rozsah první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou důvodné ani po věcné stránce.

28. Pokud jde o námitku obviněného, že do kolony stojících aut najel v důsledku náhlého oslnění, tato námitka byla vypořádána odvolacím soudem pod bodem 14. odůvodnění jeho rozhodnutí. Soud druhého stupně tuto obhajovací verzi obviněného neakceptoval s poukazem na to, že nehoda se stala na přímém a přehledném úseku a nejednalo se o nepředvídatelnou událost, neboť obviněný jel po celou dobu proti svítícímu slunci. Tento závěr shledal Nejvyšší soud správným, neboť z pořízené fotodokumentace i z kamerového záznamu, který nehodu zachycuje, je patrné, že obviněný se ke koloně stojících automobilů přibližoval konstantní rychlostí relativně dlouhou dobu, přičemž pokud by se řádně věnoval řízení, musel by tuto již z dálky spatřit a přizpůsobit tomu způsob jízdy. Po celou dobu, kdy se obviněný ke koloně přibližoval, přitom jel proti svítícímu slunci, takže lze přisvědčit odvolacímu soudu, že nastalá situace nemohla být pro obviněného překvapivá. Zejména kamerový záznam zřetelně dokládá, že příčinou nehody nebyla nějaká náhlá událost či momentální oslnění, nýbrž déletrvající nepozornost obviněného, který i přesto, že měl poměrně dlouhou dobu na to, aby kolonu stojících automobilů spatřil, na tuto nereagoval a do ní najel. Závěry soudů tak v této otázce nejsou v žádném, natož v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a jsou naopak jeho zcela logickým a správným vyústěním. Obhajobu obviněného o oslnění je naproti tomu jako účelovou nutno odmítnout.

29. Skutkové a částečně i procesní povahy je i námitka týkající se porušení povinnosti poškozené A. být připoutána bezpečnostním pásem. Obviněný má za to, že nebylo prokázáno, že poranění krční páteře s porušením této povinnosti nesouviselo, a že tak nebylo možno učinit závěr o jeho vině přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti uplatnil i námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování, a to s poukazem na to, že nebyl opatřen a proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, kterým měl být blíže zjištěn mechanismus a příčiny zranění poškozené.

30. Rovněž i stran této námitky dospěl Nejvyšší soud k závěru, že úvahy krajského soudu obstojí. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v důsledku nárazu motorového vozidla řízeného obviněným do zadní části automobilu řízeného poškozenou A., došlo k tomu, že hlava poškozené sebou při nárazu prudce trhla dopředu a následně dozadu, kdy krční páteř vykonala nepřirozený esovitý pohyb připomínající švihnutí bičem, přičemž pro krční páteř se jedná o extrémní zátěž, v důsledku čehož došlo k jejímu poškození. Odvolací soud své úvahy založil na objektivních zjištěních o charakteru zranění poškozené vyjádřených v lékařských zprávách a v odborném vyjádření MUDr. Ihnát Rudinské. Byl si přitom vědom skutečnosti, že samotná zlomenina nosních kůstek způsobená nárazem obličeje poškozené do volantu, který byl důsledkem jejího nepřipoutání bezpečnostními pásy, by vinu obviněného přisouzeným trestným činem založit nemohla, a to právě z důvodu spoluzavinění poškozené ve vztahu k tomuto následku. Uvedené úvahy a závěry odvolacího soudu je podle Nejvyššího soudu možno akceptovat, neboť je všeobecně známo, že nepřirozený esovitý pohyb hlavy, ke kterému dochází při nárazu do vozidla, má zpravidla za následek poškození krční páteře, a to bez ohledu na to, zda je poškozená osoba připoutaná bezpečnostními pásy či nikoliv. Z toho důvodu bylo možno na straně obviněného konstatovat porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Pokud jde o důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, kterým měl být blíže zjištěn mechanismus zranění poškozené, Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že obviněný sice již v podaném odvolání soudu prvního stupně jeho neprovedení vytkl, nicméně v průběhu řízení před soudem prvního ani druhého stupně výslovně jeho opatření a provedení nenavrhoval. Z toho důvodu nemůže být naplněna třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť předmětný znalecký posudek nebyl navrhovaným důkazem a soudy neměly povinnost se s ním explicitně vypořádat jako s důkazním návrhem.

32. Pokud jde o námitku týkající se přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, jejíž podstata spočívá v tom, že obviněný, předtím, než místo nehody opustil, zdravotní stav poškozené ověřil, je možno připomenout, že soudy při posuzování, zda byl tento trestný čin spáchán, vycházely zejména z výpovědi poškozené A. Poškozená v hlavním líčení uvedla, že obviněný se jí na její zdravotní stav výslovně neptal. Výpověď poškozené soudy vyhodnotily jako věrohodnou, přičemž není úkolem Nejvyššího soudu tyto jejich odůvodněné závěry jakkoliv přehodnocovat.

Jiný názor na otázku věrohodnosti svědka totiž zásadně nemůže založit zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Výpověď poškozené navíc není v rozporu s výpověďmi svědků Z. a K., neboť i tito svědci potvrdili, že obviněný se osobně o zdravotní stav poškozené přímo u ní nezajímal a spokojil se s odpovědí svědka Z. Pokud proto obviněný postavil svoji obhajobu stran přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr.

zákoníku pouze na snaze o prosazení vlastní verze skutkového děje spočívající v tom, že se přímo poškozené výslovně na její stav dotazoval, je nutno tuto jeho skutkovou verzi považovat ve shodě se soudy nižších stupňů za vyvrácenou.

33. Správný je však i právní závěr soudů o vině obviněného přečinem podle § 151 tr. zákoníku, neboť, jak správně konstatoval odvolací soud, skutečnost, že o zranění poškozené A. obviněný komunikoval pouze se svědkem Z., nepostačuje k tomu, aby mohl učinit závěr o zdravotním stavu poškozené, zdali tato utrpěla újmu na zdraví a vyžaduje poskytnutí potřebné pomoci. Je totiž povinností řidiče dopravního prostředku, který měl účast na dopravní nehodě, aby se osobně a pečlivě ujistil o zdravotním stavu osoby, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, a případně jí poskytl potřebnou pomoc.

Této povinnosti se přitom nezprostí tím, že se spolehne na sdělení náhodných svědků nehody o tom, že zraněná osoba je v pořádku. Obecný dotaz obviněného na všechny přítomné, zda jsou v pořádku, nelze považovat za dostatečně aktivní jednání, které by bylo s to naplnit znak poskytnutí potřebné pomoci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1227/2015, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1085/2019). O poskytnutí potřebné pomoci by se přitom nejednalo ani v případě, kdy by se obviněný takto dotazoval přímo poškozené, jakkoliv tuto skutkovou verzi soudy po provedeném dokazování vyloučily (viz výše).

Je totiž všeobecně známo, že osoba, která utrpí zranění při dopravní nehodě, nemusí sama na sobě zranění ihned pozorovat, resp. že případná zranění se mohou projevit až po určité chvíli. Je proto povinností každého účastníka dopravní nehody, tím spíš toho, kdo ji způsobil, aby se důkladně přesvědčil o zdravotním stavu zraněných osob, přičemž se bez dalšího nemůže spolehnout ani na jejich povšechné sdělení, že jsou v pořádku. Z těchto důvodů nepanují žádné pochybnosti o tom, že obviněný se přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr.

zákoníku dopustil.

34. S úvahami odvolacího soudu se nicméně nelze zcela ztotožnit, pokud stran možnosti číst v hlavním líčení úřední záznam o podaném vysvětlení svědka Z. argumentoval v tom směru, že podle § 211 odst. 6 tr. ř. lze k důkazu číst pouze úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů podle § 158 odst. 3 a 5 tr. ř. a že s ohledem na to, že úřední záznam o podaném vysvětlení svědka Z. byl učiněn podle § 158 odst. 6 tr. ř., nepřicházelo jeho čtení v úvahu. Tuto argumentaci je nutno označit za nesprávnou, neboť úpravu opatřování vysvětlení před zahájením trestního stíhání uvedenou v § 158 odst. 3, 5 a 6 tr. ř. je nutno chápat jako jeden celek, kdy odst. 6 citovaného ustanovení neupravuje nějaký zvláštní (samostatný) způsob opatřování vysvětlení, nýbrž stanoví pouze formu (v podobě úředního záznamu) pro vysvětlení, která jsou podána postupem podle § 158 odst. 3 a 5 tr. ř. Jinými slovy, ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. umožňuje číst za splnění podmínek tam stanovených v hlavním líčení úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů podle § 158 odst. 3 a 5 tr. ř., jejichž obsah byl zachycen v úředním záznamu sepsaném podle § 158 odst. 6 tr. ř. Z toho důvodu je mylná úvaha krajského soudu, že úřední záznam o vysvětlení podaném svědkem Z. nebylo možno v hlavním líčení, popř. ve veřejném zasedání přečíst z toho důvodu, že tento byl pořízen ve formě podle § 158 odst. 6 tr. ř., neboť je skutečností, že v této formě bylo zachyceno vysvětlení opatřené podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nesprávnost těchto úvah nicméně sama o sobě nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

35. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného dílem nebylo možno podřadit pod jím uplatněné důvody dovolání, a dílem šlo o námitky neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění obviněným uplatněných dovolacích důvodů. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

36. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného L. D. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu