3 Tdo 260/2024-668
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 6 To 56/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 2 T 2/2023, byl obviněný D. F. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) – skutek pod bodem 1), zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku – skutek pod bodem 2), a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e), písm. f) tr. zákoníku – skutek pod bodem 3). Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
1) V době od února 2022 do 7. 6. 2022 v bytě v 1. patře na adrese XY, který obýval společně se svojí družkou, poškozenou V. H., tuto opakovaně slovně i fyzicky napadal, a to i před jejich nezletilými dětmi, nadával jí, že je děvka, kurva, špína, „ty zmrde jeden, já tě zabiju, ty budeš dneska mrtvá“, opakovaně jí vyčítal údajnou nevěru, fackoval ji v obličeji, bil ji pěstí do hlavy, zad a končetin, tahal ji za vlasy, v důsledku čehož měla poškozená po těle modřiny, přičemž nevyhledala lékařské ošetření,
2) dne 7. 6. 2022 přibližně v 19:00 hodin v bytě v 1. patře na adrese XY, přišel k poškozené V. H., která měla na ruce svoji dceru a kojila ji, začal ji bít, dával jí facky, údery pěstí, chytil ji za vlasy, za vlasy ji přitáhl na židli v obývacím pokoji a přinutil ji, aby si sedla, opětovně ji bil pěstí do hlavy a do zad, házel s ní na zem a na stěnu, hodil po poškozené modrou skleničku, která se poškozené rozbila o hlavu, z níž začala krvácet, a poškozená chtěla obžalovaného přimět, aby ji přestal napadat, a stoupla si na parapet otevřeného okna v obývacím pokoji o obžalovaný ji ve chvíli, kdy poškozená stála čelem do bytu a zády ven z okna, pravou rukou vystrčil z okna, v důsledku čehož poškozená spadla po zádech z okna ven a dopadla z výšky 6,27 metrů na travnatý prostor před oknem, čímž jí obžalovaný způsobil pohmožděninu pravé temenní krajiny s krevním výronem do podkoží a povrchní rankou kůže, drobnou oděrku horního rtu, zlomeninu bederní páteře (stabilní zlomeninu 1. bederního obratle, nestabilní kompresivní zlomeninu 3. obratle s mírným posunem do páteřního kanálku a zlomeniny pravostranných výběžků 1. – 5. obratle) a neposunuté zlomeniny 2 zánártních kůstek pravé nohy (kůstky krychlovité a vnitřní klínové) a lehké pohmoždění levé nohy,
přičemž zlomenina 3. bederního obratle vyžadovala operační zpevnění bederní páteře v rozsahu 2. – 4. obratle kovovým materiálem, znehybnění trupu bederní ortézou na 2 měsíce, dále znehybnění levé dolní končetiny od nohy po koleno sádrovou dlahou na dobu 6 týdnů s vyloučením nášlapu na končetinu a po sejmutí bederní ortézy bylo třeba ještě další 2 měsíce dodržovat šetřící režim s vyloučením sportu a zatěžování trupu v úklonech, předklonech apod., a poškozená tak byla v důsledku těchto poranění významně omezena v běžném způsobu života po dobu delší 6 týdnů,
3) dne 7. 6. 2022 přibližně v 19:30 hodin v XY, před domem na travnatém pozemku, kde byla nalezena V. H., vzal obžalovaný stranou poškozenou A. B., o které věděl, že je těhotná, a která byla přítomna napadení V. H., obžalovaným, popsaným pod bodem 2), a poškozené A. B. řekl, že jestli řekne pravdu o tom, co se stalo, že ji zabije, že jestli něco řekne, že ho vezme jeho rodina a že ji zabijí, čehož se poškozená bála, přičemž obžalovaný ji současně hrozil pěstí.
2. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 7. 2022, č. j. 3 T 32/2021-95, byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2 roky. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl dále zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 7. 2022, č. j. 3 T 32/2021-95, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), mu bylo dále uloženo zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 166 166 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky ode dne 15. 6. 2023 do zaplacení.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 6 To 56/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněný popírá, že by skutky kladené mu za vinu spáchal. Poukazuje přitom na to, že soudy opřely svá rozhodnutí zejména o výpověď poškozené A. B. z přípravného řízení a na to, že tato svědkyně dvakrát při hlavním líčení vypověděla odlišně. Naopak obviněný vypovídá po celou dobu trestního řízení stejně. Obviněný rekapituluje jednotlivé v řízení provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, a poukazuje na jednotlivé rozpory mezi těmito důkazy, kterými se soudy podle jeho názoru nezabývaly. Uvádí rovněž, že svědci H., H. H. a V. podle něj vypovídají kriticky vůči obviněnému, přičemž tak mohli činit účelově, neboť je zřejmé, že mají tendenci obviněnému přihoršovat. Svědkyně V. podle něj navedla poškozenou H. k výpovědi před policejním orgánem ohledně skutku pod bodem 2), přičemž nátlak na ni byl činěn i ze strany svědka H. a bylo jí vyhrožováno. O konfliktu mezi obviněným a poškozenou H. ani o výhrůžce vůči poškozené B. se nezmiňují ani svědci M. a G. Obviněný je dále toho názoru, že z výpovědi znalkyně MUDr. Vlčkové vyplývá, že nelze jednoznačně určit příčinu vzniku zranění poškozené, přičemž má za to, že všechna tato zranění byla způsobena právě pádem poškozené z okna. Obviněný má proto za to, že z provedeného dokazování není možné zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, neboť nebyly odstraněny závažné rozpory ve výpovědích svědků, přičemž v pochybnostech je nutné rozhodovat výlučně ve prospěch obviněného. Soudy obou stupňů se těmito rozpory zabývaly nedostatečně, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu, neboť v provedeném dokazování jsou zjevné nedostatky a pochybnosti a mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními jsou extrémní rozpory.
6. V další části dovolání obviněný poukázal na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Jde o výslech svědků S., Š., G. a M. Za podstatnou vadu obviněný považuje i skutečnost, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek psychologický za účelem zkoumání poškozené H. Obviněný v dovolání navrhuje provést důkaz předloženými fotografiemi, na kterých je podle něj zaznamenána situace údajného vystrčení poškozené H. z okna. Poškozená se do otvoru okna nemůže reálně vejít, a to ani v případě, kdy by byla pokrčená. Vzhledem ke své výšce mohl obviněný jen těžko poškozenou strčit do hrudníku a tím ji vystrčit z okna. Naopak situace spíše odpovídá té verzi, kdy z okna vyskočila poškozená buď sama nebo nešťastnou náhodou. Soudy rovněž neprovedly obviněným navrhovaný důkaz rekonstrukcí na místě samém a prověrkou na místě pro pochybnosti o výpovědích poškozených H. a B. O tom, že poškozená H. vyskočila z okna sama, svědčí podle obviněného zpráva psychiatra P., kterou obviněný rovněž navrhl k důkazu. Poukazuje také na to, že bylo podáno trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi týkající se nyní projednávané věci.
7. Obviněný konečně namítl, že pro naplnění skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je nezbytné, aby poškozená pociťovala jednání pachatele jako těžké příkoří a jako psychické nebo fyzické útrapy. V nyní projednávané věci však toto zjištěno nebylo, ba naopak poškozená H. jakékoliv psychické či fyzické útrapy opakovaně neguje. Žádný následek na ní tak zjištěn nebyl.
8. Jelikož má obviněný za to, že byly naplněny uplatněné dovolací důvody a že s ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn, navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a aby buď ve věci rozhodl sám, popř. aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
10. Státní zástupce má za to, že s nyní uplatněnými námitkami se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje, přičemž dodal, že taková vadná skutková zjištění, která by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve věci dána nejsou. Obviněný uvedený zjevný rozpor ani nenamítá. Nalézací soud přitom velmi precizně a obsáhle odůvodnil, proč svědkům zpochybňujícím vinu obviněného neuvěřil a proč nemá o jeho vině žádné pochybnosti. Oproti tomu obviněný tvrdí, že důvodné pochybnosti o jeho vině existují a že je proto nutno rozhodnout výlučně v jeho prospěch. Obviněný tedy v podstatě namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, přičemž k uplatnění zásady in dubio pro reo je důvod pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Není přitom připouštěno, aby dodržení této procesní zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení. Taková námitka nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné pochybnosti obviněného o skutkových zjištěních ovšem dovolacím důvodem nejsou a být ani nemohou, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud tedy obviněný poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nic ani nenasvědčuje tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy žádné pochybnosti o skutkovém stavu neměly.
11. Dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce odpovídají teprve ty námitky obviněného, že nalézací soud nevyhověl jeho důkazním návrhům, neboť obviněný tím namítá důkazy opomenuté podle třetí varianty citovaného dovolacího důvodu. Odmítnutí všech důkazních návrhů však bylo soudy odůvodněno věcně adekvátním způsobem. Pokud tedy obviněný namítá existenci opomenutých důkazů, jeho dovolání v této části odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné, neboť odmítnutí jeho důkazních návrhů bylo řádně odůvodněno. Pokud obviněný poukazuje na důkazy opatřené zjevně až po 1. 10. 2023, kdy bylo vyhlášeno usnesení odvolacího soudu, uvádí tím nové důkazy soudu dříve neznámé, přičemž nové skutečnosti či důkazy je možno uplatňovat cestou obnovy řízení, nikoliv cestou dovolání.
12. Konečně, pokud obviněný namítá, že poškozená netrpěla žádnými psychickými či fyzickými útrapami a že se tedy nemohlo jednat o týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku, státní zástupce má za to, že obviněný zde směšuje na straně jedné ochotu zamilované poškozené setrvávat s ním i za cenu svých útrap a na straně druhé existenci takových útrap. Je totiž zřejmé, že poškozená s obviněným sice chtěla žít za každou cenu a za jakýchkoliv podmínek, avšak současně ji jeho chování těžce zraňovalo. To je patrno z výpovědí sestry poškozené, svědkyně V., k níž se poškozená dříve chodila před obviněným ukrývat. Lze usuzovat, že hrubé chování od osoby blízké a milované zraňuje poškozeného více, než by ji zraňovalo totožné chování osoby cizí a poškozenému lhostejné. Podle státního zástupce není zřejmé, zda obviněný uvedenou námitku opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. či zda se jedná o námitku procesní zaměřenou proti skutkovému zjištění. V každém případě se však podle něj jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť již z popisu skutku je zřejmé, že chování obviněného podrobilo poškozenou útrapám a mělo znaky týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku.
13. Jelikož konkrétní námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
18. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 písm. a) až l).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
23. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný D. F. jím brojí proti výroku o vině všemi třemi skutky z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, resp. proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Namítá přitom jednak rozpory ve výpovědích vyslechnutých svědků, resp. nevěrohodnost některých z nich, poukazuje na to, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, a konečně má za to, že ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku nedošlo k naplnění znaku týrání, neboť poškozená podle své výpovědi nepociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří.
24. Po takto stručně shrnutém a výše podrobně rekapitulovaném obsahu dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněná dovolací argumentace je ryze skutkové, resp. částečně i procesní povahy. Obviněný totiž v podaném dovolání prosazuje výlučně jiný způsob hodnocení provedených důkazů, zejména pokud jde o výpověď poškozené A. B., která vypověděla před soudem prvního stupně jinak než v přípravném řízení, resp. poukazuje na některé další důkazy, které ho podle jeho názoru zbavují viny, a dále vyjadřuje nespokojenost s rozsahem provedeného dokazování, neboť nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům.
25. Nejvyšší soud je nicméně již na tomto místě nucen upozornit, že takto koncipovanou polemiku obviněného se skutkovými závěry nižších soudů nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Je tomu tak proto, že zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“.
Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
26. Pokud obviněný učinil obsahem svého dovolání toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů a vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. že nebyl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, takové námitky není možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Dovolání obviněného, ačkoliv je tento formálně deklarován, totiž ve skutečnosti neobsahuje žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, ve smyslu výše uvedených východisek dovolacího přezkumu. Jedná se naopak toliko o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, která se předmětem dovolacího přezkumu zásadně stát nemůže. Je navíc nutno konstatovat, že s nyní opakovaně uplatňovanými námitkami se již podrobně a zcela správně vypořádaly oba soudy nižších stupňů, přičemž již tato skutečnost zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
27. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba ve věci činné soudy věnovaly důkazní situaci v nyní projednávané věci náležitou pozornost a zejména se pečlivě vypořádaly se skutečností, že svědkyně A. B., jejíž výpověď je pro závěr o vině obviněného stěžejní, v průběhu trestního řízení svou výpověď změnila. Soud prvního stupně, který svoji pozornost zaměřil zejména na skutková zjištění týkající se skutku pod bodem 2) skutkové věty (což mu bylo následně vytknuto ze strany Vrchního soudu v Praze), se s touto změnou výpovědi podrobně a přesvědčivě vypořádal a vysvětlil, proč za pravdivou považoval právě výpověď svědkyně B. z přípravného řízení a z jakých důvodů naopak neuvěřil její změněné výpovědi u hlavního líčení, ani výpovědi poškozené V. H. a obviněného. Konstatoval rovněž, že výpověď svědkyně B. z přípravného řízení není osamocena a že s ní korespondují četné další provedené důkazy (věcné, daktyloskopické a genetické stopy), které nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku také podrobně shrnul. Rovněž se důkladně zabýval rolí ostatních osob z okolí poškozené H. a obviněného F., přičemž nepřehlédl jejich snahu o ovlivnění výpovědi svědkyně B. Po zohlednění všech těchto okolností, které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku, dospěl nalézací soud k přesvědčivému závěru, že svědkyně B. v hlavním líčení nevypovídala pravdu a že autentickou je pouze její výpověď z přípravného řízení. Vyloučil tedy jak verzi o tom, že poškozená omylem vypadla při mytí oken, tak verzi o tom, že sama úmyslně vyskočila. S jeho úvahami, které aproboval i soud odvolací, se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud. V žádném případě nelze učinit závěr, že skutková zjištění soudů jsou v jakémkoliv, natož pak ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy, když tato jsou naopak logickým a správným výsledkem provedeného dokazování, které odpovídá požadavkům uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
28. Pokud nalézací soud věnoval při svých skutkových závěrech pozornost zejména skutku pod bodem 2) skutkové věty, který je ze všech tří skutků nejzávažnější, a pouze okrajově se věnoval skutkům pod body 1) a 3), bylo mu toto pochybení vytknuto soudem odvolacím. Vrchní soud v Praze následně toto napravil a v odůvodnění napadeného usnesení rozvedl zásadní skutková zjištění týkající se zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e), písm. f) tr. zákoníku (k tomu srov. zejména bod 26. a 27. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Rovněž i stran těchto závěrů nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout.
29. Pokud jde o námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování, v jejímž rámci obviněný namítá, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud konstatuje, že tuto výhradu je možno podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která je naplněna tehdy, jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Po věcné stránce však jde o námitku neopodstatněnou. Je totiž skutečností, že soudy obou nižších stupňů se všemi důkazními návrhy obviněného řádně zabývaly a pokud jim nevyhověly, toto rozhodnutí náležitě odůvodnily. Je přitom nutno respektovat, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, kdy navrhovaný důkaz neprovedl, tento postup náležitě odůvodnil v rámci svého rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy této své povinnosti plně dostály. Jelikož se s jejich úvahami, pokud jde o zamítnutí důkazních návrhů obviněného, Nejvyšší soud ztotožňuje, v podrobnostech na příslušné pasáže odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje (srov. zejména body 126. a 127. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a body 28. až 36. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze).
30. K důkazům, které obviněný navrhl provést v dovolacím řízení, pak Nejvyšší soud uvádí, že v řízení o dovolání, které se koná až poté, co je věc již pravomocně skončena, se dokazování zásadně neprovádí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.). Meze dokazování v dovolacím řízení jsou totiž dané tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným zejména k nápravě právních vad určitých rozhodnutí ve věci samé, popř. k nápravě těch nejtěžších vad důkazního řízení (viz výše). Proto ani postupem podle § 265r odst. 7 tr. ř. se nelze domáhat odstranění namítaných nedostatků ve skutkových zjištěních nebo přehodnocení provedených důkazů. Jak navíc správně konstatoval státní zástupce ve vyjádření k nyní projednávanému dovolání, pokud obviněný poukazuje na důkazy opatřené až poté, co bylo vyhlášeno usnesení odvolacího soudu, uvádí tím nové důkazy soudu dříve neznámé, přičemž nové skutečnosti či důkazy je možno uplatňovat cestou obnovy řízení, nikoliv cestou dovolání.
31. Konečně, k námitce týkající se naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je možno uvést následující. Zaprvé, pokud obviněný poukazuje na to, že u poškozené V. H. nebyly zjištěny žádné následky týrání, je namístě připomenout, že pro naplnění znaku týrání není rozhodné, zda nastal následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Dále nutno uvést, že jakkoliv je námitka týkající se naplnění některého znaku objektivní stránky trestného činu (zde znaku týrání) nepochybně námitkou právní, nebylo možno uvedenou výhradu obviněného, v té podobě, ve které byla v dovolání uplatněna, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Je tomu tak proto, že obviněný
touto námitkou necílí na právní posouzení zjištěného skutkového stavu soudem, nýbrž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu, konkrétně se domáhá toho, aby bylo vycházeno z výpovědi poškozené V. H., která skutečně v hlavním líčení uvedla, že ji obviněný nikdy netýral a nebil. Jak ovšem bylo již shora uvedeno, soud prvního stupně se pravdivostí výpovědi poškozené V. H. v hlavním líčení pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že nemluvila pravdu. Z provedeného dokazování bylo naopak spolehlivě zjištěno, že obviněný poškozenou V. H. opakovaně a dlouhodobě fyzicky napadal, že ona od něj opakovaně utíkala a následně se k němu vracela a že obviněný poškozené ubližoval jak fyzicky, tak slovně, přičemž poškozená jeho jednání omlouvala a nebyla schopna mu čelit (k tomu srov. rozbor důkazní situace k tomuto skutku v bodě 26. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Je tak zřejmé, že obviněný s poškozenou zle nakládal, a pokud ona i přesto jeho jednání omlouvala a opakovaně se k němu vracela, bylo to z důvodu jejího silného citového vztahu k němu. Námitka obviněného již z tohoto důvodu nemůže obstát. Je navíc skutečností, že trestní odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku není vyloučena v případě, kdy poškozená v hlavním líčení prohlásila, že jednání pachatele nevnímala jako týrání, resp. těžké příkoří. Okolnost spočívající v tom, že osoba žijící s pachatelem ve společném obydlí pociťuje zlé nakládání s ní ze strany pachatele jako těžké příkoří, je totiž potřeba hodnotit nejen s přihlédnutím k prohlášení týrané osoby, nýbrž i v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí svědků (blízkých osob) a znaleckého zkoumání. Prohlášení osoby žijící s pachatelem ve společném obydlí o tom, že jednání pachatele nevnímala jako týrání, resp. jako těžké příkoří, nebrání vyvození trestní odpovědnosti za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku zejména tehdy, jestliže byl u této osoby znaleckým zkoumáním zjištěn tzv. syndrom týrané osoby, který se mj. projevuje tak, že týraná osoba jednání pachatele omlouvá a zlehčuje, vinu bere na sebe a po případném odchodu od něj se k němu opakovaně vrací (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023). Skutečnost, že u poškozené V. H. nebyl zjištěn tzv. syndrom týrané osoby (poškozená nebyla v tomto směru vůbec znalecky zkoumána), přitom nevylučuje uplatnění právě uvedených závěrů i na nyní projednávaný případ. Je totiž zřejmé, že poškozená v důsledku silného citového pouta k obviněnému, jakož i ze strachu z obviněného a jeho rodiny, jednání obviněného zlehčuje a není schopna vyhodnotit patologickou povahu jejich vztahu. Z toho důvodu je správný i právní závěr o naplnění znaku týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Jelikož podstatnou část uplatněných námitek nebylo možné podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody, přičemž ve zbývající části byly námitky obviněného vyhodnoceny jako neopodstatněné, nebyly naplněny ani dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani související dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
33. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného D. F. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
34. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu