3 Tdo 287/2024

3 Tdo 287/2024-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 4 To 210/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 26/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 4 T 26/2023, byl obviněný D. B. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 27. 1. 2023 nejméně v době okolo 14.10 hod. v XY, okres XY, na ulicích XY, XY a XY, řídil motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, rz. XY, se kterým byl kontrolován policejní hlídkou, a tohoto se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně, sp.zn. 1 T 38/2020 ze dne 17. 4. 2020, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2020, mu byl uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců, s tím, že tento trest vykonává od 1. 3. 2021 do 11. 9. 2023.

2. Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 4 T 26/2023, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.

5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 4 To 210/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného nově odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

6. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.

7. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný D. B. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 143-145 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že svou výpověď v hlavním líčení změnil proto, že předpokládal, že z videozáznamu natočeného policisty bude zřejmé, že ve vozidle jela další osoba a že skutkový stav proběhl tak, jak uváděl v rámci hlavního líčení. Když se ukázalo, že tomu tak není, navrhl opětovný výslech policistů O. B. a M. E., stejně tak přehrání videozáznamu, který pořídil on sám k prokázání skutečnosti, že se ve vozidle mohla nacházet další osoba, kdy rovněž navrhl výslech P. K., osoby, která záznam pořídila. Pořízený videozáznam mohl potvrdit jeho verzi, že vozidlo neřídil, ale seděl na místě spolujezdce a v danou chvíli se ohýbal pod volant řidiče tak, aby nasadil diagnostickou jednotku, tedy se volantu pouze přidržoval. Tyto důkazní návrhy však byly zamítnuty pro nadbytečnost. Obviněný dále uvádí, že mu nemůže být dáno k tíži, že u hlavního líčení vypovídal odlišně od přípravného řízení, neboť má právo vypovídat „jak uzná za vhodné“. Obviněný zpochybňuje výpovědi obou policistů s tím, že výpověď svědka B. v podstatných bodech nekoresponduje s výpovědí jeho kolegy svědka E. Rovněž neodpovídal ani popis osoby, která měla vozidlo údajně řídit – osoba mající čepici a vlasy do culíku, s popisem osoby, ve které měl následně svědek B. ztotožnit osobu dovolatele. Rozpory ve výpovědích policistů nebyly soudy nijak odstraněny, nebylo nijak vysvětleno, proč svědek B. žádal, aby odjeli z místa, kde měli vrátit odcizenou kameru, za osobou, kterou měl údajně svědek B. poznat, a proč následně s touto osobou jednal pouze tento policista sám, bez přítomnosti svého kolegy a bez toho, aniž by byl o tomto jednání pořízen kamerový záznam. Takový postup nelze shledávat standardním a v souladu se zákonem o Policii ČR. Přesto z těchto důkazů soudy vycházely a založily na nich svůj závěr o vině dovolatele. Jelikož se obviněný vytýkaného jednání nedopustil, nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka jemu za vinu kladeného trestného činu.

10. Stran výroku o trestu odviněný uvedl, že i odvolacím soudem snížený nepodmíněný trest je za uvedených okolností nepřiměřeně přísný, a to i s ohledem na skutečnost, že rozhodně nelze všechna odsouzení od roku 1980 do současnosti vnímat jako odsouzení, k nimž by mohl soud při výměře trestu přihlédnout. Naopak je třeba přihlédnout k tomu, že posledně uložené tresty řádně vykonal. Zásadě individualizace trestu, stejně jako zásadě trestní prevence a represe by daleko lépe odpovídalo uložení trestu nespojeného s přímým odnětím svobody.

11. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 4 To 210/2023, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Novém Jičíně ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 4 T 26/2023, a podle § 265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl.

12. Současně obviněný žádal, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí z rozsudku odvolacího soudu.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 8. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 117/2024.

14. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Současně je zřejmé, že obviněný primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru, podle kterého se jednání nedopustil. Z hlediska těchto námitek brojících vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním s ohledem na jejich opakovanost odkázala státní zástupkyně především na bod 10. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i bod 8. rozhodnutí druhoinstančního soudu.

15. Obviněný byl svědkem O. B. jednoznačně označen jako osoba, která předmětného dne řídila motorové vozidlo značky Škoda Fabia, přičemž obviněného tento svědek identifikoval podle specifických markantů, a to s ohledem na vzhled obviněného, kdy se mělo jednat o staršího muže zavalitější postavy s culíkem, který měl na sobě oblečení s reflexními prvky. Tato výpověď svědka O. B. zcela koresponduje navíc i s kamerovým záznamem z kamery umístěné na čelním skle služebního vozidla Policie ČR. Průběh celého skutku navíc popsal i svědek M. E. Obviněný se rovněž v průběhu přípravného řízení k vytýkanému jednání zcela přiznal. Podle státní zástupkyně je třeba rovněž souhlasit s postupem soudů obou stupňů, které zamítly návrhy obviněného na doplnění dokazování jako nadbytečné s tím, že již provedené důkazy jednoznačně prokázaly závěry o vině obviněného, přičemž o jejich objektivitě nebylo třeba pochybovat. Použitá právní kvalifikace je pak zcela přiléhavá, přičemž obviněnému uložený trest odpovídá všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů.

16. Závěrem státní zástupkyně doplnila, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zcela správně pak soudy označily obhajobu za vyvrácenou provedenými důkazy.

17. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 4 To 210/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

21. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemající návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

24. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný výslovně nevznáší. Je však přesvědčen o tom, že ve věci nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to konkrétně výslechy policistů O. B. a M. E., stejně jako pořízený videozáznam a výslech P. K., který tento záznam pořídil.

25. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

26. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

27. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

28. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 4. 2023 (č. l. 75-79 spisu) se podává, že policisté M. E. a O. B. byli vyslechnuti jako svědci a rovněž byly přehrány dva videozáznamy policejních kamer. K důkazům se obviněný vyjádřil a k těmto kladl dotazy. Žádné důkazní návrhy nepřednesl. V rámci veřejného zasedání konaném dne 3. 10. 2023 (č. l. 120-121 spisu) přednesla obviněným zvolená obhájkyně návrh na opětovný výslech obou policistů a přehrání videozáznamu, který obviněný spolu s dalšími osobami pořídil za účelem prokázání jeho tvrzení, že ve vozidle se mohla nacházet další osoba, resp. že obviněný seděl na místě spolujezdce a na místě řidiče seděla jiná osoba, kdy navrhovala i případný výslech osoby, která záznam pořídila (P. K.). Po závěrečné poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají. V rámci rozsudku se pak odvolací soud k důkazním návrhům obviněného vyjádřil poměrně obsáhle v bodě 5. odůvodnění, kdy uvedl, že návrhy na doplnění dokazování zamítl pro jejich nadbytečnost s tím, že provedené důkazy skýtaly spolehlivý podklad pro závěr o vině obviněného. Neztotožnil se s námitkou, že by výpovědi policistů obsahovaly jakékoli zásadnější rozpory, přičemž zcela korespondují s provedenými kamerovými záznamy ze služebního vozidla.

29. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich zamítnutí, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).

30. Tak je tomu v i projednávané věci, neboť „již provedené důkazy jednoznačně prokazují závěry o vině obžalovaného, přičemž o jejich objektivitě není třeba pochybovat a obžalovaným navržené důkazy nemohou vést k jiným závěrům o jeho vině“ (bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obviněný byl osobou, která řídila předmětný automobil, kdy byl ztotožněn nejen svědkem O. B., ale zejména pak byl ztotožněn na kamerovém záznamu ze služebního vozidla.

31. V projednávané věci pak neobstojí ani navazující námitka existence zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kteroužto obviněný rovněž cituje. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

32. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Novém Jičíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak naznačuje obviněný.

33. Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině, že byl osobou, která řídila předmětný automobil, kdy tvrdil, že tento řídila osoba jemu blízká a on se nacházel na sedadle řidiče. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpovědi obou policistů M. E. a O. B., které označil za rozporné, a videozáznam ze služebního vozidla, který byl podle jeho tvrzení pořízen ze špatného úhlu, který zakrýval osobu, která ve skutečnosti seděla na místě řidiče. Rovněž zpochybňoval ztotožnění jeho osoby s osobou zachycenou na videozáznamu a poukazoval na nestandardní postup policistů. Uvedené námitky obviněného nicméně směřují do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, přičemž již byly vyhodnoceny odvolacím soudem, neboť je obviněný učinil obsahem svého řádného opravného prostředku (zejména bod 9. rozsudku odvolacího soudu).

34. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval příkladnou pozornost. Stěžejní zde byly samozřejmě výpovědi obou policistů, zejména pak O. B., který si během výkonu jiného služebního úkolu všiml projíždějícího automobilu a osoby řidiče, kterou ztotožnil jako obviněného, a kamerový záznam ze služebního vozidla zachycujícího postaršího muže s čepicí a vlasy svázanými do culíku a oblečeného v oděvu s reflexními prvky. Provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že se jednalo o osobu obviněného, přičemž ve vozidle se prokazatelně nenacházela žádná další osoba. Lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu v bodě 10. rozsudku, kde soud podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného a proč neuvěřil skutkové verzi prezentované obviněným. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil s tím, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. Současně vyjádřil své stanovisko k odvolacím námitkám. V tomto směru lze odkázat zejména na body 8. a 9. odůvodnění jeho rozsudku.

35. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.

36. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

37. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V rámci tohoto dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

38. Obviněný sice namítá, že nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, kteroužto námitku by bylo možno v obecné rovině pod předmětný dovolací důvod podřadit, námitky jím uplatněné však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich se podávající vadná skutková zjištění, kdy předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci založenou na vlastním hodnocení ve věci provedených důkazů, stejně jako důkazů, které soudy provedeny nebyly. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je přitom

nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

39. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit ani námitky směřující proti výroku o trestu.

40. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu tohoto dovolacího důvodu podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nelze tedy prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

41. Z obsahu dovolání obviněného je přitom zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí jsou zaměřeny co do jeho výše, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 10 měsíců shledává nepřiměřeně přísným. Obviněný v podstatě argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily okolnosti jeho předchozích odsouzení, s tím, že mu měl být uložen trest podmíněný, případně trest peněžitý. Svou námitkou tak nenamítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.

42. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že neshledává v postupu odvolacího soudu, který snížil nalézacím soudem uložený trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců na 10 měsíců, žádné vady. Odvolací soud řádně a pečlivě odůvodnil svůj postup a důvody, které jej vedly ke snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy lze odkázat na body 12. a 13. odůvodnění jeho rozsudku. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že soudy přihlížely k jeho odsouzením již od roku 1980, neboť odvolací soud zcela jasně uvedl, že „zásadní pro rozhodnutí o trestu v této trestní věci jsou však poslední odsouzení, která jsou pro úmyslnou druhově i typově shodnou trestnou činnost“. Ztotožnil se s postupem nalézacího soudu, pokud tento vyhodnotil tato poslední odsouzení jako přitěžující okolnost, kdy současně neshledal ve shodě s nalézacím soudem žádnou okolnost, která by obviněnému polehčovala. Obviněný se vytýkaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za totožnou trestnou činnost, jedná se o speciálního recidivistu, přičemž se předešlé tresty zjevně minuly účinkem. Soud při ukládání trestu dostál všem povinnostem a podmínkám trestního řízení, jeho závěr je učiněnými skutkovými zjištěními dostatečně odůvodněn. Uložený trest pak nelze shledat jako extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, tedy porušující zásadu přiměřenosti trestních sankcí.

43. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, zejména pak v rámci řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

44. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. Nejvyšší soud přitom sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

IV.

45. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. B. odmítl.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 4. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu